03. Kočka a myš (1/2)

07.09.2016 09:13

„Jsi si jistý, že jsou odrovnaní, Dobby?“

Malý skřítek nadšeně přikyvoval a jeho obrovské uši mu pleskaly do hlavy. „Ano, pane. Dali jsme jim do jejich nápojů lektvar, jak jste nám řekl, a všichni teď spí jako dudci. Profesor Snape usnul přímo na svém stole!“

„Stejně bych si přála mít tu Harryho mapu,“ zamumlala Ginny.

Neville přezíravě pokrčil rameny. „Všichni bychom si toho přáli spoustu, ale budeme muset těžit z toho, co máme. Tak, pojďme si to projít celé ještě jednou,“ rozhlédl se po kroužku přátel, pak poklepal hůlkou na mapu školy, rozprostřenou na stole před ním. „Pamatuje si každý, jaká jména a třídy má na starost?“

Hlavy všude okolo horečnatě přikyvovaly a Neville vydal tichý, spokojený zvuk, pak zvedl svůj falešný Galeon. „Něco se podělá, nezkoušejte to řešit. Dvakrát ho zmáčkněte a vypadněte odtamtud. Zbytku z nás Galeon zmrzne a to znamená, že jeden z týmů akci přerušil a musíme se mít na pozoru. Jestli se něco opravdu podělá a vy budete chyceni, nebo to tak bude vypadat, zmáčkněte ho čtyřikrát, on se zbytku z nás rozpálí…“

„...a to znamená, že ten zbytek z nás poběží do společenských místností, jako bychom měli za zadkem hordu draků,“ dokončila Levandule.

„Přesně. Teď, je nás čtrnáct párů a jen dva Carrowovi a Snape. I když budeme na jejich stranu přičítat Filche, znamená to bez ohledu na cokoliv dalšího, že dvacet z nás zvládne uprchnout. To jsou dobré vyhlídky, takže prosím,“ upřel vyzývavý pohled především na jednoho ze svých nebelvírských spolužáků, „nikoho ani nenapadne snažit se zachraňovat kohokoliv dalšího, pokud se Galeon zahřeje. Prostě utíkejte. Doufejme, že se nic nepokazí, ale jestli ano, potřebujeme zachránit, co nejvíce lidí je možné, abychom jim mohli dál odporovat. Prosím.“

Po zdráhavém tichu vypukl mumlaný orchestr odpovědí typu „ano“ a „tak dobře“ a on se zhluboka nadechl a zvedl se ze svého křesla. Sáhl do kapsy svého hábitu pro šálu, už ne déle pruhovanou nebelvírskou červenozlatou barvou, ale celočernou. „Nezapomeňte si všichni zakrýt obličej, jen pro případ. A s tím vyrývacím kouzlem si dejte všichni pořádně záležet. Chceme ta jména vyřezaná solidně a hluboko. Posledních deset dní opravdu dalo celkové morálce zabrat a nechceme, aby se jim podařilo vymazat všechno, co jsme udělali před tím, než si mohl každý připomenout, co je vlastně v sázce. Ginny, máš tu Hlasměnící hmotu?“

Ginny sáhla hluboko do kapsy a vytáhla z ní na stůl plnou hrst zářivě zabalených sladkostí, každou z nich označenou tučným „W“ na počest Kratochvilných Kouzelnických Kejklí bratrů Weasleyových. „Vydrží asi hodinu,“ informovala je, „ale jestli to vyplivnete, váš hlas se okamžitě změní nazpět. Každopádně to chutná docela dobře. Trochu jako skořicovo-mátová příchuť.“

Každý z nich si jednu vzal, a když ji Neville strčil do pusy, zmocnil se ho prapodivný šumivý pocit, jako kdyby si právě srknul pěny z lahve máslového ležáku. Když znovu promluvil, jeho hlas zněl, jako kdyby mluvil skrze foukací harmoniku – plechově a nepřirozeně, ani mužsky, ani žensky, a totálně nerozpoznatelně. „Tak se pojďme připravit,“ zkontroloval hodinky. „První pohyb propukne za pět minut.“

