15. Z popela (2/2)

31.08.2018 13:45

Nezahojilo se to za noc. Neville se stále cítil hluboce podvedený a o to hůř, když se ten bolestivý pocit jako otočkou tvrdě vrátil zpět, zhruba hodinu po tom blaženém momentu na trávníku v předzahrádce, kdy už to vypadalo, že zmizel nadobro. Hannah ho však ujistila, že to je normální. Ke svému překvapení zjistil, že jeho přítelkyně bojovala minulý rok s téměř stejným pocitem.

Všem kromě Susan připadalo Hannino chování poté, co byla její matka zabita, naprosto normální, ale v soukromí, jak přiznala, to bylo velice, velice zlé. Vražda Peggy Abbotové byla nesmyslná, zbytečná – bystrozoři se domnívali, že ta sladká, oblíbená čarodějka byla jednoduše ve špatnou chvíli na špatném místě – ale Hannah byla přesvědčená, že je na vině její zapojení do BA, a tato její vina, zdvojnásobená žalem hnaným odmítnutím jejího otce, ji téměř zničila.

Neville už dávno věděl, že události toho roku nezanechají jizvy jen na jeho těle, ale také na jeho duši, ale jak dny pomalu ubíhaly, cítil se každým dnem o trošku víc jako své staré já a pomalu v sobě začal nalézat vůli odpustit svým přátelům jejich nedobrovolnou zradu. Jak se ten temný mrak nad ním vypařoval, Neville jasněji a jasněji chápal důvody jejich rozhodnutí, a ačkoliv to bylo chybné, pochopil, že není jediný, kdo dokáže špatně vyhodnotit situaci, a jeho naděje ve znovuzískání své pozice, až se vrátí do Bradavic, v něm sílila.

Pátý den svých dvoutýdenních prázdnin opět cestovali Záchranným autobusem, tentokrát do Blackpoolu, pobřežního letoviska, kde spolu se zbytkem vzdálené rodiny žili Gampovi, jeho prarodiče z matčiny strany, a kde jako dítě strávil nespočet prázdnin. Už v ranní hodiny bylo v centru narváno jak mudlovskými, tak kouzelnickými turisty, ale on a Hannah obdrželi povolení se na odpoledne vypařit, zatímco si dospělí vyměňovali nespočet mysl otupujících společenských frází a vedli nezávaznou konverzaci. Vzal ji proto na relativně izolované místo na dlouhé promenádě. Vlastně to bylo to stejné místo, kde se jej jeho prastrýc Algie snažil jako malého chlapce přinutit k projevení magie, a on jí to se smíchem líčil, zatímco seděli na okraji mola a temné, černé vody Irského moře omývaly pilíře pod nimi.

„...no, tak jsme se výborně bavili, a pak už jsem byl najednou ve vzduchu a další věc, kterou si pamatuju, je, že jsem pod vodou. Nebál jsem se, jestli tomu dokážeš uvěřit. Jenom jsem byl totálně vyvedený z míry. Když o tom teď přemýšlím, myslím, že to je důvod, proč jsem ze sebe nedostal žádnou magii. Neuvědomil jsem si, že jsem se málem utopil, dokud mě nevytáhli, a pak byli všichni dospělí tak rozrušení, že jsem, upřímně, prostě začal brečet,“ pokrčil Neville rozpačitě rameny. „Babča s nimi potom nemluvila celé měsíce.“

Hannah se zahihňala a zahleděla se dolů do temně modré vody. „Chápu proč! Je to pěkná výška!“

„Jo, no, tohle byl popravdě jeden z jeho bezpečnějších nápadů,“ zavrtěl pobaveně hlavou nad svými vzpomínkami. „Ty se s ním vlastně setkáš. Tak mě napadá, že je vlastně trochu jako Lenka. Milý člověk, ale nevaří zrovna stejný lektvar jako zbytek světa.“

Vědoucně přikývla. „Myslím, že v každé rodině je někdo takový.“

„Kdo je to u vás?“ přisunul se Neville po hrubých prknech starého mola blíž k ní a houpal bezmyšlenkovitě nohama ve vzduchu.

