01. Znovuzrození BA (1/2)

02.08.2016 12:35

„Každá čarodějka nebo čaroděj, který si vezme mudlu, se vystavuje příšernému nebezpečí. U dětí, narozených z tak zvrácených svazků...“ Alecto Carrowová namířila svou hůlku na tabuli, na které se začaly postupně s jejím výkladem objevovat poznámky, psané jejím těžkým čmáravým písmem, „...můžeme očekávat deformace, retardace, závažné antisociální tendence a často absolutně postrádají magické schopnosti. Navíc, jelikož jsou mudlovské ženy nezpůsobné se vyrovnat s magickými dětmi, mohou v takových těhotenstvích nastat vážné komplikace, které vedou v některých případech až ke smrti matek. Stejně tak se při pokusech čarodějek, snažících se donosit dítě mudlovského muže – ano, pane Finnigane?“

Seamus se postavil, ve tváři příklad dokonalé školní nevinnosti, zatímco spustil ruku. „Prosím, madam, k těm antisociálním tendencím, to ony tedy způsobují, že se z Vy-víte-koho vyklubal psychopat?“

Neville měl pocit, jako by mu žaludek s jedním velkým žuchnutím spadnul až k nohám. Copak se Finnigan zbláznil? Přál si, aby nebylo příliš pozdě zachytit kamarádův pohled, varovat ho dřív, než řekl něco tak šíleně buřičského, jenže škoda už byla napáchána. Slova na tabuli se rozplynula v obláček kouře, zatímco obličej Carrowové nabyl temně rudé barvy.

„Pán zla v sobě nese krev samotného velkého Salazara Zmijozela, přenášenou skrz generace mocných rodin, jako byli Gauntové a Peverellové,“ zasyčela skrze zatnuté zuby, „více než dost mocných na to, aby zmařily účinek vlivu nějakého ubohého mudly... pokud si vyberete věřit v nechutné fámy, rozšiřované nějakými úzkoprsými, malomyslnými milovníky mudlů. To spíše vy jste příkladem toho, že žádná obyčejná, umolousaná čarodějka si nemůže vzít mudlu, aniž by to nemělo následky!“

K Nevillovu překvapení Seamus přímou urážku své matky bez okolků přešel, pouze přikývl, jako by její odpověď byla něco naprosto pochopitelného. „Tak pokud si jako příklad vezmem Gaunty a budem trvat na tý příbuzenský linii, můžu se zeptat, kdy budete v očekávání vy s Amycusem?“

Třídou zaznělo kolektivní zalapání po dechu a Neville zajel rukou do kapsy a neochvějně objal prsty násadu své hůlky. Seamus si právě bezpochyby vysloužil nějaké šílené potrestání, ale pokud toho bude moc, Neville byl připraven bojovat za život svého nebelvírského kamaráda. Pohled do obličeje jejich nové učitelky téměř jistě naznačoval, že to bude zapotřebí.

Seamus nicméně dál tiše zůstával stát s výrazem té samé, nevinné čistoskvoucí zvědavosti, a to až do momentu, než proti němu pozdvihla hůlku. „CRUCIO!“ vřískla a kletba udeřila do Seamuse takovou silou, že pozpátku vyletěl ze své židle a narazil do desky stolu za ním. Levandule Brownová vyskočila na nohy a zaječela, když se sesunul dolů na zem a jeho tělo se u jejích nohou zmítalo a svíjelo v agónii, způsobené použitou kletbou.

V čele třídy se Carrowová se zájmem dívala, křivé zuby obnažené v nezkrotné radosti ze Seamusovy bolesti. Nevillova ruka mačkala hůlku takovou silou, až se mu nehty zaryly do kůže na dlani, ale ani se nepohnul, v zoufalé snaze myslet na to, že je teprve druhý den školy, a tedy příliš brzo udělat něco uspěchaného nebo šíleného. Kdyby se pokusil Seamusovi nějak pomoci, okamžitě by ležel na zemi vedle něho, ochromený zničující bolestí z kletby, kterou si až příliš dobře pamatoval ze dne, kdy na Ministerstvu kouzel čelil smrtijedům.

