14. Otcovy hříchy (1/2)
Byla neděle 14. února, osm minut po půl sedmé večer, a přesně za deset minut poté, co skončila večeře, se nebelvírská chlapecká koupelna stala oživlou noční můrou. Za tu krátkou dobu už stačilo dojít ke dvěma rvačkám, jednomu téměř prořízlému krku v neuvěřitelně pošetilé snaze očarovat břitvu, a Euan Abercrombie se málem utopil v umyvadle, když přes něj přelezl jeden z šesťáků ve snaze dostat se k zrcadlu.
Neville se Seamusem si vyměnili pohledy a mladý Ir žalostně zakroutil hlavou. „Nepamatuju se, že by tu dřív býval takový blázinec, co ty?“
„Dřív tu vládli prefekti, nechystali jsme se na smrt a večerka nebyla v devět hodin,“ podotkl Neville.
„Taky pravda,“ pokrčil rameny Seamus. „Nicméně, my jsme nebelvírští sedmáci, co mají rande s dospělýma čarodějkama, a řekl bych, že to nás pravděpodobně staví do trochu privilegovanější pozice, nemyslíš?“
Po dalším dlouhém pohledu a několika v duchu provedených kalkulacích, čítajících skutečnosti, kdy přesně se měl potkat s Hannah, kolik hodin bylo právě teď a jak vypadala tlačenice u umyvadel, Neville přikývl, vykročil vpřed a zvedl hlas, který se hlasitě odrazil od kachliček na zdech. „TO STAČÍ, zasahuju v rámci své šarže! Jacku, okamžitě polož tu kolínskou, než nás tu všechny otrávíš výpary. Ritchie, jestli si na vlasy dáš ještě víc toho Fixačního lektvaru, tvoje hlava odkloní i Smrtící kletbu. Leslie, okamžitě dej tu hůlku pryč od svého obličeje, Ginny má zásoby Odstraňovače pupínků. Geoffe, okamžitě to vrať tam, odkud sis to půjčil. Coline, jestli si s tou věcí rozřízneš obličej, už ti víc krve nedaruju, a ty tvoje vousky jsou stejně celý blonďatý.“
Zářivě modré oči po něm střelily překvapivě ošklivým pohledem. „To je mudlovská žiletka. Cítím se s ní jistější a používám ji už rok a půl... nejde o to, jak vypadáš, ale o to, jaký má ona pocit, když ji políbíš.“
Jack Sloper se hlasitě zasmál. „Kdo si stěžoval na to, jakej má při líbání tebe pocit? Tvoje babča?“
„Pro tvou informaci, Slopere,“ prohlásil Colin klidně a zaklonil hlavu, aby si mohl s tou divně tvarovanou čepelí projet podél spodní strany čelisti, „co se holek týče, vede se mi dost dobře.“
„Dyť Demelza je první holka, kterou kdy bereš na rande!“ ušklíbl se Ritchie a pokusil se přinutit svoje vlasy, aby se rozdělily v pravidelnou pěšinku.
„V Bradavicích,“ opravil ho Colin. „Ve čtvrtém ročníku mě všechny buď nesnášely za to, že podporuju Harryho, nebo do něj byly zamilované. V pátém ročníku už do něj byly zamilované všechny... Nicméně, mně se v obou ročnících během prázdnin velmi dobře dařilo s mudlovskými dívkami, děkuji za optání. Ty si totiž myslí, že jsem milý a tajemný a chodím na nějaký totálně exkluzivní a supertajný internát.“
„Bacha, kluci!“ fouknul na Colina Andrew Kirke plnou dlaň mýdlových bublin a ignoroval jeho smrtící pohled, když Colinovi přistály zezadu na vlasech. „Máme mezi sebou skutečného Gilderoye Lockharta! Stačí říct, kdybys potřeboval pomoct, Gile... každej z nás má tu jednu dovopravdy dobrou ruku a Demelzina-“
„ANDREWE!“ odložil Neville mýdlo, kterým se právě mydlil a s obzvlášť nesouhlasným pohledem se otočil, aby mohl čelit druhému chlapci. „To stačí. Jsou tu i děti.“
Kirke se začervenal. „Promiňte, pane.“
„Já už nejsem dítě!“ Jako nejmladší ve čtvrtém ročníku se Geoff Hooper zatvářil vysoce dotčeně, zatímco si položil obě ruce na boky a tvrdě se zadíval na Nevilla. „Jsem přece členem BA, nebo ne?“
„Už jsi někdy používal tohle?“ mávnul Neville směrem k chlapci se svou břitvou.