„Teta Winnie,“ zkřivila obličej v posměšné imitaci nesouhlasného úšklebku staré čarodějky. „‘Nesahej na to, Hannah, mají nevyčíslitelnou hodnotu!‘ Má obrovskou sbírku těch staromódních panenek z řady Koláčkových Kouzelnic. Myslím, že každou, kterou kdy vyrobili. Každopádně jsou jich po celém domě stovky, všechny umístěné v očarovaných bublinách, aby je kočky nepřevrhly, a jakmile se k jedné přiblížíš blíž než na padesát stop, může se zbláznit, jako kdyby ses je chystal ukrást nebo co.“

„Nemyslíš snad takové ty malé porcelánové čarodějky s velkýma očima a prostoduchýma tvářičkama, že ne?“ zeptal se.

„Ty tak roztomiloučké, že ani Umbridgeová nemá šanci? Protože ano, ty přesně myslím,“ přikývla vážně. „Vejít do toho domu je jako snažit se vyjíst půlku Medového ráje na posezení. V momentě, kdy překročíš práh, můžeš doslova cítit, jak ti uhnívají zuby,“ přehnaně se otřásla a pak se zasmála.

„Myslím, že Ty-víš-kdo získal opravdu špatnou představu,“ podotkl Neville a ukousl si další sousto z obrovského zmrzlinového kornoutu, který si koupili napůl. „Slyšela jsi někdy Ginny vyprávět o jejím strýci Biliusovi? Ve starých kouzelnických rodinách se to začíná pěkně zvrtávat. S největší pravděpodobností by se nám nějaká nová krev docela hodila.“

„Já ti nevím,“ natáhla se Hannah a setřela mu z nosu šmouhu od čokoládové polevy. „Colin má taky pár hodně dobrých historek o svém bratranci, který si myslel, že ve zvuku, který vychází z rádia, když přelaďuješ stanice, nalezl zprávy od mimozemšťanů. Možná je to prostě lidma.“

„Moje sestřenka z druhého kolena si málem vzala chlápka, co – Hannah?“ zarazil se uprostřed věty a znepokojeně se na ni podíval. Ztuhla na místě se lžičkou na půli cesty do úst a její tváře náhle zbledly.

„Copak tys to necítil?“ zašeptala.

„Co jsem necítil?“

„Můj galeon.“ Lžíce při dopadu na molo zarachotila, jak ji bez zájmu upustila, ignorujíc cákance jahodové zmrzliny s čokoládovou polevou, které se rozstříkly všude kolem.  Na pár vteřin se nejistě hrabala v zadní kapse svých džínů a pak z nich vytáhla očarovanou minci.

Nevillova vlastní mince byla zamčená v kufru zpátky doma, zanechaná napospas jako příliš hořká připomínka toho, co ztratil, ale na to, že je zbaven vedení, si ani nevzpomněl, když se v plném pozoru nahnul blíž, aby si přečetl vzkaz podél okraje.

„Doraž na PřčUl. Velké zprávy o HP. C.P.,“ přečetl nahlas, pak vzhlédl a projelo jím vzrušení tak silné, až se otřásl. „Hannah! Jde o Harryho!“ odmlčel se Neville a v duchu prolétl jména členů nedávno rozšířené BA. „C.P. To je buď Camellia Parkinsonová nebo Christopher Parnett.“

„Je to Parkinsonová,“ oznámila přesvědčeně. „Říkej tomu čarodějčin instinkt, ale ona je z Havraspáru. Ta zpráva obsahuje kapitálky a diakritiku. Parnett tohle nepoužívá ani v esejích, natož na okraji galeonu.“

„I tak, zprávy o Harrym!“ chytil ji dychtivě za paži. „Pojďme se tam prostě přemístit a zjistit, o co jde, prosím! Rodina ani nezjistí, že jsme byli pryč.“

V jejích zelených očích jí hrála stejná dychtivost, jakou cítil on, ale zaváhala, zatímco pohledem přejela molo okolo nich. „Je tu obrovská spousta lidí, Neville.“

„Na cestě sem jsme minuli obchod se suvenýry, ani ne sto kroků nazpět po promenádě. Je pořád zavřený a mezi cedulí a stánkem je prostor, odkud nás nikdo nemůže vidět!“

Zarazila se a přeměřila si ho pohledem. „Jak tohle víš?“

Zuřivě zčervenal. „Já… no… trochu jsem se rozhlížel po místech, která bychom mohli využít k líbání… kdybys, uh… no, později chtěla,“ přiznal.

