14. Otcovy hříchy (2/2)

20.04.2018 07:51

Únor byl opravdu nejkratší měsíc. Neville si uvědomoval, že měl vnímání času osekané o dny, které strávil v horečkách, ale i tak mu připadalo, že sotva skončil Valentýn, rázem bylo šestadvacátého a do března zbývaly pouhé dva dny.

Zjistil, že věnovat alespoň okrajovou pozornost studiím je těžší a těžší, a to dokonce i v Bylinkářství. Mezi schůzemi BA a snahou vmáčknout do těch posledních měsíců svého života co nejvíce času s přáteli a Hannah na to prostě nezbýval čas. Carrowovi se s velkou radostí chopili každé příležitosti mu srazit známku, ale k jeho překvapení zůstávalo jeho hodnocení z Kouzelných formulí, Bylinkářství a Jasnovidectví lepší než kdy jindy, dokonce navzdory jeho usínání v hodinách a tuctu domácích úkolů, které nikdy neodevzdal.

Zkrátka, vypadalo to, že se učitelé rozhodli využít každé příležitosti, aby svým vlastním způsobem ukázali lídrům BA svou podporu, a to dokonce i profesorka Trelawneyová, jejíž předpovědi všichni ostatní považovali za až znepokojivě akurátní, když jim všem svým zamženým hlasem předpovídala jejich násilnou, avšak chrabrou smrt. Nicméně, navzdory třem esejím, které potřeboval napsat, a čajovému servisu, který měl kouzlem přimět, aby čaj rozléval sám, seděl v nebelvírské společenské místnosti a pracoval na svém dopisu pro babičku.

...jestli bych se s nimi během Velikonoc měl rozloučit nebo ne. Mám pocit, že to potřebuju, ale nerad bych je jakýmkoliv způsobem rozrušil nebo je zmátl tím, co to znamená sbohem. Bojím se, že když jim to povím a pak se nikdy nevrátím, začnou panikařit z ošetřujících sester a svým způsobem se bouřit proti zavedeným pravidlům. Na druhou stranu, nemůžu jen tak odejít, jako by to byla jen další návštěva, a taky nevím, jestli bych se měl pokusit jim dát něco, aby na mě svým vlastním způsobem nezapomněli. Co myslíš, babi?

Hannah by taky znovu ráda přijela, pokud by ti to nevadilo. První dva dny prázdnin zůstane se svým tátou, ale zbytek by chtěla strávit s námi. Nechce o tom mluvit, ale viděl jsem nějaké fotky. Vypadá skoro přesně jako její maminka a trochu mi naznačila, že vůči ní táta pěkně ochladl od doby, co umřela. Já jen doufám, že se jim podaří to mezi sebou urovnat natolik, aby ho potom nepronásledovaly nějaké výrazné výčitky. Část mě skoro doufá, že za námi nakonec nepřijede, pokud by to znamenalo, že situaci mezi sebou urovnali.

Je něco zvláštního, co bys chtěla během prázdnin podniknout? Zbývají do nich pouhé dva týdny a já už nemyslím na nic jiného. Myslím, že bych s tebou a Mimsy rád navštívil Blackpool, aspoň na víkend. Prožili jsme tam tolik srandy, dokonce i navzdory tomu, že se prastrýc Algie choval trochu praštěně, když jsem byl menší. I tak bychom ho mohli navštívit, a zbytek rodiny taky. Teď už vím naprosto jistě, že moták nejsem, a plavat jsem se taky naučil!

Ustal v psaní, položil svůj kódovací brk a fascinovaně pozoroval, jak se slova pečlivě mění v neškodné poznámky o počasí a současných výsledcích famfrpálových družstev. Pravý obsah dopisu bude nyní viditelný pouze zamýšlenému příjemci.

Sáhl do kapsy a vytáhl z ní své hodinky. Pak vzhlédl přes místnost k místu, kde byl Seamus za gaučem sotva vidět, jak vehementně zápasil s tabatěrkou, kterou se mermomocí snažil vyrvat z kapsy svého hábitu. Vypadalo to, že tabatěrce mezitím narostly mohutné zuby, jimiž se pevně zakousla. V černé látce již zela poměrně velká díra a tvář jeho přítele byla zardělá námahou, jak s tou agresivní tretkou zápasil. „Deset minut do večeře,“ poukázal Neville, „proč to prostě neomráčíš a nevyhodíš to?“