„Doopravdy ne.“
„Jsi si jistý, že víš, jak chtěl Andy tu větu dokončit?“
Geoff sklopil pohled a svěsil ruce podél těla. „Ne,“ přiznal.
Neville přikývl, doholil si poslední zbývající kus kůže na bradě a opláchl si obličej v umyvadle. „Pak jsi pořád dítě.“
„Neposlouchej tady neohroženého vůdce,“ ušklíbl se Seamus, „ten dostal svůj první polibek teprve teďka na podzim.“
Jimmy Peakes vypadal ohromeně. „To jako fakt?“
„Jo,“ ucítil Neville, jak rudne. „Bylo to s Parvati.“
„Opravdu se čarodějkám líbí ty tvoje jizvy?“ zeptal se Jack a poukázal na záda staršího studenta. „Chci říct, měl bych jim povědět, že ta jizva na mém rtu pochází od Cruciatu?“
„Hannah se líbí, ale to je něco jiného... získal jsem je, abych ji ochránil. A ohledně té tvojí – můžu si půjčit trochu toho Fixačního lektvaru, Richi? – je to pravda?“
Jack zaváhal. „No, fakt jsem si prokousl ret, když mě mučili, ale to Ginny zahojila tak bravurně, že nezůstala ani tečka. Technicky je to jizva od potlouku.“
„To je furt pěkně mužný, chlape,“ vložil se do toho Seamus, „já bych zůstal u pravdy.“
„Pravda je vždycky nejlepší,“ prohlédl si Neville v zrcadle ještě jednou celý výsledek svého snažení a uplácl si zpátky pramen, který mu unikl a zkroutil se mu přes ucho. Pak spokojeně přikývl a otočil se k Seamusovi. „Máš tenhle zvěřinec na povel, Finnigane. Jestli se můj galeon během příštích dvou hodin rozehřeje, čekám přinejmenším, že se buď vrátil Harry, nebo to Ty-víš-kdo rozjíždí na tanečním parketu ve Velké síni.“
„To by šlo,“ zasmál se druhý kouzelník, pak mávnul hůlkou a Neville zachytil růži, která se zhmotnila ze vzduchu a plula směrem k němu. „A nezapomeň, vždycky je dobrý na Svatýho Valentýna přinýst na rande kytky.“
„Díky, seš fakt kámoš,“ zazubil se Neville.
„Snažím se, neohrožený vůdce, vskutku se snažím.“
OOO
„Hannah se pořád dává do pucu, snad ti nevadí chvilku počkat, starý brachu,“ mávnul Ernie rukou směrem k jednomu z pohodlných gaučů, které obklopovaly krb v mrzimorské společenské místnosti. „A ještě jednou díky.“
„Vůbec to nezmiňuj, to je to poslední, co jsem pro vás dva mohl udělat,“ usmál se Neville. Slíbil Macmillanovým, že poté, co s Hannah opustí Komnatu nejvyšší potřeby, ji mohou využít pro sebe. Věděl, že jim od začátku nového semestru nebylo dovoleno spolu strávit jedinou noc jako manželům. „Jak je Susan?“
Ernie se opatrně rozhlédl kolem, pak se posadil na stejný gauč jako Neville, snížil hlas a nahnul se blíž. „Myslím si, že to na ní začíná být vidět, ale za žádnou cenu bys to nepoznal, pokud si na sebe nevezme něco fakt upnutého. Upřímně, je to spíš o tom, že cítíš změnu na jejím břiše, když víš, jak vypadalo předtím. Ale stejně,“ zazubil se, „je to vzrušující. Je přesvědčená, že až přibere, začnu si o ní myslet, že je ošklivá, ale já se na to těším. Zrovna teď se zdá skoro až surreálné, že má v sobě žijícího člověka, chápeš?“
