13. Hadí uštknutí (2/2)

15.03.2018 17:04

Hagrid cosi pověděl Drápovi a ten se posadil do sněhu, sebral tělo muže, se kterým před momentem uhodil o strom, a začal nezúčastněně dloubat do mužovy rozbité lebky. Neville se znechuceně odvrátil pryč, ale navzdory situaci se téměř zasmál, když zaslechl Hagridovu rozmrzelou, káravou výtku. „Ne, Drápe! Zlobivej kluk! Hned si ten mozek votři z rukou!“

Přes pozemky se rozlehla záře žlutého světla a jeho pozornost se přesunula od vteřinového rozptýlení zpět ke vchodu do hradu. Obrovské dvojité dveře se otevřely a vyšla z nich neomylně rozpoznatelná postava připomínající přerostlého netopýra, kterou po boku obklopovaly dvě další, podsadité a s kulatými rameny. S namířenými hůlkami si to všichni tři zamířili rovnou k chýši. Přímo k Hagridovi s Drápem... a Padmou.

Neville měl na rozhodnutí pouhý zlomek sekundy a rozhodl se riskovat. To tabu uvalené na jméno Vy-víte-koho prolomilo všechna ochranná kouzla kromě Fideliova. To by znamenalo, že Snape potřeboval čas, aby je opravil, a pokud se díky přerušené ochraně mohli na pozemky přemístit Smrtijedi...

Vybavil si onen krbový roh, svižně se otočil na místě a odměnou mu byla zdrcující, svírající temnota. Před ním se objevil vnitřek Hagridovy chýše společně s Padmou a on ji popadnul, úmyslně se vyhnul pohledu na zbývající hady, vědom si toho, že na tom nezáleželo, protože ho buď kousnou, nebo ne. Tomu sice nijak zabránit nemohl, ale mohl udělat vše pro to, aby nenarušil svou koncentraci. Další otočení ve vzduchu a byli pryč.

Komnata nejvyšší potřeby se skutečně zařídila tak, jak od ní žádali, a vytvořila jim cestu zpět do hradu, jakmile byli připraveni. Když se do ní přemístili, ostatní už na ně čekali. Ginny při jejich hlasitém prásk zaječela a Neville se tak tak stihnul vyhnout její a dvěma dalším kletbám, než si ostatní uvědomili, že je to on. Terry zaklel a pak směrem k nim máchnul hůlkou. „Vystrašili jste mě až k po-“

„TY ŽIJEŠ!“ vyběhla Parvati směrem ke své sestře, ruce vztažené před sebe, aby ji mohla sevřít v objetí tak pevném, že se zdálo až nemožné, aby to obě dívky přežily, aniž by se rozsypaly. Oběma se po tvářích kutálely úlevné slzy, hladily se navzájem po vlasech a tvářích, v obličejích radost z tak těsného úniku ztráty jedné druhou, o které Neville věděl, že by ji nikdy nebyl schopný pochopit. Nenáviděl se za to, že je od sebe musel oddělit tak brzy, ale věděl, že nemá na vybranou. Byl proto rád, že dřív, než to musel udělat on, zasáhla Li a chytila Padmu za paži.

„Parvati, musíš jít,“ řekla. „Postaráme se o ni, slibujeme.“

„Ona nepotřebuje lektvary nebo kouzla,“ odsekla Parvati dopáleně, „nepoužívala magii, kterou vy znáte! Potřebuje...“

„...čaj, ticho, trochu suché rýže nebo chleba a místo, kde bude moci meditovat, než nabere zpátky svou energii,“ odpověděla druhá dívka a Parvati se rozladěně zarazila.

„No, jo.“

Li se zasmála. „Hory mezi námi mohou být velice vysoké, ale Indie není od Číny zase tak daleko.“

Padma se usmála, vzala do rukou dlaň svého dvojčete a přinesla si ji k ústům, aby ji mohla políbit. „To je v pohodě... Budu v pořádku. Teď pospíchej zpátky, než nás začnou hledat!“

Parvati neochotně přikývla, ale v očích se jí stále třpytily slzy, když ustoupila, aby mohla následovat Nevilla a ostatní skrze průchod do nebelvírské společenské místnosti, který se pro ně otevřel. Nespustila ze své sestry oči až do posledního momentu. Když se dveře zavřely a zmizely, sesula se na kolena na koberec a s obličejem skrytým v dlaních se začala třást.

Neville si vyměnil pohled se Seamusem, a ten rychle zahnal Colina, Romildu a Natalii do jejich vlastních ložnic, než sám zamířil nahoru a nechal svého kamaráda o samotě s Parvati, která nyní začala neskrývaně plakat. „Ale no tak...“ položil jí jednu ruku jemně na rameno, když si vedle ní kleknul, obočí stažené obavami. „Parvati...“

Zuřivě zakroutila svou lesklou černou hlavou, až se jí cop zakýval ze strany na stranu. „Prostě mě nech na pokoji!“ brečela nyní ještě intenzivněji, ale nesetřásla ho, a on si vedle ní opatrně sednul a nechal ji tiše plakat. Už předtím se rozhodl, že kdyby se Snape a Carrowovi rozhodli na ně vtrhnout, řekne jim, že oknem viděl tu roztržku před Hagridovou chýší a že nebelvírští nejsou ten typ, co nechají holku brečící ve společenské místnosti jen tak, aniž by nesešli dolů zjistit, co se děje. Díky tomu na ni alespoň nemusel tlačit, aby se uklidnila.

Posadil se na koberci do pohodlnější polohy a něco mu zašustilo v kapse. Vytáhl to a zjistil, že jde o čokoládovou žabku, kterou si vzal u Hagrida. Nesměle se usmál, otevřel ji a podal ji dívce. „Myslím, že jsem kdysi zaslechl něco o tom, že brečící dívky mají rády čokoládu.“

Poprvé za celou dobu se její vzlyky uklidnily a ona zvedla hlavu a otřela si opuchlé, červené oči o hřbet ruky, ačkoliv jí slzy nepřestávaly téct a hlas měla stále roztřesený. „Čokoláda je vždycky vítaná,“ popotáhla a rozlámala hlavu čokoládové žabky na téměř neviditelné kousíčky, které rozprostřela na fólii před sebou a začala je po jednom sbírat rychlými pohyby, skoro jako když ptáček sbírá zrníčka. „Já jsem nikdy  - a uvědomuju si, jak je to pitomé – ale nikdy předtím mě ani nenapadlo, že bych mohla Addy ztratit.“

„Addy?“ zeptal se.

