03. Kočka a myš (2/2)

15.09.2016 09:09

Parvatiny prsty byly jemné a něžné, zatímco mu prohmatávala rameno, ale to protestovalo i při nejjemnějším doteku a Neville se odtáhl, zkroutil obličej a syknul na protest. Zavrátila oči a plácla ho do hrudníku. „Ale nech toho. Jak mám asi vrhat ohromené pohledy na heroická zranění mého statečného bojovníka, když u toho fňuká jako mimino?“

Neville se žalostně zasmál. „Nemáš mě do nich šťouchat. Očekává se, že si je budeš prohlížet a vydávat lítostivé zvuky.“

„Lítostivé zvuky ti to vymknutí nenapraví.“ Opět mu rameno chytila v železném sevření a on hlasitě zasténal a kousl se do rtu, aby zadržel sprosté slovo, deroucí se na povrch. Namířila na něj hůlkou. „Teď se nehýbej, a až bude po všem, dostaneš na to pusu.“

„Dej mi pusu na rty místo na rameno a dohodnem se,“ procedil skrze sevřené zuby.

Parvati mávla hůlkou, pak jí poklepala na napuchlou, modřinami pokrytou kůži, ale lechtající pocit procesu hojení měl sotva čas se projevit, než se ozvalo zaklepání na dveře. Oba dva bezdyšně ztuhli, zatímco se Seamus sesunul dolů z nohou své postele a otevřel dveře.

K Nevillově úlevě a údivu dovnitř vstoupila profesorka McGonagallová. Na prstech jedné ruky mohl spočítat příležitosti, při nichž jejich kolejní ředitelka kdy navštívila ložnice ve věži, a když si uvědomil pozici, ve které byl přistižen, prudce se začervenal. Nevypadalo to zrovna ideálně, být v pět ráno přichycen bez trička a s dívkou sedící mu na klíně.

Parvati zřejmě dospěla k úplně stejnému názoru, vydala ze sebe přidušené vypísknutí a vyskočila na nohy, zatímco si nejistě uhlazovala vlasy a hábit. „Paní profesorko!“

McGonagallová zvedla obočí, ale nevypadala ani trochu pobouřeně. Pokud vůbec, připadala mu nanejvýš mírně mrzutá, když vstoupila hlouběji do místnosti a přešla ji až k prostoru u okna, kde seděl Neville. „Uklidněte se, slečno. Tyto místnosti ve svých zdech skrývají více kouzel než Gringottova banka. Pokud byste dělali něco nepatřičného, věděla bych o tom zřejmě lépe než vy. I přesto...“ odmlčela se a přes rty jí přeběhlo něco, co by se téměř dalo nazvat úsměvem, „...předpokládám, že fámy, které kolují, jsou pravdivé.“

Představa, že by ho někdo mohl považovat za objekt vhodný ke klábosení, Nevilla nikdy nenapadla, a tak na ni jen zíral, zatímco bojoval s dychtivou zvědavostí zeptat se na obsah drbu, který jeho a Parvati očividně obletoval. Později se zeptá Ginny. Tak či tak mu nepřipadalo pravděpodobné, že by se McGonagallová zjevila jen proto, aby si potvrdila školní povídačky, a zvědavě stáhnul obočí k sobě. „Paní profesorko?“

Nepodívala se na něj zpříma, ale spíš skrze něj, ven z okna na bradavické pozemky, kde se zrovna začalo objevovat první modravé světlo, oznamující svítání. Když promluvila, její hlas zněl nonšalantně, ne-li dokonce nad očekávání ležérně. „Dnes ráno, sotva po čtvrté hodině, mě navštívil Argus Filch. Nemám ráda, když mě někdo budí takto brzy, a ještě méně, když je to kvůli faktu, že na mou třídu zaútočili vandalové. Jak se zdá, někdo vyryl poměrně hluboko do zdí jména ‚Ronald Weasley‘ a ‚Justin Finch-Fletchley‘. Navíc má třída zjevně nebyla jediná, která byla takto poškozena.“

Neville vyvinul všechnu snahu, aby napodobil výraz nevinného šoku. „Doopravdy?“

Její pohled dál pevně směřoval skrze okno. „Vskutku. Všechny do jedné, včetně Velké síně, všechny pokryty jmény studentů, kteří mezi námi tento rok nejsou. Profesor Snape tvrdí, že byl včera v noci velice blízko k dopadení pachatelů, a prohlašuje, že má ohledně jmen viníků svá podezření. Dnes v pozdější době s tím plánuje něco provést.“

„A vy víte, co se jim chystá udělat?“ pokusil se Neville marně udržet svůj tón na stejně nenucené úrovni, jako byl její.

