12. Zasažený (2/2)

16.01.2018 08:05

Snape mu dal na zotavení jeden jediný víkend, a poté mu dal na srozuměnou svoje očekávání, že se Neville v pondělí 2. února dostaví zpět do hodin. Ginny žadonila, aby se prostě ulil, ale Neville odmítl. Věděl, že ředitel čeká na první záminku, aby ho mohl obvinit z porušení stanovených pravidel, a nechystal se mu poskytnout ani takovou šanci, ani uspokojení z odhalení, jak blízko smrti se mladík ocitl.

Na druhou stranu se ale rozhodl své zotavení nebrat na lehkou váhu, bez ohledu na podmínky, na nichž se jistí lidé rozhodli trvat. Jeho brašna byla očarovaná, aby nevážila skoro nic, dovolil Seamusovi jej všude doprovázet pro případ, že by se mu udělalo špatně, a volnou hodinu v rozvrhu sedmáků využil k odpočinku. Možná to mělo dopad spíš na jeho psychiku než na jeho fyzickou kondici, ale věděl, že bylo směšné cítit se zahanbeně za to, že se stále cítil slabý, obzvlášť, když se na každé tváři – ať už patřila příteli nebo nepříteli  - promítl úžas, že ho vidí naživu a na nohou, jakkoliv se mu třásly.

Většinu dne se mu podařilo zvládnout vše bez větších potíží, alespoň tedy, dokud nedošlo na hodinu Mudlovských studií. Poté, co byly hodiny rozděleny podle jednotlivých kolejí, oba ročníky připravující se na OVCE byly sloučeny, aby vynahradily nižší počet studentů ve třídě. Neville se pokoušel vyhnout Ginninu spalujícímu pohledu celou dobu, co se váhavě přesouval ke svému místu. Ta přes oběd už zase projevila nesouhlas s jeho počínáním, a on jí nechtěl ukázat, jak moc ho cesta do pátého patra vyčerpala.

Když vešel dovnitř, Carrowová zůstala stát jako opařená a téměř beze slov, ale brzy se vzpamatovala a uprostřed hodiny ho se zlomyslným úsměvem vytáhla před třídu, aby jim mohla demonstrovat některé úkony, nad kterými mudlové tráví nespočetné hodiny práce, když by tak jednoduše mohly být nahrazeny magií. Přesunul první z hromady těžkých krabic, které před něj vyčarovala, ale pak se mu podlomila kolena, místnost se mu divoce roztočila před očima a on se musel přidržet lavice.

Pokusil se zůstat stát a pokračovat, jako by se nic nestalo, ale když jeho nohy po krátké chvíli opět vzdaly svůj úděl, neměl ani šanci to zkusit znovu a vstát, když mu Colin se Seamusem už stáli po boku. Přehodili si jeho paže okolo ramen a vytáhli ho na nohy. Carrowová běsnila, zatímco mu pomáhali zpět do lavice, ale v momentě, kdy Neville dosedl, se Colin otočil s obličejem plným hněvu a místností se rozezněl jeho bezpochyby mužný hlas, zatímco rázoval dopředu, aby se s ní setkal tváří v tvář. „Takhle mudlové pomáhají nemocnému kamarádovi,“ oznámil jí neomaleně. „Jestli s tím máte problém, tak vám doporučuju spočítat si přítomné hůlky a zahledět se hluboko do očí všem lidem v téhle místnosti, než se s tím rozhodnete něco dělat.“

Skoro celou minutu si Neville myslel, že bude jeho přítel čelit nejkrutějšímu Cruciatu svého života, ale pak se k jeho překvapení zvedl na nohy každý student ve třídě. V tom gestu nebyla žádná výhružka, ale to ani být nemusela. Všichni jen tiše stáli, v rukou třímali svěšené hůlky a neurvalá smrtijedka se zarazila, navzdory své vlastní hůlce napřažené pouhé centimetry od Collinova obličeje. Její švábí očka přelétla místnost a pak se s frustrovaným odfrknutím, které znělo spíše jako zvířecí než lidské, otočila na podpatku, odkráčela zpět ke svému stolu a pokračovala ve výuce, jako by se nic nestalo.