Mírně se zachichotala a ulomila žabce nohu. „Addy a Vata. Nejde tak docela o přezdívky, jen jsme tak mluvily jedna o druhé, když jsme byly malé. Padma a Parvati jsou trochu obtížné na vyslovení pro batolata,“ začervenala se, stočila pohled ke svému klínu a začala si rozčileně pohrávat s kousky čokolády. „Chápej, už tak se cítím docela osamělá. Fionina rodina se odstěhovala v létě mezi třetím a čtvrtým ročníkem, Hermiona je na útěku, Luisa uprchla letos v létě, takže jsme tu zbyly jen já a Levandule, a od té doby, co se i ona začala chovat dost podivně...“

Neville se zamračil. „Co tím chceš říct, dost podivně? Co je s Levandulí?“

Parvati až příliš rychle zakroutila hlavou. „Ale nic. Chtěla jsem jen říct, že nejsem-“

„Parvati,“ jeho hlas byl pevný. „Pokud se něco děje s Levandulí, musíš mi to říct. Jsi druhý Komandant nebelvírské koleje a ona je jedna z našich cenných sedmáků.“

Nastala dlouhá pauza, než Parvati promluvila. Z jejího tónu byla slyšet falešná lehkost a nebyla schopná opětovat jeho oční kontakt, zatímco její pohled kmital mezi čokoládou a kobercem. „Myslím si... no, o nic nejde, mně do toho stejně nic není. Stejně se asi pletu. Pravděpodobně je to jenom tím stresem. Všichni jsme teď vystresovaní. Konec konců, máme, kolik, tři a půl měsíce do konce života?“

„Parvati, pokud ji teď přivedu...“

„Fajn!“ vzhlédla a skousla si spodní ret, zatímco ve tvářích přímo hořela. Pak to ze sebe v roztřesené rychlosti vše vysypala. „Stala se z ní hrozná tajnůstkářka! Přestala se přede mnou převlíkat, nikdy ze sebe nesundá hábit, dokud není čas jít si lehnout, a vždycky spí v županu, což je nesmyslné, protože má tělo, za které bych já dala svoji hůlku, a zatím vždycky spala v těch svých titěrných košilkách, které přiváděly všechny kluky k šílenství... a pořád je jen v koupelně a já myslím, že tam brečí, protože když vyjde ven, tak je v obličeji úplně červená a neřekne mi, co se děje. Taky ji občas slyším zvracet, navíc se všemi různými způsoby vymlouvá Seamusovi, ačkoliv ještě před pár týdny do něj byla celá blázen. A já si myslím...“ Parvati znenadání ustala, ale už nemusela pokračovat.

Neville sklonil hlavu a pevně si stiskl kořen nosu ve snaze zahnat bolest hlavy, která se začala rychle rozmáhat. Věděl, že Seamus s Levandulí spolu nějakou dobu laškují, ale nikdy by ho nenapadlo, že by byl jeho kamarád tak neopatrný. S takovou rychlostí do června přijde o polovinu sedmého ročníku. „Tohle teď vážně, vážně, vážně nepotřebuju.“

„Nejsem si tím ale úplně jistá,“ nabídla mu Parvati chabou naději.

„Já ho asi zabiju,“ pronesl Neville tichým hlasem konstatujícím fakt a zavrtěl pomalu hlavou. „Jestli ji dostal do potíží, prostě ho jednoduše budu muset zabít.“

Postavil se, vytáhl z kapsy hůlku a vydal se směrem k ložnicím ve věži, ale Parvati za ním vyskočila na nohy a rychle zabalila zbytek čokoládové žabky zpět do obalu. „Počkej! Nejspíš by sis měl první promluvit s Levandulí!“

Neville neochotně přikývnul. „Tak pro ni, prosím tě, dojdi. Nechám na tobě, jestli jí chceš říct, proč s ní chci mluvit. Počkám tady.“

Dívka přikývla a pak zmizela za dveřmi vedoucími do dívčí ložnice. Zatímco Neville čekal, než se obě vrátí, posadil se na gauč a prázdně se zahleděl do krbu. Nejdřív Susan, teď Levandule. Temně se zasmál. Jestli s tím všichni tak spěchali, nemohli teda začít o trochu dřív? Jejich školní rok přece měl devět měsíců... a Merlin mu pomáhej, kdyby jich měl ještě víc! Napadlo ho, jak přesně by měl zformulovat takovýhle typ zákazu pro BA, respektive jestli bylo vůbec lidsky možné něco takového vynucovat.

Jeho myšlenky byly přerušeny v momentě, kdy se otevřely dveře a z nich vyšla Levandule, v dlani svírala zbytek Parvatiny čokoládové žabky, jako by šlo o ochranný amulet. Ve tváři byla bledá, a když si ji teď pozorně prohlížel, všimnul si, že měla hábit zapnutý až vysoko ke krku a vypadalo to, že pod ním nemá jen košili, ale taky svetr, což bylo rozhodně neobvyklé. Jeho oči zabloudily k jejímu pasu, ale zpoza těch volných černých záhybů bylo těžké něco usoudit.

Usmál se způsobem, o kterém doufal, že je uklidňující a sympatizující. „Omlouvám se, že tě ruším Lev, jen jsem s tebou chtěl na minutku mluvit, jestli ti to nevadí...“

Přikývla a sedla si na vzdálenější konec gauče. „Jde o BA? Udělala jsem něco špatně?“

„Ne! Vůbec ne!“ zaváhal a přemýšlel, jak to téma naťuknout. „Jen jsem... je, uh, mezi tebou a Seamusem všechno v pořádku?“

Levandule stočila pohled k ohni v krbu a na bledých tvářích se jí rozlil mírný ruměnec. „Jsme jen kamarádi. Mám ho fakt ráda, má opravdu sexy přízvuk a trochu jsme... no, však víš, zašli jsme před časem i trochu dál, ale jsme jenom kamarádi,“ pohlédla na něj a v jejím obličeji se objevil překvapivě bolestivý výraz. „On snad chtěl, aby sis se mnou promluvil? Ublížila jsem mu? Nevěděla jsem, že mě miluje...“

„Pokud vím, tak ne,“ povzdechl si Neville, když si uvědomil, že na to bude muset jít mnohem víc zpříma. „Lev, mluvil jsem s Parvati, protože se kvůli Padmě dnes v noci opravdu pěkně vyděsila. Neměla to sice v úmyslu, ale nějak se to v rámci situace naskytlo, protože o tebe má opravdu velký strach. Říkala, že nejsi poslední dobou sama sebou.“

Její překrásné fialkové oči, které dostávaly jejímu jménu, se rozšířily a ona upustila čokoládu do klína a v obranném gestu si překřížila paže na hrudi. „A to jak?“ dotázala se.