Neville přikývl. „Znovu jsem vše potvrdil s babčou. Když budeme schopní použít Komnatu, abychom ji dostali na střechu a na koště, můžeme použít ten stejný trik, jaký jsme uplatnili u Leea. Jen ji musíme dostat ze školních pozemků a odtud už babča slíbila, že ji bezpečně dostane ke tvé rodině, kdyby se něco stalo.“
„Řeknu ti, že mi to dost pomáhá zůstat v klidu,“ povzdechl si Ernie a potřásl hlavou. „Možná to ze mě dělá hrozného člověka, ale dost mi to ulehčuje vědomí, že bych mohl umřít.“
„A to proč?“
„Předtím tu byly čtyři možnosti,“ vysvětloval Ernie, „já umřu, ona umře, my oba umřeme, my oba přežijeme. Tři z toho jsem byl schopný zvládnout, ale představa toho, že bych ji mohl ztratit a musel bych jít dál bez ní, byla dost těžká. Teď vím, že ať už se stane cokoliv, bude v pořádku, a když se něco stane mně, bude mít dítě, pro které může žít dál... a já chci žít, abych mohl jednou spatřit svého syna nebo dceru, což mění obyčejnou představu zbavit svět Ty-víš-koho na něco, za co se vyplatí bojovat ještě mnohem tvrději.“
Ernie pohlédl dolů na ruku, na které měl při příležitosti dnešního večera nasazený svůj snubní prsten, a zamyšleně začal se silným zlatým kroužkem otáčet okolo prstu. „Stejně, občas je to divný... Když si pomyslím, jaké děcko jsem pořád ještě byl na konci minulého roku. Bál jsem se tak akorát zkoušky z Přemisťování. Teď jsem ženatý, budoucí otec a voják, plánující svou vlastní možnou smrt. Je to, jako by uplynuly celé roky a ne jenom měsíce.“
„Ach, pro Merlinovu hůlku, Ernie, jako bych nevěděl, co tím myslíš,“ zasmál se Neville nevesele. „Podívej se na mě – zdroj smíchu pro celou školu, Snapeův otloukánek, jeden z kumpánků Harryho Pottera hned vedle Creeveyho – a teď, jak to nazývá babča, dělám generála útvaru připomínajícího armádu. Všimnul sis, že už jsem začal šedivět?“ ukázal posunkem na jednu stranu své hlavy a jeho přítel se zachechtal.
„Nechtěl jsem na to poukazovat, ale jo, zaznamenal jsem to. Ačkoliv to prakticky nic není, fakt. A mimochodem, pokud tě to trochu utěší, my oba jsme pořád Snapeovi otloukánci,“ poplácal se po rameni v místě, které už přecházelo v záda, a temně se zazubil.
„Ale při téhle příležitosti aspoň použil skutečný obušek – chci říct bič,“ poznamenal Neville.
„Člověk vás chlapy nechá na pět minut samotné a vy sklouznete k tak okouzlujícímu tématu.“
Neville se otočil za zvukem Hannina hlasu a srdce mu v hrudi podivně poskočilo. Usmála se a zatočila, až se sukně jejích fialkových letních šatů rozvlnila a odhalila tak její dlouhé nohy. „Líbí se ti to? Pořád moc nechápu, proč jsi mě poprosil, abych si na sebe vzala něco letního.“
„Vypadáš fantasticky,“ postavil se, zvedl růži, kterou vyčaroval Seamus, a jednoduchým poklepáním hůlky změnil její barvu z tmavě rudé na stejný odstín bledé fialové, jaký měly její šaty. „Tady... tohle jsem ti přinesl. Šťastného Valentýna.“
„Je překrásná,“ zastrčila si ji do vlasů a pak prostrčila svou ruku skrze jeho rámě. „Tak, kam se chystáme?“
„Hned ti to ukážu,“ odvětil Neville. Zavedl ji ke zdi vedle krbu, kde se zastavil, pustil její ruku a třikrát se prošel podél stěny tam a zpět. „Jsem připravený vrátit se zpátky,“ oznámil.