Hannah se zahihňala. „Před domem tvojí tetičky je velká hráz. Tam jsem nás viděla já.“ Postavila se na nohy, její vlastní tváře šarlatově rudé. „Tak dobře, tedy. Jdeme... Ne teda líbat se, ale chci vědět, co se děje s Harrym, za podmínky, že se okamžitě po setkání s Camelií vrátíme nazpět.“

„Slibuju,“ přikývl. Pospíšili si k obchodu se suvenýry a nacpali se do setmělé mezery mezi vysokou cedulí a lamelovými boky stánku. Nevillovo srdce zběsile bilo nadšením. Poslední znamení, že je jejich přítel vůbec naživu, dostali v prosinci, a pokud šlo o něco, co upoutalo pozornost Parkinsonové, muselo jít o něco velkého. Mladá havraspárská studentka nikdy nebyla z řad těch nejzanícenějších členů BA a rozhodně nebyla typ, který by roznášel drby.

Zavřel oči a soustředil se na černovlasou čarodějku s prasečím nosem, zatímco se  otáčel na místě, dokud se okolo něj nerozlil ten krátký, stísněný pocit přemisťování, ten podivný pocit, jako by vás někdo tlačil skrze úzkou neviditelnou trubku, a pak už byli na místě. Neville zamrkal a rozhlédl se, aby se zorientoval, než spatřil Hannah, která si jednou rukou uhlazovala své lehce rozcuchané vlasy a rozhlížela se okolo sebe, jako by napůl očekávala, že tam uvidí stát samotného Harryho. Namísto toho se objevilo jen cosi, co připomínalo malý obývací pokoj, osvětlený tlumeně a vybavený pohodlně, byť trochu neosobně.

Hannah byla první, která jejich okolí rozpoznala, a oči se jí rozšířily. „Jsme v Děravém kotli.“

„Ztište se, Pansy je vedle v pokoji.“ Otočili se za zvukem Camelliina ostrého zašeptání a spatřili ji stát téměř přímo za sebou, s rukama vbok a nečitelným výrazem na tváři, jako kdyby jediné, na co dokázala v tu chvíli myslet, bylo, aby nevzbudili pozornost její sestry. „Poslední půlhodinu tu ječí, ale Millicent se ji podařilo uklidnit. Myslím, že jí něco podstrčila.“

Neville se znepokojeně zamračil. „Ale my jsme se sem právě přemístili, nebude-“

„Lidi se do a z Děravého kotle přemisťují v jednom kuse,“ odpověděla znale Hannah. „Pokud chceš nějaké soukromé místo, Cammy, o troje dveře dál nalevo je zásobovací místnost, kde skladujeme ložní prádlo a další věci. Tohle je apartmá 6, že?“

Mladé havraspárské studentce spadla brada. „Jak jsi to-?“

„Můj dědeček tohle místo vlastní,“ vysvětlila. „Tak pojďte...“

Zavedla je všechny tři do malého kumbálku, kam se sotva vmáčkli, Camellia si vlezla na jeden z regálů, zatímco Neville se jako největší z nich tří musel nepohodlně shrbit a posadil se na převrácený kýbl od mopu. Jakmile se za nimi zavřely dveře, pronikavě vzhlédl ke Camellii. „Takže... o jaké velké zprávy se jedná?“

Nejistě pozdvihla jedno ze svých obočí, zatímco se podívala na Hannah. „Myslíš, že mu to můžu říct? Je stabilní?“

Ta otázka zasáhla Nevilla silou úderu pěstí a on cítil, jak mu do tváří stoupá barva. „Jsem naprosto v pořádku, slečno Parkinsonová,“ ujistil ji ledově.

