13. Hadí uštknutí (1/2)

02.02.2018 10:15

„Koncentrujte se! To je v magii vůbec to nejdůležitější!“ vyhrnul si Neville rukávy a nahnul se k Geoffovi Hooperovi, nebelvírskému čtvrťákovi, aby mu upravil držení hůlky a ta mu tak seděla pevněji v dlani. „Důvěřujte svým instinktům, snažte se pocítit energii, která prochází vaši hůlkou... a to především u neverbálních soubojů. V momentě, kdy si protivník zvolí kouzlo, se jeho magie projeví, ještě dřív, než to kouzlo sešle. Když budete dostatečně pozorní, ucítíte ji… je to jako písnička, která vám zní hluboko v hlavě, nebo jen pocit, že víte, a to je vaše šance k protiútoku.“

„To prostě nejde!“ zahodila Orla znechuceně svou hůlku na zem a dupla nohou. „Jak se asi mám, sakra, soustředit na nějaký ‚niterní pocit‘ a vzpomínat si na kouzla a koncentrovat se na jejich neverbální provedení a hlídat si záda a ještě všechno ostatní, co tu po nás chceš?“

„Budete muset trénovat tak dlouho, dokud o tom nepřestanete přemýšlet,“ usmál se mile, sebral dívčinu hůlku a podal jí ji nazpět.

Anthony zmateně zakroutil hlavou a otřel si hřbetem ruky pot z čela. „To přece nedává smysl. Právě jsi řekl, že se máme soustředit.“

„Naopak, dává,“ mávnul Neville hůlkou a na zdi se objevila tabule a křídy. Sebral kousek křídy z odkládací plochy pod tabulí a natáhl ruku před sebe. „Anthony, vezmi si to a podepiš se.“

Havraspárský student se zmateně zamračil, ale křídu si vzal, přešel k tabuli a rychle napsal na tabuli své jméno. Pak se otočil zpět čelem ke skupině, ruce vbok. „No?“

„Máš aspoň představu, jak komplikované to bylo?“ zeptal se ho Neville.

Parvati se uštěpačně zasmála. „Vždyť se akorát podepsal.“

„Jistě,“ pokrčil rameny Neville, „ale musel to udělat křídou – což je úplně něco jiného, než když držíte brk. Musíte použít dostatek síly na to, aby křída zanechala stopu, ale ne tolik, aby se zlomila, přestože je křehká. Musíte si vzpomenout na tvar každého písmene, rozlišit velká a malá písmena, správně je seřadit, spojit je na těch správných místech, pak se vrátit a udělat tečku nad i, přeškrtnout ‚t‘ na správném místě, musíte zvolit správnou velikost písmen, aby se vešla na tabuli všechna… už chápete, co tím myslím?“

Několik jich přikývlo a pak Romilda zvedla ruku. „A jak to teda souvisí s tou koncentrací?“

Neville se usmál. „Okej, zaměřme se na ni. Anthony, podepiš se znovu. Tentokrát ale neustávej, podepisuj se pořád dokola... dokud nezaplníš celou tabuli.“

Skeptický pohled v tmavých očích byl nahrazen zvědavým, pak druhý mladý muž přikývl a otočil se, aby splnil příkaz. „Teď,“ poručil mu Neville, zatímco se tmavý povrch tabule začal plnit jedním dlouhým, táhlým podpisem za druhým, „nepřestávej psát, ale zároveň mi vyjmenuj, co všechno jsi dnes jedl.“

Anthony překvapeně zamrkal. „Uh... ke snídani jsem měl vajíčka...“

„Kolik? Jak byla připravená? Dal sis na ně něco?“

„Dvě, myslím... ne, tři. Míchaná, s... trochou soli a pepře, asi?“

„Skvělé. Už můžeš přestat.“ Neville rukou poklepal na tabuli. „Stále se sice jen podepisoval, ale když jsem ho vyhodil z koncentrace, tak zpomalil, tady zapomněl tečku nad i, a tady přešel rovnou k příjmení Goldstein, aniž by dokončil y ve slově Anthony.“ Dalším mávnutím hůlky tabule zmizela. „Pokud přemýšlíte nad jinými věcmi, stejně tak můžete jít do bitvy bez hůlek. Jde jen o vás, o člověka, se kterým bojujete, a o magii. Všichni jste čarodějky a kouzelníci, je to vaše přirozená součást, tak se do toho opřete a věřte tomu, co vám napovídá. Zformujte se do řady a zkusíme to znovu.“

Seřadili se do dvou vodorovných řad a poté, co Neville nastavil automatický signál k jejich začátku, vybral si místo naproti Ginny. Zhluboka se nadechl a připomněl si svou vlastní radu. Vyčistil si mysl a nedovolil si soustředit se na nic jiného, než na sálající pohled hnědých očí před ním. Odpočítávadlo tikalo jako mechanické srdce: čtyři, tři, dva... a pak se ozval bzučák.

