01. Znovuzrození BA (2/2)

07.08.2016 17:08

 „Šest set osmdesát jedna, šest set osmdesát dva, šest set osmdesát tři...“ Neville si povzdechl a posadil se. Pak popadl svůj polštář a praštil do něj v naději, že jej třeba vytvaruje tak, aby mu to pomohlo usnout. Polštář byl v naprostém pořádku, nebyly v něm žádné chuchvalce nebo cokoliv nepohodlného, ale dodalo mu to alespoň pocit, že pro to něco dělal, kromě zbytečného počítání hipogryfů. S hlubokým povzdechem se svalil zpět na záda. „Šest set osmdesát čtyři...“

Ode dveří chlapecké ložnice se ozvalo slabé zaklepání a Neville vystřelil do sedu, popadl hůlku z nočního stolku, přehoupl nohy přes okraj postele a jedou rukou roztáhl závěsy. „Kdo je to?“ zašeptal.

„Ginny.“

Vydechl úlevou, že mu Snape nebo Carrowovi nepřišli oznámit, že vědí, co celé odpoledne prováděl. Vylezl z postele a vyšel ke dveřím. Udělal však skrze místnost, ve které byla tma jak v pytli, pouze pár kroků, když vtom palcem na noze narazil do něčeho bolestivě tvrdého a Neville zprudka vyjekl. Kousl se do rtu, aby potlačil touhu vypustit ze sebe pár pěkně sprostých slov, které se naučil od svého strýce, neohrabaně poskakoval v kruhu a držel se přitom za nohu, dokud tepání v palci nepolevilo. Proč musí naražený palec tak strašně bolet?

Opatrně položil nohu zpět na podlahu, namířil před sebe hůlku a zamumlal: „Lumos!“ Špička hůlky se rozzářila známým modrým světlem a Neville poznal, že jeho protivníkem byla ve skutečnosti jeho vlastní postel. Když tu Harry, Ron a Dean nebyli, oba zbývající chlapci v ložnici byli přestěhováni ze čtvrté a páté postele na první a druhou, jenže v Nevillově mentální mapě pokoje se tato změna ještě nepromítla.

Neville použil hůlku, aby se vyhnul dalšímu nevyžádanému setkání s ostatními kusy nábytku, pak došel ke dveřím a otevřel je. Ginny se kolem něj protáhla jen jako šmouha zrzavých vlasů a modrobílých pruhů, hnala se tak rychle, že měl sotva čas ustoupit, aby se vyhnul srážce. „Co ti tak trvalo?“ sykla.

„Sorry. Ukopl jsem si palec.“

Už seděla usazená na Deanově staré posteli, ruce pevně složené přes hrudník, a když Neville zavřel dveře a přešel za ní, najednou byl ohromený tím, jak mladě a křehce vypadala. Vlasy měla ve dvou dlouhých copech, které jí spadaly přes ramena, a téměř se ztrácela ve svém pyžamu, které bylo na rukou i nohou několikrát přeloženo, ale pořád jí bylo minimálně o čtyři velikosti větší.

Když si Ginny uvědomila, kam směřuje jeho pohled, začervenala se. Jak si všiml, všichni Weasleyové pro to měli talent a její růžolící nádech byl znát dokonce i v modrém světle hůlky. „Bylo Ronovo,“ vysvětlila a v hlase se jí objevil střípek vzdorných rozpaků. „Obvykle oblečení po klucích nedostávám, ale situace je… No, Bill se zrovna oženil a taky nevíme, jak dlouho budou moct táta a dvojčata pracovat, takže – chci říct, je to jen pyžamo.“

Neville, dobře si vědom toho, jak byl Ron háklivý na otázku jejich rodinných financí, se mile usmál. „Je to celkem roztomilé, vážně. Vypadá to trochu, jako by sis ho vypůjčila od svého přítele nebo tak.“

Odfrkla si. „Kdybych to udělala, bylo by aspoň kratší minimálně o šest palců na rukou i nohou.“

Neville si nemohl pomoct, aby se neusmál, zatímco usedal na postel vedle ní. „Asi jsi sem ve tři ráno nepřišla, abys mi ukázala Ronovo pyžamo.“

Ginny sklopila zrak a začala si hrát s jednou ze zahnutých nohavic. „Je to hloupost.“

Pokrčil rameny. „Stejně jsem byl vzhůru. Nemohl jsem spát.“

„Měla jsem noční můru,“ přiznala. „Zdálo se mi, že jsem to se Seamusem podělala a jeho…“ Poslední částí byl jen jediný ponížený výdech, zatímco si schovala tvář do dlaní. „Ach, teď, když jsem sem přišla, to zní tak směšně!“

Neville zatřásl hlavou. „Ne, nezní. Jen jsi o něj měla strach. Parvati a Levandule se na něj taky přišly podívat. Všichni se o něj bojíme. Prošel si peklem a nikdo z nás není zrovna certifikovaný lékouzelník.“

Vděčně přikývla a už se dál neobtěžovala skrývat svůj pohled směrem k posteli, ve které byla ze Seamuse vidět jen dlouhá nudle, zahrabaná pod přikrývkami. „Pořád spí dobře?“

„Romilda připravila vážně dobrý Bezesný spánek – je v lektvarech třída. Co jsme mu ho dali, ani se nepohnul, ale pořád dýchá a všechno je v pohodě. Odpočívat je teď pro něj nejlepší. Můžeš ho zkontrolovat, jestli chceš.“

„Ne, to je v pohodě. Aspoň dokud si jsi jistý, že má pořád obě ruce i nohy.“

„Stejně jako je měl, když s ním Carrowová skončila,“ usmál se Neville.

