01. Podivný sen
Tichem pronikl protivný pisklavý zvuk. Elizabeth s odporem zaklapla budík. Je to tady. Další ráno, prvního září. Další školní rok plný urážek, posměchu a utrpení. Pro každého je probuzení do prvního školního dne hrozné, ale pro Elizabeth dvojnásob. Opět ji čeká strašný rok, deset dlouhých, nesnesitelných měsíců. Prázdniny, které se zazvoněním budíku právě skončily byly pro Elizabeth vysvobozením. Ale teď jsou nenávratně pryč! Elizabeth toužila zůstat v bezpečí svého domova, bez školy a bez spolužáků…
Ale přes veškerý svůj odpor a strach stejně musela svoje nejoblíbenější místo nakonec opustit.
Zastavila se před velkým zrcadlem v předsíni.
„Vypadám otřesně, ostatně jako vždy,“ pomyslela si plná hořkosti. Obraz v zrcadle ukazoval osmnáctiletou dívku se světlými, nazrzlými vlasy a jasně zelenýma očima. Oči byly tím jediným, co se Elis na sobě samé líbilo. Nikdy se svým vzhledem nebyla spokojená, už jen proto, že si pro něj tolik vytrpěla. Nebyla škaredá, ale díky svému malému sebevědomí vypadala jako šedivá myška. A její spolužáci to samozřejmě nenechali bez povšimnutí. To proto tolik nenáviděla školu. Nikdy se s nikým ze své třídy neskamarádila. Nikdy se nenašel jediný člověk, který by se jí zastal…
A tak se Elizabeth postupně začala děsit každého nového rána a každého zazvonění budíku. Největší radost měla vždy, když školní zvonek oznámil konec dne.
Je pravda, že když se v den svých osmnáctých narozenin odstěhovala od svých adoptivních rodičů, kteří jí spolu se svou vlastní dcerou dělali ze života ještě větší peklo, částečně si oddychla. Teď už netrpěla celý den, ale jen jeho část. Přesto to byla pouze chabá útěcha.
Elizabeth se tak stala zatrpklou a smutnou. Doopravdy šťastná byla jen v noci, kdy mohla, nikým nerušená, snít o radosti, přátelství a lásce…
Naděje, že tenhle školní rok bude třeba lepší, se rozplynuly hned, jakmile vešla do třídy. Z pohledů jejich spolužáků čišela škodolibá radost a touha se vybít na této ušlápnuté nicce, která se ani nebude pořádně bránit.
Elizabeth doběhla domů s pláčem a vrhla se na pohovku. Proč právě já, běželo jí hlavou, proč právě já mám tak hrozný život. Na prstu jí zatlačil prstýnek - jediná památka po její mámě. Elis ho přejela prstem a rozeštkala se ještě víc…
Najednou se ocitla v hustém lese. Všude okolo ní byly tmavé, mohutné stromy.
„To je ale divný sen,“ pomyslela si okamžitě.
Pomalu a obezřetně udělala několik kroků. Nevěděla kam jde, nevěděla co přijde, ale jakoby ji nějaká síla lákala dál.
V tom kousek od sebe zaregistrovala pohyb. Po chvíli se před ní vynořila postava zahalená v bílém plášti. Kolem ní bylo podobných postav ještě několik. A všichni na ni naprosto ohromeně zírali.
Sundali si kápě a Elis viděla, že jsou to lidé nejrůznějšího stáří.
„Kde… kde ses tady vzala? Vždyť jsme to tady zabezpečili proti přemisťování!“ zeptal se užasle a trochu podrážděně muž, který rozhodně nevypadal moc dobře.
„Pr… proti čemu? A… a kde to vlastně jsem? A kdo jste vy?“ vykoktala zmatená Elis.
Po chvíli co na sebe vzájemně nechápavě zírali se Elizabeth zasmála.
„Tohle je fakt hodně hloupý sen!“ Ostatní se ještě více zarazili.
„Sen? Jak to myslíš, sen? Tohle je skutečnost!“ bránil se obtloustlý muž se zrzavými vlasy.
„Jo, jasně. Chcete mi tady snad tvrdit, že tohle je doopravdy?“ pousmála se Elis ironicky, „A co jste potom vy? Banda podivných bílých lidí co se jen tak poflakuje po lese?“
Ostatní už ztratili veškerou půdu pod nohama. Současnou situaci rozhodně nechápali a dívka před nimi jim připadla jako blázen. Opět promluvil muž který hovořil jako první:
„No… na tohle nemáme čas, jsme tady kvůli důležitějším věcem, tak nás laskavě omluv,“ prohodil směrem k Elizabeth a spolu s ostatními začal opět tiše diskutovat a už si jí dál nevšímali, naznali, že od ní jim nebezpečí nehrozí.
„Jasně,“ prohodila Elis a ironicky si pomyslela:„No tak tenhle sen byl opravdu dobrodružstvím, ale už bych se mohla probudit!“ Stále však stála v tom hrozném, nepřístupném lese nedaleko hloučku několika podivínů. Nezbývalo jí nic jiného, než se posadit na pařez a čekat, až přijde ráno a s ním i probuzení.
Brzo ji to ale přestalo bavit a tak se zaposlouchala do rozhovoru lidí opodál. Moc mu ale nerozuměla.
„… odhalili štáb, celý Řád proto musíme přestěhovat, Brumbál už hledá nové místo.“
„Ještě štěstí, že tam byl zrovna jen on a nikomu se nic nestalo.“ Následovala chvíle ticha, jakoby se každý zaměstnával svými myšlenkami.