Jako by se mu hlavou prohnala vzpomínka na její hlas křičící Furnunculus, z jeho hůlky okamžitě šlehlo protikouzlo a dřív, než k němu mohla její kletba doletět, ji jeho vlastní paprsek světla zastavil. Byla rychlá, bleskově rychlá, a jemu už nezbyl žádný čas, aby zachytil další z kouzel. Sotva se stihl mihnout na stranu a cítil, jak mu kouzlo proletělo tak blízko kolem obličeje, až mu pocuchalo vlasy.

Její minutí mu poskytlo momentální náskok a on ho využil, švihnul hůlkou zpět dopředu, kleknul si a začal pálit pod její obranné pole. Ginny jeho kouzlo zachytila, ale jen o píď, a on vyslal znovu to samé tak omračující rychlostí, že to vypadalo jako jeden dlouhý paprsek. Tentokrát ji zasáhl do ramene.

Ginny vykřikla, upustila hůlku a její paže jako by se začala měnit ve voskovou, ale než se mohl vůbec začít radovat ze svého vítězství, zachytila padající hůlku druhou rukou. Na změnu úhlu nebyl připravený. Kletba ho s pocitem ostrého zaštípání zasáhla přímo do obličeje a jeho oční víčka okamžitě natekla a oslepila ho.

S rezignujícím povzdechem zvedl hůlku nad sebe a vystřelil do vzduchu gejzír modrých jisker, pak se posadil na podlahu. Poslouchal, jak spolu ostatní páry dál soupeří, avšak práskání a hbitý svist hábitů byly pomalu nahrazeny lapáním po dechu a výkřiky. Jak odpadávalo víc a víc párů, prostor nad nimi se plnil modrými jiskrami. Neville s Ginny si vzájemně vyměnili protikletby, a když jeho opuchnutí začalo opadávat a vrátil se mu zrak, postavil se na nohy.

Jediný pár, který stále soupeřil, byli Michael a Terry a Neville vystřelil další, hlasitější spršku jisker, aby získal jejich pozornost. „Tak jo, kluci, to by stačilo... dobře víme, že si vy dva vzájemně skoro čtete myšlenky, a navíc umíte téměř ta stejná kouzla, takže vás tu opravdu nenechám bojovat celou noc.“ Terry se zazubil a pokrčil rameny, Michael se zasmál nahlas a oba si zastrčili hůlky za opasek. Ani jeden z nich na sobě neměl víc než pár škrábanců.

Neville sám schoval hůlku a pak kývnul na celou skupinu. „Dejte si pět minut pauzu, očistěte se a začnem znovu. A tentokrát chci, abyste se trochu promíchali... nikdo z vás nebude v páru s člověkem ze stejné koleje nebo dobrým kamarádem, jen se snažte držet svých vlastních ročníků. Pojďme si opravdu pořádně promíchat techniky.“

Odpovědí mu byl tucet vyřčených „ano, pane“ a on se usmál a otočil zpět k Ginny. „Tys trénovala boj levou rukou, ty podvodnice.“

Ginny se beze studu zazubila. „Chtěl jsi, abychom byli nepředvídatelní.“

„To jsem, hádám, chtěl,“ zasmál se. „Jak je na tom ruka?“

„Ještě je trochu gumovitá, ale za minutu nebo dvě budu v pořádku.“ Ginny chytila a vyčesala jednou rukou své dlouhé vlasy do culíku a pak si dřepla a začala se hrabat v kapsách svého hábitu, který předtím chvatně odhodila na podlahu. „Měla bych tady někde mít gumičku...“ zamumlala, pak se odmlčela a její oči se rozšířily.

„Haló..?“ znejistěl Neville.

