12. Zasažený (1/2)
Jen do třetího lednového týdne se jejich řady rozrostly na sedmdesát osm členů. Neville byl přinucen rozdělit jejich schůzky a nechat své Komandanty – Ginny, Ernieho a Terryho, který nahradil Lenčino místo v Havraspáru – popasovat se s většinou všech tréninků, zatímco on sám se staral o menší schůzky pro ty nejzkušenější členy.
Aby bylo řízení celého útvaru stále zvládnutelné, jeho styl se stále víc a víc podobal skutečné armádě. Řetězec příkazů se šířil od Komandantů k jejich Sekundantům, a odtud až k Seržantům, z nichž byl každý zodpovědný za svůj ročník v rámci své koleje. Zodpovědnost jednotlivých důstojníků se rovněž znásobila. Všichni včetně Nevilla si začali vrývat do paměti plány hradu, biflovali se ošidné schody a tajné chodby, skříně, portréty, tajné dveře a pohyblivá schodiště, dokud nebyli schopní se po hradu pohybovat se zavázanýma očima. Silné a slabé vlastnosti, obavy a nejistoty, to vše muselo být pečlivě vštípeno v jejich paměti. Začali rovněž věnovat pozornost hodinám Dějin čar a kouzel, snad poprvé za celou svou akademickou dráhu. Půjčovali si svazky v knihovně a za světla hůlek pozdě do noci studovali slavné kouzelnické bitvy, aby se dozvěděli něco o strategiích a taktikách. Neverbální kouzla byla nyní povinná a Anthony Goldstein a Li Su začali navíc dávat důstojníkům hodiny Nitrobrany.
Byla zorganizována další dvě bitevní cvičení, během kterých se počty vyřazených na obou stranách vždy trochu více vyrovnaly, a Neville posléze oznámil, že brzo hodlá sestavovat formace pro skutečnou červnovou bitvu. Studenti dostali o něco více než šest týdnů, aby se připravili na testy, které byly naplánovány ihned po velikonočních prázdninách, a pak měli být rozřazeni na základě svých schopností zacházet s hůlkou, fyzické zdatnosti a všestrannosti do jednoho z týmů, skládajících se vždy z deseti lidí. Nejelitnější tým měl v samostatném boji nastoupit na smrtijedy jeden na jednoho, zatímco ostatní měli bojovat ve dvojicích, držet obranné pozice, nebo být připraveni jako rezervy. Neville se obzvlášť snažil zdůraznit, že při zařazování do skupin nebude brán absolutně žádný ohled na věk nebo důstojnickou pozici, a že měl tedy Dennis Creevey – který k rostoucímu znepokojení všech ostatních stále nepromluvil – stejnou šanci se dostat mezi elitu, jakou má on sám.
Pak se ovšem pár dnů před koncem měsíce strhla kalamita. Byl to nepřítel, kterého nemohla předvídat ani BA, ani smrtijedi, a šířil se celou školou bez ohledu na věk, schopnosti či kolejní přílušnosti. Ti, kteří byli z čistokrevných rodin nebo chodili do kouzelnických školek a přípravek, byli většinou ušetřeni, ale většina studentů s poloviční kouzelnickou krví a stejně tak téměř každý, kdo se učil doma nebo se jako dítě podstatně stranil, se bez milosti stal obětí. Nemocniční křídlo bylo téměř okamžitě přeplněno těmi, kteří byli postiženi nejvíce, ale jinak se v každém koutě studenti potili, vykašlávali ze sebe ohnivé plameny a sténali pod náporem nesnesitelného svědění stovek mokvajících zelených puchýřků.
Dračí neštovice.
Neville okamžitě zastavil všechny schůzky BA v zoufalé snaze zastavit šíření běsnícího viru, ale bylo příliš pozdě. Z osmi nejzkušenějších důstojníků se Seamus, Ernie, Parvati a Michael už stihli nakazit, a on sám se třetí den nákazy s nemilým pocitem probudil na prostěradle promáčeném potem, hlava mu třeštila a ruce mu zdobily malé zelené cestičky, neúprosně zvěstující, že ani on nebyl ušetřen.
Zasténal, svalil se zpět na navlhlý polštář a cítil, jak mu nevolnost začíná stoupat jícnem nahoru. Pár minut s tím zápasil, ale pak byl nucen se vymrštit a dát se na šílený úprk do koupelny. Sotva to stihl, než vehementně ohodil celé umyvadlo, plamen z jeho úst ošlehal porcelán dočerna, zatímco se mu nevolností stahoval žaludek. Tohle nebylo fér. S třesoucím se tělem si opřel hlavu o chladné sklo zrcadla a bojoval s nepřekonatelnou touhou rozdrápat si svou svědící kůži. Tohle prostě nebylo fér.
