09. Jiný svět (1/2)

09.04.2017 15:14

„Jak to jako myslíte, že nám ty peníze nevyměníte?“ ukázal Neville rozlíceně na nápis nad výdejním okýnkem. „Tady se píše, že tu měníte peníze!“

„Peníze.“ Obtloustlý postarší muž za pultem si překřížil ruce na hrudníku a tvrdohlavě vystrčil svou malou kulatou bradu. „Dolary, jeny, marky, franky, co máte. Ale ne tretky.“

„Poslouchejte mě, milý muži,“ snažil se Ernie za každou cenu udržet klidný tón hlasu, ale i přesto se v něm projevilo napětí. „Jsem si jistý, že dokonce i když neznáte tuto konkrétní měnu, stále jste schopný poznat zlato, když nějaké vidíte.“

Muž zavrtěl hlavou a posunul hromádku kouzelnických peněz zpátky k nim. „Mnohem rychleji poznám čtyři puberťáky, kteří mají něco nekalého za lubem.“

Susan a Hannah si vyměnily pohledy, pak se Hannah naklonila přes pult s úsměvem sladším než z Medového ráje. „Tak jo,“ zavrněla, „možná máme za lubem něco trošililinku zlobivého. Jsme na cestě do Skotska, aby se naši dva přátelé mohli tajně vzít, a šíleně spěcháme, takže bych vám byla opravdu moc vděčná, kdybyste byl to největší zlatíčko a pomohl nám. Pěkně prosím?“

Pohled v jeho švábích malých očkách trochu změknul. „Tak mladá láska, jo?“

Hannah se zahihňala. „Přesně.“

„Ani omylem,“ zmizela veškerá jemnost a mužův obličej ztvrdnul, když s nepohnutelnou finálností zavrtěl hlavou. „Ať už jste z máminy a tátovy sbírky mincí ukradli cokoliv, běžte si to vyměnit k nějakému jinému přechovávači. A teď se odtud kliďte, než někoho zavolám.“

Neville si povzdechl. „Dělám to vážně nerad, ale nedáváte mi zrovna na vybranou.“ Vytáhl hůlku a mávnul jí mužovi před obličejem. „Confundus!“

Směnárník sebou mírně trhnul, pak několikrát zamrkal, sundal si z nosu své titěrné brýle bez obrouček a než si je nasadil zpět, otřel je o košili. Pak se nejistě zahleděl na ty čtyři, jako by je nikdy v životě neviděl. „Můžu vám pomoct?“

Ernie střelil po Nevillovi vděčným pohledem a pak postrčil hromádku mincí zpátky přes pult. „Rádi bychom je vyměnili za mud- eh, za libry šterlinků, pokud dovolíte.“

Muž sebral jednu zlatou minci velikosti podšálku a zvedl ji do světla. Pak chvíli tázavě zíral na postavu Gringotta Velkého posazeného na drakovi, kterého skřet přemohl. „A tohle je...?“

„To je gallus. Každý z nich je za sto galeonů, které jsou po...“ zavřel na moment Neville oči a snažil se rozpomenout na vývěsní tabuli u směnárny blízko vstupu na Příčnou ulici. „...pěti librách. Takže to máme pět set liber za jeden, dali jsme vám jich deset, takže to dělá pět tisíc, mínus poplatek jedno procento, což je tedy ve výsledku čtyři tisíce devět set padesát.“

Směnárník stále působil popleteně, nicméně pomalu přikývl, vzal si mince, pak otevřel šuplík a vytáhl balíček zářivě barevných papírků. „Ano…“ odvětil pomalu, „předpokládám, že přesně tak to vychází, že ano?“ Položil balíček na stůl a začal počítat nahlas. „Takže to je jeden, dva, tři, čtyři tisíce, pět set, šest, sedm, osm, devět set a dvacet, čtyřicet... padesát. Děkujeme, že jste využili našich služeb.“

„Díky!“ Ernie shrábnul mudlovské peníze, balíček spěšně přeložil a strčil ho do kapsy svého hábitu. Pak si všichni pospíšili pryč, než mělo kouzlo možnost vyprchat. Jakmile se dostali do bezpečné vzdálenosti od směnárny, Ernie se zastavil, vytáhl balíček z kapsy a rozdělil ho na čtyři hromádky. „Doufám, že to bude stačit,“ zamračil se a Neville zavrtěl hlavou.

