15. Z popela (1/2)

11.07.2018 13:54

Pytloun s ostatními mladými muži už dávno odešel, ale Neville zůstal. Každý sval ho bolel a třásl se vyčerpáním, tričko měl ztmavlé nasáklým potem, který mu kapal taky z konečků vlasů, a jeho dech přicházel v přerývaném lapání po dechu, přerušovaném jen šíleným tlukotem srdce. Přesto to nebylo dost. Přemáhal sám sebe, dokud se nezhroutil na podlahu, a hned v ten moment, kdy stál zase na nohou – nebo i dřív - věděl, že ze sebe za chvilinku vydá ještě víc.

Uchopil lano do obou rukou a přiměl své po úlevě volající, křečemi sevřené paže a ramena, aby ho opět začaly vytahovat nahoru, a své potem kluzké dlaně, aby se sevřely okolo hrubého sisálu. Pak už jen tahal, dokud se nevydrápal na malou podestu hned pod stropem. Nedopřál si ani moment odpočinku, skrčil se a namířil hůlkou směrem ke komínku z podšálků, poskládanému na stolku daleko pod ním. Wingardium Leviosa... Envigorate!

Podšálky vzlétly do vzduchu a divoce se roztočily v nepředvídatelných vzorcích a on se zhoupl zpátky na lano, použil chodidla a pravou ruku, aby se udržel ve vzduchu, zatímco levou napřáhl směrem k létajícímu čínskému porcelánu a jeden po druhém je rozprášil v oblaka nepatrných zubatých střepů. Jeden ze střepů ho zasáhl do tváře a ta ho divoce zaštípala, ale ani sebou necuknul. Z jeho hůlky znovu a znovu šlehal ten stejný paprsek, dokud z talířků nezbylo nic než vznášející se obláčky keramického prachu a hloučky střepů na podlaze.

Neville sklouzl po laně dolů a pocítil, jak ho pálí dlaně, než hladce přistál na podlaze. Dopřál si pouhou sekundu, aby si vytáhl některé z těch ošklivějších třísek ze svých rozedraných, zrudlých dlaní. Mávnul hůlkou směrem k rozesetým střepům a ty se v okamžiku spojily zpět v celky, připravené na to být znovu zničeny. Další mávnutí a podšálky opět kroužily vzduchem, zatímco on se posadil na zem, přilepil si nohy k podlaze za pomoci Přilnavého kouzla a ruce si přimáčkl těsně k hrudi.

Svaly na břiše měl v ohni už z předchozího cvičení s Pytlounem, ale přiměl se k dalším sedům-lehům v pravidelném, nesmiřitelném rytmu a při každém z nich švihnul hůlkou a odpálil jeden z podšálků poletujících ve vzduchu, o nichž věděl, že je jich celkem padesát. Občas se kvůli již vyčerpaným reflexům a třasu vlastních svalů netrefil a za každý takový pokus se potrestal pěti dalšími sedy-lehy, než znovu zacílil.

Točila se mu hlava a z vyčerpání mu bylo špatně, ale konečně se cítil dobře a každá kapka potu, každé píchnutí bolesti, každé přerývané zalapání po dechu s ním něco dělalo. Dělalo ho silnějším, rychlejším, tvrdším, schopnějším vrátit každý z útoků, až jim bude konečně, konečně dovoleno užít si svou pomstu.

Byly doby, kdy ho rozčilovala rychlost, jakou se červen přibližoval, ale nyní to byly ty zbývající měsíce, které doopravdy nenáviděl. Zbývající dny už nebyly chvílemi, kdy ještě mohl žít. Staly se z nich dny, kdy jim Snape a Carrowovi mohli ubližovat, další šance ztratit jednoho ze svých, další momenty, kdy museli zůstat sedět s hůlkami zastrčenými do kapes, zatímco se jim ty černé oči pošklebovaly ze svého uzurpátorského trůnu. Červen opravdu nemohl přijít dostatečně rychle, ale až přijde, jeho mysl už si nebude muset představovat ten nažloutlý obličej na každém neškodném kousku létajícího porcelánu... Bude to doopravdy, jejich boj bude opravdový, hůlky v jejich dlaních budou opravdové, a budiž proklati všichni, kteří zaváhají je namířit do tváří těch, vůči kterým se v Nevillovi ozývala tak silná nenávist.

Whitbyho únos je všechny tvrdě zasáhl, ale Nevilla to vzalo nejhůře ze všech. Za těch pět dní, před kterými se to stalo, se proměnil prakticky v nečlověka, spal jen pár hodin denně a tisíckrát procházel své vzpomínky, aby odhalil způsoby, jakými mohl zasáhnout, nebo jak tomu mohl předejít. Hrad nyní obklopily malé předměty poházené na pozemcích, jako například sponky do vlasů a víčka od lahviček s inkoustem, aby je varovaly, kdyby se mozkomorové náhodou vrátili, a on navrhl spoustu plánů, aby mohli v každém okamžiku dostat jakoukoliv zamýšlenou oběť z kterékoliv části hradu. Ostatní velitelé se snažili mu promlouvat do duše, vysvětlit mu, že se v jeho plánech skrývá víc nebezpečí než ochrany, ale on jako by vůči jejich protestům ohluchnul.

Už nikdy, nikdy víc nebude muset bezmocně sedět, zatímco mu budou krást přítele či druha přímo pod nosem. Už nikdy víc od nich neodříznou jejich milované a pak budou triumfálně sedět a smát se tomu. Každý sed-leh, každý klik, každé kolo a kouzlo v sobě skrývalo jméno, které si opakoval v hlavě v pravidelném rytmu jako modlitbu za prokleté.

Frank. Alice. Levandule. Dennis. Ernie. Colin. Parvati. Seamus. Lenka. Renny. Kevin. Lenka. Renny. Kevin. Lenka. Renny. Kevin. Lenka. Renny. Kevin.

Už třikrát se jim podařilo někoho unést, ale počtvrté už ne. Ne, dokud nepřekročí jeho studené, mrtvé tělo, a z toho se rozhodl jim udělat hodně, hodně obtížně dosažitelný úkol.

Poslední z podšálků už opět ležel roztříštěný na zemi a on si odlepil nohy od podlahy, mírně vrávoravě vstal a napil se z lahve vody, která ležela na podlaze. Pak se sehnul a připravil se na sprint podél místnosti, když ho náhle někdo zastavil.

„Tys vážně spolu s faldy v pase ztratil i rozum, že jo, Longbottome?“ dolehla k němu s šokem, jako by mu někdo vrazil facku, chladná, ospale pronesená poznámka. Neville se s napřaženou hůlkou otočil. Neslyšel otevírání dveří a jeho oči se zúžily, když spatřil Draca Malfoye, ležérně opřeného o zeď a s překříženýma rukama.

„Co... ty tady... děláš?“ vydal ze sebe zlostně.

„Pokud si nechceš vyslechnout, co ti chci říct, tak fajn,“ pokrčil Malfoy rameny a položil jednu bledou ruku na kliku. „Až to zítra tak jako tak zjistíš sám, stejně bude větší zábava pozorovat tvůj výraz.“

Nevillovy oči se zúžily ještě víc a on si otřel z čela pot, jehož sůl ho pálila v očích. „Co tím chceš říct... až zjistím co?“

Malfoy se otočil a v očích mu hrál škádlivý výraz hraného překvapení. „Ach, takže to chceš vědět?“

Neville škubnul hůlkou, vyslal do zdi hned vedle bílé hlavy kletbu a byl odměněn nepokrytě bázlivým trhnutím. „Ven s tím, Malfoyi. Nemám náladu na hry.“

„Dobře, dobře...“ zvedl Malfoy v klidném gestu obě ruce a pak se znovu usmál. „Nemusíš po mně hned začít házet kletby.“ Mladý zmijozelský student pomalu přešel doprostřed místnosti a mávnul svou vlastní hůkou, s jejíž pomocí se ve vzduchu zhmotnila židle. Uvelebil se na ní tak nonšalantně, jako by se nacházel ve svém vlastním obýváku. „Pansy nechala v učebně Jasnovidectví učebnici a já se jí nabídl, že ji vyzvednu místo ní, neboť jsem tam mířil ze svých osobních důvodů – do kterých ti absolutně nic není – a tak nějak se stalo, že jsem narazil na velice unikátní hlouček lidí. Samozřejmě mě neviděli, byl jsem skrytý velice účinným Zastíracím kouzlem, ale za ten malý tríček, který jsi mě onehdá naučil, bych ti měl poděkovat, protože jsem díky němu vyslechl něco velice zajímavého.“

„Ty jsi špehoval Brumbálovu armádu?“ zasyčel ta slova rozčileně Neville, ale zároveň se v něm ozval pocit ublížení z toho, že se jeho Komandanti scházejí za jeho zády.

„Ušetři mě toho,“ zavrátil Malfoy oči. „Neboť tady jsem ve snaze udělat pro tebe něco hezkého.“

„Tomu uvěřím teprve, až ta věc zmizí z tvé ruky,“ pronesl Neville chladně.