Po době, která se zdála jako roky, se na Levandulině stole objevila ruka a Seamus se pomalu vytáhl do stoje. Třásl se, bradu měl fialovou a tričko nasáklé krví ze rtů, které si téměř celé rozkousal. Bylo to neuvěřitelné, ale přesto se usmíval. „Že bych ťal do živého?“

Carrowová prošla třídou, její podsaditá postava se shrbenými rameny se vzestupnou tendencí hnala k vysokému studentovi. Jakmile ho měla na dosah, s vyzývavým pohledem do jeho tváře mu zabodla špičku své pahýlovité hůlky přímo pod bradu, čímž ho donutila vzhlédnout. „Nebudu trpět žádný projev despektu od nakřížené irské kupky hnoje, Finnigane.“ Spustila hůlku a v ústech zformulovala hustý plivanec chrchlu, který trefil Seamuse přímo do tváře. Poté rychlým, surovým pohybem znovu vztyčila hůlku.

Předtím, než ale mohla vykřiknout kletbu, byla Seamusova vlastní hůlka v jeho rukou, vypadla mu z rukávu v pohybu, který sám o sobě vypadal skoro magicky. „Ionsaigh!“ zakřičel.

Carrowová se přehla v půli, jako by ji někdo praštil, její prasečí očka vytřeštěná bolestí, a Neville zalapal po dechu. Beze slov vybízel Seamuse, aby utekl, vypadnul, aby ji omráčil a zmizel, než se mohla zvrávorat. Jenže na to bylo pozdě. Carrowová se najednou vzpamatovala natolik, aby zvládla namířit hůlku směrem k mladému Nebelvírovi, a jediné, co mohl Neville dělat, bylo obtočit ruce okolo Parvati, která seděla vedle něj, a skrýt její tvář do své hrudi, aby se nemohla dívat.

OOO

Co sis, pro Merlinovo jméno, myslel?!“ pronesla Ginny Weasleyová za ně za všechny v momentě, kdy se Seamusovy oči v nebelvírské společenské místnosti otevřely dokořán, sotva viditelné čárečky modré a bílé barvy za napuchlými oteklinami ze dvou masivních pohmožděnin.

„Arrbyt’ual ky.“ Slova vycházející z rozbitých a krvácejících rtů byla téměř neuchopitelná a Neville si klekl a zvedl ke spolužákovým ústům malou misku.

„Na, vypij to.“ Střelil pohledem po Ginny. „Co tě to posedlo, nám můžeš vysvětlit, až se dáš do kupy.“

„Rocnssem vneoččnímdle?“ Neville naklonil misku a Seamusovy protesty zanikly, jakmile začal pít kalně zelenou tekutinu.

Neville ignoroval obličeje, které jejich pacient dělal nad chutí lektvaru, otřel pár uniklých kapek z Seamusovy brady a pak doplnil misku z kotlíku, který stál na nízkém stolku hned vedle gauče, který sloužil jako provizorní nemocniční lůžko. „Nejsi v nemocničním křídle,“ začal vysvětlovat, „protože nás Carrowovi nenechali tě tam vzít. Alecto chtěla, abys dostatečně trpěl za to, co jsi udělal. Nikdo z nás nechtěl pokoušet léčitelská kouzla, dokud jsi byl v bezvědomí, ale uvařil jsem směs z Dobromysli, kůže z hrbouna a pár dalších surovin, které by ti měly hodně pomoct, a Ginny pak zkusí pár kouzel na ten zbytek – hele, nedívej se na mě takhle, to není lektvar, to je bylinkářství v praxi.“