Dveře se objevily ihned, přesně jak to požadoval při svém odchodu. Uklonil se a natáhl ruku směrem k ní. „Dámy první.“
„Užijte si to, vy dva,“ usmál se Ernie a zamával jim na pozdrav, „a pamatujte si, očekáváme, že se vrátíte do devíti, děti!“
Neville zavrátil oči, pak otevřel dveře a pustil Hannah před sebe, než prošel vchodem a dveře za sebou zase zavřel.
Rázem se ocitli venku. Obloha nad nimi měla nebesky modrou barvu a byla posetá načechranými bílými obláčky. Vlahý vánek si pohrával s jejich vlasy a se vzdušnou látkou Hanniny sukně, a spolu s sebou přinášel nasycenou vůni květin, čisté vody a čerstvě posekané trávy. Slabé šustění listů na starých dubech se mísilo s bzukotem hmyzu a jemnými trylky vzdálených ptáků a k mírumilovné náladě přidával i křišťálově čistý potůček, zurčící přes hladké oblázky.
Hannah se pomalu otočila a brada jí spadla v čistém údivu, zatímco si prohlížela zdánlivě nekonečnou krajinu se zelenými kopci v dáli a táhlými loukami posetými květinami a posekanými pastvinami. „Kde to jsme?“
„V Komnatě nejvyšší potřeby,“ usmál se Neville. „Je to stejné jako s očarovaným stropem ve Velké síni... jen iluze. Ale myslím, že tahle je zatím má nejoblíbenější. Pověděl jsem Komnatě, že potřebuju naprosto ideální místo, kam tě dnes večer vzít, a ona přišla s tímhle.“
„Je to jako doma,“ zasmála se, ale v očích se jí zatřpytily slzy. „Ach Neville, tohle je Kent, ve svém nejlepším letním období! A tam…“ přitiskla si Hannah ruku na ústa, když prstem ukázala na útulně vypadající chaloupku dole v údolí, obrostlou živým plotem, „...to je moje tajná skrýš, jenomže je opravená!“
„Tvoje tajná skrýš?“ zeptal se zmateně.
Hannah zčervenala. „Na konci našeho údolí je malá chaloupka, která je opuštěná už – no, hádám tak od pozdních sedmdesátých let – a já ji vždycky chtěla opravit, až budu velká, a využívat ji jako letní chatu, ačkoliv bych obyčejně samozřejmě žila nad Děravým kotlem.“
„Tak se na ni pojďme podívat,“ vzal ji zase za ruku a spolu se rozešli dolů do údolí. Hannah se nepřestávala rozplývat nad každým detailem okolo nich; nad ušlapanou cestičkou v trávě, která je naváděla skrze jinak upravenou louku, nad trsy hvozdíků, rostoucích v záhoncích obskládaných kameny, od kterých se linula sladkobolná vůně. Hannah přímo zářila, zcela ve svém živlu, a Neville obdivoval způsob, jakým ožila v momentě, kdy se dostali dál od hradu – i přes fakt, že ve skutečnosti byli tak maximálně na úrovni skleníků a v Komnatě nejvyší potřeby.
Zasmál se a ona k němu zvědavě vzhlédla, zatímco mezi prsty točila s květem chrpy, který si právě utrhla. „Ty nejsi jen nějaká obyčejná stínovka, že ne, Hannah?“ Oslovená zvedla jedno obočí a on v odpovědi mávnul rukou ke krajině okolo nich. „Ať už tě vezmu sem, do skleníků, do mudlovského světa, dolů do Prasinek, začneš jednoduše zářit... zatímco uvnitř hradu více méně zmizíš ve stínu, pokud nejsme mezi členy BA,“ dotknul se škádlivě jejího nosu. „Druh Hannahenamorata*, z čeledi Abbotovitých, řádu Mágus, nedosahuje květu bez plného slunečního svitu.“
„S tím prohlášením opatrně... to je pouhá domněnka, profesore,“ vrátila mu škádlivě. „Přímá úměra se nutně nerovná kauzalitě. To je podobný případ jako při domněnce, že v případě Mága Longbottoma Nevillevalora** se jedná o obyčejná uhynulá semena, zatímco ve skutečnosti šlo pouze o extrémně dlouhé období vegetativního klidu, následované rychlým vyspěním.“
„A jaké je tedy tvoje zhodnocení vlastností květu Hannahenamoraty?“
„Období květu je potlačované přítomností jakéhokoliv druhu Magus Mortevorus,“*** odpověděla.
