04. Čas zvolit si stranu (1/2)

26.09.2016 14:22

První věc, které si všiml, bylo, jak svět změnil barvu z šedé na karmínově rudou. Neville pomalu zamrkal, oční víčka měl směšně těžká a všechno jako by viděl dvojitě, roztočeně, než se zase všechno slilo dohromady v tom samém tupém odstínu červené. Pokusil se pohnout, jen aby zjistil, že své tělo vlastně vůbec necítí, a začal přemýšlet, jestli snad nemá halucinace. Kdyby ano, nebylo by to tak špatné. Ta červená byla divná, ale otupělost pro něj byla požehnáním a úlevou, obzvlášť po té nekonečné, spalující bolesti, která jeho svět ovládla na tak dlouhou dobu.

„Ty jsi vzhůru!“ Ten hlas zněl povědomě, a zatímco bojoval s jeho zařazením, protože jeho myšlenky se mu vzpíraly se stejnou neochotou jako jeho oči, uprostřed červené se objevil obličej. Patřil dívce. Hezké dívce, s rudými dlouhými vlasy, které měla spletené dozadu. Dívala se na něj ustaraně a radostně zároveň. Červená. Ta se teď vznášela nad dívkou. Připadala mu povědomě. Závěsy jeho postele! Tak to nebyly halucinace. Ležel ve své vlastní posteli a tu dívku znal. Jak se jen jmenovala?

„Ghneee.“ To slovo znělo, jako by jej vyslovil nějaký velmi ošklivě zraněný, ochraptělý, rozeklaný cizinec, a tak se o to pokusil znovu, ale tentokrát mu ze rtů uniklo jen nedefinovatelné zaskřehotání.

„Pšššt,“ vklouzly mu pod hlavu hebké, něžné ruce a lehce ji nadzvedly. Cítil u rtů cosi studeného a ta dívka – Ginny – se na něj mile usmála. „Tady... vypij to.“

Byla to voda. Nic víc než chladná, čistá voda, ale v momentě, kdy se dotkla jeho jazyka, mu bylo jasné, že nikdy neochutnal nic sladšího a úžasnějšího. Vděčně ji lokal, ale ona sklenici odtáhla a on zaslechl, jak v odpovědi nevědomky zoufale zasténal. „Jen po troškách, nebo se ti udělá špatně.“ Dovolila mu dalších pár hltů a než je polkl, držel je v ústech tak dlouho, jak to zvládl. Vyprahlé, scvrklé záhyby v jeho ústech a krku začaly znovu ožívat.

Jeho tělo přicházelo k sobě jen pomalu. Neville si uvědomil, že má jazyk v ústech výrazně napuchlý a rty jako smirkový papír, popraskané a hrubé. Pořád nicméně necítil vůbec nic od krku dolů, a to ho začalo znepokojovat. Znovu se pokusil pohnout pažemi a nohama, ale nebyl schopný říct, jestli se něco stalo.

S pocitem vzrůstající paniky vzhlédl k Ginny a vděčně přijal další doušek vody, než se znovu pokusil promluvit. „N...ccctím....sssvoe... teo...“

Jeho slova byla pořád ochraptělá a nedostatečně vyslovená, ale zdálo se, že pochopila. „To je v pořádku. Dostal jsi takové množství lektvaru proti bolesti, že by to umrtvilo i Maďarského trnoocasého draka. Je opravdu lepší, když to teď tak zůstane. Měl bys být pořád ještě v nemocničním křídle, ale profesor Snape dovolil, abys tam zůstal jen do doby, než se dostaneš z největšího ohrožení. Nevím, kolik si toho pamatuješ, Neville, ale ty a Ernie jste téměř umřeli.“

Zamračil se a pokusil se zavrtět hlavou. To bičování bylo nesnesitelné, hlad a žízeň neúnosné, ale říct, že téměř umřeli... „Řhníšššš.“

„Nepřeháním. Madam Pomfreyová je přinutila sundat vás na konci třetího dne. Od toho odpoledne jste byli úplně mimo sebe, Ernie vydržel jen o hodinu déle než ty. To ta dehydratace, poté, co... co jste ztratili takové množství krve. Říkala, že nejpozději další ráno byste byli oba mrtví.“

Neville se pokusil ještě něco říct, zeptat se na svého statečného kamaráda, který ten hrozný trest přijal po jeho boku, ale Ginny zase zvedla k jeho ústům pohárek a tentokrát byla voda v něm kyselá, téměř s citrónovým nádechem a zvláštně nahořklým dozvukem. Chtěl se zeptat, co to je, ale všechno okolo něj se zase propadalo do mlhy a poslední věc, kterou uslyšel, než podlehl, byl její, na tak mladou dívku zvláštně mateřský, tón hlasu. „Teď se prospi, později bude na všechno čas...“

OOO

Když se Neville znovu probudil, připadal si už mnohem méně otupělý, ale zároveň si o to více uvědomoval, jak moc jej všechno bolí. Měl pocit, jako by měl záda v jednom ohni, ale když se pokusil ulevit si od bolesti a překulit se, každý sval a šlacha se mu v agónii napjaly a on zaúpěl.

