05. Nebelvírův meč (1/2)

07.11.2016 09:05

Následujících pár týdnů uplynulo relativně bezkonfliktně. Snape byl rozzuřený, když se v chodbách objevily letáčky, ale jeho snaha dopátrat alespoň jeden jejich zdroj se setkala s naprostým selháním. V zápalu zuřivosti dokonce zkonfiskoval Nevillovu hůlku společně s několika dalšími, ale kouzla byla obsažena v samotných letáčcích, čili mu Priori Incantatem neodhalilo absolutně nic a on je tak musel poraženecky odevzdat zpět jejich majitelům.

Odměnil se jim znovuzavedením zákonů Umbridgeové o zrušení týmů, spolků a klubů, ale nedocílil tím ničeho jiného, než rozlícených stížností členů nově rozpuštěných famfrpálových týmů. BA pokračovala v pravidelných schůzkách, konajících se vždy několikrát za týden, v Komnatě nejvyšší potřeby, v procvičování nových kouzel a přípravě plánů na útok na Snapeovu kancelář ve snaze získat Nebelvírův meč. Jak vyzývavě podotkl Colin, stali se nyní vojenskou jednotkou a nikoliv klubem řešícím domácí úkoly, díky čemuž byl schopný bez sebemenšího pocitu viny čelit přímému pohledu Carrowových a bez zaváhání přísahat, že do žádné takové organizace nepatří a ani o nich nic neví.

Neville a Ernie se konečně plně zotavili ze svého trestu a teď o tom dokonce dokázali mezi sebou žertovat, přičemž Nevillův Komandant trval na tom, že síť jemných bílých jizviček, která nyní křižovala jejich záda, jen dokazuje jejich odvahu a bude tím pádem neutuchajícím zdrojem přitažlivosti pro všechny čarodějky. Jak se zdálo, Susan Bonesová s jeho teorií nemohla nesouhlasit. Ona a Ernie se konečně dali dohromady a využívali každé příležitosti, aby přiměli pravidelné ‚seance‘ Rona a Levandule z minulého roku vypadat jako levný pokus. Neville svému kamarádovi jen tak tak rozmluvil, že zaslat děkovný dopis Filchovi není až tak úplně dobrý nápad.

Jak Neville zjistil, jejich mučení navíc skoncovalo s posledními pár kily zbývající dětské nadváhy, a on se začal těšit na Pytlounovy tréninkové lekce. I po nich se stále cítil nesmírně rozbolavělý, ale tentokrát to byl jiný druh bolesti a čím dál víc jej vyvažoval pocit uspokojení, jak sledoval sebe i ostatní mladé členy BA posouvat své limity stále dál a dál a dosahovat nových úrovní síly a výdrže, o kterých by si kdy ani nedovedl představit, že je jich schopný. Jak je tak pozoroval, cítil fantastický pocit hrdosti, stejně jako pomstychtivé škodolibosti z velmi nepříjemného překvapení, které pro Vy-víte-koho a jeho následovníky chystali.

Šest dní před Halloweenem se před nimi ostře vyloupla sobota jejich prvního prasinkového víkendu. Stromy obklopující školní pozemky podlehly víru barev, a zatímco Neville scházel schody, aby se přidal k hloučku studentů připravených vyrazit do čarodějnické vesničky, nemohl si pomoct, aby se neusmíval. V kapse si hrál s hromádkou peněz, které si našetřil z kapesného, jež mu posílala babička, a rozvažoval, že si pravděpodobně před skutečnými nákupy skočí na jeden čerstvý máslový ležák ke Třem košťatům.

Podle reklamy v Denním věštci obdržel nedávno krámek U Zeleniska čerstvou dodávku semínek Egyptských měsíčních fialek a on usoudil, že by za ně pár srpců utratit mohl. Absolutní potřebou byl nový brk a pár lahviček čerstvého inkoustu, jelikož se v jeho závěrečném ročníku, zakončovaném zkouškami OVCE, dalo očekávat abnormální množství domácích úkolů. Zbylé jmění, jak byl přesvědčen, padne za oběť v Kouzelnickém gala oblečení, vzhledem k ubývajícímu množství oblečení, které mu stále ještě padlo. Když tak propočítával potřebné množství galeonů, srpců a svrčků, zavrtěl hlavou. Nakonec asi žádný máslový ležák. Bylo s podivem, že měli pracující kouzelníci aspoň pár svrčků pro své obveselení, pokud se vzalo v úvahu, jak jednoduše peníze ubývaly.

„Neville!“ pérovala Lenka na špičkách prstů a mávala na něj skrze dav. Pod svým zimním pláštěm měla na sobě štětinatý svetr téměř stejně bledě modré barvy, jakou měly její oči, a obří baret z toho stejného materiálu, který jako by se jí měl každou vteřinou sesunout a zakrýt jí obličej. Namísto svého obvyklého náhrdelníku ze zátek máslového ležáku jí okolo krku visel amulet velký skoro jako zlatonka a on si jej zvědavě prohlížel, když se prodrala až k němu.

„Co to je?“ ukázal na náhrdelník a ona jej chytla do prstů a zasněně se usmála.

„To mi poslal taťka. Je to rotulice. Pomáhá mi zůstat nad věcí dokonce i v nejhorších situacích. Začínám si myslet, že bychom je měli pořídit i pro ostatní, co myslíš?“

Neville si odkašlal a pokusil se vyhnout jejímu pohledu, zatímco vymýšlel způsob, jak jí jemně vysvětlit, že by většina bradavických studentů byla raději nalezena mrtvá než s tak směšným amuletem okolo krku. Naštěstí byl zachráněn příchodem Hannah Abbottové. „Tak co, chystáte se vy dva vyrazit do Prasinek spolu, nebo se k vám můžu přidat?“

Zíral na ni a byl si toho vědom, ale nemohl si pomoct. Cítil, jak mu v nesmělém zahanbení začínají hořet tváře způsobem, jaký už týdny nepocítil. Hannah měla na sobě jednoduchý šedý melírovaný svetr a modré džíny, její pískové vlasy byly volně rozpuštěné, namísto obvyklých dvou copů, ale i tak byla prakticky k nepoznání. Ve svém hábitu vypadala dost nevýrazně, možná i trochu zavalitě, ale Neville si nyní uvědomil, jak nelichotivé je to volné černé oblečení k její neobvykle hezky tvarované figuře. S enormní snahou odtrhl své oči od jistých partií a podíval se do jejích. K jeho zděšení zjistil, že se mu naprosto vykouřilo, na co se to ptala.