Okolo něj se rozpoutala metelice činností, lidi si na poslední chvíli kontrolovali své hůlky, pásky a tkaničky od bot, motali si okolo obličejů šály a rozbalovali rozdané žvýkačky. Neville byl potěšen tím, že nikdo z nich nevypadal bojácně, a ačkoliv jeho vlastní srdce tlouklo jako o život, měl reálný pocit, že je to spíš z nadšení než ze strachu. Dělat tohle přinášelo nesmírně dobrý pocit, přecházet do útoku a po třech týdnech téhle nové, zvrácené parodie na školu, již za jiných okolností všichni z celého srdce milovali, skutečně něco podnikat. Zazubil se, když si představil výrazy Snapea a Carrowových, až ráno objeví, že je každá třída až do té nejmenší a také Velká síň oemblémovaná jmény těch, kteří tu chybí, kterým to bylo zakázáno, těch ‚nežádoucích‘ a ‚nečistých‘, kteří všem ostatním tak nesmírně chyběli.

Obalil si šálu okolo obličeje a prohlédl si sám sebe v jednom z velkých nástěnných zrcadel, která Komnata nejvyšší potřeby pro tuto příležitost rozprostřela po celé místnosti, aby se ujistil, že mu není vidět nic kromě očí. Neville zkontroloval, že je uzel na šále natolik pevný, aby nesklouznul, kdyby náhodou musel spěchat, pak překontroloval i svého partnera, Ernieho Macmillana, načež se poté podrobil stejnému procesu. V tuto chvíli nebyl čas na chyby. Všichni věděli, že v situaci, kdy byla kletba Cruciatus volně používaná k trestům – a to dokonce nespočetněkrát přes den a dvakrát dokonce na bezmocných prvácích – by sazba za jejich chycení při něčem takovém byla neúnosná už při samotném pomyšlení.

Minutu před plánovaným počátkem byli nakonec všichni připraveni. Neville se rozechvěl, když zkoumavě přejížděl pohledem dvě úhledně srovnané řady. Už dávno se vypařila ta podobnost s ilegální studijní skupinkou, kterou kdysi byli. Černoměnné zaklínadlo změnilo jejich uniformy na celočerné a vymazalo jakékoliv stopy kolejní příslušnosti. Jejich obličeje a vlasy kompletně schované pod šálami a kapucemi jejich hábitů. Jejich oči, které do něj vpalovaly svůj pohled, hořely tvrdostí a odhodláním a on spokojeně přikývl, než pozvedl svou hůlkou ke stropu. „Brumbálova armáda!“

Dvacet sedm hůlek se k němu přidalo a echo bojovného, děsivého a nelidského výkřiku z více než dvou tuctů hlasů, přeměněných mazanými kouzly dvojčat Weasleyových, zařičelo skrze tajnou místnost a do vzduchu vystřelily stříbrné jiskry. Všechny se setkaly uprostřed stropu v jediném, živoucím rozpuku světla, které se blyštilo a oslepovalo je svou intenzitou.

Když se poslední záblesky konečně vytratily, místnost byla prázdná. Zmizeli jako duchové ve tmě. Brumbálova armáda vytáhla na pochod.

OOO

Neville takhle pozdě v noci na školních chodbách nikdy předtím nebyl. On ani Ernie se neodvážili rozsvítit své hůlky z obavy, že by mohli vzbudit nepřátelské obrazy nebo probudit pozornost nějaké hlídky, před kterou je Dobby nevaroval. V té skoro totální tmě, kdy dovnitř jako jediné světlo pronikaly paprsky dorůstajícího měsíce, když příležitostně míjeli okno, jim ty jinak známé chodby připadaly prazvláštně cizí. Zdálo se, že všechno příšerně rezonuje, každý výdech, každý obezřetný krok byl nemožně hlasitý a on byl přesvědčený, že musí vydávat tolik hluku, aby probudili celý hrad, ačkoliv věděl, že to tak není.