„Nemyslím si, že to bude něco extra příjemného, ale další podrobnosti nevím,“ shlédla nyní dolů a zřejmě poprvé si uvědomila, že není oblečený. Natáhl se po svém tričku od pyžama, najednou naprosto vyvedený z míry, ale ten pohyb zasáhl jeho zraněné rameno jako blesk a on musel přestat, zatímco si instinktivně po rameni sáhl druhou rukou. Bezhlesně jej sledovala a on se pod jejím ostrým pohledem cítil naprosto nahý. „Nezhubnul jste nějak, pane Longbottome?“

Ta otázka ho na moment uzemnila a on se podíval na sebe a pak zase na ni. „Možná pár kilo... moc ne.“

„Kvalita našeho jídla zůstává na vynikající úrovni, takže předpokládám, že jste si přibral nějaké náročnější mimoškolní aktivity. Možná tak náročné, aby při nich mohlo dojít k poranění vašeho ramene? Neuvažoval jste náhodou o výběrových zkouškách do famfrpálového týmu? Nikdy jsem nepochopila, proč mají studenti pocit, že se na ně musí připravovat potají.“ Nevillovy oči se rozšířily. Ona mi nabízí alibi!

Rychle přikývl. „Eh... je to tak.“

„Poznamenám si to. A, slečno Patilová...“

Parvatin hlas zněl nepřirozeně pisklavě a začervenala se od límečku až ke kořínkům vlasů. „Ano, paní profesorko?“

„Doufám, že chápete, že pokud mě bude profesor Snape vyslýchat kvůli tomu, kde se tady pan Longbottom v těchto ranních hodinách pohyboval, nebudu schopná ochránit vaši reputaci.“

Parvati s překvapeným, úlevným výdechem přikývla a usmála se, zatímco její oči zaplály pochopením. „Samozřejmě, paní profesorko.“

„Velmi dobře.“ Profesorka McGonagallová si upravila svůj dlouhý hábit a vykročila zpět ke dveřím, ale v posledním momentě se zastavila. Když se otočila zpět na ně, Neville zachytil nepatrný záblesk mladice, která se v ní skrývala, když jim věnovala svůj vzácný pletichářský úsměv. „Ještě poslední věc. Příště, až budete plánovat nějaké noční dobrodružství, prosím, informujte kteréhokoliv z vašich mladých přátel, který to má na svědomí, že pan Finch-Fletchley má mezi příjmeními pomlčku. Musela jsem to opravit sama.“

OOO

V době, kdy společně scházeli dolů na snídani, už bylo Nevillovo rameno zahojené natolik, aby přes něj mohl přehodit školní batoh jen s bolestivým mrknutím oka, ale pod jeho hábitem byla skrytá stále viditelná zelenožlutá modřina. Rozhodli se, že ve světle návrhu profesorky McGonagallové bude lepší to tak nechat. Žádný z nebelvírských členů BA nebyl schopný předchozí noc v klidu spát, a tak, zatímco se hrnuli po schodech dolů, zaznamenal Neville množství pytlů pod očima a kručících žaludků.

Když dav před nimi zhoustl a začalo být jasné, že to mezi studenty vzrušeným tónem bzučí informacemi o vedením potlačovaných novinkách, zachytil Ginnin pohled, a ta se na něj zazubila. Zazubil se zpět. Cokoliv na něj ze Snapeovy strany čekalo, za to rozhodně stálo. Pocit zoufalství, který se v posledních dnech ve škole usazoval, zmizel jako pára nad hrncem a namísto toho, jak se zdálo, se jim podařilo nabít vzduch kolem nadějí a vzdorem. Všude okolo něj lidé mumlali množství jmen, ale když od nebelvírské prvačky zaslechl v jedné větě hlesnout své jméno, které následovalo hned po Harryho, zarazil se.

