16. Pod maskou (2/2)

06.11.2023 22:10

Neville byl takhle hluboko na Ministerstvu kouzel předtím jen jednou, ale měl silný pocit, že tentokrát to navzdory všemu bude mnohem nepříjemnější zážitek než minule.

Soudní síň byla rozlehlá a oválná, z místa uprostřed, připomínajícího jámu, se vztyčovaly tucty řad úzkých lavic až téměř ke stropu, posazenému nanicovatě vysoko. Svlékli ho z jeho smrtijedského úboru a on s Hannah byli nyní pevně připoutáni ke dvěma židlím s vysokými opěradly, které zlověstně stály uprostřed sálu. Na těch nejvyšších patrech zpozoroval hrozivé siluety postav v hloučcích, všechny oděné do tmavě fialových hábitů se zdobnou výšivkou ve tvaru S na hrudi, a ze středu na ně upřeně zírala známá tvář Ministra kouzel, Piuse Břichnáče osobně.

„Obvinění,“ pronesl, „byli před nás předvedeni, a tímto tedy prohlašuji zasedání Starostolce za zahájené.“

Otočil se po své pravici, a když se ve stínu na konci dlouhé lavice rozsvítila malá lampička, Neville zalapal po dechu. S brkem v ruce a druhým za uchem seděl Percy Weasley a čekal napřímený nad dlouhou rolí pergamenu. Jeho obličej byl bledý a vychrtlý, ale jeho kostěné brýle a pihy vystupující zpod nechvalně známé zrzavé čupřiny byly nezaměnitelné. Mladý čaroděj formálně pokývl směrem k Ministrovi. „Započínám zápis, pane Ministře.“

„Trestní proces dne dvacátého března devatenáct set devadesát osm,“ pronesl chladně Břichnáč. „Obžalovaní, Neville Alastor Longbottom a Hannah Grace Abbottová, oba plnoletí a při plném psychickém i fyzickém zdraví, byli předvedeni před Starostolec, obviněni ze zločinů těžké závažnosti. Identita obviněných byla potvrzena nejpřesnějšími magickými prostředky. Potvrzují tímto svou identitu a plné poučení o průběhu procesu, který tímto započal?“

Neville zvedl hlavu a napřímil záda natolik, kolik mu to řetězy dovolily. „Ano.“

Zrak všech se nyní upnul na Hannah, která v ten moment ani trochu nevypadala psychicky zdravě, obličej měla zrudlý jako rajče a zkroucený hněvem, když se vzedmula proti řetězům a zaklela tak explicitně, jak by to od ní Neville nikdy v životě nečekal. Jeden z ministerských strážců v rohu místnosti směrem k ní mávnul hůlkou a její tiráda utichla, ačkoliv se jí ústa stále pohybovala.

„Slečna Abbotová taktéž potvrzuje, pane Weasleyi,“ posunul si Břichnáč brýle výše na nos a shlédl na ně. „Vyšetřovatelé: Pius Leo Břichnáč, Ministr kouzel; Rodolphus Sisyphus Lestrange, vedoucí Odboru pro  uplatňování kouzelnických zákonů; Dolores Jane Umbridgeová, Nejvyšší Náměstkyně Ministra. Soudní zapisovatel, Percival Ignatius Weasley. Jsou zde přítomní nějací svědci obhajoby?“ odmlčel se a dovolil, aby se místností na pár vteřin rozlilo ticho, než s náznakem škodolibé satisfakce v hlase pokračoval. „Obhajoba tedy bude konat sama za sebe. Svědkové obžaloby: Amycus Darius Carrow a Nero Cassius Mulciber, smrtijedi ve výsadním postavení.“

Percy se sehnul a jeho zářivé vlasy na moment zmizely za okrajem lavice, než se opět vzpřímil a mávl hůlkou, kterou ladným pohybem zaslal kus pergamenu přímo před Ministra. Břichnáč jej sebral a začal nahlas předčítat. „Obvinění proti obžalovaným zní následovně: Byli přistiženi při činu záměrné a vědomé zrady mířené proti smrtijedům Amycu Dariovi Carrowovi a Neru Cassiovi Mulciberovi. Stojí zde označeni jako zrádci Ministerstva kouzel a přirozeného řádu a pořádku kouzelnického světa. Dále jsou obviněni z aktivity napomáhající Nežádoucímu číslo jedna a ze snahy podnítit vzpouru a rebelii v Bradavické škole čar a kouzel. Z podstaty čarodějného práva a zákonů této říše je zrada zločinem, který se trestá smrtí nebo ničím lehčím, než je doživotní vězení. Doznávají se tímto obžalovaní?“

Neville se zhluboka nadechl a pohlédl na Hannah, zatímco se jeho ruce na opěrkách židle sevřely do pěstí. „Pokud tím myslíte, že jsem dělal všechno, co je v mých silách, abych pomohl Harrymu, že si myslím, že je Vy-Víte-Kdo tou největší ostudou kouzelnického světa za posledních tisíc let, a že bych položil svůj život za jeho definitivní porážku, tak teda sakra ano! Ale nejsem žádný zrádce!“ zaduněl jeho zvýšený hlas celou síní, ale Břichnáč jen ploše přikývl.

„A slečna Abbottová?“

Strážce opět máchnul hůlkou a kouzlo se rozplynulo. Hannina slova byla stejně vášnivá jako jeho. „Souhlasím se vším, co právě řekl on, a jenom mě mrzí, že jsem ještě předtím neměla možnost tasit hůlku na ty zježibabysyny, co mi zabili matku!“ Zatímco dštila směrem k lavicím, její pěkný obličej byl zkroucený nenávistí.