„Neohrožený vůdce se k nám navrátil.“

Když rozpoznal Seamusův zřetelný přízvuk, otočil strnule hlavu a překvapeně přejel pohledem vícečetnou skupinku lidí, která se shromáždila u jeho postele. Vedle Seamuse stáli Ginny, Parvati, Colin a Levandule, ale také Lenka a dva mladí čtvrťáci, které nepoznával. Byli oblečení do zmijozelských hábitů se smaragdově zeleným lemováním. Oči se mu rozšířily. „Co-“

„Terrance Runcorn a Malcolm Braddock,“ vysvětlila Ginny. „Noví rekruti. Chtěli se na vlastní oči přesvědčit, že jsi to přežil v jednom kuse.“

„Nestanem se dobrovolně členy uskupení, které vstupuje do tahanice o nového vůdce,“ pronesl vyšší z obou chlapců. Byl podsaditý, s rozježenými tmavě kaštanovými vlasy, a podél čelisti už byly i přes jeho mladý věk jasně patrné stopy po vousech.

Neville zamrkal a uvažoval, jestli se opravdu vrátil ke smyslům s takovou jistotou, jak si dřív myslel. „Ale vy jste...“

„Ze Zmijozelu.“ Druhý chlapec byl téměř o půl hlavy menší, měl křehkou, téměř dívčí postavu a působil nervózním, rozechvělým dojmem. „Ale ona se celá ta situace dostala tak...“ Mávnul rukou, jako by odháněl něco ošklivého. „Chci říct, jakmile to začne vyplouvat na povrch, lidi takové jednání odmítnou přijmout, a vždycky tu existuje možnost dohody. Prostě si nemyslím, že to Temnému pánovi vyjde, tak nějak obecně. Vždycky se najdou takoví, jako jste vy, a přečetl jsem už dost dějepisných knížek, abych věděl, jak to dopadá, když se vytvoří skutečně silné hnutí odporu. Daný režim se zákonitě začne kousek po kousku rozpadávat, je nešťastných víc a víc lidí, a pak… však víš. Rád bych se na vítěznou stranu přidal včas, jestli ti to nevadí.“

Vypadal, že situaci považuje spíš za znechucující než morálně zfušovanou, ale Neville předpokládal, že na tom nějak zvlášť nezáleží, pokud mluvil upřímně. Jeho oči zaletěly k prvnímu z nich, k Runcornovi. „Tvoje jméno mi zní povědomě.“

„Můj otec je smrtijed. Upřímně si myslím, že co Temný pán dělá, je skvělé. Hrozně rád bych už nikdy nenarazil na dalšího mudlovského šmejda, ale Potter se na Ministerstvu vydával za mého otce, za což ho Temný pán...“ Víčka jeho tmavých, přimhouřených očí se pevně stiskla k sobě a Neville až příliš dobře pochopil chlapcův výraz.

„Mučil?“ zeptal se jemně.

Chlapec přikývl. „Ošklivě.“ Jeho oči se znovu otevřely a najednou plály bezmocnou zuřivostí. „On nic špatně neudělal! Hned po tom, co se přemístil do práce, mu ta malá mudlovská šmejdka přidala něco do kafe, zatímco se ho ten druhý ptal na nějakou pitomou otázku, a další, co si pamatuje, už bylo jen to, že prakticky krvácel z nosu až k smrti! Temný pán se zbláznil!“ Přes Runcornův obličej přeběhl divoký, uštvaný výraz. „Až ho zase příště bude svrbět ruka, kterou drží hůlku, budou Malfoyovi nadobro mrtví, a to patří mezi jeho nejvěrnější, mezi ty nejmocnější – on už nedokáže rozeznávat rozdíl mezi přáteli a nepřáteli!“

Navzdory těm nadávkám proti čarodějům z mudlovských rodin se Neville cítil být Runcornem ve skutečnosti mnohem jistější než Braddockem. V jeho řeči bylo něco mnohem vlivnějšího než jakákoliv historická dedukce, a hodnota mít ve svých řadách dítě smrtijeda byla něčím, co rozhodně nesmělo být bráno na lehkou váhu. Na druhou stranu, Brumbál je naučil o víře v převlékače plášťů lekci, na kterou Neville nikdy nezapomene.  Přejel pohledem z obou zmijozelských studentů na Ginny a Lenku. „Nechte mě promluvit si s mými Komandanty. Seamusi, vezmi je zatím do společenské místnosti... a zajisti, že se s nikým nedostanou do křížku. Momentálně jsou tu našimi hosty.“