„Nosíš celou dobu hábit. Odmítáš se před ní převléct. Spíš v županu. Zamykáš se v koupelně a brečíš tam. Skrýváš, že chodíš zvracet. Dala jsi Seamusovi vale, ačkoliv ona si myslí, že ho máš pořád ráda.“ Neville ukázal prstem na lem svetru, který vykukoval z volného rukávu jejího hábitu. „Nosíš dodatečné vrstvy oblečení.“

Pokrčila rameny. „Jedna z ostatních holek mi celkem hnusně nadávala. Rozhodla jsem se pro trochu cudnější přístup.“

Neville se sotva udržel, aby se nad tím prohlášením nerozesmál. Namísto toho si překřížil své vlastní paže na hrudníku a věnoval jí dlouhý, tvrdý pohled. „Levandule, s nadávkami od ostatních se potýkáš přibližně od druhého ročníku a nikdy tě to nezajímalo! Každý ví, že s ostatními prostě jen ráda laškuješ. Nikdy by sis kluka nepustila k tělu, pokud bys ho neměla opravdu ráda, a ani v ten moment nejsi o nic horší než ostatní holky... ony prostě žárlí. My všichni to víme, ty to víš a já nevěřím tomu, že najednou někdo vymyslel nový způsob, jak to říct tak, aby ti to ublížilo... a i kdyby ano, tak bych o tom věděl, protože bys jim pravděpodobně vyškrábala oči!“

„No, možná mě prostě neznáš tak dobře, jak si myslíš!“ opáčila.

„Nebo seš možná normálně těhotná a teď se to snažíš utajit?“

Levandule vypadala skutečně omráčeně. Její ústa se otevřela a pak zase zavřela. Nebyl to výraz někoho, kdo byl přichycen při činu, spíš to vypadalo, jako by ji právě obvinil, že tajně utíká z hradu, aby si užila žhavou aférku s olbřímí olihní, nebo se pokoušela skrýt umně vyvedené tetování na důkaz své oddanosti Ty-víš-komu. „Ty si myslíš, že jsem těhotná?“

Neville, který se najedou cítil úplně vykolejený, rozhodil rukama okolo sebe. „Vždyť jsi...“

„Já vím, jak se chovám!“ odsekla mu. „Fajn. Jestli si myslíš, že čekám dítě, tak si posluž. Upleť mi nějaké botičky, uspořádej mi oslavu na přivítání miminka, dělej si, co chceš. Jenom už mě nech na pokoji, za to bych ti fakt byla vděčná. Díky mockrát za sebe a za to, co podle tebe teda očekávám sama.“ S netrpělivým odfrknutím si strčila do úst zbytek čokoládové žabky, postavila se a rozhodně se rozešla do své ložnice.

Neville vyrazil za ní. „Levandule, počkej...“ vztáhnul ruku, aby ji chytil za paži, a ona pod jeho dotekem sykla a přikrčila se. Náhle jím projelo nové, příšerné podezření. To syknutí neklamně svědčilo o její bolesti, ale on věděl, že zas tak silně ji nechytnul. Jejich oči se potkaly a on náhle prozřel.

Druhou rukou ji chytil za zápěstí, aby mu nemohla utéct, pak pustil její paži a vyhrnul jí tři vrstvy rukávů. Byla příliš šokovaná, než aby se zmohla na protest, ale sklopila hlavu a začala se třást, zatímco on si prohlížel její obnaženou kůži.

Celá její paže byla pokrytá modřinami. Byly tu modřiny všech barev a stádií léčení, od téměř černé až po blednoucí žlutou, vzájemně se prolínaly, nové modřiny překrývaly ty staré, ale jejich vzor byl nepřehlédnutelný. Čtyři prsty a palec na každém místě její paže. Mužská ruka. Mužská ruka, která svírala, ubližovala, krotila, zraňovala. Neville ji okamžitě pustil a zhrozeně ukročil stranou. „Kdo...? Co...?“

Levandule začala plakat, ale její slzy byly tiché a už se víc netřásla. Barva jejího obličeje se změnila na nejsvětlejší šedou, ale ve tváři se jí zrcadlil podivně vzdálený, rezignovaný výraz, zatímco se její ruce zvedly k límci jejího hábitu, který si sundala a nechala ho spadnout ke svým nohám. Následoval svetr, pak kravata, až nakonec její prsty začaly rozepínat knoflíčky u košile a ona zůstala stát jen v sukni a podprsence, paže svěšené podél těla, hlavu skloněnou a zpoza závoje jejích tmavě hnědých vlasů kanuly slzy.

Většina mladých mužů z nebelvírské koleje a, koneckonců, i většina školy by byla bez sebe vzrušením z toho, že se před nimi Levandule Brownová dobrovolně svlékla, ale Neville cítil jen ostrou, dusivou zlost. Přes celou délku paží, ramena, pas a žebra se jí táhlo nespočetné množství modřin a šrámů. Většina z nich měla tvar prstů, ale další byly delší, tenčí, spíše jako následky po úderu obuškem než něčím majícím podstatu v magii. Ze všeho nejhorší však byly pozůstatky zranění tak hlubokých, že téměř poškodily kůži, u záhybu na krku, kde postupně přecházel v rameno, a na jemné kůži jejích zápěstí. Stopy po lidském kousnutí. Ne. Pseudo-lidském. „Ach, Levandule...“

Nevzhlédla, ale pevně okolo sebe obmotala paže a ramena se jí silně třásla. Neville udělal krok vpřed a zvedl ze země její hábit, aby ho přes ni mohl přehodit. Chtěl ji sevřít v náručí, držet ji a ochránit, ale bál se její reakce.

„Nemůžu ti říct, kdo to byl,“ zamumlala. „Jeho otec by zabil celou mou rodinu. Řekl, že je odhalí jako krverádce, že jediné, co k tomu potřebuje, je zmínit se o tom. Opravdu to může udělat. Já vím, že je jeho otec skutečný smrtijed, a pokud je jen napůl tak šílený jako jeho syn, pravděpodobně by mu ještě dal dárek za to, že ho k tomu navedl.“

Neville nedokázal uvěřit tomu, co slyšel. „Nemyslíš tím, doufám, že to byl Malfoy, kdo ti tohle udělal? Nikdy bych si nemyslel, že doopravdy-“

„Ne, on ne, vůbec ne,“ zavrtěla rychle kučeravou hlavou, ale tón jejího hlasu zněl upřímně. Pak vzhlédla a v obličeji se jí odráželo tolik znechucení a sebenenávisti, až fyzicky bolelo se na to dívat. „Ale někteří lidé zjistili, že se jim mnohem víc, než poslouchat celou dobu od Malfoye, co mají dělat, líbí mít moc nad druhými lidmi, a ti někteří lidi zjistili, že se jim opravdu hodně, hodně líbí... líbí způsobovat ostatním bolest a nechtějí čekat na ničí povel, kdy to můžou udělat. A když už jsme u toho, co by tak mohlo být víc uspokojující než ubližovat vážené a hezoučké nebelvírské holce, které se ostatní kluci touží aspoň dotknout?“

„Crabbe,“ zavrčel Neville a ona přikývla. „A Goyle?“

Levandule přikývla znovu a pak vzdorně zvedla bradu. „Já ti ale nic neřekla!“

„Levandule, tolik mě to mrzí, nikdy jsem neměl... sakra, měl jsem... jak jsem si toho mohl nevšimnout?“ zatahal si v návalu frustrace a zlosti za vlasy a pak hlasitě zaklel.