„Protože,“ zavrčel Seamus, „už jsem tu zatracenou věc skoro měl... jakmile se začne transformovat, už máš z půlky hotovo!“

Neville věnoval nebezpečné tabatěrce dlouhý, skeptický pohled. „Neměla to být náhodou veverka? Nevěděl jsem, že mají tesáky.“

„Irská veverka.“

„To je vtipný,“ překřížil si Neville ruce a pohlédl na svého přítele pohledem plným nevinnosti, „protože jsem si sice vědom, že nemám úplně nejlepší paměť, ale babička a já jsme navštívili pár jejích přátel v Dublinu, když mi bylo devět, a mám takový dojem, že vyhladovělé, řádící, masožravé veverky by ve mně asi zanechaly poměrně silnou vzpomínku. Obzvlášť, když jsem strávil takového času vzadu na zahradě.“

Seamus mu věnoval pohled plný naděje a ostychu. „Irská severní veverka?“

„Proč už těch pokusů o přeměňování prostě nenecháš?“ povzdechl si Neville a s bodrým uchechtnutím zavrtěl hlavou. „Stejně z něho OVCE nikdy nesložíš, i když se ti podaří přežít... a v tenhle moment nemám na mysli bitvu, ale ten tvůj domácí úkol!“

„No, to máš tak...“ nechal Seamus pokusů odervat tabatěrku z hábitu a namísto toho udeřil násadou hůlky do jejího víčka, čímž ji omráčil a konečně se mu podařilo ji jednoduše vytáhnout, pevně zavázat a strčit do tašky. „Mám dojem, že z něj začnu dostávat fantastické známky.“

Nevilla to nepřesvědčilo. Věnoval Seamusově tašce dlouhý, temný pohled. Ta totiž mezitím začala tiše vrčet. „Vážně?“

„Vážně,“ zakopl Seamus tašku za gauč a poklepáním hůlky opravil díru ve svém hábitu. „Proces eliminace… naučil jsem se pravděpodobně každý možný způsob, jak něco nepřeměnit, takže až budeme zpátky z prázdnin, prostě nebude existovat jiná možnost, než že to pokaždé udělám správně.“

Oba mladí muži se se smíchem prosoukali otvorem ve zdi a vydali se směrem k Velké síni. Colin se s nimi setkal na schodišti, jeho andělský obličej byl rozzářený úsměvem od ucha k uchu, navzdory tomu, že se mu přes celou růžolící tvář táhl ošklivý, sotva zatažený šrám. „Neville! Už jsi to slyšel? Amycus se mě pokusil přimět, abych na Jacka použil Cruciatus!“

Neville však mladému muži úsměv nevrátil, místo toho zůstal znepokojeně zírat na jeho ránu. „Co se ti stalo s obličejem?“

„Neudělal jsem to! Postavil jsem se mu zpříma a řekl jsem mu, že se musel zbláznit, jestli si myslí, že bych poslechl, a ať si teda poslouží a použije na mě Imperius, jestli chce, ale že to tu kletbu nijak neposílí! Nazval mě špinavým mudlovským šmejdem a dlouhou řádkou dalších jmen a pak mě šlehnul hůlkou, ale věděl, že mě k tomu nepřiměje.“ Colin sebou mírně škubl, když se dotkl oné řezné rány, pak se ale znovu zazubil a roztáhl její okraje od sebe, čímž po tváři spustil čůrek krve, která mu stekla až na límeček jeho již tak zakrvácené košile. „Demelza myslí, že to bylo zatraceně statečný,“ začervenal se a shlédl dolů ke svým chodidlům. „Myslím si, že je do mě tak trochu poblázněná. Chystám se s ní strávit prázdniny.“

„Dost jsi dospěl, Coline, tak proč by nemohla být,“ souhlasil Neville. „Ale po večeři bys měl zajít za Ginny, aby ti to spravila nejlépe, jak jen umí. Nechceme, aby se ti do toho dostala infekce nebo tak. I přesto, dobrá práce. Já bych udělal to samé.“

Colin se na něj podíval, jako kdyby to byl ten nejlepší kompliment, který kdy od koho dostal. „Vážně?“

„Naprosto. Neohrožený vůdce je jednoduše stejně praštěný, jako seš ty, Creevey,“ ujistil ho Seamus.