Okamžitě, jak se za těmi třemi zavřely dveře, se Ginny podivně zašklebila. „První záležitost na pořadu dne bude vymýt Runcornovi hubu mýdlem.“

„První záležitost na pořadu dne,“ opravil ji Neville, „je poskytnout mi opravdu dobré vysvětlení toho, proč jste jim věřili...“ Posunul se a vydal ze sebe další tiché zasténání, když se mu zády prohnal další výbuch bolesti, který mu sevřel hrdlo a málem jej donutil se pozvracet. „Škrtnout. První záležitostí na pořadu je víc lektvaru proti bolesti.“

„Madam Pomfreyová nám přikázala ti ho víc další čtyři hodiny nedat,“ oznámila mu Levandule lítostivě. „Je opravdu silný a říkala, že kdybychom ti jej bez přestávek dávali příliš dlouho, mohl by ses na něm stát závislý, což je horší, než se střídavě vypořádávat s tou bolestí. Funguje to stejně jako s Uspávacím lektvarem. Alespoň se nám ale podařilo do tebe dostat asi sedm litrů vody a pár misek ovesné kaše, takže by ses alespoň z téhle stránky mohl cítit o trochu lépe.“

Neville zaklel a pak se obrátil zpět k Ginny. „Zmijozelští?“

„Přesně.“ Přisunula si židli blíž, opřela se jedním loktem o postel a nahnula se k němu. „Věc se má tak, že jim nevěřím, ani když je mám na dosah ruky, ale Lenka měla opravdu dobrou připomínku.“ Kývla svou zrzavou hlavou směrem k havraspárské Komandantce, která pokrčila rameny.

„Oni přišli za námi. Což znamená, že to uhodli. Vydedukovala jsem z toho, že pokud je odmítneme, budou zahořklí, naštvaní, a nic jim nebude bránit šířit po své koleji dohady a fámy. Pokud je přijmeme, budou spadat pod Fideliovo zaklínadlo a budeme mnohem více chránění, protože nás nebudou moct prásknout. Ach, a vyrobila jsem ti nějaké květiny.“ Slovo ‚vyrobila‘ působilo jaksi nepatřičně, ale potom k němu natáhla svou drobnou, bledou ruku, a on v ní spatřil malý, složený kousek papíru. Když otevřela prsty, propukl v kaskádu překrásných květů, vymalovaných v živých červenozlatých barvách, které výstředně vykvetly a zakryly celý její klín.

Usmál se a znovu si tak připomněl, proč mu Lenka víc než stála za všechnu tu bolest, kterou si nyní procházel. Byla skutečně skvělou přítelkyní. Vidět ji projít si tím, čím musel on nebo i hůř, rukama Carrowových, by byla naprosto nesnesitelná muka. „Díky,“ pronesl a doufal, že pochopila, že tím myslel mnohem víc než jen ty kytky, „...a hádám, že s těmi zmijozelskými máš pravdu. Jen z nich mám z nějakého důvodu vážně nepříjemný pocit.”

Colin se zašklebil a předvedl extrémně výmluvné gesto, v jehož reakci musela Levandule potlačit vyprsknutí smíchy. Ginny už tak úspěšná nebyla. „Coline, občas tvoje reakce sedne jak prdel na hrnec,“ zahihňala se.

Jejich strážce tajemství pokrčil rameny a začervenal se. „Snažím se.“

„To my všichni.“ Neville nechal na moment spadnout víčka a tak opatrně, jak to šlo, pohnul rameny, aby si našel pozici, která by byla alespoň o zlomek pohodlnější. Když to však udělal, něco mu prolétlo myslí, a oči se mu otevřely dokořán. „Pro Merlinovy trenky – Ernie!“ Zoufale se snažil zvednout, sotva teď vnímal čerstvý nával bolest, ale Parvati a Colin ho jemně, avšak neoblomně chytili a přidrželi na posteli.

„Je to v pořádku,“ uklidňovala jej Lenka, „Erniemu je dobře. Má... no, poslední dva dny se celý jeho ročník vypařil z hodin, jen aby se o něj mohl postarat. Carrowovi je chtěli všechny potrestat, ale profesorka Prýtová se zachovala naprosto úžasně. Zablokovala jim přístup do společenské místnosti a řekla, že jestli Erniemu nebo někomu, kdo mu pomáhá, zkřiví ještě jediný vlas, budou se muset osobně vypořádat s každým bývalým či současným mrzimorským příslušníkem.“ S fascinovaným výrazem naklonila hlavu. „Oni to s tou loajalitou myslí naprosto vážně, víš?“

Neville si pomyslel, kolik síly už z těch rozhodných oříškových očí asi vysál, a věnoval jí tichý, hlubokomyslný úsměv. „Nikdy loajalitu nepodceňuj, Lenko. Je to neuvěřitelná věc.“ Znovu se ošil a škubnul sebou bolestí. „Copak není nic...“

„Když jsi konečně vzhůru, můžeme na tebe použít nějaká lepší hojící kouzla a pořád máme trochu té tvojí masti. Jestli chceš, můžem se na chvíli vypařit a Parvati ti s tím může pomoct.“ Ginny si vyměnila významný pohled s Levandulí, ta drapla Colinovo rameno v gestu, které byl Neville zvyklý nejčastěji vídat u matek, které prováděly své malé děti okolo Medového ráje.