Otoky teď asi z poloviny ustoupily a Neville byl potěšený, že jeho směs okamžitě pomohla navrátit zmláceným a zkrvaveným ústům částečně normální vzhled, ačkoliv dva přední zuby byly stále ošklivě zlomené. Když Seamus znovu promluvil, zněl překvapivě čistě. „Chtěl jsem ukázat příklad toho, co by udělal Harry. Myslel jsem si, že kdyby se jí někdo přímo postavil, tak by si naši malí kamarádíčci uvědomili, že se to může stát, chápete?“

„Co jsme viděli my, Finnigane, ty kreténe jeden, byl excelentní záložní plán pro případ, že by Vrba mlátička byla bez sebe!“ Parvatiny tváře rudě hořely, ale nemohla tak docela skrýt úlevu ve svém hlase. Téměř po dvě strašlivé hodiny to vypadalo, že se Seamus ani neprobere, tak hrozivě ho Carrowová za jeho nestoudnost zpracovala. Nicméně pouhé jeho nabytí vědomí a první známky hojení s nimi všemi dělaly zázraky.

Neville kývnul směrem k Ginny. „Myslím, že to můžeš zkusit. Já zatím přidám trochu tinktury z Mandragory.“

Mladší dívka zvedla hůku a Seamus se bolestně zaryl do hory polštářů, které pod ním byly nakupeny. „Počkej s tím chvíli...“

„Ani se nehni!“ Ginnin hlas měl ostrý a věcný ráz, o kterém Neville věděl, že se jej naučila od své matky – a to i přes fakt, že s paní Weasleyovou nikdy nestrávil víc než malou chvíli. „Opravdu si myslíš, že jsem celý svůj život mohla vyrůstat v domě s šesti bratry a nenaučit se jedno nebo dvě užitečná hojivá kouzla? Kdybychom museli brát Freda a George ke Svatému Mungovi pokaždé, když pod sebou něco podpálili, byli bychom na ulici.“

Seamus neochotně držel a Ginny položila špičku své hůlky na zlomený zub. „Episkey Dentata!“ Místností zaznělo tlumené „pop“, zub okamžitě dorostl a Seamus se pokusil zvednout ruku k ústům, jenže se v polovině pohybu zastavil, syčící bolestí.

Neville zvedl pohled od kotlíku, kam opatrně, kapku po kapce, přimíchával Mandragoru, přičemž spoléhal na své instinkty, které ho měly zastavit v momentě, kdy bude konzistence dokonalá. „Máš zlomené zápěstí, pár nalomených žeber, vymknutý kotník a víc pohmožděnin, než kdyby tě použili pro tréninky každého odrážeče ve škole. A to se ani nezmiňuju o bouli velikosti Zlatonky na té tvojí zabedněné hlavě, dvou monoklech, pár popáleninách od hůlky a o puse, která zrovna začíná vypadat zase trochu jako lidská. Doporučuju ti tiše ležet a přemýšlet o tom, proč mají Nebelvíři tendenci být stateční až do bodu využití veškeré vlastní blbosti. Následně spolu budeme muset probrat, co jsi tím původně vlastně zamýšlel, a rozhodnout o pár věcech.“ Chladný, autoritativní tón jeho hlasu ho samotného překvapil a on se zarazil a s ruměncem na tváři se zadíval zpět na zelenou směs. „Jestli s tím ostatní souhlasí.“

„Páni, Neville,“ vyhrkl Colin Creevey, „teď jsi zněl na chvíli úplně jako Harry! Bylo to jako být zpátky v BA!“

„Jo, no…“ zamumlal zahanbeně Neville, „Harry je pryč a Brumbál taky, stejně jako Ron a Hermiona, Dean, Justin, další tucet lidí z BA a stovka dalších z celé školy. Nepřipadá mi, že by to bylo jako mít zase starosti s Umbridgeovou a jejím malým komandem.“

„No, ale byl to důvod, proč BA v první řadě vznikla, ne? Protože Harry věděl, že to k tomuhle směřuje?“ zeptala se Parvati a Neville dopáleně rozmýšlel, proč se zdálo, že se na něj všichni dívají. Dokonce i Ginny, která mu ze své přirozenosti připadala jako mnohem vhodnější nástupce jakékoliv vedoucí pozice v Nebelvíru.