„No dobře, tak jsem tady, protože jediná věc horší než ten váš vznětlivý fanklub Harryho Pottera je představa, že by v jeho čele měla stát Weasleyová,“ ušklíbl se Malfoy a nechal tu větu chvíli viset ve vzduchu, než zlomyslně dodal: „Chystají se tě zbavit velení.“

Ta zpráva ho zasáhla jako fyzický úder a on skutečně zakolísal o několik kroků zpět. „To nemůžou.“

„Ach, ale jistě můžou! Popravdě to bylo jednohlasné,“ vyžíval se Malfoy v každé vyslovené slabice. „Dokonce i tvá roztomilá přítelkyně Abbottová hlasovala pro. Zřejmě se jim konečně podařilo prokouknout, že jsi nemocný na hlavu, ačkoliv já jsem jim to mohl říct už před mnoha lety. Zítra, na další z těch vašich roztomilých schůzí, tě odsud vykopnou, a ta zrzavá zrádkyně vlastní krve si myslí, že to převezme... předpokládám, že hlavně proto, že se kdysi muchlovala s Vyvoleným.“

Neville zaklel a prohnal se okolo Malfoye ke dveřím. Následovala ho zmijozelova sarkastická, líně vyslovená poznámka: „To se mi ani nedostane poděkování?“

Jeho odpověď byla krátká, přímá, a ani k tomu nepotřeboval magii.

 

OOO

 

„Co to k čertu má znamenat, že se mě snažíte vykopnout z BA?!“ rozlehlo se místností zuřivé, obviňující zařvání ještě dřív, než se díra v portrétu za ním stihla vůbec pořádně zavřít. Neville vztekle přešel přes společenskou místnost k místu, kde Ginny u krbu vypracovávala svůj domácí úkol, a vůbec ho nezajímalo, že cestou tvrdě odstrčil dva mladší studenty.

Vzhlédla k němu a její hnědé oči se naplnily šokem, když ohlušující ránou pěstí praštil do jednoho z křesel a pak vší silou odkopl stranou nízký stolek. Jednou rukou se opřel o opěradlo jejího křesla a hrozivě se nad ni naklonil. „Neville...“ začala nervózně.

„Ano, vím to,“ vyplivl ze sebe. „Řekl mi to Malfoy. Odposlechli vás. Takže se zeptám ještě jednou...“ sklonil se tak, až byl jeho obličej pouhé centimetry od jejího, jeho hůlka namířená bez okolků na její hrudník, a pohled strachu v jejích očích ho ani na vteřinu nepřiměl cítit se provinile. „Co zamýšlíte tím, že mě chcete zbavit velení?“

Ginniny oči šlehly ne po těch jeho, ale k místu hned za jeho ramenem, a v ten samý moment ucítil Neville tvrdou špičku hůlky zapíchnutou do měkkého místa hned vedle svého ucha. Pak zazněl neoblomně Parvatin hlas. „Protože zdaleka nejsi sám sebou. Příklad za všechny: Právě ses zuřivě vřítil do společenské místnosti jako rozlícený krátkonosý drak a začal jsi vyhrožovat Ginny. Takže co kdybys mi laskavě podal tu hůlku a zkusíme zjistit, jestli jsi ještě pořád schopný rozumné konverzace.“

Neville se nadechl k protestu, ale špička hůlky se mu zaryla ještě hlouběji do masa a on uvolnil stisk na držadle z třešňového dřeva a dovolil Ginny, aby si od něj jeho hůlku vzala. Jeho oči však stále plály a pocit zrady se pouze zintenzivnil při pohledu na svou vlastní hůlku, namířenou proti němu dvěma dívkami, které ho přiměly zacouvat a posadit se na gauč jako draka, ovládaného honáckým bodcem. Dívky si bez jeho vědomí vyměnily znepokojený pohled a pak si Ginny povzdechla a pročísla si vlasy dozadu, než se otočila zpět k němu.

„Neville, ztratil jsi hlavní motivaci toho, proč tohle děláme. Myslíme si, že už v srdci nemáš jen ty nejlepší zájmy BA. Děláš pitomá rozhodnutí, bez sebemenší záminky riskuješ životy nás všech a my ti nemůžeme dovolit v tom dál pokračovat jen proto, že tě máme rádi jako člověka,“ zhluboka se nadechla a pohlédla mu do očí s výrazem posmutnělé upřímnosti.

„Tak vy si myslíte, že mi na BA nezáleží.“ V hlase se mu odrážela nevěřícnost, zatímco sáhl po lemu svého trička, vyhrnul ho a jediným pohybem si ho přetáhl přes hlavu. Otočil se v pase, jak jen to šlo, a se záměrnou neomaleností odhalil dívkám svá záda. Ve skutečnosti ani jedna z nich až doposud neviděla víc jizev než ty, které mu vykukovaly zpod trička na krku a z krátkých rukávů nátělníků. Nyní pocítil lehkou vlnu uspokojení, když sebou obě škubly. „Tohle bylo pro BA. A tohle...“ ukázal na jizvu na předloktí od Lupina, „...a tyhle taky...“ ukázal na jizvy na svých dlaních. „A každá zatracená kapka tohohle,“ stočil Neville pevně své tričko v dlaních a vyždímal z něj všechny kapky potu, které jako slzy ulpěly na kamenné podlaze u jejich nohou.

„Ne,“ zavrtěla Parvati hlavou, pak vztáhla ruku a přejela konečky prstů po zkřivených liniích jizev na jeho zádech s takovou jemností, že to ve chvíli, jako byla tato, působilo téměř obscénně. „Tyhle ano. A ty ostatní jizvy. My to všichni víme, Neville, a jsme za to vděční, vždycky ti budeme vděční. Ale tohle kvůli nám není,“ ukázala na kaluž na zemi. Pak se jemně zasmála, zatímco konečky jejích prstů obkroužily svaly na jeho rameni. „A není to ani kvůli Hannah, ačkoliv teď děsně žárlím na to, co ona má a já neměla.“

„Jen mi na něco upřímně odpověz, a pokud se ohledně tvé odpovědi pletu, tak zítra hned ráno svolám Komandanty a dám vše do pořádku,“ pronesla Ginny. „Kdybys mohl jednou mávnout hůlkou a poslat Ty-víš-koho a všechny jeho následovníky někam, odkud by se nikdy nemohli vrátit a nikdy by nemohli nikomu ublížit, aniž by kvůli tomu musela být prolita jediná kapka krve, prožitý jediný moment utrpení pro ně i pro nás, udělal bys to?“

„Samozřejmě!“ odpověděl okamžitě.

„A kdybys měl na vybranou mezi tímhle a obětováním svého vlastního života, abys je viděl hrozivě trpět, než by odešli...?“

Nad touhle otázkou zaváhal a ona ještě přitlačila. „Nebo co kdyby to bylo o obětování sebe a taky jednoho z nás?“

„Ale my jsme všichni-“ začal Neville, ale ona ho se zvednutou rukou přerušila.

„Odtrhnul bys mě od mé rodiny? Parvati od jejího dvojčete? Ernieho od jeho ženy a dítěte?“ Neville se na ni zmateně podíval a ona se uchechtla. „V jednom kuse má na tváři nepatrný tajnůstkářský úsměv a tři měsíce po svatbě s Erniem najednou začala nosit volnější oblečení. V BA není jediná dívka, která by to neuhodla.“ Následovala krátká pauza a pak její hlas nabral znovu ten vážný tón. „Odstřihl bys Colina od jeho bratra? Koho bys byl schopný obětovat na oltář své pomsty, Neville?“

„Až na to, že tu neexistuje žádné kouzlo, které by je jen zapudilo,“ podotkl ohnivě Neville. „Každý z nás se musí připravit na sebeobětování, a pokud vás to z ničeho nic začalo děsit, fajn! Vy opusťte BA!“

Parvati si povzdychla. „Tobě vůbec nedochází pointa. Samozřejmě, že jsme připraveni zemřít, pokud to bude nutné, abychom je zastavili, ale ty už to neděláš proto, abys je zastavil. To ti nestačí a přestal ses na to soustředit. Zaměřuješ se na to, abys jim ublížil, abys je přiměl zaplatit za to, co ti udělali, a pomstychtivost není něco, za co jsme připraveni zemřít... a kvůli tomu už nedokážeme věřit tvým rozhodnutím.“

„TOHLE ALE NENÍ O MNĚ!“ vyskočil na nohy společně s výkřikem a rozmáchl paží po celé společenské místnosti. „Je to o všem dohromady! O tom, co způsobili mým rodičům, co způsobili každému z vás, co udělali s touhle školou! Nedovolím, aby jim to jen tak prošlo! Přiměju je zaplatit za Rennyho, za Lenku, za Kevina, za každý moment, kdy jsem musel sedět na zadku a sledovat, jak mučí a zastrašují a-“

„Přimět je trpět stejnou měrou, jako oni nechali trpět tebe. Přimět je dívat se na ztrátu tolika přátel a milovaných, jako jsi ztratil ty,“ zazněla Ginnina slova mrazivě klidně a on se zarazil, upřímně neschopný jí odporovat.