„A co Harry?“
„Teď je v Bradavicích, tam je v bezpečí.“
„Stejně jsme mu měli dát Strážce, divím se, že to Brumbála ještě nenapadlo.“
„Samozřejmě, že ho to napadlo, jak mu ale chcete dát Strážce ve škole, aniž by se o tom dozvěděl?“ Nejspíš uhodil hřebíček na hlavičku, protože nikdo proti němu nic nenamítal. PO další chvíli ticha promluvila žena s velice podivnými vlasy:
„A kde je Vy-víte-kdo se Smrtijedy teď?“
„Těžko říct, může být kdekoliv, ale předevčírem byla zavražděna celá rodina nedaleko od Londýna a nad domem měli Znamení zla!“
Tohle Elizabeth rozhodně nehodlala dál poslouchat. Z těch všech Řádů, Strážců a Znamení jí šla hlava kolem a teď dokonce byl někdo zavražděn, to teda ne. Rychle odtud pryč! Vyskočila na nohy, ale jen co udělala pár kroků od těch podivínů, z ničeho nic se před ní objevilo několik mužů, tentokrát v černých kápích. Zděšeně vykřikla a lidé v bílém sebou trhli.
Černé postavy měly obličeje zakryté maskami a v rukou drželi jakési tenké klacky.
„Tohle už je vážně dost pitomý sen!“ řekla si Elis, „ani se tu nestřílí, budeme bojovat s klacíkama!“ To už se ale před ni postavili ti bílí a taky měli v rukou klacky. Elis obrátila oči v sloup. Vzápětí ale ze všech těch „klacků“ vytrysklo světlo. Zasáhlo jednoho muže přímo před ní a ten se jí zkroutil k nohám v hrozných bolestech. Elizabeth zděšeně zalapala po dechu. Tohle přece nejde. Ani sny nejsou přece tak děsivé.
Kolem ní se rozpoutala opravdová bitva. Teď se jedna z černých postav přiblížila k ní až na několik kroků a ze svého „klacku“ proti ní vyslala červený blesk! Elis si stačila jenom instinktivně zakrýt obličej. Mladý, zrzavý muž se ale postavil před ni, blesku přímo do cesty, a odrazil ho jakousi modrou světelnou vlnou, která se před ním vynořila. Sklonil se k ustrašené Elis:
„No tak, prober se! Musíš se bránit! Kde máš hůlku?“
„Hůlku? Jakou hůlku? A na co?“ Elis byla úplně zmatená a na pokraji zhroucení.
„Ó můj Bože, ty jsi mudla,“ vyslovil ohromeně a zároveň zděšeně. Teď už jí opravdu vstoupily slzy do očí.
„Cože jsem?“
„No, to nic. Počkej někde v bezpečí ano?“ Jen vyděšeně přikývla a muž se vrátil zpět do boje.
Postavila se na nohy, trochu zavrávorala a pokusila se dostat k nejbližšímu stromu. V tom nedaleko od ní něco zapraskalo a ona viděla, jak se mezi černýma vynořil ten nejstrašnější muž, jakého kdy viděla. Jeho obličej připomínal hada a očí svou červení zářily do dálky.
„Vy-víte-kdo!“ vydechl kdosi. Boj ustal a muž s červenýma očima křikl do davu:
„Kde je Bill Weasley?“ Lidé v bílém se zachvěli, ale mlčeli.
„Tady jsem!“ ozval se odevzdaně mladý muž, který Elis předtím zachránil a který teď vystoupil z pozadí svých přátel, kteří ho zjevně chtěli chránit! Voldemort se děsivě zachechtal:
„Statečnost! Spíš hloupost!“ a pozvedl svou hůlku proti Billovi. Elis najednou došlo, co se děje. Vždyť ten strašný muž chce zabít jejího zachránce. Prvního člověka, který se jí kdy zastal.
„NE!!!“ vykřikla a všichni přítomní se po ní okamžitě ohlédli. Většina si jí předtím ani nevšimla.
„Ale, ale,“ promluvil Voldemort a v jeho hlase se mísilo pobavení a vztek, „jak se můžeš opovážit postavit se lordu Voldemortovi?“
„Nechte ji,“ promluvil Bill zlomeným hlasem. Voldemortův obličej se protáhl v úšklebku.
„Snad tohle není tvoje milovaná?“
„Je to mudla!“ šeptl Bill. Tentokrát se Voldemort už doopravdy rozchechtal.
V Elizabeth se zvířila všechna krev. Nevěděla, co je to mudla, ale rozhodně se jí takové oslovení nelíbilo.
„Mudla,“ opakoval Voldemort, „tím spíš nebude její smrt nikoho mrzet.“ Jediným pohybem své hůlky vyslal proti Elis zelený blesk. Ta zareagovala zcela intuitivně. Viděla už předtím, co všechno ty „klacky“ dokážou. Vzpomněla si taky na modrou vlnu, kterou se proti těm bleskům bránili. Znenadání se před ní ta vlna skutečně objevila a zelený blesk pohltila. Elis ucítila jen slabé škrábnutí na pravé paži.
Všude kolem se rozhostilo absolutní ticho. Elis se rozhlédla po tvářích lidí okolo. Všichni se tvářili naprosto šokovaně a civěli na ni. Zase nic nechápala. Co je na tom divného? Všichni se před tím přece bránili úplně stejně.
Voldemort dal překvapeným a zděšeným posunkem svým lidem najevo, že odcházejí a všichni zničehonic prostě zmizeli. A bílí stáli, dívali se na Elizabeth a nemohli uvěřit tomu, co před chvílí viděli…