Hannah přikývla. „Velitel Longbottom si vzal dočasné služební volno, pokud si vzpomínáš.“ Překvapeně se na ni zahleděl, když to dořekla. Až dosud nevěděl, jak přesně byl jeho odchod vysvětlen zbytku BA a nyní pocítil víc než jen úlevu, když zjistil, že až se vrátí, nebude muset čelit tomu, že každý zná tu tvrdou pravdu.

„Kolují povídačky, že jste ho vyhodili, protože mu přeskočilo,“ vyhrkla ze sebe Camellia neomaleně.

„No, povídačky jsou jen povídačky. A povídačkám se nemá vždycky věřit,“ přimhouřila Hannah oči na mladou čarodějku. „Opravdu doufám, žes nás sem přivolala kvůli něčemu důležitějšímu než jen tohle.“

„Přímo z úst Temného pána,“ ujistila je s pokývnutím hlavy. Na její tváři se objevil výraz absolutní důležitosti a odnesl předchozí nejistotu. „Pansy se celou dobu, co jsme tady, poflakuje po Obrtlé ulici,“ vysvětlila jim s útrpným výrazem. „Pořád doufá, že zaslechne něco o Dracovi nebo že, Merlin nám pomáhej, že na něj snad dokonce shodou okolností narazí. Vždycky byla zlá, chápete, ale od té doby, co se z něj stal skutečný smrtijed, je nesnesitelná.“

„Měl někdo odvahu na to, aby jí řekl, že to Malfoy táhne s Greengrassovou?“ zahihňala se Hannah škodolibě.

Camellia na ni zpatra shlédla ze své polohy na regálu. „Chceš se snad ty stát tím poslem dobrých zpráv, Abbottová? Jak je na tom tyhle dny tvoje Štítové kouzlo?“

„Ano, ano,“ přerušil ji netrpělivě Neville, „ale co to má společného s Harrym?“

„Potter, Grangerová a Weasley – tedy Ron – byli zajati lapky, včetně vašeho starého známého Fenrira, Neville, a zrovna včera odvedeni na Malfoy Manor, aby je předali Temnému pánovi.“

Nevillovo srdce se zastavilo a cítil, jak jeho tvář nabývá nezdravě bledé barvy. „Ne...“ vyšlo z něj tenké zachrčení, obsahující zašeptané zoufalství a tříštící se naději, zatímco Hannah vypadala, že sotva zadržuje slzy.

„Ach, ale oni utekli,“ usmála se Camellia, která si ten moment očividně užívala. „To je důvod, proč je Pansy v takovém stavu. Podařilo se jim zmizet spolu s nějakými dalšími vězni, o koho šlo, bohužel nevím, a navíc ještě ukradli hůlky Dracovi a jeho tetě Bellatrix a omráčili tucet dalších lidí. Temný pán byl bez sebe. Nic takového nikdo z nich ještě nezažil. Povolal všechny svoje smrtijedy dohromady a přiměl je dívat se na to, jak mučí celou Malfoyovu rodinu, dokonce i Bellatrix, a to je ona jeho nejbližší. Všichni o tom mluví.“

„Dostalo se to do Věštce?“ dotázal se Neville. „Kdo další o tom ví?“

„Je to velké selhání, takže to Temný pán nechce publikovat... Takže popravdě jsou to jen smrtijedi a jejich blízcí,“ odpověděla Camellia.