„Ernie, právě jsi na stůl bez mrknutí oka vysázel deset mincí, se kterými se normální kouzelník během života běžně ani nesetká! Zatraceně, za tohle by sis klidně mohl koupit třeba Nimbus 2005! Musí to být spousta peněz, bez ohledu na ceny v mudlovském světě,“ zíral na balíček bankovek ve své ruce a bojoval s touhou je až příliš zvědavě zkoumat. Museli se teď pokusit chovat co nejvíce jako mudlové, a ti by určitě nebyli tak fascinovaní svou vlastní měnou. Pečlivě je složil a zastrčil je do nejhlubší kapsy svých kalhot.

„Asi máš pravdu,“ přiznal Ernie opatrně, „ale jen pro případ mám i víc... takže co teď?“ zahleděl se s očekáváním na Nevilla. Navzdory faktu, že neměl v mudlovském světě o nic víc zkušeností než oni, vypadalo to, že ti tři se ze zvyku obrátili na něj jako na svého vůdce, a tak se Neville zhluboka nadechl a jedním pohledem přejel rozsáhlé nádraží.

„Uh... no, pravděpodobně bychom měli udělat něco s tím, co máme na sobě,“ navrhl. „Lidi se po nás dost blbě dívají. Pojďme se zbavit těch hábitů a přestat všem dávat na odiv, že až tak moc patříme k sobě, aspoň než se nám podaří sehnat nějaké mudlovské oblečení... dokonce i se třemi žlutými a jedním červeným lemováním je to pořád uniforma.“

Když to dořekl, setřásl ze sebe svůj vlastní hábit, zmuchlal jej do kuličky a hodil do kufru. Tři zbylí studenti rychle následovali jeho příkladu. Susan předvedla skutečně úžasný manévr, když si vysvlékla košili pod svetrem, aniž by si ho musela sundat, takže to vytvořilo celkem odvážnou kreaci s hlubokým výstřihem, pak si ještě kravatou svázala vlasy do culíku. Hannah ze sebe mezitím sundala svetr a kravatu úplně, sbalila je spolu s hábitem a zůstala jen v bílé košili a šedé sukni. Ernie se vysvlékl jen do trička, které měl pod košilí, a kalhot, aby se odlišil od Nevilla, který se zbavil své vesty, ale nechal si košili a rudozlatou kravatu.

Zatímco se navzájem prohlíželi a snažili se dovtípit, jestli by v houfu mudlů dostatečně zapadli, nedaleko nich se ozvalo hlasité zapískání.

Otočili se a Neville spatřil skupinku mladých mudlovských dívek, které se nakláněly přes zábradlí o patro nad nimi a vrhaly vilné pohledy na Ernieho, jehož upnuté tričko neomylně podtrhovalo jeho svalnatou postavu. „No tak,“ zavolala nejstatečnější z nich, „svlíkni i ten zbytek, proč ne? Nemáš nic, za co by ses měl stydět, a nám se ta show opravdu začínala líbit!“ Susan jim věnovala rozezlený pohled a vztyčila nejprve prst, na kterém měla prstýnek, a pak dva naprosto jiné prsty. Dívka se jen zasmála. „Šťastlivko! Ačkoliv, pokud bys jí měl někdy plné zuby, neostýchej si mě najít!“

„Ne, díky,“ zavolal na ně zpět Ernie, obtočil Susan ruku okolo pasu a políbil ji na tvář. „S hledáním jsem skončil!“

Dívky s několika dramatickými povzdechy pokračovaly v chůzi a Susan se otočila a plácla svého snoubence po hrudníku, v obličeji výraz předstírané žárlivosti. „Obleč si tu košili zpátky. Nerada bych odsud až do Skotska bránila své území.“