Břichnáč sotva viditelně přikývl a pokývl strážci, aby ji opět umlčel, než mohla pokračovat. Pak mávnul rukou směrem k lavicím nad sebou a po své levici. „Obžaloba může nyní přednést svůj případ a vyslechnout obžalované.“

Umbridgeová se vyhoupla na nohy a zamířila k uličce předělující lavice. Upjatě pochodovala dolů po schodech celou cestu až k místu, kde seděli uvěznění, ruce vzorně složené před svým zakrslým buclatým tělem. Její těstovitý obličej s širokými ústy připomínal žábu pořád stejně, jak si Neville pamatoval, a s veselým výrazem na ně koulila své oči zpod své nevkusné růžové mašle ve vlasech. Zavrtěla hlavou a nespokojeně mlaskla jazykem. „Ach, pane Longbottome, tak moc jsem doufala, že se z vás vyklube něco lepšího, když jsme vás teď dostali z vlivu pana Pottera,“ uculila se s podtónem mstivého potěšení v cukrkandlově sladkém hlase, ze kterého mrazilo.

Otočila se a zadívala se na Starostolec. „Měla jsem to potěšení být před dvěma lety učitelkou a poté ředitelkou pana Longbottoma,“ oznámila jim. „Většinu času byl nijak významným studentem a dobře vychovaným, oblíbeným chlapcem, avšak měl to neštěstí, že se nacházel ve stejném ročníku a koleji, jako Nežádoucí číslo jedna. Obávám se, že tato skutečnost na něm zanechala tragicky nesmazatelnou stopu. Víte, vždy byl poněkud slabé vůle. A ke slečně Abbottové... ach, ti sladcí malí Mrzimorové, však přece víte, jak jednoduše jsou manipulovatelní. Ale ale, drahá, nemyslete si, že neumím odezírat ze rtů. Avšak to není vaše chyba, že? Slepá, hloupá loajalita je zkrátka ve vaší nátuře.“

Umbridgeová Nevillovi s uchichtnutím pohrozila prstem. „Avšak, co je pochopitelné u malého chlapce, přece není přípustné po dosažení dospělosti! Tolik jsem se vás všechny snažila upozornit na Potterovy lži a jeho nestabilitu, když jsem byla vaší profesorkou, a podívejte se, do jaké situace vás to zatáhlo! Ts, ts, ts,“ potřásla hlavou a pak pokrčila rameny. „Musím před Starostolcem vypovědět, že jako bývalá ředitelka Bradavické školy čar a kouzel znám tyto studenty osobně, a tedy plně věřím, že jsou zločinů, ze kterých byli obviněni, nejen schopni, ale také za ně plně zodpovědni, a to na základě předchozí zkušenosti s jejich stykem s Nežádoucím číslo jedna a jeho následovateli.“

Otočila se a začala si prodírat cestu zpět ke svému místu, při procházení okolo Ministra si s ním vyměnila energický úsměv. „Děkuji, Dolores,“ pronesl, a poté pokynul k Percymu. „Prosím, zaznamenejme, že obhajoba nemá k výpovědi Náměstkyně žádné protiargumenty.“

Žádné protiargumenty!? Ale vždyť jste nám ani nedal šanci- pokusil se vykřiknout Neville, ale zjistil, že jeho ústa jsou stejně němá jako Hanina, a proto zavřel pusu a opět se opřel do židle. Bylo mu špatně. Věděl, že sotva mohli očekávat férové jednání, ale tohle bylo horší než fraška. To už by skoro byl raději zrovna usmrcen.

„Pane Carrowe?“

„Ano, pane,“ předstoupil Amycus, ale na rozdíl od Umbridgeové nesestoupil až dolů k vězněným. Namísto toho se oběma rukama chytil zábradlí a se sebeuspokojujícím úšklebkem se k nim naklonil. „Snažil sem se tohodle týpka nachytat-“

„Prosím, titulujte z důvodu zápisu vězně jmény,“ hlesl Percy stroze.

„Snažil sem se Longbottoma nachytat celej zatracenej rok-“

„Prosím, vyvarujte se z důvodu zápisu nevhodných slov,“ promluvil Percy znovu.

„Tak celej rok, ty obrýlenej pitomečku,“ zahleděl se na něj Amycus, ale modré oči za kostěnými brýlemi ani na vteřinu neopustily pohled na papír a brk se ani na moment nezastavil, a tak smrtijed pokračoval. „De vo to, že prostě udělal skoro nemožným naplnit touhu Temnýho pána vo řádný školní prostředí. Vandalismus, nekázeň, pokus vo krádež... všecky možný způsoby blbýho chování. Tadyhle mám dopis,“ vytáhl z vnitřní kapsy pláště obálku s tmavě fialovou voskovou pečetí Bradavic, „vod ředitele Severuse Snapea, kterej popisuje všecky jeho výtržnosti, anžto potvrzuje, že sme Abbotovou měli v hledáčku jako jednu z jeho příznivkyň.“

Percy mávnul hůlkou, přivolal si daný dopis a poté se s rukou nad pečetí zarazil. „Mám z důvodu záznamu dopis přečíst, pane Ministře, nebo jej jednoduše později připojit?“

Břichnáč si sňal brýle a vyleštil je o záhyb svého pláště, než si je s hlubokým povzdechem opět nasadil. „Později, pane Weasleyi. Celá tato záležitost je pouze formalita... vězni se doznali ke svým obviněním a byli přichyceni při činu. Pouze dohlížíme na to, aby byl proces řádně uskutečněn. Není nutné ztrácet další čas.“

Toto otevřené přiznání bylo šokující i navzdory tomu, co vše se již událo, a Neville si s Hannah skrze vynucené mlčení vyměnil znechucený pohled. Pak se otočil zpět k lavicím a zkroutil ruku v okovech ve snaze učinit gesto, které by vyjadřovalo jeho názor bez nutnosti slov. Buď si toho Ministr nevšiml, nebo se o to alespoň snažil, zatímco znovu studoval pergamen před sebou. „Vezměme to celé rychleji. Pane Carrowe, myslím, že jsme již zmínili více než přiměřenou vinu pana Longbottoma a slečny Abbottové, co se pokusu o vzpouru a rebelii týká, ale toto jsou ta méně důležitá obvinění. Soud si přeje vědět detaily vašeho včerejšího zadržení vězňů.“