„To je v pořádku,“ pronesl Neville, „chci říct, není důvod, abych se styděl si před vámi sundat košili, když už mě stejně před celou školou použili jako plakát na zeď.“

„Ne,“ vkradl se náhle Ginny do hlasu podivný tón, který rozpoznal – byl to způsob komunikace na frekvenci, kterou obvykle zachycovaly jen dívky. Dokonce i Lenka vzhlédla, jako by zachytila soukromý vysílací signál, zvedla se na nohy a obklopila květinami jeho noční stolek. „Prostě půjdeme. Ty a Parvati potřebujete soukromí.“

Colinovy oči se rozšířily, Ginny ze sebe vydala lehké zasupění a chytla ho za druhé rameno. „Ach, pro rány boží, snad ani Harryho by něco takového nenapadlo, ty malý dvojsmyslný… a já jsem si jistá, věř mi. Neville se zatím pořád vypořádává s následky svých heroických činů.“ Vyměnila si další významný pohled s Levandulí. „Fyzicky mu to ještě chvíli zabere.“ Obě dívky vymanévrovaly a vytlačily protestujícího Colina ven z ložnice s Lenkou v patách, poté se těžké dveře s všeříkajícím zaklapnutím zavřely.

Na moment se rozhostilo ticho, pak Parvati odhrnula přikrývky a vlezla si na postel vedle něj, v jedné ruce svírala známou misku s hustou zelenou mastí. Když se na něj podívala, v jejích tmavých očích se leskl jemný výraz, volnou rukou se lehoučce jako motýl dotkla jeho hrudníku. „Bolí to?“

Nevillova ústa se zkroutila v útrpném úsměvu. „No, jen trošku.“

„Nech mě podívat se, co pro tebe můžu udělat. Prosím,“ odhrnula z něj přikrývky docela a on si poprvé uvědomil, že je od ramen až k lemu jeho pyžamových kalhot  obmotaný vrstvou obvazů. „Můžeš se otočit?“

Pokusil se, ale rázem překvapeně zjistil, že i ten jednoduchý pohyb byl mimo limity jeho sil. Zajíkl se. „Promiň...“

„Ne.“ Položila misku a chopila se hůlky. Mávla s ní přes jeho tělo, Neville ucítil zvláštní pocit lehkosti, jako by se jeho svaly a kosti přeměnily ve vzduch, a ona ho otočila lehce jako panenku. Neville se kvůli své vlastní slabosti cítil trapně, ale ona jen zatřásla hlavou. „Je zázrak, že jsi vůbec naživu. Neměj obavy. Tvoje síla se ti brzy vrátí nazpět.“

Následovalo další mávnutí hůlkou a on cítil, jak se obvazy odlouply a jeho kůže se dotkl studený vzduch. Hořce se usmál. „Umíš to mnohem jemněji než Snape.“

„V to taky doufám.“ Ozval se slabý mlaskavý zvuk, když vyrýpla z misky trochu masti, a on ihned ucítil, jak mast patlá na otevřené rány, které křižovaly jeho záda, pak vydechl úlevou. Mast ho svědila, ale ten pálivý, štiplavý, rozbolavělý dozvuk bičování téměř okamžitě povolil. „Pomáhá to?“

„Ohromně, děkuju ti,“ odpověděl Neville vděčně.

Parvati v tichosti pracovala, dokud nebyla celá jeho záda pokrytá vrstvou té směsi a její silný zápach nezaplnil celou místnost. Pak znovu mávla hůlkou a obvazy se vrátily zpět na své místo, jejich jemný tlak byl nyní spíš konejšivý než bolestivý. Dalším mávnutím hůlky ho za pomoci Peříčkového kouzla zvedla a otočila zpět na záda, pak Neville ucítil, jak se jemně zabořil zpět do matrace. Nahnula se nad něj a opatrně ho políbila na čelo. „Moc se ti omlouvám.“

Neville se zamračil a zíral na ni v kompletním zmatení. „Za co se, pro všechno na světě, omlouváš?“

Sklopila pohled, točila miskou v dlaních a skousla si ret. „Neville... Musím ti něco říct.“

Zvědavě zvedl jedno obočí. „Jestli mi řekneš, že ses muchlovala se Seamusem, zatímco jsem byl mimo sebe, odpouštím ti, ale až se na to budu cítit, možná budu mít potřebu ho praštit.“