Když  Nevillovi skončila poslední hodina, sotva se držel na nohou. Seamus s Ritchiem ho napůl odnesli, napůl odvlekli po schodech do nebelvírské věže a pomohli mu prolézt otvorem. Přesto se usmíval. Porazil Snapea s Carrowovými v jejich vlastní hře a jejich pokus ho buď přinutit k přiznání porážky nebo ho zesměšnit před jeho vlastními jednotkami měl přesně opačný účinek, než zamýšleli. Zvládl ten den líp, než očekával, ale i tak se mu víc než ulevilo, že je jeho trápení u konce a že si může jít lehnout. Stačila sekunda, jakmile se jeho hlava dotkla polštáře, aby se ho zmocnil překrásný, mírumilovný spánek a stáhl ho s sebou do poklidné temnoty.

Další věcí, kterou zaznamenal, byl prudký závan ledového větru, který ho šokem probral. Vystřelil do sedu jako šipka a jeho nemoc přepral nával adrenalinu, zatímco drapnul po hůlce na nočním stolku. Okno do věže bylo otevřené dokořán a odhalovalo oblohu, která se právě začínala barvit nadcházejícím svítáním. Na parapetu, na němž se kupila vrstva sněhu, stála postava zabalená v těžkém cestovním hábitu a s koštětem v jedné z rukou v rukavicích, pak seskočila oknem dovnitř.

Neville věděl, že není ve zrovna špičkové kondici na to, aby s vetřelcem bojoval sám, ale závěsy u druhé postele byly pevně zatažené a jeho spolubydlící neprojevoval žádné znaky toho, že by věděl o situaci odehrávající se v pokoji. Zvedl hůlku, aby vystřelil kouzlo, které by Seamuse konečně vzbudilo, ale pak si postava stáhla kapuci z obličeje. Nevillova ústa se úžasem otevřela při pohledu na známou pískovou kštici a pihovaté tváře ošlehané větrem. „Seamusi?“

Po obvyklém úsměvu nebylo ani stopy a chlapcův hlas zněl ponuře, zatímco zavíral okno. Pak se otočil zpět a uvolnil přezku hábitu na svém hrdle. „Nechtěl sem tě probudit.“

Když z něj těžký vlněný hábit spadl, Neville zalapal po dechu. Seamus byl od pasu nahoru nahý a jeho odhalený hrudník byl pokrytý zvláštními modrobíle vyvedenými symboly. Pravé rameno měl pokryté krví a nateklé v místě, kde se skvělo něco, co vypadalo jako čerstvé tetování. Tenhle symbol byl mnohem komplikovanější než ostatní a ze všeho nejvíc připomínal komplikovaný spletenec jemně protkaných linek a spirál, které dávaly dohromady obrazec jakéhosi nepravidelného trojúhelníku v té stejně zářivé modré, jako barva ostatních obrazců. Když si sundal rukavice, na dlaních mu zasvítila další zasychající krev a Nevillovi došlo, že na něj otevřeně zírá. „Kde jsi to byl?“

„Doma,“ zazněla krátká odpověď.

„Doma, jakože v Irsku?“

Jedno světlé obočí Seamusovi vylétlo až k linii vlasů, jako by to snad byl ten druhý mladý muž, který se choval podivně. „Co si asi myslíš, že sem měl na mysli, Hampton Court?“

Neville zatřásl hlavou a pomyslel si, jestli se mu snad vrátila horečka. „Ale... ale jak...“