Za ním se ozvaly nejisté kroky a on v zrcadle spatřil Seamusův odraz. Tvář jeho přítele byla napuchlá a pokrytá velkými, limetkově zbarvenými puchýři. Oči měl podlité krví, rty zarudlé a popálené. Slabě se usmál. „Tak už i náš neohrožený vůdce?“
Odpovědí mu bylo jediné sprosté slovo a záchvat kašle, který ožehl zrcadlo. Seamus se posadil na podlahu vedle něj, a přisedl si ruce pod stehna ve snaze odolat touze se poškrábat. „Já myslel, že jsi čistokrevný, kámo?“
Neville mrzutě přikývl. „Jo, šest generací zpátky. Co z toho?“
„No, říká se, že čistokrevní jsou imunní,“ odmlčel se, jeho tvář se na moment zkřivila, než si kýchnul, čímž si podpálil svoje vlastní kalhoty. S rezignovaným povzdechem na sebe nechal šplíchnout trochu vody ze své hůlky a pokračoval. „Ginny se stará snad o půlku Nebelvíru, aniž by měla jediný puchýř nebo ze sebe vydala byť obláček kouře.“
„Nejsme imunní,“ sesul se Neville dolů na zem vedle svého kamaráda a rukávem si otřel pot z čela. „Jen je pravděpodobnější, že to chytnem už jako děti. U rodiny jako jsou Weasleyovi je slabá šance, že by se tomu vyhla. Jenomže já byl v dětství docela samotář – na chvíli si dokonce všichni mysleli, že jsem moták – takže zatímco většina to měla v pěti nebo šesti, mně se to vyhlo. Průběh se zhoršuje, čím starší jsi.“ Jeho košile ho škrábala jako šílená a on ji ze sebe srhnul a zasténal, když spatřil, že se mu přes hrudník a břicho už vysypaly zelené pruhy, které předvídaly výsev hnisavých puchýřků.
„V tom případě pro tebe moc pozitivní zprávy ohledně budoucího stavu nemám.“
Střelil po Seamusovi tak zlostným pohledem, jak jen dokázal přes narůstající bolest hlavy. „Prosím tě, řekni mi, že Ty-víš-kdo to chytil taky.“
Seamus se navzdory groteskním dopadům viru zatvářil téměř blaženě. „Skoro. Snape.“
Nevillův pohled se rozšířil a na moment se cítil líp než za poslední měsíce. „Ty si ze mě střílíš!“
Seamus se slavnostním přikývnutím zvedl svou hůlku. „Na čest mé matky. Ginny mi to pověděla, když mi přinesla snídani a ranní lektvar… mysleli jsme, že ses šel osprchovat, a pak jsem tě zaslechl, jak tu rekonstruuješ umyvadlo.“
Když Neville poněkud rychle vyskočil na nohy, musel se přidržet umyvadla, jak se mu zamotala hlava, a tak tak se mu podařilo zadržet zvracení, navzdory hrozivému pálení na horním patře jeho úst. Zatřásl hlavou, a když opustil koupelnu a přešel místnost až ke dveřím vedoucím z věže do společenské místnosti, úplně zapomněl, že na sobě nemá nic než pyžamo prosáklé potem. „Tak to musím vidět.“
Jakmile se jeho ruka dotkla kliky, s vyjeknutím odskočil, stáhnul ji a spatřil popáleninu jakoby od kopřivy, dveře se odmítaly otevřít. „Nenechá mě-“
„Nesmíš z ložnice ven, když se ti projeví příznaky, zapomněls?“ ušklíbl se na něj Seamus ode dveří do koupelny a špičkou hůlky šťouchnul do jednoho z velkých boláků na hřbetu své ruky. „Nejsem tu dva dny zavřenej proto, že bych měl tolik v oblibě tohle zdejší prostředí, víš?“
„Takže tu s tebou ztvrdnu, dokud se neuzdravíme.“
Seamus si dramaticky položil ruku na srdce a věnoval mu ublížený pohled. „Jeden by si myslel, že v sobě nemáš ani kapánek radosti z toho, že seš v mé milé společnosti, když řikáš takový věci... hej, no tak, neškrábej si to! Hannah se nebude chtít dívat na tvůj obličej celej poďobanej jizvama od neštovic.“
Neville se usmál a věnoval svému příteli sprosté gesto, pak si povzdechl. „Takže, co tu chceš týden dělat?“
Druhý čaroděj pokrčil rameny. „Domácí úkoly? Řachavého Petra?“
„Jsem pro druhou možnost,“ prohlásil Neville poté, co se zamyslel. „Bude to ještě zajímavější než obvykle, protože jestli někdo z nás kýchne, ty karty lehnou popelem.“
Řachavý Petr se jim nicméně brzy ohrál a to i přes extra srandu z toho, že se karty každé dvě nebo tři hodiny samovolně vznítily. Podařilo se jim zabít trochu času povídáním o tom, co chtějí dělat během velikonočních prázdnin. Neville se spolu s Hannah chystal zpět k babičce, ale Seamus měl mnohem ambicióznější plán. Byl toho názoru, že sdílet téměř šest let ložnici s Harrym Potterem a sem tam hodit náznak, že během jedné opravdu hrdinské akce pravděpodobně na začátku léta zemře, by mohlo být zajímavým tématem pro hromadu barmanů v Irsku, a co víc, hlavně pro hromadu čarodějek.