Rychle přikývl, zatímco mu mysl už pracovala na plné obrátky, a on se otočil k Hannah. „Jestli vědí, že je Ron spolu s Harrym-“

„Někdo musí varovat Ginny,“ pochopila bez zaváhání a pak si skousla ret. „Pokud už není příliš pozdě.“

Jakmile Neville vstal, vztáhl ruku a poplácal Camellii pochvalně po rameni. „Dobrá práce, Parkinsonová. Pokud zaslechneš cokoliv dalšího...“

„Ozvu se...“ zaváhala dívka a svýma tmavě modrýma očima horlivě hleděla do jeho, odhadujíc jeho skrytou sílu a příčetnost. Nakonec mu věnovala malé, spokojené přikývnutí. „Chci říct, ano, pane.“

Vytáhl hůlku a sledoval, jak Hannah udělala to samé. Pak vyšli ven na chodbu a připravili se na otočení do vzduchoprázdna. „Buď připravená,“ varoval ji, „můžeme tam najít cokoliv.“ Přikývla, v obličeji se jí zračila připravenost, ruku měla pevně stisknutou okolo tenkého proutku jabloňového dřeva obsahujícího pero z fénixe, a on se zhluboka nadechl. „Tak tedy do Doupěte.“

Když se objevili na místě, onen pohodlný, útulný domeček, jaký si pamatoval, byl k nepoznání. Okna byla roztříštěná, nábytek roztřískaný, polstrování roztrhaná a různé drobnosti rozházené a rozbité po zemi. Tapety visely ze zdí v širokých, povadlých pruzích a ve zdech zely díry, které někdo prorazil ve snaze najít osoby skrývající se za nimi. Kuchyňské dveře se kývaly na jednom zbylém pokrouceném pantu a veškeré skříňky měly dvířka urvaná nebo rozevřená dokořán, talíře a hrnky ležely ve směsi barevných střepů na podlaze a v obývacím pokoji bylo nad krbem, kde kdysi visela velká fotografie Weasleyovy rodiny, přes celou zeď neohrabaným, primitivním písmem vyryto slovo KRVEZRÁDCI!

Neville zalapal po dechu a srdce se mu bolestně sevřelo při pohledu na zničený dům jeho kamaráda. Začala se mu třást ruka, ale on pevně zatnul pěst a přinutil se držet hůlku pevně. Neozval se jediný zvuk svědčící o pohybu a jediný náznak života a on kývl směrem k Hannah, která mávla svou vlastní hůlkou do temné uličky za dveřmi vedoucími z obývacího pokoje. „Hominum Revelio!“

Z konce její hůlky vystřelil stříbrný paprsek světla a vytryskl ze dveří, ale bez návratu se ztratil a ona se k němu s bledou tváří otočila. „Všichni jsou pryč, Neville.“

„Pojďme ven,“ odpověděl, „podívat se, jestli uvidíme Znamení zla. Weasleyovi byli významní. Jestli je zabili, ujistili by se, že se to každý dozví.“

Snažil se nerozhlížet se po zničené místnosti okolo sebe, po fotografiích, které se, roztrhané na kusy, stále usmívaly a mávaly ze svých rozbitých rámečků, po škrábancích a rýhách na podlaze, po olejových lampách vykroucených ze svých cínových podstavců, a skrze suť se vydal ke vchodovým dveřím. Ty byly zcela zničeny výbuchem, západka stále nepatřičně trčela v petlici po straně zející díry, a Neville prošel skrz a zadržel dech, zatímco se otáčel k obloze nad vysokou šikmou stavbou.

Na něj však shlížely pouze mraky.

Vydal ze sebe hluboký úlevný výdech a otočil se k Hannah, která se k němu právě blížila a nesla v rukou něco, co vypadalo jako přenosné hodiny. „Žádné znamení!“ oznámil a úlevně se zazubil. „A to kouzlo by nám odhalilo těla, takže to znamená, že všichni utekli!“

Na Hannině hezkém obličeji se neobjevila žádná úlevná reakce. „To si nemyslím, Neville,“ prohlásila tiše. „Myslím, že je zajali.“

Zamračil se. „Proč?“

Zvedla hodiny a on nyní spatřil, že na ciferníku nebyla žádná čísla. Namísto toho k němu bylo upevněno deset ručiček, každá označená jménem jednoho člena Weasleyovic rodiny – včetně jedné, na které stálo Paní F. Weasleyová, což, jak usuzoval, byla Billova novomanželka – a po okraji se nacházelo několik potenciálních lokací, zahrnujících Práci, Školu, Na cestě a Doma. Hodiny byly rozbité, kyvadlo mírně vyhnuté a pravidelný tikavý zvuk místy trochu škytal, ale jinak stále běžely a všech deset ručiček bylo namířeno přímo nahoru, k místu, které označovalo Smrtelné nebezpečí.