„To je pravda,“ poznamenal pomalu. Konečně spokojený se svým odvarem, nabral další misku a začal jej patlat na Seamusovy rány. Svou zaneprázdněnost přitom použil, aby se vyhnul pohledům všech ostatních, zatímco promluvil. „Ale myslím si, že tohle je horší, než by předpokládal dokonce Harry. Chci říct, Brumbál je mrtvý, Snape ve vedení školy, ze smrtijedů jsou učitelé, Ministerstvo je pod vládou Vy-víte-koho... Nemyslím si, že kdokoliv mohl před šesti měsíci tohle vidět přicházet takhle rychle a tak kompletně.“

Ginny se zachmuřila a vzhlédla k němu od místa, kde právě pracovala na vymknutém kotníku. „Nenavrhuješ tady, abychom prostě složili zbraně, že ne?“

„Nebo abychom se proměnili v boxovací pytle ve stylu úžasného pana Finnigana, doufám,“ dodala Levandule.

„Sám nevím, co navrhuju,“ přiznal Neville. Pak se znovu podíval na Seamuse a do hlavy se mu vkradla myšlenka. „Chtěl jsem se tě zeptat, co to bylo za kletbu, co jsi použil na Carrowou? Nepoznal jsem ji. Něco, co tě Harry naučil osobně?“

Seamus zčervenal, čímž své multibarevné tváři dodal ještě narůžovělý nádech. „Ne-e, to ani není schválený. Neměl jsem to použít.“

Colinovy oči se rozšířily. „Takže je to něco jako Kletba, která se nepromíjí?“

„Ani náhodou!“ Seamus začal kroutit hlavou, pak si to rozmyslel a zavřel oči. Lehce zasténal, než znovu promluvil. „Je to jedna ze starých kleteb, co mě naučila moje Nana – keltská. Všechny Ministerstvem schválený kouzla vychází z hezké, čísté, ctihodné latiny, chápete, ale Keltové měli svůj vlastní druh magie, i když pak byla dokonale vodsunutá do pozadí. Teď už je skoro vymřelá, ale někteří ze starších generací si ještě sem a tam něco pamatujou, hlavně kletby a zaklínadla a pár babských kouzel, víte co, jaký pohlaví bude mít mimino a tak.“

Parvati znenadání vypadala fascinovaně, posadila se velmi rovně a hodila si přes rameno svůj těžký černý cop. „Můj dědeček byl fakír v Bombaji, vyprávěl nám, že jsou různé druhy magie, o kterých se v Bradavicích nedozvíme – dokonce se pokusil nás zapsat na školu v Indii, ale když to naši odmítli, naučil nás pár kouzel. Padma dokonce umí kontrolovat hady.“

Ginny zalapala po dechu. „Naučila se hadí jazyk?“

„Ne, neumí s nimi mluvit, jen je přiměje udělat to, co chce ona.“

„Skvělý!“ zazubil se Seamus. „Řekni jí, aby přiměla toho obrovskýho od Vy-víte-koho, aby ho sežral.“

Parvati mu věnovala podrážděný pohled. „To by bylo hezké, ale dokáže to jen s těmi malými – normálními – jako kobry a zmije. A já znám pár francouzských kouzel od kluků z Krásnohůlek.“

Levandule se vzrušeně nahnula přes opěradlo gauče. „Anthony Goldstein pochází z rodiny kouzelníků, jejichž kořeny sahají až ke starověkým Esejským školastikům, vsadím se, že zná pár věcí z hebrejštiny. Vaneová zase vždycky mele, jak jsou její příbuzní skuteční romové – to jsou cikáni – a Ernieho rodina byla zapletená tak hluboko ve Válkách klanů, že její příslušníci začali chodit do Bradavic teprve před padesáti lety, tak třeba bude mít v rukávu něco jako Finnigan, starou keltskou magii.“

„Von má Erse, ne keltštinu. Nejsme to samý, a taky jsme Skotsko ve Famfrpálu minulej rok pěkně vyklepli,“ ohradil se dotčeně Seamus.