„Hodlám se nechat ulíbat až k smrti a zase zpátky k životu,“ prohlásil pevně. „Jesli mám umřít, tak ať to stojí za to, víš co… a krom toho chci hodně pitiva zdarma.“
Neville se zasmál. „Jen se ujisti, že začneš střízlivět dost včas na to, abys našel cestu zpátky na King’s Cross. Já se tam nahoru nepohrnu, abych tě vytahoval z nějakého bohem zapomenutého pajzlu.“
„Nee, vrátit se semka zpátky bych si nenechal ujít za nic. Je tu zatím nejvíc srandy, co jsem kdy zažil.“ Vypadal, že to myslí naprosto vážně a Neville na něj zůstal ohromeně zírat.
„Ty si myslíš, že letošní rok je zábava? Už třikrát jsi podstoupil kletbu Cruciatus a celý rok jsi odstartoval tím, že ses Carrowovou nechal zkopat do krvavé kuličky!“
Seamus nadšeně přikyvoval. „Jo, ale koukni na to z téhle stránky... šest roků sem seděl na zadku a čučel, jak Ron s Harrym zažívaj všechny ty zajímavý příhody. Teďka už konečně nejsem jen další z kluků v Potterově ročníku, jsem bojovník, oficír BA, válečný hrdina... a dost populární na to, aby se holky snažily. Levandule má aspoň obdobnej názor a myslí si, že jsem jasná výhra. A na ni se taky zrovna blbě nedívá. Jestli to přežiju, vem si, kolik věcí budu mít co vyprávět svejm vnoučatům, a jestli ne, tak ať je to aspoň do tý doby pořádná jízda!“
„Seamusi Cornelie Patricku Finnigane, tobě snad naprosto přeskočilo,“ odvětil Neville a skepticky zakroutil hlavou.
„Nemohlo mi-“ přerušil jeho slova náhlý záchvat kašle, jehož výsledkem zůstaly ožehlé závěsy na jeho posteli. „Nemohlo mi přeskočit, jesliže mi nikdy pořádně nenaskočilo.“
„Taky fakt,“ opřel se Neville zpět o bok své postele a začal si dlaněmi masírovat rozbolavělé spánky. Cítil se příšerně slabý a uvnitř prázdný, skoro jako když na něj Parvati použila to Peříčkové kouzlo. Pod tlakem jeho rukou něco prasklo a on ze sebe vydal slabý znechucený zvuk, pak se zamračil, když pocítil horko vycházející ze své vlastní zvlhlé kůže. „Jaktože mi ten lektvar nepomáhá stejně jako tobě? Sice máš na sobě pořád hromadu těch boláků a podpálil jsi už půlku ložnice, ale nevypadá, že by ti bylo tak mizerně jako mně.“
„To si netroufám říct, kámo,“ zamračil se Seamus s upřímnými obavami. „Sem zrovna v nejhorším, kdežto u tebe to sotva začlo. Možná musí náš neohrožený vůdce projít tím nejhorším a nejvážnějším, aby nám všem ukázal?“
„Možná,“ uchechtnul se Neville, „nebo je to prostě jen důsledek mé předchozí únavy a stresu. Přísahal bych, že od doby, co jsem si vzal tu medicínu, se to dost zhoršilo. Myslím, že si fakt zkusím na chvíli odpočinout, třeba to...“ Postavil se, aby si mohl lehnout na postel, ale šarlatové závěsy se mu rozmlžily a znásobily před očima, a pevná matrace pod jeho rukama se najednou rozplynula a propadla se do dlouhého, točícího se tunelu, zatímco jeho nohy přestaly být součástí jeho těla. Všechno se prudce nahnulo na jednu stranu a on měl pocit, že padá, nicméně ho to vůbec nezajímalo.
