02. Dospívání (2/2)

29.08.2016 09:59

Ernie vypadal, jako kdyby mu právě někdo dal dárek, kterému nebyl schopný tak docela rozumět, pak k Nevillovi naklonil hlavu. "Děkuju ti. Skutečně." Pak se usmál. "A je fajn to vědět, když teď s námi budeš mít práce až nad hlavu."

OOO

Neville se zasmál. „Hádám, že fakt budu.“ Na moment o tom uvažoval. „Co kdybyste ty, Hannah a vždycky dva další ze čtvrtého, pátého a šestého ročníku, kteří už členem BA jsou, chodili na oficiální schůzky a potom byste uvnitř Mrzimoru měli své vlastní schůze pro všechny ostatní? Najdu později v noci Colina a rozšíříme spolu Fideliovo zaklínadlo na všechny vaše starší ročníky.“

„No,“ vložila se do toho Ginny, „když jste, pánové, vyřešili, která z kolejí má lepší náborový systém, mysleli jste taky na to, co tohle…“ poklepala na výtisk Jinotaje, „...skutečně znamená?“

Lenka jí věnovala komický pohled. „Znamená to, že jsou naživu a bojují, pochopitelně, a že všem těm chudákům z mudlovských rodin pomohli na svobodu.“

„To je všechno velice hezké, nechápej mě špatně, ale ti tři by se jen tak pro nic za nic na samotné Ministerstvo nevloupali. Tady se píše, že Umbridgeové, podle pana Cattermolea, vzali nějaký medailonek. Když jsem na jaře našla Harryho nad Brumbálovým tělem, v ruce jeden medailonek držel. A na Grimmauldově náměstí byl jeden, který nikdo nedokázal otevřít... Byly tam různé artefakty, plné černé magie.“ Její oči se živě zablýskly a její malá ruka se zformovala do pěsti, kterou pro důraz uhodila do stolu. „Je toho až moc, aby to byla jen náhoda... Vsadím se, že je to jeden a ten samý! Musíme vědět, co je na tom medailonku tak důležitého, abychom jim mohli pomoct!“

„Měla jsi šanci prohlédnout si, jak vypadal?“ zeptal se Neville.

Zavřela oči a tvář se jí zkřivila soustředěním, než znovu promluvila. „Celý jsem ho viděla jen na Grimmauldově náměstí. Byl stříbrný. Celkem velký. Na přední straně bylo písmeno. Myslím, že to bylo ‚S‘.“

Lenka vytřeštila své již tak vypoulené oči. „Aaaah, ‚S‘ jako Salazar, možná?“

„Pochybuju, že by ho Harry chtěl proto, že to znamená Stopař,“ prohlásil Ernie sarkasticky.

„Salazar, Stopař, Scvrklofík, to je fuk… proč by Harry riskoval všechno, jen aby ho získal?“ zíral Neville na své ruce, jako by si v nich přál nalézt odpověď. „Máváním šperky před Vy-víte-kým se ho porazit nechystá. Musí to mít nějakou magickou funkci nebo vlastnost, nebo je možná něco, co chce, uvnitř toho medailonu. Co natolik důležitého by mohlo být dostatečně malé, aby se to vešlo dovnitř?“

Nastala dlouhá pauza, zatímco to všichni zvažovali. Lenčina ústa se několikrát otevřela, jako by se chystala něco říct, jenže se pokaždé zarazila a zatřásla hlavou v zamítavém gestu, pak se vrátila k zírání na strop. Nakonec promluvila Ginny. Její hlas zněl podivně prázdně a dokonce i v teplém světle, vycházejícím z krbu, byl její obličej popelavý. „Možná ne co. Možná kdo.“

Nevillův zmatený výraz byl kopií výrazu i dalších dvou obličejů u stolu. „Ginny?“

„Tajemná komnata. Harry nikdy nevyprávěl, co se tam stalo, protože mě nechtěl dostat do problémů. Existoval jeden deník, který kdysi patříval Tomu Raddleovi. Což byl Vy-víte-kdo předtím, než se stal Vy-víte-kým, jenže  já to nevěděla. Myslela jsem si, že je to prostě kouzelný deník, který patříval velmi milému chlapci, který mi zpět odpovídal pokaždé, když jsem do deníku něco napsala.“ Schovala si tvář do dlaní. „Byla jsem tak pitomá!“

Neville vztáhl ruku a něžně jí stáhl ruce z obličeje, chytil její bradu do své dlaně a otočil si k sobě její obličej. „Bylo ti jedenáct. Nepranýřuj se za to, co se stalo v minulosti. Ať už se kvůli tomu deníku stalo cokoliv, v celé záležitosti s Komnatou naštěstí nikdo nebyl zabitý a ani permanentně zraněný. Tak, a teď nám řekni, proč si myslíš, že má ten medailon s Tajemnou komnatou něco společného… nebo spíš-“ zarazil se, „nech mě hádat: Zmijozelův dědic.“

Zhluboka se nadechla, spustila ruce a vyzývavě pohodila vlasy, zatímco se dávala zpět do kupy. „Tom Raddle byl oním Zmijozelovým dědicem. On... posedl mě. Přinutil mě dělat různé věci. Nebyl to jen jeho zápisník, v tom deníku bylo něco jako živá vzpomínka na něj. Jako portrét, ale silnější.“

„A ty si myslíš,“ promluvil Neville pomalu, „že by v sobě ten medailon mohl obsahovat ten samý druh vzpomínky?“

„Přesně. A myslím si...“ Ginny se na moment odmlčela, a když pak začala znovu, hlas se jí třásl na sotva slyšitelné úrovni. „....ach Bože, myslím si, že se Harry pokouší stát se sám posedlým.“

Ernie zaklel. „Proč by něco takového dělal…“ Očividně mu došla řeč, a tak jen znovu zaklel a Neville si uvědomil, že si s jeho momentální náladou vlastně dost notuje.

Zdálo se, jako by Ginniny oči byly najednou úplně umrtveny, její hlas byl bezbarvý. „Když ho bolí jizva, může Vy-víte-komu nahlížet do mysli. Lenko, Neville, vy si na to pamatujete – to je důvod, proč si myslel, že je Sirius na Ministerstvu. Ale to nebylo důvěryhodné. On Harryho obelhal. Myslím, že se Harry snaží dostat do posedlosti, aby se jejich spojení stalo kompletním. Protože když je teď Brumbál pryč, je jediný zbývající kouzelník stejně silný jako Vy-víte-kdo jen Vy-víte-kdo. Harry se chce stát jím, aby ho mohl zastavit. Pokud má ten medailon, možná je připravený to udělat.“

„To si nemyslím.“ Lenka vypadala překvapivě klidně, i ve světle toho, co Ginny právě prohlásila, ačkoliv Neville se cítil, jako by právě dostal obří ránu do obličeje nějakým výjimečně dobře ukutým Potloukem. „Myslím si, že máš pravdu s tím, že je ten medailon pravděpodobně nějaký druh uchovávače vzpomínek, stejně jako ten deník, ale kdyby jej Harry v současné době už použil, buď by Vy-víte-koho zabil, nebo by se v tom utopil a přidal se k němu.“

„Pokud,“ promluvil tiše Ernie, „se v tom opravdu neutopil a Ron s Hermionou ho nemuseli zabít.“