„Ach… to je extrémně vážný škůdce. Myslím, že se budeme muset pustit do odplevelení,“ opáčil Neville s hranou vážností.
„No, v těchto končinách se tomuto škůdci nedaří.“ Mezitím se dostali až k chaloupce a ona přejela rukou po její vstupní brance, pokryté květy vistárie, která vedla na předzahrádku. „Je to přesně tak, jak jsem si to vždycky představovala...“
„Tvoje představivost se mi líbí,“ zatlačil do branky a vydal se dlážděnou cestičkou k hlavnímu vchodu, ale Hannah ho zastavila. „Copak?“ podíval se na ni tázavě.
„Nechoď dovnitř,“ rozlil se jí na tvářích tmavý ruměnec, když stočila pohled na trs květů ve své ruce a nervózně zašoupala nohama v sandálech. „Jde o to...jestli je vnitřek opravdu zkopírován podle mojí vlastní představy, budeš si myslet, že jsem magor.“
„Proč bych si myslel, že jsi magor?“ máchl rukou směrem k zahradě. „Všechno okolo nás je úžasné. Tyhle keře citlivky, lilie Dračí ohnivky, tady ty popínavé růže... každý kus.“
Její odpověď nejprve přišla v podobě neslyšného zamumlání, pak si povzdechla a zopakovala to znovu a tentokrát hlasitěji. „Tohle je náš dům, Neville. Budeš si myslet, že jsem se nechala příliš unést.“
„Nebo,“ opáčil, „že sis pro sebe vysnila krásnou, idylickou budoucnost, abys překonala všechnu současnou temnotu, a já budu poctěný a polichocený, že jsem součástí tvých fantazií, ať už se stanou nebo nestanou skutečností,“ usmál se Neville plaše. „Ne, že by mi nějak obzvlášť vadilo, kdyby to byla pravda.“
Hannah tiše zalapala po dechu. „Myslíš to vážně?“
„Vždycky ses mi líbila. Byli jsme přáteli celé roky, ale teď, když jsem tě letos poznal o tolik blíž, jsem v tobě objevil mnohem víc, než jsem si původně myslel... a nemyslím tím jen to, že jsem konečně prohlédl skrze to zastírací kouzlo volných hábitů a culíků až k tomu, jak jsi půvabná.“ Neville vztáhl ruku a konečky prstů jí přejel po tváři, zatímco jí zpříma pohlédl do jejích nádherných zelených očí. „Ve škole je spousta hezkých holek. Ale ty máš přívětivější smysl pro humor než Ginny, nejsi tak drzá jako Levandule, stojíš nohama na zemi mnohem víc než Parvati, jsi společenštější než Hermiona, zkrátka jsi z téhle planety, čímž se lišíš taky od Lenky... jsi úžasná, Hannah, a já tě miluju už někdy od začátku podzimu, ale teď, teď už jsem skoro stejně daleko jako Ernie.“
Hannah vypadala, jako by omráčením oněměla, její ruka bezmyšlenkovitě sáhla po místě, které před chvílí hladila jeho vlastní dlaň, oči se jí rozšířily a Neville těžce polknul, sáhl do kapsy a vytáhl z ní malou saténovou taštičku. „Pokud se bojíš, že bych si mohl myslet, že to, co je tam uvnitř, je magořina, tak ti můžu ještě předtím dát tohle a nechat tě myslet si o mně to samé.“
Otevřel taštičku, sáhl dovnitř a vytáhl z ní dlouhý, tenký zlatý řetízek. Na jeho konci visel přívěšek velikosti svrčku a ve slunečním světle se půvabně zablýskl. Na první pohled připomínal nějaký druh krystalu, ale po delším prozkoumání člověk zjistil, že jde o pouhý odlesk světla z povrchu očarované bubliny, která jako by tam ale ani nebyla. Uvnitř ní, hned pod oním řetízkem, visel jen tak ve vzduchu maličký, křehký, živý květ orchideje té nejsvětlejší modré barvy.