Svěsil ramena, ale v hlase mu zůstával stále ten vzdorný, téměř prosebný tón. „A co je na tom špatně?“

„Samo o sobě nic, Neville,“ přitakala Parvati, „Merlin ví, že musíme dorovnat stavy. Ale pokud nám chceš i nadále velet, nemůžeš své dorovnávání stavů postavit nad životy ostatních. A to je přesně to, co právě děláš, a nejen co se pitomých plánů a bláznivých, nerozvážných rozkazů týče, ale i stylem, jakým zacházíš sám se sebou. Vždyť jsi tam zůstal ještě dobrou hodinu poté, co Pytloun propustil všechny ostatní, i včera jsi tam strávil hodiny a tak dál, každý den od doby, co unesli Kevina. Viděli jsme tě v noci přicházet, vždyť můžeš sotva chodit.“

Založil si paže pevně na hrudi a zvedl bradu. „To, co provádím sám se sebou, je moje věc. A je to pro dobro BA. O to, abych před Hannah vypadal skvěle bez košile, mi nijak zvlášť nejde. Snažím se udělat ze sebe lepšího vojáka.“

„Fajn, tak co děláš sám sobě, je tvoje věc,“ přikývla Ginny. „Ale naše věc zase je, když se náš velitel tlačí pokaždé až na samý práh vyčerpání a jen si tím koleduje o nějaké vážné zranění. A jak už zmínila Parvati, ty příkazy, které rozdáváš od minulého čtvrtka, rozhodně jsou naše věc. A to je důvod, proč tě zbavujeme velení….” Na tváři se jí rázem rozlil nečekaně jemný výraz, zatímco se postavila a vztáhla ruku, aby ji mohla položit na jednu z jeho paží. „A taky proto, že jsme tvoji přátelé, nejen tví vojáci.“

„Kdybyste byli mí přátelé,“ pronesl Neville hořce, „tohle byste mi neudělali.“

„Vždyť je naprosto viditelné, co s tebou BA dělá,“ opáčila tvrdohlavě. „Všichni to vidíme. Trhá tě to na kusy, Neville. Vypadáš, jako bys od září zestárl o deset let. Nespíš. Seamus tvrdí, že když už usneš, pokaždé trpíš otřesnými nočními můrami. Každou věc, která se někomu z nás stane, si bereš tak osobně, dokonce i když se to týká Kevinova otce, což je něco, co absolutně nemůžeš ovlivnit. Pořád se ještě směješ a žertuješ, ale každý z nás si všímá, že se to neodráží v tvých očích, a zraňuje nás, že k sobě nikoho z nás nepustíš, dokonce ani Hannah, a to se snaží ze všech sil ti pomoct to břemeno nést.“

„Není to její břemeno, co si nesu,“ setřásl ze sebe její malou bílou ručku, odvrátil se od nich obou a zahleděl se do ohně. Jeho hlas byl strašidelně prázdný. „Je moje. Já jsem ten, který vám to na začátku školního roku spískal svou stupidní promluvou na téma „pojďme si hrát na vojáčky“. Všechno, co se každému z vás tenhle rok stalo, se stalo kvůli mně. A já se přitom snažil, jak jsem jen mohl, ach bože, Ginny, já se tak snažil...“ zlomil se mu hlas a Neville schoval obličej do dlaní.

„Vykopnout mě je to nejlepší, co můžete udělat. Nejsem voják, nejsem generál, nejsem vůdce. Tak moc jsem se snažil být někým, kým nejsem, ale jen se mi daří podělat vše, na co sáhnu. Už tucetkrát kvůli mně někdo málem umřel. Je očividné, že nějaká moje pitomá rozhodnutí a hloupé příkazy budou mít za následek vaši smrt, nemusíte mi to připomínat! Copak nechápete...“ vzhlédl a v jeho očích se zrcadlila obnažená emoce. „Moje touha jim ublížit není o tom přimět je zaplatit za to, čím jsem si prošel já, je to o tom je přimět platit za to, čím jsem přiměl projít vás! Je mi úplně jedno, co udělali mně!“ Neville cítil, jak mu po tvářích začaly stékat slzy, ale byly to slzy čirého mučivého zoufalství a jemu nezáleželo na tom, jestli je dívky vidí nebo ne.

„Stal se z tebe tak skutečný vůdce, až nás to všechny děsí, protože jsme si jistí, že ať už by to bylo zapotřebí či ne, následovali bychom tě třeba i do pekla,“ překročila Ginny dříve převrácený stolek a stoupla si před něj, pak chytila obě jeho dlaně do svých. Na dlouhou dobu se mu jen dívala hluboko do očí a pak se jejích úst dotkl nesnesitelně smutný úsměv. „Jsi v tomhle horší než Harry, víš to?“

„V čem?“

„V tom, jak se za všechno obviňuješ. Mučíš se za to, co se stalo. Možná je to něco v nebelvírských mužích. Možná to je to, co z vás dělá hrdiny. Ale tys to povýšil na úplně jinou úroveň, která tě sama zničí dřív, než k tomu smrtijedi vůbec dostanou příležitost. A věř mi, že s sebou nás tedy rozhodně nevezmeš, protože my tě jednoduše nenecháme jít,“ sklonila ústa a vtiskla mu jemný polibek na obě dlaně. „Dej si pauzu, Neville. Srovnej si myšlenky v hlavě. BA tu bude pro tebe, až budeš připravený se vrátit.“

„Prosím,“ zašeptal. „Neberte mi to. Je to všechno, co mám. Budu... Existují způsoby, jak můžu zastavit-“

„Já o tom vím, můj otec mě varoval, abych na tebe po očku dávala pozor,“ přerušila Ginny jeho promluvu a Parvati se zatvářila zmateně. K jeho úlevě se však Ginny k Percyho Uklidňující emulzi víc nevyjádřila. Její odmítnutí dopřát mu únik od jeho znepokojivého osudu být odloučen od toho, co sám založil, bylo dostatečně špatné a nepotřeboval žádné další ponížení. „To by nic nevyřešilo, jen by to pohřbilo tvůj problém a vytvořilo dodatečné problémy okolo. Jak jsem řekla, Neville, potřebuješ si odpočinout... a BA není všechno, co máš.“

„Máš přece Hannah. Máš babičku. Máš přátele, ne jen Komandanty.“ Parvatin výraz v obličeji byl přívětivý, ale její slova jej zasáhla jako kletby. „Zprošťujeme tě vedení prozatimně do konce jarních prázdnin, pak se uvidí. A co se mě týká, já opravdu doufám, že se dočkám tvého návratu do čela boje.“ Kývla bradou směrem k druhé dívce. „Při vší úctě, kterou k Ginny chovám, ona se nestala ani z poloviny takovým vojákem, jaký se stal z tebe.“

„Omluva přijata... Já jsem první na seznamu těch, co tě chtějí zpátky, Neville,“ přikývla Ginny, ale její nechvalně známá tvrdohlavost nyní prostoupila do jejích očí a on poznal, že prohrál. „Ale ne v tomhle stavu.“

Odstoupila od něj, vztyčila se do plné výšky a stáhla ramena do pozoru, zatímco pozvedla svou hůlku. „Veliteli Longbottome, jakožto První Komandant Brumbálovy armády a z moci mi udělené zbylými veliteli stejné hodnoty vás tímto zprošťuji vedení do doby, dokud se velící útvar neusnese, že jste způsobilý vrátit se do funce. Je velkým přáním nás všech, aby se k nám náš velitel opět brzy připojil.“

Uvolnila tělo ze ztuhlé pozice, jemně se na něj usmála a s chlácholivým stiskem ruky mu vtiskla do dlaně zpět jeho vlastní hůlku. „A taky to, že se náš přítel dá brzy do pořádku.“

Stalo se to. Opravdu to udělala. Ucítil, jak se galeon v jeho kapse nepatrně zatřásl, a on si uvědomil, že to bylo skutečné. Hůlka mu vypadla z bezvládných prstů na kamennou podlahu a on nevyvinul žádnou snahu ji zvednout. Nemohl dýchat.

Neschopný slova setřásl Ginniin uklidňující dotek, protáhl se mezi oběma dívkami a vydal se ke vstupu do ložnice ve věži. Bral schody po třech a ani necítil přicházející únavu, vlastně necítil nic kromě hrozné prázdnoty a bolesti, jako by ho jeho dvě přítelkyně vykuchaly nožem a nechaly vykrvácet až k smrti.

Seamus se pokusil něco říct, když se dveře rozletěly dokořán a příchozí sebou praštil na postel, ale Neville nic neslyšel. Paže měl složené pod obličejem a chuť slaného potu se mu v ústech mísila se slaností slz, zatímco vzlykal hlouběji a hořčeji než kdy ve svém životě. Byly to vzlyky všeho, co mu kdy život v minulosti vzal, veškeré bolesti, kterou kdy protrpěl, a agónie z vědomí, že už se to nikdy nespraví, protože on nikdy nebude dost dobrý, nebude dost silný a nebude schopný to dotáhnout do konce.

Bylo po všem. Zklamal.

Brumbálova armáda pokračovala v pochodu, ale on byl ponechán stranou.
 