„Ano, madam,“ vytáhl košili zpátky z kufru a natáhl si ji na sebe, byť rozepnutou a vykasanou. „Takže...“ kývnul hlavou směrem k okýnkům, kde se prodávaly lístky, „...které z nich?“

Neville vylovil útržek pergamenu, který mu dal Colin, a zašilhal na rukopis, který za ty týdny, co byl útržek poskládaný v Nevillově kapse, notně vybledl. „Národní východo-pobřežní expres. Severně do Edinburghu.“ Zahleděl se na tabuli, ze které byl akorát tak zmatený, protože se na ní neustále měnily nápisy, pak to však vzdal a poklepal na rameno muži, který byl, jak se Neville podle uniformy dovtípil, jeden z průvodčích. „Promiňte, kde najdeme místo, kde bychom mohli koupit lístky na... no, tenhle vlak?“ ukázal útržek muži, který mu poté věnoval poněkud káravý pohled.

„Nestojíte od něj ani deset stop, chlapče. Ta fronta přímo před vámi,“ ukázal za ně a Neville zrudnul. Muž se zasmál. „Nikdy předtím jste vlakem necestovali?“

„No...“ Nebyl si jistý, jak na to má odpovědět, ale vypadalo to, že muž se odpovědi dovtípil sám a poklepal mu bodře na rameno. „To je v pořádku, vždycky je nějaké poprvé, a alespoň to není letadlo. Za sebe je nesnáším. Prostě si kupte lístky, támhle odbavte kufry,“ ukázal na místo na druhém konci haly, „uschovejte si své odbavovací pásky a nasedněte do vlaku. Nic, z čeho byste měli mít obavy. Budete se skvěle bavit.“ Než mu Neville mohl dostatečně poděkovat za pomoc, odkvačil si muž svou cestou.

„Tak jo, pojďme se postavit do fronty,“ sáhnul Neville pro hůlku a chtěl očarovat kufr, aby ho následoval, ale v posledním momentě si vzpomněl, že potřebovali být v užívání kouzel co nejopatrnější, a tak se namísto toho ohnul k držadlu a začal kufr táhnout za sebou. Byl o hodně těžší, než si předtím uvědomil. Navíc vydával až znepokojující množství hluku a přitahoval ještě více znepokojující množství pohledů, když se zapojili do fronty, protože to skřípání rozrušilo Oriona, který teď rozhořčeně houkal a tloukl křídly do své klece.

Když se dostali k okýnku, Neville si oddechl, když spatřil mile vypadající ženu ve středních letech, která mu nejvíc ze všeho připomínala paní Weasleyovou, a to i navzdory svým stříbrem prokvetlým hnědým vlasům.

„Destinace, drahoušku?“ usmála se.

„Čtyři jednosměrné do Gretna Green Edinburghským vlakem, madam,“ odpověděl Neville, vytáhl svůj podíl peněz a položil jej na pult.

Dáma se zasmála. „Který z vás si bere kterou dívku, abych nepopletla gratulace?“

Neville ohromeně zamrkal, pak posunkem ukázal na své přátele. „Vlastně jen oni dva. My jsme svědci. Ale jak jste...?“

„Za tři sta let je tu jen jeden důvod, proč mladé páry cestují do Gretna Green,“ podala jim čtyři jízdenky a začala počítat bankovky z balíčku. „Bude to dvě stě čtyřicet liber a sedmdesát tři pencí. Tedy hodně štěstí a gratuluji. Můj manžel a já budeme v dubnu svoji už třicet let, a tak mám pro vás jednu dobrou radu, mladý muži,“ podala drobné nazpět Nevillovi, ale oči měla upřené na Ernieho. „Žena má vždycky pravdu. Tohle, a taky nezmeškejte svůj vlak. Odjíždí ve čtyři.“

Ernie se zasmál a potřásl jí rukou. „Díky, madam. Budu si to pamatovat.“ Odmlčel se a potom naklonil hlavu na stranu. „Když už jsme u toho, nevěděla byste náhodou o nějakém místě poblíž, kde bychom si mohli koupit nějaké oblečení, že? My jsme... uh, zapomněli jsme pár věcí.“