„Kvetou pouze po dobu šesti hodin,“ dal se Neville tiše do vysvětlování, „ale tenhle květ je očarovaný. Měl by kvést navždy.“ Neville rozepl zapínání řetízku, natáhl se k ní a připnul jí ho okolo jejího úzkého krku. „Patřil mé matce. Chci, abys ho měla ty.“
„Neville...“ dotkla se Hannah opatrně řetízku a pokračovala tichým, téměř omráčeným hlasem, když se otočila na světlo. „Je tak překrásný...“
„Není ale zadarmo,“ usmál se. Hannah nejistě vzhlédla a on pokračoval. „Na oplátku bych tě chtěl o něco poprosit.“
Klekl si, vzal obě její ruce do svých dlaní a ona tiše vykřikla, zatímco její tváře okamžitě zbledly. Pak zatřásla hlavou. „Prosím tě, neptej se mě na to Neville... prosím... řekla bych ano, skutečně, ale doopravdy na to nejsem připravená...“
„To je v pořádku,“ ujistil ji, „nechystal jsem se to udělat. Posledních pár týdnů si to musím hodně rozmlouvat, ale nechystám se tě ještě požádat o ruku.“ Neville se zhluboka nadechnul, jemně políbil její jemné ručky a pak zvedl pohled k jejím očím. „Hannah Grace Abbotová, budeš pro mě žít?“
„Cože?“ její zelené oči zmateně zamrkaly a ona neznatelně zavrtěla hlavou. „Já to...“
Znovu se postavil, obtočil jí paži okolo pasu a přitáhl si ji blíž. Jednu ruku položil na její hrudník přímo přes onen přívěsek a sklonil hlavu k její, skoro tak blízko, až se jeho vlasy dotkly jejího čela. „Žij pro mě. Udělej všechno, co budeš muset, bojuj tvrději, než by sis kdy pomyslela, že jsi schopná, ale přežij pro mě. Ať už přežiju také a budu se tě moci zeptat na to, na co bych dnes neměl, a budeme spolu mít v tomhle domě vše, co sis vysnila, nebo ať padnu a ty budeš mít před sebou celý zbytek života, chci vědět, že to bude v pořádku. Ernie mi jednou řekl, že si tvoje srdce někdo jen tak lehce nezíská, a já mám strach, že ty přežiješ, já ne, a ty přestaneš žít. A já vím ze všech nejlíp, že to je mnohem horší než smrt.“
Políbila ho, jednu ruku umístěnou zezadu na jeho krku a její druhá ruka se připojila k té jeho a sevřela se okolo té maličké, křehké květinky, která klidně spočívala na její kůži. Neville pocítil, jak se její tep zrychlil, a napadlo ho, jestli si to uvědomila také. A popravdě, tenhle pravidelný, klidný, překrásně živý rytmus byl tou nejvíc utišující věcí na celém světě, kterou v posledních pár měsících poznal. Jsme tu, jsme tu, jsme tu, pulsoval, a Neville byl tady, a stejně tak tu byla ona, uvězněni spolu v momentu, o který je nemohl připravit žádný smrtijed, žádné kouzlo ho nemohlo zrušit a žádná kletba či bitva narušit.
Hannah se odtáhla jen natolik, aby mohla promluvit, a její vlhké, vlažné rty se pohybovaly proti těm jeho. „Ano, Neville… budu šťastná, že pro tebe můžu žít.“
*Latinský překlad, značící „Zamilovaná Hannah“
**V překladu se dá přirovnat jako „Drahocenný Neville“
***Latinský překlad pro smrtijedy
Komentáře
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.