„K tomu jak: Komnata nejvyšší potřeby mě přesně před devátou pustila na střechu. Odtud sem letěl. K pobřeží se na svižným koštěti dostaneš rychle. Dobby mi nechal otevřený okno, abych se dostal zpátky dovnitř.  K tomu proč: Některý rituály potřebujou podporu rodný půdy. K tomu, co sem udělal: neptej se. Nemůžu ti to říct a neudělám to, dyž spolu budem čelit stovce zabijáků. A k tomu, proč sem to udělal...“ Zhluboka se nadechl a modré oči mu zajiskřily tak hrozivě, až bylo skoro nesnesitelné to pozorovat. „Severus Snape se nedočká konce léta, a to tak jistě, jakože pod tím sněhem na kopcích roste zelená tráva.“

„Seamusi, neseslal jsi na něj nějaký druh... Avada Kedavry, že ne?“ Neville se zhrozil, když si představil, že by jeho přítel místo něj spáchal vraždu, protože tak by to přesně bylo. Jedna věc byla zabít někoho v otevřeném souboji, ale tohle, jakýkoliv druh magie Seamus použil...

„Ne. Jenom sem se ujistil, že se k němu blíží to, co je mu určeno. Umře ve stejnejch bolestech, jaký kdy komu způsobil, a to rukou těch, který zradil, ale jak a proč a za jakejch okolností... to už není v mejch rukách.“ Přešel místnost, chytil Nevilla za nohy, a než měl druhý mladík šanci zaprotestovat, vyhodil mu je zpátky na matraci, pak ho přikryl až ke krku a oběma rukama se natáhl po závěsech, aby je zatáhl. „Teď se koukej vyspat.“

Spíš kvůli šoku než z oddanosti zůstal Neville ležet. Uvelebil se na polštáři a zaposlouchal se do zvuků pohybu po místnosti, pak tekoucí vody, a nakonec zaslechl řinčení železných kroužků na závěsech, jak se i Seamus konečně dostal do své vlastní postele s nebesy. Navzdory únavě z celého předchozího dne a stále citelnému vyčerpání ze své nemoci mu trvalo poměrně notnou chvíli, než ho konečně přemohl spánek. A když k tomu došlo, ani ve snech se nemohl zbavit obrazu detailně vypracovaných modrých čar, spojujících se do tvaru trojúhelníku, jehož strany se vzájemně téměř dotýkaly.

OOO

 

„Pokusil se mě zabít, to ano – a sice tentokrát už podruhé, možná potřetí, když vezmete v úvahu i zákrok madame Pomfreyové  letos na podzim – ale nazvat to „pokusem o úkladnou vraždu“ je přece jen trochu moc, Ernie,“ překřížil si Neville tvrdohlavě ruce na prsou a zabodl pohled přes konferenční stolek do svých Komandantů.

„Úkladná vražda. Sousloví, označující pokus zabít osobu z politických či sociálních důvodů, typicky se jedná o prominentní osobu,“ opáčil chladně Terry.

Neville si povzdechnul. „Dobře, tak se pokusil o mou úkladnou vraždu. Pointa je ale v tom, že jsem v pořádku. Trochu nejistý, jasně, ale je teprve středa. Za týden budu zpátky ve své nejlepší formě. Už teď se cítím mnohem líp než na začátku týdne.“

„Musíme s tím něco udělat,“ nahnula se Ginny přes stůl a zabodla hůlku do vyleštěného dřeva. „Seženeme ti bodyguarda, stanovíme hlídky... cokoliv. Ale prostě ho nemůžeme nechat po tobě otevřeně jít!“

„Bodyguard není varianta. Pořád se to snažíme alespoň v nějaké formě udržet v tajnosti, lidi. Nemůžete mě obklopit lidma jak Ministra kouzel. Je to risk, který budeme muset postoupit... a pro dobrou věc, věřte mi,“ odmlčel se Neville a rozhlédl se po tvářích, které ho obklopovaly. Jejich výrazy se měnily z nejistých na rázně protestující. „Poslouchejte, prosím... Snape má na mě spadeno. Ale jenom na mě. Pokaždé, když se pokusil zabít někoho jiného, způsobil tím nechtěnou škodu. Lenka pořád žije – na minutu přesně každý den zahřívá svůj galeon – takže pokud nezpůsobíme něco, čím bychom zapříčinili změnu jeho pozornosti, můžeme si být jisti tím, na koho bude cílit. A já mnohem raději budu čelit nepříteli, který je jakž takž předvídatelný.“

