16. Pod maskou (1/2)

23.01.2019 14:52

„Jenom si dávej pozor, aby sis nesáhnul na pusu, až se toho dotkneš,“ podotkla Hannah. „Nechceme, aby ses pozvracel uprostřed Obrtlé ulice.“

Neville přikývl a lehce se otřásl, když pohlédl na svou levou paži. Had a lebka, kteří na něj zírali, nebyli nic jiného než hračka, jak si byl vědom, jedno z jedlých Znamení zla z obchodu dvojčat, ale vidět to na své ruce mu přišlo skoro obscénní. Vlasy měl ulíznuté dozadu a přes své normální oblečení měl zapnutý smrtijedský hábit Rennyho otce. V ramenou a na hrudi mu byl trochu volnější – Albert Runcorn byl očividně stavěný mohutněji, spíš jako Ernie než jako sám Neville – ale dojem, že nedávno ztratil na váze, doplňoval jejich krycí historku, a naštěstí byl Neville dostatečně vysoký, aby mu byl hábit správně alespoň na délku; těžké záhyby látky se sotva dotýkaly podlahy, když se vztyčil do vzpřímené polohy.

Hannah na jeho Znamení zla seslala sušící kouzlo, pak se otočila k zrcadlu, a když se na sebe zahleděla, zamyšleně si poklepala hůlkou na bradu. „Mám zelené oči a hrozně světlou pleť,“ pípla. „Myslíš, že bych si měla obarvit vlasy nazrzavo?“

„Ne, pojďme se vyhnout čemukoliv, co by mohlo naznačit, že patříš k Weasleyovým,“ prohlásil Neville rozhodně. „Kromě toho máš být moje sestra. Obarvi je nahnědo a oči taky.“ Nahnul se k ní a nosem jí přejel po krku. „Ačkoliv je škoda, že je musíš měnit.“

Poklepala si hůlkou na hlavu a její vlasy začaly okamžitě hnědnout, jako by si na ně vylila lahvičku s inkoustem. Tmavá, čokoládově hnědá barva, která přesně kopírovala tu jeho, se jí rozlévala od temene až po konečky jejích kudrlin. Další poklepání hůlky a její oči vybledly do ošklivé, nelidsky bílé barvy, než se zase zbarvily do čokoládově hněda. Změny na ní působily dramaticky a ona se zašklebila. „Připomeň mi, abych se na brunetu nikdy neobarvila doopravdy. Tobě to sluší, ale mně teda rozhodně ne.“

„Souhlasím,“ odpověděl a pak v úvaze naklonil hlavu na bok. „Pravděpodobně bys měla udělat trochu víc než se jen přebarvit. Pořád moc nevypadáme jako bratr a sestra. Možná kdyby sis udělala něco s nosem?“

„Ale já mám svůj nos ráda,“ zaprotestovala.

„To já taky. Je to překrásný nosík,“ souhlasil Neville, „ale je až příliš něžný a malý, zatímco já po tátovi zdědil tohle,“ poklepal si na svůj vlastní nos se sebekritickým úsměvem.

„Hodí se k tobě až dost, ale nemyslím, že by na mně vypadal přirozeně. Mám až moc kulatý obličej.“

„Tak si tvar obličeje trochu protáhni. To by naší podobnosti taky pravděpodobně hodně pomohlo,“ navrhnul.

Dívka si povzdechla a přejela si hůlkou podél čelisti. Její obličej působil na moment neforemně a bublal jako rozteklý vosk, než zase nabral tvar. Namísto jejího původního srdíčkového tvaru teď působil více oválně, čelist měla delší a více prominentní, vyrýsovanější lícní kosti a linie vlasů už jí netvořila její příznačnou špičku uprostřed, ale místo toho se táhla rovně přes její nyní vysoké čelo. Na dlouhý moment se na ni zahleděl a pak se usmál. „Jo, tohle odpovídá víc. Teď opravdu vypadáme jako sourozenci. Víš co, nikdy předtím jsem si toho nevšiml, ale máme podobný tvar úst.“