Neville rychle zatřásl hlavou a donutil se znít silně a sebevědomě, jakmile si stoupl. „Ne! Nesmíme se nechat přemýšlet o takových věcech... V téhle teorii je až příliš „pokud“. Pokud je medailon Zmijozelův. Pokud v sobě obsahuje nějakou tu vzpomínku. Pokud je Harry posedlý. Pokud by to nezvládl. To máme nejméně čtyři „pokud“,než se vůbec dostaneme k mrtvému Harrymu, a tomu já nehodlám věřit.“

Pohlédl na Ginny, která si přitáhla kolena k hrudníku a seděla schoulená ve křesle, vypadala teď skutečně křehce. „Souhlasím s Lenkou, do jisté míry. Myslím, že s tím, co ten medailon obsahuje, máš pravdu, ale nemyslím si, že by Harry jakkoliv riskoval, aby ho to posedlo. Jestli je to jako zobrazení Vy-víte-koho, myslím, že by to jakoukoliv možnou cestou zpovídal, že by od toho chtěl získat informace, a pak by to zničil. Nemyslím si, že už by se mu to podařilo, protože prostředek k jeho zničení máme totiž my, a Harrymu to určitě každou chvílí musí dojít.“

„Komnata nejvyšší potřeby?“ zeptala se Lenka.

„Ne. Ginny, jak minule zastavil Zmijozelova dědice?“ rozhlédl se, jeho oči divoce plály nadšením z toho, že si pro jednou dokázal všechny kousky skládačky spojit sám. „Vzpomeň si, řekl nám to v ten samý moment, co se BA poprvé sešla. Nebelvírův meč! Harry potřebuje ten meč, a ten je tady, v Bradavicích!“

Ginny se narovnala, naklonila se dopředu a do očí se jí nahrnula naděje spolu s tím, jak se jí do tváří vrátila barva. „Máš pravdu, Neville! To ten meč! Když dostane ten meč... Jo, a vsadím se, že ten potřebuje i k tomu, aby ho zabil! Jen a pouze Nebelvírův meč dokáže porazit Zmijozelova dědice... A Vy-víte-kdo je jeho dědic!“

Ernie se zamračil. „Ale pokud měl Brumbál ten meč celé ty roky, proč ho prostě na Vy-víte-koho nevytáhl sám?“

„Pouze pravý Nebelvír mohl vytáhnout meč,“ informovala je Lenka. „Brumbál řekl profesoru Kratiknotovi, že se vždycky považoval za velmi blízko Havraspáru. Je to něco, na co je profesor Kratiknot nesmírně hrdý a stále nám to připomíná. Možná to ho drželo zpátky od možnosti ten meč použít.“

„Možná,“ souhlasil Neville. „Ale to znamená, že dřív nebo později se sem, do Bradavic, musí Harry pro ten meč vrátit, a pak propukne bitva. Chci říct, i kdyby se Vy-víte-koho podařilo Harrymu samotnému sundat, nemám v plánu nechat Snapea a Carrowovy a...“ Bellatrix Lestrangeovou, pomyslel si, „...a ostatní smrtijedy jen tak v klidu odkráčet. Nemůžeme předpokládat, že jen tak bez odezvy nechají Harryho přikráčet k Vy-víte-komu a prohlásit ‚Hele, co tady mám, vyzkoušíme, jestli tě to dokáže zabít.‘ “

„Zajímalo by mě,“ pípla Lenka, „jak se hodlá dostat dovnitř? Mnoholičný lektvar ho skrze bezpečnostní složky v Bradavicích nedostane. Všechny tajné chodby jsou zavřené. Smrtijedi ví všechno o Rozplývavých skříních. A vsadím se, že na ředitelskou pracovnu je umístěno extra zabezpečení.“

„Hrome!“ vydal ze sebe Neville dlouhé zasténání a sesul se zpět do svého křesla. „To je ale milé! Meč je ve Snapeově kanceláři.“

„No a?“ opáčil tvrdohlavě Ernie.

„No, nebude zrovna procházka růžovým sadem si pro něj dojít,“ odpověděla Ginny.

„Tak mu pomůžeme. To je důvod, proč jsme tady, pokud se nepletu.“ Mrzimorský student si znovu překřížil ruce a rozložil se v křesle, jako by měl přijít někdo jiný a nutit ho se vzdát.

„Ale,“ zaprotestovala Ginny, „vloupat se do Snapeovy kanceláře? To nám zabere týdny plánování, pokud chceme mít aspoň poloviční šanci na úspěch!“

„Tak to bude trvat týdny. Nebo měsíce,“ pokrčil Ernie rameny. „My pracujeme zevnitř, Harry pracuje zvenčí, a ať už ten meč dostane jako první kdokoliv, je to pro dobro věci. Buď má Harry plán, nebo, až se tu objeví s myšlenkou, že má stále dvakrát tolik práce, pro něj budeme mít milý dáreček.“ Vrhnul letmý pohled přes stůl. „Neville, ty jsi náš vůdce, poslední slovo patří tobě. Co s tím mečem provedeme?“

Neville neváhal. „Dojdeme si pro něj. Máš pravdu, budeme plánovat, jak dlouho bude potřeba, a využijeme ten dlouhý čas k tréninku na to, aby se z nás stali bojovníci, protože Harry se teď může objevit každým dnem, a už nemluvíme jen o obranných kouzlech. Poprosím Dobbyho, aby o zabezpečení Snapeovy kanceláře zjistil maximum, co dokáže, pro začátek.“ Sáhl po brku a na pergamen před sebou si začal dělat poznámky. „Lenko, chci, abys havraspárské zburcovala ve dvou věcech: Za prvé, najděte každé kouzlo, o kterém smrtijedi v životě neslyšeli a které proti nim můžeme použít. Temná, cizí, totálně bizarní, to je fuk... hlavně, když budou fungovat. Jestli po nás budeš vyžadovat, abychom je napadli Muflonohými třepotaly...“

„Muchlorohými chropotaly,“ opravila ho trochu úsečně Lenka.

„...Muchlorohými chropotaly. Za mě to je v pohodě, pokud nějakého vyčaruješ a ukážeš nám, jak tu zatracenou věc použít. Za druhé, cokoliv, co můžete zjistit o tom, že Zmijozel vlastnil medailon.“ Otočil se k Ginny. „Chci zkusit každý způsob, jak můžeme zjistit, co má Harry za lubem. Tohle byla jeho kolej a on byl slavný ještě před tím, než se sem vůbec dostal. Jsi holka, takže bys na tohle měla být nejvhodnější. Chci znát každý drb, každý miniaturní klep, každý náznak toho, co se o něm za posledních šest let šířilo. Cokoliv, co lidi viděli, slyšeli, četli, nebo se doslechli. A chci, abys to byla ty, kdo to dá dohromady, jakožto někdo, kdo ho skutečně zná a dokáže protřídit to, co by nám fakticky mohlo pomoct k závěrům o tom, co se děje v té jeho zjizvené hlavě.“

Ginny se dost zvlčile zazubila a on měl pocit, že jeho rozkazy budou mít částečný dopad i na její soukromý život. „S radostí.“

Neville se odmlčel a poznamenal si své instrukce na pergamen, pak se otočil ke svému poslednímu Komandantovi. „Ernie, budu k tobě naprosto upřímný… jediný důvod, proč byl Zmijozel vítězem Famfrpálového poháru všechny ty roky, než se stal Harry naším chytačem, je ten, že hrají špinavou hru. To vy, lidi, jste byli vždycky ti nejlepší sportovci.“