OOO
 

Následující dny, vedoucí až k Velikonočním prázdninám, Neville sotva s někým promluvil. Zničující zpráva, že byl zproštěn vedení, nad ním visela jako rozsudek temnější, než kdy představovala jeho smrt, naplánovaná jím samotným, a on se kompletně stáhl do sebe. Mezitím se odehrály tři další schůzky BA, ale on se jich odmítl zúčastnit a neprojevil ani žádný zájem vůči pokusům svých přátel, snažících se zachytit jeho pozornost na chodbách. Začal se stranit i společenské místnosti a dával namísto ní přednost své tiché ložnici, ve které už Seamus před dlouhou dobou vzdal jakékoliv snahy na něj mluvit.

Stále navštěvoval Komnatu nejvyšší potřeby a do svých tréninků vkládal stejnou dávku úsilí jako předtím. Chodil tam však pouze pozdě v noci, když si byl jistý, že tam bude sám. Ačkoliv ho BA už dál ve svých řadách nechtěla, vzbudilo se v něm ještě větší odhodlání zúčastnit se závěrečné bitvy. Byla to jeho jediná šance všechno tohle opravdu pořádně zužitkovat.

Hannah mu začala psát dopisy a posílala je přes Ginny, Colina a Seamuse, ale nechal je všechny neotevřené. Nechtěl číst její důvody, její omluvy toho, proč se k němu otočila zády, stejně jako všichni ostatní, které dříve považoval za přátele. Neville měl za to, že mu budou rozumět. V jejich očích plál stále ten stejný zápal, ta stejná vášeň, kterou při pohledu do zrcadla viděl i ve svých očích, ale očividně se mýlil. Opravdu hluboce, hluboce mýlil.

Něco, na co se stále mohl těšit, byly prázdniny, teď to ale bylo z úplně jiných důvodů, než předtím. Nyní to pro něj byla pouze šance dostat se ne ze sevření stresu způsobeného vůdčí pozicí, ale od připomínek svého vlastního selhání, které se nevyhnutelně promítalo v přibližně osmdesáti tvářích, jímž se jednoduše nedokázal denně vyhnout. Rozloučí se se svými rodiči, s rodinou, s babčou a Mimsy, ale zbytek času se rozhodl strávit ve skleníku, aby mohl přesunout tolik květin, kolik jen mohl, na svá stálá místa ve venkovní zahradě a zbytek rozdat sousedům v okolí. Nebylo by od něj správné nechat babičku v baráku plném mrtvých nebo přerostlých kytek, až on sám padne.

Poslední večer před prázdninami strávil prohrabáváním svého kufru. V předchozích sedmi letech už jej sbalil a zase vybalil minimálně tucetkrát, ale nikdy se neobtěžoval udělat nějakou radikálnější čistku a chtěl se ujistit, že až ho pošlou zpět babče, nenajde v něm nic, co by ji rozrušilo nebo jí vnuklo nesprávnou představu o tom, jakého muže z něj vychovala. Neville vyhodil všechny zbytky zlomených brků, nedokončených esejí, papírků od bonbonů a prázdné lahvičky od inkoustu, které po celá ta léta nashromáždil, stejně jako košili plnou krvavých skvrn, které se nepodařilo tak docela vyčistit, a taky ten sice čistý, avšak potrhaný svetr, který měl na sobě onu noc v Zapovězeném lese. To opravdu vidět nepotřebovala.

Nakrátko se zastavil nad časopisy, které mu věnoval Seamus, a rozmýšlivě se zachmuřil. Na jednu stranu ho představa toho, jak babča najde Nespoutané čarodějky nebo Dívky na koštěti, podstatně znepokojovala, ale na tu druhou, který zdravý sedmnáctiletý čaroděj neměl takové věci zahrabané někde v útrobách svého kufru? Po dlouhém přemýšlení se rozhodl, že jeho vztah s Hannah byl rozhodně dostatečným důkazem o jeho náklonnosti k čarodějkám, a dva časopisy se připojily na dno rozrůstající se hromádky, určené k likvidaci.

Kusy otcovy rozlámané hůlky si ale ponechal, spolu se starým Pamatováčkem, který stále problikával v marné snaze mu připomenout, že před lety na něco zapomněl. Ten si nenechal kvůli babče, ale pro Harryho, ačkoliv si byl vědom, že se k jeho dobrému příteli pravděpodobně nikdy nedostane. Zapomenuté a uschlé odřezky rostlin, zabalené v kapesníku posetém skvrnami tak, že jakákoliv náprava byla nemyslitelná, skončily taktéž na hromadě, stejně jako fotografie jeho a Deana s obličeji pomalovanými barevnými pruhy a chapadly trčícími z jejich nosů – babča by tam musela být, aby to pochopila – ale tohle...

Neville zaváhal, když se jeho ruka zarazila nad něčím, co nepřipomínalo nic víc než starou stránku poznámek z Dějin čar a kouzel. Když se toho konečně dotknul, poznalo to jeho ruku a přeměnilo se to v opravdový předmět. Neville se přinutil polknout i skrze ten velký, těžký knedlík, který se mu rázem vytvořil v krku.

Byla to fotografie starších velitelů BA, kterou vyfotil Colin. Plánovali to vyfotit v noci poté, co ukradnou Nebelvírův meč, ale po tom, co té noci skončilo vše tak katastrofálně, mladý Strážce tajemství trval na tom, že to i přesto musí vyfotit na oslavu vítězství tří uvězněných velitelů v Zapovězeném lese.

Byli spolu tehdy v Komnatě nejvyšší potřeby, na zdech za nimi se skvěly prapory všech čtyř kolejí a jeho vlastní tvář se na něj zubila ze středu fotky. Nejistě se nakláněl trochu do strany, jak měl jednu ruku obmotanou okolo Ginniných útlých ramen a druhou kolem těch širokých, patřících mnohem vyššímu Erniemu. Lenka klečela před nimi, vlasy stočené na temeni a sepnuté zázračnou lžící, na níž Ginny trvala, že musí na fotce bezpodmínečně být. Taky Seamus tam byl a rovněž Colin a Parvati a Terry a Hannah. To bylo pořád v době, kdy stále ještě nosila vlasy ve dvou dlouhých culících. Všichni se usmívali a smáli a strkali se o místo a, ach Merline, jak mladě tu všichni vypadali!

Každá tvář zářila nevinností, které měl tou dobou každý z nich stále ještě na rozdávání, s domněnkou, že nejhorší je za nimi a že je stále čeká něco úžasného a slavnostního, zatím bez většího pochopení, co vlastně znamená smrt, a to i navzdory letmým okamžikům, kdy už se s ní setkali. Nevillovy oči přelétly po každém z nich a on užasl nad tím, jak moc se během těch dalších čtyř měsíců měnili. Připadali mu tu takoví jemnější, tváře růžolící, jaksi sladší, jejich obličeje byly kulatější, oči rozzářenější. Parvati zatím neměla na čele jizvu, Colin stále vypadal jako dítě, když si živě mnul dlaně. Terry tu ještě měl vlasy skoro až po ramena a ne vyholené nakrátko. Seamus jen v nátělníku, ale na jeho paži se neskvělo nic jiného než tisíc pih, a Ernieho oříškové oči zatím nerámovaly tenké vrásky. A Lenka... no, ta tam prostě byla.

Jedna jeho část tu fotografii chtěla zničit, mávnout hůlkou a nechat ji explodovat v obláček popela a černou skvrnu na dně svého cedrem rámovaného kufru. Jenže nemohl. Namísto toho tam seděl, a jak na ni zíral, výjimečně pocítil, jak ho ze zkroucené pozice, v níž klečel nad kufrem, začínají bolet kolena. Copak tohle byl opravdu on?

Bylo jaksi jednodušší se ztotožnit s tím nyní již tak změněným člověkem, známým ze starých fotek. Ten oplácaný, mumlající, zakřiknutý růžolící chlapec byl stále rozpoznatelný někde v něm, ale tohle... tohle byl dospělý muž, se silnými pažemi a ztvrdlým výrazem v očích, někdo, kdo si již prošel mučením a téměř dvakrát za dva měsíce zemřel, někdo, kdo se musel ujmout povinnosti vést, již si vyzkoušel zátěž celé situace, a přesto...

Přesto tu nebyly žádné šedé vlasy. Jeho lícní kosti byly viditelné, ale neprořezávaly se skoro skrz kůži. Jeho čelist byla zpevněná, ne ostře řezaná. Jeho oči vypadaly unaveně, ale ne zapadle, a černé kruhy okolo nich byly pouhými ztmavlými místy způsobenými pár bezesnými nocemi, a ne zarudlými půlkruhy, viditelnými po cele týdny. Jeho rty byly plnější, červenější, a ve tváři se mu rýsoval ďolíček, když se zakřenil. Připomínal přesně typ muže, kterého bys chtěl následovat a mít jej za přítele, nebyla to pouhá zmučená ztracená duše, kterou bys následoval jen proto, že si očividně už několikrát prošla peklem a uměla v takovém prostředí chodit.