„No, Ministře,“ zazubil se dychtivě Amycus, „dával sem si škopek U Vřískající lebky. Bradavice maj prázdniny, chápete, a my učitelé nemáme moc často šanci si prostě vodfrknout. Bavim se s nějakejma známejma, a najednou slyšim hlas, co mě votravuje. Vim, že sem ho už předtím slyšel, ale nevidim nikoho, komu by měl patřit, když se rozhlídnu.“ Namířil jedním krátkým prstem na Nevilla. „A pak von začne rejt do Mulcibera a pak mně to naskočí! Poznám ho líp, když vodmlouvá, a vo čem vám tohle vypovídá, Ministře?“

Břichnáč v odpovědi na Amycusův téměř neuctivě familiérní tón pozvedl obočí. „Pokračujte.“

„No, abych to urychlil, vodzbrojil sem je, použil Odhalovací kouzlo, co vodhalilo jejich vošklivý obličejíčky, a úhledně je svázal, abych je moh převýzt sem.“ Hrdě se vyprsil a mrknul. „Ani sem si nepomačkal hábit.“

„Velmi dobře. Je toto vaše plné svědectví, co se zadržení vězňů týká?“

„Jo.“

„Pak se tedy můžete zase posadit, pane Carrowe. Pane Weasleyi...“ Neville zavrátil oči v sloup a cosi němě mumlal, zatímco Břichnáč pokračoval, „prosím, zaznamenejme, že obhajoba nemá k výpovědi pana Carrowa žádné protiargumenty.“ Poté pokynul k lavicím potřetí. „Pane Mulcibere?“

Mulciber se postavil, ale na tváři se mu rozlil rozeznatelně bázlivý výraz a nejistě zaváhal. „Erm... Měl bych soudu sdělit, že jsem byl v době včerejšího incidentu tak trošku intoxikován a... no... nevím, jestli moje...“

„Jsem si jistá, že vaše vzpomínka na tento incident je zcela bezchybná, drahý Nero,“ zacukrovala Umbridgeová. „Prostě pokračujte, jak nejlépe dovedete, však jste měl včera jistě jen kapičku alkoholu, není to tak?“

„Hm... Jo, to je naprosto správně, Náměstkyně,“ přikývl Mulciber. „Pochopitelně jsem jen chtěl, aby o tom soud věděl.“

„Tak příkladné občanství. Ale všichni jsme tu dospělí, ne?“ zahihňala se holčičkovsky Umbridgeová. „Vážně není třeba být nedůtklivý kvůli trošce dobrého pití, je to tak, Ministře?“

„Vůbec ne, paní Náměstkyně,“ přitakal Břichnáč. „Pane Weasleyi, prosím zaznamenejte, že pan Mulciber přiznal v inkriminovanou noc požití alkoholu, avšak podle svého vlastního uvážení, stejně jako dle zvážení Ministra kouzel a dalších příslušných zástupců, je jeho vzpomínka na daný incident naprosto nedotčená a přípustná.“

Vsadím se, že si nepamatuješ jedinou podělanou věc, pomyslel si rozzuřeně Neville. Byl jsi tak hotovej, že jsi pravděpodobně ani neměl tušení, o čem to Ministerstvo mluví, když ti oznámili, žes tam včera byl! Všechen svůj obviňující hněv vlil do pohledu, který upřel do Mulciberových bledě modrých očí, ale nejen, že to se smrtijedem ani nehlo, naopak se na jeho tenkých rtech rozprostřel pomalý úsměv, než se podíval zpět na členy Starostolce pohledem andělské nevinnosti.

„Čarodějky a kouzelníci Starostolce,“ pronesl a Neville téměř nepoznal ten hluboký, sebevědomý tón, patřící stejnému člověku, který včera jen nesrozumitelně breptal. „U Vřískající lebky jsem byl večer devatenáctého března s několika svými známými. Diskutovali jsme o nedávném ohavném selhání Luciuse Malfoye udržet Nežádoucího číslo jedna ve svém zajetí, když jsme byli osloveni obžalovanými. Slečna Abbotová měla tehdy pozměněný vzhled a pan Longbottom byl ve smrtijedském plášti a masce.“

„Pokud mohu, Ministře-“ skočil mu do toho slizce Lestrange, „plášť jsme identifikovali jako ten, který byl minulý prosinec nahlášen jako odcizený z domu zrádce Runcorna.“

„Velmi dobře, pane Lestrangi, zaznamenáme to. Pokračujte, pane Mulcibere.“

„Pan Longbottom se nám pokusil podsunout falešné informace týkající se výskytu Pottera a jeho poskoků, avšak když jsem zpochybnil jeho žalostně průhledný pokus a špatné informace, změnil taktiku ve snaze mi nejprve vyhrožovat a poté mě uplatit tou dívkou.“

Umbridgeová zalapala po dechu. „Trestuhodné!“

„Vskutku, paní Náměstkyně,“ přikývl Mulciber. „Pochopitelně jsem odmítl, načež mi poté tvrdil, že Potter plánuje svrhnout a převzít samotné Ministerstvo, a až se mu to podaří, Longbottom bude zastávat vysokou pozici, a měl bych tedy pečlivě zvážit svou loajalitu. Jak je však soudu známo, má loajalita nikdy nebyla zpochybněna, a odpověděl jsem mu, že Potterova snaha zcela jistě selže. Nuže, to se mu ani trochu nelíbilo, ale sotva stihl sáhnout pro hůlku, když zasáhl Carrow, jehož svědectví jste již slyšeli.“ Mulciber se uklonil směrem ke druhému smrtijedovi a Břichnáč se postavil, smetávaje neviditelné smítko ze svého hábitu.