„NEVILLE!“ Někdo na něj křičel z velké dálky a pak se vše přestalo hýbat. Ocitl se vleže na něčem teplém a pevném, hleděl na strop a na pár jasně modrých očí v obličeji pokrytém zelenými boláky. Rty v tom obličeji se pohybovaly a ze stejné dálky jako před chvílí se ozýval hlas. „Svatá matko boží, ty úplně hoříš!“
Pokusil se odvětit, že je v pořádku, že jsou to jen dračí neštovice, nic víc, než co mají i všichni ostatní, ale jeho rty s ním odmítly spolupracovat a vše, co se ozvalo, bylo neidentifikovatelné zasténání. Ruce, které byly mnohem silnější, než očekával, se pod ním napnuly, a on cítil, jak ho zvedají z podlahy a pokládají na postel, o které by přísahal, že byl na ní jen před několika sekundami – nebo to byly hodiny?
Jejich pohyb mu v krku vyvolal další vlnu nevolnosti, ale když ji polknul zpět, v ústech mu zůstala pachuť, která v něm vzbudila povědomí, že ji odněkud zná. Spálené peří. Ale ne, ta chuť nepřipomínala spálené peří, ale měla s ním něco společného. Byla ale ostřejší, spíš jako... člen čeledi brukvovitých. Životabudič. Milá tvář, vznášející se nad ním s vystrašeným výrazem, se roztříštila, přeměnila, tváře vpadly do lícních kostí a zežloutly, oči ztmavly do bezduché černě, pískové vlasy se přeměnily v mastné závěsy. Snažit se podstrčit lektvar Mistru lektvarů se čtrnáctiletou praxí...
Neville vztáhl ruce, jeho prsty bezmocně bodaly do vzduchu, než se konečně sevřely okolo látky, obepínající něco teplého a pevného, a sakra vnímej mě, Finnigane, protože ztrácel vědomí, rozpadal se, a musel to někomu říct, než to přestane dávat smysl. Jeho nepřítel byl nakažený stejnou nemocí a to mu poskytlo vhled do jeho mysli, a ta medicína, kterou mu Ginny nevinně přinesla, vůbec nebyla medicínou. Cítil, jak se něco pálí, jeho kůže se rozpadala na kusy, a to horko, to horko samotné by dokázalo přivést člověka k šílenství.
Už ani necítil svá vlastní ústa, ale poslední zbytky své kontroly vsadil na zformulování jednoho jediného slova. Prosím, prosím, kdokoliv, tolik doufal, že to Seamus pochopí... „Snape!“
OOO
Všechno se s ním točilo. Zdi a podlaha byly černé a lesklé, okolo něj létaly modré plamínky světla svíček, teď byly zelené, teď červené, teď modré, a pohybovaly se příliš rychle, než aby je zaznamenal. Odbor záhad. Police a police zářících koulí, sahající až ke stropu, příliš vysoko, než aby na ně jeden dosáhl, točící se ve světle plamínků, a pak znovu mizely jako duchové proroků. Truchlivě pluli okolo něho, jejich hlasy se mísily v nic než blábolení o budoucích možnostech, ale neuvadly.
Zesílily, začaly být konkrétnější, a stříbřité plamínky se změnily v záhyby černě a záblesky vyleštěného stříbra. Smrtijedi. Obklopili ho, obklopili jeho přátele, Ginny a Lenku a Harryho a Rona a Hermionu, ale taky Seamuse a Ernieho a Susan a Terryho a Michaela a oba Creeveyovy bratry, a oni tam stáli bok po boku, hůlky napřažené na přibližující se smrtijedy. Slyšel jejich hlasy, opakující mantru jejich požadavku. Řekni nám, co máme dělat. Řekni nám, co máme dělat. Řekni nám, co máme dělat. Řekni nám, co máme dělat...
Snažil se, ale nemohl. Jeho hlava pulsovala bolestí, ústa a nos měl příliš rozbolavělé, než aby mohl promluvit, a cítil se zlomený, jeho hůlka byla zlomená a nebylo nic, co by mohl dělat, ani jediné kouzlo, které dokázal použít. Slova nepřicházela a hlasy jeho přátel se stávaly čím dál více intenzivní a žadonící, až se nakonec slily do jednoho jediného skřeku. Ne složeného z několika hlasů dohromady. Jednoho jediného. Jednoho pronikavého, krutého, dobírajícího si skřeku, který znal až příliš dobře. Mauičký Uongbottomek si chce huát? Chce být veukým zuým vojáčkem spolu se svými mauičkými kamauádíčky? Pojď si huát, mauičký vojáčku... CRUCIO! CRUCIO! A CRUCIO ještě jednou a znovu! Tohle můžu dělat celou noc!