„Na klicích,“ podotkl Ernie, „není nic světového, mazaného, ani extra znalého.“

„Přesně. A boj není v podstatě o ničem jiném než o běhu a uhýbání, stejně jako o kletbách a kouzlech.“ Neville s menšími obtížemi polkl svou pýchu a mezi palcem a ukazováčkem jedné ruky sevřel svůj špek na břiše, aby dostatečně dokázal druhému chlapci svou myšlenku. „Nejsem už to buclaté malé dítě, jakým jsem býval, ale nejsem ani v nijak skvělé formě. Spousta z nás není. Chtěl bych, aby nás mrzimorští připravili do formy vhodné pro boj. Nikdo nepotřebuje zemřít jen proto, že nemá dostatek dechu na použití Štítového kouzla.“

Ernie se zabořil zpět, protáhl si své svalnaté paže a prokřupl klouby. „Doufám, že jsi připravený být naprosto rozbolavělý, kámo.“

Neville shlédl na seznam před sebou. Slova Získat Nebelvírův meč na jeho vršku jako by ho pokoušela. Napsáno takhle na papír to vypadalo tak jednoduše. Znovu vzhlédl, setkal se s Ernieho pohledem a  najednou jako by na něj dopadla obrovská vlna vyčerpání. „Ernie, být rozbolavělý je teď nejmenší z mých problémů.“

OOO

„Ona není člověk, přísahám. Má srdce totálně z kamene.“ Levandule Brownová věnovala čokoládovému dortu uprostřed stolu pohled naprosté touhy, pak si povzdechla a zadívala se na jablko, osamoceně položené uprostřed svého talíře. „Chci říct, možná nebudu v nejbližší době ve formě jako naše Holly-ach-překrásná-headská Harpyje, jak si tady někteří z nás myslí, ale nic špatného na mě taky není.“

Parvati přikývla a s nepotřebnou hrubostí rozkrojila své jablko napůl. „Neville, ona je monstrum. Nutila nás dělat sedy-lehy a přeskoky, dokud jsem neměla pocit, že umřu. Pot ze mě jenom kapal. Harry nás nikdy nic takového dělat nenutil!“

Neville se rozhlédl a pak těm dvěma věnoval varovný pohled. Vytáhl pod stolem svou hůlku. „Muffliato!“ Spokojený, že jeho kouzlo zafungovalo, se nahnul dopředu. „Mohly byste, prosím, s tímhle fňukáním přestat? Harry nás učil, jak si poradit v těžké situaci. To není to samé, jako být ve válce. Nesnažíme se jen dostat ze rvačky živí, plánujeme jednu začít a vydržet tak dlouho, jak to půjde. A já s váma soucítit nebudu. Rowan Glynnisová je na vás až moc měkká.“

„Tys tam nebyl,“ oznámila Levandule zmučeným hlasem.

„Ne, já jsem byl s Pytlounem a zbytkem kluků. Milerád si to vyměním. Podívej se…“ zvedl svůj pohár jednou rukou a dýňový džus málem vycákl přes jeho okraj. „...pořád mám ještě třesavku. Potřebuje si některá z vás zavazovat tkaničky od bot pomocí kouzla, protože jste příliš rozbolavělé, abyste se ohnuly?“

Ani jedna z dívek neodpověděla, ačkoliv si byl celkem jistý, že slyšel Parvati zamumlat si pod vousy nějakou poznámku o tom, co by ona ráda udělala, kdyby se ohnul. Ingoroval ji, posadil se zpět se záměrem ani jednou se nepodívat na pyramidu krémových věnečků, nahromaděných provokativně přímo před ním, zatímco si přes ně sáhl pro pomeranč. Byl jejich vůdce a nepomohlo by ukázat, že má tendence změnit, důrazněji změnit a ještě jednou změnit svůj vlastní názor. Na myšlence, že být ve vznešeném rebelství schopný položit svůj život znamená rovněž vzdát se krémových koláčků a karamelového pudinku, bylo cosi urážejícího.

Jeho hořké myšlenky byly přerušeny zvukem odkašlání si, přicházejícím od profesorského stolu. Neville vzhlédl a celá místnost se ponořila do hrobového ticha. Profesor Snape se postavil a rozprostřel okolo sebe svůj černý hábit jako královský plášť. Nevillovy ruce se sevřely v pěst a cítil, jak mu na spánku pulsuje žíla. Pohled na Snapea, sedícího v křesle připomínajícím trůn – Brumbálově křesle – ho stále naplňoval dusivým vztekem.

Zklidnil se, jak mohl, alespoň pohledem na strnulé postoje a nesouhlasné pohledy ostatních profesorů. Pouze Carrowovi, kteří u stolu pro zaměstnance působili groteskně nemístně, vypadali nesmírně nabuzeně, a Neville si dovolil nejmenší z úsměvů. Nejsme to jen my. Ostatní ví, co jsi zač, ty mizerný zrádče. Oni to ví, a jednou nám za to všem zaplatíš. Nebojí se tě, to Ty-víš-kdo je děsí. Já už se tě taky nebojím, protože jsem si uvědomil, že jsi jen ubohý zbabělec. Můžeš terorizovat děti a zabít chladnokrevně starého, bezbranného muže, ale když máš čelit následkům toho, co jsi provedl, zdrháš. Utekl jsi a schoval ses za svého Pána, a teď nám tady čelíš jen proto, že ti kryje záda.

„Ticho.“ Ten rozkaz byl nepotřebný. Ačkoliv byly vlny nenávisti, valící se ode všech studentů, téměř citelné, vypadalo to, že co si Snape stoupl, nikdo ani nedutá. Shlédl přes svůj zahnutý nos na jejich shromáždění a ret se mu zkroutil do známého úšklebku. „Tedy, vděčnosti očividně netrvá dlouho, než vyprchá. Máme za sebou pouhý týden školy a Carrowovi a pan Filch již mluví o nehorázných historkách. Temný Pán si vašeho vzdělání cení více, než si všichni myslíte, zdá se.“

Jeho černé oči klouzaly přes jejich tváře a zastavily se u nebelvírského stolu. Na jeden hrozivý moment si Neville myslel, že zírají přímo na něj, že to nějak ví, ale pak si uvědomil, že byl jeho pohled zaměřený na Seamuse pouze dvě místa od něj po jeho levici.