Zmámeně se postavil na nohy, fotku stále sevřenou v dlani, když přešel místnost až k místu, kde si jeho spolubydlící balil vlastní kufr svou obvyklou metodou – naházet vše dovnitř a pak si na kufr sednout, aby ho zavřel. „Seamusi...?“

Druhý mladý čaroděj šokem téměř spadl z víka kufru. „Neville! Pro Cuchulainského ducha, já myslel, že jsi ztratil schopnost mluvit!“

Neville se rozhodl ignorovat překvapení svého přítele a vztáhl k němu ruku s fotografií. „Vážně jsem se změnil tolik, kolik si myslím, že jsem se změnil?“

Seamus krátkou chvíli studoval fotku a pak k němu s vřelým křivým úsměvem vzhlédl. „Jestli tím máš na mysli, žes byl tehdy skoro takový fešák jako ten blonďatý ďábel tady v rohu a zvládnul bys tehdá kliďánko i donést Smrtce studenou snídani, tak jo.“

„Co se mi to stalo?“ donesl se mu k uším jeho vlastní, podivně dětinský hlas, a on se zvědavě zahleděl na fotku, jako by mu jeho vlastní podobizna mohla nabídnout odpověď.

„No, ne, že bysme se ti to nesnažili ukázat, brácho,“ postavil se Seamus a obmotal okolo Nevilla laskavě paži. „Moc na sebe tlačíš. Čelíme opravdu vážným záležitostem, o tom žádná a my to víme, ale tys na sebe vzal břímě celého kouzelnického světa, zatímco BA sama o sobě už stačí jako pořádná nálož. Dokonce i Harry se musí zajímat jen o Ty-víš-koho samotného. Kdežto ty si bereš moc blízko k srdci každou novou zprávu o smrtijedech útočících někde na jihu země, kterou v Potterově hodince oznámí.

„Ale já s tím nemůžu nic dělat,” zaprotestoval Neville, „takový už prostě jsem.“

„Jde o to, milý neohrožený vůdce,“ promlouval k němu Seamus pevně a zároveň jemně, „že se snažíš ignorovat to, co ti příroda nadělila.“

„A to je co?“ zeptal se Neville zmateně.

„Ta díra ve tvém obličeji, přímo mezi nosem a bradou, a další dvě díry, umístěné po obou stranách té tvojí natvrdlé hlavy. Jedna je k tomu, abys blízkému kámošovi řek, co tě žere, a druhý dvě k tomu, abys naslouchal, když se ti ten blízkej kámoš snaží pomoct. Nepoužíváš ani jednu z nich.“

Neville zavrtěl hlavou. „Nemůžu. Nemůžu po nikom žádat, aby na sebe vzal takové břemeno.“

Nastala dlouhá pauza, během které se na něj jeho přítel nevěřícně zadíval a pak se zamračil. „Věnoval ti někdy někdo ve tvým životě pozornost, Neville?“

„Moje babča!“ odpověděl bez mrknutí a cítil se tou otázkou docela dotčený. „Starala se o mě od doby, co jsem byl mimino!“

„Nemyslím tím, že ti někdo dá střechu nad hlavou a oblíkne tě.“ Seamus zaváhal ve zcela zřejmé snaze zformulovat do vět nějakou těžkou myšlenku. „Myslím tím tak, jak se moje máti starala o mě, byla někým, s kým sem moh mluvit o svejch problémech. Protože pokaždý, když tě slýchám mluvit o tvojí babče, přijde mi to spíš, jak když vlastně žijete vedle sebe a snažíte se toho druhýho moc nezatěžovat. Samozřejmě jsem si jistý, že tě miluje víc než všecko na světě.“

Chtěl mu odpovědět, že to není pravda, že o něj samozřejmě babička vždy pečovala jako každý normální rodič o svoje dítě, ale vtom se mu vybavila vzpomínka na jinou konverzaci. Na slova vyřčená před nějakou dobou bez zábran v bezpečí teplé, útulné kuchyně. Ona mi nikdy nebyla tak docela rodičem a myslím, že jsem pro ni já nikdy nebyl doopravdy dítětem... Neville shlédl dolů na svá chodidla. „Asi ne. Ale nechápu-“

„To je přesně to, co potřebuješ, kámo. Ty se staráš o nás, ale nikdo už ti to neoplácí, a to tě drží zpátky a ubíjí tě to. To proto jsem hlasoval pro tvoje odstoupení.“ Necitlivost toho prohlášení Nevilla zabolela, když mu tvrdě připomněla důvod, proč se Seamusem tak dlouho nemluvil, a on se odtáhl a cítil, jak jeho obranný mechanismus znovu narůstá.

Jeho tón byl chladný, když se odvrátil zpět ke své straně ložnice. „Díky za radu. Už půjdu-“

„To teda nepůjdeš!“ čapnul ho Seamus za paži a rychle se kolem něj prosmýkl, aby mu zablokoval cestu, čelo na čelo se svým vyšším protějškem. „Ještě sem se nedostal ani do půlky!“

Jeho modré oči zaplály s tak zanícenou intenzitou, kterou Neville spatřoval pouze výjimečně, a on věděl, že aby se z toho dostal, musel by leda vyvolat rvačku. Nestálo to za to. Povzdychl si a rezignovaně se rozhodl počkat, než se Seamus vypovídá. „Jsi ten zatraceně nejlepší velitel, v jakého jsme mohli doufat. Po týhle zelený zemi nechodí chlap, kterého bych radši viděl vést mě do boje. Ale co se týče toho, jak zacházíš sám se sebou, dávno před červnem by ses sám nechal vyhořet. Hlasoval jsem pro tvoje odstoupení proto, že jsme se snažili s tebou mluvit, prosili jsme tě a žadonili a vložili jsme všechnu svou zatracenou naději v to, že tohle pro tebe bude facka dostatečná na to, abys začal poslouchat, ale jediný, co jsi udělal, bylo, že ses uzavřel do sebe ještě pevnějc, a já to odnesl!“

Jeho tváře plály rudou barvou, když sáhl do kapsy svého hábitu a vytáhl dopis, který Nevillovi prakticky strčil před nos. „Dole, ty šílenče, na tebe čeká holka, která se může přetrhnout, aby se stala přesně tím, co tak zoufale potřebuješ, a ty máš zatracený štěstí, že je dostatečný magor na to, aby tě navzdory tomu, jak tvrdě jsi ji od sebe odstrčil, pořád ještě milovala!“

Neville si tvrdohlavě založil ruce na hrudi. „Nemá tušení, o co si žádá.“

„Zvážil jsi vůbec možnost, náš neohrožený debile, že by mohla být mnohem lepší než ty?“

Věnoval Seamusovi značně skeptický pohled. „A to jako jak?“

„Není nám určeno být samotáři, lidi takoví nejsou. Dej nám jen poloviční šanci a my postavíme rodiny, kmeny, klany, města, cokoliv dokážeme, ale nejsme předurčeni k tomu, abychom byli sami, a hádám, že pro to existuje důvod. Stejně jako existuje důvod, proč jsem se jako děcko pokoušel o věci, který by měly být nemožný; protože jsem někde hluboko věděl, že jsem čaroděj.“ Seamus chytil Nevilla za ruku a donutil ho vzít si tu obálku. „Ona se o tebe prostě chce jen starat.“

Neville si dopis vzal, ale zastrčil ho hluboko do kapsy svého vlastního hábitu a poodstoupil. Klekl si ke svému kufru a začal se přehrabovat v těch pár zbývajících věcech. „To nemůže,“ prohlásil pevně, „tak už s tím přestaň.“

Seamus tam jen bez hnutí stál, aniž by přišel blíž nebo se vrátil k tomu, co dělal předtím. Pak lehce naklonil svou pískovou hlavu. „Dokážeš přimět rostliny, aby jim narostly listy?“ zeptal se nakonec.

„Cože?“

„Říkám, dokážeš přimět rostliny, aby jim narostly listy? Nebo trny nebo květy, když teda o tom mluvíme?“ zopakoval tu otázku úplně stejně všedním tónem jako tu předchozí.

„Ne,“ odpověděl Neville jednoduše a odmítl vzhlédnout. Ať už Seamus mířil kamkoliv, tak lehce mu na lep nesedne.

„Tak jak to děláš? S kytkama ti to tak jde, ale pokud za ně ten růst nevykonáš magií, tak jak to teda děláš, že prospívají?“

„Ujistíš se, že mají správnou míru světla. Zaleješ je. Občas přihnojíš. Když to potřebují, prostřihneš je.“ Jeho hlas zněl ploše, zatímco z kufru vytahoval dvě ponožky a porovnal, zda k sobě pasují. Nepasovaly, takže je obě zahodil na hromádku určenou k vyhození.

„A pokud to neuděláš?“ přitlačil Seamus.

„Zemřou, nebo zdivočí, pokud jsou dostatečně silné. Ale obvykle prostě uhynou.“ Starý plakát, na který kdysi dávno Dean při příležitosti famfrpálového zápasu namaloval nebelvírského lva dupajícího po zmijozelském hadovi, byl rozškubaný k nepoznání, a přidal se tedy k ponožkám.