Znovu se ho zmocnila bolest a nepřipomínalo to ani zdaleka to, na co se Crabbe a Goyle kdy zmohli. Tohle byla bolest, způsobená rukama zkušeného sadisty, umělce z nejkrutějších kruhů, a jeho kůže se sama odchlipovala z jeho těla, spalující, spalující, spalující každou jeho tepnu a žílu, až chtěl nakonec už jen zemřít nebo se zbláznit. Udělal by cokoliv, ale nemohl, ne přes to šílené pálení.
Klečel nyní na kolenou a jeho okolí se ustálilo na místnost plnou ebenových zrcadel, bez jediné svíčky, ale on i přesto viděl. Smrtijedi náhle zmizeli a zůstalo jen ticho, ale jeho přátelé byli pořád tady. Jenže už nestáli. Byli svalení na zemi a nehybní a on vyskočil na nohy a obíhal jednoho po druhém, jenže když je postupně otáčel, tvář, která se na něj dívala, byla bez života. Jejich popelavá a vytahaná kůže pomalu hnila, oči byly skleněné a vlasy se pod jeho dotekem drolily na popel. Pokusil se jimi zatřást, křičel jejich jména, ale mluvení ho stále pálilo a jeho prsty se zarývaly hluboko do jejich těla, aniž by se mu podařilo alespoň jednoho probudit.
Podlaha pod nimi se otevřela a oni padali dolů, podél nekonečné zdi plné rukou, tisíců kamenných rukou, které je trhaly na kusy jako hadrové panenky, a jemu byla najednou zima. Ta zima byla stejně nezlomná jako předchozí horko, a on se schoulil do klubíčka a odvrátil se, jenže přímo za ním stál Harry, jeho tvář stále poznamenaná smrtí, jeho zelené oči zatemněné pokroucenými obroučkami jeho brýlí a skly pokrytými množstvím prasklin. Teď je to na tobě. Já selhal a ty selžeš taktéž.
Harry měl najednou v rukách Nebelvírův meč a vrhnul ho vpřed, jenže Nevillovy ruce sklouzly po jílci a meč se mu zaryl do břicha a roztrhl ho vejpůl, stejně jako kletba Cruciatus. Harry se smál, popichoval ho, pak vybuchl v plamenech jako fénix a se slovy pronesenými Snapeovým hlasem odplachtil pryč. Tak Longbottom, ano? Myslím, že jsem měl to potěšení poznat vaše rodiče...
Jeho ruce pevně uchopily ostří meče a pokusily se jej vytáhnout ven, ulevit oné bolesti, ale ostří se jen zarylo do jeho dlaní a on vzhlédl, prosící kohokoliv, aby mu pomohl. Už najednou nebyl v místnosti s černými zrcadly, už ani nebyl v jámě plné rukou, ale byl v nemocničním křídle, dlouhém, sterilním a vzbuzujícím falešný pocit domova. Vedle něj seděli jeho rodiče a nezúčastněně na něj hleděli. Jeho matka se houpala dopředu a dozadu a v rukou svírala hadrovou panenku, která připomínala Hannah.
Pomozte mi! Jsem váš syn! Pomozte mi!
V prázdných očích se neobjevil ani náznak emocí a jeho otec zatřásl hlavou v rytmu svého pravidelného kolébání se dopředu a dozadu. Nejsi můj syn. My byli bystrozoři. Tebe ani neznáme. Nechceme tě. Měli jsme tě dát k adopci... podívej se, co jsi ztropil... zabil jsi všechny svoje přátele proto, že jsme tebe nechali žít.
V zoufalém gestu ze sebe vytáhl meč a švihl ho směrem k prázdnému, necitlivému obličeji, ale meč bez jediného škrábnutí projel skrz. Neville se však zabořil hluboko do chladných, zamrzlých kachliček na podlaze a pocítil, že krvácí. Cítil, jak padá a jeho vědomí se propadá do nicoty, do nicotné nicoty...
A pak už tam nebyl. Byl v posteli, jeho kůži obklopovaly jemné přikrývky a on do nich byl zachumlaný až po krk. Třásl se, ale zvenčí slyšel hlas, který rozhodně nebyl jen v jeho hlavě. Hlas zněl ochraptěle a unaveně, ale ten přízvuk se nedal přeslechnout, a v tom nestálém tónu bylo cosi uklidňujícího – ty zpěvné vzorce, které působily tak reálně, tak povědomě, jako bezpečí.