Postavila se a podala mu tlustou obálku, na jejíž přední straně bylo nejasně známým písmem naškrábáno jeho jméno. „Neville, tohle je pro tebe... Přísahám, že dnes ráno to v kapse ještě nebylo… vůbec nevím, kde se to tam vzalo.“

S vážným podezřením na ni mávl, aby to položila na zem, pak o pár kroků odstoupil a kývl hlavou směrem k ní. „Vyčaruj okolo nás Štítové kouzlo, Ginny.“

Mezi nimi a obálkou se ihned objevil stříbřitý, průhledný štít a Neville opatrně natáhl hůlku okolo okraje bariéry, jen na tak dlouho, aby mohl na obálku použít Diffindo a pak stáhnout ruku zpět za štít. Na pouhý moment zůstala obálka netknutě ležet, pak se nafoukla a zdálo se, jako by vzdorovala, a nakonec se z nepatrného otvoru začalo táhnout cosi neuvěřitelně obrovského a vzneslo se to do vzduchu, zatímco Neville s Ginny polekaně vykřikli.

Vznášející se věc se vznesla až ke stropu, cukala sebou a otáčela se jako ošklivě znetvořený pták, pak se začala nafukovat a v řádu sekund se rozbalila do obrovitánského transparentu, který měl dobrých dvacet stop na délku a byl vysoký jako dospělý muž. Visel ve vzduchu uprostřed místnosti, okolo okrajů ozdobený tuctem třpytících se a světélkujících barev, a podél slov umístěných uprostřed létaly spršky jisker. PODPORUJTE HARRYHO POTTERA!

Neville zůstal zírat, ale než se přiměl otevřít pusu a zeptat se, kdo takový... neobvyklý akt solidarity poslal, z magického transparentu se snesl Dobbyho horlivý, pištivý hlas. „Neville Longbottom, Ginny Weasleyová a ostatní přátelé Harryho Pottera v Brumbálově armádě jsou pozváni na oslavu! Dvanáctého v sedm hodin pořádá Hagrid ve své chýši oslavu na podporu Harryho Pottera. Dobby a S.T.O.P. se postarají o to, aby na ní byl dostatek toho nejlepšího jídla a pití pro každého! Harry Potter je nesmírně statečný čaroděj a Hagrid si je jistý, že jistě přijde mnoho a mnoho jeho přátel!“

Transparent vzplál jako ohňostroj a změnil se v tvar pronikavého, jiskřivého blesku. Poté se rozprskl a Dobbyho hlas se vytratil do ztracena. Zanechal za sebou jen dlouhé, ohromené ticho. Nakonec promluvila Padma a pomalu zakroutila hlavou. „Špatný nápad. Opravdu špatný nápad.“

„Já vím,“ zasténal Neville a zabořil si obličej do dlaní. „Ach jo, Hagride...“

Ernie si překřížil ruce na hrudi. „No, jít prostě nemůžeme. Tečka. Snape a Carrowovi by si na tomhle opravdu smlsli.“

„Musíme jít,“ povzdechla si Ginny, „aspoň někteří z nás. Hagrid by nikdy nepochopil, kdyby se nikdo neukázal. Myslel by si, že jsme Harryho opustili.“

„Ale my pro Harryho plánujeme zemřít,“ zaprotestovala Hannah. „Není to významnější projev podpory než tahle pitomá oslava?“

Ginny zavrtěla hlavou. „Ty Hagrida neznáš. Ron o něm hodně vyprávěl – on, Harry a Hermiona jsou s Hagridem nejlepší přátelé už od jejich prvního ročníku. On je vážně... no, my všichni víme, jak to má s vnímáním nebezpečí.“

Seamus si odfrknul, zvedl ruku a stáhnul si rukáv, aby odhalil bledou jizvu, která se táhla podél vnější strany jeho zápěstí. „Ani mi to nepřipomínej. Jestli jednou jedinkrát přiznám, že měl Malfoy v něčem pravdu, tak je to to, že ti podělaní skvorejšové potřebovali hned po vylíhnutí pořádně dupnout na hlavu.“

„Ginny, ty a já budeme muset jít,“ prohlásil Neville poraženecky a pak se rozhlédl po ostatních. „Kromě toho bych opravdu ocenil asi tak tucet dobrovolníků. To nám snad projde, pokud zmíníme, že má opravdu malý dům – což má, na někoho tak velkého, jako je on sám – a jen se tam objevíme a zase zmizíme tak rychle, jak jen to půjde. Ihned, jakmile se tam dostaneme, opatříme to místo ochrannými kouzly, a ta by nám měla dát dostatek času aspoň na útěk, jestli... oh, k čertu s tím, až tam Snape a Carrowovi vtrhnou.“

Michael a Terry si vyměnili pohledy a pak ve stejnou chvíli zvedli ruku. „Tak jo, no,“ zazubil se Michael. „Chci říct, ne často se staneš svědkem toho, jak člověk sám takhle dobrovolně položí hlavu na špalek.“