Hannah ukázala na ciferník. „Vyptávala jsem se na to, když jsme tu byli přes Vánoce. Ukazuje to, kde se celá rodina nachází v jakékoliv denní době. Kdyby byli na útěku, myslím, že by to ukazovalo na Cestování nebo možná Pryč.“

„Jsi si jistá, že jdou stále správně?“ zeptal se. „Můžou být rozbité, víš co.“

„Myslím, že fungují dobře,“ odpověděla smutně. „Kromě toho, kdyby se jim podařilo utéct, nesnažil by se Ty-víš-kdo zorganizovat na ně celoplošný hon, kdyby byl tak rozzuřený, jak popisovala Camellia? Proč by pak v Obrtlé ulici byl nějaký smrtijed kvůli klábosení? Chci říct, kdyby utekl Harry a v tu stejnou dobu zmizeli všichni Weasleyové, pravděpodobně by Ty-víš-kdo usoudil, že jsou všichni pohromadě. Dávalo by to smysl.“

Neville souhlasně přikývl. „Máš pravdu.“ Začal rázovat skrze podivně neponičenou zahradu, zatímco poklepával hůlkou a ignoroval trpaslíky, kteří skotačili v mírně přerostlém křoví. „Nemůžeme ztratit i Ginny. Už jsme přišli o Lenku a Terry je sice nesmírně statečný, ale pořád je spíš teoretický typ. Nejsem si jistý, jak si povede, až na něj začnou létat skutečné kletby. Ernie je obstojný, ale ani přinejmenším to není vůdce, Seamus má příliš vznětlivou povahu a Parvati nemáme dostatečně ozkoušenou, co se prosazování autority týče. Potřebujeme Ginny, dokonce i po mém návratu, protože jelikož jsem pořád Snapeův největší cíl, můžu padnout okamžitě, jakmile začne boj.“

„Ale Lenku už vězní měsíce a nedaří se nám ji najít,“ zaprotestovala Hannah.

„Nikdy jsme pořádně nehledali,“ podotkl. „Snažit se ji dostat z uvěznění za to prostě nestálo, ve vší upřímnosti. Ale tohle je jiné. Musíme zjistit, kde ji drží, a musíme najít způsob, jak se v čase aspoň dostatečném k přemístění pryč dostat dovnitř a zároveň ji pak dostat ven,“ nepřestával rázovat a kousal se přitom do vnitřku tváře, jak se snažil uchopit tenhle obtížný – po pravdě téměř nemožný – úkol.

Vydala ze sebe hořké, sarkastické zasmání. „No, tak jestli jde jen o tohle! Proč se prostě nevrátíme na Obrtlou ulici, nepokecáme si s pár smrtijedy, nezeptáme se jich, kde Weasleyovi jsou, pak tam prostě nenakráčíme a neotevřeme jim dveře? Měli bychom být zpět včas na odpolední čaj, nemyslíš?!“

Zarazil se na místě a na rtech se mu pomalu rozlil široký úsměv. Pak ze sebe vydal triumfální výkřik, vztáhl ruce, chytil její obličej do obou dlaní a tvrdě ji políbil. Její oči se doširoka otevřely a ona jej odstrčila. „Neville?“

„Ty. Jsi. Geniální!“ Políbil ji znovu. „To je přesně to, co uděláme!“

Věnovala mu dlouhý, tvrdý pohled a očividně v hlavně přehodnocovala jeho mentální zdraví. „Copak ses...“

„Zlo nakonec vždycky zaplatí, Hannah,“ chytil ji za ruku a přichystal se k dalšímu přemístění. „Musíme se vrátit do Blackpoolu, potřebuju si vzít něco z kufru.“ Znovu se usmál a v očích se mu zlomyslně zalesklo. „Ty-víš-kdo zaplatí Weasleyovými za Runcornovy.“

 

 

<<< Předchozí      Následující >>>