„Ne. S nikým jsem se nemuchlovala.“ Znovu se odmlčela, pak její tváře zahořely, a když znovu vzhlédla, její oči se zaleskly slzami. „Neville, já tohle nezvládnu.“

„Opouštíš BA?“

„Mluvím o nás. Jde o to, že... jsem slaboch a vím to. Ginny pořád miluje Harryho, ačkoliv si ani není jistá, jestli je živý nebo mrtvý, a o tom to právě je, Neville. Já do tebe zamilovaná nejsem.“

„Já vím.“ Ta slova Nevilla překvapila hned v momentě, kdy je vyslovil, ale věděl, že jsou pravdivá. Nikdy si doopravdy nemyslel, že ho Parvati miluje, ani že, když už o tom tak přemýšlel, by on miloval ji. Měl ji rád, byli skvělí přátelé, a věci, které spolu prováděli, byly dozajista úžasné, ale to silné pouto, to „něco“ navíc, co pozoroval mezi některými dalšími přáteli, jim scházelo. Byla pro něj kamarádkou a krásnou dívkou, jejíž polibky si nesmírně užíval, ale nic víc. „Nebreč, Parvati. Mám tě hrozně moc rád, ale taky do tebe nejsem zamilovaný.“

„Ty to nechápeš.“ Tak tím si byl stoprocentně jistý, ale zatímco pokračovala, držel pusu zavřenou. „Mohla bych tě milovat, ale nechci. Je v tobě mnohem víc, než jsem si kdy myslela, na tomhle celém něco je, na vedení BA... měníš se. Měníš se v opravdového hrdinu a...“ zmlkla a odvrátila se, jako by se najednou cítila trapně. „...ach, za nějaký čas si to uvědomíš, ale když už teď nekráčíš kolem se skloněnou hlavou, nekoušeš si neustále ret a nekrčíš se pořád strachy, jsi taky docela pohledný.“

Neville se zamračil, ta poznámka se ho lehce dotkla. „Doufám, že si nemyslíš, že jsem nějak extra odpudivý, když už se se mnou dva týdny mazlíš.“

„Samozřejmě, že nemyslím! Ale chtěla jsem říct, že jsi býval roztomilý a milý... teď se stáváš vyloženě hezkým. To je fuk.“ V lehce frustrovaném gestu zakroutila hlavou. „Tak to rozlišují holky, tohle se tě vlastně vůbec netýká. Ale budou tu i jiné dívky, Neville. Chtěla jsem, abys věděl, že o tom vím a nevadí mi to.“

„Díky.“ Nějak si nebyl jistý, co víc na to říct.

„Chci, abys věděl, že mi to nevadí, protože pro mě žádní jiní kluci existovat nebudou a nechci, aby sis myslel, že se na tebe upínám.“ Tón jejího hlasu byl pevný, ale bez jakékoli stopy sebeobětování, a na Nevilla pomalu dopadla jedna myšlenka, jak si vzpomněl na vzdálenou tetu, kterou kdysi poznal na Vánoce.

„Rozhodla ses snad, že se ti líbí...“ Odmlčel se a vzpomněl si na výraz, jakým to tehdy popsala jeho babička, „...že mícháš svůj kotlík stejným směrem?“

„Cože?“ Zahleděla se na něj, jako by mu najednou z uší vyrašila chapadla, pak zavrátila oči. „Ne, Neville, myslela bych si, že si všimneš, že se mi rozhodně líbí jen kluci.“ Parvati se podrážděně nadechla, pak nabral její hlas opět vážný tón. „Stalo se to druhý den, co jsi tam visel. Nehýbal ses, tvoje záda vypadaly prostě hrozně... a Ernie tam vedle tebe... Ach, Neville, bylo prostě hrozný sledovat vás, jak oba trpíte!“

Parvati se roztřásla a pevně okolo sebe obemkla paže. Neville k ní vztáhl ruku, aby ji utěšil, pak se ale zastavil, nejistý, jestli mu to ještě dovolí. Naštěstí to vypadalo, že si nevšimla. „Sledovala jsem Susan – ona je do Ernieho zamilovaná už roky, chápeš? – a to, čím si prochází, a uvědomila jsem si, že kdybych tě milovala, bylo by to pro mě nesnesitelné. Ginny mi pověděla, že to dokáže ustát jen proto, že nemá prakticky žádné zprávy. Kdybych se teď zamilovala do nějakého kluka ve škole, už zítra bych o něj klidně mohla přijít, a to těmi nejhoršími způsoby, a ještě bych musela sledovat, jak se to děje. To nedokážu skousnout.“

„Tak se do mě nezamilovávej.“ Nyní už si dovolil položit ruku na její stehno a ulevilo se mu, když nepodnikla žádný pokus ji setřást. „Pořád můžeme být přáteli a občas si dát pusu nebo něco.“

„Pořád můžeme být přáteli.“ V tom okamžiku jeho ruku odsunula pryč. „Ale jestli se nepřestaneme muchlovat, bude až příliš jednoduché... prostě mi věř. Můžeme být pořád přáteli, ale to je vše.“

Rozhostilo se mezi nimi dlouhé ticho, pak Neville přikývl. „Dobře.“

Zamrkala. „Dobře?“

„Jo. Nechci tě vidět zraněnou.“

„Ale prostě... Dobře?“ Parvati na něj zírala pohledem, který mu jasně naznačil, že se urazila.