Ernie zavrátil oči do stropu a jeho ruka byla ve vzduchu jako další. „Jenom se mě neptej, proč to vlastně dělám. Já fakt nevím.“

„Protože tam, kde my Nebelvíři máme tendenci být stateční až k bodu naprosté debility, vaše idiocie spočívá ve vaší nezměrné loajalitě, která vás donutí následovat toho blbce až na okraj útesu, pokud se mu to zlíbí, můj milý příteli z oddílu jezevce,“ zazubil se Seamus. „A kdybys náhodou nevěděl, já se do té první skupiny řadím též.“

„No, tak já se nezúčastním proto, že jsem z Mrzimoru, já půjdu, protože shodou okolností miluju tohohle blázna,“ vystoupila Hannah vpřed se skromným úsměvem na tváři. „Ačkoliv, co to o mně vypovídá, netuším...“

„Já to aspoň využiju jako šanci vzít si ty hady, co mi slíbil opatřit. Pokud se vše bude vyvíjet tak, jak si myslím, tak asi nedostanu další příležitost si je vyzvednout,“ povzdechla si Padma a pak se obrátila na svou sestru. „Parvati, nerada mluvím za tebe, ale...“

„Ach jo, jen to řekni,“ pokrčila Parvati rameny, „jdu do toho.“

Colin, Fritz, Li, Romilda a Natalie se taktéž přihlásili jako dobrovolníci a Neville spokojeně přikývl. „Fajn, tak jsme tedy domluveni. Všichni se ve středu ve tři čtvrtě na sedm sejdeme tady a otevřeme si dveře přímo do jeho chýše, pokud nás nechá. A pokud ne, tak je prostě otevřeme na pozemky a přejdeme je pod Zastíracím kouzlem,“ odmlčel se a vrhnul na Ginny strohý pohled. „Ale jakmile bude po všem, velice jasně mu vysvětlíme bez ohledu na okolnosti, že takovýhle nepovedený kousek už se nikdy nebude opakovat, a pokud ano, tak si bude party čepičky nosit sám.“

„Rozhodně,“ přikývla dívka přesvědčivě a pak s jízlivým pohledem vytáhla hůlku. „Tak jo, zpátky do práce. Kdo mě chce?“

„Jesli seš zoufalá, co je Harry pryč, krásko, milerád ho – mmmph!“ Seamusův poťouchlý pohled se změnil na šokovaný, když Ginny mávla hůlkou a on zjistil, že nemůže odlepit rty od sebe.

„Jen se moc nenaparuj, Weasleyová,“ vykročil vpřed Wayne Hopkins, mrzimorský sedmák s vlasy stejně ohnivě rudými, jako byly její vlastní. „Já jsem ten, kterej dostal dvojčata do nemocničního křídla s těmi ocasy, víš... Nemám rád, když si někdo dělá srandu z mé famfrpálové uniformy.“

Její úsměv se rozšířil, až se nakonec zasmála. „Předveď se!“

 

OOO

 

„A zrovna, když sem si myslel, že už sem viděl všecko na světě...“ vytratil se Seamusův hlas do ztracena a on zakroutil hlavou v tichém ohromení.

Neville sám sotva nacházel slova, ale bylo to proto, že se smál až do bodu, kdy začala jedna část jeho mozku nabývat stále větších obav z udušení se až k smrti. „Ginny...,“ zalapal po dechu, „jsi si... jsi si opravdu jistá... že víš... kde jsou právě teď dvojčata?“

Dívka zatřásla hlavou a její vlastní tváře byly pokryté slzami smíchu. „Už si nejsem jistá ničím!“

„Taková reakce... vážně, Miku...“ věnoval Terry svému kamarádovi pohled nevinně rozšířených očí.

Michael přikývl. „A zatím všechno, co jsme udělali, bylo, že jsme se oblékli způsobem odpovídajícím dané příležitosti. Myslíš si, že nám možná ty nové barvy nesluší?“

Terry se zamračil a v přehnaně přemýšlivém gestu se rukou chytil za bradu. „No, neřekl bych, že je červená zrovna tvoje barva, ale ono jde stejně především o politické vyjádření, a ty máš vzezření člověka, co dokáže udělat módní trend takřka z čehokoliv.“

Neville se jednou rukou chytil Ernieho ramene, jak se zoufale snažil zůstat narovnaný, a utíral si slzy smíchu z tváře. Doposavad byla amosféra v místnosti napjatá očekáváním, jak čekali, než se všichni účastníci Hagridovy oslavy objeví, ale příchod Michaela a Terryho to navzdory poslední minutě, kterou měli, obrátil v přesný opak.