„Rovněž vám děkuji, pane Mulcibere. Pane Weasleyi...“

„Ano, pane,“ odpověděl Percy, „žádné protiargumenty.“

„Vskutku.“ Ministr se otočil ke shromážděnému Starostolci s blahosklonným úsměvem a posunkem ukázal na sedícího Nevilla a Hannah, kteří se třásli zlobou. „Myslím, že jste slyšeli více než dost, abyste byli schopní rozhodnout o vině obžalovaných v jejím plném rozsahu. Ti ve prospěch zproštění obžaloby?“

Neobjevila se ani jedna ruka a Neville cítil, jak bledne. Navzdory všemu, co se stalo, navzdory očividnému verdiktu, o kterém věděl, že zazní od prvního momentu, bylo pocítit to na vlastní kůži něco úplně jiného.

„Ti ve prospěch odsouzení.“ Jako zašeptání kletby se ve vzduchu zvedaly moře rukou ve fialových róbách a Neville zavřel oči v tiché zklamané modlitbě a omluvě své babičce, BA a nejvíc ze všech Harrymu, zatímco Ministrova slova rezonovala místností.

„Potom jakožto Ministr kouzel tímto prohlašuji obviněné vinnými ze všech obvinění přednesených před Starostolcem. Rozsudkem za takto mimořádné zločiny je trest smrti. Způsob vykonání trestu bude rozhodnut na uzavřeném jednání, avšak Ministerstvo věří v rychlou spravedlnost, a tedy bude trest vykonán zítra, dvacátého prvního března, v pravé poledne.“ Odmlčel se jen na jedno zabušení srdce a pak se opět rozhovořil s falešnou lítostí v hlase.

„Nechť dojdete k pochopení omylu vašich činů, aby mohly vaše duše odpočívat v pokoji.“

OOO

V učebnicích Dějin čar a kouzel o formálních popravách četl, ale posledních sto let se žádná nekonala, a nikdy netušil, že jednu uvidí mimo sépiově zabarvené fotografie a ztuhle se pohybující malby. Představa, že by měl být předmětem takové události, mu na mysl nepřišla nikdy.

Nevillovo oblečení mu toho rána bylo odebráno a místo toho dostal jednoduchý kus čistě černého hábitu s výstřihem ušitým podivně naširoko a nízko, navzdory tomu, že byl jasně navržen pro nošení kouzelníky. Když si ho navlíkl, sotva mu zůstal viset na okrajích ramen, klíční kosti měl obnažené a lem mu nesahal ani po vlasy, které se mu nyní kroutily až k hornímu lemu normálního hábitu. Pochopil, že byl tento styl zdokonalován stovky let, aby vyhověl snaze kompletně obnažit krk klečícího muže, čímž pomáhal zabránit takovým nehodám, jako v případě Skoro bezhlavého Nicka.

A přesto nebyla představa setnutí hlavy tou nejvíce stresující. Jakýmsi morbidním způsobem byl klidnější, než kdyby na něj plánovali použít Smrtící kletbu. Nikdo nevěděl, jaký to byl pocit – dokonce ani Harry si to nepamatoval – zatímco ptát se kolejního ducha, jaké je přijít o hlavu, patřilo k oblíbeným zvrhlým činnostem nebelvírských chlapců. Podle všeho byl zhruba první tucet ran velmi bolestivý, obzvlášť když byl provedený tupou sekerou a opilým katem, ale duch přísahal, že jakmile mu byla poškozena páteř, už to ani trochu nebolelo.

Ne, ta nejobávanější část veřejné popravy pro něj byla tradice, kdy odsouzenec dostal možnost pronést svá poslední slova.

Ať už se nad svou smrtí posledních pár měsíců zamýšlel a plánoval sebevíc, Neville překvapivě nikdy nevěnoval ani jediný moment myšlence na svá poslední slova. Jednoduše nepředvídal, že by dostal možnost si je zvolit. Plánovat zemřít v bitvě znamenalo předpokládat, že jeho posledními slovy bude špatně mířená kletba, štítové kouzlo, které nevydrželo, možná vykřiknutý rozkaz nebo jméno kamaráda, který jej na osudný moment rozptýlil. Ale on měl být popravený, a najednou byla jeho poslední slova důležitá.

Záviděl čarodějům napříč historií, kteří ve svých posledních momentech našli chytrý, inspirující či extrémně heroický způsob vyjádření. Všechno, na co přišel, znělo přinejlepším banálně, klišoidně a prázdně, a on zvažoval, jestli by měl vůbec něco říct. Když trčel na zdi, mlčení bylo jeho nejlepší volbou, možná by to měl udělat znovu. Nestane se mu, že se přeřekne, nezazní žádné navždy zaznamenané „ehm“ nebo zakoktání, žádný poslední pocit viny, že řekl špatnou věc. Ano. Bude mlčet.

Kdyby měli chvíli před tím, než je odvedou na smrt, možná poví Hannah, že ji miluje, že je mu líto, kam to dospělo, že je nesmírně pyšný na její sílu a že by si přál, aby dostali více času. Ale na samotném konci neřekne vůbec nic.

Obvykle mu nedělalo moc dobře být v uzavřeném prostoru, ale tentokrát se Neville cítil podivně klidný, když se položil na úzkou pelest své cely a založil si ruce pod hlavu, zatímco mu odtikávalo posledních pár hodin života. Nedalo se s tím nic dělat. Necítil potřebu pochodovat, vztekat se, křičet, řvát, nebo vznášet nesplnitelné požadavky, protože tu nebyl nikdo, kdo by ho uslyšel, nikdo, komu by záleželo na tom, kde je, a ani ta nejtenčí naděje na útěk.

Namísto toho dovolil mysli přemítat nad svým životem a překvapeně zjistil, že je s ním vlastně suma sumárum docela spokojený. Měl dostatečně šťastné dětství, lehce pošpiněné faktorem strachu z pocitu, že by mohl být moták, ale ničí život nebyl perfektní, a jeho babička byla hodná a pozorná, ale také dostatečně přísná, aby se nikdy nestal rozmazleným. Většinu tlaku, který pociťoval prvních pár let v Bradavicích, na sebe vyvíjel on sám. Věděl, jak moc si lidé cenili jeho otce, ale babička se z něj nikdy nesnažila udělat Franka, jen ho, když byl líný nebo zapomnětlivý, napomenula, že si jeho otec nikdy nevybíral snadnou cestu, nikdy se neflákal a nikdy ze sebe nevydal míň než to nejlepší.