Přikývla, rozmotala nohy a začala se zvedat. „Měla bych se vrátit do dívčí ložnice. Promiň, že jsem tě otravovala.“

„Počkej!“ vztáhl k ní ruku. Zastavila se a zvědavě se na něj podívala. Nepříjemně se ošil, najednou si vlastně nebyl jistý, jestli jí chtěl povědět, co ho drželo vzhůru. „Já jen… to nic.“

„Co, Neville?“ zase se posadila, nohy se jí houpaly přes okraj postele, jak se nahnula zpátky a opřela se o paže. Její ruce a chodidla zmizely v pyžamu a vypadala tak ještě menší než obvykle. Neville pocítil, jak v něm vina narůstá do takové míry, až myslel, že se jí zadusí. Přes veškerý její zápal byla pořád Ronova malá sestřička a on dnes vlastně odsouhlasil její smrt. Neměl na to právo. Neměl na to právo u nikoho z nich.

„Já jen… co se stalo odpoledne. Přemýšlel jsem o tom. Udělali jste chybu, lidi, velkou chybu,“ díval se na ni úpěnlivě. „Jenom proto, že jsem první, kdo něco řekl, neznamená – přišli byste na to i tak, já to vím. To ze mě nedělá vůdce. Nemůžu být vůdce. Nedokážu to, neunesu tu zodpovědnost. Nejsem dost dobrý.“

Ginny se na něj zamračila. „Proč ne?“

„Protože…“ hlas mu odezněl do prázdna a jen na sebe ukázal, jako by odpověď byla očividná. „Ty víš.“

Naklonila se k němu a na moment vzbuzovala dojem, že tu informaci chce pořádně promyslet. Pak promluvila klidným hlasem s ostrým nádechem sarkasmu: „Víš co? Jsi aspoň tak vysoký jako Ron, změnil se ti hlas a myslím, že se holíš častěji než Harry, tak jsem teď vážně zmatená.“

Zamrkal. „Cože?“

„No, to by znamenalo, že jsi vybavený přesně tím, čím oni, tak nechápu, proč to neustále odmítáš používat.“

Neville prudce zčervenal. „Ginny!“

„Ale nech toho,“ zavrátila oči. „Jsem jediná holka ze sedmi dětí! Ve čtyřech jsem zvládla vykrkat celou bojovnou píseň Kudleyských Kanonýrů, ale když jsem začala potřebovat podprsenku, musela mě na to upozornit Katie Bellová a ukázat mi, jak tu zatracenou věc obléct, tak se nechovej, jako bych byla nějaká skleníková květinka, která neví, jak vypadají kluci.“

„Nechtěl… nemyslel… já jen…“ Absolutně neměl slov, zato Ginny ano.

„Nechápu tě, Neville Longbottome. Jediný člověk, o kterém vím, že se neustále podceňuje tak, jako ty, je Ron, a ani u něj to není tak zlé. Připadáš mi smrtelně rozhodnutý každému dokázat, že jsi k ničemu, a odporovat každému, kdo tvrdí něco jiného. A nezačínej zase o babičce. Profesorka McGonagallová říkala, že se musí-“

„Jo, já vím,“ vložil se do toho Neville. „Přestat snažit o vnuka, kterého si přeje, a začít být pyšná na takového, jakého má. To není něco, co bys řekla někomu, jehož děti jsou něco extra, Ginny. To je něco, co řekneš, když se někdo musí spokojit s tím, co má.“

„Tak to nemyslela, a ty to víš!“

„Přesto, je to pravda!“ Postavil se, vědom si toho, že proti ní využívá svou výšku, ale rozhodnutý přinutit ji vyslechnout si to, co mu přišlo jako nevyhnutelná pravda. „Nejsem ani z poloviny takový kouzelník, jako byl táta. Byl to bystrozor! On i moje-“ Neville přetrhnul řeč a odvrátil se. Najednou se mu udělalo špatně, když si vzpomněl, že Ginny byla v ten nešťastný den u Svatého Munga a viděla, co zůstalo z jeho rodičů.

Uplynula dlouhá chvíle a potom ucítil na své paži její ruku. Rovněž si stoupla a její dotek byl překvapivě jemný. „Ano?“ Její hlas byl vlídný, ale hluboko v něm si přesto udržela podtón tvrdohlavosti. „Neville, co přesně se stalo tvým rodičům? Už jsem viděla kletbu Cruciatus a vím, jak je šílená, ale tak jednoduché to není, že ne?“

„Je to moje vina.“ Neville zůstal jako přimražený, když slyšel slova, která vyšla z jeho úst. Nikdy dřív je nahlas neřekl, nezávisle na tom, jak často si je opakoval v hlavě a v srdci, ale teď to bylo, jako by překročil nějakou neviditelnou hranici a nemohl to zastavit. „Šli po mně. Nevím proč, nikdo to neví – ale mysleli si, že když mě dostanou, přijdou na to, co Harry udělal Ty-víš-komu. Možná si mysleli, že se to nějak dotýká dětí bystrozorů, nebo dětí narozených v červenci, nebo jednoročních, nebo… moji rodiče mě ukryli ve skříni. Zaštítili ji tišícím kouzlem a skryli dveře. Přišli tak o čas k tomu, aby se dostali pryč. Nemohli jim říct, kde byl on, nevěděli to, ale kdyby řekli, kde… Kdyby jen…“