„...a pak vyšla na kopec, a nebudeš mi to věřit, ale přísahám ti na dobrý jméno svý babči, měla na konci toho lana púku.* Mno, bylo nám docela jasný, co to znamenalo, ančko vona byla tupá jak poleno, a tak nás všecky honem rychle nahnali do domu, jak brambory do ohně. Ne, že by nás to zastavilo, jasně, že ani na moment, a v mžiku jsme byli u oken nebo na zemi, abysme něco zahlídli přes škvírku u dveří. Brian se dokonce díky svý dýlce natáh tak, že čouhal skrze sovinec nad dveřma, ančko tím poranil chuďákovi Rorymu prsty a ten na něho docela blbě houkal...“ Neville jen lehounce otočil hlavu za tím zvukem, slova se zadrhla, a když Seamus znovu promluvil, znělo to, jako by byl téměř na pokraji slz. „Ach, Merlinova dobroto... Neville, slyšíš mě?“
Pokusil se odpovědět, ale jeho krk byl příliš odřený. Ta bolest ho následovala až z jeho snů, ale nebylo to kvůli kletbě Cruciatius, byla to bolest po spáleninách, které se mu táhly v ústech a krku. Ten měl nateklý a cítil množství jemných, vodnatých puchýřků, které pukaly a zanechávaly za sebou další vlny bodavé bolesti, jak po nich přejel oteklým jazykem. Neville cítil, jak se jeho rty odlepily od sebe a něco mu začalo téct po bradě. Tu mu otřely čísi roztřesené prsty a na tváři ucítil cosi dalšího, téměř jako kapky deště.
Pomalu otevřel oči a nad ním se skláněl Seamus, na tváři tak rozjařený výraz, že skoro hraničil až s agónií. Po pihovaném obličeji, který byl stále posetý zasychajícími zbytky zelených boláků, se mu beze studu kutálely slzy. „A otevřel jsi oči...“ zamumlal, „zázrak se stal. No, máš štěstí, že sem u toho byl, to by sis měl uvědomit. Irské štístko. Dyž se na mě tady díváš těma svýma očima jasnýma jak pupenec na jaře, nic jinýho to být nemohlo. Ginny...“ Zvedl hlavu a zahulákal přes místnost: „GINNY! Probuď se, ty pitomá čarodějnice, a naklusej! Náš neohrožený vůdce konečně přestal se strašením nás poněkolikáté až k smrti!“
Během chviličky se objevil známý hezký obličej, obklopený hřívou zrzavých vlasů a v hnědých očích, které zářily úlevou, nebylo ani stopy po spánku. „Neville? Jsi... můžeš...“ Cítil, jak mu do ruky vklouzla její mnohem menší. „Zmáčkni mi ruku, pokud rozumíš tomu, co ti říkám, a pokud víš, kdo jsme!“
Opatrně, s dlouhou přípravou na pohyb, který mu mohl způsobit ještě víc bolesti, zmáčkl a s úlevou zjistil, že má jen mírně ztuhlé prsty. Ginny vyjekla a vysmekla mu ruku, jen aby si ji v příštím momentě přitiskla na ústa. „Je-!“
„Jasně, že jo,“ vydal ze sebe Seamus zachechtání, které se podobalo skoro vzlyku. „Přece potřebuješ víc než uvařit mu mozek, abys odrovnala našeho neohroženého vůdce!“
Neville se znovu pokusil promluvit a tentokrát se zdálo, že jsou jeho ústa víc než připravená poslechnout příkaz přicházející z mozku, ačkoliv mu v nich prasklo několik dalších puchýřů. „Co... kde...?“
„Seamus ti zachránil život,“ informovala ho něžně Ginny. „Máš dračí neštovice, Neville. Půlka školy je má.“
„Ale tobě se to přihoršilo, kámo. Nikdo jiný to takhle zlý neměl... ani Snape, a to je mu dvakrát tolik co tobě.“ Seamus byl bílý jako stěna, oči měl zapadlé a rámovaly je tmavé kruhy, ale úsměv se mu rozpínal tak doširoka, až byl skoro zázrak, že se mu obličej nerozštěpil ve dva. „Nejdřívs byl v pohodě, a pak se ti rozjela horečka jak blázen... podpálils prostěradla, z očí se ti valily vařící slzy a měls totální delirium. Blábolils o Snapeovi a starý dobrý Belle a Harrym a tvojí mámě a tátovi... pokusil sem se dojít pro pomoc, ale ty posraný dveře mě nechtěly pustit, tak sem tě dotáhl do vany... víš, že seš zatraceně těžkej?“
„Zmrazil vodu ve vaně, ačkoliv tys ji pořád rozehříval... občas jsi ji přivedl málem k varu. Držel tě v chladu, zatímco mi posílal zprávu. Nemohl sice vytáhnout hůlku z vody, ale našel jiný způsob,“ zatřásla Ginny hlavou, jako by si vyčítala, že s nimi nezůstala.