„Pan Finnigan prokázal svůj hluboký nerespekt během Studia mudlů. Slečna Láskorádová...“ obrátil svůj temný pohled k havraspárskému stolu, „...si myslí, že si ji její spolužáci oblíbí díky velice nelichotivému výtvarnému zobrazení učitele Černé magie. Tento obrázek byl zabaven a zničen. A mladší pan Creevey...“ Dennis se přikrčil na svém místě, jakmile ho Snape našel, „...si zřejmě myslí, že má talent pro napodobování mé osoby na chodbách. A to ani nezačínám o vašem celkově zamítavém přístupu, o kterém mě Carrowovi informují, ke všem předmětům, které vám Temný Pán ke studiu osobně vybral.“

Snape obkráčel profesorský stůl a zastavil se až před ním, jednou z dlouhých, nažloutlých rukou klepal špičkou hůlky do dlaně druhé ruky. „Ředitelé vašich kolejí mě ujistili, že se o tyto potíže osobně postarají, nicméně během svých let zde jako profesor jsem z jejich strany vypozoroval jisté...“ věnoval obzvlášťě ošklivý pohled profesorce McGonagallové, která se naježila a rty se jí sevřely v tenké lince potlačované zlosti. „...neschopnosti kontrolovat ty studenty, kteří jsou připraveni opakovaně projevovat své špatné vychování. Profesoři Alecto a Amycus Carrowovi se tudíž od nynějška zhostí řešení všech kázeňských přestupků zde v Bradavicích. Věřím, že zjistíte, že jsou jejich metody mnohem více...“ odmlčel se a pak se zasmál bez jediné stopy humoru, „...motivující.“

Carrowovi za ním se postavili a Neville se otřásl pod zubatými pohledy, kterými obdařili studenty. V jejich úsměvech se odrážela bolest. „Každý z vás,“ pokračoval Snape, „je zde, protože v sobě nese prastarou krev kouzelníků. Této škole byla možná v minulosti povolena jistá vzpoura, ale očekávání Pána zla jsou podstatně vyšší. Doporučuji vám se podle toho zařídit.“

Mávnul hůlkou a talíře a poháry zmizely a zanechaly stoly prázdné. Pár prváků, kteří nestačili dojíst, ze sebe vydalo výkřik nevole, ale byli rychle umlčeni staršími studenty u stolu a Nevillovi přišlo, že zahlédl, jak Snapeovi přes tvář přeběhl záblesk triumfu, zatímco se vrátil do svého křesla. „Nyní se můžete rozejít do svých ložnic. Někteří z vás mají zítra Černou magii. Doporučuji vám najít si čas na její studium.“

Neozval se jiný zvuk, než skřípání lavic a šoupání stovek chodidel, jak se studenti rozcházeli z Velké síně, nicméně v momentě, kdy překročili její práh, se takovou rychlostí roznesly šeptané konverzace, že to znělo téměř, jako by tam na ně čekala hejna včel. Seamus se v mžiku zjevil po Nevillově boku. „Carrowovi jako vedoucí disciplíny? Zbláznil se? Donutí nás pohlížet na Umbridgeovou jako na pohádkovou vílu!“

Neville vážně přikývl. „Pokud budeme mít štěstí.“

„Co budeme dělat?“ protlačil si Colin cestu skrze dav, jednu ruku ochranitelsky obtočenou okolo ramen svého mladšího bratra. Dennis se třásl a vypadal, jako by se mu každým okamžikem mělo udělat zle. „Tohle mu nesmí projít!“

„Nemáme na výběr. Je tu ředitelem – pokud si myslí, že naše disciplína musí být utužena, může si na to vybrat kohokoliv chce. Je to jeho právo, ať už se nám to líbí nebo ne. Chci říct, jsme pořád jenom děti.“ Colin na něj zíral, jako kdyby pronesl něco hrozivě obscénního, ale Neville lehce škubnul hlavou směrem k hrstce páťáků oděných do zelené barvy, kteří se semkli na schodišti jen pár kroků od jejich skupinky. Zmijozelští, naznačil ústy a ulevilo se mu, když se na tvářích jeho přátel rozlilo poznání. Až pak nahlas pokračoval. „Prostě se budeme muset začít chovat slušně.“

„Nacvičím si, jak se co nejvíc schoulit,“ pronesl Seamus sarkasticky.

„Hlavně buď opatrný,“ přidala se k nim Ginny tichým hlasem, zatímco okolo okounějících zmijozelských stoupali po schodech. „Jestli plánuješ líbat Alectě zadek, měl by sis vždycky dvakrát zkontrolovat, že nemíříš na její obličej.“

Neville se začal smát, pak si přitiskl dlaň na ústa a jeho tělo se otřásalo, jak se snažil to potlačit, každý bolavý sval se mu třásl námahou. Nakonec zakroutil hlavou a podařilo se mu vydechnout. „Ginny, myslím, že chápu, proč se do tebe Harry zamiloval.“

Hravě se zazubila, pohodila vlasy a když procházeli okolo okna, předstírala, že se upravuje v jeho odrazu. „No, já nevím. Myslím, že jen prostě rád žije v nebezpečí.“

Seamus se na ni zazubil zpět. „Mluvíš teď o těch šesti přehnaně ochranitelských pitomcích, kterým říkáš bratři, nebo jen o sobě?“

„Je ve mně víc, než bys dokázal ustát, Finnigane,“ střelila po něm zpět.

Zvedl obě ruce v poraženeckém gestu. „Lásko, možná si otevírám hubu za zády Carrowových, ale nevěřím ve svou statečnost natolik, abych se hádal s tebou.“

Neville si dovolil se tentokrát zasmát nahlas a téměř mu to připomínalo staré dobré časy, když je tak poslouchal si mezi sebou vyměňovat škádlivé poznámky, zatímco stoupali po schodech ke slavnému obrazu, který zakrýval vchod do Nebelvírské věže. Buclatá dáma vypadala stejně nervózně jako od začátku školního roku, a v momentě, kdy je viděla přicházet, zahnala pryč čarodějku s protáhlým obličejem a ve středověkých šatech, se kterou si špitala. „Heslo?“ zeptala se se zarputilou korektností.

„Pokrevní status,“ odpověděl Neville a vyměnil si s ní pohled plný odporu, zatímco se zhoupnutím odklonila a odkryla vstupní otvor.

Hned, jakmile se za nimi otvor v portálu uzavřel, to vypadalo, jako by se ze všech koutů najednou vyrojili nebelvírští a Neville zjistil, že je naprosto obklíčen. Žvanilo okolo něj zhruba padesát hlasů a všechny individuálně položené otázky, výkřiky či požadavky byly naprosto zbytečné. Zoufale rozhodil rukama a rozkřičel se ve snaze, aby jej všichni slyšeli. „Hej! Všichni se uklidněte! Uhněte! Nemůžu vás zároveň poslouchat všechny najednou!“

Vřava postupně utichla a on vykročil krok stranou od otvoru ve stěně, chytil nejbližší židli a pozpátku na ni dopadl, lokty nechal spočinout na jejím opěradle a prsty si prohrábl vlasy. „Vím, o co tady jde. Všichi jsme to slyšeli. Jenom si to teď musím promyslet.“

Zavřel oči a znovu si pomyslel, že Harryho nikdy dostatečně nedocenil za to, jak těžké to je, když na vás zírá takové množství lidí najednou. Očekávali, že jim okamžitě poskytne odpovědi, a to na všechno – jako by se těch posledních šest let, kdy jej totálně nerespektovali, nikdy neudálo. Všechno se tak hrozně změnilo, pomyslel si zmateně, hádám, že jim je to dost jedno, když mají ve vedení najednou toho největšího kolejního zkrachovalce.