Neville a Ginny zírali jeden na druhého, překvapení tou nenadálou lavinou znalostí exotických kouzel, která tu propukla, a pak se Ginny zahihňala. „Tak nevím, jak ty, Neville, ale já si najednou připadám dost nezajímavá.“

Nemohl si pomoct, zakřenil se zpátky. „Jo, no, chci říct, moje rodina byla prostě jenom, víte co, kouzelnická. Normální staří britští kouzelníci. Ehm ehm, vykouzlím ti šálek čaje, zlatíčko?“ Položil mističku, mávnutím hůlky k sobě přivolal prázdný šálek ze druhé strany pokoje a přehnaným pohybem jí ho podal s malíčkem vystrčeným vysoko do vzduchu.

Ginny udělala hrdé pukrle, napodobila aristokratické prohnutí a protáhlou řeč, kterou všichni okamžitě rozpoznali jako zlomyslně akurátní, přehnanou napodobeninu kultivovaného projevu Draca Malfoye. „Ale zajistéé, drahouškuu...“

Všichni se zasmáli. Bylo to fajn, hřejivý rozpuk štěstí a přátelství uprostřed temnoty, která se nad nimi všemi rozprostřela, a Neville se tomu poddal, společně s ostatními úpěl smíchy, dokud ho nebolelo břicho a po tvářích mu netekly slzy. Už to vypadalo, že to takhle báječné bude navždy, než smích konečně utichl a on si třesoucí rukou otřel tváře. Ostatní, kteří jej obklopovali, stále zářili, a on je nechtěl stahovat zpátky na zem, ale vážnost jejich situace byla stejně nezaměnitelná jako zelenožluté podlitiny na Seamusově opuchlém obličeji.

„Vážně- “ vydechl Neville, „stejně je to dobrý. Chci říct, Carrowová nemá tušení, co ji dostalo, že ne? Nemohla to zablokovat, ani kdyby chtěla. A Smrtijedi budou znát jen ta obvyklá kouzla. Nezávisle na tom, jak moc budeme cvičit, Protego, Mdloby na tebe a Impedimenta nám proti plně trénovaným temným kouzelníkům stačit nebudou. Pamatujete si, co Snape říkal o černé magii? Je nevyzpytatelná. My budeme muset být taky.“

Seamus si odfrkl. „Já jsem myslel, že jsi proti tomu, abych se jim stavěl na odpor?“

Neville zavrtěl hlavou. „Ne takhle. Budeme muset přemýšlet víc jako tví bratři, Ginny. Jako dvojčata. Záškodnictví a malé rebelie. Dostaneme párkrát přes hubu, potrestají nás, jasně. Ale Seamus to přehnal. Nechal se skoro zabít druhý den školy, kvůli ničemu. Být zbitý je v pohodě, ale nic víc, dokud si to situace opravdu nežádá.“ Sotva mohl uvěřit slovům, která vycházela z jeho úst, a proto si pospíšil ze strachu, že by ztratil nervy. „Obnovíme Brumbálovu armádu, ale jen natolik, abychom se jim dostali pod kůži a udrželi naživu naděje ostatních studentů. Nic plnohodnotného, dokud nepřijde čas.“

„Co tím myslíš, dokud nebude čas?“ zeptala se Parvati.

„No, dokud nebudeme muset. Všichni víme, co nastane.“ Myslel si, že závěry, ke kterým došel, když se Harry a ostatní nevrátili do školy, byly očividné, ale když pozoroval výrazy, které ho obklopily, dopadlo na Nevilla pomalé, hrozivé poznání, že byl pravděpodobně jediný, který viděl, co na ně doopravdy čeká. „Ale no tak...“ jeho hlas zněl úpěnlivě. „Ginny, Seamusi... copak to ani jednomu z vás nedošlo?“

„Asi ne,“ odpověděla Levandule.