Pokrčila rameny. „Pravděpodobně po nějakém společném bratranci, kterého bys našel generace a generace dozadu. Ale myslím, že teď už mě nikdo nepozná, a to je na tom to nejdůležitější.“ Zhluboka se nadechla a pak se otočila zpět ke kufru. „Co myslíš, že bych si měla vzít na sebe? Myslím, že nic dostatečně morbidního bohužel nevlastním.“

„Všíchni sympatizanti Ty-víš-koho se neoblíkají jako Bellatrix, Hannah,“ zasmál se. „Kromě toho existuje doposud jen jedna smrtijedka.“

„Jo, ale jít tam oblečená v něčem extra křiklavém mi taky nepřijde úplně ideální,“ opáčila. Po odmlce zvedla hábit jasně modré barvy s dlouhými rukávy a hlubokým výstřihem. „Možná tohle, když vybereme jinou barvu... co takhle temně rudá? O pár odstínů tmavší než nebelvírská?“

„To by šlo.“ Když se převlékala, Neville se odvrátil a bojoval s nutkáním otočit se a zachytit přes rameno její obraz. Namísto toho zaměřil pozornost na stříbrnou masku, která jej zlověstně čekala na odkládacím stolku. Zírala na něho jako hlava Smrtky a on pocítil, jak se mu v žaludku usazuje chorobný, žaludek obracející pocit, když pomyslel na to, že by si ji měl nasadit.

„Myslíš, že bychom měli někomu říct, co děláme?“ položila Hannah otázku za jeho zády.

Zavrtěl hlavou. „Ne. Kdyby nás náhodou chytili a pokusili se vyslýchat ostatní, tak bude jejich šok alespoň víc uvěřitelný a poskytne jim dodatečnou ochranu. Kromě toho na to nemáme čas a já na tuhle akci nechci riskovat víc životů, než je nutné. Sama moc dobře víš, že pokud se dostaneme do potíží, zbytek BA bude jen spekulovat, jestli to byl nebo nebyl dobrý nápad.“

„Chceš říct,“ doplnila sarkasticky, „stejně, jako my budeme spekulovat o Ginny, jestli to byl dobrý nápad nebo ne?“

„Přesně.“

Hannah vstoupila zpátky do jeho zorného pole a zavířila sukní v rukou, jak se před ním zatočila. „Jak vypadám?“

„Ani trochu jako ty sama,“ usmál se. „Je to perfektní.“

Vrátila mu úsměv, pak se zarazila a zúžila oči. „Jsi si jistý, že ti opravdu musíme zohyzdit celý obličej? Co když to bude nenávratné?“

„Ale nebude. Přece mi neuděláme opravdové popáleniny, ale po všech těch problémech, co jsem tenhle rok způsobil, jsem až moc rozpoznatelný. Ale tvar obličeje mi zůstane původní, takže je dobře, že jsme tomu přizpůsobili ten tvůj.“ Otočil se k zrcadlu a poklepal hůlkou na svůj vlastní obličej. Dostavil se stejný efekt rozteklého vosku jako u Hannah, ale místo toho, aby se kůže zase uhladila, tentokrát pohyb ještě zintenzivnil a vytvářel záhyby a prohlubně, a když Neville odtáhl hůlku a kůže se ustálila, celý jeho obličej byl ošklivě zjizvený tím, co vypadalo jako pozůstatky vážných popálenin. S poničenou kůží a šedinami na spáncích už ani zdaleka nevypadal na sedmnáct a on si uvědomil, že cizinec by jeho věk možná snadno odhadl na více než dvojnásobek.

Neville se nikdy nepovažoval za marnivého, při svých nejlepších dnech byl prostě průměrný mladý muž, ale když si tak prohlížel devastační výsledky své proměny, zjistil, že někde hluboko v sobě musí skrývat dobrý pocit ze svého vlastního vzhledu. Nechtělo se mu ani obracet se zpátky k Hannah, jak se rázem cítil nejistý, ale přinutil se to udělat a pokusil se schovat ublížené píchnutí, které pocítil, když ucouvla. „Ach, Neville, to je prostě příšerné. Je to fantastické!“

„Ehm... díky?“ nervózně se zachechtal a sáhl pro masku. Stříbro proti jeho kůži působilo podivně hřejivě, jak kouzlo umístěné na masce automaticky zareagovalo a pevně, ale s magickou flexibilitou, mu ji připevnilo k obličeji. Mohl pod ní pořád bez problémů hýbat rty, viděl bez překážek, ale odraz, který na něj nyní zíral, zobrazoval nezaměnitelnou, nehybnou anonymitu smrtijeda.