Nakonec konečně otevřel oči a vzhlédl. Zhluboka se nadechl, když si všiml, že ostatní okolo něj utvořili kruh a čekali, jako by měl snad v plánu nějaké slavné odhalení. Nápad, který se mu utvořil v hlavě, mu připadal směšně chabý, obzvlášť ve světle všech jejich očekávání, ale bylo to vše, co měl. „Sám hodlám zjistit, co to pro nás vlastně znamená.“

Ginny se zamračila, mezi obočím se jí obavami vytvořily dvě vertikální linky. „Neville, vážně doufám, že se nehodláš naschvál dostat do problémů.“

„Je to jediný způsob,“ pokrčil rameny, ale jeho hlas byl pevný. „Můžeme tu sedět a spekulovat, jak chceme, ale nemůžeme se skutečně rozhodnout, co s tím dělat, dokud nevíme, co doopravdy znamená, že Carrowovi povedou kázeňská opatření. Chci říct, kdo by předem dokázal uhodnout, k čemu se chystala Umbridgeová? Už víme, co se stává, když Alecto ztratí rozvahu,“ mávnul směrem k Seamusovi, „ale nevíme, co znamená, když to plánují dopředu. Mohly by to být jen hnusné tresty po škole, jako dává Snape, nebo by to mohlo být Filchovo bičování, nebo skutečně cokoliv jiného. Nemůžeme to vědět, dokud to někdo z nás nezažije, a nemůžeme se rozhodnout, co s tím, dokud to nevíme.“

Mladší studenti na něj zírali se směsicí hrůzy a úžasu, ale to, co Nevillovi prozradilo, že má pravdu, byla směsice znepokojených pohledů, které si mezi sebou vyměnili šesťáci a sedmáci. Nakonec Levandule zavrtěla hlavou. „Já nevím. Co když to bude něco příšerného?“

„Neočekávám, že to bude stokrát napsat ‚Já už budu hodný malý mimoněk‘ a pak si spolu dáme čaj a sušenky,“ opáčil.

„To nemůžeš.“ Byla to Parvati, kdo promluvil, a ačkoliv byl její hlas jemný, uvnitř se skrývala definitivnost, která se nesla přes veškeré propuklé mumlání, které započalo jeho posledním prohlášením. Udělala krok vpřed a Neville pocítil mrazení, když viděl, jak se celé její držení těla změnilo. Hlavu držela zpříma, světlo z krbu ji osvětlovalo jako bronzovou sochu a připadalo mu, jako by klouzala doprostřed kruhu nebelvírských, až stanula přímo před ním.

„Jestli to uděláš, Neville, nemůžeme dost dobře vědět, co Carrowovi udělají zbytku z nás. Tys byl na Ministerstvu, pak jsi byl ve věži, tví rodiče byli bystrozorové. Budou na tebe tvrdí, ať už se stane cokoliv. Musí to být někdo, kdo se s nimi předtím nikdy nedostal do křížku.“ Každá slabika byla vyslovena zřetelně, s bolestivou rozhodností. „Jako já.“

Neville zakroutil hlavou. „Ne. Nenechám tě.“

Otočila se na něj a její oči zaplály náhlou divokostí. „Proč?“

Zavrtěl se ve snaze vysvětlit, co mu připadalo tak zřejmé, ale nedokázal najít ta správná slova. „No, jsi...“

„Jestli hodláš říct ‚holka‘, tak proč nejdeš přitáhnout Hermionu z toho bůhvíjakého místa, kde se zrovna nachází, a nepostaráš se o její bezpečí?“ vychrlila Parvati. „Nebo, když jsme u toho, řekni Alecto Carrowové nebo Bellatrix Lestrangeové, že by správně měly být ochraňované květinky a chovat se vkusně.“

Zmínka o Bellatrix nahnala Nevillovi do tváře šleh horka, ale skousnul si ret a pohlédl dolů na koberec, aby se vyhnul Parvatinu intenzivnímu pohledu. Cítil se zahnaný do kouta, rozhlédl se okolo po tvářích svých spolužáků, ale to jen zintenzivnilo jeho jistotu o tom, že měla pravdu. Pak si pomyslel, že použít k tomu jednoho z mlaších studentů mu znělo až příliš odpudivě, než aby to zvažoval, a že zbytek nebelvírských sedmáků měl za sebou, jak se zmínila, důvody, aby na sebe přitáhl jejich nespoutaný hněv. Jediná další možnost, kterou viděl, byla Levandule, ale ta se dobrovolně nepřihlásila. Pomalu, s rozvahou, přikývl, a když konečně promluvil, z jeho hlasu zbyl jen drsný šepot. „Tak dobře.“

„Fajn,“ Parvati mu věnovala neradostný úsměv. „Ale vy všichni ostatní byste se zítra měli chovat slušně. Ráda bych co nejvíc vynikla.“

OOO

Hodina Černé magie již byla dvě minuty v plném proudu, po Parvati nebylo ani stopy a Neville nevnímal ani slovo, když jim Carrow vysvětloval, jak vytvořit Neživého. Normálně, bez ohledu na jeho nechuť k tomuto předmětu, by pohled na mrtvé tělo na profesorském stole byl víc než dost, aby udržel jeho pozornost, ale nyní byl do krajnosti zaneprázdněn nadějí, že se dívka neukáže. Nemyslel si, že by z toho snad vycouvala, ale třeba se jí z něčeho u snídaně udělalo špatně? Možná si na zrádném schodě vymknula kotník?

Zrovna si urovnal myšlenky a začal dávat pozor natolik, aby přišel na něco neúnosně urážlivého, co pronést, když se dveře rozletěly dokořán. Parvati vplula dovnitř, jako kdyby ji okolní svět vůbec nezajímal, práskla s kabelou na stůl  a posadila se na obvyklé místo vedle Levandule Brownové.

Odhodila si z očí neposlušný pramínek vlasů a s nevinným výrazem v doširoka otevřených očích se podívala na Carrowa. „Promiňte, že jdu pozdě, profesore,“ pronesla lehkomyslně, „všechny důležité předměty jsem si zapsala, ale na tohle Černé kdosico jsem nějak zapomněla.“

Amycus Carrow na moment očividně zaplál zuřivostí, pak rudá barva, která mu začala stoupat od límečku, ustoupila a on téměř láskyplně pohladil svou hůlku. „Kdepák, slečno Patilová, musim vám vlastně poděkovat,“ ušklíbl se, „že ste mi dala možnost třídě předvýzt, jak důrazně to profesor Snape s dodržováním pořádku v týhle škole dovopravdy myslí.“

Tehdy poprvé Parvati zaznamenala mrtvé tělo v čele třídy a její oči zaletěly k obrázkům, které na zdi visely ještě z doby, kdy této třídě velel profesor Snape. Krvavá masa, kterou tehdy označil jako ‚hněv Neživého‘, se žalostně kroutila ve svém rámu a dívka nabyla nezdravě zelené barvy. Jakmile se k ní Carrow začal skrze třídu přibližovat, v očích se jí odrazil upřímný strach.

Neville chtěl odvrátit pohled, ale nedokázal to, přimrazený hrůzou, kterou zřetelně cítil vyzařovat z každého nebelvírského studenta v místnosti. Co jsem to udělal? pomyslel si zoufale. Nikdy jsem ji neměl nechat... co jsem to UDĚLAL?!