Zatímco se blížili ke dveřím do Velké síně, cítil, jak mu po zadní části krku za šaty zatéká studený pot. Ačkoliv měl šálu stále pohodlně obmotanou okolo obličeje, připadalo mu to jako předzvěst neštěstí. Zastavili se ve dveřích, Neville navázal oční kontakt s Erniem a tiše ukázal na panty.

Jeho Komandant chápavě přikývl a Neville zvedl tři prsty, odpočítal je a potom mávl hůlkou směrem k obrovským, cínovým pantům, zatímco koncentroval veškerou svou vůli na tišící kouzlo. Nikdy nebyl zrovna třída v neverbálních kouzlech a teď si držel palce, aby to vyšlo, zatímco každou ruku položil na jedno držadlo. Zatajil dech a zatáhl, dokonce se musel krotit, aby nevydal úlevný výdech, když se obrovitánské dveře podvolily bez sebemenšího vrznutí či skřípnutí.

Otevřeli dveře dostatečně na to, aby se dokázali protáhnout dovnitř a v momentě, kdy byli uvnitř, je za sebou zase zavřeli. Ernie pohodil hlavou směrem k závoře, v očích otazníky, ale Neville zavrtěl hlavou. Kdyby museli utíkat, nechtěl se zdržovat myšlenkami na to, že si musí svou únikovou cestu nejprve odemknout.

Velká síň byla obvykle centrem aktivity v Bradavicích. Kromě toho, že byla během tří denních chodů narvána studenty a zaměstnanci, se tu vždycky okolo dlouhých stolů zdržovali nějací lidé, shromažďující se ke společnému studiu, čtoucí svou poštu, nebo ti, kteří se tu prostě scházeli a vyměňovali si drby s přáteli z jiných kolejí. Bylo to jako jedna velká společenská místnost, zalitá slunečním světlem nebo září blikajících svíček, pohupujících se nad stoly. Po ruce byly karafy s dýňovým džusem, podnosy s čajem či kávou, to vše doplněno o jakoukoliv dobrotu, kterou pro ně ten den domácí skřítkové ukuchtili.

Nicméně teď byla místnost naprosto opuštěná, stoly byly prázdné a vypadaly spíš těžce a jakoby středověce, než stabilně a přívětivě. Očarovaný strop byl tmavý, zapovídající, a roztříštěný měsíc klouzal zpoza mraků a zpět za ně, čímž naprosto zakrýval svit hvězd. Na konci síně, skoro jako míle daleko, stál profesorský stůl jako soudcovská stolice, zírající na ně skrze dlouhou, hrozivě prázdnou plochu kamenné podlahy.

Zhluboka se nadechl a posunkem cosi naznačil Erniemu. Oba chlapci se rozdělili a shrbení téměř cupitali po rukou a kolenech podél krajů místnosti až k vysokému oknu v čele. Když se konečně na konci síně za profesorským stolem setkali, cítil se, jako by se viděli po dlouhé, trnité cestě, a podle divoké úlevy rozlévající se v Ernieho očích věděl, že nebyl jediný.

Dokonce i tehdy, když se s Harrym vloupali na Oddělení záhad, se Neville necítil tak na nervy. Pochopitelně, tehdy totiž přes veškerý strach stačilo jednoduše věřit, že Harry nejlíp ví, co dělat, a než si pak stačil uvědomit, jak hrozitánsky se zmýlil, ocitli se v boji o svůj život. Zvláštní bylo, že se nemohl rozhodnout, jestli ten pocit miluje nebo nenávidí, ten svět rozšířený o další dimenzi, kde měl každý nádech svou váhu a cenu, každý moment čpěl potenciálem se skvěle vyvést nebo se nevyslovitelně pokazit.