Oba havraspárští studenti změnili své uniformy z obvyklé modrobronzové na nebelvírskou rudozlatou, ale navíc si každý z nich ještě nasadil na oči brýle s neochvějně známými kulatými obroučkami, a ať už udělali se svými vlasy cokoliv, ty jim teď doslova stály všemi směry, skoro jako ty Harryho po zápase famfrpálu, odehraném v obzvlášť ohavném větru. Jako tečku na závěr se jim oběma uprostřed čela skvěla klikatá čára od červeného inkoustu a Michael držel v ruce své koště a přes nápis Zameták 7 byl čarolepou narychlo přilepený kus pergamenu s nápisem Kulový blesk.

Ginny se postavila mezi ně a upjatě natáhla obě ruce. „Takže který z vás gentlemanů doprovodí svou přítelkyni na slavnost?“

Oba chlapci se na sebe na moment zahleděli a pak ji každý z nich chytil za jednu ruku. „Něco bys o mně a Mikovi měla vědět…“ začal Terry, ale ona jej utla.

„Preferujete sdílet spolu všechno, kdykoliv je to možné?“

Michael zvednul jedno obočí. „Jak to víš?“

„Jednoduše,“ odpověděla troufale, „nikdy jste neviděli mé bratry balit holky.“

Vnitřek Hagridovy chýše nesl Dobbyho neodmyslitelný přístup k výzdobě. Z každého možného povrchu na ně zíralo víc plakátů s nápisem „Hledá se“, než se Neville domníval, že mají na Ministerstvu, a přes celou délku chýše se táhl stejný transparent, jako se dříve objevil v Komnatě nejvyšší potřeby a který teď u stropu bojoval o prostor s přibližně stovkou balónků v nebelvírských barvách.  Další zlaté balónky, opatřené stříbrnými křidýlky podobnými zlatonce, nebezpečně poletovaly po místnosti a narážely do každého, kdo nestihl uhnout včas, a uprostřed masivního stolu byl posazený velký dort ve tvaru blesku, který obklopovalo tolik jídla a pití, že by to celé BA vystačilo na týden.

Hagrid sám měl na vestě připíchlou placku velikosti talíře, která se střídavě měnila z „Podporujte Harryho Pottera!“ na „Ty-víš-kdo smrdí!“ a zpět.

Když spatřil Michaelův a Terryho kostým, zaryčel radostí, zvolal, jak jsou brilantní, a když mu Terry nabídl, že mu taktéž vytvoří duplikát jejich kulatých brýlí, dohnal obra téměř až k slzám. Pohled na brýle, usazené vratce na šafářově nose, nožičky roztažené téměř do vodorovné linky a tak tak se držící na licousech Hagridova ježatého černého vousu, dohnal Nevilla rovněž téměř k slzám, avšak ty byly úplně jiného druhu.

Omluva jejich chabého počtu byla srdečně přijata a Neville se s ohledem na okolnosti necítil ani trochu provinile, když Hagrida ujišťoval, že zbytek členů BA přichází o mnohem víc, než si uvědomují. Hagrid se předem postaral o utěsnění oken a aspoň dvojitou závoru přes dveře, ale i tak k tomu přidali Ševelissimo, dále kouzlo odhalující blízkost cizího člověka, pár vrstev Protego Totalus a Michaelovo nejlepší Salvio Hexia. Těch pár ochranných kouzel jim pak umožnilo se alespoň trochu uvolnit.

Nikdo z nich si nebyl zcela jistý, co přesně má oslava na podporu Harryho Pottera zahrnovat, ale přítomnost obou převlečených Havraspárů alespoň prolomila prvotní rozpaky. Brzy se jejich hlaholení zvrhlo v otevřenou možnost pro všechny vesele zkritizovat současný školní režim, což pouze sporadicky prolnulo pár zmínek o teoreticky nadcházejících událostech, obvykle ve spojení s neobyčejně hnusným osudem, který si všichni přáli pro Vy-víte-koho. Ačkoliv na schůzkách BA nikdy neměli nedostatek příležitostí pro debaty o svých protivnících, pořád se tam řešila primárně vážná témata, a volně vznášené urážky a zlomyslné vtípky s sebou tak přinášely chuť krásně zakázaného ovoce. Každý z nich se proto předháněl v co nejlepší narážce na Snapeovu nesnášenlivost na šampon nebo v nebývale povedeném připodobnění obou sourozenců Carrowových k obzvlášť špatně naladěným vombatům.