Během prvních let v bradavické škole si nějak vštípil představu Harryho jako zosobnění všeho, co určitě zosobňoval i Frank, a přesně proto to pro něj bylo tak těžké. Harry představoval standard, kterého se nedalo dosáhnout, a když se tenhle dojem zbrzka nabalil na babiččina očekávání, ta se najednou stala nepřekonatelnými a všechno se jen kumulovalo. Čím větší tlak, tím větší selhání, nižší sebevědomí, a o to větší tlak, protože ona věděla, a po právu, že má na víc. Navzdory tomu ale nikdy neměl nouzi o přátele, skleníky pro něj vždy byly rájem dobrých známek a úžasných věcí k učení a zdálo se, že se pořád děje něco napínavého – i když to mělo obvykle co dělat s Harrym.

To, co všechno dramaticky změnilo, byla BA. Vidět Harryho váhat, klopýtat, marně hledat slova, chybovat, když se jim snažil předvést kouzlo, červenat se a klít, a že to fakt uměl – klel pěkně od plic. A když si i tenhle Úžasný a Přeschopný Chlapec, co přežil, dokázal málem odčarovat nohu jen proto, že se jeho směrem náhodou podívala Cho Changová, možná byl přece jenom člověk. Neville dokázal k obyčejnému člověku vzhlížet mnohem jednodušeji než k nějakému ideálu.

A potom veškeré dění na Odboru záhad, kde čelil všem svým nejhorším nočním můrám – selhání Harryho, setkání s Bellatrix, zranění v bitvě, porážce svých přátel, ztracení své hůlky a dokonce kletbě Cruciatus – během jedné jediné pekelné hodiny. Jeho život se od té doby změnil. On se změnil. Nebyl ještě připravený někoho vést, ještě zdaleka ne, ale uvěřil, že dokáže bojovat, uvěřil, že dokáže následovat. Uvěřil, že by se možná, jen možná, za správných okolností mohl stát hrdinou.

A co z něj bylo teď? Hrdina? Mučedník? Idiot? Povrchní varovný případ? Neville se v prázdné cele tiše zasmál. No, popravdě všechno dohromady. Pořád z něj nebyl jeho otec, ale popravdě se mu ten člověk, kterým se v posledních šesti letech stal, líbil, ať už v sobě probudil přílišnou tendenci být statečný až na hranici stupidity nebo ne, ať už to všechno občas bolelo až na hranici snesitelnosti nebo ne. Byla téměř škoda, že se mu nepodaří zjistit víc o muži, kterým by se stal bez tíhy armády na svých ramenou. Rozhodně ale byla škoda, že nebude moci zjistit, jakým mužem by se stal s Hannah po boku.

Jeho pozornost vyrušil zvuk bot klapajících po kamenech, nejprve tiše a poté stále hlasitěji. Neville se posadil, pročísnul si rukou vlasy a pokusil si je upravit tak pečlivě, jak za daných okolností dokázal. Pak se postavil, oprášil si vězeňský hábit a popotáhl ho, aby mu z ramen visel rovně. Nechtěl působit rozrušeně, ale raději dojmem, že klidně očekává jejich příchod, což byla nečekaná pravda.

Dveře jeho cely se otevřely a dovnitř vešel Břichnáč, obklopený dvěma statnými a odmaskovanými smrtijedy, ve kterých Neville rozpoznal podle podobizen na plakátech Dolohova a Averyho. Rozhodl se je ignorovat a namísto toho se zdvořile mírně uklonil Ministrovi. „Předpokládám, že jste se tedy rozhodli pro tradiční způsob?“ zeptal se nevinně.

Břichnáč zamrkal, v očích překvapený a trochu rozrušený výraz z toho, jak klidně v celé situaci Neville působil, ačkoliv zcela očividně rozuměl, co ho očekává. „Ano, budete popraveni stětím.“

„Pochopitelně v soukromí. Vím, že kdysi probíhaly veřejné popravy, ale pochybuji, že to chcete učinit, vzhledem k typu lidí, kterými se obklopuji, a druhům nesnází, které jsme v minulosti způsobili... nemluvě o tom, že by bylo mnohem složitější překroutit moje poslední slova, kdyby se u toho nacházelo příliš mnoho svědků,“ pronesl Neville tak suše, jako kdyby spolu probírali předměty, ze kterých toužil složit OVCE, poté natáhl ruce před sebe. „Pouta, že ano?“

Stále poněkud rozladěný Ministr kývl hlavou na Dolohova a obrovský smrtijed směrem k Nevillovým nataženým zápěstím mávl hůlkou. Ve vzduchu se zhmotnila ocelová klepeta s okružími tak tlustými, že by pokořily i Hagrida, a když se spojily, utvořil se mezi nimi okamžitě těžký železný řetěz. Nevillovy ruce se pod tou tíhou prověsily a on zkusmo zachřestil řetězem a povytáhl obočí. „Zatraceně, pane, jsem sedmnáctiletý neozbrojený kluk, ne Maďarský trnoocasý!“

„Podle profesora Snapea,“ odvětil chladně Břichnáč, „jste extrémně nebezpečný mladý muž, pane Longbottome. Raději vás nebudu podceňovat.“

Neville pokrčil rameny. „Když vás to uklidní.“

Ministr neodpověděl a otočil se k odchodu spolu s Averym, zatímco Dolohov se postavil za vězně, aby ho s hůlkou v pozoru doprovodil. V tichosti kráčeli dlouhou temnou chodbou a Neville po chvíli promluvil. „Tak kdo u toho tedy bude?“

K jeho překvapení to byl Avery, kdo mu odpověděl. „Ministr, já a Dolohov, strážní Abbotové – Rookwood a Dawlish, a popravčí. To je šest našich a vy dva, jestli nechystáte nějaké pitomé překvápko.“ Na moment se odmlčel a pak se ohlédl přes rameno. „A ten Weasleyovic kluk bude dělat zápis, takže se neobtěžuj, jestli chceš svoji poslední zprávu adresovat Potterovi. Tenhle je věrnej.“