Když si jej dívka všimla, vzhlédla k němu, a Neville ke svému překvapení zaznamenal stejný uctivý výraz, který byl zvyklý vídat u bratrů Creeveyových, když se dívali na Harryho. Když se rozhlédl, zachytil takových pohledů ještě přinejmenším půl tuctu, a nejen od mladých Nebelvírů, ale i od starších studentů, kteří ani nebyli členy BA. Zmijozelští na něj nicméně pohlíželi s výrazy otevřené nenávisti a Blaise Zabini do něj „náhodou“ slušnou silou narazil. Samozřemě úmyslně ignoroval jejich srážku, ale hlas zvedl natolik, aby Neville jasně zaslechl: „...ví, že my za takové dětinské vtípky zodpovědní nejsme. Někteří lidé totiž chápou hodnotu své nedotčené kůže.“

Vypadalo to, že si domýšlivé zdroje povídaček nějakým způsobem za autora toho všeho vybraly právě jeho, a v Nevillovi bojovala jeho známá touha sklopit hlavu a začervenat se s nově nabytými instinkty vůdce. Spokojil se s něčím uprostřed těch dvou variant, zvedl hrdě hlavu a pokračoval v chůzi do Velké síně s ruměncem ve tváři.

V momentě, kdy překročil práh síně, se však jeho srdce zastavilo a z obličeje mu zmizela veškerá barva. Všude okolo něj, téměř jako by někdo použil Tišící kouzlo, vlákna konverzací ustávala a pouze zmijozelští vypadali, že neztratili schopnost mluvit, zatímco se usazovali u svého stolu a na židlích, jež, jak si matně uvědomoval, byly poskládány na svých obvyklých místech.

Snape byl usazen v ředitelském křesle, jako by očekával, až se všichni sejdou, jeho černý hábit rozprostřený okolo něj. Jeho obličej měl ve zlatém světle podzimního rána ještě sinalejší barvu než jindy, ale na jeho úzkých rtech hrál hrozivý úsměv. Na zdi za ním visel nově prapor Bradavic, jež vypadal podivně a jaksi nemístně. Žhnoucí písmena byla skrze tlustou tapiserii stále ještě dostatečně viditelná, což se zdálo být zdrojem kyselých pohledů ze strany Carrowových a přímo vražedného pohledu na Filchově mrtvolné tváři. Zdroj Snapeova úsměvu se nacházel po obou stranách jeho křesla.

Lenka Láskorádová a Hannah Abbottová.

Obě dívky, oblečené stále ve svých nočních košilích, stály se strnulou pozorností, roubíky v ústech a těla přivázaná tenkými, magickými, stříbrnými provazy k páru blyštících se kůlů, které byly zapuštěny hluboko do kamene. Až příliš se podobaly náčtrtkům čarodějnic, hořících na hranicích, z jejich učebnic historie a k dokreslení celého obrázku už chyběla jen otep na podpal u jejich nohou. Lenka vypadala naprosto nezúčastněně, dokonce snad na pokraji usnutí, ale Hannah byla vyděšená k smrti; oči měla rozšířené a na tvářích se jí leskly slzy.

Ty zvrácený bastarde, pomyslel si zuřivě Neville, ty moc dobře víš, že to byli dva chlapci, ať už se stalo cokoliv, ty víš, že to nebyly... Pak se přes celou místnost Nevillovy oči setkaly se Snapeovým černým pohledem a on najednou pochopil. Kdyby si Snape vybral oběti z Nebelvíru, přišel by o moment překvapení, ale i tak si ze zbytku školy nemohl vybrat žádné dva jiné lidi, kterými by Nevillovo srdce zlomil tak dokonale, žádné dva dražší přátele. Teď mu nezbývalo, než se dívat na jejich trest, jež měl jednoznačně patřit jemu, nebo dobrovolně předstoupit, nicméně, tak jako tak, Snape vyhrál. Šach mat.