Pro starší studenty tu byla k dispozici ohnivá whisky, ale Neville ji odmítl pro jistotu za ně všechny, aby tak v případě jejich dopadení zamezil tomu, že náhodou někdo vlivem alkoholu vypadne ze hry. Naproti tomu Hagrid nevypadal nijak rozlíceně tím, že se o celou její várku musí postarat sám. Jak postupně obsah lahví klesal, začínal být obr značně nostalgický a rozhodl se je bavit historkami z jeho dlouhého přátelství s Harrym a ostatními.

„...a von tak drží ten kýbl a mně je jasný, že se snaží sám nepozvracet, ale zachoval se jako dobrej kámoš, to von jo. Akorát se držel dycky, dyž nějakej další tlustej slimák vyletěl ven, a ani jedinkrát se nevotřás nebo si nepostěžoval. Ani se nezasmál. Je to dobrej kámoš. Sakra dobrej kámoš,“ potáhnul Hagrid a pak se s ohlušujícím rámusem vysmrkal do svého obrovitánského kapesníku. „Vod prvního momentu, co sem ho viděl s těma vodpornejma mudlama, se kterejma musel celý ty roky žít, sem věděl, že má srdce ze zlata. Chovali se k němu jak ke špíně, to teda jo, ale dyž ses mu kouknul do vočí, taks věděl, že se tím nedal vovlivnit. Párkrát se v něm sice vobjevil vzdor, to jo, ale ani na moment nenávist. A nenávist je to, co člověka votráví zevnitř.“

Zatřepal svou velkou, ježatou hlavou, a rozpitou lahví udělal posunek směrem k nim. „Vy víte, že sem jako mladej Vy-víte-koho znal, že jo?“

Neville se až doteď tisknul k Hannah na jedné z Hagridových podnožek velikosti gauče, ale nyní se posadil zpříma. „Cože jsi?“

„Chodil sem s ním do Bradavic,“ přikývl Hagrid významně a pak se otřásl. „Sakra, děsí mě vo tom vůbec přemejšlet. Ale jo, znal. A vo tom přesně mluvím, dyž si vzpomenu na první setkání s Harrym. Vy-víte-kdo byl tehdá známej jako Raddle, Tom Raddle, někteří kámoši mu dokonce říkali Tommy, esli se tomu vůbec dá věřit. Uměl bejt hodnej a sladkej, jak si jenom dovedete představit, ale jak ste zmínili něco vo mudlech...“ odmlčel se a jeho obličej se pod vousy a brýlemi zkroutil, „...vobjevila se nenávist. Tam hluboko v jeho vočích, skrytá pod tím nejsladším úsměvem, a podívejte se, kam to všecko vedlo. Nic dobrýho se nikdá nezrodí z nenávisti, to mě naučil můj táta, a to byl dobrej chlap. Fakt dobrej chlap. Proč-“

Venku před chýší se ozvalo množství hlasitých prásk, která přerušila Hagrida uprostřed věty. Všichni ztuhli. Přes útulnou místnost se jako ledový vítr prohnala hrůza, Liiny mandlové oči se doširoka rozšířily a dívka si přitiskla ruku na tvář, aby potlačila výkřik. „To jméno,“ zaúpěla tiše, „ach ne, oni zabezpečili všechna jeho jména!“

Neville vyskočil na nohy a vytáhl hůlku z hábitu. „Myslel jsem, že na bradavické pozemky se nemůžeš přemístit!“ zašeptal.

Terry smrtelně zbělal, zatímco vytahoval svou vlastní hůlku. „Oni můžou.“

Místností se rozlehlo hlasité, burácivé zabouchání na dveře a Neville trhnul hlavou směrem k Hagridovi. „Zdrž je,“ zašeptal naléhavě.

Hagridovy brunátné tváře zpopelavěly, jak se zvedl na nohy a šel otevřít dveře. „Dobrej večír,“ pozdravil strnule, „no není todle překvapení.“ Neville s úlevou zaznamenal, že jeho obrovská postava téměř zcela zaplnila otvor a efektivně je ukryla před pohledem lidí zvenčí.

Jen napůl poslouchal Hagridovy žalostné pokusy vysvětlit smrtijedům, že použil jméno Vy-víte-koho nahlas jen proto, aby si mohl zavzpomínat na své roky studií v Bradavicích, že brýle byly jeho a používal je na čtení a že ten odznak je jen nevinný vtípek od jeho kamaráda. Neville beze slov pokynul všem ostatním.