„No, jestli jsme pořád přáteli a ujistili jsme se, že jeden druhého nemilujeme, co víc chceš, abych řekl?“

Věnovala mu dlouhý pohled, který odhaloval, že je dlouhá řada věcí, které by chtěla říct ona, ale pak jen pohodila hlavou, položila misku zpět na noční stolek a sáhla do kapsy. „Nedělej si starosti, Neville. Je to prostě něco, s čím se musíme vyrovnat, když teda ‚nemícháme své kotlíky vzájemným směrem.‘ Můj galeon se ale právě aktivoval. Musím se připravit na večerní schůzku.“ Postavila se a vydala se ke dveřím, ale Neville na ni zavolal.

„Parvati!“

Otočila se, v očích se jí zračil nečitelný výraz. „Ano?“

„Řekni Ginny a Lence, že na schůzku dorazím.“ Jeho hlas byl tak silný, jak dokázal, a vypadalo to, že ji překvapil stejně tak, jako klidem svého tónu překvapil sám sebe.

„Neville, vždyť se ani sám nedokážeš otočit!“

„Tak mi někdo přijde pomoct. Ale dnes večer tam budu.“ Vpil se do jejího pohledu ve snaze přimět ji, aby pochopila, jak moc s nimi potřeboval být, cítit jejich sílu, jejich odhodlání, uvědomit si, proč se vydal všanc třem dnům mučení a kdo ví, jak dlouhému ještě zotavování, než se postaví zpět na nohy. „Prosím, Parvati, potřebuju tam být. Sama jsi to řekla, pro lidi, kteří to sledovali, to bylo těžké taky. Chci, aby všichni viděli, že mě to nezlomilo, a musím vědět, že je taky ne. Věc se má tak, že tímhle to teprve začalo. Řekni to Ginny. Jako moje kamarádka.“

Parvati byla zticha tak dlouho, až si myslel, že se rozhoduje, jak ho opatrně odmítnout, pak ale nakonec vážně přikývla. „Jako tvoje kamarádka.“ Odvrátila se od něj, otevřela dveře a vyklouzla z nich, čímž ho nechala úplně o samotě. Neville si nebyl jistý, jestli měl ta poslední slova zaslechnout nebo ne. „Ti nebelvírští chlapi... Ach, díky bohu, že jen jako jeho kamarádka.“

OOO

„Mluvím teď jako nebelvírský Komandant, tvůj zástupce ve vedení, tvoje kamarádka... ach jo, zatraceně... taky jako přítelkyně Harryho Pottera, Ronova sestra a kapitánka nebelvírského famfrpálového mužstva, pokud některý z těch titulů bude mít na tebe nějaký vliv, a myslím si, že ses totálně zbláznil, když chceš něco takového udělat.“ Ginny na něj pochybovačně zírala, ruce zkřížené pevně na hrudi.

„Musím to udělat. Už jsem ti vysvětlil proč. Takže mi pomůžeš nebo ne?“ Neville dovolil, aby se vyčerpání, které cítil, plně objevilo v jeho hlase, bradu měl bojovně vystrčenou dopředu stejně jako ona.

Povzdechla si. „Ano, pomůžu ti, ale jenom proto, že si ani nechci domýšlet, co pitomého bys provedl, kdybych to neudělala. Michael a Terry už čekají dole ve společenské místnosti. Stejně jsem pochybovala, že ti to vymluvím.“

Zachmuřil se. „Michael a Terry?“

„Odnesou tě,“ věnovala mu Ginny skutečně masochistický pohled, „protože jestli si myslíš, že tam dojdeš sám, posluž si. Hrozně ráda bych tě viděla to zkusit.“

Neville zamrkal, pak si vzpomněl, jak jednoduše ho dnes Parvati otočila. „Nedalo by se použít Peříčkové kouzlo?“

„Neville, kolik měříš?“

Zamračil se a chvíli nad tím přemýšlel. „Upřímně, nejsem si úplně jistý. Myslím, že mě babička od mých asi čtrnácti neměřila. Tak... řekl bych, že nějak okolo sto osmdesáti.“

„Stopětaosmdesát,“ oznámila mu odměřeně a on na ni zůstal zírat.