Vševědoucí lesk v očích Hannah mu prozradil, že ani přinejmenším nepřehlédla místo, kam se přesunula jeho pozornost, a zahihňala se. „Ptala jsem se, jestli se můžu přidat?“

„Jistě.“ Chtěl toho říct víc, ale vypadalo to, že má jeho mozek poruchu, způsobenou Matoucím kouzlem, které bylo logicky umístěno na Hannině svetru.

Filch mu musel dvakrát zdůraznit, aby vyprázdnil obsah svých kapes, a pod senzorem odhalujícím tajnůstkaření prošel třikrát špatně, než se mu konečně podařilo dostat se skrze těžká dubová vrata a dolů k okřídleným divočákům, kteří strážili vstup na školní pozemky. Jistá část jeho mozku, jak si byl vědom, produkovala naprosto nezúčastněné přitakávající zvuky ke konverzaci, kterou se s ním obě dívky snažily zavézt, ale většina jeho pozornosti byla zaměřena na diskusi, která propukla v jeho vlastní mysli.

Hannah je PĚKNÁ.

Je to moje kamarádka, znám ji od doby, co nám bylo jedenáct.

Ale podívej se na ni!

Nezná mě jako hrdinu BA. Zná mě jako kluka, který byl v posledních šesti letech sotva schopný neproklít sám sebe, a nebo neskončit co týden na ošetřovně. Jsem ten milý, svým způsobem pitomý, svým způsobem podsaditý malý kluk, který si dýl než dvě minuty nic nepamatuje, spolupracuje s ní na Bylinkářství a sotva patří do té stejné koleje jako všemocný Harry Potter.

Políbila tě.

Jen z vděku, že jsem ji zachránil před Carrowovými. To je vše. Kromě toho mě nepolíbila stylem jako Parvati. Není důvod, abych se jí líbil tím stejným způsobem. Zná mě až moc dobře.

„Takže zmlkni!“ Rozhostilo se ohromené ticho, jak Hannah i Lenka utnuly probíhající konverzaci a otočily své pohledy na něj, na tvářích stejný výraz zmatení. Neville si zhrozeně uvědomil, že tu poslední větu pronesl nahlas. S pocitem, jako by z jeho obličeje měly každou chvílí vytrysknout plameny, pohodil hlavou a vyhnul se jejich pohledům. „Jenom.... přemýšlím o... Snapeovi,“ zamumlal.

Dostalo se mu dlouhého, tvrdého pohledu, ale pak Lenka pokrčila rameny a vrátila se zpět k debatě, jak bojovat s denivkami na řiditelných švestkách. Lenčin táta jich okolo jejich domu očividně vypěstoval slušné množství a ona byla horlivá od jeho hvězdné bylinkářské kolegyně získat nějaké tipy na jejich údržbu.

Jakmile dorazili do vesničky, Neville se bryskním zamumláním omluvil, že potřebuje vyřešit pár věcí o samotě a možná se s nimi později potká u Tří košťat nebo tak. Pokusil se ignorovat pohled, který mu věnovala Hannah a který ze všeho nejvíc připomínal zklamání, a odklusal pryč. Zůstat s nimi absolutně nepřicházelo v úvahu. Až příliš to zatěžovalo jeho mozek.

Náhle do někoho prudce narazil, zapotácel se a pokoušel se nabrat zpětvyražený dech. „Omlouvám se,“ vydechl, „nedíval jsem se, kam – Ernie?“

„Neville? Zrovna člověk, kterého hledám!“ Ernie byl očividně nedotčený předcházející srážkou a žoviálně přehodil jednu silnou paži přes Nevillova ramena. „Připojíš se ke mně u Tří košťat, můj drahý příteli? Je to otázka nejvyšší důležitosti!“

„Samozřejmě.“ Srovnal se svým přítelem krok a vyrazili spolu dlážděnou cestou směrem k hlavní ulici, která vedla až k malé hospůdce.

Neville si všiml, že se Prasinky změnily. Přibyla tu spousta zabarikádovaných obchodů, všude visely plakáty ‚Nežádoucích‘, nabízející finanční odměnu za informaci či jejich dopadení, a Neville si zčásti vyděšeně a zčásti hrdě uvědomil, že z víc než poloviny z nich na něj zírá známý obrýlený Harryho obličej se zarputilou poznámkou „Nežádoucí číslo jedna“.

Lidé se rovněž změnili. Místní se zdáli být utlačení – možná i vystrašení – a spatřil půltuctu čarodějek a kouzelníků bezostyšně oblečených do smrtijedských hábitů, kteří si to rázovali ulicí, jako by snad byli Lordi a Dámy svého vlastního království. Zatímco procházeli okolo nich, napjal čelist. Užívejte si svou chvilku slávy, dokud můžete, pomyslel si s hořkým zadostiučiněním, protože vaše dny jsou sečteny.

U Tří košťat bylo stále stejně narváno, ačkoliv byly konverzace mnohem opatrnější a v obvykle nahuštěném davu se vyskytovalo stále více hrozivě vypadajících individuí. Ernie zabočil k baru, aby jim objednal, a Nevillovi se podařilo objevit jediný neobsazený malý stolek v rohu místnosti. Rozepl si plášť a hodil jej přes opěradlo své židle, než se posadil.