„Hannah taky není v otázce péče o rostliny dvakrát k zahození. Možná by ses zrovna tak mohl nechat jednou za čas zalít, pokud si tedy nemyslíš, že tě sama od sebe přiměje, aby ti narostly listy.“ Seamusův hlas byl tichý a odrážel se v něm hluboký smutek, jaký Neville nikdy předtím neslyšel. Přimělo ho to se zastavit, ačkoliv se stále ještě nepřinutil vzhlédnout. Když Seamus znovu promluvil, z úst mu vyšlo sotva zašeptání. „Protože ty nám hyneš, kamaráde.“

Když Neville vzhlédl, jeho přítel už se stihl odvrátit, ale jeho slova ještě dlouho visela ve vzduchu.

OOO

 

Bylo už po druhé hodině ráno, ale Neville nebyl schopný usnout. Po pěti hodinách, které strávil s otevřenýma očima v posteli, se konečně rozhodl, ale když se před ním otevřely dveře do Komnaty nejvyšší potřeby, musel se hodně zhluboka nadechnout, aby si to nerozmyslel, neotočil se a neutekl zpátky do nebelvírské věže.

Vztáhl jednu neviditelnou ruku, skrytou Zastíracím kouzlem, chytil za kliku a otevřel dveře. Uvnitř bylo podivně prázdno, jakoby nevybavený pokoj ne větší než kumbál na košťata s dalšími dveřmi umístěnými přímo naproti němu. Místnost věděla, že to je vše, co Neville potřebuje. Jen se dostat skrz, ať už si byl jistý, že chce opravdu projít nebo ne.

Jako by ho místnost ponoukala kupředu, dveře za ním zmizely a on instinktivně věděl, že jediná cesta odtud zůstala přímo před ním, dokud se zase nerozhodne vrátit. Třesoucí rukou otevřel dveře a prošel jimi. Za sebou zaslechl slabý syčivý zvuk, připomínající zašumění vánku, zatímco dveře ve zdi za ním přestaly existovat.

Mrzimorská společenská místnost nabízela pocit útulnosti i navzdory svému ponoření do absolutní tmy. Žluté závěsy a veselé malby na zdech zářily a kompenzovaly chybějící okna, nadýchané objemné gauče a křesla byly rozmístěny všude okolo a na přibližně tuctu kulatých dveří, které otevíraly cestu k ložnicím, bylo cosi malebného. Sem a tam leželo na stolech pár knih, ale kromě toho působila místnost podivně vyklizeným dojmem, podobným atmosféře v Nebelvírské věži těsně před nadcházejícími prázdninami nebo koncem roku, když si její obyvatelé postupně začali odnášet a balit své osobní věci, které ve společenské místnosti obvykle zanechávali.

Zavřel oči a snažil se rozpomenout, ze kterých z těch identických dveří Hannah tehdy na Valentýna vyšla. Seděli támhle na tom gauči, nicméně on seděl k jejím dveřím zády, takže...

„Polož svou hůlku,“ ozval se Ernieho chladný rozkaz a Neville se rázem ocitl v zářivě modrém světle hůlky. Namísto uposlechnutí se mu ruka sevřela okolo jeho zbraně ještě pevněji, zatímco ta druhá vylétla nahoru, aby si mohl zastínit oči. Než však stihl něco říct, světlo se odklonilo z jeho přímého pohledu. „Neville? Dobrá nebesa, co tady děláš?“

„Potřebuju mluvit s Hannah,“ odpověděl. „Jak jsi věděl-“

„Základní Prověřovací kouzlo,“ odpověděl Ernie nejistě, „ozve se pokaždé, když dovnitř nebo ven projde někdo cizí poté, co jsou dveře uzamčeny na noc. Ne, že bych očekával, že se dovnitř vloupeš zrovna ty. Nebo že se mnou budeš mluvit, zcela upřímně,“ prohlásil tu poslední část podstatně chladněji.

Neville udělal krok vpřed, schoval hůlku a bezelstně roztáhl ruce. „Prosím, Ernie, já vím, že jsem se choval jako debil, ale opravdu potřebuju mluvit s Hannah... nemohl bys mi prostě ukázat, které dveře jsou její?“

Komandant zůstal na chvíli zticha a pak krátce přikývl svou kudrnatou hlavou. „Dojdu pro ni.“ Dokráčel k jedněm z kulatých dveří a pak se zastavil a věnoval Nevillovi přes rameno dlouhý, varovný pohled. „Ale jestli jí jakkoliv ublížíš...“

„Neublížím,“ slíbil a pak zmateně dodal, „ale já myslel, že kluci do dívčích ložnic nemůžou.“

„Můžu jen sem,“ odpověděl Ernie. „Prýtová mi udělila výjimku, protože tu žije i moje žena.“

„Jak, eh... jak se vám dvěma daří?“ zeptal se Neville škrobeně.

„Jsme v pohodě. V první řadě pojedeme k jejím rodičům a pak za mou rodinou, abychom jim mohli přes prázdniny oznámit tu novinku.“ Ta zdánlivě normální konverzace připadala po téměř dvoutýdenním mlčení jak prvnímu mladému muži, tak Nevillovi samotnému, extrémně neohrabaná.

„Doufám, že to přijmou v pohodě,“ podotkl.

Ernie pokrčil rameny. „Ať už se jim to bude líbit nebo ne, budou si na to muset zvyknout. A jelikož už jsme manželé, až tak se naštvat nemůžou.“ Nastala krátká pauza, během které výraz v jeho obličeji změknul a v oříškových očích se rozlilo téměř to samé množství vřelosti, jaké si Neville pamatoval. „Každopádně díky za optání,“ kývl Ernie na Nevilla a pak otevřel dveře a zmizel v setmělé místnosti.

Uplynulo několik minut, než se ve dveřích znovu objevilo světlo hůlky a Ernie se vrátil zpět do společenské místnosti se Susan po boku. Víčka měla stále přivřená v polospánku a nyní zívla a protřela si jednou rukou oči, zatímco druhá jí nevědomky spočívala na břiše, na němž byly patrné mírné známky zvětšení, když si teď přitiskla látku své košilky blíže k tělu. Nicméně, když spatřila Nevilla, v okamžiku se plně probrala, v očích se jí rozzlobeně zablýsklo a ruka jí spadla zpět podél těla. „Tak jsi to ty!“

„Ahoj, Susan,“ usmál se bojácně. „Omlouvám se, že...“

„Přestaň.“ Namířila si to od Ernieho směrem k němu a zastavila se přímo před ním. Působila překvapivě hrozivě na čarodějku, která byla oproti němu poloviční a navíc neozbrojená, když mu zabodla prst do hrudníku. „Víš ty vůbec, kolik nocí jsem strávila snahou ji utěšit, když kvůli tobě plakala? Víš vůbec, jak moc jsi jí svým krutým tichým protestem ublížil? Ignorovat její dopisy! Ani se na ni nepodívat! Myslíš si, že si užívala, když musela hlasovat proti tobě? Nebo si možná myslíš, že se tě prostě snažila zastavit ve tvé hře na hrdinu, ve tvé snaze vydobýt si tvou drahocennou slávu, ty posrané, bezcitné nebelvírské prase!“ nabral její hlas řezavého rozzuřeného vřískotu a on ustoupil a zvednul ruce v obranném gestu.

„Omlouvám se! Nikdy jsem jí nechtěl ublížit! Jen jsem...“

„Jenom jsi měl hůlku strčenou tak hluboko v –“ Susanina tiráda byla přerušena jiným hlasem, o nic méně chladným, ale o poznání kontrolovanějším.

„To je v pořádku, Susan. Myslím, že odsud už to převezmu sama,“ přetáhla si Hannah přes svou noční košilku župan a vypadala plně probraná, když vstoupila do společenské místnosti a položila ruku na rameno své přítelkyně. „Ale děkuju ti. Myslím, že si zasloužil dozvědět se, že tady dole v posledních dnech není zrovna laureátem ceny sympatie.“

Susan se otočila ke druhé mladé ženě a když se vřelý pohled tmavých očí setkal s těmi zelenými, stiskla jí ruku. „Když budeš cokoliv potřebovat, Hannah, nebo jestli řekně něco-“

„Slibuju,“ usmála se Hannah, ale v jejím úsměvu nebyl ani náznak vřelosti. „Můžeš si podat všechno, co z něj zbude, a až s ním budeš hotová, můžeš ho přenechat Erniemu, když budeš chtít.“

„Jen nám dej vědět, až s ním skončíš, bez ohledu na výsledek,“ trvala na svém Susan, a když se otáčela ke svému manželovi, věnovala Nevillovi nehezký pohled. Pak spolu oba prošli dalšími dveřmi do místnosti, která byla zřejmě Ernieho ložnicí.

Hannah měla ruce překřížené na hrudi, zírala na něj a její bosá noha v pravidelném rytmu klepala do podlahy, zatímco její zelený pohled jakoby sálal zlobou, nic ale neřekla. Nervózně se ošil z nedostatku slov a pak se s nadějí úsmál. „Opravdu se omlouvám, Hannah. Nevěděl jsem-“

„Ty snad neumíš číst?“ zeptala se ledově.