Neville se tiše uchechtl. „V každé rodině se někdo najde, hádám. Kdybych ale byl jím, doufal bych, že na svou sestru nikdy nenarazím v žádné temné uličce.“

Žádného zasmání se mu ale v odpověď nedostalo a zbytek krátké cesty do popravčí místnosti proběhl v tichosti. Část Nevillovy mysli stále stále prozkoumávala okolí pro možné únikové cesty a nechtěla zanedbat žádnou příležitost, bez ohledu na to, jak prchlivou, jen z důvodu, že to nemohlo být nemožné. A přesto to nemožné bylo. Stráže, okovy a jeho zabavenou hůlku stranou, pořád tu byl ten fakt, že byli hluboko v nejnižších patrech Ministerstva, stovky zamčených dveří a bůhvíkolik lidí mezi ním a vnějším světem, bez možnosti se přemístit ven či dovnitř, a s Letaxovou sítí zabezpečenou pouze pro ty s ministerskou prověrkou a heslem. Od Lenky věděl, že po Harryho infiltraci Ministerstvo ztrojnásobilo ochranu a každý vchod a východ bude zcela neprůchodný, natož pro někoho oblečeného jako kriminálník čekající na popravu.

Sama popravčí místnost byla překvapivě jednoduchá. Nevěděl vlastně, co měl očekávat – něco grandiózního a morbidního, možná, ale tady to vypadalo skoro užitkově. Stejně jako soudní síň byla tato místnost kulatá podle kouzelnické tradice, nařizující, že na místech spravedlnosti není možnost schovat tajnosti a stíny v koutě. Podlaha byla z hladkého kamene, vysoký strop osvětlovaly obvyklé ministerské světelné koule, zdi zdobil prostě jen erb Ministerstva kouzel nad dveřmi, kterými právě vešli, a jinak byly pouze obloženy dřevem. Uprostřed místnosti stál malý stupínek a na něm kamenný kvádr, který byl navzdory tomu, kolikrát byl již použit, buď magicky odštípnutý nebo vydlabaný.

V této chvíli ležely na onom kvádru dvě malé kamenné nádoby a Neville v nich rozeznal svou a Hanninu hůlku. No ovšem! Úplně na to zapomněl. Nejdřív přece rozseknou jejich hůlky vejpůl a ty kusy potom umístí pod kvádr, na kterém budou sťati. Byla to stará pověra, která měla zabránit tomu, že je čaroděj nebo čarodějka posledním dechem proklejí.

Dveře se znovu otevřely a vešla Hannah, kterou za oba lokty pevně drželi Rookwood a Dawlish. Stejně jako on byla oděna do černého hábitu, který jí odhaloval krk, a okovy téměř stejně dlouhé a těžké jako ty jeho obepínaly její drobná zápěstí. Sotva mohla zvednout ruce, ale očividně se jim bránila na každém kroku, protože i přes jejich sevření se pořád ještě kroutila, vrčela, nadávala a snažila se je kopnout nebo kousnout, navzdory jejich velikosti a Štítovému kouzlu. Ani jeden ze smrtijedů nebyl v žádném ohrožení, ale i tak mu připadali poněkud zrudlí a působili dojmem, jako by na ni nejradši jednoduše seslali Smrtící kletbu a byli s tou mladou čarodějkou hotovi nadobro. A rychle.

Vzhlédla, jakmile vstoupili do místnosti, a když ho spatřila, oči se jí doširoka otevřely. „Neville! Oni nás-“

„Já vím,“ přikývl, „věděl jsem to v momentě, kdy jsem spatřil ty hábity. To je dobrý, Hannah! Nebolí to ani z poloviny tolik, jako věci, kterýma jsme si už prošli!“

„DOBRÝ?“ zaječela, „DOBRÝ? NEVILLE, ONI NÁM USEKNOU HLAVU! TU PŘECE POTŘEBUJEM!“

Břichnáč za nimi si povzdechl. „Mohl byste prosím, uklidnit svou malou kamarádku, než abychom ji prostě museli omráčit, pane Longbottome? Toto je velice závažná situace a na hysterii není ten správný čas ani místo.“

Neville loupnul po Ministrovi skeptickým pohledem. „Vy mě opravdu necháte mluvit s mou domnělou spolukonspirátorkou velezrady? Co když-“

„A co byste asi tak dělal?“ pokrčil Břichnáč rameny. „Oba jste byli důkladně prohledáni a nic neschováváte, jakákoliv zpráva předaná mezi vámi dvěma je bezpředmětná, jelikož oba dva zemřete, a žádnou šanci na únik nemáte. Takže to jediné, co můžete udělat, je rozčílit jeden druhého, což snadno vyřeší buď Umlčovací nebo Omračovací kletba.“

Neville rychle přikývl, protože nechtěl Břichnáčovi poskytnout čas k rozmyšlení, a přehnal se přes místnost, chytil pevně Hannah a odtáhl ji od Dawlishe a Rookwooda. Musel jí svůj řetěz nešikovně přehodit přes hlavu, aby ji mohl obejmout, ale zato ji objal opravdu pořádně a pevně ji stiskl v pažích. Ministr chtěl, aby si s ní promluvil, ale políbit ji splnilo účel umlčet ji úplně stejně, a on jí vždycky byl schopen ukázat spíše tělem než slovy, jak moc ji miluje, jak je nádherná, silná a dobrá, laskavá a loajální. V tenhle moment bylo v polibku víc. Byla v něm i vzpomínka na jejich tajné místo.

Za ramena ho chytly drsné ruce a sotva dokázal udržet řetěz, aby ji nepraštil do hlavy, když je od sebe odtrhli. Slabě vykřikla a on upnul svůj pohled do jejích očí a mlčky ji prosil, aby zase neztropila scénu, aby konci čelila s důstojností dospělých, kterými se sotva stali. Naštěstí to, zdálo se, pochopila a odpověděla mu tím nejmenším pokývnutím a hlubokým nádechem, hlavu zdviženou vysoko, zatímco jejich věznitele častovala pohrdavým pohledem.

