04. Čas zvolit si stranu (2/2)

10.10.2016 07:41

Postavili se a Neville se na moment opilecky houpal mezi nimi, než se mu podařilo nalézt rovnováhu. Jak se tak o ně opíral, potěšeně zjistil, že na nohou stojí vlastně celkem stabilně, a dokonce byl schopný učinit pár zkušebních krůčků, než se s ním svět varovně zatočil.

„Hlavně pomalu,“ upozornil ho Terry. „Spolíhej se na nás.“ Jejich ramena se pod ním napjala a on cítil, jak jej lehce nadzvedli a vykročili s ním směrem ke schodům z věže.

„Ještě jednou díky, že tohle děláte,“ prohlásil Neville.

„Už o tom nemluv. Jenom nezapomeň, že až na té zdi bude viset některý z nás, budem potřebovat tu službu oplatit,“ odpověděl Michael.

„Doufám, že to se nestane,“ promluvil Neville naprosto upřímně. Zastavili se před otvorem z místnosti, Terry se pevně zapřel nohama do země a převzal na sebe veškerou Nevillovu váhu. Pak Michael prolezl otvorem v portrétu a natáhl se zpět pro něj.

„Mohlo by,“ stáhl se Michaelův uvolněný obličej do kamenné masky. „Nehodlám tohle dopustit ještě jednou. Jestli se to pokusí někomu jinému udělat znovu, tak přísahám na hrob svého otce, že pokud budu muset, vloupu se do Velké síně klidně uprostřed noci a toho člověka sundám. Když jsme den za dnem pozorovali, jak tam visíš... bylo to těžké pro nás všechny, ale myslím si, že někteří chudáci prváci budou poznamenaní ještě hlouběji než ty a Ernie. V naší koleji jsme měli jednoho malého klučinu, co se od té doby každou noc s křikem probouzí z nočních můr.“

„Jenom opatrně, Miku.“ V Terryho hlase se odrazil lehký náznak zhrození a přesně z toho důvodu si byl Neville víc než jistý, že to Michael myslí smrtelně vážně. Podařilo se jim v tichosti projít celou cestu až ke Komnatě nejvyšší potřeby, svou veškerou snahu koncentrovali do podpírání a poponášení Nevilla tak rychle, jak bylo možné, včetně té nejmenší pomoci, jakou jim byl schopný nabídnout. Jak se ale před nimi objevily dveře do Komnaty a otevřely se jim, všechny tři zastavila v cestě obrovská vlna hluku.

Celá BA byla na nohou. V ohlušujících ozvěnách se ozýval nadšený potlesk, hvízdání, volání jeho jména a povzbuzování. Hannah Abbottová vyběhla dopředu, rozhodila paže okolo jeho krku a málem srazila oba chlapce po jeho bocích, zatímco zasypávala jeho obličej vděčnými polibky.

A pak se tam najednou objevil Ernie, podepřený Pytlounem a dalším chlapcem, ve kterém Neville rozpoznal Ernieho famfrpálového spoluhráče, odrážeče Dereka Adamse. Zajímalo ho, jestli taky vypadá tak bledě, s vpadlými tvářemi jako Ernie, ale na tom všem přestalo záležet, když mu jeho Komandant podal ruku a Neville se jí chopil a stiskl ji v obou dlaních. Ani jeden z nich nepromluvil, slova nebyla potřebná, ale vidět zde svého kamaráda živého jako by jej naplnilo novou silou. Oprostil se od obou havraspárských studentů a podnikl pár nejistých kroků dopředu, Ernie učinil to samé.

Oba chlapci se objali a Neville se snažil Erniemu beze slov předat všechnu svou vděčnost, veškerou svou bratrskou sounáležitost, která se mezi nimi během jejich utrpení vytvořila. A věděl, že Ernie rozumí. Přežili to, budou nadále bojovat a není tu jen on a Ernie, každý z nich si prošel peklem. Snape o tom nevěděl, ale když schválil jejich mučení, zajistil si tím svůj vlastní rozsudek porážky a vytvořil mezi nimi ještě hlubší spojení a pocit přízně, než by se kdy mohlo podařit samotnému Nevillovi nebo Harrymu.