Postavil se, přehodil si hůlku do levé ruky, aby nebyl jeho rukopis rozpoznatelný, a pak namířil na kamennou zeď přímo nad ředitelskou židlí. Flagrate, vyslovil ve své mysli a ze špičky jeho hůlky vystřelila čára oranžového světla, zářivá a v téměř totální tmě naprosto oslepující. V tom stejném momentě udělal Ernie to samé, jen zamířil o pár stop níže. Pomalu si ty dva planoucí prameny světla razily cestu kamenem a zanechávaly těsně za sebou jasně čitelná písmena, která doutnala jako vypálené emblémy. Nejprve to byla jen skupina písmen, která později vytvořila nápis.

Ať žije Harry Potter

Nezapomeňte na Cedrika Diggoryho

Konečně byl jejich úkol hotov a oni couvli. Jejich ústa byla kompletně zakrytá, ale Neville jasně viděl úšklebek v Ernieho očích a věděl, že jeho oči odráží ten samý výraz, zatímco obdivovali svou ruční práci. Vyrytá přímo nad Snapeovým odporným způsobem ukořistěným velkomocenským trůnem, tak, aby je každý viděl, panovalo pouhých osm slov, o kterých věděli, že znamenala více než dost k rozpoutání reakce v každém, kdo v následujících hodinách vstoupí do Velké síně.

Potom však Nevillovi umřel úsměv na rtech a jeho srdce jako by se zastavilo, krev v jeho tvářích se proměnila v led, když se přes nehybný noční vzduch roznesl zvuk řezavý, jako když se otevírá propadliště na šibenici. Pomalé, rozvážné, výsměšné zatleskání.

Jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát. Jeho prsty obemknuly Galeon v kapse jeho hábitu, a když se začal zahřívat, pustil ho. Věděl, že teď všichni členové BA, roztroušení po celé škole, cítí pálení mince a vědí, že se stalo to nejhorší. Byli přichyceni a všechno, co teď mohl udělat, bylo poskytnout svým přátelům a spolubojovníkům co nejvíce času k útěku, k docílení jejich společenských místností a ložnic, k navrácení kolejních barev svým hábitům, k převléknutí se do pyžama, k předstírání spánku a neškodné nevinnosti.

Pomalu se otočil, Ernie udělal to samé, a s hrozivou absencí překvapení zpozoroval uprostřed špalíru židlí, který se táhl celou místností, stát černou postavu. Na jeho úzké tváři se rozléval zlý úšklebek, zatímco je držel na dostřel své hůlky. „Vydali jsme se ven ztropit pár vandalských kousků, což?“ optal se Snape posměšně.

„Jděte se vycpat!“ plivnul po něm Ernie, rozzuření a nenávist v jeho hlasu jasně čitelné dokonce i přes jeho zkomolení díky vynálezu dvojčat.

Snape uvolněně švihl hůlkou a oni oba se rázem ocitli pod ostrým kuželem světla. Neville couvnul a nedobrovolně zdvihnul ruku, aby si zakryl pohled, před kterým mu vyrašily rozmlžené fleky a tančily mu před očima. Někde zpoza té oslepující bělosti se Snape chladně zasmál. „Neville Longbottom, jak vidím. Ty vaše kostýmečky jsou skutečně impozantní. Nemůžu říct, že bych poznal vašeho přítele, ale to vaše ustrašené couvnutí a choulení se bych poznal kdekoliv.“

Zlost přebarvila zelené skvrny před jeho zrakem načerveno, ale Ernie byl první, který stihl zareagovat, jeho pohyb jako rozmazaná čára. Škubnul hůlkou směrem ke zdroji světla. „Imped-“

Kouzlo bylo uprostřed jeho pohybu zastaveno, když mrzimorského studenta zasáhl proud červeného světla přímo doprostřed hrudníku a ten se zvrátil nazad, bezvládný ještě předtím, než dopadl na zem.