Parvati zatřásla hlavou a pořádně se zamračila. „Jsi až příliš cenný, než abychom tě nastražili jako vábničku, Neville.“

„Ale v něčem má pravdu,“ opřel se Terry zpět do opěradla své židle a propletl si prsty za týlem hlavy. „Sice jsme Snapea nežádali, aby zaujal takové stanovisko, ale jelikož nemůžeme tak docela změnit jeho rozhodnutí, udělejme z toho aspoň taktickou výhodu. Víme, na co cílí, tak taky víme, čeho se bude snažit dosáhnout. A až přijde bitva, použijeme tu znalost, abychom ho dostali přesně tam, kam budeme potřebovat.“

„Kam?“ vyzvala ho Ginny. „Na konec hůlky, ze které budou proudem tryskat zelené paprsky?“

„Ne, tam, kde na něj budou připraveni naši nejlepší duelisti,“ přikývl Ernie pomalu. „Chápu, kam tím míříš, Terry. Ale co když se o to čas od času pokusí zase? To je ten největší problém. Ty první dva pokusy... za to mohly chyby, které jsme způsobili. Ale tentokrát...“

„...to byla taky naše chyba,“ odpověděl Neville pevně. „Je to Mistr lektvarů a už dávno nám hrozil, že studentům přimíchá něco do pití. Dokonce se jednou v hodině pokusil otrávit Trevora, a to bylo ještě za dob Brumbála! Měli jsme od něj ten jed čekat. Nicméně, Ginny něco napadlo,“ sáhl do jedné ze svých kapes a vytáhl na světlo zcvrklý černý kus čehosi, co bylo velké asi jako lískový ořech. „Bezoár. Minulý rok zachránil jejímu bratrovi život, a já ho teď za každých okolností budu nosit s sebou. Nemůžu prostě přestat jíst a pít až do konce školy, ale aspoň budu mít vždycky po ruce nějaký protijed, kdyby se o to znovu pokusil.“

„A když na tebe zkusí jinou taktiku?“ opáčila Hannah.

„Tak se zase budeme muset přizůsobit,“ pokrčil Neville rameny. „Je to nebezpečná hra, ale zatím se nám vždycky podařilo zůstat o krok napřed, a pokaždé, když se jim podařilo nás vyhodit z konceptu, jsme dokázali zůstat na nohou. Dobrá zpráva je, že si Snape zřejmě myslí, že mu stačí zůstat v sedle, dokud neabsolvujeme, a pak se nás konečně zbaví. Takže dokud nějakým způsobem nezjistí, že se po něm na konci roku chystáme jít, nemá důvod přitvrdit svou hru. Zatím zkrátka vždy jen využil příležitostí, které se mu naskytly.“

Ginny zavrtěla hlavou. „Pořád se mi to nelíbí.“

„Ať líbí nebo nelíbí, tímhle končím debatu. Kvůli těm zatraceným dračím neštovicím jsme toho už zameškali poměrně dost a máme spoustu co dohánět. Jak dopadla hlášení od Seržantů?“ Ginny si několik dalších minut nepřestávala bručet pod vousy, ale ostatní vypadali, že téma potyčky s jejich nenáviděným učitelem na chvíli celkem rádi uzavřou, a zbytek schůzky pokračoval bez rozbrojů.