„Samozřejmě,“ ochotně přikývla. „Na Liverpoolské, nedaleko odsud, je Marks & Spencer. Z těch dveří tadyhle zahněte doleva, pak znovu doleva na Upper, a pak už je to jen kapánek víc doleva na Liverpoolskou, tam už to nemůžete minout. Je to asi míli, takže se buď můžete projít nebo si vzít taxi, pokud chcete.“

Přikývli, znovu jí poděkovali a Neville se usmál, zatímco táhli své kufry směrem k odbavovací přepážce. „To vážně není tak hrozné. Každopádně byl skvělý nápad zeptat se jí na ten obchod. Pojďme teď odbavit ty kufry a pak se tam zastavíme a koupíme si pár kousků, abychom líp splynuli.“

Ukázali své nástupní lístky poslíčkovi, který dohlížel na odbavování, a on je vesele zbavil jejich zavazadel, nicméně Orion byl zcela jiný případ. Poslíček si překřížil ruce na hrudi a horlivě kroutil hlavou nad mosaznou klecí. „Neexistuje. To nejde. To prostě nemůžu.“

Hannah vstrčila ruku skrz mřížky a pomazlila Orionův obličej, pokrytý jemnými peříčky, vnější hranou prstu. „Ale je to jen sova,“ zaprotestovala. „A je velmi dobře vychovaná, přísahám.“

„Podívej, sestro. Je mi jedno, jestli je to zasraná andulka, co umí zpívat Bůh ochraňuj královnu a servírovat čaj. Do vlaku ptáci nesměj,“ zvednul klec z kufru a podal jí ji. „A nevobtěžuj se brečet. Nesnáším, když holky brečej, a na to, jestli ta sova půjde do vlaku nebo ne, to nebude mít žádnej vliv.“

„To je v pohodě,“ vzala si Hannah klec a vypadala trochu dotčeně při náznaku, že by snad mohla propuknout v pláč, pak klec otevřela. Několik lidí zaječelo, když z ní Orion vyletěl, obletěl široké, tiché kolečko, aby si protáhl křídla, a pak jemně dosedl na vztaženou paži své majitelky. Odbavovací poslíček neměl slov, ale Hannah mu věnovala pouze zamračený pohled plný naprosto nevinného zmatení. „Já mu nedávám svobodu. Jen ho posílám napřed.“

Zadívala se sově do jejích velkých, inteligentních, zlatých očí. „Pojedeme do Gretna Green, Orione, ale odjíždíme teprve až ve čtyři hodiny a pojedeme normálním vlakem. Takže do doby, než budeš připraven se tam s námi setkat, si můžeš dělat, co budeš chtít. Jen se nedostaň do problémů.“

Sova krátce a chápavě přikývla, pak jednou houkla a plynulým pohybem vzlétla a namířila si to k východu. Poslíček postupně blednul a čelist mu spadla téměř až na vyleštěnou podlahu. „To... to... ono ti to rozumělo!“

„Samozřejmě,“ odpověděla klidně Hannah.

„Co seš zač, nějaká čarodějnice?“

„Abych pravdu-“

Neville ji čapnul za ruku a utnul ji dřív, než stihla pokračovat, pak po poslíčkovi hodil ošklivý pohled. „Jak jsi to nazval moji přítelkyni?“ udělal krok dopředu a využil své výšky, kterou notně přesahoval menšího muže, dlaně zatnul v pěst a pokusil se vyplodit ze sebe ten nejhrozivější pohled, který si kdy pamatoval od Crabbeho a Goylea. „Řekni to znovu, ať mám pořádný důvod tě prok- praštit!“

„Hele, kámo,“ zvedl poslíček ruce v obranném gestu, „vomlouvám se. Sovy mluví anglicky, sovy mluví francouzsky, sovy mluví čínsky... nic mi do toho není, dokud žádná sova není ve vlaku!“

„No, sova vyletěla ze dveří, takže proč nám prostě nedáš ty-“ posunkem ukázal na odbavovací pásky, „-a my si půjdeme vlastní cestou.“

„S radostí!“
Neville si převzal pásky a strčil je hluboko do kapsy, pak se všichni rozešli směrem k východu se snahou ignorovat četné pohledy, které je sledovaly.