Zabořil obličej do dlaní a zhroutil se zpět na postel, zostuzený horkými slzami, které mu klouzaly skrz prsty, ale které nemohl zadržet. „Čtrnáct hodin. Ach Bože, Ginny, mučili je po čtrnáct hodin! Lékouzelníci…  tělo se samo ochrání. Cokoliv, co působí bolest víc než pár minut… když máš odporné zranění… zranění vyvolává endorfiny, šok, omdlíš a zemřeš. Člověk není připravený snášet bolest, která je jen bolestí tak dlouho. Mozek to nezvládne! Kdyby jen…“ Slova mu zadusil vzlyk tak mocný, až to bolelo. „Nestál jsem za to! Přál bych si, aby si uvědomili, že jsem za to nestál! Nechali si kvůli mně udělat něco horšího než smrt a já jsem v porovnání s nimi nicka!“

Všechen stud, všechna bolest a vina hromaděná šestnáct let najednou vyplula na povrch a Neville už víc říct nedokázal. Ani se nestaral, jestli tam Ginny je nebo není. Přitáhl si kolena k hrudníku a v těsném uzlu okolo nich obmotal paže, jako by mu to umožnilo zmizet, odčinit samotný fakt jeho existence. Vzlyky přicházely z místa tak bolestného, že se nezmohl ani na jediný zvuk, byly to jen velké, nadouvající se vzdechy, které jako by ho trhaly napůl, zatímco se mu slzy vpíjely pyžama ve velkých tmavých flecích.

Neville plakal, dokud jeho hrdlo nebylo rozdrásané a hrudník bolavý. Nevěděl, jestli to byly minuty, hodiny nebo dokonce dny, ale jeho opuchlé oči alespoň konečně vyschly. Až potom si uvědomil něco měkkého a teplého, přituleného ke svým zádům, paže omotané okolo svých ramen v něžném objetí. Najednou na něj dopadlo uvědomění, co právě udělal, a on se rychle posadil a setřásl ji ze sebe ve zhrozeném zostuzení. „Já… omlouvám se… nevěděl jsem…“

V její tváři se nezrcadlila ani špetka lítosti, kterou očekával. Místo toho se na něj její hnědé oči dívaly s tak neočekávaným výrazem, že v jeho identifikaci selhal. Znovu se k němu natáhla, neochvějně mu položila jednu malou ručku na rameno a pronesla tu poslední věc, kterou by kdy myslel, že uslyší. „Jsi o tolik silnější, než jsem si myslela.“

„Cože?“ Jeho hlas byl zhrublý, téměř pryč.

„Harryho hýčká polovina kouzelnického světa, má jej za hrdinu a neustále ho utěšuje kvůli jeho rodičům. Ron na sebe kvůli tomu neustále tlačí, aby se Harrymu vyrovnal, ale je to jen jeho představa a on na to jednou přijde – po pravdě, Hermiona to musí, obrazně řečeno, jednou za čas napsat na kus něčeho tvrdého, co mu omlátí o hlavu. Ty… ty si toho s sebou celé ty roky nosíš tolik, a když tě to stahuje dolů, tak ti lidi ještě přitěžují, aniž by věděli, že to v tobě celou tu dobu je… a jediný člověk, který o tom věděl, ti to ztížil ze všech nejvíc. Že jsi dokázal kráčet dál, je samo o sobě dost, ale ty jsi udělal ještě o tolik víc… je to skvělý.“ Respekt v jejím hlase byl naprosto upřímný, ale Neville zmateně potřásl hlavou.

„Já ale nic nedokázal. Podělal jsem všechno, co jsem mohl. Ani přinejmenším nejsem hrdina,“ zaprotestoval.

„Viděla jsem tě bojovat s Komandem v kabinetě Umbridgeové a se smrtijedy na Ministerstvu, a pak znovu ve věži minulý rok. Nejsi ani zdaleka tak nemožný, jak si většinu času myslíš, ale když bojuješ…“ potřásla pomalu hlavou, „...jsi úžasný.“

„Harry-“

Ruka na jeho ústech ho utnula a její bystré hnědé oči byly najednou jen centimetry od těch jeho. „Viděla jsem vás oba. Harry bojuje statečně. Stejně tak Ron, stejně tak Hermiona – zatraceně, jsme Nebelvíři, všichni bojujeme statečně. Ale u tebe je to něco jiného. Ani v Řádu jsem nikdy nepotkala nikoho, kdo by bojoval s takovou syrovostí a intenzitou jako ty. Upřímně, trošku mě to děsí.“

Neville si odtáhl její ruku z úst a otočil se, aby se na ni nemusel dívat. „To není to samé. Nejsem to já, když bojuju. Něco se tady vždycky stane,“ poklepal si na hrudník, „jako by něco začalo řvát nebo burácet nebo tak a přehluší to všechno ostatní a já se prostě neovládám.“