Po době, která připomínala staletí, Carrow došel ke zkamenělé čarodějce a namířil na ni hůlkou. Zavřela oči, její ruce se sevřely kolem okraje stolu, ale on jí jen hůlku téměř obscénně jemně položil pod bradu a zvedl k sobě její obličej. „Tak se podívejme...“ jeho surový hlas zněl jako nesnesitelné vrnění. „Pane... Notte.“

Parvatiny oči se otevřely a zíraly zmateně na Carrowa, zatímco si jmenovaný Zmijozel stoupl a servilně se uklonil. „Ano, pane?“

„Nerad marním možnost vás něco naučit.“ Nepřerušil oční kontakt s Parvati, zatímco hůlku pozvedl a pohladil ji s ní po tváři. „Slečna Patilová se může naučit něco vo dochvilnosti a vy si procvičíte jednu ze třech Základních kleteb. Nemyslim, že teďkon potřebujem zrovna Imperio, Avada Kedavra bude asi kapánek přehnaná, ale myslim, že Crucio je přesně to pravý, co potřebujem, aby si slečinka zapamatovala tohle ‚Černý kdosico‘.“

Nottův úzký obličej zaplál sadistickým zápalem, zatímco si vyhrnul rukávy hábitu a vytáhl hůlku. „Ano, pane!“

Všechno okolo jako by se skrylo pod šílený povlak nereálnosti. Jako ve snu Neville bezradně pozoroval, jak se Nott přiblížil k Parvati, stále přimrazené na místě špičkou Carrowovy hůlky. Pak směrem k ní švihnul Zmijozel hůlkou a zařval kletbu, a Neville zavřel oči. Parvati zaječela. Byl to nejhorší zvuk, jaký Neville kdy ve svém životě slyšel. Vysoký a pronikavý, řezal do něj, jako kdyby její bolest byla jeho vlastní. Tak to pokračovalo dál a dál. Každé vřísknutí se vzneslo jako šarlatová vlna, než se postupně ztišilo do tenkých, jako břitva ostrých vzdechů agónie, a pak jako by její křik odřízli, když jí selhal hlas. Najednou tu byly jiné zvuky: steny a mučivé vzdechy, zdůrazněné tupými zvuky těla, bezmocně se komíhajícího po dřevu a kameni.

Nemohl se podívat. Už teď měl pocit, jako by se sám pohyboval na hraně ztráty rozumu. Když byl mučený Seamus, tak hrozné to nebylo. Sice do toho taky šel vědomě, ale bylo to jiné a nešlo jen o rozdíl mezi klukem a holkou. Seamus do toho šel se svou vlastní hranou statečností. Parvati byla jejich obětní beránek a každý její skřek byl obviněním, odsouzením jeho selhání jakožto vůdce najít jiný způsob, jakýkoliv jiný způsob.

Zvuky odezněly do ticha tak ohlušujícího, že bylo skoro jako hmatatelná věc, olejnatá a špinavá skvrna na jeho kůži. Pak se Carrow zasmál a to už bylo příliš. Neville se sehnul, sotva se mu podařilo minout okraj lavice, zatímco se mu žaludek bouřlivě obrátil naruby.

OOO

„Uklidni se, kamaráde. Člověk by si myslel, že ti tam nahoře Parvati rodí dítě, když se na tebe podívá,“ promluvil konejšivě Seamus, ale jeho jedinou odměnou byl zlý pohled, zatímco Neville pokračoval v rázování po nebelvírské společenské místnosti dlouhými, rychlými kroky. Každých pár kroků si prsty pročísl vlasy, jako kdyby se snažil vytlačit vzpomínky na Parvatin jekot ze své paměti.

„Kdyby tam rodila, byla by to míň moje vina,“ věnoval vstupu do dívčích ložnic další toužebný pohled a proklínal kouzlo, které jej drželo zamčeného venku. „Copak neexistuje žádný způsob, jak se můžu dostat dovnitř?“

„Chlapi to zkoušej už po staletí,“ zavrtěl druhý chlapec lítostivě hlavou. „Nemáme šanci.“

„Proč ji tam musí takhle schovávat?“ Neville se ani nesnažil zakrýt muka ve svém hlase. „Já jenom chci vědět, že je v pořádku!“

„Když jste mě vyslíkli do trenek, abyste mě zkontrolovali, to bylo v pohodě,“ podotkl jemně Seamus, „ale holky sou na tohle trochu citlivější. Fakt vodporně sebou praštila proti tý židli a ony ji budou muset prohlídnout tak, jak byla stvořená, nebo minimálně v kalhotkách, aby se vo ni dokázaly pořádně postarat.“

Neville ustal ve svém rázování okolo zavřených dveří a zíral na ně, jako kdyby dokázal zjistit, co se na druhé straně děje pouhou silou vůle. Dveře zůstávaly výsměšně neprůhledné a on do nich praštil pěstí, čímž rozhrkal závěsy a přinutil skupinku prváků a druháků odcupitat do bezpečí. „Je to moje vina! Je to celý moje vina!“ Znovu zalomcoval dveřmi a oddal se bolesti, která jako důsledek vystřelila vzhůru jeho pažemi a rameny.

„Hele, no tak.“ Chytily ho za paže cizí ruce a stáhly ho zpět. Neville se otočil v sevření svého přítele, rozzuřený, když zjistil, že je Seamus mnohem silnější, než si u někoho o půl hlavy menšího a o dobrých třicet liber lehčího než on představoval.

„Pusť mě! Pusť mě, než – “

„Uděláš něco fakt pitomýho, já vim.“ Neville se otočil, aby vytasil hůlku, ale jeho ruce byly teď přišpendlené za ním, a tak sebou mohl jen zbytečně cloumat.

„Hele, nenuť mě tě tu složit.“ Hlas u jeho ucha byl svým klidným tónem ještě víc pobuřující a Neville rozzuřeně zařval a zkoncentroval všechnu svou sílu, vymanil se z toho omezujícího sevření a otočil se dokola, hůlku připravenou v pozoru.

Ani si nestihl rozmyslet svůj záměr, než ho do hrudníku zasáhl paprsek světla. „Petrificus Totalus!“

Sevřel ho až příliš známý pocit totální nehybnosti a Neville se svalil na podlahu, neschopný ani škubnout prstem, když se nad ním Seamus sklonil. „Nechtěl jsem to dělat, kamaráde, ale ty by ses zatraceně urval ze řetězu a já jsem tě nemohl nechat způsobit tolik povyku, abys přivolal Carrowovy.“

Neville doufal, že se v jeho očích zrcadlila všechna neslušná označení, která mu kolovala hlavou, ale Seamus jeho tok myšlenek zřejmě velmi dobře uhodl. „Tohle si vemu,“ cítil, jak mu ze ztuhlých prstů vyklouzla hůlka, „a pak budu počítat do deseti a uvolním tě z Úplnýho spoutání a vyrovnáme se s tím jako dva dospělí chlapi a kouzelníci, ne jako trollové s půlkou mozku. Poslední věc, kerou Parvati potřebuje slyšet, je to tvoje rámusení tady dole. Je schopná si myslet, že bitva propukla bez ní. Fajn? Jedna... dva...“

Na deset mávnul Seamus oběma hulkami naráz a Neville pocítil, jak se mu pocit svobody vrací do těla. Protáhl si prsty, spokojený, že opět cítí, jak reagují na jeho příkazy, a pak se vzepřel do sedu. Očekával, že bude mít chuť Seamuse uškrtit, ale vypadalo to, jako by z něj všechna bojovnost vyprchala, jakmile opět nabyl schopnosti pohybovat se, a všechno, co zbylo z dřívějška, byla jen hrozivá prázdnota, jako rozšklebená, krvácející rána. Třásl se, přejel si rukou po obličeji a zarazilo ho, když ucítil, jak je jeho tvář kluzká potem. „Já... se omlouvám,“ pokusil se ze sebe vydat.