Hannah mu věnovala pobavený úsměv a obtočila mu paži okolo pasu. „Očekává se, že teď zvolám ‚můj hrdino‘?“

Uchechtl se a zabořil obličej do jejích vlasů. „Samozřejmě, hned po tom, co se kvůli tobě příště nechám řetězy připoutat ke zdi. Ale ne proto, že ses málem prokecla, a já kvůli tomu musel toho chudáka vyděsit, abych to zahladil.“

„To je fér.“

Otevřeli dveře vedoucí do ulic Camdenu* a Susan slabě vyjekla a zacouvala zpátky, když ji dostihl ledový prosincový vítr. „Odbavili jsme i naše hábity,“ zasténala, „to zmrzneme na kost!“

Neville se rozhlédl po svých přátelích a zastyděl se, že ho to samotného nenapadlo dřív. „Absolvovali jste už všichni zkoušky z Přemisťování? Já jsem svoje složil v srpnu, těsně před začátkem školy.“

Všichni tři přikývli, ale Ernie se náhle zamračil. „Nemyslíš, že si lidi všimnou, pokud se jen zatočíme ve vzduchu a zčistajasna zmizíme?“

„Dobrá poznámka,“ přikývl Neville. „No tak jo. Na procházku je moc chladno, takže vy dvě holky z jihu zůstanete tady. Ernie je záhorák a já jsem děcko Dalesu, takže jsme schopní to vydržet aspoň tak dlouho, než seženeme taxíka.“ Zatnul zuby a psychicky se připravil na štiplavou zimu, pak oba mladí muži vyšli ven.

Podél zatáčky stála celá řada čekajících taxíků a najít taxikáře, který by byl ochotný svézt čtyři teenagery k nejbližšímu obchodnímu domu, zabralo sotva pár minut. I přesto, než vyzvedli Hannah a Susan z nádraží a vlezli do příjemně vyhřátého vnitřku auta, Neville se divoce třásl. Hannah to pochopitelně zaznamenala, a tak se k němu na zadním sedadle těsně přitiskla a obalila mu zmrzlé prsty svými zahřátými dlaněmi. Zvedla si je k ústům a sevřela jeho konečky prstů lehce mezi rty. Neville vydechl, ale tentokrát mu přes záda přeběhl úplně jiný druh mrazu.

„Nikdy jsem žádným taxíkem nejela,“ zašeptala a její dech ho zašimral na rukou. „Je to sranda.“

Oplatil jí úsměv a řidič se na ně ohlídl přes rameno. „Hele hele, žádný techtle mechtle v mým taxíku!“

„Promiňte, pane,“ ošil sebou Neville nepohodlně, odtáhl ruce od Hanniných úst a strnule si je složil na klín.

Cesta jim zabrala sotva pár minut, než se dostali na místo určení. Nevilla zajímalo, jestli by byl schopný najít ten obchod sám, ale po příjezdu bylo jasné, že to by opravdu nebyl problém. Nápis Marks & Spencer se v zářivých písmenech skvěl přes celou přední stěnu a pod ním se blyštily zasněžené výlohy, jejichž vánoční výzdoba se třpytila, točila a působila tak divoce, až bylo těžké uvěřit, že to vše bylo docíleno bez jediné stopy magie. Nakupující, obtěžkaní všemi druhy tašek a balíčků, spěchali dovnitř a ven v pravidelném tempu vánočního shonu a z neviditelných amplionů zněla vánoční koleda, zřejmě nějaká mudlovská verze písně „Slyšte slyšte hipogryfové“.

