01. Nový začátek
Brzdy vlaku divoce zaskřípěly a bradavický expres se s trhnutím zastavil na nádraží v Prasinkách.
Jako první se z vlaku vyřítil malý, nenápadný chlapec s rozčepýřenými vlasy a nadšeně se točil kolem dokola jako korouhvička, aby si co nejrychleji stihl všechno prohlédnout. Bylo to neuvěřitelné. Tak moc se sem těšil. Každé ráno předchozích prázdnin začal tím, že udělal další křížek do svého kalendáře, aby viděl, jak se blíží začátek školního roku. A teď byl tady.
Polekaně nadskočil, když se nad nástupištěm rozlehl hromový hlas:
„Prváci, sem ke mně!“
„Fredy, tak pojď,“ jeho sestřenka Jessica ho chytla za ruku a táhla ho k obrovské postavě, která svolávala studenty nastupující do prvního ročníku.
„Ahoj Hagride,“ pozdravili ho oba současně a rozzářili se, když uviděli Hagridův široký úsměv.
„Nazdar prckové, tak jak se máte? Neviděl jsem vás už celou věčnost. Jaká byla cesta?“ Fredy se nadechl k odpovědi, ale vzápětí ho Hagrid zase zarazil.
„Počkej, teď na to není čas, promluvíme si později v hradu jo?“ vyhrkl na ně a opět ze všech sil zakřičel do davu:
„Prváci!“
Letošní prváci měli opravdu štěstí. Celý den bylo krásné, teplé počasí a jezero, po kterém pluli na malých loďkách, bylo naprosto klidné. Paprsky zapadajícího slunce se odrážely od tmavé hladiny a jejich odlesky divoce tančily po nadšených tvářích nových bradavických studentů.
Během jejich cesty po jezeře se Slunce schovalo úplně a rychle začala padat tma.
Když už jim plavba připadla nekonečnou a začali si pomalu přát, aby už skončila a oni seděli uvnitř v teple, uslyšeli Hagrida.
„Tak se připravte, za chviličku už uvidíte Bradavice.“ A vzápětí se ozvalo mnohohlasé, obdivné „Óóó,“ jak se před nimi mohutné Bradavice vynořily v celé své kráse.
Nejvíc unešený byl zase malý Fredy, který nadšením úplně poskakoval, protože nevydržel sedět v klidu.
„Jess, Jess, vidíš to?“ šťouchal pořád do své nejlepší kamarádky, „to je nádhera.“
Jessica jen přikývla s posvátnou úctou v očích, „to je.“
Oči obou dětí nepřestávaly zářit ani, když vstoupili do hradu, kde se jich ujala profesorka MsGonagallová a začala jim vysvětlovat, co je teď čeká. Pro Fredyho a Jessicu to nebylo nic nového ani překvapivého.
Od svých rodičů věděli o Bradavicích vše. Díky jejich vyprávění, které si nikdy a za žádných okolností nenechali ujít, se z nich obou stali opravdoví bradavičtí nadšenci.
Před ohromenými prváky se otevřela těžká, dubová vrata vedoucí do Velké síně a odhalila jim tak podívanou, při které jim poklesla brada.
Velká síň byla obrovská. Mnohem větší, než si ji kdokoliv z nich dokázal představit. Namísto stropu se nad ní klenula tmavá obloha, na které sem a tam začaly probleskovat hvězdy.
Starší studenti seděli u předlouhých stolů svých kolejí a zvědavě si prohlíželi svoje nové spolužáky, kteří nervózně postupovali vpřed.
Zastavili se až před profesorským sborem, který si Fredy začal okamžitě zkoumavě prohlížet. Uprostřed stolu seděl na bohatě zdobeném křesle profesor Brumbál, který se široce usmíval a na Fredyho nenápadně mrknul. Vždycky jednou za čas profesor navštívil Fredyho rodinu a na tyhle návštěvy se Fredy vždycky nesmírně těšil. Nade vše rád poslouchal Brumbálovým vyprávěním o dobrodružstvích svého táty, o lordu Voldemortovi a o Bílé čarodějce. Jejich příběhy slyšel snad už tisíckrát, ale nikdy ho neomrzely a nikdy si nenechal ujít jejich opětovné vyprávění. Nepřestávaly ho uchvacovat.