Neville využil toho půlvteřinového náskoku, skočil na zem a skryl se za vysokým štítem z těžkého dřeva, který představovala ředitelská židle. Bylo mu jedno, co si při dopadu způsobil, ale byl si vědom, že čím déle tam Snapea zdrží, tím víc budou mít ostatní času k útěku. I přesto věděl, že se mu podařilo sehnat sotva vteřiny, pokud vůbec. Snape si s ním pouze pohrával a obyčejným mávnutím hůlky ho mohl zbavit jeho chabého krytí, kdykoliv by se mu zamanulo.

Nevillova mysl zoufale brouzdala skrze každé kouzlo, které znal, ve zbytečné snaze najít cokoliv, co by mu mohlo pomoct dostat se z téhle situace. Pak si najednou všiml malé černé obálky se stříbrným nápisem, která ležela na otevřené dlani Ernieho bezvládné ruky. Když obálku poznal, napadl ho plán, sice zbrklý a zoufalý, ale bylo to vše, co měl. Rychle vyplivl žvýkačku do dlaně a namířil na ni hůlkou. „Waddiwassi!“

Malý žlutý žmolek vystřelil do vzduchu, přeletěl stoly, a když Neville zaslechl Snapeovo rozzuřené zařvání, když se mu žvýkačka se zuřivou přesností zaryla přímo do levé nosní dírky, neztrácel ani minutu tím, aby se podíval. Snape sotva o sekundu později zařval: „Expulso!“, ale Nevillovi to bylo jedno. Vyrazil kupředu a pak už Ernieho malý balíček spočíval v jeho dlani. Jediným pohybem jej roztrhl a vysypal jeho obsah do vzduchu.

Velká síň byla okamžitě potopena do naprosté, inkoustové tmy.

Na moment bylo ticho a pak se síní rozezněl Snapeův hlas, který jako by najednou přicházel ze všech míst zároveň. Ne že by se obyčejně odrážel nebo nesl síní, vycházel přímo z podlahy pod ním, ze židle za jeho ramenem, jako by celá Síň byla nějakým způsobem připojená na rozhlasový vysílač. „Chudáčku Neville. Pokaždé tak blizoučko, ale pokaždé se nevyhne fatálnímu selhání způsobenému nenucenou chybičkou. Proti směru ručiček namísto po směru. Deset naběraček švábích očí namísto desetiny naběračky. Pokus o podání uspávacího lektvaru člověku, který má již čtrnáct let titul Mistra lektvarů.“

Neville si skousnul ret a frustrovaně nechal poklesnout hlavu. Bylo nepříjemným faktem, že měl Snape pravdu. Byl blázen, když se pokusil ošálit a zdrogovat svého starého profesora lektvarů. Dvojitý blázen, že mu stačilo pouhé Dobbyho slovo, že všichni spí, aniž by si to sám nezkontroloval, ve snaze uvěřit tomu, že přece nebudou ošáleni něčím takovým, jako je obyčejné předstírání spánku. Chtěl se pokusit o odpověď, bránit se, ale v posledním momentu se zarazil.

Už žádné další dětinské omyly. On tvrdí, že rozpoznal, jak ses schoulil, ale nemůže najisto vědět, jestli jsi to ty, že ano? To je důvod, proč tě provokuje, protože kdybys odsud přece jen proklouznul, nebude si stoprocentně jistý, koho chytil. Čeká, až mu něco odpovíš – až se budeš bránit, nebo až se pokusíš bránit svého přítele – protože očekává, že něco takového by Nebelvír vždycky udělal.“

Začal se slepě posouvat k místu, o kterém si myslel, že leží Ernie. Kdyby ho mohl pomocí Ennervate oživit, tak by mohli najít způsob, jak se dostat okolo Snapea, pokud by ta tma vydržela…

Náhle ho zastavilo neskutečně hlasité skřípání a vrzání, jako by se zároveň otevíraly snad desítky tisíc starých dveří, a on si v obraně proti tomu odpornému hluku, ze kterého přebíhal mráz po zádech, zakryl uši. V hlavě mu jeden po druhém šrotovaly bizarní představy o tom, co asi Snape udělal, nejživější z nich byla představa profesora Kratiknota, který v hodině Kouzelných formulí přiměl tancovat stůl po místnosti. Bude snad utlučený k smrti nábytkem?