Ernie byl brzy zpátky a Neville překvapením zamrkal, když spatřil dva vysoké cínové korbele, které druhý chlapec postavil na stůl před nimi. „Co to je?“

„S placením si nedělej starosti, tohle je na mě,“ udělal Ernie odmítavé gesto, pak zvedl svůj korbel, usrkl si a spokojeně se usmál. „Horká medovina z dubového sudu s akurátním panákem té nejlepší letité ohnivé whisky pro dodání trochy pálivého ocasu.“

Jak Neville na to pití chvíli zíral, náhle si uvědomil, že od doby, kdy naposledy navštívil Prasinky, se vlastně stal plnoletým, a že Erniemu bylo před pár dny už osmnáct. Nechtěl vypadat jako mimino, a tak se jednoduše pokusil o výraz překvapení nad tím požitkem, když zvedl svůj korbel k ústům. „Páni, díky, to je od tebe vážně hezké.“

Usrkl si a pak se rozkašlal, jak se mu tekutina znepokojivě násilně rozlila hrdlem. Do očí mu proti jeho vůli vstoupily slzy a zalapal po dechu, jak mu ústa zaplavil oheň. Ernie se na něj nejdřív znepokojeně zadíval a potom se rozesmál. „U kvapných chrličů, Neville, copak jsi nikdy...“

„Kdybys byl tak hodný a zavřel klapačku,“ procedil Neville skrze zuby, „obávám se, že žiju se svou babičkou, která je více méně abstinentka, a zároveň nezapomínej, že jsem o rok mladší než ty. Sedmnáct mi bylo až na konci července... Takže ne, bráno kolem a kolem, nikdy.“

„Zatraceně, omlouvám se. Vědět to, objednal bych ti něco o ždibec jemnějšího.“ Neville po něm střelil nerudným pohledem a Ernie se zazubil a trochu se předvedl, když si znovu zhluboka přihnul. „Jenom ne moc zhurta,“ radil Nevillovi moudře, „zvlášť, když ještě nevíš, jakou máš vůči tomuhle odolnost. Nerad bych ti držel hlavu nad mísou.“

„Je mezi náma devět měsíců, ne devět let.“ Obrnil se, znovu zvednul korbel a dopřál si další štědrý lok. Tentokrát to bylo jednodušší, jednak proto, že byl na to připravený, a zároveň proto, že po prvním loku jeho hrdlo mírně otupělo. V útrobách se mu začalo šířit příjemné teplo, skoro jako kdyby si loknul Životabudiče, a konečky prstů na rukou a nohou mu začaly příjemně brnět. „Takže,“ promluvil, „jaká je ta důležitá věc, kterou jsi mi potřeboval sdělit?“

Ernie chvíli hrabal v kapse svého hábitu, pak vytáhl ven malou křišťálovou krabičku. Postavil ji před sebe na stůl a poklepal na ni hůkou. Křišťál se zablyštěl a změnil barvu na překrásný růžolící odstín, rozvinul se jako plátky květiny a odkryl prsten, usazený v malém polštářku z bílého saténu. Byl to poměrně působivý diamant, který jasně zářil dokonce i v tomto tlumeném světle. „Vyrobený skřety, stál mě tolik, že dokonce i já to trochu pocítil. Co na to říkáš?“

Neville v úžasu zíral na prsten, pak vzhlédl na svého přítele, oči rozšířené v úžasu. „Susan?“

„Kdo, do proklatého pekla, jiný?“ Zdálo se, že Ernieho ta otázka mírně urazila.

„Ale vy... chci říct, vážně, Ernie, nemyslíš si, že jste trochu mladí? A chodíte spolu ani ne měsíc!“

„Jo, já vím.“ Znovu na krabičku poklepal hůlkou, a ta se uzavřela zpět. Vzal ji a vrátil ji zpátky do kapsy hábitu, pak se s odhodlaným výrazem naklonil přes stůl. „Ale je to tady. Chci říct, jasně, že jsem si v minulosti užil spoustu flirtů, ale tohle je jiné a tentokrát nemluvím jenom o nesmírném zlepšení kvality mazlení. Mezi náma je něco skutečného, a jestli řekne ano, přes Vánoce si ji vezmu. To je důvod, proč jsem tě sem vzal. Chtěl bych, abys mi šel za svědka.“

Neville pomalu zakroutil hlavou a znovu se zhluboka napil své medoviny, aby získal čas navíc. Ať už někdy pil něco takového nebo ne, byl si jistý, že není dostatečně opilý, aby na to mohl svést náhlý pocit dezorientace, který pocítil. „Pořád na to jdeš dost rychle, jestli chceš znát můj názor.“

Ernieho pohled ztmavnul a on zatáhl za límeček své košile a odkryl jej dost na to, aby odhalil pár linek té zjizvené mapy, která se mu linula od vršku ramene. „Myslel jsem, že zrovna ty pochopíš líp než kdokoliv jiný, že se nám nedostává toho luxusu si pár let počkat,“ odvětil a napil se, než pokračoval. „Naše vyhlídky jsou takové, že během pár měsíců, co budeme svoji, už z ní stejně bude vdova.“

„Chystáš se vrátit zpět do školy?“

„Samozřejmě. Zaslíbil jsem se BA a hodlám to dodržet. Nebude to lehké, já vím, ale alespoň jsme ve stejné koleji, a jakmile z nás budou manželé, hodlám to před Carrowovými udržet v tajnosti.“

V Ernieho hlasu bylo cosi, jakási tajemná jistota, a aniž by si byl jistý jak, Neville věděl, že celá tahle záležitost je promyšlená mnohem víc, než se na první pohled zdálo. Příkývl, natáhl ruku přes stůl a pevně svého Komandanta objal. „Tak tedy gratuluju. Hodně štěstí vám oběma a ano, budu poctěn.“

„Pecka. Samozřejmě ta otázka padá, pokud řekne ne.“ Malinko se nad tou poznámkou otřásl a stiskl krabičku ve své kapse.