„Co se tam dole, do háje, děje, člověk by myslel...“ Otočili se a u paty schodiště vedoucího k ložnicím spatřili stát Seamuse. Ruku měl stále položenou na klice a se směsicí šoku a zmatení zíral na scénu před sebou. Jeho modré oči rychle přelétly oblečení na zemi, hábit nesprávně zapnutý pod Levanduliným krkem, Nevillovy rozježené vlasy, slzy na Levanduliných tvářích, a přes jeho pihovaté tváře se rozlil temný ruměnec.

„Vážně doufám,“ odtušil tiše, „že má pro tohle náš neohrožený vůdce sakra rychle připravené ňáké dobré vysvětlení, bo jináč  se dá očekávat, že mu budu muset rozbít obličej... a pozdějc srdce chudinky slečny Hannah.“

„On nic neudělal, Seamusi, opravdu!“ odrazil se v Levanduliných očích naléhavý tón jejího hlasu, ale mladý čaroděj jen kamenně zíral na Nevilla.

„Nikdy bych si nemyslel...“

„Já nic neudělal!“ zaječel Nevile dopáleně. „Přísahám na cokoliv, co si vybereš, Seamusi, ale tohle není nejlepší čas na žárlivost!“

Mladíkovo světlé obočí se temně stáhlo k sobě. „Tak vo co tu de?“

„Jde o to,“ vytáhl Neville z kapsy hábitu svůj očarovaný galeon a poklepal na něj hůlkou, „že ty a já máme právě teď schůzku s Erniem, Fritzem, Mikem a Terrym v Komnatě nejvyšší potřeby, a pak si uděláme formální konec oslavy... ve Zmijozelu.“

 

OOO

 

Strop byl umístěný níže, nebyla tu žádná okna, závěsy okolo postelí byly zelené a háčky na zdech, na které své hábity nikdo nevěšel, měly tvar hada. Jinak byla ale zmijozelská ložnice téměř identická s tou, ve které Neville žil posledního šest a půl roku. Ani nevěděl, proč ho to tak překvapovalo. Už předtím viděl ložnice Mrzimoru a Havraspáru a věděl, že je mezi nimi jen velmi nepatrný rozdíl, ale nějaká část jeho mysli stále dětinsky předpokládala, že bude Malfoy a jeho kamarádíčci žít v odporně marnotratném přepychu nebo v něčem, co vzdáleně připomínalo zvířecí doupě.

Přelétl pohledem po postelích a na moment se zastavil u spícího Malfoye, Notta a Zabiniho, než konečně spatřil dva mohutné mladé muže, pro které si dnes v noci přišli. Posunkem ukázal ostatním a ti se rozprostřeli po pokoji. Terry zabezpečil dveře, zatímco Seamus, Ernie a Fritz namířili své hůlky na ostatní zmijozelské a seslali na Crabbeovy a Goyleovy spolubydlící kouzlo způsobující hlubší a bezesný spánek.

Neville namířil svou vlastní hůlku na oba násilníky. Ševelissimo... Levicorpus! Crabbe a Goyle byli okamžitě vystřeleni do vzduchu, jejich deky a polštáře se sesuly mimo dosah, zatímco oni zaječeli překvapením a neforemně se houpali ve vzduchu, jako by je za kotníky držela neviditelná lana. Dva páry malých prasečích oček šokovaně mrkaly v marné snaze pochopit, co má nezvaná návštěva v jejich ložnici společného s jejich nenadálým probuzením. Neville se usmál. „Dobrý večer, pánové.“

Crabbe byl první, který se vzpamatoval, a v obličeji, který z náhlého přívalu krve do jeho tváře narůstajícím tempem rudnul, se mu rozhostil zamračený výraz. „Longbottome?“

„Velmi dobře. Mohu vám představit i své ostatní přátele,“ mávnul paží ke zbytku přítomných členů BA, kteří se nyní rozmístili do půlkruhu před nimi. „Seamus Finnigan, Terry Boot, Fritz Pytloun, Ernie Macmillan a Mike Corner. Přišli jsme s vámi hodit menší řeč, o které si myslíme, že do rána nepočká, chlapci.“

Dokonce i tak neslavně bezduchému páru, jako byli ti dva, neušla chladná výhružka v jeho hlase, Crabbeovy oči se rozšířily a jeho sudovitý hrudník se nafoukl, jak začal ječet z plných plic: „PROFESORE KŘIKLANE! DRACO! PROFESORE KŘIKLANE! V NAŠICH LOŽNICÍCH JSOU NEBELVÍRŠTÍ!“

Ernie pozvedl obočí a přikročil blíž, aby mohl kývajícího se Zmiozela šťouchnout hůlkou do hrudi. „Ale no tak, buď precizní, můj milý brachu,“ zvýšil sám hlas a zakřičel stejně hlasitě jako předtím Crabbe: „A TAKY MRZIMORŠTÍ A HAVRASPÁRŠTÍ!“

Ostatní pokračovali ve svém nerušeném spánku a Seamus se usmál a naklonil hlavu na stranu. „Copak jsme se zapomněli zmínit? Nikdo z nich neuslyší ani jediné slovíčko z toho, co nám, chlapci, povíte... nebo zaječíte, když na tom tak sejde. Nechtěli jsme, aby nás kdokoliv vyrušil.“

Crabbe znovu začal ječet v nesrozumitelné směsi zlosti a strachu a začal okolo sebe máchat zatnutými pěstmi, ale oni zkrátka jen ustoupili z jeho dosahu. Goyle, na druhou stranu, vypadal spíš vystrašeně než naštvaně, když obavami skrčil obličej a svým kupodivu jemným hlasem přiškrceně zašeptal: „Co s náma chcete dělat?“

„No, tak tady máme centrální mozek celé operace,“ poznamenal Michael, „pan Goyle si uvědomil, že ve skutečnosti nejde jen o zdvořilostní návštěvu… ačkoliv, proč je nepustit na zem, Neville. Už začínají fialovět a nám nijak nepomůže, když pozbydou vědomí.“

Neville přikývl, švihl hůlkou a oni oba dva dopadli na své postele s žuchnutím, které otřáslo nejen podlahou, ale z Goylovy postele se dokonce ozvalo jasné prasknutí roštu. Než se byť jeden z nich stačil vzpamatovat, Seamus na oba seslal Kletbu úplného spoutání a oni zůstali ležet ve svých směšně pokroucených pozicích přesně tak, jak dopadli, neschopní ani pohnout prstem.