Ve svých snech a představách se častokrát stával Bílým čarodějem a bojoval po boku své Paní proti Smrtijedům a Voldemortovi. Bílí čarodějové a především samotná Bílá čarodějka byli jeho idolem a vzorem.
Tolik ho mrzelo, že už nejsou. Byli pryč. Nikdo pořádně nevěděl, co se s nimi stalo po té památné bitvě, o které slyšelo už každé malé dítě a která se dostala do všech moderních učebnic dějin čar a kouzel jako obrovský přelom v dějinách.
Fredy se na Bílé čaroděje mnohokrát vyptával. Jediné, co mu Brumbál řekl, bylo to, že každý z nich začal žít svůj vlastní život. To bylo ale příliš málo pro Fredyho zvídavou povahu.
Každý, kdo o Bílých čarodějích něco věděl, mu musel všechno vyprávět a to několikrát. Táta mu vyprávěl o jejich bojích, Brumbál přidal něco ze života samotné Bílé čarodějky.
A nejčastěji byl otázkami bombardován jeho strejda Bill. Pro Fredyho to bylo obrovské překvapení, když zjistil, že byl jedním z Bílých čarodějů. Bill se pokaždé musel smát, když viděl Fredyho zapálení a zvědavost. Když mu Fredy položil otázku, kde jsou Bílí čarodějové teď a co dělají, posadil si ho na klín a začal vyprávět.
„Když jsme tenkrát tak slavně vyhráli Velkou bitvu, jak se jí teď začalo říkat, bylo to úžasné. Dosáhli jsme toho, o co jsme tolik usilovali. Podařilo se nám zbavit svět toho největšího a nejstrašnějšího zla. Velkou bitvou to ale ještě neskončilo. Museli jsme pochytat všechny Smrtijedy a Voldemortovy nohsledy, kteří po bitvě utekli.
Ale když jsme to dokázali, úloha Bílých čarodějů se stala zbytečnou. Náš úkol byl splněn. Už jsme neměli, o co usilovat a o co bojovat. Došli jsme do cíle. Bílá čarodějka nás potom propustila domů. Zpátky.
Odcházeli jsme smutní, opouštěli jsme přátele, kteří nám na několik let byli rodinou. Ale přesto každý z nás toužil po klidu a odpočinku. Byli jsme unavení. A teď jsme měli konečně zase čas sami pro sebe. Skoro všichni Bílí čarodějové ho i dosáhli. Založili si vlastní rodiny, mají děti a jsou šťastní.“ Na konci vyprávění Bill očividně zesmutněl. On svého štěstí nedosáhl.
„A proč ty nemáš rodinu?“ ťal Fredy do živého. Billovy oči se topily ve smutku. Ani po tolika letech ta bolest zcela nevymizela.
„Já… já se zamiloval do Charlie… tedy do Bílé čarodějky, víš?“
„A ona tebe neměla ráda?“ Bill se zadíval do Fredyho upřímných očích, ve kterých nebyla přetvářka.
„Ale ano… asi ano. Ale ona… ona po rodině netoužila. Řekla mi, že jediným jejím posláním je pomáhat lidem. Pochopíš to, až budeš větší Fredy. A potom odešla. Od té doby jsem ji neviděl a ani jsem o ní neslyšel. Nevím, kam šla ani co se s ní stalo. Přesto nepřestávám doufat, že jednou se vrátí… že se Jednorožec opět rozzáří,“ řekl jaksi slavnostně a z pod košile vytáhl stříbrný řetízek s přívěskem jednorožce. Fredy překvapeně vykřikl, ale Bill ho s pousmáním zastavil.
„Je to jen kopie toho pravého. Charlie jednoho dala každému Bílému čarodějovi na památku. A já už patnáct let čekám, že se znova rozzáří a Charlie nás opět povolá!“ Fredy si všiml, že při vypravování jeho strýci třpytí oči jakousi podivnou mocí, která v něm vyvolávala téměř posvátnou úctu. I on upřímně doufal, že Bílá čarodějka se jednoho dne vrátí.
Fredy se s trhnutím probral ze zamyšlení a vzpomínek a pokračoval ve zkoumání profesorského sboru.
Zkoumavě se zadíval na profesora Snapea, o kterém toho slyšel taky hodně, především od svého strýce Rona, a jen málo z toho by se dalo nazvat pozitivním.