Neville si vzpomněl, co mu před měsícem řekla Parvati, a zavrtěl hlavou. „Jsem si celkem jistý, že tím se nemusíš zabývat. Když jsme... víš co... byla napůl šílená. Podle Parvati je do tebe zamilovaná už roky.“

„Tak si připijem na naději a na lásku, a proklat buď Ty-víš-kdo, jestli nás byť v jedné z těch věcí dokáže zastavit!“ zvedl Ernie svůj korbel a Neville si s ním přiťukl.

„Na naději a na lásku.“ Když se napil, v hlavě mu naskočila vzpomínka na Hannah, která zářila a smála se, její pískové vlasy rámovaly v lesklých vlnách její pěkný obličej. Neville pevně stiskl oční víčka a pokusil se myšlenku na ni zahnat dalším lokem medoviny. Dnes už se mu jednou podařilo na ni přestat myslet, nedělalo by dobrotu zase zblbnout.

Když opouštěli Tři Košťata, západ slunce zbarvil oblohu na západě na živě oranžovou barvu. Oba mladíci zjistili, že společně fandí Puddlemerským spojencům a cestou zpět zpívali jejich bojovnou píseň z plných plic, ruce položené na ramenou toho druhého, což mělo kromě prokázání přátelství taky podpůrný účel.

Svět Nevillovi rázem nepřipadal ani trochu rovný nebo stabilní, ale alespoň mu připadal jako mnohem lepší místo, než když do hospůdky vcházel. Druhý korbel pančované medoviny zdolal mnohem snáze než ten první a všechno rázem nabralo úžasně přátelskou, ale rovněž zvláštně rozmlženou podobu. Vágně si vzpomínal, že původně plánoval nakupovat, a rovněž mu bylo celkem jasné, že je větší než jistá pravděpodobnost, že je opilý, ale přestalo mu na tom záležet. Nakupovat může i zítra. Dnes tu bylo přátelství, byla tu vidina možné svatby jeho přítele s ním v roli svědka, a celý svět byl bezva a stál za oslavu.

Zrovna se dostávali ke druhému refrénu, když ho za hábit chytila neznámá ruka. Zubící se Neville se zadíval dolů a zpozoroval shrbenou postavu zabalenou v roztrhaném hábitu, která k němu natahovala ruku od dveří jednoho ze zabarikádovaných obchodů. Takoví nešťastníci nebyli od začátku ministerských zákroků proti mudlorozeným nic neobvyklého a Neville věnoval žebrákovi soucitný pohled a zalovil v kapse. „Chudáku.“ Jeho výslovnost už nebyla nejlepší. Vytáhl z kapsy galeon a sotva si uvědomoval, že musí zkontrolovat jeho pravost. „Tady. H-hodně š-štěstí. Věci s-se už br-brzo zlepší.“

„No ne, Neville Longbottome, neříkej mi, že jsi snad pod vlivem?“ zvedl se obličej v kápi a Neville šokovaně spatřil, jak se na něj pobaveně upírají známé jiskřivé oči Leeho Jordana.

„Lee!“ vyjekl Ernie.

Lee je zatlačil hluboko do boční uličky a ostražitě se rozhlédl kolem, než jim zuřivě zahrozil. „Ticho! Idiote, neřvi tu moje jméno, jestli na nás nechceš strhnout ctěnou pozornost každého smrtijeda v Prasinkách!“

Neville rychle obhlédl své okolí, aby se ujistil, že jsou v boční uličce stále sami, a pak si se zachmuřením přidřepl. „C-co tu d-děláš, jes-jestli tě hledají?“

„Doufám, že narazím na někoho, jako jste vy dva. Spolu s dvojčaty jsme založili tajnou bezdrátovou vysílací stanici, říkáme jí Potterova hodinka.“ Sotva šeptal, když jim to sděloval, a Neville musel napnout obě uši, aby odklonil zvuk z nedaleké hospůdky. „Minule nás skoro dostali – stihli jsme se přemístit zrovna v momentu, kdy rozrazili dveře dokořán, jenže já mám fakt debilní odštěp a potřebuju najít místo, kde bych si mohl na chvíli v klidu lehnout.“ Odhrnul špinavý, otrhaný hábit a Neville couvl, když spatřil, že celé jeho levé lýtko bylo pryč a nepřirozeně úzký zbytek jeho nohy byl obalený provizorním obvazem, zčernalým zaschlou krví.

„Můžeš chodit?“ zdálo se, že Ernie ze sebe už docela setřásl zbylé účinky medoviny a jeho hlas zněl pevně, avšak silně znepokojeně, když vytáhl hůlku a rozhlédl se okolo nich.

„Ne. Nejdřív jsem se přemístil k Lupinovi. Obvázali mě, zastavili krvácení a Remus mi půjčil tenhle hábit, abych se mohl vydávat jen za dalšího žebráka, ale nemohl jsem tam zůstat. Brzy se jim narodí dítě, a kdybych k jejich dveřím přivedl smrtijedy, nikdy bych si to neodpustil. Ale je mi...“ Zaváhal, spolknul svou hrdost a znovu k nim vzhlédl. „Je mi dost zle. Jsem tady už od čtvrtka. Věděl jsem, že máte tento víkend povolenou návštěvu Prasinek, tak jsem se chytil příležitosti, ale spím tady v zadní uličce a madame Rosmerta mi vždycky něco přinese, když zavřou. Ale to pořád znamená jedno jídlo denně a v noci naprosto zmrzlý zadek. Jedl bych jak hipogryf!“

Neville poprvé za celou dobu zaznamenal popelavý nádech mladíkovy tmavé kůže, jeho zapadlé oči a vpadlé tváře, a jeho hřejivý, nadnesený pocit se přehoupl ve vágní závrať, ze které zbyla jen slabá míra nekoordinovanosti v jeho pohybech. „Neměj obavy, pomůžeme ti.“ Ačkoliv si ještě nebyl jistý jak, byl si jistý, že nechat jejich dávného přítele a spolubojovníka odboje ležet zraněného na zemi pro něj není volba.