Poznání dříve řečeného nyní naplňovalo planoucí pohled každého v sále, bez ohledu na barvu lemování jejich hábitů. Oba přeživší se od sebe oddělili, roztřesení fyzickou námahou z podpory toho druhého, a vytáhli své hůlky. Ne ze dvou, nýbrž téměř ze čtyřiceti hůlek vytryskly stříbrné jiskry, které vytvořily světelný mrak jasnější než jejich naděje, zatímco se místností rozlehly hlasy naplněné vítězstvím, které zkrátka muselo být naplněno. „Brumbálova armáda!“

OOO

„Tak jo, přejdeme k dnešnímu tréninku,“ postavila se Ginny doprostřed velkého kruhu a pomalu se otáčela, aby tak chvíli čelila každému, kdo stál okolo ní. Vyhrnula si rukávy k loktům a hůlku držela v ruce. „Lenka a já budeme vysílat Omračující kouzla. Nebudete vědět kdy a nebudete vědět na koho, dokud to neuděláme. Váš úkol je jednoduchý, zablokujte je. Ale žádné Impedimenta, žádné Protego, žádný Expelliarmus a žádné omračování na oplátku. Měli jste tři dny na to nalézt jiné způsoby, tak teď zjistíme, jak jste si vedli.“

Neville se obdivně díval z gauče po straně místnosti a zoufale si přál, aby tam mohl stát s nimi. Jenže si byl vědom, že se naprosto vyčerpal jen tím, že se k nim v Komnatě nejvyšší potřeby připojil. Po prvotním bouřlivém přivítání se situace rychle uklidnila a on s potěšením zjistil, jak pevně držely Ginny a Lenka BA v rukou i bez něj, ačkoliv byl ten pocit, jak jednoduše jej dokázaly nahradit, zároveň i mírně skličující.

Obě dívky si stouply zády k sobě a pomalu se otáčely, pak Lenka v mžiku švihla hůlkou a vyslala směrem k Seamusovi záblesk rudého světla. „Sgaith!“ zakřičel chlapec a paprsek s ohlušujícím prásk prudce zahnul směrem do stropu.

Téměř v tom samém momentě vypálila i Ginny a zamířila na Fritze Pytlouna. „Duradermis!“ Jeho paže se pokryla tvrzenou, kožnatou texturou krokodýlí kůže a když ji zvedl, kouzlo se neškodně odrazilo.

Další kouzlo seslala Lenka na Padmu, ale oplátkou žádné kouzlo nepřišlo. Namísto toho se zdálo, jako by Padma od pasu nahoru zmizela a kouzlo neškodně pohltila zeď za ní. Chvíli jim trvalo, než si uvědomili, že nepoužila absolutně žádnou magii. Prostě se téměř kompletně ohnula v půli směrem dozadu a rukama se na malý moment dotkla země, než se zase plynule vrátila na nohy. Padma pohodila hlavou, připravená jako kočka učinit ten manévr znovu, ale tucet lidí na ni zůstal zírat s otevřenou pusou a ona se začervenala. „No co je? Ginny nikdy neřekla, že musíme použít magii, tohle byla jóga.“

„Právě jsem se zamiloval,“ položil si Seamus dramaticky jednu ruku na srdce a věnoval jí podmanivý pohled. „Pokud se dokážeš takhle zamotat, zlato, tak sem měl celou dobu nesprávný představy o tobě a tvojí…“ Přerušilo ho Omračující kouzlo, které mu vší silou narazilo do prsou, a on se neslyšně zhroutil na zem.

Ginny věnovala kroužku lidí varovný pohled. „Žádné rozptylování. Myslete svýma hůlkama, pánové, ne tím, co máte v kalhotách. Pokračujeme.“

„Kir!“ Lenčino omračovací kouzlo vyslané na Anthonyho Goldsteina narazilo do pevné cihlové zídky, která před ním zčistajasna vyskočila.