Ginny ho drapla za rukáv hábitu a Neville cítil, jak dosedl na lavici a začal se třást bezmocnou zlobou, zatímco se všichni ostatní usazovali. Snažil se zachytit pohled McGonagallové, ale zdálo se, že ona rovněž zadržuje víc hněvu, než u ní kdy dřív spatřil. Hůlku svírala v zatnuté pěsti a zírala dolů na svůj talíř, jako kdyby si živě představovala Snapea, přeměněného v něco malého, lapajícího po dechu a velmi snadno zašlápnutelného.

Před nimi se objevilo jídlo, ale nikdo se po něm nenatáhl, všichni bez dechu čekali. Snape se pomalu postavil, naklonil se vpřed a opřel si ruce o učitelský stůl, pak se po nich všech rozhlédl. „Včera v noci,“ reznovala jeho slova skrz ticho, jako kdyby použil kouzlo Sonorus, „jsem v této síni přistihl dva studenty při extrémně chorobomyslném činu vandalství. Nejprve se jim podařilo utéct, ale přesto se nám je podařilo dopadnout.“

Otočil se k Hannah a ta začala divoce bojovat proti provazům, které ji poutaly, na bradu jí vyšplíchl tenký pramínek krve, jak se jemná kůže jejích rtů odírala o drsnou látku roubíku. Snapea její zděšení očividně nedojalo. Pokud vůbec, snad to jen přiživilo jeho pocit celkového uspokojení. Pokračoval. „Slečna Láskorádová a slečna Abbottová budou nyní ukázkou, jak extrémně pošetilé je takovéto chování. Zdá se, že kletba Cruciatus není dostatečně silným odstrašujícím prostředkem, ale Carrowovi mě ujistili, že oplývají mnoha dalšími nápady, jak ve vás vzbudit dobré mravy. A právě tyto způsoby jsou velmi ochotni vám nyní předvést.

Oba nahrblí sourozenci se postavili a v jejich bledých, těstovitých obličejích se jejich malá očka zablyštila zlým úmyslem. Vyhrnuli si rukávy hábitů a přikročili ke svázaným dívkám, hůlky svírající v dlaních. Alecto se k Lence dostala jako první a stoupla si jen pár centimetrů za ni, nahnula se dopředu a přejela svou hůlkou po její bílé tváři jako při pohlazení od milence. Jejich oči se setkaly a něco v Alectině pohledu přimělo Lenku zaječet.

To byla poslední kapka. Za celou dobu, co se přátelili, neviděl Neville nikdy Lenku Láskorádovou vyděšenou. Dokonce i když spolu čelili jisté smrti na Ministerstvu, byla pro ostatní jako skála. Nezávisle na tom, co nosila na sobě, nebo v jaké podivné věci věřila, vždycky se mohl spolehnout, že spolu s ním bude čelit tomu nejhoršímu s klidným odhodláním. Takovým, které všem ostatním usnadnilo nalézt svou vlastní odvahu. A teď křičela, křičela tiše přes svůj roubík, s neuvěřitelně vypoulenýma a žadonícíma očima.

Neville se postavil.

„Ne!“ Parvati nyní škubala za jeho hábit, prosila ho, aby se znovu posadil, ale bylo příliš pozdě, a ani kdyby mohl, nevzal by to zpět. Setřásl ji ze sebe a vykročil do uličky, vztyčil se do své plné výšky a zíral neochvějně na muže, jehož nenáviděl víc než cokoliv na světě. Věděl, že Fideliovo zaklínadlo jej ochrání před možností zradit BA, ale neochrání ho před možností vzít si, co bylo právem jeho.

Snape naklonil hlavu a zvedl jedno obočí v předstíraném údivu. „Pane Longbottome? Přejete si snad napadnout mé zplnomocnění ředitele školy k potrestání záškodníků?“

„Ony to neudělaly.“

„A vy snad víte,“ ušklíbl se, „kdo to byl?“

Neville se zhluboka nadechl. „Vezměte si mě. Potrestejte místo nich mě.“

„Velmi šlechetné, ale oni byli dva.“ Snape se otočil zpět ke Carrowovým, kteří divže neslintali na své budoucí oběti; útoční psi v lidské podobě na tom nejtenčím vodítku. Pozvedl ruku, ale zarazil se, když se přidal druhý hlas.

„Vezměte si rovněž mě. Já jsem ten druhý.“ Když se Ernie MacMillan zvedl na nohy a připojil se k němu v uličce, pocítil Neville šlehnutí pýchy.