„Až do dnešní noci jsem se na ty dopisy ani nepodíval. Upřímně, vlastně až těsně do momentu, než jsem přišel sem,“ přiznal.

„Proč ne? Přísluší mi snad právo s tebou komunikovat pouze v momentě, kdy s tebou souhlasím absolutně ve všem, tak je to?“

Jeho hlava poklesla. „Nevěděl jsem, že se snažíš mi pomoct.“

Rozhodila ruce do vzduchu v gestu nevěřícného vyčerpání a odfrkla si. „Dobrá nebesa, Neville, o co sis teda myslel, že se asi snažím? Pást se na tvém utrpení? Rýpat se v tom?“

„Přesně mi objasnit, proč jsi názoru, že nejsem dostatečně dobrý na vedení BA. Že mě pořád miluješ, navzdory tomu, že jsem to nezvládl. Navzdory tomu, že nejsem tak silný, jak sis o mě předtím myslela.“ V jeho hlase nebylo ani stopy po sebelítosti, byla to jen přímočará rezignovanost, která ji přiměla přerušit tok jejích dosavadních myšlenek.

„Myslím si jen to, co všichni ostatní… žes na sebe příliš silně tlačil a že tě musíme jedním nebo druhým způsobem zastavit, než tak sám sebe zabiješ. Ani přinejmenším nejsi slaboch, naopak jsi pro své vlastní dobro až příliš silný. A proč bych si po tom všem, co jsi pro nás udělal, myslela, že nejsi dost dobrý na to, abys nás vedl?“ Všechna její zloba se už vytratila a ona zůstala jen zmatená a trochu ublížená.

„Chudáček ubohý Neville. Vždy tak blízko, ale zároveň neschopný odpustit si pokaždé nějakou základní, fatální chybu. Proti směru hodinových ručiček namísto po směru. Deset odměrek švábích oček namísto desetiny odměrky,“ odcitoval Snapeova slova se stejně monotónní dikcí, pak pokrčil rameny. „Nakonec to vždycky zvořu. Většina lidí to omluví, ale hádám, že poté, co jsem do tohohle investoval tolik, jsem to už prostě nechtěl slyšet.“

„No, kdyby ses nerozhodl, co v těch dopisech stojí, ještě předtím, než jsi je četl, nemusel bys to poslouchat ode mě nebo od sebe samotného, nebo od kohokoliv, kdo ti řekl tu hnusnou věc, kterou jsi mi právě citoval,“ přistoupila k němu Hannah o krok blíž, vztáhla ruku a položila mu ji na rameno.

„Byl to Snape,“ odpověděl.

„Ty jsi namísto svých přátel poslouchal Snapea?“ rozšířily se její oči šokem. „Neville!“

„Je mi to líto,“ pokrčil rameny. „Jde o to... ono...“ Neville se zhluboka nadechl a pak se rozhodl dál nic neskrývat, chopit se šance a přiznat pravdu. „Bolelo to, Hannah. Když jste se všichni rozhodli zbavit mě vedení, bolelo to víc, než cokoliv jiného v mém dosavadním životě. Připadalo mi, jako by na ničem, co jsem udělal, na ničem, o čem jsem si myslel, že jsem dosáhl, a všem, čím jsem se stal, absolutně nezáleželo a jako by všechny ty nejhorší věci, které jsem si myslel sám o sobě nebo které mi kdo o mně řekl, byly pravda. Vy všichni tvrdíte, že jste to udělali, abyste mi pomohli, ale, sakra, skoro se vám povedlo mě úplně zničit, když jste to udělali... možná kdybyste mě varovali, kdybyste řekli nahlas, kam to směřuje, ale prostě to udělat...“ Jeho hlas se při té myšlence zlomil a on zavrtěl hlavou, neschopný pokračovat.

„Tak moc mě to mrzí.“ Na jeho ramenech nyní spočívaly obě její ruce a na jejím krásném obličeji se zračila čistá lítost. „To jsme nikdy nezamýšleli. Neměli jsme ani tušení – já neměla ani tušení. Chtěli jsme jen, aby to pro tebe byl dostatečný kopanec pro návrat do reality.“

„O nic nejde. Došlo jen k nedorozumění, hádám,“ usmál se na ni slabě. „Pokud jste to nezamýšleli, nesejde na tom.“

„Ne, sejde,“ trvala na svém. „Záleží na tom, pokud ti lidé ublíží, a obzvlášť, když ti ublíží někdo, koho miluješ, musí to napravit.“

Nechápavě se zamračil. „Ale vždyť už ses omluvila.“

„Já jsem neřekla omluvit. Řekla jsem napravit to.“ Její ruce se přesunuly z jeho ramen na krk, až nakonec vyšla vstříc jeho objetí a stoupla si na špičky, aby ho mohla políbit, než se s úsměvem odtáhla. „A nemyslela jsem tím jen vynahradit ti to trochou mazlení.“

Neville se uchechtl, sám překvapený tím zvukem, který se neslyšel vydat od doby, co byl Kevin unesen. „To by mi ale taky nevadilo, víš co.“

„No, pak hádám, že bych to mohla přidat jako součást balíčku,“ znovu ho lehce políbila, ale její hlas zvážněl, když svůj pohled uzamkla v jeho. „Nech mě jet s tebou domů, Neville. Za tátou pojedu místo toho až na konci prázdnin. Jemu na tom stejně nebude záležet, vážně.“

Její prsty mu odhrnuly vlasy z očí, pak se vrátila k jeho krku a on zalapal po dechu, když mu začala jemně, ale pevně mnout svaly a tlačit na ty rozbolavělé uzlíky způsobem, který téměř bolel, ale zároveň byl nesnesitelně příjemný. Zavřel oči a nedobrovolně se naklonil vstříc tomu doteku a bojoval sám se sebou, aby ze sebe nevydal zasténání. Její hlas zazněl ve stejném rytmu, v jakém se pohybovaly její prsty. „Nech mě ti pomoct. Nech mě tě milovat. Nech mě být tu pro tebe. Nech mě se o tebe starat. Nech mě to všechno napravit. Nech mě pomoct ti vrátit se zpátky k nám.“

Hanniny prsty se stáhly a on otevřel oči. „Nepřestávej,“ vyhrkl ze sebe a pak se zahanbeně začervenal. „Chci říct...“

„Nemám to v plánu,“ prohloubil se její úsměv, který se sotva objevil na jejích rtech, avšak namísto toho se skrze oči dotkl až její duše, když vzala jeho ruce do svých a položila je na místo, kde spočívalo její srdce. Ke svému překvapení ucítil pod látkou noční košilky malou chladnou baňku přívěsku, který jí daroval, a z jiskřiček v jejích očích poznal, že chtěla, aby o něm věděl, zatímco zašeptala: „Slíbila jsem ti, že nepřestanu žít. Takže vše, co teď musíme udělat, je přivést tebe zpátky k životu.“

OOO
 

Babbiččina reakce na jeho vzezření, když vystoupil z Bradavického expresu, Nevilla nepřekvapila. Byla zhrozená a vyžadovala vysvětlení, jak se to k němu Snape a Carrowovi chovali, ale on byl na její znepokojení připravený a celkem jednoduše se mu podařilo setřást její obavy tím, že přiznal, jak poněkud zbagatelizoval závažnost situace své nákazy Dračími spalničkami, když jí o nich psal. Nebyla to lež – opravdu málem zemřel a neřekl jí tehdy, jak vážné to s ním bylo – ale stejně se mu ulevilo, když jeho vysvětlení přijala bez dalších výslechů. Celá otázka okolo BA byla pro něj stále ještě příliš čerstvá.

Babča a Hannah spolu klábosily téměř celou cestu až do Willow Creek, avšak Neville seděl tiše ve své stísněné, vrzající sedačce v Záchranném autobusu, přes uličku od obou čarodějek, a sledoval, jak se okolo jeho ruky tvoří mlžný opar, když ji přitiskl na okenní tabulku. Zlost byla jednoduchá. Zlost na Snapea a Carrowovy a Bellatrix a Vy-víte-koho. Zlost na zbytek BA. Zlost na sebe samého. Na zlosti bylo cosi nádherně čistého a jednoduchého. Nemusíš přemýšlet, abys cítil zlost.

Teď byly věci komplikovanější. Jeho zlost tam byla stále, stačilo mu jen vzpomenout si na úšklebek na Malfoyově bledém, špičatém obličeji, na Ginnina zatažená ramena, když mu odňala vedení BA, na chladné uspokojení ve Snapeových očích, když seděl usazený za profesorským stolem. Ale teď v něm toho bylo o tolik víc. Lítost, odhodlání, strach, rozhodnost, nejistota, vzdor, bolest, vděčnost, zrada, láska, zoufalství, naděje… ty pocity se navzájem proplétaly a narážely na sebe v jeho srdci a mysli, a jedna druhou nulovala jako zářivé barvy, mísící se uprostřed v blátivě hnědou a ponechávající ho podivně chladným.