Všichni, kteří byli napadeni dračími neštovicemi, se naštěstí zotavili natolik, aby byli schopní pokračovat v tréninku, a Neville s potěšením zjistil, že za původním plánem nezaostávají natolik, nakolik se obával. Terry a zbytek havraspárských učinili velký posun v oblasti kouzelnického práva ve věci dědictví umístěného v trezoru Lestrangeových, a ačkoliv z jejich výzkumů vyplynulo, že Lestrangeovi vyžadují k ověření dědictví prokázanou přítomnost magie – což paní Creeveyové automaticky znemožňovalo hlásit se jako dědic – vypadalo to, že vydědění Andromedy Tonksové nikdy nenabylo právní moci. Poslední vůle jejích rodičů byla nyní ve veřejně dostupných dokumentech a ona si stále mohla nárokovat polovinu obsahu trezoru, pokud by její starší sestra zemřela. Neville se pořád držel svého rozhodnutí dostat Bellatrix sám, ale rozhodně nepodceňoval její schopnosti a nechal se proto přemluvit k týmu o třech lidech, který bude dedikován boji s onou psychotickou čarodějkou. Samozřejmě trval na tom, aby byl jedním z těch tří, nicméně nutnost zabít ji byla pro celou jejich misi tak naléhavá, že mu dovolila odhlédnout od osobní touhy po vendetě.

Dále bylo obecně odsouhlaseno, že budou mít všichni členové BA na den svatého Valentýna volno, jelikož mnoho studentů mělo své vlastní plány, ale zároveň se rohodli patnáctého a šestnáctého svolat dvojité schůzky. Čas byl drahou komoditou, které neměli tolik, aby si mohli dovolit jí plýtvat.

Nakonec jejich schůze trvala o něco déle než hodinu a Neville cítil, jak mu k jejímu konci začíná ubývat sil. Přestože se rozhodl nenechat to na sobě znát, stále pro něj bylo úlevou vidět, jak byl poslední bod jejich programu přeškrtnut jediným tahem Parvatina brku. Povzdechl si a kývnul na své důstojníky.

„Tak fajn. Všichi se teď můžete vrátit do svých společenských místností a informovat ostatní členy. Další schůzka je v pátek, v plném počtu. Začneme s Patronovým zaklínadlem pro účely standardní obrany – spousta lidí se stále potýká s potížemi ohledně svých fyzických patronů – a pak se přesuneme k jejich použití pro komunikační a útočné účely. Pokud nám zbyde čas, zkusíme se podívat na zaklínadla upozorňující na útok neverbálních kouzel. Každý si s sebou vezme náhradní hábity, pokud si nejste jistí svými čistícími kouzly – některé z těch zaklínadel můžou způsobit dost nepořádku. Schůze ukončena.“

Postavil se a vykročil směrem k místu, kde si malý hlouček mrzimorských zapisoval poznámky a rozebíral své tašky. Už víc než týden si s Hannah vyměňoval pouze letmé pohledy na chodbách a ukradené vzájemné úsměvy přes Velkou síň. Než k ní však stihl dorazit, Ernie ho chytil za ruku v nesetřesitelném stisku. „Na momentík, starý brachu?“ Nevillovi se celou schůzku zdálo, že jeho Komandant jaksi není ve své kůži, ale Neville to přičítal odeznívající únavě způsobené dračími spalničkami. Když však nyní zahlédl napjatý pohled v jeho očích, už si tak jistý nebyl.

„Jistě,“ přikývl. Odešli spolu do rohu a on ještě věnoval Hannah lítostivý úsměv přes čarodějovo rameno a zadoufal, že na něj dívka počká. Její  odpovědí však nebyla otrávenost, jak čekal, ale spíš až příliš chápavý úsměv, který jako by byl směřovaný spíše k Erniemu než k němu, a jeho obavy o kamaráda vzrostly. Zamračil se. „Je všechno v pořádku, Ernie?“

„No…,“ uchechtl se Ernie nervózně a zatahal za svou již tak uvolněnou kravatu. „Doufal jsem, že bych s tebou mohl mluvit o... možnosti mít tak nějak rozhodující slovo v rozdělování rolí na bitevním poli.“

„Promiň,“ zavrtěl Neville pevně hlavou. „Budeš si muset nejvyšší příčky zasloužit jako všichni ostatní.“ Na tváři jeho přítele se objevilo znepokojené zrudnutí a Neville se zasmál a lehce Ernieho udeřil do ramene. „No tak, není to nic hrozného. V kouzlení nejsi vůbec špatný, rychle ti to pálí, a jediný člověk, který se ti na škole přiblíží fyzičkou, je akorát Hagrid. Budeš za vodou.“