„A kdo,“ zvedl Neville jedno obočí, „nás dostal do tohohle srabu tím, že v první řadě odmlouval Alectě, pane Kdy-budete-v-očekávání-vy-s-Amycusem?“

„Já neřek, že jsem nějak chytřejší!“

Jejich konverzace rázně ustala, jakmile vešli do Velké síně. Během jídla bylo striktně vyžadováno absolutní ticho a dokonce ani Ševelissimo nemělo žádný význam, jelikož je všichni tři Smrtijedi pozorovali stejně obezřetně, jako poslouchali. Neville si vybral své obvyklé místo vedle Ginny a rychle jí stiskl ruku pod stolem, zatímco jeho oči zabloudily ke Colinovi. Věděl, že byla svědkem toho útoku, a tak mu krátkým kývnutím a nejmenším možným úsměvem, téměř naplněným mateřskou hrdostí,  potvrdila chlapcův příběh o jeho statečnosti.

Talíře a číše stále zely prázdnotou a každý student v místnosti věděl, co to znamená. Více než dvě stovky párů očí se otočily k učitelskému stolu ještě dřív, než Snape vůbec vstal, a Neville se obrnil, jako to dělal vždycky, když mělo přijít nějaké nové oznámení. Nikdy totiž nešlo o dobré zprávy.

„Studium na Bradavické škole čar a kouzel je privilegium, ne právo,“ začal Snape monotónně a jeho černé oči s momentálním zaváháním přejížděly tam a zpátky po všech čtyřech stolech, jak se nemohl rozhodnout, kdo je jeho zamýšlenou obětí. Všichni studenti zadržovali dech, všechna ramena byla napjatá, každé srdce zběsile tlouklo, každý obličej byl bílý jako stěna, a Neville věděl, že pod stoly spočívalo alespoň sedmdesát sedm hůlek v sevření stejně těsném, jako bylo jeho vlastní.

„Toto privilegium nevychází pouze z vaší vlastní schopnosti kouzlit a pokrevního statusu, avšak záleží rovněž na vašem chování. Rozumím tomu, že pro každého z vás jsou toto časy velkých změn a že děti jako vy obvykle nenesou změny příliš dobře a neprojevují během nich zvláštní dávku sebeovládání. Co se týká vás, kteří jste již starší, Pán zla stále projevuje své šlechetné smilování a tolerantnost, neboť si je vědom, že vám během dlouhých let studia a přátelství s některými až neskutečně smutně pošetilými jednotlivci byly vymývány mozky a může nějakou dobu trvat, než se váš způsob myšlení podaří napravit,“ odmlčel se Snape na moment a nyní se jeho pohled zastavil. Nebyl to však student, co upoutalo jeho pozornost, byly to samotné dveře do Velké síně. „Nicméně, od těch opravdu dospělých se očekává, že se dokáží zodpovídat za své činy.“

Následovalo mávnutí Snapeovy hůlky a obě vysoká, těžká křídla dveří se se skřípěním otevřela. Do Velké síně vstoupilo šest zamaskovaných Smrtijedů v černých hábitech, seřazených do přesných vojenských řad po třech. Učinili několik pečlivě vyměřených kroků do středu místnosti a pak se zastavili, klapot jejich podpatků se odrážel od kamenné podlahy.

Neville se skoro usmál. ŠEST? Opravdu očekávali, že se jim podaří zajmout všechny sedmáky v pouhých šesti? Leda by to znamenalo, že ve skutečnosti zamýšleli vzít jen ty, kterým bylo přes osmnáct, ale to by studenty stejně nechávalo v číselné převaze, byť jen sotva.

Pak však místnost zaplnil ledový chlad, jako kdyby se bouřkou zmítaná obloha nad nimi znenadání stala skutečnou. Nevillovo srdce bylo zasaženo svíravým, zdrcujícím děsem a všechna jeho trápení a strach, které tak dlouho držel v sobě, zase vyplula na povrch v zalapání po dechu, které pravdivěji připomínalo spíše vzlyk. To jediné, co ho udrželo pohromadě a zadrželo ho v propuknutí v zoufalé slzy, bylo rozpoznání toho, odkud jeho pocit skutečně pocházel, a pohled na stejnou hrůzu vepsanou i do ostatních tváří, které ho obklopovaly.

Mozkomorové. Vpluli do místnosti mezi Smrtijedy, zpoza těžkých hávů se ozýval jejich nechutný, sípavý dech, své svraštělé, shnilé ruce vystrčené směrem k oné hostině strachu, která na ně čekala. Snape mávl hůlkou a před učitelským stolem se objevila poklidná, majestátně stojící stříbřitá laň. Jeho oči naráz ustaly na Nevillovi a na rtech se mu usadil úsměv, zatímco mozkomoři dál vplouvali dovnitř jako mor rozšřiřující se po větru. Byla to nekonečná řeka černé bezmoci, objevovalo se jich čím dál víc a víc, než se jich v sípavém hloučku nepřirozené hrůzy vznášela uvnitř asi třicítka.