Ginny se opět přesunula za něj, položila se mu na ramena a položila mu ruku na místo na hrudníku, kam předtím ukázal. „Myslím, že to něco jsi ty, Neville. To je to, čím jsi doopravdy – statečný, mocný kouzelník, syn dvou slavných bystrozorů a odvážný bojovník za své vlastní právo – a kdybych já byla tak dlouho zavalená a udupávaná tak těžkým břemenem, pravděpodobně bych začala ječet, kdybych měla aspoň poloviční šanci to ze sebe dostat ven.“

Potřásl hlavou a tentokrát se neobtěžoval její ruku znovu odtahovat. „Ty to prostě nechápeš.“

„Fajn,“ pohodila hlavou a přehodila si oba copy na záda. Její rty teď byly sotva centimetr od jeho ucha a její hlas nabral hlubokou, téměř divokou intenzitu. „Řekněme, že máš pravdu. Že jsi k ničemu. Totální zklamání v mužském i kouzelnickém ohledu. Co s tím uděláš?“

Neville si nebyl jistý, jak má na ten kompletní obrat o sto osmdesát stupňů reagovat, a tak jen pokrčil rameny, napůl ze zmatení a napůl v obraně. „Nedá se dělat nic. Už to zkouším roky.“

„Ne, nezkoušíš. Jenom jsi přijal to, jak věci momentálně jsou. Mají tvoji rodiče nějakou naději?“

Ta otázka ho vyvedla z míry. „Ne. Doktoři tvrdí, že je tu naprosto mizivá šance, pokud Lestrangeová zemře, ale je ještě mizivější, než že se Ty-víš-kdo dobrovolně vzdá.“

„Takže obětovali svou příčetnost – ne vážně, své životy – pro tebe. Co si myslíš, že by řekli, kdyby ona zítra zemřela a oni se probrali? ‚Božíčku, synu, jsme tak rádi, že ses naším darem pro tebe celou dobu mučil‘? Nebo možná ‚Jak dojemné je vidět, že se jim nakonec podařilo zlomit nás všechny tři‘? Nemyslíš si, že by bylo trošku lepší být jim schopný říct: ‚Mysleli jste si, že stojím za vaši oběť a že vám vaše láska nedovolí cokoliv prozradit, a já jsem proto prožíval každý moment, jako kdybyste mě mohli vidět‘?

„Jak to mám asi udělat?“

„Kdyby se to nikdy nestalo, kdyby tví rodiče byli stále v pořádku, co by dělali?“

Poprvé za celou dobu, která se teď zdála nekonečná, věděl Neville přesně, co odpovědět. „Byli by součástí Řádu.“

„Takže trochu jako moji rodiče?“

Přikývl. „Jo.“

„A byli by pyšní, kdyby věděli, že jsi vůdce Brumbálovy armády tady v Bradavicích, nebo by chtěli, aby ses stáhnul, a místo toho ti řekli, že si nejsou jistí, jestli je jejich dítě dostatečně dobré?“

„Chtěli by, abych BA vedl,“ odpověděl Neville pomalu.

Její hlas zněl nyní trochu jemněji, ale o nic míň pevně. „Takže je možná načase přestat žít kvůli nim a začít žít pro ně.“

Nastala dlouhá pauza, během níž se ani jeden nepohnul či nepromluvil. Pak Neville zvedl ruce a tiše ji od sebe odsunul. Ginny neprotestovala, pouze si opět zkřížila kotníky a sledovala, jak se přesunul na svou postel a na moment se zastavil, aby zkontroloval stále spícího Seamuse v blažené nevědomosti.

Aniž by se na ni podíval, sáhl pod polštář a vytáhl cosi malého a hranatého. Pak chvíli kramařil ve svém nočním stolku, přičemž použil hůlku k hledání pod spoustou papírků od sladkostí, kousků pergamenu, náhradních brků a neúplných balíčků hracích karet, dokud nenašel to, po čem pátral. Položil ten malý fotorámeček na desku nočního stolku, otevřel zadní díl a odstranil fotku sebe, Deana a Seamuse s obličeji pomalovanými purpurovou a zlatou barvou na vítězné oslavě prvního nebelvírského Famfrpálového poháru. Namísto ní umístil fotku, kterou vytáhl zpoza polštáře.

Byla to fotka mladé rodiny. Kouzelník s Nevillovým nosem a rovnými hnědými vlasy se hrdě usmíval vedle čarodějky, která mohla být jedině Nevillova matka, v náručí držela šestiměsíční dítko, šimrajíc ho na bříšku, aby se zasmálo a zavrtělo do fotoaparátu. Spokojený, že je bezpečně v rámečku, Neville otočil rámeček směrem k posteli a pak vzhlédl. „To je fotka mých rodičů a mě z doby předtím,“ vysvětlil, vědom si toho, že ji Ginny nemohla vidět.