Susan Bonesová nic neřekla, ale natáhla se po rudém světle, namířila hůlkou na svou prázdnou otevřenou ruku a její levá dlaň byla rázem pokrytá lesknoucí se stříbřitou sítí, do které chytila kletbu s jediným zábleskem rudé barvy.

„Mortuscantum!“ Paprsek, který Ginny vyslala směrem k Terranci Runcornovi, se rozplynul v černý obláček, který vystřelil zpět k její hůlce a s bolestným zasténáním ji srazil k zemi. Upustila hůlku, zvedla ruku a zírala na ni, jako kdyby patřila někomu jinému, zatímco na zrudlé dlani začal vyskakovat jeden gigantický puchýř za druhým.

Runcorn se usmíval domýšlivou spokojeností se sebou samým, ale Levandule se roztřásla zlobou a prudce za ním okolo několika míst, která je dělila, vystřelila. „To je černá magie! Ublížils‘ jí!“

„Zablokoval jsem to, nebo ne? Ujišťuju tě, princezno, že Temný pán si servítky brát nebude. Takže nesmíme ani my,“ ušklíbl se Runcorn.

„Ale ano, můžeme,“ přehlušil rozpukající hádku překvapivě silně Lenčin jemný hlas. „Dokonce musíme.“ Runcorn otevřel ústa, aby jí vzdoroval, ale ona jej utnula. „V podstatě si nemyslím, že je nějaký rozdíl mezi ‚normální‘ a ‚černou‘ magií. Myslím, že je vše o tom, jak jsou která kouzla použitá, ale to není podstatné. Kde ses to kouzlo naučil, Terranci?“

„Od otce,“ odvětil hrdě, jeho černé oči se zaleskly, jako by vyzýval každého, kdo by se mu odvážil postavit.

„A ten je smrtijed, je to tak?“ položila Lenka další otázku tak přirozeně, jako kdyby se ho ptala na otcovo křestní jméno, nebo ve kterém městě bydlí.

„Zatraceně dobrý smrtijed.“

„V tom případě bych usoudila, že se jedná o kouzlo, které je smrtijedům známé... a na které znají protikouzlo. Zdá se mi, že tím pádem tedy naprosto odporuje smyslu tohoto cvičení, nebo ne?“

Ginny již stála na nohou a mávla hůlkou přes svou zraněnou ruku. Když se vytvořené puchýře vstřebaly zpátky do kůže, opatrně si protáhla prsty. „Žádnou černou magii,“ podpořila pevně názor ostatních a kývla na Lenku. „Použijte Avadu Kedavru, pokud nebudete mít absolutně žádnou jinou možnost. Pokud je člověk o jejím použití dostatečně přesvědčený, nic ji tak jako tak nezablokuje, takže ať už nastane jakákoliv situace, kdy ji budete muset použít, musíte to myslet smrtelně vážně. V tom ostatním má Lenka naprostou pravdu.“ Její tváře zahořely a při pohledu na Runcorna přimhouřila oči. „Ale mělo mě napadnout, že Zmijoz-“

„Komandantko Weasleyová!“  Všechny pohledy se okamžitě stočily k Nevillovi a Ginny se otočila na podpatku, její ústa se v údivu otevřela. Nikoho jiného předtím takhle formálně neoslovil, a navíc s ní ještě nikdy nemluvil s tak nesouhlasnou autoritou. Neville se vzepřel na loktech a pokusil se vytvořit na tváři ten odzbrojující výraz, který tak excelentně ovládala profesorka McGonagallová. „Naše koleje zůstávají za dveřmi této místnosti. Uvnitř jsme všichni členy Brumbálovy armády. Souhlasím, že nesmí docházet k žádnému používání černé magie, ale to je vše. Když jsem byl v ohrožení, celá má kolej se okolo mě semkla, to samé v Ernieho případě, a pokud by dostali Lenku či kohokoliv jiného, havráspárští by tam byli pro ně. Pokud by zmijozelští zjistili, že jsou tihle dva dnes v noci tady, bylo by štěstí, kdyby z nich zbyly dostatečně velké kousky, které by se Carrowovým daly předložit. Jestliže máte potřebu se vyjádřit ke koleji, do které patří, jediné, co byste měli říct, je, jak moc respektujete tu nebetyčnou odvahu, kterou prokázali.“