Ozvalo se množství tlumených dopadů, jak přibližně tucet studentů dopadlo v bezvědomí na podlahu, a několik těch mladších začalo nekontrolovatelně křičet. Mozkomoři se dali opět do pohybu, rozptýlili se a naráz začali obklopovat mrzimorský stůl. Ostatním stolům nevěnovali sebemenší pozornost, jako by ani neexistovaly. Další a další studenti upadali do bezvědomí, jeden ze studentů druhého ročníku vzlykal tak mocně, až se z toho pozvracel, a oni se nepřestali přibližovat, dokud nebyli rozestavěni mezi každými dvěma studenty. Zbylí čtyři zůstali v pozadí u dveří, jako by zamýšleli zničit každou naději na zoufalý únik.

Ernieho obličej byl křídově bílý, když se zvedl, postavil se téměř tváří v tvář mozkomorovi stojícímu mezi ním a Susan a za doprovodu kolektivního ohromeného zalapání po dechu, který na moment přehlušil i ono nepřirozené zoufalství, se natáhl a vrazil ohromnou, energií nabitou ránu přímo do obličeje v kápi. Postava se zatřásla a na zlomek sekundy Neville zauvažoval, zda se mu to podařilo. Ernie měl se svým patronem vždycky potíže, pokud nedostal příležitost si utřídit myšlenky, ale mohla být obrana tak jednoduchá jako syrová kuráž je praštit?

Jeho silná pěst však zajela do záhybů mozkomorova hávu, jako by byl prázdný, a Ernie ztuhnul, prohnul se v zádech a oči se mu protočily v sloup. Jak padal, praštil se hlavou o opěrku prázdné židle a na čele se mu otevřela obrovská rozšklebená rána, ze které se na kameny valila kaluž šarlatové krve. Neville tiše zasténal, ale pak se mu dech zasekl v hrdle, když si všimnul, že útok jeho kamaráda nebyl žádným unáhleným ochranářským gestem.

Susan už byla na nohou a svému padlému manželovi nevěnovala ani pohled, zatímco se s lehkostí vyhoupla na stůl. Hůlku již měla připravenou k útoku a Neville věděl, že Ernie fungoval pouze jako rozptýlení, způsob, jak upoutat mozkomorovu pozornost, aby ji nechytil, než mohla jednat. „EXPECTO PATRONUM!“ zakřičela a ze špičky její hůlky vyrazil stříbrný záblesk, který na sebe okamžitě vzal formu zvířete, jež se rozběhlo podél mrzimorského stolu a přimělo ty odporné kreatury k ústupu jako upíry prchající před rozedněním.

Jejím patronem bylo předtím jehně, ale nyní na sebe vzal podobu mladé ovce a Neville zadoufal, že Snapeův ostrý pohled nezaznamená či nepochopí správný význam zakulacených boků onoho stříbřitého připodobnění, zatímco se vracelo k Susan a zůstalo rozhodně a nebojácně stát nad tělem jejího manžela. Její oči byly obráceny k učitelskému stolu a vyzařovaly výzvu, jenže se zdálo, že to Snape očekával, a proto se pouze chladně usmál. „Slečno Bonesová...“

Než však mohl pokračovat, postavila se profesorka Prýtová a vzdorně zvedla svou prošedivělou hlavu. „Ano, děkujeme, slečno Bonesová, právě jsem se chystala udělat to samé!“ vyštěkla. „A jsem si jistá, že má profesor Snape dobré vysvětlení, proč jsou tyto... tyto kreatury uvnitř školy.”