Dveře od Tří košťat se otevřely a všichni tři pánové ztuhli. V uličce náhle stál vysoký, blonďatý muž v hábitu smrtijeda, obklopený hřejivým světlem, které se valilo z místnosti do rychle se přibližující noci, a házel okouzlené pohledy na jednu z hezkých čarodějek, která pomáhala madame Rosmertě roznášet objednávky. „Noták, miláčku,“ věnoval jí žádostivý pohled, „udělej si dobrou známost z chlápka, kterej je dneska na straně moci… tě jenom chci vytáhnout na malou procházku… dyť je hezky…“

Lee téměř úplně zmizel ve stínu uličky, a než Neville zaznamenal, co se děje, Ernie ho kopl zezadu do kolen a srazil ho na všechny čtyři na dlážděnou zem. Zatočila se mu hlava a pokusil se dát si myšlenky zase dohromady, ale to už měl Ernie jednu ruku přehozenou okolo jeho ramen a šťouchl hůlkou Nevilla do krku. „Emeticus!“

Neville zvracel. Působivě. Nikdy v životě mu nebylo tak hrozně špatně, celé tělo měl v křeči z obrovských dávivých vln, které ho nutily ohodit polovinu celé ulice. Smrtijed se ohlédl za zvukem, a zatímco Neville pokračoval v nekontrolovatelném zvracení, zaslechl Ernieho omluvné zavolání. „Omlouvám se za to, vážený pane, ale můj doprovod dnes trochu přebral. Možná byste si přál vydat se raději druhou stranou.“

„C-co říkáš-š?“ Zamračil se zmateně blonďatý smrtijed.

„Můj kámoš se nalil, je mu teď blbě jak psovi. Radši jdětě druhým směrem.“

Smrtijed se znechuceným pohledem zavřel dveře a do Nevillova krku se opět zapíchla hůlka. „Finite Incantatem.“

Třesoucí se Neville se zvedl na nohy, otřel si ústa rukávem hábitu a věnoval Erniemu nejzhnusenější pohled, jaký svedl. „Tohle...“ obkročil opatrně hromadu zvratků a šťouchl svého přítele silně do hrudi, „...od tebe teda nebylo moc hezký.“

Ernie pokrčil rameny a věnoval mu zahanbené pousmání. „Bylo to to nejlepší, na co jsem v daný moment přišel, starý brachu.“

Lee se opět vyloupl ze stínu uličky a odhrnul si dlouhý dred, který se mu pod kapucí sesunul do obličeje. „Dostanete se kvůli mně do problémů. Nikdy jsem neměl...“

„Myslel jsem vážně, že ti pomůžeme. Mám plán a ten nezahrnuje...“ střelil dalším ostrým pohledem po statném Mrzimorovi, „...žádné zvracení.“ Znovu se rychle ohlédl po dveřích do Tří košťat, aby se ujistil, že jsou stále zavřené, pak se otočil do prázdné uličky a zavolal do místa, které se jeho společníkům zdálo naprosto prázdné. „Mimsy!“

Nastal pouhý moment zaváhání a pak se před nimi s hlasitým prásk objevila v uličce domácí skřítka. Byla stejně drobná jako většina jejího druhu, boubelatá a se škrobeným výrazem, vně jejích velkých oříškových očí se táhla síť drobných vrásek a okolo sebe měla jako tógu obmotaný krajkový ubrousek, který byl na různých místech roztrhnutý, přichycený na rameni zvláštní broží s nalepenými blýskavými kamínky. Udělala hluboké pukrle a ani na okamžik na sobě nedala zdát překvapení z toho, že se nachází v jakési zapadlé uličce vedle hospody v Prasinkách. „Pán volal?“

„Mimsy, seznam se, prosím, s Erniem Macmillanem a Leem Jordanem,“ mávnul rukou k oběma překvapeným mladým kouzelníkům. „Lidi, tohle je Mimsy, domácí skřítka mé babičky.“

„Paní,“ věnovala mu Mimsy značně odmítavé odfrknutí, „si přeje vyřídit panu Nevillovi, že o něj má největší obavy. V dopisech z pánovy školy se píše, že se chová velmi, velmi ošklivě. Paní říká, že jestli jí pán Neville brzy nenapíše, začne mu znovu zasílat Huláky, a Mimsy si myslí, že to by mohlo být velmi trapné, když je nyní pán Neville považován za dospělého kouzelníka.“

Neville se začervenal a zašoupal nohama. Malá skřítka měla, stejně jako jeho babička, neuvěřitelnou vlastnost přimět ho cítit se permanentně jako šestiletý. „Vyřiď babičce, že jí napíšu, slibuju,“ zamumlal.

„Paní,“ obrátila se malá elfka na jeho doprovod s výrazem dlouhotrvající bolestné trpělivosti, „se musí potýkat s mnohými problémy pana Nevilla, ale Merlin ví, že on se snaží být hodný chlapec.“

Lee se pokusil ne úplně úspěšně potlačit zahihňání a Nevilla nesmírně potěšilo, když ho Mimsy umlčela jedním z těch pohledů, kterým se po celé své dětství snažil ze všech sil vyhnout. Zhluboka se nadechl a pokusil se nasadit pochmurný výraz, než se k ní obrátil zpět. „Mimsy, řekni babičce, že jí někoho posílám. Jmenuje se Lee Jordan. Vypadá jako žebrák, ale to proto, že je v přestrojení. Je to přítel Harryho Pottera a Weasleyovy rodiny, a taky můj kamarád. Vyřiď jí, že má z přemístění ošklivý odštěp a potřebuje ošetřit, najíst a najít místo, kde se schová, dokud nebude dostatečně silný, aby se vrátil zpět. Pronásledují ho smrtijedi, takže budete muset být velmi opatrné.“