„Bez obav.“ Chlapec s pískovými vlasy zvědavě naklonil hlavu. „Takys tak bláznil, když byl já mimo? Asi by mi to lichotilo.“

„Ty sis to způsobil sám, idiote,“ dovolil si Neville jen velice slabý záblesk úsměvu. „Proč bych se kvůli tomu cítil mizerně?“

„Taky fakt.“

Vstal a delší dobu zvažoval, že se vrátí ke svému pochodování, než se prostě jen poraženecky sesul na nejbližší gauč. „Já to nechápu.“

„Co?“

„Jak můžeš být tak klidný,“ poukázal Neville směrem k zavřeným dveřím. „Taky jsi tam byl. Viděls, slyšels...“ Nemohl větu dokončit.

„Dean.“ Seamus se posadil na opěrku gauče a podal mu zpět zabavenou hůlku, zatímco se dal do vysvětlování. „Dean je můj nejlepší kámoš a to von byl vždycky ten z našeho ročníku, kdo měl v hlavě koňskou dávku rozumu, jak to říkává mamka. Já byl připravenej na Carrowa vyletět, ale pak se ti udělalo zle a bylo to, jak kdybych ho slyšel ve svý hlavě. ‚Seamusi,‘ řek‘, ‚Neville to nenese dobře a je tou nejlepší šancí, co máte. Co se stalo Parvati, se stalo, ale radši bys měl na něj dohlížet, nebo všichni můžete zrovna zahodit hůlky.‘ To zabralo, z nějakýho důvodu. Dát mi něco na práci, protože bezmocnost je vždycky to nejhorší. Takže Ginny a holky nahoře dávaj do pořádku Parvati a já jsem tady a hlídám našeho neohroženého vůdce, aby nezbořil hrad.“

„Já už nejsem váš vůdce. Rozpouštím BA.“ Posadil se, vytáhl z kapsy svůj falešný galeon a mrštil ho přes místnost, aniž by se na něj podíval.

„To nemůžeš!“ Šok v hlase druhého chlapce poskytl Nevillovi temné zadostiučinění a zacítil se provinile potěšený, že konečně prolomil tu jeho k zblázněníhodnou vyrovnanost. „Minulej tejden touhle dobou jsi říkal, že musíme bejt připravení umřít, a teď to vzdáš, protože byl jeden člověk potrestanej?!“

„Nechal na ni použít Cruciatus,“ otočil se Neville a zuřivě gestikuloval směrem k dívčím ložnicím. „Cruciatus za něco, za co by Snape za svých nejhorších dob sotva odebral padesát bodů. Nemůžu vás všechny nechat si tím projít!“

Seamusovy tváře zahořely a jeho modré oči se bojovně zablýskly. „Mluv za sebe, já už jsem si to odbyl a klidně tím projdu znova, jestli to bude nutný!“

„Já to zakusil taky! A vím, co to může způsobit, mnohem líp než ty! Jsou věci horší než smrt, Finnigane! Jsou věci, který ani –“

Ztichnul a rozhostilo se mezi nimi dlouhé ticho, než se zvládl donutit znovu promluvit, zatímco zíral do krbu ve společenské místnosti. Měli teď místnost jen pro sebe, pár dalších studentů už dávno uteklo, ale pořád udržoval tichý tón hlasu, sotva hlasitější než zašeptání. „Nevychovávala mě babička, protože by moji rodiče byli mrtví. Jen jsem nechal lidi, aby si to mysleli.“

„To jsem –“

„Byli mučení smrtijedy. Mučení Cruciem, dokud neztratili rozum. Jsou teď už šestnáct let hospitalizovaní u Svatého Munga. Dokonce ani netuší, co jsou zač. Netuší ani to, kdo jsem já. Nechystám se sledovat, jak se něco takového stane některému z mých kamarádů, jen abych dokázal, že jsem přece ten skvělý, statečný Nebelvír.“

„Zatraceně.“ Seamus sklouznul z opěrky gauče a přisedl si blíže k Nevillovi, jednu ruku opatrně položil kamarádovi přes záda. „To je...“

„To je důvod, proč rozpouštím BA,“ dokončil pevně Neville. „Nemohl bych s tím žít.“

„Tomu rozumím.“ Nastala dlouhá pauza, než Seamus znovu promluvil. „Ale když už se tu přiznáváme k osobním věcem, tak tě musím požádat, aby sis vyslechnul, proč se chystám pokračovat v boji, ať už rozpustíš nebo nerozpustíš Brumbálovu armádu.“

Neville přikývl, nejistý, zda byl neschopný nebo jen neochotný říct cokoliv dalšího.

„Když se vracíš domů, vracíš se domů ke dvěma rodičům, co tě nepoznávaj, a to je hrozná věc. Ale sou v klidu, na jakýmkoliv místě, kam se uvnitř svojí hlavy odebrali, skoro jako kdyby byli mrtví. Já se domů nevracím do klidu. Vracím se domů do Belfastu. Každou noc bomby a vrazi. Ty-víš-kdo je plný nenávisti a já vím, co nenávist způsobuje.“ Seamus se zajíkl a když pokračoval, v jeho slovech se odráželo zoufalství a téměř úpěnlivá prosba.

„Pokud todle necháme být, tak se v momentě, kdy skončí s mudlovskými kouzelníky, přesune na mudlovský svět jako takový, a až skončí s tím, budou to ti se smíšeným původem, a pak si najde někoho dalšího, koho bude nenávidět, a další a další. Lidi, který řídí nenávist, se nikdy neuklidní a nikdy to nedovolí. Já to vím. Jsem Ir a to znamená, že hořím zápalem pro famfrpálový tým s leprikóny ve znaku, ale taky to pro mě znamená, že chápu, že to není svět, který se rozhodl vstoupit do války, to jenom válka přichází do toho světa - a do mýho života, o kterým jsem si teda myslel, že ho znám líp. Tvrdíš, že sou horší věci než smrt, a já s tebou nemůžu víc souhlasit. Jenom nesouhlasím s tím, jaký to jsou.“

„Harry ho zastaví,“ mávnul Neville rukou směrem k oknu. „Teď je někde tam venku, drží se nějakého plánu, který měl spolu s Brumbálem. Půlku posledního roku byli spolu zamčení nahoře. Ví, co dělá, a nepotřebuje nás k tomu.“

„Možná jo, možná ne,“ pokrčil rameny Seamus. „Ale já vim, že musím být schopný se podívat sám na sebe do zrcadla, až bude po všem, a nevěřím, že bych to moh‘ udělat, kdybych si tu jen tiše seděl na rukách… A znám tě už skoro sedum let, ať už jsem věděl nebo nevěděl o tvejch rodičích. Každopádně věřím, že to máš stejně.“

Neville otevřel ústa k protestu, ale než mohl cokoliv říct, ozval se za ním zvuk otevírajících se dveří a oba čarodějové vyskočili na nohy a otočili se právě včas, aby zahlédli Ginny, která vkročila do místnosti. Vypadala unaveně a v obličeji jí ochable viselo pár pramínků zrzavých vlasů, ale usmívala se. „Bude to dobrý.“

„Parvati...“ promluvili oba chlapci ve stejnou chvíli a ona zvedla ruku, aby je umlčela.