Nastala mučivě dlouhá pauza a Neville rázem uvažoval, jestli to mělo být tím trestem. Vytáhnout je z ulit, přinutit je přiznat se a pak stejně pokračovat a týrat ta děvčata. Najednou Snape mávnul hůlkou a Carrowovi byli bez dlouhých řečí odstrčeni od svých obětí. Stříbrné provazy a kůly zmizely v obláčku kouře a Hannah se okamžitě zhroutila, vrhla se do otevřené náruče profesorky Prýtové a propukla v úlevný pláč.

K překvapení všech ostatních se Lenka tak rychle nepohnula. Na dlouhý moment tam zůstala stát, zírala na Alecto a pak promluvila, její zasněný hlas zněl neobvykle čistě. „Myslím si,“ prohlásila prostě, „vy opravdu nejste nijak dobrý člověk, dokonce ani uvnitř.“ Poté, jako by se nic nestalo, se s pohozením vlasů připojila ke stolu havraspárských, sáhla po plátku opečeného chleba a začala si na něj mazat rajčatovou pastu dřív, než si Alecto vůbec stačila uvědomit, co jí Lenka řekla.

Teď tam oba chlapci stáli osamělí a Neville cítil, jak se na ně upíná pohled každého ve škole, zatímco si Snape překřížil paže a špičkou hůlky si poklepal na bradu. „Ach, ano. Statečný, chrabrý Nebelvír a silný, loajální Mrzimor. Musíte se cítit tolik pyšní, předhodit sami sebe vstříc újmě, jen pro záchranu svých pohádkových panen od osudu horšího než smrt. Nicméně, pokud jste odhodláni ze sebe učinit demonstrativní příklady, vyhovím vám.“

Snape krátce švihl hůlkou a ze zdi za ním vyrazily silné železné řetězy, jako hadi vystřelily dopředu a sevřely se okolo jejich zápěstí a kotníků dřív, než měli oba chlapci šanci zareagovat. Neville se zaryl patami do země a vzdoroval všemi silami, které měl, ale když se řetězy začaly stahovat, bylo mu to naprosto k ničemu. Táhly ho dopředu, dokud nebyl přitisknutý k chladné zdi, pod slovy, které tam vyryli předešlou noc. Otočil obličej a začal mluvit, ale než mohla slova opustit jeho rty, okolo úst se mu stáhl roubík a zadusil ho.

„Zůstanete zde viset,“ pronesl hladce Snape, „bez jídla či vody, dokud vámi způsobená škoda zcela nezmizí. Věřím, že zjistíte, že vaše práce byla odvedena neobyčejně poctivě. Než zmizí poslední písmeno, mělo by to trvat přibližně dva až tři dny.“ Neville slyšel řinčení okovů, jak Ernie bojoval proti svému uvěznění, a najednou přes svůj roubík prudce vydechl, když mu přes záda přejel ostrý, štiplavý pocit, jako ostří horké dýky, a on byl rázem do pasu nahý, jeho roztrhané oblečení se mu v cárech sneslo ke kotníkům.

Někde za ním se ozvaly přidušené vzlyky, když pár mladších studentů propuklo v pláč. Poté se ozvala zalapání po dechu, pár zasténání a opět Snapeův hlas. „Pane Filchi, věřím, že jste na tento moment čekal velmi dlouhou dobu.“

Roubík zmizel a Neville s obtížemi otočil hlavu a poškrábal si tak tvář o drsný kámen, když zachytil Ernieho oči v němém příslibu dohody. Poté zavřel oči, zatnul zuby a otevřel pěsti, aby se dlaněmi mohl opřít o chladnou zeď.

Ozval se svist, pak prásknutí, pak šleh. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Znovu a znovu. Teď už tucetkrát. Dva tucty. Tři. Čtyřicetkrát celkem. Nyní už brečelo víc studentů, včetně těch starších, a pár mladších bylo naprosto hysterických. Pak znovu. Jednou. Dvakrát. Znovu čtyřicet.

Ani jeden z chlapců ze sebe nevydal ani hlásku.

 

 

 

<<< Předchozí                Následující >>>