„Ne tak rychle. Slyším, jak se hýbeš, ale možná bys to měl přehodnotit.“ Hlas jako by znovu přicházel odevšad a odnikud a naprosto znesnadňoval odhady o tom, kde se jeho nepřítel nachází. Nevillovo srdce zběsile pumpovalo divokou jistotou, že je Snape za ním, přímo za ním, že po něm jen sáhne a- Ne. Zavřel oči a zhluboka a dlouze se nadechl, aby potlačil vzrůstající paniku. Pocit obklopující tmy jaksi klidnila skutečnost, když zavřel oči - jako by mu to dodávalo iluzi, že až je zase otevře, něco uvidí.

Snapeův tón zněl nonšalantně nadřazeně, jako kdyby se prostě znovu nacházel ve třídě a přednášel jim o ingrediencích a procedurách výroby lektvaru, který považoval za obzvláště jednoduchý. „Stoly a židle ve Velké síni jsou extrémně poddajné vůli ředitele školy. Jsi teď jako myš, Longbottome, myš obklopená lvy, a chytil ses do vlastní pasti. Už nemáš ani tušení, kde se tu co nachází, dokonce ani já, ani zdaleka. Nevím, nevím, jestli bych to být tebou zkoušel. Jsi dezorientovaný, nejistý, lovený. A jestli se teď čehokoliv dotkneš – jestli byť jen milimetrem lemu svého rukávu nebo špičkou prstu zavadíš o okraj stolu – zjistíš, že ses ocitl ve velmi… lepkavé situaci.“

Nevillova ruka se sevřela okolo hůlky. Byl v pasti. Chtěl vyskočit na nohy, začít pálit nejhorší kletby a kouzla, která znal, pustit se do boje, ale držel se zpět. Byla to hra na kočku a na myš, ale, pomyslel si Neville s přidušeným úsměvem, tahle myš má v rukávu ještě pár triků. Ty si myslíš, že mě můžeš slyšet? Tak už ne. Silně se soustředil a mávl hůlkou. Ševelissimo!

„Pottere!“ Snapeův hlas se otřásal syrovým šokem, ale rychle se vzpamatoval. „Tak vy jste se vrátil. Naučil jste se pár triků od Bartyho Skrka, je tomu tak? Chválím vás. Neville byl výborná volba. Ale nyní jste se stejně prozradil. Copak jsem vám už neříkal, abyste se nikdy znovu neopovážil použít proti mě má vlastní kouzla?“

Neville neměl ani zdání, o čem to Snape mluví, ale na tom teď nezáleželo. Jestli si Snape myslel, že je Harry a použil Mnoholičný lektvar, tak ať. Musí se jen dostat ven a o další věci se bude strachovat až později. S dalším mávnutím hůlky si pomyslel Proximitus! Hůlka v jeho dlani začala vibrovat a on ji opatrně rozevřel, když cítil, jak vibrování zesílilo, začalo se zrychlovat a sílit ještě víc, jak se k něčemu přibližoval. Nezáleželo na tom, co to bylo, kdyby se toho dotkl, znamenalo to, že by se přilepil, minimálně do chvíle, než by Peruánský Zatmívací Prášek nevyprchal. Pomalu couvl od daného předmětu, používal hůlku namísto svých očí a opatrně se zvedl na nohy. Pak se začal malými, váhavými krůčky posouvat směrem k místu, kde doufal, že nalezne dveře. Kdyby se jen mohl dostat skrze všechnu tu temnotu… Ale nebyl si jistý, jak až daleko se rozšířila, bylo až příliš jednoduché nechat se uvěznit v rohu, polapený slepou uličkou vytvořenou ze stolů a židlí…