Neville si přes vlasy přetáhl těžkou kápi a pak sáhl po Hannině ruce. „Fajn,“ řekl a snažil se znít mnohem sebejistěji, než jak se cítil. „Jsi si jistá, že to chceš udělat?“ odmlčel se a pohlédl jí přímo do očí. „Chci, abys byla upřímná, Hannah. Nebudu naštvaný, pokud nechceš jít a... no... není to tak dávno, kdy jste mě všichni...“

„Miluju tě, věřím ti, věřím v tebe a jsem připravená tě následovat do Obrtlé ulice nebo kamkoliv, kam bude třeba, abychom našli Ginny a její rodinu,“ prohlásila rozhodně. „A teď, Trevore,“ usmála se, když vyslovila jméno, které si vybral a které kdysi patřilo jeho dědečkovi a později jeho ropuše, „věřím, že nyní máme někde být?“

„Zajisté, Grace.“ Stiskl její ruku ve své, pootočili se na místě a jasně ozářená místnost zmizela v rozvířené, svírající temnotě.

OOO

Bylo už dávno po setmění, ale v Obrtlé ulici bylo stále rušno, když se přemístili doprostřed úzké uličky. Vyrostl tu tucet nových obchodů, vzkvétajících díky obchodu s předměty spojenými s černou magií, a z několika hospod a kaváren, oživlých aktivitou, zářilo světlo. Oba zaváhali, jako by očekávali, že na ně někdo zamíří hůlkou a odhalí jejich skutečnou identitu, ale nikdo nově příchozím nevěnoval žádnou pozornost a kolemjdoucí si dál šli po svém, maximálně občas přidali úctyhodné pokývnutí hlavy, vyžadované Nevillovým velkolepým vzezřením.

Obezřetně se rozhlédl kolem a pak posunkem ukázal na hospodu o půl bloku níže, kde se ve světle linoucím se ze vchodových dveří rýsovalo nejvíce postav oblečených ve stejném hábitu, jaký měl na sobě on sám. „Tuhle,“ řekl a ukázal na vývěsní štít, který nesl podobiznu krvácející lebky s otevřenými ústy. „U Vřískající lebky. Vypadá to, že tam bychom se mohli dozvědět nějaké novinky.“

Hannah souhlasně přikývla a vyrazili tím směrem tak sebevědomě, jak jen dokázali, ve snaze působit dojmem, jako by tudy šli už tisíckrát. Neville se musel přimět nezírat na obchody, které míjeli, a pokusit se maximálně ignorovat znepokojivou škálu mučících nástrojů, škodlivě vypadajících knih a částí těla – převážně zvířecích, avšak některých znepokojivě připomínajících člověka – vystavených ve vitrínách. Ruku měl sevřenou okolo hůlky v kapse a tep mu v uších pulsoval tak hlasitě, až se divil, že se kolemjdoucí lidé neotáčeli za zdrojem toho zvuku. Viděl však svůj obraz ve skleněných tabulkách obchodů a věděl, že navenek se mu dařilo působit klidně.

 Ohromný čaroděj, snad o hlavu vyšší než sám Neville a asi dvakrát tak široký, hlídal vstup do Vřískající lebky. Obličej měl ošlehaný větrem a našedlý, téměř perfektně rozdělený na dvě poloviny dlouhou, rozšklebenou jizvou, a když se na ně zazubil, zuby měl flekaté a oštípané. Nevillův instinkt mu radil otočit se a vzít nohy na ramena, ale on přikročil blíž s výrazem, který, jak doufal, značil autoritativní přezíravost, a vytáhl si rukáv, aby odkryl Znamení zla na své paži.