Poté otočil hlavu směrem k Runcornovi a jeho zamračení se ještě prohloubilo. „Ale jestli ještě někdy ublížíte dalšímu členovi BA, nebo jestli vás ještě někdy zaslechnu kohokoliv titulovat ‚mudlovský šmejd‘ nebo ‚krvezrádce‘, budete se zodpovídat mně osobně a já vám garantuju, že jakmile budu znovu stát pevně na nohou, budu mnohem vyšší než vy. Je to dostatečně jasné?”

Jak zrzka, tak chlapec s kaštanovými vlasy zaraženě přikývli a Neville se usadil zpět na gauč a ušklíbl se, jak jeho rozbolavělé klouby zaprotestovaly proti vší námaze, které je dnes v noci vystavil. „Pokračujte.“

Jejich cvičení pokračovalo bez větších konfliktů do doby, než se s pokusem zablokovat Omračující kouzlo nedostalo na každého. Neville byl hrdý, když viděl, že na konci byli jen tři lidé, kteří museli být probráni, přičemž Seamuse nepočítal. Dokonce i mrňavý Dennis Creevey se efektivně ochránil hezkým, jednoduchým Odchylovacím kouzlem, i přesto, že nebylo nijak extra působivé nebo neobvyklé v porovnání s ostatními kouzly, která tu dnes v noci byla předvedena.

Když byli konečně všichni při vědomí a pohodlně usazení, vykročila Ginny do čela, odhrnula si vlasy z očí a otočila se na ně. „Byli jste vážně skvělí, myslím to vážně. Přišli jste na některé fakt neuvěřitelné věci, o kterých jsem nikdy předtím neslyšela, a to je přesně to, co jsme dnes večer chtěli vidět. Přemýšlet nekonvenčně. Až nastane čas k boji, budeme to všichni potřebovat, protože budeme stát proti těm nejlepším, které na nás Vy-víte-kdo bude schopný vyslat, a to nebude jen Snape a Carrowovi.“

Lenka si šla stoupnout vedle ní a v rukou držela malý balíček, zabalený do hnědého papíru. Ginny si jej vzala a usmála se způsobem, který Nevillovi silně připomněl dvojčata. „Tak, někteří lidé sice neví, kdy přestat, ale my jsme tu vytvořili armádu a dodržujeme pravidla. Ačkoliv bych ti, Ernie, ráda připomněla, že za dveřmi této místnosti má kolejní soupeřivost pořád své pevné místo a Mrzimor by si měl před dalším zápasem ve famfrpálu změnit domluvené signály.“

Ernie se zasmál a zvedl ruku v posunku, kterému všichni rozuměli a který neměl vůbec nic společného s famfrpálem. Ginny na něj vyplázla jazyk a gesto mu oplatila, pak se obrátila zpět na ostatní. „Naše statečně potlučené vedení nám přikázalo pokračovat a připravit další útoky, což je přesně to, co uděláme. Zítra ráno si každý z vás vezme jeden z těhle...“

Hůlkou strhla balící papír, pak krabici otevřela, vytáhla ven několik zmuchlaných zámotků ubrousků a začala je rozdávat první řadě, odkud si je ostatní podávali dál, dokud každý z nich jeden nedržel. Spokojeně si sama jeden vzala a podala krabici zpět Lence, která si před jejím zmizením vzala ten zbývající. „Rozptylte je kdekoliv můžete, jen se nenechte chytit. Třídy, chodby, společné místnosti, pozemky...“ Odmlčela se a věnovala extra výjimečný pohled oběma Zmijozelům. „Terranci, Malcolme, pokud se vám podaří nějaké dostat do zmijozelské společenské místnosti nebo po sklepeních, bude to skvělé. Chceme je mít všude. Dobby nám dokonce pomůže nějaké propašovat do sboroven.“