Ginny zvědavě zvedla obočí, seskočila z postele a přišourala se k němu, aniž by se obtěžovala vytáhnout zpět pyžamové kalhoty, které se jí srolovaly přes chodidla. Dlouhou chvíli sledovala fotografii a pak se usmála. „Byl jsi roztomilý.“ Odmlčela se, položila si bradu do dlaně a pohlédla na něj s falešnou přísností. „Pořád jsi, když se na tebe teď tak dívám… ale vyšší. A vlasatější.“

Přes jeho rty přeběhl jemný úsměv a pak ukázal na fotografii. Cítil se ve svém těle divně, téměř cize, dokud si neuvědomil, že teď stojí odlišně: záda měl rovná, ramena zasunutá dozadu. Vyzývavě zvedl hlavu a pohlédl jí do očí, aniž by si z důvodu byť kapky studu dovolil znovu sklopit pohled. „Už se nehodlám schovávat.“

„Hm?“

Zavrtěl hlavou, pak se podíval na obrázek, poprvé v životě bez pocitu bodnutí viny, která jej obyčejně při pohledu na jejich rozzářené, živé výrazy, sužovala. Když promluvil, zaslechl Neville hlas, který zněl hlouběji, silněji než kdy předtím, hlas, který překvapivě poznal z rodinných nahrávek. Byl to hlas jeho otce, ale vycházel z jeho úst.

„Chci, aby mě viděli.“

OOO

„Čínské zubaté zelí, čili Brassica oleracea var. carnivorus, jak je známo ve vědeckých kruzích, je stejně jako jeho mudlovský příbuzný členem čeledi brukvovitých. Jeho rodové jméno je nicméně poněkud zavádějící. Ačkoliv se jedná jistojistě o zelí - a pokud máte jakékoliv pochybností o jeho zubaté části, odrazuji vás předem od strkání prstů příliš blízko - jeho domovinou je Korejský poloostrov. Extrémně pikantní povaha této konkrétní zeleniny vedla k vynalezení proslaveného tradičního pokrmu, u kterého se však kuchaři marně snaží nahradit příchuť zubatého zelí něčím méně nebezpečným pro zahradníky. Kromě kulinářských počinů, které doporučuji pouze a jedině extrémně dobrodružným povahám, je zubaté zelí základní ingrediencí Povzbuzujícího lektvaru, dále se používá v případech podchlazení…“

Neville poslouchal výklad profesorky Prýtové pouze na půl ucha. Dnešní kapitolu již studoval před hodinou a tyto informace mohl citovat zpaměti, ještě než vůbec začala. Bylinkářství bylo vždy jeho jak oblíbeným, tak předmětem, ve kterém byl nejlepší, ale teď mělo ještě větší význam, jelikož to byl jeden z mála předmětů, jehož výuka zůstala nedotčena administrativními změnami školy. Obvykle výklad vždy pozorně sledoval, bez ohledu na znalost daného tématu, v naději, že posbírá alespoň drobeček znalostí navíc. Ale dnes, dnes měl na mysli mnohem důležitější věci.

Zatímco předstíral, že si píše zápisky, trochu se přesunul v lavici a jemně šťouchl Hannah Abbotovou do žeber. Poskočila a pak mu věnovala pohled, pod kterým by zvadla každá rostlina ve skleníku. Povzdechl si. V Bylinkářství byli partnery od prvního ročníku, ale z nějakého důvodu jej dnes ignorovala. Neville by byl jindy ochotný připsat její nenadálou chladnost nikdy nekončícím, nepochopitelným rozmarům ženského chování, ale v tomto případě to nebylo možné.

Znovu do ní šťouchl, tentokrát spolu s tím posunul své zápisky tak, že byly téměř přímo před ní. S nepatrným otráveným odfrknutím pohlédla na to, co napsal. Je všechno v pořádku?

Její pohled byl víc než dostačující odpovědí, když si založila ruce a neoblomně se zaměřila na profesorku Prýtovou, která právě ukazovala správnou nutnou ochranu jak proti zubům, tak popáleninám při sběru listů. Jako kdyby náhodou její hůlka, kterou držela volně v levé ruce, zavadila o pergamen a slova se změnila. Paběrkujeme na tom, co tu Harry zanechal, že?

Nevillovy oči se rozšířily. Ona už to věděla! Snažil se ji na obnovení BA upozornit, ale očividně se k ní někdo dostal dřív. Převalil se přes něj pocit nadšení smíšený se strachem, zatímco přemýšlel, jestli byli nebelvírští novinkami prostě tak nadšení, nebo jestli si někdo nepříhodně pustil pusu na špacír.  Nepatrně klepl na papír. Kdo ti to řekl?

Vypadalo to, že její oči neopustily výklad, ale její záda se vyklenula, dokud se neocitla v téměř bolestně dokonalém držení těla. Mám v Nebelvíru i jiné přátele kromě tebe.

Pomalu na něj začal dopadat možný důvod jejího rozhořčení a on se pokusil zachytit její pohled s rozpačitým, omluvným úsměvem na tváři. Promiň, měl jsem ti to říct jako první. Chtěl jsem ti to říct sám.

Neobtěžuj se. Její slova se tentokrát zdála být o mnoho tmavší a on si hned uvědomil, že byla ve skutečnosti do pergamenu vypálená. O co víc, nepřestávala doutnat, rozšiřující se do beztvarých skvrn, jejichž okraje rudě zářily. Neville potlačil znepokojený výkřik, popadl nejbližší konvici a polil jí doutnající útržek. Profesorka Prýtová se odmlčela a zvedla jedno z obočí až ke hraně svých rozčepýřených šedých vlasů.