Neville se zhluboka nadechl a olízl si rty, ve světle reflektoru, ve kterém se náhle ocitl, se necítil dobře. Neochotně zvedl ruku a ukázal jim čtyři prsty. „Jak to vidím já, jsou čtyři varianty, ke kterým může dojít. Za prvé, všichni se staneme poslušnými následovníčky Vy-víte koho,“ sklopil jeden prst. „Já sám se na něco takového necítím. I kdybych dokázal žít sám se sebou, babička by mě zabila.“

„Já taky ne, kámo,“ odsouhlasil Seamus.

„Nápodobně,“ přikývla Ginny a Parvati, Colin a Levandule ze sebe vydali souhlasné zvuky.

„Za druhé,“ pokračoval Neville, „Harry najde způsob, jak Vy-víte-koho zastavit, a skončí to čistě a rychle před koncem školního roku, na smrtijedy bude proveden zátah a věci se vrátí k normálu.“

„Hlasuju pro tuhle možnost,“ vyhrkl Colin. Pár lidí se usmálo a přikývlo.

„Nicméně, všechno svoje zlato bych na to nevsadil. Bylo by to skvělý – a celým svým srdcem věřím, že ho Harry nakonec dostane – ale zvládnout to za jeden rok jen s podporou Rona a Hermiony mi přijde jako docela velké sousto.“ Colin vypadal, jako by byl připravený se hádat, že nic takového velkému Harrymu Potterovi nehrozí, ale Neville pokračoval dalším zalomením prstu a ignoroval ho. „Za třetí. Dostudujeme a přestaneme být v bezpečí.“

„Sorry, že do toho tady vstupuju,“ přerušil ho Seamus, „ale ani teď se osobně necítím nijak zatraceně bezpečně.“

„Cormac je mrtvý. Cho a Lee se schovávají. Roger je u Svatého Munga v horším stavu než ty, Seamusi, a to jsou jen informace z Věštce, nebo ty, které se Ginniným bratrům podařilo propašovat zprávami pod obchodními štítky na jejich produktech. Prozatím si myslí, že je pořád šance nám ve škole vymýt mozek, ale jakmile dostudujeme, ztratíme bezpečí, které nám poskytuje dav, a jistotu statutu dítěte. On nemá zájem o veřejné pobouření, které by vyvolal masakr v Bradavicích, ale jakmile budeme venku, je to jen na nás.“

Parvatin hlas zněl tlumeně. „Co je za čtvrté?“

Zalomil poslední prst. „Budeme bojovat. Jestli se Harry vrátí zpátky a bude nás potřebovat, pak budeme bojovat. Osobně je to to, v co věřím já – že to může dokázat, ale bude potřebovat naši pomoc. Je to jen otázka času, než se vrátí, ale my nekonečně času nemáme, takže poslední den tohoto školního roku vyjdeme s pravdou najevo. Ať tak či tak, uděláme z toho pořádnou bitvu. Rozdáme si to s každým smrtijedem, se kterým budeme moct, doufám, že v první řadě se Snapeem. Použijeme každé exotické zaklínadlo a špinavý trik, na který přijdeme. Přinutíme je zaplatit za všechny pohřešované, všechny utlačované, všechny zavražděné. Nakloníme trochu misky vah na stranu Harryho a Řádu a dáme veřejnosti takový masakr, který Vy-víte-kdo přesně nechce – rozčílíme lidi tak, že to ani Věštec nebude moct zakrýt. Zemřeme tak jako tak, ale zemřeme za našich podmínek a zemřeme s cílem něčeho dosáhnout, a ne jen zahnáni do kouta jeden po jednom v nějaké tmavé uličce, aby naše smrt mohla být zahlazena a ignorována.“

 Po jeho slovech se rozhostilo dlouhé, hrozivé ticho a Neville zíral do podlahy, neschopen zcela pochopit, co právě řekl, ačkoliv o tom přemýšlel už přibližně týden. V jeho hlavě to znělo jako jediná rozumná věc, kterou by měl udělat, ale když to slyšel nahlas, znělo to téměř jako nějaký ušlechtilý, statečný čin, téměř jako něco heroického. Colin měl pravdu, znělo to jako něco, co by řekl Harry, a při takovém srovnání se Neville cítil silně nepohodlně.