Muži z BA nyní přistoupili blíž a rozestavěli se mezi obě postele. „Pojďme to vzít abecedně,“ navrhnul Neville. „Pane Crabbe...“

Poprvé za celou dobu Neville zaregistroval v těch úzkých, blátivě hnědých očích stopy skutečného strachu, avšak nevzbudilo to v něm žádné slitování, když si vzpomněl na všechny ty ohavné šrámy, které brázdily a hyzdily Levanduliny útlé paže. „Měli jsme rozhovor s jednou mladou dámou z naší koleje. Možná si ji pamatujete: Levandule Brownová?“ Do Zmijozelových očí se dostavilo poznání, ale rychle bylo nahrazeno tak pohrdlivým pohledem, až Nevilla začaly svrbět prsty nad možností změnit jejich plány a dokonce na to odporné zvíře vyzkoušet kletbu Cruciatus.

Namísto toho se přinutil pokračovat klidným, téměř příjemným hlasem. „Zmínila se nám, že jste vyhrožovali její rodině, a navíc mi ukázala některé velice znepokojivé stopy, které jste na ní zanechali. Chlapci a já neneseme moc dobře, když lidé ubližují a terorizují dívky, ale rozhodli jsme se nespěchat na vás. Chápejte, věříme ve vzájemnou pomoc a výuku, takže jsme se rozhodli vám poskytnout lekci zdarma na téma, které se vám, jak se zdá, zalíbilo nejvíc: hrubá síla a zákeřná kouzlíčka.“

Crabbeův obličej pod Kletbou úplného spoutání žalostně zbělal a Neville poodstoupil, aby umožnil Seamusovi zaujmout jeho místo a začít. „Lekce první: moc.“ Chlapec s pískovými vlasy se posadil na okraj postele, naklonil se ke skrčenému obrovi, ležérně si opřel loket o polštář a jeho hlas nabral tu zpěvnou kadenci, kterou obvykle používal při vyprávění obzvlášť zábavné historky. „No, asi už víte, že existuje spousta různých druhů moci. Například, máme tu moc, kterou ovládá tadyčko Neville. Náš neohrožený vůdce nás může svolat vprostřed noci a my zanecháme všecičko, co zrovinka děláme – a náhodou vim, že tadyhle Ernie občas provádí něco tak krásnýho jako letní den, dyž na to dojde – protože ho respektujeme, věříme mu a chováme k němu jako ke člověku vybranýho charakteru poměrně silnou náklonnost.“

Seamus vztáhnul ruku a silně škubl Crabbeovým prasečím nosem. „Hm, to ale neni ten druh moci, kterej vy preferujete, co? Vám se líbí ten druh, co plyne ze strachu. Ale přece vás nenecháme vrávorat na okraji útesu vědění jenom proto, že ste oba dva neobyčejně tupí. Chceš strach, můj milej Vinny?“ Ta změna byla šokující. Ten stejný hlas, který jako by před chvilkou zazníval z barové stoličky, se nyní proměnil ve zvuk tak cizí, skoro primitivní, až Nevillovi projel po těle mráz, jak tomu bylo vždycky, když se ukázala nejtemnější část jeho kamaráda. Seamusovy modré oči měly barvu oceánu za bouře, když chytil za rukáv svého pyžama a serval ho jediným drsným tahem. Ozval se zvuk trhané látky, která posléze odhalila jeho částečně zahojené tetování.

„Tohle je moc. Tohle je strach. Tohle dokáže položit chlapy dvakrát větší, než jsou ty chabé omluvy vás dvou. Dostali jste se sakra, sakra blízko tomu, abyste to probudili, a to vážně, vážně nechcete. Ale omlouvám se vám, upřímně,“ upustil rukáv na zem. „Nepochopili byste, co to znamená, i kdybych vám to vysvětlil sebelíp. Takže nynčko vás nechám o tom přemýšlet a pokoušet nás znovu... nikdy nebudete v bezpečí. Bez ohledu na to, kam se vrtnete, bez ohledu na to, kdo bude s váma. Můžeme si vás najít, když budete sladce odpočívat ve svých postýlkách, když budete mít trenky stažený u kotníků na záchodě, když si budete nacpávat žaludky... a můžeme vám udělat cokoliv, co se nám zamane. Kdykoliv. Kdekoliv. Cokoliv.
Abych se vrátil k tomu, co ste provedli naší milé dívčině, pamatujete si, co sem vám pověděl o Nevillově moci? No, jak tady spolu přátelsky vykládáme, on zatím povolal pár ostatních a její rodina se nejčko přesouvá na místo, kde ji ta vaše partička nenajde ani za deset tisíc let. Taková je moc našeho neohroženýho vůdce.... Přesně tak, Vinny, můj drahý... Doufám, že sem ti dostatečně vštípil, že na vás ale kdykoliv můžem praktikovat ten druh, co se líbí vám, pokud na tom budete trvat.“

Do Seamusovy pihovaté tváře se vrátila přívětivost s takovou rychlostí, až to bylo stejně děsivé jako jeho předchozí temnost, a on žoviálně pošimral Crabbeho pod bradou. „Zkus si to zapamatovat, dobře? Tak je hodnej kluk.“

Seamus se znovu narovnal a poodstoupil zpět ke svým přátelům, zatímco Ernie zaujal jeho místo u hlavy Crabbeovy postele. Komandant měl na sobě jen své žlutočerné pyžamo a nyní si beze slov rozepnul pyžamovou košili, stáhnul ji z ramen a hodil na zem. Když propletl prsty na obou rukách a prokřupal si prsty se zvukem, který se rozlehl jako výstřel do tmy, pod kůží se mu vyrýsovaly pevné svaly.

„Lekce druhá: hrubá síla,“ vztáhnul ruku, sáhl po Crabbeovu vlastním smaragdově zeleném pyžamu a v následujícím okamžiku se knoflíčky divoce rozlétly do stran, když ho se škubnutím rozevřel. Kůže pod pyžamem byla naprosto bledá. „Seš sice velký kluk, Vincente, ale to já taky, a existují různé druhy toho být velký. Například ty jsi svou velikost získal pravděpodobně díky tomu, že si tvá matka zřejmě mysteriózně spletla rozdíly mezi svým manželem a tažným dobytkem. Jsi dostatečně velký, abys vystrašil děti, abys vyhrožoval ženě, ale silný doopravdy nejsi. Jsi měkký. Ty akorát těžíš z toho, co ti nadělila příroda.“

Ernie jedním silným prstem píchnul do Crabbeova těstovitého boku a pak ruku stáhnul, aby tím stejným prstem mohl přejet po obrysu svého vlastního zatnutého bicepsu. „Oproti tomu tyhle tvary jsou znakem úplně jiného druhu síly. Jsou způsobené tisíci hodin práce na farmě mojí rodiny, na famfrpálovém hřišti a v mém pokoji. A já ti přísahám, Vincente, že bez ohledu na to, jestli nosíme nebo nenosíme zhruba stejnou velikost oblečení a jestli nám váha naváží zhruba stejně, mezi tím, co dokážu já a ty, je propastný rozdíl.“