Levandule otevřela svůj zámotek a šťouchla do něj prstem, pak se na obsah, který připomínal hrst připálené rýže, zamračila. „Co je to?“

„Letáčky.“ Poklepala na jedno zrnko hůlkou a to v malém obláčku kouře puklo, následně se kouř rozplynul a odhalil kus pergamenu. Zatímco padal k zemi, Ginny jej zachytila a demonstrativně jím zamávala. „Napsal je Anthony, jsou fantastické. Jsou to články o kouzelnících z mudlovských rodin v čarodějnické historii. V téhle podobě...“ zatřepala hrstkou papírků v dlani, „...si nikdo nevšimne, když je budete rozhazovat okolo, protože jsou ošetřeny zpožďovacími kouzly, které vyprchají v náhodné časy zítra odpoledne. Takže když to provedeme správně, celá škola jimi bude zaplavená, zatímco my budeme na nějakém naprosto neškodném místě.“

Romilda Vaneová v přední řadě zvedla ruku. „Co když je ale prostě nechají zmizet?“

Lenka se šťastně usmála. „Ach, prosím, Romildo, zkus to.“

Se skeptickým výrazem ve tváři Romilda mávla hůlkou na pergamen v Ginnině ruce. „Evanesco!“

Z Ginnina sevření se jako vodopád vyvalily hromady dalších a dalších  pergamenů, a ta tak byla donucená pustit zbytek původních letáčků na zem, jak se její náruč plnila jejich kopiemi. „Pokaždé, když se je pokusí zničit, jejich počet se stokrát znásobí. Jsem si jistá, že existuje způsob, jak se jich zbavit, ale přibližně deset nejběžnějších kouzel k jejich zničení a tak podobně je ošetřeno,“ vysvětlila Ginny. Když se okolo ozvala salva potlesku, lehce se uklonila. „Díky, ale zásluhy za tohle připisujte laskavě mým bratrům a Weasleyho Omračujícímu ohňostroji.“

„Kdyby se jim náhodou zachtělo dokončit svoje vzdělání, vzkaž jim, že se nám po nich fakt stýská, jo?“ pronesl Neville a mezi staršími studenty, kteří si na Fredovu a Georgeovu záškodnickou samovládu pamatovali nejživěji, se ozvala mnohá nostalgická, vševědoucí zachechtání.

Ginny se zářivě usmála. „Vzkážu, slibuju.“ Shrnula si zpět rukávy své košile, zvedla svůj hábit ze židle, na kterou jej na začátku schůzky odhodila, a přehodila si ho přes svetr. „To je pro dnešní noc všechno, lidi. Máme dvacet minut do večerky, takže se pojďme pomalu vrátit do společenských místností. Pamatujte, po malých skupinkách, nespěchejte a domluvte se na případném alibi, kde jste byli. Schůzka je rozpuštěna.“

Jak se přítomní začali pomalu rozcházet a rozpadat na nevinně vypadající dvojice či trojice přátel a spolužáků, Neville mávnul na robustního mladého Zmijozela, stojícího opodál od ostatních a pohlížejícího na svého kolejního spolužáka s odporem, zatímco se Braddock bavil se dvěma havraspárskými téměř s creeveyovským nadšením. Runcorn se zamračil a pak přešel místnost k pohovce, na které ležel Neville, ruce složené na svém širokém hrudníku v obranném gestu. „Pane?“

„Zastal jsem se tě, Runcorne. Teď bych se rád dozvěděl, proč toho nebudu litovat.“ Neville nehnul ani brvou, když se setkal se sebejistým pohledem mladšího chlapce, vědom si své oslabené pozice. Nemohl si dovolit ukázat ve své autoritě žádné trhliny.