„Pane Longbottome?“

Neville cítil, jak mu hoří tváře, pohlédl dolů a mávnutím hůlky odstranil tu hromádku promočeného, zčernalého bince. „Omlouvám se, madam. Nevěnoval jsem pozornost tomu, co dělám, zatímco jsem přemýšlel nad zahřívacími schopnostmi zelí a tak.“

Věnovala mu neutuchajícně tolerantní pohled, který tak dobře znal od ostatních profesorů, a on pocítil vůči Hannah překvapivou vlnu nelibosti, že ten pohled kvůli ní musel pocítit ze všech lidí zrovna od profesorky Prýtové. „To je v pořádku, nic se nestalo. Nyní, jak jsem již říkala, pokud možno, je nutno se zcela vyhnout kontaktu mízy s holou kůží…“

Jakmile se její pozornost stočila zpět k rostlině před ní, Neville se nahnul blíž ke své partnerce. „Proč jsi to udělala?“ zasyčel tak tiše, jak mohl.

Hannah neodpověděla, jen sotva viditelně mávla hůlkou. Na moment to vypadalo, že se nic neděje, a pak najednou ucítil, jak se předek jeho hábitu zahřívá a v oslepujícím záblesku uvědomění mu došlo, že jeho kalhoty jsou na pokraji vzplanutí. Nezajímal se dál, jestli si ho někdo všímá, zoufale na sebe namířil hůlkou a vyjekl „Protego!“ Ten palčivý pocit okamžitě ustal a on zachytil Hannin nepatrný pomstychtivý úsměv, zatímco se profesorka Prýtová opět otočila.

Tentokrát však Hannah zvedla ruku, než se profesorka mohla zeptat, co se stalo. „Omlouvám se, paní profesorko,“ pronesla s nesnesitelnou sladkostí, „to byla má vina. Myslím, že jsem si na něco v okolí vypěstovala alergii. Moje hůlka se sama spustila. Mohla bych být přiřazena k jinému partnerovi, prosím?“

Pohled na profesorčině tváři jasně ukazoval, že nevěřila ani slovu – upřímně, začala pochybovat i o Nevillově předchozí omluvě. Nicméně tohle nebyl první případ, co se mezi partnery ve třídě objevilo nedorozumění, a tak jen prostě ukázala na prázdné místo v lavici o pár míst vzadu. „Dean Thomas s námi nadále není, slečno Abbottová, můžete se tedy spárovat s panem Finniganem, jestli chcete.“

„Děkuji, paní profesorko,“ řekla se stejnou odkapávající sladkostí a bez jediného pohledu na Nevilla sbalila svou knihu a zahradní náčiní a prošla skleníkem posadit se vedle Seamuse.

Teď už se totálně zmatený Neville snažil zachytit její pohled po zbytek hodiny. Jediným výsledkem však bylo, že své zelí málem zadusil, když zapomněl housenky, kterými ho měli krmit, pokrájet a musel pak na poslední chvíli použít respirační kouzlo, aby rychle rudnoucí rostlinu zachránil – ale ona jeho pokusy neotřesitelně ignorovala. Co víc, vypadalo to, že se nad Seamusem netypicky rozplývá. Co Neville věděl, nebyli ti dva víc než zdvořilí známí, teď to ale vypadalo, že se nad jeho komentáři popadala za břicho, hrozila se nad zbytky zranění, která mu přetrvávala z předchozího dne, a seděla vedle něj tak blízko, až se zdálo jako zázrak, že se oba vůbec mohli pohnout.

Když hodina konečně skončila, Hannah zmizela ze skleníku tak rychle, že si na moment myslel, že se přemístila. Pak konečně zahlédl mihnutí žlutě lemovaného hábitu a dlouhých culíků, mizících za velkým keřem Citlivky. „Hannah,“ zakřičel, „počkej!“

Nedala najevo, že by ho slyšela, a Neville se rozběhl tryskem. Než ji u nejzadnějšího skleníku doběhl, byl v obličeji rudý a lapal po dechu, rovněž se v něm rozmáhala podrážděnost. Pokusila se ho setřást, bradu vysoko zdviženou, ale drapl ji za loket. Teprve pak se Hannah zastavila a zůstala na něj zírat se zuřivým dopálením. „Pusť mě, ty…“ Svraštila obličej, jako by nemohla najít dostatečně ošklivý výraz.

Neville se rozhlédl všemi směry, a když spokojeně zjistil, že v okolí nikdo není, snížil svou hlavu k té její a ostře, ale tiše promluvil. „Hele, není to tak, že bych Harryho odepsal nebo tak, jestli je tohle důvod, proč jsi naštvaná. Nikdo ho neodepisuje. Ale on tu teď není. Nemám tušení, proč jsi taková, vždycky jsme byli přátelé. Myslel bych si, že na mě budeš… no, hrdá, řekl bych.“

K jeho absolutnímu šoku se Hanniny oči neočekávaně zalily slzami. „Předpokládám, že bych měla, ne? Chci říct, ne, že by byl Harry jediný, kdo má mozek… a hádám, že…. Hádám, že je to pro tebe určitě krok dopředu.“

Zmatený z jejích slz, ale potěšený, že snad konečně začínala chápat nutnost té situace, Neville přikývl. „Přesně tak. Jsem tak rád, že to chápeš, opravdu to pro mě moc znamená.“

Když to prohlásil, totálně se zlomila a vydala hlasitý, úpěnlivý vzlyk. Ohromeně ztuhnul na místě, dokud se zakřičením podobným zraněnému smrtijedovi nedrapla Zubatou pelargonii z nejbližšího stojanu a hodila mu ji přímo na hlavu. Sklonil se a chňapající rostlina ho minula o takový kousíček, že doopravdy cítil, jak mu její zuby zavadily o ucho. „Hannah!“