V místnosti byl nyní už i popravčí, vysoký čaroděj se sudovitým tělem a pažemi snad mohutnějšími než měl Ernie, v dlaních jako šunky třímal těžkou dvojsečnou sekeru. K Nevillově úlevě vypadala čepel výjimečně ostře.

Percy tu byl ve svém jako vždy pečlivě naškrobeném hábitu taky, v rukou třímal všudypřítomný brk, ačkoliv ten za uchem při této příležitosti vynechal. Stál tak blízko u Břichnáče, až jejich stíny na kamenné podlaze splývaly v jediný dvouhlavý tvar. Zvedl ruku s kusem pergamenu směrem k Ministrovi, a ten si upravil brýle a vyčistil si hrdlo. „Z plnomoci Ministerstva kouzel a z úředního rozhodnutí Kouzelnického Starostolce se v tento den, dvacátého prvního března devatenáct set devadesát-“

„Kdokóliv se póhne, umře.“ Ministrova slova byla přerušena šokovaným zajíknutím, když se Percy pohnul s rychlostí, kterou by si u něj Neville nikdy ani nepředstavil. V jednom momentu stál s pokornou přípraveností po boku Břichnáče, ale teď se brk válel na zemi a Percy v ruce třímal hůlku – těžkou černou hůlku, kterou Neville nikdy předtím neviděl a která měla na konci nebezpečně vypadající hrot – kterou držel pevně přitisknutou na Ministrově hrdle, zatímco jeho druhá paže pevně obtáčela hruď vyššího kouzelníka.

„Percy-“ ozval se Neville, ale zrzek mu věnoval výstižné zavrtění hlavou.

„Vaše hulky. Vezmite je. Hned.“ Něco bylo špatně. Byl to ten samý hlas, ale přízvuk byl úplně špatně, Percyho známá, přepečlivě vyslovovaná dikce se změnila v cosi neohrabaného, jakoby cizáckého, ale zároveň podivně známého. Neville zaváhal, ale smrtijedi se dali do pohybu a hůlka se zaryla hlouběji do Ministrova hrdla, na jejím konci se objevila kapička krve. Modré oči na se na ně upíraly. „HNED!“

Otázky mohly počkat. Oba vězni se vrhli na stupínek a Neville pocítil příval síly a úlevy, když se jeho ruka sevřela okolo třešňové rukojeti, řetězy najednou neobyčejně lehké, když se otočil. „Mdloby na tebe!“ Hannino kouzlo vystřelilo téměř v té stejné chvíli, pak oba vystřelili znovu dřív, než první šarlatové paprsky vůbec zasáhly jejich oběti, rychlost vytříbená měsíci tréninku a znásobená, alespoň podle Nevillova pocitu, nepopsatelným množstvím čistého adrenalinu.

Smrtijedi byli ze hry, ale popravčí se pokusil odrazit Percyho taktiku. Obrovská sekera se rozmáchla tak, že by lehce přesekla člověka vedví, ale reflexy mladého náměstka byly až nadlidské. Uskočil ostří jako mangusta vyhýbající se útoku kobry a nyní stál po Břichnáčově druhé straně, zatímco hůlkou švihnul v jediném záblesku rudého paprsku směrem k popravčímu a namířil ji zpět na své rukojmí v rámci jediného mžiknutí oka.

„Hlidejte ho,“ nařídil Percy a po sekundové výměně pohledů už hůlky obou zachráněných mířily přesně na střed Ministrova plnovousého obličeje.

Percy se chvíli hrabal v kapse svého hábitu, a když měl teď Neville šanci si ho pořádně prohlédnout, bylo špatně víc než jen jeho přízvuk. Ramena měl podivně zakulacená, ne rovná jako pravítko, jako tomu vždycky bylo, a na jeho pohybech bylo cosi, co Nevillovi připomínalo dravého ptáka. Poté něco triumfálně vykřikl v jazyce, kterým rozhodně nebyla angličtina, a vytáhl z kapsy cosi připomínající maličký model koštěte. To díky jedinému poklepání hůlky nabylo své plné velikosti.

Neville jen zíral. „Kulový blesk edice Pro? Percy, kdes to pro Merlinovy-  Ron říkal, že si sotva můžeš- jak jsi to-?“

„Pan Visly,“ odpověděl Percy stále stejně cizokrajným přízvukem, „je ve svém bytě, svazány a řadně omámeny. Nájdete ho tam, Minístře, až se probérete. Dóbrou noc.“ Mávnutí hůlkou, záblesk šarlatové barvy a Břichnáč se přidal k ostatním na podlaze.

„Kdo jseš?“ dožadovala se Hannah.

„Dóstavam vas odsúd.“ Přehodil jednu nohu přes koště a pevně se chytil násady, pokývl hlavou k nim a oni se pomocí hůlek osvobodili ze svých okovů. „Násednite.“

Navzdory všemu, co pro ně vysvoboditel až doteď udělal, Neville zaváhal. „Není možné, že bychom odsud dokázali odletět.“

„Jestli to móžne je, tak to udělam. Jestli né, umřete. Umřéli byste stejně, né?“ Ta slova doprovázelo podivně známé pokrčení ramen a Hanna v náhlém pochopení zalapala po dechu.

„Krum!“

„Ja.“  Když si byl nyní jistý, že se nerozseká na kousíčky na koštěti úrovně, která byla vysoko přes Percyho schopnost ho uřídit, Neville rychle vyskočil na koště a pevně objal Percyho – ne, Kruma – kolem pasu a ucítil, že Hannah udělala to samé. Její prsty se do něj zaryly tak pevně, až to bolelo, ale slíbil si, že bude uctívat každou modřinu, pokud vznikne jako následek toho, že se odsud nějak dostanou živí.