Hlavu měl stále těžkou a myšlenky mu v ní proudily mnohem pomaleji, než by měly. Něco na slovech, které řekl jeho kamarád, mu však připadalo v nepořádku. Na nějakou dobu asi blouznil, to bylo jisté, ale předtím myslel na něco důležitého, než tomu zcela podlehl... něco mu došlo, a ten podmaňující pocit naléhavosti ho utvrdil, že to bylo důležité. Neville zatřásl hlavou a pokusil se zformulovat to, co měl skoro na špičce jazyka.
Ginny začala přikyvovat, když si špatně vyložila vrtění jeho hlavou jako popírání jejích slov. „Vážně, našel. Poslal za mnou Ufňukanou Uršulu... nevím sice, jak se mu podařilo ji přesvědčit, ale-“
„Já ten perverzní malý stín uplatil,“ pokrčil Seamus rameny. „Vyhulákal sem si plíce do umyvadla, pohrozil sem jí, že už ji v budoucnu nenechám mě okukovat ve sprchách a že o tom povim ostatním klukům a přesvědčim se, že sou po zbytek roku všechny kohoutky ucpané, než se znovu svlíknu.“
„Cože jsi?“ Ginny vypadala jasně šokovaně, ale mladý čaroděj se jen zasmál.
„No, nevěděl sem najisto, že to dělá, ale všichni sme ji už roky podezřívali, a co teprv, když se většina z nás dostala tenhle rok do nejlepší formy svého života, sem si myslel. Teď to, hádám, máme potvrzeno, ale nějak mi neva, když se podívá, když na to přijde.“ Zatnul jednu šlachovitou ruku s pohledem přehnané pýchy. „Nemám nic, za co bych se měl stydět, a ta chudák holka tráví věčnost ve vodovodních trubkách.“
Ginny střelila po Seamusovi vyčerpaným pohledem a otočila se zpět k Nevillovi. „Vážně je jedno, kterým mrtvým lidem povolí se dívat. Důležité je, že udržel tvou teplotu dostatečně nízko, než jsem přivedla madame Pomfreyovou. Chtěla tě přesunout do nemocničního křídla, ale Snape to zamítl. Trval na tom, žes musel dostat jiný druh, když tě to tak postihlo, a že nemůžeme riskovat jeho vystavení i zbylé studenty, takže madame Pomfreyová musela, chudák, běhat sem a tam a pověřit mě a Seamuse tím, abychom tě hlídali, když ona nemohla. Na chvíli jsi měl opravdu na kahánku… trpěl jsi záchvaty a tak, a ona říkala... říkala, že na tebe máme mluvit, ale... nevěděli jsme, jestli nebudeš mít poškození mozku, až se probudíš...“ její hlas odezněl do ztracena a ona se maličko otřásla. „No, tedy, ona vlastně říkala, že jestli se probudíš, uvidíme.“
Seamusův obličej povolil z úšklebku do výrazu trpkého znepokojení, ale oči mu stále zářily. „Jak se ti líbí nápad vrhnout se sebevražedně asi na stovku nejhorších černokněžníků, které může Ty-víš-kdo nabídnout?“
Neville cítil, jak se mu popraskané rty roztahují do tenkého úsměvu. „To zní… fajn,“ vysoukal ze sebe.
„Ha!“ plácnul Seamus Ginny do zad tak tvrdě, že srazil křehkou čarodějku na postel a ona mu to oplatila otočkou a snahou dát mu pěstí, ale on se její ruce s lehkostí vyhnul. „Och, nedělej to, lásko! Jen sem kontroloval, jestli není ještě popletenější, než v době, kdy jsme s tím bordelem začali!“
Snaha o smích se v jeho hrdle zvrátila v hrdelní, skřehotavý výštěk, a Neville znovu zakroutil hlavou v úžasu nad tím, jaké má štěstí, že má tak skvělé přátele. „Jak... dlouho...?“
„Čtyři dny,“ odpověděla Ginny a naklonila se nad něj, aby mu z očí sčísla vlasy, které se mu potem přilepily k čelu. „Čtyři velmi děsivé dny pro nás ostatní, pokud ti neva, že to přiznám. V životě jsme nikoho s tak vysokou horečkou neviděli.“
Vracelo se mu toho stále víc a víc, a on se zamračil a pokusil se posadit, ale Seamus mu položil ruku pevně na hrudník. „Zatím ne, brácho. Ne, dokud tě madame Pomfreyová nezkontroluje, a taky toho budeš muset trochu sníst. Říkala, že to možná nebudeš pociťovat, až ta horečka prvně opadne, ale nechci, aby sis myslel, že seš zpátky na koni, ančko seš z nejhoršího venku.“
„Ne…“ zatřásl teď hlavou mnohem rozhodněji a vztáhl ruku, aby chytil Seamuse za zápěstí s tak zoufalou rozhodností, až to druhého mladého muže značně šokovalo. Vzpomněl si, a už to znovu nehodlal nechat vyklouznout. „Snape!“
„Jo, Snape se choval jak skutečný hajzl, ale to se taky dalo předpokládat. A jo, nemyslim si, že by uronil slzu, kdyby ses fakt uvařil ve vlastní šťávě.“
„Ne... ve vlastní. Snape... mě uvařil.“ Oba přítomní si vyměnili znepokojený pohled.