Na Crabbeově čele pomalu rašily kapičky potu, a jestli se v jeho očích během Seamusova působení objevilo zastrašení, nyní v nich byla jen čirá panika. Tohle bylo něco, čemu rozuměl mnohem jednodušeji. Ernie jeho strach spatřil a usmál se. „Ach, já tě nehodlám bít. To by způsobilo zbytečně moc nepořádku a v konečném výsledku by to nezanechalo kýžený účinek. Dotknu se jen jediného tvého prstu. To ti slibuju.“

Namísto toho, aby tím prohlášením Crabbeovu paniku uklidnil, ji Ernieho slova spíše ještě znásobila, a jeho oči se otevřely tak široce dokořán, až bylo bělmo viditelné po celém obvodu jeho tmavých duhovek. Mladý Mrzimor uchopil špičku Crabbeova malíčku mezi svůj vlastní palec a ukazováček. Jeho silná paže se napjala, zatímco začal mačkat a vyvíjet sílu, která dokázala rozbíjet vlašské ořechy se stejnou lehkostí, s jakou ostatní muži loupali buráky.

Strach v očích zmijozelského studenta se rozplynul v bolesti, zatímco byla špička jeho malíčku postupně drcena, a po nehybných tvářích mu začaly pomalu stékat slzy. Ozval se tichý, avšak ohavně pukavý zvuk a Ernie jeho ruku pustil. Špička Crabbeova prstu nabyla temně fialové barvy, nehet měl doširoka rozšklebený a na prostěradlo stékala v hustých, temně rudých potůčcích krev, zatímco prst začal okamžitě napuchat do velikosti uzrálého zrnka hroznu.

„Takže,“ dodal Ernie tiše, zatímco ze země sbíral svou košili, „tohle byla lekce dva. Záleží jen na vás, jestli si vyberete absolvovat i další lekci. Nicméně, ta už nebude zahrnovat jen tvoje prsty,“ otočil se k ostatním. „Tiresie, věřím, že ty jsi ten, který má na starosti tu poslední? Je to tvá obzvláště silná stránka.“

Terry se komplikovaně uklonil. „Samozřejmě, pane Macmillane, bude mi potěšením,“ zamrkal, zatímco se vyměnili, a pak polohlasem, který ostatní stále dobře slyšeli, dodal: „A připomeň mi potom, že tě už nikdy nechci naštvat, dobře?“

Havraspárský student sebral z nočního stolku Crabbeovu hůlku a zvědavě ji protočil v prstech, jako by takový předmět nikdy předtím neviděl. Několikrát ji na zkoušku potěžkal v dlani a pak s ní párkrát švihnul vzduchem tak, aby pokaždé s hlasitým plesknutím dopadla na Crabbeův bok. Zanechala za sebou dlouhý rudý šrám, o němž Neville věděl, že se brzy promění v modřinu podobnou té, které viděl tak surově rozeseté po Levandulině bledé kůži. Terryho tvář však za žádných okolností neopustil ten vzdálený, téměř bádavý výraz. „Účinné,“ okomentoval klidně, „ale na nástroj takového charakteru poměrně chabé využití. Tohle je... jasan, jestli se nepletu? A...“ přejel po ní svou vlastní hůlkou, „...blána z dračího srdce. Osm a půl palce, dost tlustá, nepoddajná. Nejde o nejlepší nástroj pro preciznost, ale pořád je to hůlka. Měl by ses stydět.“

Posadil se na okraj matrace, vrátil Crabbeovu hůlku na noční stolek a zvedl svou vlastní. „Vrba a jednorožec, přesně třináct palců, extrémně ohebná. Velmi, velmi všestranná. Abych pravdu řekl, jelikož jsem věnoval poměrně dost pozornosti kořenům magických formulí, jsem s ní schopný udělat prakticky cokoliv, co si zamanu. Například, dnes v noci se bude nesmírně hodit pro účely opravdu hodně citlivé práce na vaší paměti. Nemůžeme tu s vámi i za použití tišících kouzel zůstat celou noc, ale přesto by bylo celkem otravné, kdybyste to každému vyžvanili. Přesto nechceme potlačit smysl naší návštěvy, k čemuž by došlo, pokud byste si nepamatovali naši rozpravu. Takže si budete pamatovat všechno, ale nebudete schopni určit, kdo přesně tu s vámi byl. Je to poměrně ošemetné, ale jsem si jistý, že to dokážu.“

Terry přejel špičkou hůlky po Crabbeově linii vlasů. „Lidský mozek je fascinující věc, hlavně ten kouzelnický. Magie s ním ale taky zmůže hodně. Jak by se vám líbilo mít neukojitelnou chuť na dračí lejna, která Prýtová používá jako hnojivo? Nebo možná neodolatelnou touhu po mudlovských ženách? Nebo mudlovských mužích? Nebo domácích kočkách, když už jsme u toho? Možná bychom vám mohli dát potřebu začít pět chválu na Pottera pokaždé, když jste poblíž těch vašich smrtijedských kamarádíčků? Co myslíš, že by tak bylo nejzajímavější?“

Crabbeovy oči nabraly prosící, zoufalý výraz, ale stále nebyl schopný vydat jediné slovo. Terry pokrčil rameny. „No, když mi nechceš odpovědět, asi prozatím zůstaneme jen u paměťového kouzla. Obliviate culiutilus!“ Crabbeovy oči se pevně zavřely a pak zase v obavách otevřely, když se zdálo, jako by se nic nestalo. „No, teď to nepoznáš,“ zachichotal se Terry, „ale zítra u jídla se asi budu docela bavit, až budu pozorovat, jak jste ztratili veškerou schopnost používat při jídle příbory!“

V Crabbeových očích se na moment rozlil pátravý výraz, a pak se šokovaně rozšířily, když si mladík uvědomil, že má Terry pravdu. Havraspár se skromně uklonil. „Jsem rád, že se ti to líbí. Samozřejmě, že nejsem tak statečný jako zbytek mužů tady, nedokázal bych se poprat s horským trollem jako zde Ernie a Fritz, ale vlastně to ani nepotřebuju. Tohle můžu udělat odkudkoliv, kde mám aspoň trochu přehled... a ty mě k tomu vidět nepotřebuješ. Znám asi půltuctu způsobů, jak tomu zamezit. Ale celkem rychle se cítím ohrožený. A když se to stane, ať už mně nebo mým přátelům, stačí jen jedno malé mávnutí,“ protáhl si hůlku mezi prsty, „a vrátím tě zpět do tvého plenkového období a budu se cítit o mnoho líp.“