Na krátký lítostivý moment pomyslel na omráčeného a bezmocného Ernieho, ale přinutil se vypudit druhého chlapce ze svých myšlenek. Ernie věděl, jaká jsou rizika. Bude lepší, pokud se podaří uniknout alespoň jednomu z nich. Udělal další krok a máchal přitom hůlkou dopředu a dozadu jako slepec, vnímající nepatrné změny ve vibracích…

Náhle zazněl místností další hlas, pokřivený a nelidský. „Mdloby na tebe!“ Rudé světlo neviditelně pohltila tma, ale Neville uslyšel, jak kouzlo prosvištělo vzduchem, a připravil se na následky, na prázdnotu bezvědomí, jenže se ozvalo pouze tlumené žuchnutí těla dopadajícího na zem, a pak se znovu rozezněl ten hlas. „Aeolum!“

Spolu s kvílením jako při zimní vánicí se přes místnost přehnal hurikán, který svou silou málem shodil Nevilla na zem. Servalo mu to kápi z hlavy a pocítil, jak se jeho hábit napíná a trhá. Rychle se otočil a zabalil se do něj zpět, rukama držel okraje šály, aby se mu neodchlípla z obličeje. Oči měl stále pevně zavřené, ale když vítr odumřel, uvědomil si nedefinovatelnou rozdílnost kvality té tmy, která útočila zvenčí na jeho oční víčka. Když je otevřel, uvědomil si, že už je vše zase viditelné.

Prášek byl rozptýlen magickou bouří a u dveří stály dvě postavy, obě oděné v černých hábitech a s kápěmi na hlavě, jejich obličeje ovinuté šálami a hůlky v pozoru. Při pohledu na své spolubojovníky z BA se v Nevillově hrudi rozlil pocit úlevy, ačkoliv také pocítil frustrované popíchnutí z toho, že neuposlechli jeho rozkazy. Vykročili vstříc tomu převratně komplexnímu bludišti z židlí a stolů, které se teď rozléhalo ve Velké síni, a on rozmáchl ruce ve snaze je zadržet zpět. „Ničeho se nedotýkejte! Je to očarované! Přilepíte se!“

Když se teď konečně trochu sebral, uvědomil si Neville, že se při svém pokusu posunul sotva o pár kroků od učitelského stolu, nicméně horší byla vidina, že zmačkaná, černě oděná postava profesora Snapea ležela ani ne deset stop od místa, kde se momentálně nacházel. Prohnalo se skrze něj hořké, pomstychtivé zachvění, když na nenáviděného učitele namířil vlastní hůlkou a přidal k předchozímu omračujícímu kouzlu své vlastní. Usmál se, když sebou tělo s mastnými vlasy v reakci škublo.

Opatrně přešel zpět k Erniemu, hábit těsně obtočený okolo sebe, aby se ničeho nedotknul. Než na něj poklepal hůlkou, položil jednu ruku ztěžka na rameno svého Komandanta. „Ennervate.“

Ernieho oči se se zamrkáním otevřely a ihned se začal zvedat, ale Neville ho zadržel. „Snape je hotový. Musíme jednat rychle, ale ničeho se nedotýkej. Otázky až později. Teď prostě utíkej.“ Ernie na důkaz pochopení přikývl a Neville uvolnil své sevření a nechal druhého chlapce vstát.

Sprint skrze nahromaděné kopy nábytku byl jako probíhat minovým polem. Rohy byly úzké a v téměř nemožných úhlech, slepé uličky… a pak se znovu ocitli v pasti. Nebylo cesty ven. Neville zaklel. Židle před nimi vytvořily nepřekonatelnou bariéru a ani Lenka nebo Dennis by se okolo nich neprotáhli, aniž by o něco nezavadili, natož pak dva dobře rostlí mladí muži. Na moment se zastavil, téměř s jistotou, že slyší Snapea dýchat mu na krk, jako by se snad každou sekundou mohl probrat.