„Padmo,“ promluvil klidně, „chtěl bych, abys ty hady použila k čemukoliv, co dokážeš... každou minutou už musí vstoupit dovnitř. Zaútoč na ně, zabav je. Terry, ty rozbiješ okno, Ginny s Mikem půjdou první a udělají cokoliv, co bude potřeba, aby uvolnili cestu do školy. Ven oknem a utíkejte jako o závod. Komnata nás má pustit zpět dovnitř, ale kdyby to nešlo, prolomte dveře do kuchyně. Ernie a Fritz poběží poslední, kdyby náhodou Nat a Millie nedokázaly držet tempo, přehoďte si je přes rameno a nepolevujte. Li, ty umíš nejsilnější Paměťové kouzlo z nás všech, takže ty a já je budeme krýt... Jdeme na to hned a pozor, ať tu nic nenecháte!“

Místností se ozvalo rušné šustění, způsobené zběsilým hledáním hábitů a šál, zatímco Padma si klekla na podlahu k proutěnému košíku s těžkým víkem, umístěnému v rohu u krbu. Její nohy se propletly do sebe v neproveditelně vypadajícím uzlu a ruce zvedla do vzduchu. Konečky jejích prstů se lehce dotýkaly, když začala zpěvným hlasem zaklínat, a pokojem se tajuplně začaly rozléhat exotické, rytmické slabiky. „Sarpa sarpa dAsatva karanA kobarA karait sunanA adhIna bonA...“

„Co to je?“ rozeznal Neville obhroublý hlas Waldena MacNaira a pokynul směrem k Li, zatímco se přesunul ke dveřím hned vedle Hagrida a přitiskl záda ke stěně. Dívka zaujala stejnou pozici na druhé straně a Neville tiše zaklel, když se na ně Hagrid očividně zadíval, než obrátil pozornost zpět k MacNairovi.

„Ale nic... akorát... rádio,“ zamumlal neochotně.

„Jdi mi z cesty, ty debilní nemehlo,“ zavrčel MacNair. Ozvala se rána, záblesk světla, a Hagrid nejistě zakolísal, jako by ho smrtijed praštil do žaludku. Téměř okamžitě se však vzpamatoval, vyrazil vpřed a záhy se ozval odporný křupající zvuk, když vzduchem zasvištěla jeho obrovská pěst. Zimní nocí se nyní rozlehly další rány a záblesky, které lehce přehlušilo poloobrovo zlostné ryčení, jenže už dál neblokoval východ, a do místnosti vpadlo půltuctu dalších maskovaných postav v pláštích.

„TEĎ!“ zaječel Neville a spolu s Li namířili hůlky směrem k vetřelcům. „OBLIVIATE!“ Smrtijedi se omámeně zapotáceli, ale než dostali šanci se trochu vzpamatovat, ozval se tichý, hrozivě syčící zvuk a podlaha jako by ožila. Tucty hadů – kobry, mamby, zmije, bungaři a korálovky – se vinuly po podlaze jako řeka živoucího jedu. Hadi se nořili z košíku jeden po druhém, neškodně se Padmě přeplazili přes nohy a namířili si to ke svým obětem.

Ozvala se rána, jak někdo rozbil okno, a Neville koutkem oka zahlédl své přátele, škrábající se ven skrze rozbité okenní tabulky. Erniemu se téměř podařilo vyhodit Natalii a Romildu ven přes parapet a pak se zvenčí ozvaly nové zvuky, svědčící o bitvě. Jeho srdce divoce tlouklo, ale jeho mysl byla hrozivě čistá a on se přinutil věřit tomu, že se o sebe jeho důstojníci postarají. Obrátil pozornost zpět ke stále se hromadícím smrtijedům a každého z nich spolu s Li zasáhli dvojnásobným Paměťovým kouzlem hned v momentě, kdy se ve dveřích objevila maskovaná hlava.

Majestátní kobra královská se napřímila, hrozivě roztáhla svou kápi, a Neville měl jen moment na to, aby si všiml jejích růžových úst a blýskajících se zubů, než zaútočila a zakousla se hluboko do kotníku prvního ze smrtijedů, který zděšeně zaječel a začal na přibližující se plazy pálit jednu kletbu za druhou. Dva smrtijedi utekli a zbytek z nich se buď venku potýkal s Hagridem a zbytkem BA, nebo se zoufale snažil udržet hady dál od sebe. Neville se chopil příležitosti.