„Jak jsem již řekl, profesorko Prýtová,“ pokračoval chladně, „dospělí se musí dokázat zodpovídat za své činy. Otec pana Whitbyho byl přichycen při podpoře odboje proti Pánu zla. Dozvěděli jsme se, že skrývá místo úkrytu vlastizrádných bystrozorů Nymphadory Tonksové a Kingsleyho Pastorka, a jelikož nyní uprchl, Ministerstvo se domnívá, že by mohl zvážit svou loajalitu, pokud mu budou připomenuty jeho priority. Paní Whitbyová a její dvě mladší dcery byly dnes ráno převezeny do Azkabanu a její syn se tam k nim připojí, dokud si jeho otec neuvědomí, jak by se měl zachovat.“

„Třicet mozkomorů a šest Smrtijedů kvůli únosu jednoho dítěte?“ odfrkla si Prýtová. „Řediteli!“

„Pouze preventivní opatření. Nikdo si přece nepřeje zbytečné a zbrklé krveprolití kvůli záchraně jednoho chlapce, který stráví pár dnů v Azkabanu, není tomu tak?“ obrátil své černé oči přímo na Nevilla a on věděl, že byl poražen. Patron by zmizel okamžitě, jakmile by byl jeho majitel omráčen nebo zneškodněn, a jejich jedinou volbou nyní bylo buď rozpoutat finální bitvu okamžitě, nebo jim dovolit nechat si odvést svou oběť.

Svěsil ramena a nepatrně zavrtěl hlavou v pohybu, který znamenal víc, než obyčejný akt rezignace, jak to zvenčí vypadalo. Dva pohyby doprava a jeden doleva, signál ostatním členům BA, že nesmí zasáhnout, že Snape tohle kolo vyhrál.

„Nemůžete si Kevina odvést!“ zazněl divoce vzdorný Susanin hlas, její patron stále připraven po jejím boku, ale profesorka Prýtová znala pravdu stejně dobře jako Neville a se zrudlou tváří a třesoucí se frustrovanou zlostí pokynula dívce, aby se podrobila.

„Můžete ochránit ostatní, slečno Bonesová – a pokud to váš patron nevydrží, připojím se k vám s tím svým-“ zaplály její zelené oči rozezleně směrem ke Snapeovi, „ale pan Whitby...“

„Neunášejí mě.“ Kevin Whitby nyní stál na nohou. Byl to čtvrťák s myší barvou vlasů, který během roku vyrostl o několik palců, což na něm zanechalo vzezření čahouna s končetinami delšími, než s jakýma si uměl poradit. V jeho pohybech se však nyní žádná neohrabanost neodrážela a jeho vytáhlá postava vypadala téměř elegantně, když se postavil doprostřed uličky, jako kdysi Ernie s Nevillem. Hlavu držel vysoko a hůlku sevřenou v dlani vztyčil směrem ke Smrtijedům.

Prýtová ztuhla, Snape se ušklíbl, pak ale Kevin otočil hůlku v dlani tak, že její rukojeť čněla ven. Klekl si a položil ji na kamennou podlahu. Znovu se postavil, bradu zdviženou vysoko, zatímco roztáhl ruce dlaněmi dolů a čekal, až se ho zmocní. Jeho stále dětský hlas nabral skutečnou mužskou sílu, když se rozezněl místností. „Půjdu bez odporu, pokud neublížíte mým přátelům.“

Jako padající tma se černí mozkomorové stáhli, dokud Kevinovo útlé tělo nezmizelo zcela pod masou tmavých hábitů, a z jejich středu se ozval tenký, mrazivý výkřik, následovaný hlasitým křupnutím. Zařinčení řetězů, zalapání po dechu a byli pryč a s nimi byl pryč i Kevin. Smrtijedi gestem pozdravili Snapea a odešli z místnosti.

Dveře se zavřely a Susanin patron se vypařil, když rychle slezla ze stolu a rozhodla se ignorovat vše ostatní. Klekla si a přitáhla si Ernieho hlavu do klína. Místností se rozhlehlo četné mumlání bezeslovné náklonnosti a obav a Susan Erniemu odhrnula z čela pramínek vlasů barvy slámy, který se přilepil ke zkrvavěné ráně, a po tvářích jí stékaly slzy, které jí plnily pohled, nenávistně upřený přímo na ředitele.

Ten otevřený úkaz lásky Nevilla neznepokojil. Jakákoliv snaha zakrýt city Ernieho a Susan jednoho ke druhému před veřejností byla již dávno zavrhnuta jako nemožná. Jediným tajemstvím nyní zůstávala hloubka jejich závazku, navíc znepokojení nad zraněním jeho přítele mohlo počkat. Namísto toho byl jeho pohled fixován na místo, kde zmizel Kevin, a on cítil, jak se začíná třást potlačovanou zlostí a užírající bolestí z poraženecké bezmoci, když si prohlížel to, co zbylo z mladého vojáka.

Tři kapky krve a zlomená hůlka.

 

 

<<< Předchozí       Následující >>>