Michael se zasmál. „Terry, ty bys měl jít učit!“

„Přemýšlel jsem o tom,“ pokrčil Terry rameny, „ale radši bych se vrtnul do vývoje kouzelných formulí. Ačkoliv, Merlin ví, pravděpodobně stejně skončím jako účetní někde za psacím stolem. Nicméně,“ otočil se zpět ke Crabbeovi, „to je všechno, co jsem ti prozatím chtěl říct, ačkoliv se ještě v noci vrátím, abych ti před svítáním trochu uklidil v mozku. Nemělo by to trvat dlouho, nemáš ho zas tak velký.“

Terry se přidal zpět ke skupince a Neville opět zaujal jeho místo a kývnul hlavou směrem ke svým kamarádům. „Věř tomu nebo ne, Vinci, ale dnes v noci z toho vyvázneš neskutečně lehce. Když tito pánové zjistili, co jsi ty a tvůj malý kamarádíček udělal, byli opravdu velice, velice rozzlobení. A já taky. Jediný důvod, proč ti dnes dáváme jen tohle malé varování, namísto abychom nechali tvé spolužáky vzbudit se ráno se zjištěním, že jsi navždy zmizel, je proto, že mě Ginny s Parvati přesvědčily, že z dlouhodobého hlediska bude pro Levanduli lepší, když vám nic opravdu hrozného neuděláme. Poukázaly na to, že dívka se raději spolehne na okruh ochránců než nekontrolovatelných násilníků.“

Sehnul se dolů, dokud nebyl jeho nos pouhé centimetry od Crabbeova. „Ale sledujeme vás. A pokud se ještě jednou byť jediným prstem dotknete jakékoliv dívky na škole – dokonce i z vaší vlastní koleje, a můžeš se spolehnout, že se to i tak dozvím – už nás nikdo neuklidní a vy zmizíte z povrchu zemského. Teď zamrkej dvakrát, pokud jsi to pochopil.“

Jedno mrknutí. Druhé mrknutí.

Michael dlouze a překvapeně hvízdl. „Kruci, Terry, dlužím ti pět svrčků. On se vážně dá něco naučit.“

„To rád vidím,“ usmál se Neville, pak se postavil, oprášil si hábit a stočil pohled ke Goyleovi, který se i vzhledem k nedobrovolnému zněhybnění zdál na pokraji hysterie. „Takže, nyní k panu Goyleovi...“

 

OOO

 

Když se Neville konečně vrátil do postele, už téměř svítalo. Zlost a bolest z vědomí, co se stalo Levanduli, ho stále hluboce pálily, ale rozhodně se k tomu přidal i jistý pocit satisfakce. Byl na své muže hrdý. I přesto, jak moc rozzuření byli, se jim do jednoho podařilo neztratit kontrolu a on cítil, že dosáhli excelentního výsledku.
 
Nejlepší na tom všem bylo, že byli v bezpečí. Crabbeovi a Goyleovi by dalo hodně práce přesvědčit kohokoliv – dokonce i Snapea s Carrowovými - že se šest lidí (ačkoliv neví, kdo přesně to byl) vloupalo do jejich ložnice (ačkoliv si nepamatují jak), aniž by kohokoliv vzbudili, a nepatřičně jim vyhrožovali (ačkoliv jim nijak neublížili, kromě Crabbeova prstu, který si pravděpodobně přivřel do dveří, a Goyleova bolestivě nakopnutého palce u nohy) kvůli něčemu, co nemohli přiznat. Dokázal si prakticky vybavit Malfoyův posměšný úšklebek, když jim sděloval, že se jim to pravděpodobně celé zdálo.

Otočil se na druhý bok, upravil si polštář pod hlavou, ale jeho zadumání bylo přerušeno, když jeho ruka zavadila o něco pod ním. Vytáhl to ven a spatřil obálku, na které bylo Dobbyho nezaměnitelným hranatým písmem pečlivě napsáno jeho jméno. Neville obálku otevřel a rozsvítil hůlku, aby si mohl přečíst obsah. Jeho výraz se zachmuřil.

Vážený pane Longbottome,

Dobby se vám to chystal říct osobně, ale vy a pan Finnigan jste byli pryč a slečna Weasleyová říkala, že si nepřejete být rušen, tak vám Dobby místo toho zanechává dopis. Profesor Snape byl velice rozzlobený kvůli Hagridově oslavě a také že Hagrid a jeho hosté utekli a zabili tři smrtijedy (Dobby by vám za to rád co nejupřímněji pogratuloval!).

Profesor Snape ví, že jídlo pocházelo z Bradavic, a nařídil Dobbymu, aby mu vše pověděl, ale Dobby odmítl a nebude se trestat kvůli tak špatnému pánovi. Dobby je svobodný skřítek, díky skvělému Harrymu Potterovi, a proto se raději rozhodl odejít!

Profesor Brumbál Dobbymu prozradil, že jeho bratr vlastní hospodu v Prasinkách, takže se Dobby vydá tam a bude hledat práci. S.T.O.P. se bojí pokračovat ve své práci, a tak bude muset Neville Longbottom navštěvovat kuchyni sám, aby obstaral jídlo pro vaše schůzky. Dobby si ale ponechal svůj galeon, kdyby přátelé Harryho Pottera něco potřebovali. Dobby se za svůj odchod nejupřímněji omlouvá, ale neměl na vybranou.

S pozdravem,
DOBBY
Svobodný skřítek

Neville si povzdechl, složil dopis zpět a poklepal na něj svou hůlkou. Evanesco! Lístek zmizel a mladík zavrtěl hlavou. Bude se mu po tom malém skřítkovi stýskat, ale byl si vědom, že čelit tak hrdě svému pánovi chtělo i pro svobodného skřítka velkou dávku statečnosti. Jistě, že uměl být Dobby občas nesnesitelný, ale vždy se choval statečně a loajálně, a Neville se rozhodl se na příští schůzi o posledním statečném kroku, vedoucímu k jejich ochraně, s patřičným důrazem zmínit.