Chytil Li za zápěstí, prohnali se záplavou poblázněných plazů a on chytil Padmu za paži. Její tmavé oči však byly podivně vzdálené a netečné a ona jako by ho ani neviděla, zatímco nepřestávala prozpěvovat. „...naShTa karanA shatru shatru...“

Nasměroval Li k oknu. „Zmiz, já ji odsud dostanu!“ Bledá studentka Havraspáru horečnatě přikývla a vyrazila pryč. Neville se otočil zpět k Padmě, chytil ji za obě ramena a tvrdě s ní zatřásl. „No tak!“

Dvakrát zamrkala a do očí se jí vrátil zpět běžný soustředěný výraz. Okamžitě, když se vzpamatovala, jí ale přes obličej přeběhl zděšený výraz. „Neville,“ zalapala po dechu, „tys to přerušil! Já už je dál neovládám!“

Hadi byli jako v tranzu. Omámení tucty kleteb, pošlapaní smrtijedy a ještě více pomatení příbývajícími záblesky a výkřiky, až se z nich stala masa divoce šlehajících ocasů a těl, útočící na všechno, včetně nohou od nábytku či dokonce ostatní plazy okolo sebe. První ze smrtijedů se nyní sesunul na podlahu a hrozivě sebou škubal, zatímco se kloktavě, chrčivě dávil, a Neville instinktivně věděl, že to je zvuk nadcházející smrti. Další z nich už byl na kolenou, třetí se křečovitě držel stolu, jak sebou jeho údy začínaly nekontrolovatelně cukat. Hadi se nyní točili po místnosti a hledali další oběti.

Li náhle vykřikla. Neville vzhlédnul a jeho srdce zasáhl chlad, když ji spatřil. Zasekla se. Její hábit se zachytil o zubatý okraj rozbitého okenního rámu a na okenním parapetu před ní se vinula obrovská černá mamba, napřímená a zírající přímo na ni. Začal se otáčet na místě, aby se k ní dostal, ale pak se bezmocně zastavil, když zpoza křesla jako barevný šíp vystřelila zářivě vybarvená korálovka a se zuřivým sykotem se začala vinout po jeho noze.

Jeho paži uchopila cizí ruka a Padma vpila své oči do těch jeho. „Nech mě tady!“

Pak se do jejích očí vrátil skelný výraz a ona zvedla ruce, zaklonila tělo a začala se vlnit dopředu a dozadu, lapala po dechu, jako by se ona sama stala hadem, a opět se vzduchem rozlehl její popěvek. „Sarpa sarpa dAsatva...“

Hadi, kteří ohrožovali Li a Nevilla, se ihned stáhli, neškodní jako koťata, a jeho zasáhl hrůzný osten viny a lítosti, když se rozběhl k oknu. Stačilo pouhou sekundu, aby osvobodil Li, a pak už se oba ocitli venku. Spatřil pokroucená těla čtyř postav v černých kápích, které původně přiměly jeho přátele rozprostřít se po školních pozemcích a před chýší samotnou. Zastavil se a šokovaně zůstal zírat, zatímco Li utíkala dál.

Skrze stromy se prodralo cosi obrovského, minimálně dvakrát tak vysokého jako Hagrid sám, a přidalo se to k němu. Obr sbíral smrtijedy jako hračky a házel s nimi o zdi chýše, zatímco se kouzla a kletby neškodně odrážely od jeho kůže připomínající nosorožce. Byl to Dráp, musel to být on, ten bratr, o kterém jim Hagrid vyprávěl, a najednou se zdálo, že v boji jsou rázem znevýhodněni smrtijedi. Jeden z nich, kterého obr hodil na zem, začal křičet, a když se Dráp napřímil a zaryčel směrem k proudu světla linoucímu se ze dveří, Neville spatřil, že se hadi začali řinout ze dveří chýše.

Řady smrtijedů prořídly, jejich představa jednoduchého procesu zatčení se změnila v noční můru plnou hadů, obrů a trénovaných bojovníků, kteří se nořili z oken. Nocí se opět začala ozývat hlasitá práskání, jak se smrtijedi, kteří stále byli schopní se přemístit, zmizeli ve snaze zachránit si svou vlastní kůži. Drápovi se podařilo chytit ještě jednoho, kterému se zvukem pukající dýně rozbil hlavu o nejbližší strom; zvuk, který se Nevillovi navždy zaryl bolestně hluboko do paměti. A pak byli náhle všichni pryč.
 

 

 

<<< Předchozí      Následující >>>