Mimsy mu věnovala další pukrle. „Paní bude šťastná, že může pomoci přátelům Harryho Pottera v jejich boji proti těm ohavným smrtijedům. Lee Jordan dostane jídlo a nejlepší péči a teplou postel a...“ nakrčila nos jako knoflík, „...zcela určitě i horkou vanu, a to jak nejrychleji to bude možné, protože přítel pana Nevilla nevoní zrovna přívětivě.“

Lee pokrčil rameny a roztáhl rty do běloskvoucího úsměvu, který zářil i ve tmě, která je obklopovala. „Hej, zkuste si žít tři dny v zapadlých uličkách a nosit přitom něco, co Remus Lupin odepsal jako nepoužitelný hadr.“

K jeho překvapení mu Mimsy věnovala hbitý pohlavek a Nevillovi se sotva podařilo potlačit zachechtání. „Paní si nenechá líbit drzosti a Mimsy rovněž ne! Lee Jordan páchne, a proto bude Lee Jordan umytý a nakrmený a bude za to vděčný!“

„Jsem si jistý, že bude, Mimsy,“ odpověděl Neville vážně. „Děkuju a pošli babičce můj pozdrav. Vyřiď jí, že jsem v pořádku.“

„Ano, pane Neville.“ S dalším hlubokým pukrletem Mimsy chytila obrubu Leeho hábitu do úplných konečků prstů, pak se ozvalo hlasité prásk a Ernie s Nevillem zůstali v uličce opět sami.

Když se konečně dostali zpět k bradavickému hradu, už dlouho byla naprostá tma a oni věděli, že čas, kdy se měli vrátit, promeškali o několik hodin. Nebylo tedy žádným překvapením, když se otevřela obě křídla dveří a odhalila výhružně stojící postavu profesora Snapea, obklopenou hřejivým světlem svící plápolajících ze vstupní síně za ním.

Vyměnili si rychlé pohledy a Neville přes Ernieho ramena znovu přehodil paži a podnapile se o něj opřel. „Myslím, že nejlíp z toho vyváznem, když budem pořád předstírat, že jsme nalití,“ zašeptal. „Tak si aspoň nebude myslet, že jsme měli něco v plánu.“ Ernie přikývl a čím více se přibližovali ke vchodu, tím byla jeho chůze nestabilnější. Tichá, temná postava tam na ně čekala.

„Kde jste se, vážení pánové,“ byla otázka položena s mrtvolným klidem, „během posledních dvou hodin nacházeli?“

Neville neváhal a namířil své kroky přímo k řediteli, a když se zastavili na samém prahu, nechal ruku přehozenou okolo Ernieho ramen a lehce se kymácel. S výrazem naprosté nevinnosti vtisknuté ve tváři zvedl pohled ke Snapeovi a záměrně zkomolil odpověď. „Osl’vovali.“

„Oslavovali co, pokud se mohu ptát?“

„Ž-že to vyp-p-adá, že v-vám to naš-še bič-č-ování do polomr-tva ž-život zrovna neul-lehčilo,“ odpověděl Neville s širokým, nestydatým zazubením.

Na Snapeových pobledlých tvářích vyskočily dvě rudé skvrny a jeho oči se zablýskly zlobou. Nevillův škleb se ještě rozšířil, zatímco pod svým hábitem šťouchnul nepozorovaně Ernieho do žeber a pomyslel si: Emeticus!

Ernieho výpad byl impozantní.

OOO

 

Když se Neville konečně vyškrábal otvorem v portrétu do nebelvírské společenské místnosti, byla téměř půlnoc, avšak učinil sotva pár kroků, než se z jednoho z křesel u krbu zvedla malá zrzavá postava a vystřelila za ním. Ginny ho dostihla v plné rychlosti, odrazila se a v omamujícím objetí se mu pověsila okolo krku. „Neville!“

Zaškobrtl zpět a trefil zeď tak silně, až mu to vyrazilo dech, ale ona se okolo něj obmotala jako Ďáblovo osidlo, nohy pevně obtočené okolo jeho pasu, a on si nemohl pomoct, aby se nezachechtal, když vztáhl ruce a pokusil se rozlepit od sebe její dlaně. „Tolik jsem ti chyběl?“

„To sotva, idiote.“ Zahuhlala ta slova do jeho krku, ale úleva v jejím hlase byla stále čitelná. „Bála jsem se o tebe až do morku kostí. Slyšela jsem, co se stalo.“ Hlasitě vzlykla, pak mu položila obě ruce na ramena, seskočila z něj a podržela ho na délku paží, pak se zašklebila. „Hádám, že je to tedy pravda. Smrdíš jako naše spíž vzadu za domem, když se Lee a dvojčata poprvé zmocnila lahve Ohnivé whisky.“

„Jo, je to pravda. Ernie to Snapeovi celkem nandal,“ zazubil se a vychutnával si svou vzpomínku. „Měla jsi vidět ten pohled na jeho tváři, Ginny. Teď už můžu umřít šťastný.“

„Mysleli jsme, že tě to čeká,“ stáhl se její obličej pochmurně a její hlas zjemněl. „Není tu nikdo kromě mě, Neville, nemusíš si hrát na statečného. McGonagallová přinutila každého jít do postele v deset, přesně podle příkazu Carrowových, ale moc dobře ví, že jsem tvůj zástupce, takže mě omylem přehlédla stočenou v tom křesle. Co ti udělali?“

Pokrčil rameny. „Nebylo to tak hrozné, upřímně. Nechali Crabbea a Goyleho vyřádit se na nás s Cruciatem, což samozřejmě nebyla žádná sranda, ale nemyslím si, že je Malfoy instruoval, jak mají sami myslet, a navíc do toho nedali srdce, protože jim to, co Ernie udělal, taky přišlo dost legrační. Mimo tohle...“ zvedl Neville ruku a odškrtl prstem imaginární seznam jejich trestů, „...jsme museli uklidit schody bez použití magie, máme zákazanou Halloweenskou oslavu, všechny hospody v Prasinkách dostanou upozornění, že je nám po zbytek školního roku zakázáno pít, zítra nesmíme do Prasinek, a kromě toho se mimo vyučování my dva s Erniem už nesmíme vídat, což mě ale vzhledem k BA moc netrápí.“