Jeho směrem přiletěla další Zubatá pelargonie a tentokrát kvůli ochraně střemhlav skočil za jednu z větších terakotových nádob, ve kterých se v předchozím roce nacházelo Ďáblovo osidlo. „Přestaň mě okřikovat, ty zpotloukusyne!“ vřískla. „Mohl jsi mít aspoň dost odvahy na to, abys mi to řekl sám, ale NE, já se to musela dozvědět od Demelzy!“ Kousek od jeho pravého kolena explodoval lusk Škrtidubu. Její snaha byla neutuchající. „Ta malá…“ – odklonil další lusk mávnutím své hůlky – „...zrzavá...“ – přikrčil se, tentokrát se svíjející se zelená chapadla ocitla přesně na místě, kde bylo ještě před chvílí jeho rameno – „MRCHA!“

Překvapení předčilo opatrnost a Neville se postavil a zamrkal. „Cože?“

„Ty a Ginny Weasleyová!“ Další lusk ho zasáhl přímo do obličeje. Neville upustil svou hůlku a svalil se nazad, zoufale svírající smrduté úponky, které se mu zavrtávaly do nosu a úst a dusily ho. „Byla u tebe v noci víc než hodinu, ty mizero! Copak sis myslel, že to nikdo nezjistí? Že nikdo nic neřekne?“

„Expelliarmus!“ Neville, stále na zemi, bojující o vzduch proti narůstající zuřivosti rostliny, polykající jeho obličej a tvář, uslyšel od Hannah výkřik nevole, když jiný hlas vykřikl odzbrojující kouzlo. Okamžitě ten hlas poznal, ale nebyl si jistý, jestli to byl ten nejlepší nebo naopak nejhorší člověk, který mu mohl přijít na pomoc.

„TY!“ V Hannině hlase se zračila čistá vražednost.

Chapadla mu nyní definitivně odřízla přísun vzduchu. Jeho snahy odtáhnout je pryč slábly s každým uběhlým momentem, a jak se mu postupně zatmívalo před očima, poslední myšlenka, které si byl Neville kompletně vědom, byla, že neměl být tak hrozně překvapený, že nejšílenějším smrtijedem byla ve skutečnosti holka.

OOO

„Neville? Neville?! Neville, řekni něco. Tolik mě to mrzí. Prosím tě, řekni něco. Neville?“

Připadalo mu jako nesmírně dlouhá chvíle, než zvuky, pronikající k němu skrze točící se černotu, začaly dávat smysl, ačkoliv si byl celkem jistý, že dávat smysl měly. Když se mu vrátilo vědomí, postupně se mu vybavily tři stejně důležité jistoty. Za prvé, že ‚Neville‘ bylo jeho jméno. Za druhé, že měl v krku a v nose pocit, jako by mu je někdo protřel železným hadrem. A za třetí, že byl očividně totálně v bezvědomí během nejneočekávanější události za celý svůj neobyčejný čas strávený v Bradavicích – během toho, co kvůli němu bojovaly dvě čarodějky.

S pulsujícím pocitem v hlavě Neville pomalu otevřel oči a vzepřel se na navlhlé zemi do sedu. Hannah a Ginny seděly kousek od sebe, na obou tvářích se zrcadlil odpovídající výraz obav. Obě byly rovněž rozčepýřené a jejich hábity byly řádně pomačkané. Ginny slušnou rychlostí napuchalo a černalo oko, které doplňoval Hannin zakrvácený ret.

Dotkl se svého pálícího obličeje a ucítil vyskakující podlitiny, způsobené útokem Škrtidubu. Tvořili vskutku politováníhodnou skupinku.

„Ach, Neville, tak mě to mrzí,“ natáhla se po něm Hannah, ale pak ustala v pohybu, její třesoucí se ruce zůstaly asi stopu od něj. „Musíš na mě zuřit.“

„Ne,“ zakroutil hlavou a nadále se snažil zpracovat celý průběh toho, co se stalo. „Zuřit ne. Myslím, že jsem z toho zmatený, ale nezuřím.“

„No,“ prohlásila Ginny nápomocně, „Demelza byla poblázněná do Deana.“

Neville se zachmuřil. „Thomase?“

„Přesně,“ promluvila Hannah, jako by očividně už měl rozumět celému jádru problému. Ale on to nechápal.

Naštěstí Ginny pokračovala. „Jenže já jsem s ním chodila, takže se rozhodla, že jsem tak jako tak potvora, a vrátila se ke svému předchozímu pobláznění, čímž byl Harry, jenže ten v té době chodil s Cho. Demelza ale Cho nesnášela, takže ji to donutilo s jejím poblázněním přestat, když s ní chodil, jenže Cho se pak vrátila k Rogerovi, a tak se Demelza mohla klidně vrátit k pobláznění do Harryho. Čili se o něj začala snažit, ne, že by si toho teda všimnul nebo tak, a pak jsem se já rozešla s Deanem. Ona se snažila zase pro změnu dostat Deana, jenomže ten jí řekl, že na ni nemá čas, protože se přihlásil do famfrpálového týmu jako laskavost vůči mně. Pak jsem začala chodit s Harrym, a teď už sice s Harrym nejsem, ale ten je pryč, a stejně tak Dean. Takže, pochopitelně, když jsem se v noci vypařila, pokusila se alespoň pošramotit mou pověst tak, jak jen svedla. Chci říct, netušila jsem, že si toho všimla, protože kdybych to věděla, hned bych ti to řekla.“