Roztáhl závěsy okolo postele a chystal se o tom dopisu říct Seamusovi, ale zarazil se. Závěsy okolo postele druhého čaroděje byly rovněž zatažené, ale zpoza nich zcela jasně zaslechl tlumené vzlyky. Dobbyho dopis mohl počkat. Zamračil se, slezl z postele, přešel místnost a pak tiše zaklepal na dřevěný rám nad postelí. „Seamusi?“

„Neville?“ ozvalo se šustění povlečení, pak se závěsy roztáhly a objevil se přítelův obličej s napuchlýma a rudě orámovanýma očima. Ani se neobtěžoval nějak zakrýt, že brečel, a na tvářích měl stále ještě stopy vlhké od slz. „Nechtěl jsem tě rušit-“

„Nerušils,“ ujistil ho Neville rychle. „Jen mám o tebe starost.“

Seamus posmrknul a pak se chabě usmál. „Žijeme v temným světě, kde se dobro musí držet zpátky, zatímco zlo si dělá, co chce.“

„Vím, co tím myslíš,“ posadil se Neville na okraj postele. „Chtěl jsem... no, vlastně jsem toho chtěl spoustu. Jsem rád, že jsme udělali aspoň něco, a myslím, že to zafungovalo, ale pořád je ve mně část, která by nejradši...“ Neville nerozuměl ani slovo ze zamumlaného proudu gaelštiny, který přerušil jeho promluvu, ale podstata byla víc než jasná. „Jo.“

Seamus sebou praštil zpět na polštář a propletl si dlouhé paže za hlavou. „Je to jak pískat proti větru, chápeš? Bojujem, snažíme se, jsme ochotní pro naši věc zemřít, krucifix, ale i když vyhrajem, k čemu to bude?“

Tvář měl zrudlou a jeho hrudník se začal třást, jak se mu v modrých očích znovu objevily slzy a zazářily v tlumeném měsíčním světle. „Nebelvír zastavil Zmijozela. Merlin zastavil Morganu. Fortadicciové zastavili Borgie. Prevanov zastavil Rasputina. Brumbál zastavil Grindelwalda. A teď Ty-víš-kdo... a pak se zase objeví další a další, a sakra, Neville, kdy už bude dost prolité krve? A nikdy se neobjeví nic novýho, sou to pořád ty samý starý křivdy a jenom se přiostřujou a přiostřujou, protože se krmí navzájem, a ještě k tomu jako záminku používají už dávno uschlou krev, aby se ospravedlnily. A že sme dneska v noci zastavili Crabbeho a Goylea nepomůže dalšímu tuctu holek po celý Británii, který schovávají svoje šrámy a my o tom nevíme, a co teprve ty tisíce dalších holek, které tomu budou čelit jako další... a že sme je zastavili neznamená, že se to nestalo! Pořád jí ublížili! Udělali jí to přímo před našima pitomýma, ignorantskýma, slepýma očima!“

Seamusova víčka byla nyní stisknuta pevně k sobě a skrze slzy nepřicházela žádná další slova, ale Seamus se za ně ani trochu nestyděl. Nešlo o slzy slabosti, byly to slzy bolesti a zlosti a neférovosti toho všeho, slzy silného mladíka, který si byl vědom, že síla není dostatečným bojovníkem proti tomu, co se stalo a nemůže se odestát, a proti věcem, které se teprve mají stát. Nechal je téct, zničující a devastující a ohromující a spalující, až nakonec ustaly v pár dlouhých, rozervaných povzdeších. V místech, kde jeho ruce, stále pevně složené pod pískovými vlasy, dělaly důlky do polštáře, se nyní skvěly tmavé, vlhké skvrny.

Až poté Neville vztáhl ruku a pevně stisknul Seamusovi rameno. „Levandule je silná, o hodně silnější, než vůbec vypadá. Klidně bych se vsadil, že by snad flirtovala i se Smrtkou. Bude v pořádku.“

„Myslí si, že je to její vina.“ Seamus neotevřel oči, ale jeho ústa se zkroutila ve zlostném úšklebku. „Odstrčila mě od sebe, když jsem se snažil vzít ji do náručí, utišit ji. Řekla, že nestojí o moji lítost... ale to neni lítost. Neni to sice ani láska, ale...“ povzdechl si.

„Je to tvoje dobrá kamarádka a je žhavější než dračí oheň a ty nejseš slepý ani mrtvý ani zamilovaný do nikoho jiného. A i přesto, že ji nemiluješ, jakmile se s někým do určité úrovně zapleteš, vytvoří  se něco za hranicemi přátelství, a o tom to je,“ doplnil Neville chápavě.

„Nedokážu to pochopit,“ zavrtěl Seamus hlavou a jeho oči se nyní otevřely s pohledem překvapivě nevinného zmatení. „Jak na tu holku někdo mohl vztáhnout ruku a chtít jí ublížit? Přísahám ti, že když mě nechala se s ní mazlit, myslel jsem si, že mi na konečcích prstů tancujou andělíčci.“

„Taky to nechápu,“ přiznal Neville, „ale na tomhle světě existují zvrácení, zvrácení lidi.“

„Ty-víš-kdo má fakt speciální radar na jejich vyhledávání,“ odsekl Seamus.

„Což je ale pro nás dobře, víš?“ dovolil si Neville tiché, cynické uchechtnutí. „Chci říct, že tím pádem půjdeme po nejzvrácenějších čarodějkách a kouzelnících z celé Británie v jednom velkém náletu – a půlka jejich dětí bude v sázce, pokud se zmijozelští rozhodnou bojovat po jejich boku – takže možná ta další banda přeskočí jednu generaci?“

Nastala dlouhá pauza a pak Seamus nezúčastněně pokrčil rameny. „Nic k tomu neřeknu, neboť vím, že nejsem v nejlepší náladě, brácho. Nerad bych řek něco, čeho bych pozdějc litoval,“ vzhlédl, „ty by ses měl ale trochu vyspat... nemá moc smysl tady se mnou strašit.“

Neville pochopil neurčitou prosbu, aby ho nechal být, a přikývl. „Asi máš pravdu,“ věnoval svému příteli poslední poplácání po rameni, „ale taky bys to měl zkusit.“

„Jasně.“

Vstal a vrátil se do své vlastní postele, jen cestou ještě zaslechl, jak se za ním závěsy nad postelí zase zatáhly, ale vzlyky už naštěstí znovu nezačaly. Věděl, že se po něm chtělo, aby je ignoroval, i kdyby ano. Udělal pro svého přítele, co jen mohl, ale skutečností bylo, že Seamus měl pravdu v tom, že s sebou ta situace přinesla až příliš mnoho bolesti na to, aby ji šlo snadno utišit. Navíc Neville předpokládal, že kdyby nezasáhli včas, mohlo to být ještě horší. Konec konců, nebyl snad rozdíl mezi nimi a lidmi jako byl Crabbe nebo Goyle v tom, že oni se dokázali rmoutit pro oběti, které ani pořádně neznali, stejně dobře jako pro své vlastní přátele?

Usínal s temnými myšlenkami a jeho sny byly rozervané. Ale když jeho hůlka začala na nočním stolku po pár hodinách hlasitě vibrovat a probudila ho, usmál se, když pohlédl přes místnost.

Závěsy na vzdálené posteli byly pootevřené a Levanduliny vlasy se ve zlatém světle ranního slunce skvěly rozprostřené na polštáři. Byla pevně zabalená v ochranné kukle z každé přikrývky a deky na posteli a její vlastní, modřinami posetá ruka tak tak čouhala ven, položená na jemné, pihovaté kůži paží, které ji držely v bezpečném, uklidňujícím spánku.

 

 

<<< Předchozí      Následující >>>