05. Nebelvírův meč (2/2)

22.11.2016 14:36

„Parvati, ty a Padma budete tady, na konci téhle chodby. Hannah, ty a Susan na druhém konci. Terry, Miku, vy někde uprostřed, přímo pod schody, které vedou nahoru do pracovny.“ Neville se odvrátil od schématu, nakresleného na tabuli, a přejel pohledem po členech BA. „Takže, jde o misi, která je menší než ta minulá, jen čtyři velící členové pro skutečné vloupání dovnitř a vás šest, kterým jsem právě přidělil funkci stráže. Nechci, aby si někdo z ostatních myslel, že byl vynechán, protože ho nemám rád, nebo že by nebyl dost dobrý.“

Zhluboka se nadechl a mávnul rukou směrem k tabuli. „Tohle je nejriskantnější věc, kterou jsme zatím udělali, nebo do závěrečné bitvy uděláme, a Komandanti a já se necítíme oprávněni žádat po komkoliv vzít na sebe dobrovolně takový risk. Co se ostatních týče, byli vybráni na základě dvou kritérií. Jak jste pravděpodobně zaznamenali, zaprvé jsou to všichni sedmáci. Bez urážky, Ginny a Lenka jsou sice obě v šestce, stejně tak Colin, takže očividně věřím i ostatním mimo můj ročník – ale, jak je očividné, tihle tři znají nejvíc kouzel. Za druhé, využíváme týmy tvořené dlouhodobými nejlepšími přáteli a sourozenci. Budou pod Zastíracím kouzlem a použijí Hlasměnící hmotu, ale i tak potřebujeme lidi, kteří dokáží spolupracovat za použití minimální komunikace. Nějaké otázky?“

Levandule zvedla ruku a na tváři se jí rozhostil znepokojený výraz. „Proč jdete všichni čtyři? Pokud vás chytí, ztratíme vás všechny.“

„Každý z nás si vybral svého zástupce. Seamus, Parvati, Hannah a Terry jsou připraveni převzít situaci, pokud se nám něco stane,“ kývnul Neville na čtyři vybrané, kteří se postavili. Seamus se lehce uklonil, avšak všichni ostatní vypadali tou představou lehce zastrašeni. „Co se týká toho, proč jdeme všichni čtyři, vysvětlím to v minutě. Technicky vzato bychom to zvládli i ve dvou, ale moje babička mě naučila, že pokud existuje věc, kterou absolutně potřebuješ, ujisti se, že jí máš víc než jeden kus pro případ, že by se ten první poškodil. Když tedy nemám chodit na testy bez záložního brku, nehodlám tohle absolvovat jen s Ginny. Ernie a Lenka jsou naše záloha.“

Camellia Parkinsonová byla další, kdo zvedl ruku. „Jak se teda dostanete dovnitř?“

„Nejslabším článkem je jejich vnější obrana…“ vykročila Ginny dopředu a postavila se vedle něj, pak poukázala hůlkou na tabuli. Schéma chodby zmizelo a nahradil jej shora nakreslený půdorys ředitelské pracovny, každá věc v místnosti byla jasně označená a neurčitě zářila, vícebarevná místa označovala kouzla, která obklopovala mnohé z těchto věcí. „...protože je to sedm pater nad zemí.“ Camellia vypadala po Ginnině prohlášení výrazně nespokojeně a její nevěřícný pohled se znásobil.

„Kvůli umístění Protivznášejícího kouzla není možné použít košťata, ani nic podobného, a okno je očarované, aby se uzamklo pokaždé, pokud se vnějšku dotkne cokoliv většího než pták,“ poukázala Lenka svým obvyklým nenuceným tónem na fialovou záři, která obklopovala průřez zdí.

Colin se nahnul vpřed, oči mu plály nadšením. „Pták! Vy jste se všichni stali zvěromágy, je to tak?“

Neville se zasmál. „To sotva. Budeme šplhat.“

„Jste magoři!“ vyhrkla ze sebe Romilda a tucet dalších hlav souhlasně přikývlo.

„Pravděpodobně,“ pokrčil rameny Neville, usmál se a sáhl do kapsy, ze které vytáhl pár tenkých černých rukavic, jejichž dlaně byly pokryté malými háčky, které vypadaly jako z bodláku. „Ale máme tu od dvojčat tyhle rukavice ‚Přilnou jako přísavky‘ a na kamenech by se popravdě měly vyskytovat docela dobré úchyty.“

„Ale co to okno? Říkali jste, že je očarované,“ byla Camelliina ruka stále ve vzduchu, dívka zůstávala nepřesvědčena.