Neville velice pomalu zamrkal. „Naprosto očividné. Ty jsi chodila – nechodila – chodila s Deanem, kterého Demelza měla – neměla – měla ráda, a pak jsi chodila – nechodila – chodila s Harrym, kterého rovněž měla – neměla – měla ráda, což je důvod, proč mě Hannah Abbotová téměř zabila poté, co se pokusila na mě zapálit na Bylinkářství kalhoty. Dává to dokonalý smysl.“

Ginny na něj pohlédla způsobem, jakým se rodiče dívají na své milované, nicméně poněkud tupé dítě. „Demelza řekla Hannah – a každé další holce ve škole, ke které se dostala – že já a ty jsme se včera v noci hodiny muchlovali, ačkoliv, jak jsem teď Hannah vysvětlila, jsme se ve skutečnosti starali o Seamuse a plánovali další věci… se kterými Hannah, mimochodem, souhlasí, a poví o nich při večeři i Erniemu a ostatním.“

Kousek po kousku, jako když se v pošmourném dni přes horizont přehoupnou sluneční paprsky, začínala pravda vyplouvat na povrch. „A ty…“ podíval se směrem, kterým seděla Hannah, celá hluboce v rozpacích z toho, co provedla, „jsi mě chtěla zabít, protože jedině totální zmetek by se pokusil ukrást Harryho dívku v momentě, kdy zmizel, a myslela sis, že jsem lepší kamarád než to.“

Obě dívky si vyměnily pohled, který vypovídal mnohé, ovšem v jazyce, který byl Nevillovi naprosto neznámý. Poté Hannah přikývla. „Víceméně.“ Chvíli bylo ticho a pak se otočila k Ginny, jako kdyby jí myšlenka zabít ji nikdy nenapadla. „Jsou vždycky takhle natvrdlí?“

Ginny se nad tou myšlenkou chvíli zamyslela, pak potřásla hlavou. „Ne. Pamatuješ si na dobu v minulém roce, kdy Ron vypadal, jako by ho napadlo hejno ptáků?“

„Jo.“

„No, tak to se přesně stalo. Hermiona Grangerová se o to postarala těsně poté, co propuklo to fiasko s Levandulí, a pokaždé natvrdlí nejsou. Když se jedná o Weasleye, jsou horší.“ Poplácala starší dívku z Mrzimoru v uklidňujícím gestu po rameni. „Vždycky je naděje.“

Neville zúžil oči. „Naděje na co?“

Hannah se výrazně, zhluboka nadechla a postavila se, pak mu nabídla ruku, aby se mohl znova postavit i on. Učinil tak, pořád mírně omámený, ačkoliv si nebyl jistý, jestli to byl následek toho téměř-uškrcení nebo konverzace, která následovala. Hannah se na něj teď dívala pohledem, který vypadal jako poskládaný z kousků všech možných emocí, které kdy Neville znal, a pár dalších, které nedokázal rozeznat, až nakonec promluvila. „Naděje na všechno, Neville. Naděje pro nás.“

Přikývl, potěšený tím, že se našlo alespoň něco jednoduchého, s čím mohl souhlasit bez možnosti nedorozumění. „Jo, vždycky je tu naděje.“

Z hradu se ozval zvon a Hannah nadskočila. „Musím jít, přijdu pozdě na Dějiny čar a kouzel.“ Pak byla s jediným zavlátím černožlutého hábitu pryč a on zůstal sám s Ginny, která sbírala svou tašku, kterou, jak si uvědomil, pravděpodobně upustila v horečné snaze mu zachránit život.

Klekl si, zvedl pohozený brk a podal jí ho. „Děkuju ti, mimochodem.“

„V pohodě. Stejně to byla moje vina, vážně.“ Stydlivě se usmála a uhladila si vlasy zpět do správného tvaru. „Ale předpokládám, že to touhle dobou Mrzimorští už vědí a Parvati to dnes ráno řekla své sestře, takže tím pádem i Havraspárští.“

Neville zvedl svou vlastní tašku a přehodil si ji přes rameno, zatímco se vydali zpět cestičkou, která vedla ke škole. „Pokud má u sebe pořád ještě někdo svou minci, vyšlu po nich tu informaci hned, jak zjistím, jak na to.“

Přikývla a v místě, kde se oddělovala cesta mířící směrem k Hagridově chýši, se otočila. Neville už u chýše viděl zbytek šesťáků shromažďujících se na hodinu Péče o kouzelné tvory. „Tak jo, ujistím se, že si ji dám tam, kde ji spolehlivě ucítím.“

„Skvěle. Jo, a ještě jedna věc…“ zavolal za ní a ona se odmlčela. „Ujisti se, že až se to bude dít, připomeneš mi, abych dohlédl, že má Hannah čím házet. Tahle holka nedokáže minout cíl.“

Ginny mu věnovala velmi podivný nepatrný úsměv. „No…“ odpověděla, „...většinou.“

 

<<< Předchozí        Následující >>>