Neville věděl, že má Hannah nějaký plán, jakmile přijedou domů, ale neměl ani tušení, co by to mohlo být. Chystala se o něj starat, jak řekla, ale co to vůbec znamenalo? Pokusí se ho snad zatlačit do postele jako invalidu a krmit ho polévkou a slabým čajem? Ne. Bez ohledu na to, co kdo říkal, to on nedovolí. Nebo si s ním snad chtěla povídat, mohla mít snad pocit, že by mu z nějakého důvodu pomohlo vytáhnout na světlo všechny hrůzy minulých měsíců a nechat ho je prožít znovu spolu s ní? To taky udělat nehodlal.

Neville si povzdechl, nechal čelo padnout na chladné sklo a zavřel oči. Kdyby měl nárok se k tomu nějak vyjádřit, měla by ho prostě nechat si to všechno srovnat v hlavě. Nechat ho hrabat se v hlíně bez obav ze známek a mazlit se s ním beze strachu, že je načapají Carrowovi, a sedět s ním na trávě v teplém slunečním svitu a chladném, raně jarním větříku, bez ohledu na obavy, že se má místo toho připravovat na další schůzi. Ale on na to žádný nárok neměl, jak dobře věděl, a rozhodně se necítil na další hádku s ní. Ve skutečnosti se vlastně necítil vůbec na nic.

Willow Creek se nacházel hluboko dole na abecedně uvedeném seznamu všech destinací kouzelného autobusu a bylo již pozdní odpoledne, když mu Hannah zatřásla s ramenem a vyrušila ho ze zadřímnutí, které si ani neuvědomil. Ukázala ven z okna a netrpělivě poklepala prsty na ucho své kabelky. „Jsme-“

„To vidím,“ utnul ji, odepnul kufr z místa nad svým sedadlem a stáhl jej dolů, než jej za pomoci levitačního kouzla přenesl přes hlavu čarodějky ve středních letech, která seděla před ním. Věnoval jí pohled přes rameno. „Máš svůj?“

Hannah obrátila hlavu ke svému vlastnímu kufru, líně se vznášejícímu v uličce za ní, a oba si pospíšili z autobusu. Sotva se stihli pustit posledního měděného držátka na dveřích, než se autobus za kvílení brzd a obláčku smradlavých výparů prudce rozjel a o sekundu později jim s hlasitým PRÁSK zmizel z dohledu. Hannah se zašklebila a zamávala si rukou před obličejem. „Nesnáším to tam.“

Babča přikývla. „Rozhodně existují i příjemnější způsoby cestování, drahá. Naneštěstí se Letaxové síti v tyto dny nedá věřit.“

Neville ze sebe vydal zvuk nezúčastněného souhlasu a vydal se směrem k jejich domu, ale Hannah jej brzy dohnala, její kufr ji s lehkým pohupováním následoval jako nějaký pes roztodivného tvaru. Ani trochu mu nepřipadala překvapená z toho, že se pokusil sám vyrazit napřed. Ztlumila hlas, aby následující konverzace zůstala jen mezi nimi a chvílemi musela popobíhat, aby stačila jeho dlouhým krokům. „Víš, neřekla jsem tvojí babičce, že jsi byl propuštěn z BA.“

„Díky,“ opáčil suše.

„A ani se k tomu nechystám,“ pokračovala, „to už je na tobě. Nebudu se snažit nějak míchat do tvých rodinných záležitostí. Ale mám pár pravidel, která si chci vyjasnit, pokud mě opravdu chceš nechat ti pomoct.“

„Hm?“ pokusil se vytlačit tu rezignaci ze svého hlasu, ale nebyl si zcela jistý, jestli se mu to povedlo.

„Za prvé: budeš odpočívat.“ Neville ze sebe po tom prohlášení vydal krátké odfrknutí, ale ona jen pohodila hlavou a tvrdohlavě vystrčila bradu. „Pokud to musí být, můžeš pořád posilovat, ale jen půl hodiny a jen každý druhý den. Ernie říkal, že tím způsobem, jak cvičíš, stejně pálíš svaly stejnou rychlostí, jakou je stavíš. A já si osobně myslím, že ví, o čem mluví.“

Nucen s nechutí uznat její poslední poznámku, Neville mlčky přikývl a ona se spokojeně usmála. „Za druhé: nebudeš přede mnou nic skrývat. Nemůžu se snažit ti neustále pomáhat a dělat pro tebe hezké věci, pokud bych se měla strachovat, že to má přesně opačné účinky a já o tom ani nevím.“

Zamračil se. „Jak to myslíš?“

„Například když bych ti chtěla udělat kvalitní, pořádnou masáž,“ začala vysvětlovat, „ale nemůžu, pokud nebudeš ochotný mi přiznat, že tě to kvůli těm jizvám bolí.“

Zatím to vypadalo poměrně jednoduše, ale opět přikývnul pouze neochotně. „Já… celkem se mi líbilo, co jsi minulou noc prováděla s mým krkem.“

„Fajn, protože toho mám v záloze ještě mnohem víc. A v neposlední řadě chci, abys mi slíbil, že se pokusíš užít si trochu zábavy.“

Neville zastavil a otočil se, aby na ni mohl pohlédnout, jako by zrovna promluvila jezersky. „Zábavy?“

„Vzpomínáš si, Neville, to je ta věc, co jsme vždycky dělali spolu, když šly události hodně do háje.“ Její úsměv byl orámovaný smutkem, ale zrcadlila se v něm i naděje. „Vím, že se musíme oba rozloučit a vyřešit naše záležitosti, ale pokud má tohle být naše poslední šance na úplnou svobodu předtím, než zemřeme, ráda bych si to zkusila taky trochu užít. Možná udělat nálet na pár obchodů v Příčné ulici, udělat si piknik jen pro nás dva, až budeme v Blackpoolu, navštívit jarní karneval. Nezáleží, co to bude. Jenom, chápeš, chci aspoň jedno odpoledne, kdy se spolu pokusíme jít na obyčejné rande bez velkých gest nebo tak, ale prostě si jen užívat, že jsme zamilovaní teenageři.“

Něco v jeho hrudi nad jejími slovy poskočilo a téměř zoufale po té představě sáhlo, ale jeho převažující část zůstala bdělá, očekávající úder a obávající se nechat své zábrany plně padnout, aby mohl přiznat, že to zní jako úžasný nápad. „Jenom.. rande?“

Jemně se zasmála. „Rande. Copak jsi o ničem takovém dřív neslyšel? To je něco, co čarodějky a kouzelníci dělají, když mají rádi jeden druhého a nejsou zrovna zaneprázdnění plánováním revoluce.“

Ke svému překvapení ucítil Neville na tváři malý úsměv. „Jo, myslím si, že to by bylo skvělé.“

„Neville!“ vydala ze sebe Hannah přehnané zalapání po dechu. „Myslím, že jsem pod těmi vrstvami na moment dokonce zahlídla tebe!“

Uchechtl se. Nemohl tomu pomoct, ačkoliv to bylo způsobem, jaký nedokázal plně popsat, podivně strašidelné. Jako by něco okolo něj čekalo na moment, kdy ho bude moci potrestat za jeho smělý a otevřený projev štěstí poté, co tak příšerně zklamal. „Co, myslíš si snad, že jsem pod vlivem Mnoholičného lektvaru, abych vypadal takhle?“

„To ani v nejmenším,“ zazubila se na něj poťouchle a nahnula se blíž. „Chci říct, myslím, že ani Mnoholičný lektvar by neoklamal někoho, kdo tě opravdu zná...“ Nevšiml si, kdy její ruka vklouzla pod volné záhyby jeho rozeplého kabátu, dokud ho naráz neštípla, a on vyjekl a pustil kufr na zem. Než si vůbec stačil uvědomit, co udělala, vší silou se rozběhla do sprintu a nechala svůj vlastní kufr daleko za sebou, zatímco pelášila zbytkem dlouhé zahradní cesty směrem k domu. Její zlaté vlasy za ní ve slunečním světle vlály téměř stejně zářivě, jako se rozléhal zvuk jejího smíchu.

A on ji následoval a jeho dlouhé nohy rychle doháněly její náskok, až ji nakonec popadl, povalil ji na heřmánkem posetý trávník a nemilosrdně ji začal lechtat. Ječela a lapala po dechu a smála se, líce jí zrůžověly a do vlasů se jí dostala spousta okvětních lístků, jak se pod ním svíjela. On jí uhýbal, snažil se dostat své zranitelně lechtivé boky z jejího dosahu a sotva mohl uvěřit tomu, že se slyší tak hlasitě a nespoutaně smát.

Koutkem oka zahlédl, jak babča prošla okolo nich do domu, jejich kufry ji nyní trpělivě následovaly. Na malý moment se zarazil, nejistý, co babča udělá, ale když její oči zabloudily k nim, mohl by přísahat, že zahlédl úsměv, ve kterém se téměř najisto zračila úleva.

To momentální zaváhání ho stálo hodně, protože Hanniny prsty našly jeho žebra, a pak už byl babiččin podivný pohled to poslední, na co myslel. Konec konců, tohle byla válka.

 

 

 <<< Předchozí       Následující >>>