Ernie zaplatil řidiči a pak se rychle přesunuli dovnitř, jen aby zjistili, že vnitřek je ozdobený ještě úžasněji než výlohy. Vypadalo to, jako by se celá Příčná ulice vtěstnala do jediného obrovského obchodu. Kamkoliv se podívali, na stolech a v policích se hromadilo vše od blyštících se stříbrných kotlíků v mudlovském stylu až po flitrované a stuhami ozdobené klobouky.  Uprostřed hlavní chodby stál vánoční strom, který byl téměř stejně vysoký jako ten, který Hagrid každoročně dodával do Velké síně, ozdobený skleněnými koulemi a malými blikajícími světýlky. Z každého místa, na které bylo možné něco pověsit, pak viselo množství girland. Vzduch byl plný sladké vůně pečených jablek s kořením a výrazné nápisy na každém kroku upozorňovaly roztěkané zákazníky na všemožné slevy. Ti se však tím, co je obklopovalo, zdáli být naprosto nedotčeni, na rozdíl od čtyř mladých kouzelníků, kteří zůstali v úžasu zírat.

Neville ukázal na tabuli před nimi, která ukazovala na různé druhy zboží, od domácích pomůcek až po boty, a vše bylo označeno šipkami. „Vypadá to, že se budeme muset rozdělit. Dámské oddělení je tímhle směrem a pánské o patro výš,“ zadíval se na obě dívky pohledem plným obav, „myslíte, že to zvládnete?“

Susan se zasmála. „O nás se neboj. Holky si osvojí schopnost nakupovat celkem rychle a prakticky kdekoliv. Sejdeme se tady v půl třetí?“

Ernie přikývl a rychle ji políbil. „To zní dobře. A pokud byste potřebovaly víc peněz...“

„...tak něco vymyslíme. Upřímně, Ernie, nemyslím si, že bych se někdy mohla přinutit utratit takovou spoustu zlata, dokonce i když je přeměněná v tyhle nicotné papírky. Nebyla jsem vychovaná stejným způsobem jako ty.“ V jejím tónu byl lehký náznak rýpnutí a Neville v zelených očích svého přítele překvapeně spatřil záblesk bolesti.

„No tak jo. Uvidíme se v půl třetí.“ Dívky rychle zmizely v davu zákazníků, a jakmile oba pánové přežili boj s jezdícími schody do druhého poschodí, Neville se s obavami obrátil na druhého mladého muže.

„Ernie, je všechno v pořádku? Chci říct, zdá se, že tvůj táta se s tím celkem dobře smířil. Trápí tě něco jiného?“ zeptal se jemně. „Zaječí úmysly?“

„Ani přinejmenším!“ Rychle si razili cestu skrze promenádu přecpanou mudlovskými bezdrátovými rozhlasy a blikajícími, divoce se pohybujícími portréty, při pohledu na něž se Nevillovi dělalo špatně. Ernie pokrčil rameny a pokusil se to setřást, jako by o nic nešlo. „Mám jen obavy, to je vše.“

„Z čeho?“

„Já chápu, z jakých poměrů Susan pochází… chci říct, táta prostě nechce, abych si vzal nějakou galeonkopku, která si myslí, že když to náhodou nepřežiju, tak si přijde k sumičce zlata, ale slyšel jsi ho sám. Pokud zemřu, než spolu budeme alespoň rok, Susan nedostane nic. Ona to moc nerozšiřuje, ale na začátku léta jim Ministerstvo kvůli její tetě zabavilo všechen rodinný majetek, její rodiče jsou navíc taky sympatizanti s Řádem. Jsou totálně na mizině. Jestli se mi něco stane...“ s malým zachvěním se mu hlas vytratil, pak ukázal před sebe. „Jsme tady, pánská sekce.“

Na konci prvního regálu se s nimi setkal hubený, vysoký mudla ve staromódním nažehleném obleku, jeho prořídlé nazrzlé vlasy byly bezúčelně sčesané přes jeho lesknoucí se plešatý skalp. Shlížel na oba chlapce přes svůj křivý nos a přimhouřil oči při pohledu na Ernieho rozepnutou, zmačkanou košili a díru na koleni Nevillových kalhot. „Je snad něco, s čím bych vám mohl pomoci... džentlmeni?“ vyslovil s přehnanou pečlivostí a aristokratickým nádechem, který jim nepříjemně připomněl Malfoye.