„Parvati bude naprosto v pořádku. Je na tom mnohem líp, než jsi byl ty, Seamusi. Alecto byla ten den mnohem kreativnější, než aby si vystačila s Cruciem, ale z toho, jak sebou třískala, vznikly i tak nějaké vážně otřesné podlitiny. Ten odporně páchnoucí, lepkavý zelený blob, co udělal Neville, všechno vyčistil, jako kdyby se nic nestalo. Bude dole za pár minut. Snažila jsem se ji přimět, aby odpočívala, ale chce, aby všichni viděli, že se jí nic vážného nestalo.“

Do kolenou se mu vplížil pocit, jako by jej někdo zasáhl Sulcovým zaklínadlem, a Neville klesl na podlahu, podpírající se jednou rukou. „Ona není...“

Ginniny hnědé oči zářily hlubokým pochopením. „Ne. Není. A ani na tebe není naštvaná. Myslím si dokonce, že teď bude na nějakou chvíli dost nesnesitelná. Má opravdu pocit, jako kdyby se prokázala užitečnou, chápeš?“

„Jo.“ Ta odpověď z něj vyšla slabě a on zatřásl hlavou ve snaze utřídit si v ní myšlenky na to, že je Parvati v pořádku. Ginnina slova a opravdovost v jejím výrazu hořce bojovala s ozvěnami Parvatiných výkřiků, které slyšel sotva před pár hodinami.

„Co ty na to, Neville?“ otočil se k němu Seamus a v očích se mu leskla přicházející výzva. „Dostane ta holka na příštím setkání BA medaili?“

Než odpověděl, odmlčel se na tak dlouho, až to připadalo jako roky, oči přimrazené na žlutý záblesk Galeonu, který ležel v rohu místnosti, kam jím mrštil. Nakonec však odpověděl, ačkoliv nebyl schopný pohlédnout do očí ani jednomu, i přesto, že cítil, jak jej sledují. „Ne. Nechci, aby to někdo další opakoval... Ale každopádně ji na pár dní vyřadím z tréninků.“

„To je to nejmenší, co můžeš udělat.“ Parvati zněla syrově, jako by se dostávala přes silný záchvat zánětu hrtanu, ale na obličeji se jí zračil úsměv, když scházela ze schodů. Její kroky byly lehce váhavé a o zábradlí se opírala trochu víc než obvykle, ale jinak vypadala, jako by se akorát zrovna probudila ze šlofíka. Tmavé vlasy jí kaskádovitě spadaly přes ramena a ruce v noční košili bez rukávů neodhalovaly víc, než jednu jedinou podlitinu.

„Parvati!“ Neville chvátal přes místnost, neschopný se ovládnout, když ji pak zvedl a sevřel v medvědím obětí, které ji kompletně zvedlo ze země. Zatočil s ní dokola a ona se zasmála jako dítě a chytla se jeho krku v sevření, které bylo úžasně, oslnivě skutečné, reálné a zdravé a příčetné, celistvé a živoucí. Pustil ji zpět na zem a pocítil, jak se mu dech zadrhl v hrdle, když se na ni podíval. Jen se na ni díval, pil z jejího pohledu, jako kdyby samotná její přítomnost mohla utopit vzpomínku na její mučení.

Tak ji nakonec přece jen nezničil. Dívala se teď na něj skrze živý, čistý pohled a byla v pořádku, víc než v pořádku. Byla nádherná.

Neville pocítil v hrudi zvláštní pocit sevření a najednou si víc než uvědomoval, že drží v náručí dívku a že se její malé, křehké tělo tiskne k němu, jak její kůže hřeje a působí pod jeho dlaněmi hebce. Nikdy si dívek nijak extra nevšímal, dokonce si příležitostně říkal, jestli s ním není něco špatně, když se každý kluk v jeho ročníku kromě něj do holek postupně zbláznil, ale teď neočekávaně pochopil, kvůli čemu byl všechen ten povyk. Parvati byla ta nejkrásnější věc, na které kdy spočinul jeho zrak, a obemknout ji pažemi, přitáhnout si ji blíž a sklonit hlavu, aby zachytil její rty do svých, mu přišlo jako to nejpřirozenější na světě.

Ten polibek byl nejdřív neobratný, když nosem narazil do toho jejího, ale vypadalo to, že ona ví, co dělá, mnohem lépe než on. Nahnula hlavu na stranu, zvedla ruku a projela mu prsty ve vlasech a pak si přitáhla jeho ústa ke svým. Najednou se to celé stalo mnohem hlubším, vášnivějším, a Nevillova hlava se pod vlivem té úžasné bláznivosti toho okamžiku nezastavitelně točila. Jeho mysl, srdce a tělo se navzájem oddalovaly pod vlivem množství nových vjemů, až se s tím skoro nedokázal vypořádat. Když se od sebe konečně odtrhli, s očima široce dokořán zalapal po dechu. „Parvati...“

Usmála se a položila mu přes ústa jediný prst. „Děkuju.“

Zamrkal, vědom si faktu, že se zubí jako magor a že by neměl. „Za co? Vždyť tě mučili.“

„Nechal jsi mě dokázat, že to zvládnu. Bála jsem se, že bych to nedala. Moji rodiče mě vždycky ochraňovali a já se bála, že až přijde čas bojovat, složím se. Teď vím, že ne, a to ty jsi mě to nechal dokázat. Muselo to pro tebe být tak hrozně těžké... Slyšela jsem tě tady dole řvát.“

Otupěle přikývl. „Nemohl jsem si odpustit, že jsem je nechal ti ublížit.“

„Není co odpouštět.“ Její ruce klouzaly dolů a zastavily se na jeho hrudníku, těsně nad srdcem. „Já teď vím, že mám dost kuráže, ale i pro tebe to chtělo kuráž, abys mě tam poslal. Myslím, že budeš báječný vůdce.“

Neville pomyslel na Galeon, odmrštěný v zoufalství. Pomyslel na to, jak moc to chtěl před chvílí všechno nechat být, jak moc to chtěl všechno vzdát a nechat boj ostatním, a zostuzeně sklopil oči. „Ne....“

Pak ho znovu políbila, a všechno ostatní se opět rozpilo. Jeho kůže ožila vlastním životem jako pulsující, hladová věc, a on si nikdy pořádně neuvědomil, jak moc se změnil, jak moc se každý z nich od nástupu do Bradavic změnil. Teď už nosil mužské tělo, vysoké a ramenaté, jeho strniště na bradě proti jejímu obličeji lehce škrábalo, zatímco se líbali. A taky mu nějak uniklo, že ona už nebyla malou holkou, ale ženou, jejíž tělo bylo tvořeno jednou nekonečnou křivkou, kterou nyní jeho ruce objížděly skrze tenkou látku její noční košilky.

Teď už byli dospělí, dospělí a vojáci, kteří se pouze tvářili jako děti a studenti, a tohle byla válka. A bylo to peklo a bylo to nebe, a on byl obětí a vůdcem, a byl vystrašený a neohrožený a všechno – všechno - bylo naprosto odlišné ode všeho, co se dělo předtím. Neville věděl, že v tu chvíli dosáhl nějakého zlomového bodu, a cokoliv se od nynějška stane, nebude podléhat jeho starému stylu přemýšlení o tom, jak se věci mají, nebo kdo si myslel, že je. To bude muset zjistit od píky, a to mu překvapivě nepřišlo ani zdaleka tak strašidelné, jak si myslel, že by mělo být.

Všechno teď bylo jiné. On byl jiný. Stalo se to nejhorší, pověřil někoho vytrpět si kletbu Cruciatus, a nebyl to konec světa. Místo toho spíš začátek. Dospěl.

 

<<< Předchozí       Následující >>>