Zdálo se, že o tom Ginny chvíli uvažuje, pak se usmála. „Máš pravdu, to není tak hrozné.“ Praštila ho do žeber a Neville se musel ovládat, aby s sebou neškubnul. Na dívku měla docela slušnou ránu. „To máš za to, jak jsi mě vystrašil!“

„Jestli je tohle za vystrašení,“ zamnul si zasáhnuté místo s výrazem přestíraného utrpení, „už teď soucítím s Harrym, až se vrátí zpět.“

„Jo, no, už jsem se rozhodla, co mu za to udělám,“ přikývla.

„A to bude co?“

„Budu ho líbat, až bude on moct umřít šťastný, a pak ho zabiju.“

„To mi zní jako dobrý plán,“ sundal ze sebe Neville svrchní kabát a pohodil ho na zem, pak se usadil do jednoho z polstrovaných křesel. „Ale z toho, co jsem slyšel, nejsem jediný, kdo se dnes dostal do potíží. Snape se zmínil, že sis dnes taky zařídila zákaz Prasinek, ale neřekl proč.“

„Neudělala jsem nic ani zdaleka tak dramatického jako vy dva,“ rozvalila se hlavou dolů na gauč naproti němu, její bosé nohy se houpaly přes opěrku hlavy. „Vlastně mi nemohli dokázat, že jsem něco udělala špatně, to právě proto jsem dostala ten zákaz.“

„Takže o co šlo?“

„Travers – to je jeden ze smrtijedů – mě na poště přichytil, když jsem si vyzvedávala balíček. Prohledali ho a nenašli nic, co by bylo nelegální. Byla v něm nová šála, balíček domácích kotlíkových koláčků, dopis od mamky a pár kousků spodního prádla... ale byli vážně podezřívaví, protože balíček byl adresovaný Virginii Weasleyové na poštu v Prasinkách,“ vysvětlila Ginny.

Neville se zamračil. „Myslel jsem, že se jmenuješ Ginevra.“

„Taky že ano. Správně odhadl, že to tak bylo adresováno, aby to nedošlo přímo do Bradavic, kde by to doopravdy prohledávali, ale každý v Prasinkách mě už od útlého věku zná jako Ginny, tak mě to nechali vyzvednout... no, na pár minut, než mi to Travers zabavil.“

Převrátila se v křesle a stáhla obličej do opravdu žalostného výrazu, spodní ret se jí začal třást a její velké hnědé oči se zalily slzami. „Ach, prosím, pane, já se tolik omlouvám... Moje mamka si myslí, že už nám nedovolují dostávat další balíčky, a všechno je teď tak hrozivé, mně se po ní tolik stýská... Chtěla jsem jen pár neškodných věciček z domova.“ Zabořila obličej do dlaní a propukla v hlasité, kvílivé vzlyky. Pak vzhlédla, rozesmátá a s očividně suchýma očima. „Fungovalo to jak zaklínadlo. Jakmile skončil s jeho prohledáváním, vrátil mi ten balík zpátky. Dokonce se omluvil. Snape tomu ale samozřejmě nevěřil a zabavil mi ho nadobro, nicméně to, co jsem opravdu potřebovala, jsem si stihla vzít.“

„Což bylo?“ nahnul se Neville dychtivě k ní, pak se odvrátil, když si Ginny sáhla pod tričko od pyžama a vypadalo to, jako by si chystala sundat podprsenku. „Ginny!“

„Čarodějky nechávají osobní věci ostatních na pokoji a kouzelníci by nevěděli, kam se dívat.“ Ještě chvíli se kroutila, pak vytáhla ven dva malé látkové uzlíčky a položila je na nízký stolek před krbem. Když odtáhla ruku, rozbalily se a odhalily značné množství miniaturních, avšak zářivých krabiček a balíčků, ten největší z nich nebyl větší než poštovní známka. Ginny vytáhla svou hůlku a poklepala jí na kupičku. „Engorgio!“

Kupička se ihned zvětšila a pokryla plochu celého stolu, několik balíků, které měly dobrých šedesát centimetrů čtverečních, se převážilo a dopadlo ze stolu na podlahu. Každá z krabic nesla znak Kratochvilných Kouzelnických Kejklí a ona se po nich pyšně rozhlížela. „Peruánský rychlozatmívací prášek, rukavice ‚Přilnou jako přísavky‘, Záškolácké zákusky, Štítové košile ve čtyřech velikostech, dvě sady Požáru De luxe, Děsivé dělobuchy, Hlasměnící hmota, Patentované kouzelné vzdušné zámky, Přenosný portál, Sedativní čajové sady, Střevouzel, Jedlá znamení zla, kódující brky, nápoje lásky jak ve standardním omamujícím složení, tak pro extra silné pobláznění, nezjistitelný inkoust – jo, a nějaké trpaslenčí pamlsky pro Arnolda.“

Neville ze sebe vydal tichý hvizd a pak pobaveně zatřásl hlavou. „Připomeň mi, abych se nikdy nezapletl s tvou rodinou.“

„Myslela bych si,“ zahihňala se, „že to ses naučil už dávno předtím. Ale teď vážně...“ sehnula se a sesbírala popadané krabice na jednu velkou hromadu, „...některé z těhle věciček by nám měly pomoct naplánovat těch posledních pár věcí, se kterými jsme měli při dosavadním plánování naší mise potíže. Hádám, že bude stačit jedna poslední schůzka a budeme připraveni vyrazit, nemyslíš?“

„Pravděpodobně,“ přikývl. „Svolám ji na pondělí a pokud vše půjde podle plánu, měli bychom být připraveni udeřit ve středu.“

„Fajn,“ zatřásla se Ginny. „V tomhle bodě je to čekání skoro horší než myšlenka na plán samotný. Prostě už to chci mít za sebou, chápeš?“

„Do té míry, pokud nic lajdácky neodflákneme,“ upozornil ji.