„Možná,“ postavil se Ernie do bezchybného postoje a oplatil prodejcův pohled se stejnou aristokratickou nadřazeností. Neville jen tak tak udržel kamenný obličej. V Bradavicích se Ernie často zdál těm, kteří ho příliš neznali, celkem nafoukaný, avšak šlo jenom o předstíranou pózu k zakrytí své nejistoty ohledně toho, že jeho rodina navzdory svému bohatství zůstávala zarytě zemědělsky založená. Nyní v sobě probudil každou buňku takového chování a pohled, který se rozhostil na tváři mudlovského prodavače, byl k nezaplacení, obzvlášť když Ernie s grácií vytáhl tlustý balíček bankovek. „Můj přítel a já jsme se právě vrátili z extrémně obtížné cesty a budeme potřebovat pár nezbytností, než nám dnes odpoledne pojede vlak.“

Prodavač jim věnoval hlubokou, vtíravou úklonu. „Samozřejmě, pane...“

„Macmillan, ze společnosti Inverness Macmillans. Exkluzivní dodavatelé polovidů a nejlepší mykané příze do těch nejvybranějších oděvních společností, ale toho jste si jistě vědom.“

Muž přikývl, i přes to, že si byli oba mladí pánové jistí tím, že nemá tušení, co to vůbec polovid je. „Ach, jistě, už to jméno velmi dobře poznávám, samozřejmě... Jsem pan Dinwitty, ale pokud si přejete, můžete mne oslovovat Lawrence.“

„Děkujeme, Laurie.“ Ernie se rozhlédl kolem, pak ukázal na figurínu mudlovského muže, oblečeného do čehosi, co připomínalo obdobu společenského hábitu, s krátkým a upnutým sakem namísto volného pláště. „Budu potřebovat tamten, a také něco trochu více ležérního. Můj přítel bude potřebovat to samé. Cena není podstatná, ale trvám na kvalitě.“

Pan Dinwitty se opět uklonil a nebyl schopný přitom skrýt své chamtivé zčervenání, které mu vyskočilo na propadlých tvářích. „Tedy dva smokingy, a... dáváte přednost spíše sportovnímu stylu, oblekům či snad sportovní eleganci? Jsem vám s radostí nápomocen se vším, co budete potřebovat.“

Ernie na moment zaváhal. „Něco do momentálního počasí, pochopitelně, a něco do vlaku. Elegantní, ale ne nápadné a ne příliš moderní. Klasický styl, chápete. Avšak nikoliv staromódní... Jsme dost mladí na to, abychom měli touhu se oblékat jako naši dědečci. Vidím to na dva kompletní oděvy a něco do zimy, a dále... smoking pro každého z nás?“

„Je mi potěšením. Pojďte se mnou,“ pokynul jim, aby ho následovali mezi regály, a Ernie se vydal do těsného závěsu, jako kdyby tu nejen byl už tisíckrát předtím, ale pravděpodobně i vlastnil celou společnost, dokonce i s podstatně méně sebevědomým Nevillem, který rovněž v závěsu následoval pana Dinwittyho. O módě nevěděl téměř nic dokonce i v kouzelnickém světě. Oblečení mu vždycky kupovala jeho babička a těch pár věcí, které si pořídil sám, bylo prakticky vždy to samé, jen v jiných velikostech. Ačkoliv měl spoustu věcí z druhé ruky nebo poděděné po svém otci, bylo to spíše z šetřivosti než kvůli chudobě, a mezi svými přáteli v Bradavicích se nikdy necítil špatně oblečený, obzvlášť z důvodu, že tam všichni nosili jen školní uniformy.

Nicméně, když teď poslouchal, jak se Ernie lehce vypořádává s otázkami o klopách a francouzských rukávech a jemně kličkuje mezi rozdíly v kouzelnickém a mudlovském stylu oblékání, když na ně narazí, věděl Neville najisto poprvé od doby, co vystoupil z vlaku, že se skutečně ocitl v naprosto jiném světě, který neměl daleko od Říše divů.

 

 

*Londýnská čtvrť, pozn. př.

 

<<< Předchozí           Následující >>>