„Neville, možná by sis měl prostě odpočinout... půjdu pro madame Pomfreyovou a ujistíme se, že se ti ta horečka už nevrátí,“ pronesla Ginny opatrně.
„Ne!“ překvapil Neville sám sebe množstvím síly, kterou dokázal vložit do svého hlasu. „Já to poznal... tu chuť, myslím... bylo to v té medicíně... Čínské... Čínské zubaté zelí a možná… možná ještě něco dalšího. Byl to Snape, musíte... musíte mi věřit... to proto, že jsem se ho pokusil zdrogovat...“
„Podsunuls mu Uspávací lektvar, a tak se tě pokusil zabít... to je trochu moc i na něj, Neville. Myslím, že na tebe jen začínala působit ta horečka, a tak sis myslel, že něco cítíš,“ věnovala mu Ginny jemný, avšak skeptický pohled.
„Seamusi, prosím, musíš mi věřit!“ zesílil stisk okolo zápěstí svého přítele, v očích němou prosbu. „Já ještě neblouznil. Snažil jsem se ti to říct… začal jsem zvracet, když jsi... když jsi mě zvednul... vzpomínáš si?“
„Má pravdu,“ překvapilo Seamuse, že začal přikyvovat.
„A tam jsem to cítil... zubaté... zubaté zelí. Hřejivé schopnosti... horečku ještě zhoršují.“ Zhluboka se nadechl a nenáviděl se za to, že mu hlavou proběhly stopy pochybností. Věděl, že teď už je při smyslech, a věděl, že byl při smyslech i tehdy, když to cítil, a pokud mu nevěřili, pak by to Snape mohl udělat znovu, možná ne jemu, ale někomu jinému, a byla by to jeho chyba, kdyby zemřeli, byli by mrtví a měli by ten ošklivý, skelný... Neville ustal v těch myšlenkách, zavřel oči a prodýchával nával paniky. Musel si připomenout, že šlo jen o sen z horečky, že jeho jediná naděje byla zůstat teď absolutně silný.
Sebral proto veškerou svou vůli, otevřel oči a přinutil svou zpustošenou pusu a krk a své vyprahlé plíce podřídit se mu a vložit do jeho příštích slov patřičnou sílu. „JÁ ROSTLINY ZATRACENĚ DOBŘE ROZEZNÁM!“
„Fajn, Neville... věříme ti,“ odlepila Ginny jeho prsty od Seamusovy paže a její obličej po jeho výkřiku nápadně zblednul. Mohl jen doufat, že mu říká pravdu a jen ho nechlácholí, protože očividně vyplýtval zbytky svých sil a cítil, jak mu vědomí zase uniká mezi prsty a zrak se mu na okrajích rozplývá v černých flecích.
Bojoval s tím, znovu vztáhnul ruku a Seamus se protlačil přes Ginny, snažící se jeho snahy uklidnit. Kleknul si vedle postele, aby měl oči v úrovni Nevillových, a obtočil obě paže okolo ležícího na prostěradle promáčeném potem. Přes veškeré jeho žertování a způsoby typu sejdem-se-v-pekle, měl hluboko v sobě temnější místo, které dával na odiv jen málokdy, ale teď se na Nevilla upírala ta hluboká černota jeho očí. Tohle byla strana jeho dědictví, pramenící od keltických hrdinských válečníků a krveprolití, ne od pitek, popěvků a leprikónského zlata. „Přísahej mi.“ Ta slova, byť zašeptaná, měla v sobě sílu výkřiku, a on věděl, že o tuhle přísahu Seamus žádá, neprosí o ni. „Přísahej mi, že víš, že jsi byl otrávený.“
Jeho vyčerpání bylo nyní ještě větší, přesahující jeho schopnosti bojovat s ním, ale než se ho zmocnilo a jeho oči se zase pevně zavřely, stisknul přítelovu ruku nazpět a zaslechl, jak ta slova splývají z jeho rtů sotva vteřinu poté, co se černota zavřela. „Přísahám.“
*Duch, pocházející z irského folkloru
Komentáře
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.