„Jak to, zatraceně, víš?“

Ginny pokrčila rameny. „Protože když ses celou dobu choulil do sebe, byl jsi asi o čtyři centimetry nižší než Ron, a ten teď tolik měří. Ale co tím chci říct, je, že i kdybych použila Peříčkové kouzlo, měřím sto sedmdesát, a to když stojím perfektně rovně a mám na nohou aspoň malé podpatky. Tak jak bych tě tam asi měla dostat? Dotáhnout tě tam?“ Posunkem ukázala ke dveřím. „Michael a Terry jsou jediní dostatečně vysocí kluci, které máme a nejsou v Mrzimoru, přirostlí k boku Ernieho postele.“

Když pochopil její námitku, přikývl. „Tak je sem pošli.“

Věnovala mu další vyčítavý pohled a s posledním pohozením vlasů odešla. Slyšel, jak schází dolů do společenské místnosti. „Můžete jít nahoru, kluci. Ten idiot, co tomu velí, je v posteli a schůzka začíná za půl hodiny. Vy jste tu géniové, uvidíme, jestli se vám podaří do něj vtlouct trochu rozumu.“

Za pár chvil vstoupili Michael Corner a Terry Boot do ložnice ve věži a Neville se na ně neohrabaně usmál. „Mrzí mě, že tohle musíte dělat, kluci.“

Michael pokrčil rameny. „Bez problémů, kámo. Všichni jsme viděli, co se ti stalo, nikdo si nemyslí, že by sis to měl vesele rázovat chodbama. Ale nebudem se s tebou hádat. Chci říct, jestli jsi obstál před tou krásnou, chytrou a nejlepší vrhačkou Netopýřích kleteb ve škole, jakou šanci ti to vymluvit bychom asi měli my dva?“ Pak ukázal k nohám postele. „Tohle je tvůj kufr?“

Neville přikývl a Michael si klekl, otevřel víko velkého kufru a začal z něj vytahovat bradavickou uniformu. Jak tak pozoroval kupící se hromadu, od ponožek a kravaty až po pásek a vestu, uvědomil si, že kromě dnů, kdy nestíhal začátky vyučování, nikdy nebyl tak blízko k uvědomění, kolik kousků oblečení si na sebe vlastně musí denně navléct. Vypadalo to jako docela seriózní obtíž, když to tak uvážil, ale nechtěl se tam objevit jako malomocný, a tak byl vděčný, že dvěma havraspárským studentům nemusí nic vysvětlovat.

Terry odhrnul pokrývky a vsunul mu jednu ruku pod záda, pak se zamračil. „Neville, roztrhne ti ten pohyb zase ta záda? Nevadí mi ti pomáhat, ale nehodlám ti ta zranění ještě prohlubovat.“

„Ne,“ odpověděl upřímně. „Parvati mi na to něco namazala, což ty šrámy naštěstí zacelilo. Teď už jsem jen ztuhlý, rozbolavělý a slabý jako kluběnka. Den nebo dva pořádného jídla a odpočinku a myslím, že budu schopný se vrátit zpět pod Pytlounovo vedení. Myslím to vážně.“

„To zní dobře.“ Terry obemknul jednu dlouhou ruku okolo jeho zad a opatrně zatáhl, druhou rukou podepřel Nevillův hrudník a pomalu jej vytáhl do sedu. Hluboko pohmožděné svaly s podlitinami se pod čerstvě zahojeným povrchem v šílené bolesti napjaly a Terry zaváhal, když zpozoroval, jak z tváře jejich vůdce uniká veškerá barva. „Je to pořád v pohodě?“

„Už jsem zmínil rozbolavělost?“ pokusil se Neville o uštěpačný úsměv a vypadalo to, že to na oba přítomné zabralo.

Terry se žalostně usmál. „Jo, zmínil, když už o tom mluvíš. A předpokládám, že jsi mluvil pravdu.“ Vzhlédl a všiml si Michaela, který k němu dorazil s uniformou zmuchlanou v náručí. „Pojďme začít s košilí, ty obvazy poslouží docela dobře místo nátělníku.“

Dva mladíci pracovali jako dobře vyvážený tým, střídali se v jeho podpírání vsedě a pomáhali mu vsunout ruce do naškrobené bílé bavlněné látky. Neville s potěšením zjistil, že se jeho síla pomaličku začíná vracet, ale i tak se cítil zahanbený z pouhé radosti, že dokáže sám zvednout ruce. Pohlédl na Michaela. „Máte opravdu dobrý systém, kluci. Už jste to někdy dělali?“

Vyměnili si přes jeho hlavu pohledy a pak se Michael zasmál. „Ne. Terry a já jsme prostě nejlepší přátelé od prvního ročníku. Myslím si, že už teď prostě dokážeme číst jeden druhému myšlenky, ať se to týká čehokoliv.“

„Poznamenám si, abych vás pároval do týmu častěji,“ opáčil Neville.