„Tak by ses měl ujistit, že dává tvůj zapovězený přítel na schůzkách pozor,“ vydala ze sebe vzdech, který byl ve stejné míře naplněný nechutí a vyčerpáním. „Jestli se ještě jednu schůzku budu muset dívat na to, jak si spolu se Susan strkají vzájemně jazyky až do krku, myslím, že to budu já, kdo ho ohodí.“

Neville si skopl boty z nohou a zvedl krabici s rukavicemi ‚Přilnou jako přísavky‘, opatrně ji otočil, aby si mohl přečíst pokyny na její boční straně. Když promluvil, snažil se o co nejnucenější tón. „Plánuje ji požádat o ruku. Pokud řekne ano, udělají to během vánočních prázdnin.“

„COŽE plánuje?“ vystřelila Ginny do vzpřímené pozice a tváře jí zahořely téměř stejnou barvou, jako její vlasy. „Vždyť jsou sotva plnoletí!“

„Já vím,“ pokrčil rameny. „Ale bojí se, že nemají příliš společného času, s tím, co se chystá na konci roku. Řekl mi, že bude radši samozřejmě naživu a dožije se toho, jak jeden z nich změní názor, než aby pak ten přeživší litoval, že k tomu nedošlo. Myslím, že je to důležitá myšlenka.“

Zamračila se. „Ale co jim Carrowovi...“

„Neplánují to Carrowovým říct.“

„Jenomže to si můžou plánovat tak leda do okamžiku, než se zaregistrují na Oddělení pro manželská potvrzení,“ upozornila ho jízlivě.

 Neville jí věnoval nesmělý malý úsměv. „No, to je moment, kdy jsme doufali, že by do toho mohl vstoupit tvůj taťka.“

Ginnin pohled zintenzivnil. „Kdo vy?“

„Já jsem jeho svědek.“

„A ta část,“ překřížila si ruce pevně na hrudi, „kdy se do toho má nějak zaplést taťka?“

„Chtějí, aby to byla skutečná svatba, ale musí to zůstat tajemstvím, takže Ernieho tak nějak napadlo to udělat v mudlovském světě, ale, no... ptal se na to Colina. Jeho máma je moták a jeho táta obyčejný mudla, takže v tom světě vyrostl naprosto a říká, že budou potřebovat nějaký občanův průkaz nebo co.“

„Ale copak nemají své rodné listy a záznamy o registraci hůlky, i přesto, že ještě nemají svou kouzelnickou licenci?“ Ginnin nesouhlasný upřený pohled nahradila zmatenost a Neville rychle zatlačil na pilu, vědom si daného posunu.

„Colin říká, že to je k ničemu. Potřebují mudlovský průkaz a já dokonce ani netuším, jak by něco takového mělo vypadat, ale napadlo nás, že tvůj taťka by se k nějakému mohl případně dostat a, víš co, namnožit je a nějak zaonačit, co by bylo potřeba, abychom na ně dostali jejich jména a datumy narození a druhy jejich hůlek a cokoliv dalšího,“ věnoval jí nadějeplný pohled a s úlevou pozoroval, jak o tom zřejmě začala upřímně uvažovat.

„Mudlovský průkaz nebude obsahovat druh hůlky,“ pronesla nakonec, „ale myslím, že na tom musíš mít prst.“

Neville na ni zůstal civět. „Jako odříznout si ho?“

„Jenom špičku, tu část kůže na bříšku prstu. Ta se zahojí, víš co, jako když se spálíš, udělá se ti puchýř a ta kůže se pak odloupne.“ Zvedla svou vlastní hůlku, vztyčila jeden ze svých prstů a poukázala na bříško prstu. „Jsou u každého jiné, vidíš? Tvoje a moje nemají ty stejné vroubky. Tak se mudlové rozeznávají mezi sebou, když si potřebují být jistí.“

Zíral na svůj vlastní konec prstu, překvapený zjištěním, že se vzor jeho vroubků skutečně dost liší, pak se otřásl. „Pořád si ale myslím, že odříznutí bříška prstu kvůli nějakému průkazu je jak ze středověku.“

„Nesuď. Kromě toho myslím, že je to potřeba udělat jen jednou a pak už se to jen porovnává nebo tak nějak,“ pokrčila Ginny lehce rameny, vzala si z jeho rukou krabici s rukavicemi, položila ji ke zbytku ostatních krabic a poklepala na hromádku hůlkou. „Reducio!“ Hromada se na moment zatřpytila a pak se opět zmenšila tak, aby se velikostně vešla zpátky do dvou čtverečků látky, které Ginny honem zase zauzlovala a zastrčila je za předek svého trička. „No nic, je pozdě. Jakmile budu mít příště příležitost, promluvím si s taťkou o těch mudlovských kartách, ale měli bychom jít do postele dřív, než se sem vrátí McGonagallová a došlápne si na nás.“

Neville přikývl a zvedl se na nohy, posbíral své boty a věnoval jí rychlé objetí druhou rukou. „Tak se uvidíme zítra... jelikož máme oba zákaz. Možná bychom před pondělkem mohli trochu pohnout s domácími úkoly.“

„No jasně, mám jich horu. Jo, a Neville...“ zastavila se ve dveřích dívčích ložnic a ohlédla se přes rameno s úsměvem, který zářil i ve tlumeném světle ohně z krbu.

„Jo?“

„Vyřiď Erniemu, že mu nepomáhám proto, že myslím, že by se měl oženit. Pomáhám mu, protože poblil Snapea.“

 

 

<<< Předchozí      Následující >>>