Na jeden bezdechý moment se na něj hlídač zahleděl, a právě v momentě, kdy se Neville chystal chytnout Hannah a zmizet, přikývl, ustoupil od vchodu a přimhouřil oči na mladou čarodějku. „A kdo je ta dáma?“

„To je má sestra,“ zasyčel Neville ve snaze co nejpřirozeněji napodobit Malfoyovo nejnafoukanější chování. „A jestli se jí jen dotkneš, budeš toho litovat. Vídá se s Marcusem Flintem a to je přinejmenším stejně velký polotroll, jako seš ty.“ Hlídač byl zřejmě na takové chování naprosto zvyklý, a tak se jen zachechtal a gestem ruky je s dalším zazubením, odhalujícím jeho nechutné zuby, pustil dovnitř.

První překážku překonali s překvapující lehkostí, ale když se Neville rozhlédl po vnitřku hospody, nepocítil absolutně žádnou úlevu. Oheň burácel v bočním kamenném krbu, jehož římsa připomínala hromádku lidských kostí, a nad ní se skvěla obrovská kamenná lebka s dokořán otevřenými čelistmi připomínajícími vřískot. Na stěnách visela vyobrazení středověkých rytin datovaných zpět do dob válek mezi mudly a kouzelníky a zobrazovala některé z nejkreativnějších metod, jaké mudlové používali ve snaze vymýtit své kouzelnické protivníky. Samotný bar vypadal složený z naskládaných rakví, stoličky okolo něj měly nohy vytvořené z železných kostnatých rukou, které zlověstně trčely z podlahy.

V hospodě bylo ve svých hábitech různě rozmístěno alespoň třicet smrtijedů, kteří tvořili převážnou část místní klientely. Neville věděl, že si vybrali správné místo, ať už se jim to tu líbilo nebo ne. Zbývající zákazníci působili stejně nechutným dojmem a on tušil, že většina z nich se počítala k informátorům nebo minimálně sympatizantům, kteří blízce spolupracovali s vnitřním okruhem Pána zla.  Bylo tu rovněž okolo tuctu čarodějek, ale ty byly všechny oblečené v tak těsných hábitech s hluboko vykrojenými výstřihy a tiskly se tak blízko k ostatním čarodějům, až ho přepadlo silné tušení, že tu nebyly jen ze společenských důvodů.

Přepadly ho výčitky, že Hannah přivedl na takové místo, ale ona se na okolní ženy dívala s tak otevřenou nechutí, bez sebemenší známky zastrašení, že jeho výčitky rychle nahradilo něco, co by se dalo nazvat hrdostí. Mávnutím ruky poslal pryč jednu z čarodějek, která se začala vlnit jeho směrem, přistoupil k baru a hlasitě do něj praštil otevřenou dlaní, aby získal pozornost barmana. „Ohnivou whisku,“ vyštěkl. „Čistou.“

Hannah ho zatahala za rukáv s výrazem znepokojení. „Trevore,“ napomenula ho, „možná není nejlepší nápad-“

„Už jsem byl na čaji a lektvarech dost dlouho,“ zavrčel na ni divoce a dovolil, aby se jeho odpověď hlasitě roznesla. „Když mám chuť na pití, tak si zatraceně dopřeju pořádný pití, takže koukej sklapnout!“

Ublíženě se stáhla a on bojoval s nutkáním se omluvit. Pokud si měl troufnout se úspěšně prezentovat jako jeden z vlastnoručně vybraných zabijáků Pána zla, byl si celkem jistý, že by mu na vzorném chování nemělo zrovna záležet. Barman byl obstarožní čaroděj, jehož obličej byl tak hustě posetý vráskami a jizvami, že bylo jen sotva rozeznatelné, že mu ještě vůbec zbyla nějaká kůže. Jeden z očních důlků mu zel prázdnotou a doplňoval tak bezzubá ústa, která odhalil, když před Nevilla postavil sklenici. „A čarodějka si dá co?“ dotázal se.