Krum vzlétl a koště vyletělo směrem ke stropu rychleji, než by si Neville kdy pomyslel, že je možné na jakémkoliv koštěti, natož ještě zatíženém třemi osobami. Na moment se mu zastavilo srdce, když to vypadalo, že naboří do stropu, pak se ale bleskurychle otočili a už se opět snášeli dolů a plachtili přímo ke dveřím. Krum otočil hlavu jen tak, aby mohl křiknout přes rameno. „Já letím. Ty odpalúješ.“

„Odpaluju?“

„Dvéře.“ Význam jeho slov se stal naprosto jasným, když Neville spatřil, že letí přímo proti vysokým, těžkým dvojitým dveřím, a tak tak stihl vyslat kletbu včas. Když se k nim dostali, ještě kolem nich poletovalo dřevo, brutální magická síla jim dopřála poslední zkázu. Poletující ostré třísky ho sekaly do odhalených ramen a slyšel, jak Hannah za ním bolestivě zalapala po dechu, ale na to teď nebyl čas.

Proletěli skrze průchod a řítili se chodbou tak rychle, až z toho Nevillovi slzely oči. Harry byl ještě větší magor, než si Neville myslel, jestli tohle dělal pro zábavu! Tohle byla sebevražda, ale Krum působil naprosto klidně, když s nimi řezal zatáčky a prolítával plnou rychlostí kolem ministerských zaměstnanců a skrz oblaka oběžníků, rychleji, než kdokoliv mohl zpozorovat víc než rozmazanou šmouhu.

Všude kolem nich se začínaly zavírat dveře a Nevillova kouzla se od nich odrážela, jak se rázem začala zpřísňovat bezpečnostní pravidla. Najednou mu těsně kolem ramene proletěl paprsek světla, ale Krum vypadal, jako by měl oči i vzadu, protože se tomu dalšímu elegantně vyhnul. „ Pronásledují nás!“ zakřičela Hannah.

„Ja,“ odpověděl Krum klidně. „To sém čékal. A zamčili dvéře, takže músíme jinúdy.“

Nevillovi oči se rozšířili i navzdory palčivému větru, když zpozoroval, kam mířili. „NE!“

„Odpalúj.“

Mohl buď poslechnout, nebo být rozdrcen zavřenými dveřmi, a tak Neville zavřel oči, připravil se a vyslal Zmenšovací kouzlo přímo na dveře výtahu. Hanna za ním teď vzlykala a její prsty se do něj zarývaly tak pevně, až nabyl pocitu, že je z něj budou muset odlepit pomocí kouzla. A pak se ocitli v šachtě, kde se výtahové kabiny pohybovaly všemi směry celým bludištěm tunelů a míjely je o pouhé centimetry, zatímco oni uhýbali, zrychlovali, krčili se, přetáčeli, slétali a vzlétali.

K jeho nebývalému šoku se Krum zasmál. Byl to mnohem chlapečtější zvuk, než by si od proslule nabručeného chytače představil, ale byl to zvuk ryzí radosti. „Občas, kdýž trenujéme,“ vysvětlil Krum, „vypústí padésat potlóuků najédnou a ja v ních chýtam zlatónku. Týhle jsou větší, némyslíte?“

„Trochu!“ odpověděl Neville a naklonil se o pár centimetrů dopředu, aby ho bylo přes kvílející vítr a cinkání a víření výtahů slyšet. „Jak-“

„Percy býl u vašého soudu. Řikál, že to nebýlo dóbry.“

Neville si odfrkl. „Mírně řečeno!“

„On mlúvil s Ludem Pytlounem. Požadal ho, abý mi zavólal. Letěl jsem sem z Bulharska celou nóc, ale dóstal jsem se sem včás pro Mnoholíčny lektvar.“

„Ale proč?“ zakřičela Hannah. „Proč riskovat svůj život kvůli nám?“

„Seš z Mrzimóru, jo? Jako Cedric?“

„Ano.“

Krum přikývl. „Tak víš próč.“

Letěli teď střemhlav vzhůru a nad nimi se skrz železné mříže na konci šachty mlžně zableskly paprsky slunce. Neville na mříže zamířil hůlkou a zakřičel: „Reducto!“

Poklop se rozletěl dokořán, vyletěli ven a byli volní, rukávy jejich hábitů pleskly o bok dvoupatrového autobusu, když se vznášeli dopravou londýnských ulic, výš a výš k nebesky modré obloze, zatímco pod nimi se budovy a ulice postupně zmenšovaly do velikosti dětských hraček. A navzdory tomu pořád volní nebyli. Někomu došlo, že z výtahové šachty byl jediný možný únik, a nyní na ně čekal tucet černě oděných postav na košťatech.

Krum zaklel a význam byl i navzdory cizímu jazyku jasný. „Je moc těžká,“ zaryčel.

„Cože?“ Hannah se očividně urazila, ale Krum zavrtěl hlavou.

„Né holka. Koště. Néni stavěná na tákovou váhu, nemužu nábrat rychlost,“ zaklel znovu, a aby se vyhnul přibližující se kletbě, v letu je otočil tak prudce, až Nevillův žaludek varovně zaprotestoval, a navzdory své chuti ohradit se, že je jejich rychlost cokoliv, jen ne pomalá, zpozoroval, že je jejich pronásledovatelé dohánějí.

„Co budeme dělat?“ zeptal se.

„Vy skóčite.“ Krum s nimi zatočil v další sérii divokých manévrů, při kterých své pasažery málem shodil, pak se na sekundu otočil a Neville si všiml, že účinky Mnoholičného lektvaru začínají pomalu ustupovat. Oči měl za kostěnými brýlemi nyní tmavé, obočí bylo hustší a nos se mu začal měnit z Percyho útlého a přímého na Krumův vyhlášený hák. „Zastřite se a před dopádem se přemistite.“

„Nemělo by moc smysl se přemístit až po!“ odvětil Neville. „Ale co ty?“

Krum se znovu zasmál a v hlase se mu ozvalo divoké potěšení. „Jsem néjlepši chytač na světě... tak téď uvidime, jáka jsem zlatónka.“