04. První hůlka
Bill s Brumbálovým nápade souhlasil a stal se tak Elizabethiným učitelem. Bylo rozhodnuto, že Elis prozatím zůstane u Weasleyových. I to způsobilo, že Elis se poprvé v životě cítila opravdu šťastná. Jen jedna věc jí ještě chyběla. Chtěla se vidět se svým bratrem, ale Brumbál to nepovolil. Elis sice musela uznat, že v rámci její bezpečnosti není dobré se ukazovat, dokud neumí kouzlit, ale přesto ji to mrzelo. Ukázali jí tedy jeho fotku, aby aspoň viděla, jak vypadá a ona pochopila. Byl to ten kluk, co ji v Bradavicích zaujal a také už věděla proč. Oba měli úplně stejné, jasně zelené oči…
Než se Elis mohla začít učit kouzlit, musela mít svoji vlastní hůlku. Bill ji tedy vzal k panu Ollivanderovi. Když procházeli Příčnou ulicí, Elis opět zůstala v úžase stát. Její život se teď skládal jen ze samých divů. Od Billa už se samozřejmě dozvěděla leccos o světě kouzelníků, ale když viděla tolik lidí v pláštích, jak si kupují sovy, košťata, přísady do lektvarů a jiné kouzelnické pomůcky, byla jako u vytržení…
V prodejně pana Ollivandera bylo prázdno. Elizabeth s Billem pozdravili a odněkud zezadu přicupital malý stařeček:
„Á, vítám vás pane Weasleyi. Snad už jste zase nezničil další hůlku?“ zeptal se zděšeně a pohoršeně. Bill se zasmál.
„Tentokrát ne, dnes jsem tady jenom jako doprovod.“ A mrkl směrem k Elis.
„Ach ták, takže slečna zničila hůlku?“ zeptal se a jeho tón svědčil o absolutní nechuti.
Elis se taky usmála.
„Ne, já žádnou hůlku nikdy neměla.“ Prodejce Ollivander překvapeně zamrkal, ale naštěstí se nevyptával, jen si zamumlal:
„Ó, tak to je velice zvláštní. Tak s tím něco uděláme. Pane Weasley, vy se posaďte a my tady se slečnou zatím najdeme tu pravou.“
Za chvilku přicupital s několika hůlkami v ruce.
„Musíte vyzkoušet, která vám padne,“ poručil Elis. Ta vzala první hůlku do ruky a na pobídnutí pana Ollivandera s ní mávla. Nestalo se vůbec nic. A stejně tak tomu bylo s druhou, třetí i čtvrtou.
„Zřejmě jsem vás špatně odhadl, slečno. Všechny tyhle hůlky měly jemné jádro, no pro vás očividně potřebujeme něco trošku drsnějšího.“ Za okamžik se vrátil s dalšími hůlkami. Elis sáhla po jedné z tmavého dřeva a mávla. Hůlka slabě zapraskala.
„Á,“ usmál se prodejce, „vypadá to, že jsme konečně na dobré cestě,“ povzbuzoval ji.
„Zkuste tuhle.“ Tentokrát z ní vylétlo pár jisker, ale stále to nebylo ono.
Elis už měla pocit, že jí rukama musely projít už snad tisíce hůlek a stále bez úspěchu. Už i Bill znejistěl a pan Ollivander si přestával vědět rady.
„Vy jste skutečně těžký oříšek, slečno. Napadá mě už jen jedna jediná hůlka. Silnější jsem nikdy neviděl. Nemyslel jsem si, že ji někdy někomu prodám, ale pro vás jsou očividně obyčejné hůlky nedostačující,“ řekl a odcupital opět dozadu. Elis se nejistě ohlédla na Billa a ten se na ni povzbudivě pousmál. Pan Ollivander se vrátil a hůlku nesl před sebou jako vzácný poklad. Byla z neuvěřitelně světlého dřeva, ale jinak na ní nebylo na první pohled nic zvláštního.
„Tahle hůlka je jedinečná, nikdy nebyla vyrobená jí podobná,“ prodejce mluvil slavnostním hlasem plným úcty.
„Promiňte,“ ozvala se Elis, „a v čem je ta zvláštní?“ Pan Ollivander se na ni podíval skrze své tlusté brýle.
„Tahle hůlka má dvojité jádro.“ Bill sebou trhl, ale Elis nechápala.
„Dvojité jádro?“
„Ano, uvnitř je nejen péro fénixe, ale také žíně jednorožce. Spolu představují neuvěřitelnou sílu. Vyzkoušejte ji.“ Elis po ní sáhla. Jakmile ji uchopila, do těla jí vtrysklo úžasné teplo a hůlka se zachvěla a zazářila. Pan Ollivander zatleskal:
„Já to věděl. Blahopřeji slečno, jste majitelkou nejlepší hůlky na světě.“
I když vyšli z krámku ven, Elis tomu stále nemohla uvěřit. Bill se na ni usmál:
„No, myslím, že s tebou opravdu ještě zažijeme mnoho velkých věcí!“