Hannah zaváhala a Neville si v mžiku vzpomněl, jak zmínila, že se těší, až na Ernieho a Susanině řádné svatbě ochutná šampaňské a že to bude poprvé cokoliv silnějšího než máslový ležák. Uchopil svou vlastní sklenici a kývnul hlavou směrem k ní, než si barman mohl povšimnout její nejistoty. „Pro ni jen sklenici vína,“ odpověděl. „Elfského, pokud máte, nebo něco podobně slabého... Je to ještě jen holka.“

Barman přikývl a otočil se zpět ke svým policím a Hannah ho se zoufalým zašeptáním čapla za paži. „Já jsem nikdy-“

„Já vím. Jen si to vezmi do ruky, předstírej, že si jednou za čas usrkneš, a zkus působit nenuceně, dobře?“ zasyčel neslyšně.

Zatímco čekali, než dorazí Hannino pití, Neville se otočil, opřel se lokty o bar a během toho, co k otvoru v masce zvedl skleničku s whisky, pohledem přejel místnost. Věděl, že se musí chovat naprosto bezchybně, takže sotva dovolil tekutině dotknout se jeho rtů – použil to pouze jako záminku k nalezení nejpravděpodobnějšího kandidáta pro jejich účely.

Našel jej u stolu hned nalevo od krbu. Krátký smrtijed se sudovitým hrudníkem, předloktím chlupatým jak gorila a dlouhým, zašmodrchaným plnovousem, vynášel soud nad pěti nebo šesti dalšími kouzelníky v civilním oblečení. Nejdůležitější ale bylo, že množství prázdných sklenic na stole před ním a tmavý ruměnec v jeho silně žilnatém obličeji a na nose naznačovaly, že už tu byl déle než dostatečně na to, aby se mu trochu rozvázal jazyk. Neville lehce šťouchl do Hannah a hlavou kývl ke kouzelníkovi. Ta krátce přikývla a následovala jej ke stolu hned v momentě, kdy si ze sukovitých prstů barmana převzala sklenici vína bledě nazlátlé barvy.

Tělnatý smrtijed vstal, když viděl, že se k němu Neville blíží, a mávnul rukou, aby je pozval ke stolu. „Přidej s-se k nám, příteli! Tihle týp-týpci kupujou pití každýmu, kdo jim řekne ňákej drb z-ze včerejš-ších slavnost-tí!“

„Popravdě,“ odpověděl Neville a přijal nabízené místo, „koupím pití já vám, když se mi taky svěříte. Ještě jsem neměl tu čest, pane...?“

„Mulc-ciber! Nero Mulc-ciber!“ oznámil žoviálním legatem, pak se ale jeho obličej směšně zakabonil. „Ale jak bys to p-při Harpyjích nemoh-hl vědět...eh, jasse menuješ?“

„Trevor Benedict,“ doplnil Neville.

„To jm-méno neznam,“ odpověděl Mulciber s narůstajícím podezřením. „A já myslel, ž-že nás Temný pán s-svoláv-vá všechny?“

Neville zvedl ruku a doufal, že si nevšimnou, že ji má zaťatou, jak bojoval, aby ji udržel bez třasu, zatímco si stáhnul masku z obličeje a hodil ji na spálený povrch stolu. Okolo stolu se rozlehlo kolečko zalapání po dechu a překvapených výkřiků a Mulciberův alkoholem zrudlý obličej malinko zblednul. „Svatý Hromnice!“ vyjekl. „Co se ti st-stalo?“

„Pracoval jsem na kontinentě, když se Temný pán vrátil,“ prohlásil Neville a vyvolal v sobě vzpomínky na Snapeův temný úšklebek, aby se do jeho hlasu dostal správný tón odporu a vzdoru. „Přidal jsem se k němu v momentě, kdy jsem o tom zaslechl, ale asi týden poté jsem se setkal ve velice ošklivé potyčce s krvezrádcem jménem Charlie Weasley a jeho mazlíčkem drakem. Skoro mě zabil a nadlouho mě poslal mimo.“ Posunkem kývnul k Hannah. „Nemyslím, že bych se z toho dostal bez péče svojí sestry, abych vám řekl úplnou pravdu. Zrovna jsem se dostal pořádně znovu na nohy a vrátil se do Británie.“