„Ne kvůli mně! Já chci být v předních řadách a rozhodně se o to poperu…“ zaváhal a pak si poklepal na místo pod košilí, kde na zlatém řetízku, ukrytém z pohledů, spočíval jeho snubní prsten. „Jde o Susan. Chci, aby to zůstalo mezi námi, ale jako laskavost, mohl bys mi slíbit, že ji nenasadíš do předních řad? Možná, že ji dokonce úplně dostaneš ze školy, pokud je nějaká cesta, jak to zařídit?“

Nevillova tvář zjemněla a on si smutně povzdechl a znovu se s pochopením zahleděl na Hannah. Cítil se jako zrádce, že to musel udělat, ale přiměl se zavrtět hlavou a nedokázal při tom zcela čelit kamarádovu doufajícímu pohledu. „Nemůžu. Ty to víš, Ernie. Nemůžu to udělat ani pro svou vlastní přítelkyni.“

„Prosím! Musíš!“ zesílil stisk na jeho paži bolestivě a on zalapal po dechu, jak ho překvapil rozsah přítelova zoufalství. Očekával tu žádost už od momentu, kdy na stole u Tří košťat uviděl zásnubní prsten, ale taky očekával, že Ernie celkem snadno pochopí, proč to nemohl udělat.

„Ernie, prostě mu to řekni,“ dolehl k nim Hannin hlas přímo zpoza Komandantových zad, a oni oba nadskočili, jak si ani jeden nevšiml, že se přesunula přes místnost k nim. Obešla je a stoupla si téměř mezi ně, její úsměv byl něžný a její ruce opatrně odlouply Ernieho sevřenou ruku z Nevillovy paže.

„Řekni mu – ale jak ty to víš?!“ zeptal se Ernie zmateně.

„Protože s ní bydlím v jedné ložnici,“ rozšířil se mírně Hannin úsměv skoro až do povýšeného, zatímco si dala ruku vbok.

Ernie zakroutil hlavou a podezřívavě přimhouřil oči. „Ale dyť na ní není-“

„Ne,“ podotkla klidně, „ale poměrně dost času tráví na záchodě, aniž by se na ní udělaly zelené pupínky nebo stroupky.“

„Takže ti řekla, že-“ zarazil se Ernie a střelil poplašeným pohledem po Nevillovi, který se do svých dvou přátel opřel pohledem.

„Co přede mnou vy dva tajíte?“

Hannah na svého spolužáka zvedla obočí a ve tváři se jí objevil jasný výraz typu jestli mu to neřekneš ty,  tak to budu já. Ernie si povzdechl a nervózně si pročísl svou kudrnatou kštici barvy slámy. „No... jde o to...“ zaváhal a začervenal se víc, než kdy Neville na komkoliv viděl, pak si pročistil hrdlo. „...jde o to, že ji nechci na bitevním poli, protože... protože podle toho, co jsme zhruba dopočítali, se nám někdy ke konci srpna narodí malé.“

Veškeré jeho předchozí obavy, že by snad Susan mohla onemocnět nějakou vážnou chorobou nebo obdržet tragické informace, se rozplynuly a Neville se široce zazubil. „Ernie, to je skvělé! Gratuluju!“

Ernieho oříškové oči se rozšířily. „Ty se nezlobíš?“

„Ani v nejmenším!“ Jeho předchozí úlevný výbuch emocí se v něm pomalu mírnil a zanechával za sebou poznatek toho, jak moc už se doopravdy cítil unavený. Mávnul hůlkou a přivolal k nim tři židle, aby se všichni mohli posadit. Pak svou plnou pozornost obrátil na onu čerstvou novinu. „Myslím si, že z tebe bude skvělý táta, a Susan už tak dělá matku skoro polovině mladších dětí ve vaší koleji... má to v sobě přirozeně.“