Zbytek profesorského sboru přehlédl celkem bez zájmu a zarazil se až u mladé a velice krásné profesorky. Nevzpomínal si, že by mu o někom takovém někdo vyprávěl, nejspíš to bude nově nastupující profesorka. Fredymu se líbila. Působila příjemným dojmem a krásně se usmívala.
Jeho úvahy přerušila profesorka McGonagallová, která začala vyvolávat jména studentů, kteří přistupovali dopředu, kde je Moudrý klobouk zařazoval do jednotlivých kolejí.
Většina z profesorů při zařazování hleděla jaksi nepřítomně. Vzpomínali. Nastupovala další generace. Generace potomků lidí, kteří také prošli jejich rukama jako studenti.
„Longbottom, John!“ zavolala profesorka další jméno. Fredy zpozorněl. Mrkl na Jessicu a oba si rozuměli. John byl jejich společný velmi dobrý kamarád, a když Moudrý klobouk vykřikl: „Nebelvír,“ oba se přidali k hlasitému jásotu nebelvírského stolu.
„Malfoy, Vipper!“ dřív než bledému chlapci klobouk dosedl na hlavu, ozvalo se hlasité: „Zmijozel!“
„Potter, Fredy!“ Sálem to zašumělo. Ani po letech neupadlo jméno Potter v zapomnění a Fredy zakoušel téměř stejné následky popularity jako jeho táta.
Ještě než mu klobouk přepadl přes oči, Fredy si všiml, že rty mladé profesorky, které si předtím všiml, zvlnil ještě výraznější úsměv.
„Hm…“ přemýšlel Moudrý klobouk, „je to s tebou těžké zrovna jako s tvým tátou, ale vím moc dobře, co s tebou. NEBELVÍR!“ vykřikl na celou síň. Od nebelvírského stolu se ozval nejbouřlivější pokřik toho večera.
Fredymu se ulevilo. Jeho táta mu sice kladl na srdce, že vůbec nevadí, když se dostane do jiné koleje, přesto Fredy věděl, že by byl zklamaný. A on ho zklamat nechtěl.
Nezařazených studentů pomalu ubývalo.
„Weasleyová, Jessica!“ Fredymu se zastavil dech. Poprvé ho napadlo, že by se Jess nemusela dostat do stejné koleje jako on. Zamrazilo ho. Neuměl si představit, co by dělal bez ní. Od dětství spolu trávili každou chvíli a byli nerozluční kamarádi.
Trvalo to dlouho. Fredymu to připadalo jako celá věčnost. I Jessica představovala pro Moudrý klobouk těžký oříšek. Po dlouhé pomlce ale vykřikl: „Nebelvír!“ a Fredymu spadl kámen ze srdce a vítal svoji kamarádku u stolu koleje, která bude následujících sedm let jejich druhou rodinou.
Zařazování skončilo a Brumbál povstal, aby pronesl svoji zahajovací řeč.
„Vítám vás,“ začal prostě. „Vítám jak vy, kteří jste tu mezi námi letos poprvé, tak i vás všechny ostatní, kteří už jste tu doma,“ v odpověď mu zazněl nadšený potlesk.
„Rád bych mezi námi přivítal naši novou profesorku obrany proti černé magii – profesorku Brownovou.“ Sálem se opět ozval potlesk. Dál se ale novou profesorkou nikdo nezabýval. Nikdo ji neznal a byla jim tak celkem lhostejná. Každý už se těšil na svou porci vynikající večeře.
Když se všichni nacpali až k prasknutí, pod vedením prefektů se vydali do svých ložnic.
Když Fredy uléhal do své postele s nebesy, neměl ani tušení, že je to přesně ta samá postel, v jaké kdysi spával jeho táta. Usínal spokojený a těšil se na nový, tolik vzrušující život, který ho v Bradavicích čeká…
V jiné ložnici se v posteli převalovala mladá žena. Udělala dobře, když se nechala Brumbálem přesvědčit k učitelské profesi? Jaké to vlastně bude? Dokáže to? Dokáže mladé generaci předat stejné nadšení, jaké měla z čarování ona?
Ale co, aspoň zažije něco nového. A s tou myšlenkou se odebrala do říše snů…