Mulciber notně zaklel. „Tak-ová ztráta dobrý či-čistokrevný krve, c-celá ta rodina!“ Otočil hlavu a poslal do ohně mohutný flusanec, pak zúčastněně plácl Nevillovi na rameno svou ruku. „Neboj se, Treve, ještěs‘ nepřiš-šel o to nejlepší. Temný pán je poř-pořád na vzestupu a furt je tu s-spousta mudlovskejch šmejdů a krvez-zrádců ke hraní.“

„Já chci jednoho konkrétního,“ trval si Neville temně na svém. „Vlastně jsem myslel, že jsem to jméno zaslechl tady u vás. Proto jsem se přidal. K čertu s jedním pitím, koupím vám lahev, jestli mi dokážete říct, jak dostanu svoje ruce na kteréhokoliv z těch zrádných, přemnožených bastardů.“ Vytáhl z kapsy dva galeony a plácnul jimi na stůl, aby tak potvrdil svůj záměr. Mulciberovy bledě modré oči se hladově rozšířily. Neville ten příslib nechal chvíli napjatě viset nad stolem, pak položil ruce zpět na mince a začal je stahovat zpět k sobě. „Ale asi jsem se spletl... v hostinci je hlučno, možná jsem vás přece jen neslyšel říkat jméno Weasley...“

Těžká ruka s chlupy na prstech tvrdě připlácla tu jeho ke stolu, aby zastavila vyklouzávání vysloveného příslibu alkoholu zdarma. „Ne! Slyš-šel, přis-sahám, že slyš-šel!“

Hannah se naklonila blíž a téměř tak omylem dovolila Mulciberovi letmý pohled do výstřihu svých šatů, zatímco se starostlivým pohledem zatahala Nevilla za rukáv. „Trevore, zlato, házíš svoje zlato opilci. On pravděpodobně nikdy ani neslyšel o Weasleyových. Proč se nezeptáš Malfoye? Ten zná každého a vy dva jste si na Ministerstvu přece rozuměli, než jsi byl zraněný...“

Štíhlý, prošedivělý kouzelník napravo od Mulcibera – který, jak si Neville nyní všiml, měl na sobě hábit se znakem Ministerstva kouzel na prsou – se pronikavě rozesmál. „Tahle pusinka tě má za ožralu, Nero!“ Smích rychle odezněl, když se setkal s rudě podbarveným pohledem. „Ale vy jste mimo informace už opravdu dlouho, že ano? Malfoy už není v přízni skoro přes dva roky a po včerejšku může být rád, že je ještě vůbec naživu.“

Neville na ono prohlášení reagoval nanejvýš skepticky. „Lucius Malfoy?“

„Já vím! Nikdy by mě nenapadlo, že se takového dne dočkám! Ten by nepromokl ani za deště! Ale Temný pán nechal celou tu rodinu mučit... Luciuse, jeho paní, dokonce i toho jejich pěkného nafrněného synáčka,“ přikývl kouzelník z Ministerstva s výrazem uspokojení člověka, který je svědkem svržení svého dlouholetého rivala.

Mulciber, horlivý znovu nabýt svou autoritu – a slíbenou odměnu – se naklonil tak dopředu na stůl, že to vypadalo, jako by chtěl vlézt Nevillovi až na klín. „Malfoy měl Pottera přímo ve svým domě! Odz-zbrojenýho! A nechal ho utýct!“

„Ne!“

„A kdo s-si myslíš, ž-že byl s-snim?“ přisadil si Mulciber laškovně.

„Nemám tušení.“

„WEAS-SLEY!“ zařval triumfálně a práskl oběma těžkýma rukama do stolu, až prázdné sklenice nadskočily několik centimetrů do vzduchu. Každá hlava v hostinci se na ně otočila a na moment se Neville cítil úzkostlivě ve světle reflektorů. Pak si dav hromadně uvědomil, že jen Mulciber grandiózně vypravuje historku, která zřejmě nebyla na pořadu dne poprvé, a všichni se rychle vrátili k obyčejnému hlaholu okolo svých stolů.