„Už jsem ti to řekl,“ odsekl Runcorn rozmrzele, „mučil mého otce.“

„A když se tvůj otec zítra ocitne zpět v jeho přízni, pokud se stane pravou rukou Ty-víš-koho, jak mám vědět, že nás nezradíš?“

Runcorn pokrčil rameny. „Fideliovo zaklínadlo. Co bych asi tak mohl říct?“

„Neptal jsem se, proč nás nemůžeš zradit, ptám se tě, proč bys to neudělal.“ Ústa mladšího chlapce se otevřela a pak zase zavřela. Neville pokračoval. „Moje babička je Augusta Longbottomová. Jsi až příliš mladý, aby sis na to pamatoval, ale asi před deseti lety dal Lucius Malfoy Ministerstvu ke schválení návrh zákona, kterým chtěl legalizovat použití magie proti mudlům, kteří působili ‚škodu‘, jak se to volně rozhodl definovat. Mnoho lidí se snažilo dosáhnout zamítnutí toho návrhu, než se vůbec dostal ke schvalovacímu procesu, ale moje babička vedla hnutí pro jeho přednesení Radě.“

„Ale já jsem myslel...“ Očividně rozhozený Runcorn ztichl.

„Vždycky byla pyšná na to, že byl ten zákon zamítnutý v otevřené diskusi. Učila mě, že nejnebezpečnější věc, která se v civilizaci může stát, je, když začneš lidem zamezovat v možnosti v něco věřit a mít možnost o tom otevřeně diskutovat. To je to, za co tu bojujeme. Ne za mudlovská práva, ne za kouzelnická práva, ale za právo beze strachu žít a věřit v to, co si přejeme. Ty-víš-kdo nebojuje za nadřazenost čistokrevných, Runcorne, bojuje za svou vlastní absolutní nadvládu, a sám jsi byl svědkem, co s tou nadvládou provádí.“

Místnost byla nyní téměř prázdná a zdržovala se v ní už jen malá hrstka lidí. Runcorn se po nich rozhlédl, než se jeho pohled stočil zpět k Nevillovi. Když to udělal, jeho hraná statečnost se rozplynula a rázem vypadal mnohem víc jako čtrnáctileté dítě s širokýma, zranitelnýma očima. Klekl si vedle gauče a nahnul se k Nevillovi co nejblíže, aby jeho další slova zůstala čistě mezi nimi. „Mám strach,“ pronesl prostě.

Neville se posunul blíž a ztlumil hlas, aby dopřál chlapci vedle sebe pocit soukromí. „Z čeho?“

„Z ostatních. Předtím jsi měl pravdu,“ kroutil v rukou zelenou saténovou obrubu svého hábitu. „Kdyby se to ostatní dozvěděli, jsem na místě mrtvý. A Temný pán by...“ Zkousnul si ret, neschopný dál pokračovat, a Neville zvedl ruku a jemně ji položil na Runcornovo rameno.

„Já vím. Jste hrozně stateční. Jen jsem chtěl, abys pochopil, že opravdu děláte správnou věc. Říkají ti spíš Terrance nebo Terry?“

„Renny.“

„Renny. Myslím, že kdyby tvůj táta skutečně chápal, co se tady děje, udělal by pár úplně jiných rozhodnutí. Protože pokud někdo opravdu věří v nadřazenost čistokrevných, má větší šanci toho dosáhnout – doopravdy dosáhnout, ne nějakou zvráceně překroutit - za svobodně zvolené vlády.“ Nastala dlouhá pauza a Neville ucítil, jak se rameno pod jeho dlaní začíná třást. Přes Runcornovo rameno zahlédl, jak se k nim začíná přibližovat Ginny, a vyslal k ní varovný pohled, vděčný, že jej pochopila a otočila se zpět, aby pomohla Erniemu a jeho malé ochranné tlupě mrzimorských ze dveří.

„Táta pracoval pod Odborem pro uplatňování kouzelnických zákonů. Je tvrdý, neskutečně tvrdý. Naše rodina řídila tenhle odbor po generace. Taky jsem se tam chtěl dostat, až dospěju. Máma mi v dopise napsala, že... že žadonil.“ Runcorn vypadal, jako by nevěděl, jestli má být víc zděšený z otcovy očividné slabosti nebo z mučení, které ji způsobilo.