Konečně, Ginny se postavila a vyzývavě pohodila svou rudouhřívou. „Už dlouho hledám způsob, jak přebít odchod Freda a George,“ pronesla. „Jdu do toho.“

Seamus vztáhl svou levou ruku, pravou stále zavěšenou na hrudníku, a chytil do ní Ginninu malou, bílou dlaň. „Nějak si myslím, že žádnou soutěž oblíbenosti už v očích smrtijedů stejně nevyhraju, tak proč sakra ne? Jsem v tom s tebou.“

Parvati se k těm dvěma přidala. „Nemůžu mluvit za Padmu, ale se mnou počítejte. Jenom doufám, že můj následující život bude trochu klidnější.“

„Se mnou taky!“ Colin přihodil svou ruku s nadšením, které přinutilo Nevilla zachvět se.

„Copak má správná nebelvírská dívka na práci něco jiného?“ přidala se k nim Levandule.

Neville pomalu položil svou ruku na vršek chumlu rukou všech ostatních a doufal, že si nikdo nevšimne, jak moc se třásla. „Já jsem to vyslovil, takže se obávám, že vycouvat už nemůžu.“

„V to doufám, Neville,“ Ginniny hnědé oči se zaleskly ve světle ohně z krbu. „Jsi náš vůdce.“

Zůstal na ni civět. „Já-“

„Jsou v otázce toho, že Neville přebere po Harrym funkci vůdce Brumbálovy armády, všichni pro?“ přerušil Ginnin hlas jeho protesty a Neville šokovaně sledoval, jak všechny hlavy okolo něj přikývly. Zazubila se a odhalila své bílé zuby v úsměvu, který dostával do kolen všechny chlapce ve škole, včetně slavného Chlapce, který přežil. „Tak dohodnuto. Později si promluvíme s havraspárskými a mrzimorskými, ale prozatím můžeme říct, že Brumbálova armáda je zpátky.“

Nevillovy oči přejely tváře jeho přátel, postupně vstřebávající víru v jejich očích a na každém na oplátku spočinul chvíli pohledem. Bystrá, vznětlivá Ginny, poslední člen Weasleyovic rodiny, který v Bradavicích zbyl. Chladná, exotická Parvati se svýma tmavýma očima plnýma bezvýhradné důvěry. Prudká Levandule, její nejlepší přítelkyně, která stála po jejím boku téměř častěji než Parvatino vlastní dvojče, a stejně tak odhodlaná položit svůj život. Colin, s bezelstným a odhodlaným výrazem, přetékající neutuchající naivní hrdinskostí. A stále rozbolavělý Seamus, s očima stále nateklýma skoro na úroveň slepoty, ale neméně odhodlanýma.

Skoro to vypadalo, že se v blikajících, ošemetných plamenech ohně v krbu objevily i tváře ostatních nebelvírských. Rozcuchaná, bystrozraká Hermiona. Oddaný Ron, zářící se svými zrzavými vlasy vedle své sestry. Obě dvojčata, smějící se nějakému soukromému vtipu, vedle nich Lee Jordan jako jejich neidentické trojče. Deanovy oči a úsměv, zařící z jeho tmavé tváře. A Harry. Harry se svou jizvou ve tvaru blesku, která jej označila za tolik odlišného od nich všech, černé vlasy trčící všemi směry, brýle, lesknoucí se přes zářivě zelený pohled, na který byl při nutnosti převzít velení vždycky spoleh.

Neville se na ně všechny podíval, jak tam stáli, naplnění všichni stejným elánem, a přikývl. „Brumbálova armáda!“

 

Následující >>>