Terry zavrtěl hlavou, zatímco Nevillovi přetáhl přes hlavu červenozlatou kravatu. „Ne když půjde o něco příliš nebezpečného. Myslím si, že kdyby tam na zdi visel Michael, ztratil bych svoji schopnost racionálního uvažování.“

„Nemyslel jsem si, že by se tohle někomu z Havraspáru mohlo někdy stát!“ vydechl Neville v předstírané hrůze a všichni se zachechtali.

„Jen v těch nejzoufalejších případech,“ odpověděl Michael zádumčivě.

„Když už mluvíme o zoufalých případech,“ zvedl Neville znovu ruce a oni mu přes ramena provlékli vestu a zapnuli ji, „měl jsem tam na zdi dost času přemýšlet a jedna věc mi fakt vrtá hlavou. Jak jsi trefil Snapea tím Omračovacím kouzlem, Terry? Vždyť byla tma tmoucí.“

„Automatické zaměřovací kouzlo,“ přišla odpověď bez sebemenšího zaváhání. „Logicky, jelikož jste plánovali vyrývat jména nad ředitelskou židli, se Snape musel nacházet ke dveřím blíž než kdokoliv, koho chytal. Takže jsem vydedukoval, že sundat nejbližší osobu bude ta nejjednodušší možná volba.“

„Co kdyby ses spletl?“

„Tak bych prostě nepřestal pálit, pak bych vyčistil tu tmu a oživil pomocí Enervate kohokoliv, kdo nemá sadistické sklony a Znamení zla.“

Neville přikývl. „Pořád se na vás zlobím, že jste porušili rozkazy, ale díky za záchranu života.“

„To nestojí za řeč.“

Michael ho chytil za nohy a přehoupl mu je přes okraj postele, pak si klekl a stáhl mu z nohou ponožky. „Jsem rád, že ti je holky už vyměnily. Pět dnů, půlku z toho máchané v krvi...“ zašklebil se a Terry mu dal pohlavek.

„Jen si vzpomeň na svoje vlastní ponožky.“ Věnoval Nevillovi pohled zdlouhavého utrpení. „Havraspárské ložnice nikdy nebudou mít problém s běhnicemi. Procházíme procesem vykuřování pokaždé, když si Mike sundá boty.“

„Pokračuj a slepím ti kouzlem rty k sobě, Boote,“ začervenal se Michael.

„Uvědom si,“ pronesl Terry shora a vytřepal černý hábit, „že proti mé hlavní námitce se neohrazuje.“

„Hele,“ zasmál se Neville, „to je jeden z důvodů, proč jsem rád, že jsou Harry a Ron pryč. Nechávali své famfrpálové tašky povalovat kolem tak dlouho, dokud by neodrovnaly i horského trolla.“

„Ale vážně, kámo,“ vzhlédl Michael z místa, kde Nevillovi právě zavazoval tkaničky u bot, a lesk jeho očí se vytratil. „Pod váma dvěma byl rybník krve. Bylo to zvrácený. Prostě zvrácený. Nedokážu uvěřit, že se Snape opravdu snížil k něčemu tak... barbarskému.“

„Jo, ale mohlo se mi to stát osudným, a fakt, že jsem pořád tady, nám prozrazuje něco důležitého,“ upozornil je Neville a oni oba se zarazili a zvědavě k němu natočili hlavu. „Nebude zabíjet. Aspoň ne, dokud jsme pořád ve škole. Cokoliv jsou ochotní nám udělat, ukončí dřív, než se jim podaří nás skutečně zabít. Myslím si, že i přes veškeré jejich řičení o ‚Mudlovských šmejdech‘ jsou si vědomí, že jsme vymírající druh. Že je pro ně čistá krev cennější v mých žilách než na zemi.“

„Amycus,“ zněl Terryho hlas vystrašeně, „olizoval bič, když s tím Filch skončil. Takoví lidi neuvažují racionálně, Neville.“ Odmlčel se a umístil Nevillovi okolo pasu pásek, pak se předklonil. „Máš vlasy rozježené jak Harry a slušný základ na plnovous. Máš v kufru hřeben?“

„Jistě, ale s tím si teď nedělej starosti, nemyslím, že je na to čas.“ Michael se opět začal prohrabávat Nevillovým kufrem a jeho majitel pokračoval v tématu. „Ne, tihle dva opravdu nejsou racionální a, když na to přijde, ani při smyslech. Jenže Snape ano a zároveň je dostatečně chytrý, aby pochopil, že jejich největší sílou momentálně je, že se čistokrevné rodiny cítí v bezpečí, dokonce i když se současným režimem nesouhlasí. Zvládnou si obhájit udělené tresty a poté prohlásit, že byla jejich přísnost přehnaná, ale kdyby začali zaplavovat kouzelnický svět těly čistokrevných dětí...“

„Dobrá připomínka.“ Michael rychle projel hřebenem Nevillovy vlasy, pak si každý z chlapců přehodil přes ramena jednu jeho paži. „Na tři... jedna, dva, tři.“

 

 

 

<<< Předchozí              Následující >>>