Hannah mu položila ruku na koleno, ale když se na ni podíval a spatřil bolest hluboko v jejích očích, úsměv mu z tváře zmizel. „Neville,“ připomněla mu tiše, „srpen je až po červnu.“

Neville zaklel a Ernie temně přikývl. „Takže jsme se dostali k jádru mojí předchozí žádosti. Susan a já jsme byli připravení obětovat svoje životy, a já pořád jsem, ale nechci, aby ona riskovala život toho dítěte.“

„Jak si představujete, že tohle utajíte před Carrowovými?“ optal se Neville. „Vždyť bude...“ začal rychle počítat na prstech, „...květen, červen... na konci roku v sedmém měsíci. To se schová poněkud hůř než pár prstenů.“

„Hábity jsou naštěstí dost volné, takže počítáme s tím, že pokud na sebe nebude poutat moc pozornosti, na nějakou dobu s tím vystačíme. Problém je, že je Susan dost útlá, takže pokud by začala opravdu hodně přibírat, nebo by to nedejbože byla dvojčata, nebo by se stalo něco jiného, co by prozradilo její stav...“ rozhodil Ernie rukama, „hádám, že se schováme tady, nebo najdeme způsob, jak ji z Bradavic dostat docela. Pokud se nám ji podaří dostat do Inverness, moje rodina má dům v horách, kde nás nikdo nenajde, pokud nebudeme sami chtít.“

„Máme svoje způsoby,“ přikývl Neville a obrátil pohled k Hannah. „Ty jsi dívka-“

„Ty sis všimnul?“ ušklíbla se.

„Chvíli mi to trvalo, ale jo,“ vrátil jí úsměv a pak se znovu zachmuřil. „Ale jde o to, že kluci si toho pravděpodobně nevšimnou, pokud Susan neporodí uprostřed Velké síně. Holky si takových věcí ale všimnou mnohem snáz, a ve Zmijozelu je spousta holek – a hádám, že Alecto je technicky taky holka – které se nebudou ostýchat ji nahlásit. Rád bych, abys to po očku pozorovala a dala nám vědět, pokud by bylo potřeba udělat něco dřív, než my budeme očekávat. Ale i kdyby, Ernie, tak ti můžu slíbit, že ji rozhodně dostaneme na nějaké bezpečné místo… a k bitevnímu poli ji nenechám ani přiblížit.“

Ernie ze sebe vydal úlevný výdech, který se podobal skoro vzlyku, a Neville se usmál. „Není to jen kvůli tobě, kámo. Taky musíme vzít v úvahu, že většina z nás by se asi jen těžko koncentrovala, kdybychom ji po očku všichni pozorovali, jestli je v pořádku.“

Ernieho blonďata hlava se rozhodně zavrtěla. „Nechci to Brumbálově armádě říct.“

„To už je na tobě,“ připustil Neville, „ale taky budu vyžadovat, aby se neúčastnila tréninků, kde po sobě budou lidi šlehat kletbami a zaklínadly, pokud je těhotná, a ať už to bude kvůli tomu, nebo  přičiněním přírody – vypadalo by fakt srandovně, kdyby všechno dělala s hábitem dopnutým až ke krku, zatímco ostatní tu budou polosvlečení – lidi si toho stejně dřív nebo později všimnou.“

„Tak radši později. Jde o to, že čím míň lidí to zatím ví...“

„...tím menší je šance, že se někdo pitomě prokecne,“ doplnil Neville chápavě. „No, přibližně v pátek ti budu schopný říct nějaký podrobnější plán, jak to uchopíme, a do té doby předej své ženě mé gratulace. Nový život je vždycky úžasná věc.“

„To tedy,“ usmál se Ernie, a poprvé za dobu, co to tajemství prasklo, to byl rozzářený úsměv nastávajícího tatínka, plný radosti a nadšení. „To tedy rozhodně je.“


 

 

<<< Předchozí        Následující >>>