Neville se nahnul dopředu, dokud se jeho čelo téměř nedotýkalo Mulciberova, a oči mu planuly. „Ty lžeš!“

„Př-řísahám na svoje znamení! Ne tvůj Weasley, ale jeden z-znich. Ten nejmladší, mys-slim. A nějaká m-mudlovská šmejdka a ta poš-šahaná holka vod starýho Xena, ňákej mudlovskej šmejd a ještě p-pár jinejch,“ přikývl přísežně a Neville ho chytil za zápěstí s absolutně čistým nadšením, neschopný uvěřit svému štěstí. Lenka! Harrymu se podařilo zachránit i Lenku!

„Kde jsou teď?“ dožadoval se.

„Nevim. Nikdo n-neví,“ přiznal Mulciber posmutněle. „Proto se T-temný pán tak z-zlobí.“

„A co ostatní Weasleyovi,“ zatlačil, „určitě jste je vyslýchali, mučili, použili Veritasérum...?“

„Utekli.“

„Pochopil jsem, že tenhle Weasley utekl, ty pitomej vychlastanče,“ vyjekl Neville. „Ale co zbytek?“

„Utekli,“ zopakoval Mulciber. „Všichni do jednoho, když js-sme vtrhli do domu. Př-převrátili jsme ten dům vzhůru nohama, abys-abysme je našli, ale pozdě. Yaxley to p-pořád neřek Temnýmu pánovi,“ posunkem ukázal na velkou černou hromadu schoulenou v rohu. „Myslim, že doufá, že p-pro něj přijdou, dokud bude pořád dost opilej, aby-aby mu to bylo jedno. N-ne že bych ho vinil. Bude to zlý, až T-temný pán zjistí, ž-že ztratil i z-zbytek Weasleyů.“

„EXPELLIARMUS!“

Nevillova hůlka rázem vystřelila pozpátku z jeho kapsy a on po ní bezvýsledně čapnul, zatímco uslyšel Hannino vyjeknutí vedle sebe, když byla její hůlka rovněž odcizena. Otočil se kolem své osy a šáhl po ní, jeho srdce však vynechalo úder, když zahlídl tu povědomou sloupovitou postavu Amycuse Carrowa, který se na něj křenil jen o pár stop dál, všechny tři hůlky pevně sevřené v bledých, kolíkovitých prstech.

„Já nevim, Nero,“ ušklíbl se Carrow. „Myslím, že by Temný pán mohl být v mnohem lepší náladě, kdybychom mu předali jiného krvezrádce, abychom mu to vynahradili.“

Mulciber se ve svém alkoholovém rozpoložení zmateně zamračil. „Na co s-si to kssskru hraješ-š, Am-cusi? Trev je na naš-ší straně!“

„No to teda nejni! Poznávám ten hlas, bez vohledu na to, co si udělal s vobličejem. To je ten, co v Bradavicích celej rok působí toliko potíží, a vsadil bych hůlku, že ta holka je Weasleyová, Abbottová nebo Patilová.“ Namířil na ně všemi třemi hůlkami a drsně, pomstychtivě zasyčel: „Veritas Personae!“

Neville cítil, jak se jeho tvář znovu nadouvá a překrucuje, a koutkem oka zachytil, jak se Hanniny vlasy vrátily ke své přírodní zlaté barvě, oči jí zbělely, než se jim navrátil zářivě zelený lesk, obličej se jí smrsknul do původních proporcí. Všude kolem nich vyskakovali smrtijedi na nohy a na dva neozbrojené teenagery najednou mířilo deset, dvacet, nejméně čtyřicet hůlek.

Pocit mravenčení ustal a Neville věděl, že je jeho pravá identita odhalena stejně jako Hannina, a najisto, lépe než v jakémkoliv zrcadle, se to odrazilo v Amycusově triumfálním výkřiku. Švihnul hůlkami a vyslal směrem k nim stříbrná lana, která je v otázce vteřin bezmocně spoutala od ramen ke kotníkům. Carrow se pak otočil k ostatním a na tváři se mu skvěl odporně zářivý výraz. „Seznamte se s Nevillem Longbottomem, pravděpodobným vůdcem velice odporný a otravný skupinky, která se sama nazvala Brumbálova armáda, a mým osobním dárkem pro Temnýho pána dneska v noci.“

 

 

<<<Předchozí     Následující >>>