Jeho rameno uchopila cizí ruka a on se otočil. Ernieho oči plály triumfálním nápadem, zatímco švihl hůlkou na druhou stranu. „Levicorpus?“

Neville přikývl a připravil se. Další pocit, který se ho zmocnil, mu připadal jako by ho obmotala smyčka lasa. Okolo svého kotníku ucítil neviditelné lano a celé jeho tělo se vzneslo do vzduchu a vznášelo se dobrých patnáct stop nad kamennou podlahou. Ernie opatrně pohyboval hůlkou a Neville přeletěl přes bariéru ze židlí jako při zběsilém letu na koštěti. Poté, společně se škubnutím Ernieho hůlky, spadl. V posledním možném momentě si vzpomněl, co ho Pytloun učil o padání, ve vzduchu se otočil a pak z něj společně s bolestivým zaúpěním vyprchal všechen vzduch, jak do podlahy narazil nejprve ramenem. Zbytkovou energií z pádu se překulil a přetočil až k nohám svých zachránců.

Vyšší z nich mezitím stačil Ernieho vytáhnout tím samým kouzlem do vzduchu, ale ten byl narozdíl od něj ušetřen toho nedůstojného pádu, namísto toho jej pomalu spustili až do výšky nižší než stopa, teprve až pak ho uvolnili. Neville již stál na nohách, ale pravá ruka s ním správně nekomunikovala a někde za návalem adrenalinu měl podezření, že si pravděpodobně ublížil, že ho v blízké budoucnosti zaplaví příval bolesti, ale na tom nyní nezáleželo. Přehodil si hůlku do nezraněné ruky a dal se do trysku.

Teď nebyl čas na taktizování. Proletěli skrze dveře Velké síně a ven do chodby, pak se zastavili. Tři páry očí se otočily na něj a on se bez rozmyslu rozhodl a mávl směrem k Erniemu. „Dolů. Společenská místnost.“ Ve světle jejich hůlek konečně poznal pronikavě bledé oči Lenky Láskorádové a rázem věděl, že kobaltově modrý pohled jejího doprovodu patří jejímu partnerovi, Terrymu Bootovi. Škubnul hlavou směrem ke schodům. „Vaše věž. Běžte!“

Nečekal tak dlouho, aby viděl, jak se ti tři rozptýlili, vyletěl po schodišti směrem k Nebelvírské věži a bral schody po třech. Když se konečně vyšplhal až do sedmého patra, už byl dávno bez dechu, hlava se mu točila, ale to tam už stála Ginny, oblečená v Ronově příliš velkém pyžamu. Hmátla po něm, aby ho dostala skrze vstup za portrétem, a tak se najednou ocitl uvnitř, na zemi, a někdo mu rval šálu z obličeje a hábit z ramen.

Byl to Seamus, a taky tam stál Colin s jeho pyžamem v náručí. Jeho zraněné rameno zařvalo na protest, ale Nevilla to nezajímalo. Aniž by pomyslel na to, kdo se nachází ve společenské místnosti a mohl by ho vidět, se svlékl, sáhl po pyžamu a natáhl si ho na sebe, už už na cestě za Seamusem do ložnice. Peřiny v jeho posteli se závěsy již byly odestlány a on do nich skočil, přitáhl si je až k bradě a zavrtal se do polštáře.

Lapal po dechu, srdce mu v hrudi bilo tak divoce, až se divil, že nebudí studenty ostatních kolejí, tváře měl zarudlé, celé tělo se mu třáslo a rameno mu pulsovalo silnou, štiplavou bolestí, ale i přesto se smál. Tahle mise byla úspěch. Snape nakonec nemá ani tušení, koho chytil, a ještě se jim podařilo mu uprchnout.

Zvládl to. Oni to zvládli. A zítra… no, to bylo až zítra…

 

 

<<< Předchozí            Následující >>>