Nevillův hlas byl jemný, ale pevný. „Tvůj táta je věrný Ministerstvu, je smrtijed a je čistokrevný. Pokud mu Ty-víš-kdo hodlá oplácet jeho loajalitu takovým způsobem, nezaslouží si tu tvoji.“

„Chystáte se zabít všechny smrtijedy?“ Ta otázka vyšla z jeho úst sotva jako zašeptání a Runcornův snědý obličej náhle zbledl.

„Jsme ve válce a ve válce lidi umírají,“ rozhodl se Neville odhodit veškeré úsilí nějak zamlžit pravdu. „Ale pokud vyhrajeme, bude to potom stejně jako posledně. Tvůj táta i ostatní půjdou před soud, ne hromadně na popravu.“

„Když budu bojovat na vaší straně, pomůže to mému tátovi nějak při soudu?“

Neville o tom chvíli přemýšlel a potom přikývl. „Pravděpodobně. Určitě by mu to neuškodilo.“

Runcornův třas se ještě znásobil, a když vzhlédl, jeho oči v blikajícím světle Komnaty nejvyšší potřeby jasně plály. „Nenávidím to. Nenávidím z toho každou část. Není to fér. Nenávidím mudlovské šmejdy, nenávidím Temného pána, nenávidím tebe, nenávidím tuhle pitomou válku... Nenávidím...“ zajíknul se a rychle si rukou zaštítil oči.

Neville se rozhodl ignorovat jeho urážku a chápavě přikývl. „Nic z toho není fér. Je ti čtrnáct. Neměl bys být nucený čelit takovýmhle rozhodnutím.“

„Jsem jenom o tři roky mladší než ty!“ V tom prohlášení se skrývala křehká snaha o obranu, díky které působil ještě mladší, ale Neville nepocítil žádnou tendenci se usmát. Bylo to až příliš pravdivé.

„Jo, taky bych tu neměl být. Ale když se všichni spojíme, možná se nám všem podaří dospět a potom si ty a tvůj táta a já a moje babička můžem nenávidět, cokoliv chceme, dokonce i jeden druhého.“

„Lhal jsem.“

To přiznání ho přistihlo nepřipraveného a Neville zamrkal. „V čem?“

Jeho hlas byl nyní silnější, ale stále se třásl a jeho nenávist usekávala slova z jeho rtů. „Nebyla to moje máma, kdo mi to napsal. Máma umřela, když mi bylo šest. To paní Lestrangeová napsala ten dopis. Psala, že chce, abych si byl vědom otcovy slabosti a že je slabost trestána. Psala, že bych se měl raději poučit z jeho chyb a být opatrný a... on není slaboch!“

„Bellatrix Lestrangeová,“ dovolil si Neville do toho jména vložit veškerou jedovatost, naplnit ho vší nenávistí a odporem, který k jeho majitelce cítil, „je odporná, prohnaná, zvrácená, sadistická napodobenina ženy a čarodějky. Nikdy si nedovol věřit čemukoliv, co ti řekne, nebo napíše.“ Spojil svůj pohled s Runcornovým, aby mu umožnil vnímat veškerou upřímnost ve svých slovech. „Pokud je tvůj otec alespoň trochu jako ty, Renny, pak není ani omylem slaboch. A myslím, že nakonec na tebe bude pyšný.“

Nastala pauza a pak už toho bylo až příliš. Po rozechvělém zajíknutí měl Neville najednou plné ruce, jak se mu Runcorn zhroutil do náručí. Tiše hladil hebkou smaragdovou látku kapuce, která visela chlapci na zádech. Palčivá, bolestivá a pulsující bolest, způsobená bičováním a dlouhými hodinami v řetězech, mu působila muka, ale pronášel tišivá slova a uklidňoval mladého zmijozelského studenta a syna smrtijeda, jehož silné tělo se divoce třáslo, zatímco do Nevillova hrudníku ronil jednu horkou, hořkou slzu za druhou.

Mělo by to působit zvráceně, surreálně, ale Neville necítil žádný ostych, když šeptal do těch tmavých, kaštanových vlasů. „Je v pořádku, že to bolí. Není to fér. Nic z toho není ani trochu fér.”                                                                                  

 

                                                                 

 

 

<<< Předchozí          Následující >>>