„Přenosný portál,“ zvedl Neville ze stolu malou krabičku, otevřel ji a vyndal ven cosi, co vypadalo jako složený čtverec černé látky. Nicméně když s ní zatřásl, stal se z něj asi stopu široký, našedlý, průhledný kruh. Neville jej přiložil ke zdi Komnaty nejvyšší potřeby a látka přilnula, pak se asi čtyřikrát zvětšila a nabídla jim rychlý výhled na chodbu venku, jako kdyby byly do kamene rázem vytesané nové dveře. Nechal tam portál jen pár sekund, pak jej odlepil, a když se látka opět scvrkla, složil ji zpět do krabičky. „Je to vyvinuto pro vnitřní zdi, takže se skrze dvě stopy solidního kamene příliš nezvětší, ale bude minimálně dostatečně velký, aby se holky vmáčkly dovnitř. Díkybohu máme v týmu tyhle dvě malé věci,“ ukázal na Ginny s Lenkou, „ačkoliv v duelu bych se s nimi potkat nechtěl. Můžou zevnitř otevřít okno a pustit dovnitř mě a Ernieho.“

„A pak co?“ S potěšením si všimnul, že Camelliin výraz pochybnosti nahradil pohled vzdáleně ohromené zvědavosti.

„Pak nastane moment, kdy budou dívky potřebovat trochu svalů,“ vykročil dopředu Ernie a protáhl si své silné, svalnaté paže s napůl žertovným úšklebkem. „Vitrína je chráněna proti každému kouzlu v knihách a je asi palec a půl silná, ale hrubou sílou by to jít mělo. Rozbijeme vitrínu, chytneme meč, prohodíme jej oknem a vypadneme odtamtud.“

„Až ji rozbijeme, pravděpodobně se spustí nějaký poplach,“ dodala Lenka, „takže se nebudeme zdržovat šplháním dolů. Použijeme Peříčkové kouzlo a skočíme dolů. Měli bychom se vznášet dolů asi rychlostí pergamenu. Potom budeme mít připravená košťata, kterými se já, Ginny a Neville dostaneme do věží a Ernie se proběhne ke kuchyňským dveřím, kde na něj bude čekat Dobby, aby ho pustil do jejich společenské místnosti. Ernie rovněž předá meč Dobbymu, a ten ho vezme někam, kde se k němu Snape nedostane.“

Pytloun ze sebe dostal dlouhý, uctivý hvizd. „Vy jste mysleli fakt na všechno, lidi.“

„Na všechno ne,“ postavil se Runcorn a rozhlédl se okolo, jako kdyby očekával útok za to, že se vůbec odvážil něco takového říct, pak pokračoval, bradu bojovně vystrčenou. „Co si přesně myslíte, že Snape udělá, když zjistí, že je vitrína rozbitá a meč v ní není? Napíše prohlášení pro Ministerstvo a bude čekat, než se pro jeho výpověď a prozkoumání místa činu dostaví úředníci pro vymáhání kouzelnického práva?“

„Myslíme si, že vybouchne jako nikdy předtím,“ přiznal Neville, „ale když to provedeme správně, bude to jako s těmi letáčky. Nemůže příliš tvrdě zakročit proti celé škole, o nic víc, než když Umbridgeová vyvěsila všechny ty pitomé vyhlášky v pátém ročníku. Ale ty letáčky nás taky poučily, že pokud nepoužijeme hůlky, nemůžou nás vystopovat – pokud nás tedy nechytnou. Všimni si, že jediné kouzlo, které použijeme, bude to peříčkové, a to pouze Ginninou hůlkou – a to není dosvědčující ani omylem.“

Runcorn se posadil zpět a Nevilla celkem dojalo, když zaznamenal, že se zaškaredění na chlapcově tváři pomalu rozplynulo ve vrásky obav. „V tom případě byste raději měli doufat, že se všechno povede.“

Neville si vyměnil pohled se svými komandanty, pak přikývl a v jeho úsměvu nebyla ani stopa po humoru. „Pro dobro nás všech.“

OOO

Třásly se mu ruce. Jestli to bylo ze strachu nebo ze vzrušení, nedokázal Neville říct, ale tak jako tak si na na ně natáhl tenké černé rukavice, které si pevně připnul k zápěstím. Srdce mu zběsile tlouklo a cítil téměř závrať, ale udržoval na tváři výraz kamenného rozhodnutí, vědom si toho, že nemá na výběr nic lepšího. Byl jejich vůdce a ze všech nocí právě dnes tomu titulu musel dostát.

Rozhlédl se okolo a dovolil si ohlédnout se po svých blízkých spolužácích, ze kterých se stali bojovníci. Každý z nich se nyní připravoval. Jen Ginny, Lenka a Ernie vypadali, jako by opravdu byli oblečeni do bitvy, stejně jako on. I přes krutý mráz pozdního října vysvlékli své volné hábity, do kterých by se při lezení mohli více než snadno zamotat, a své uniformy přečarovali na stejný odstín nicneříkající černé jako během jejich první mise, šály připravené k obmotání obličeje a ruce v rukavících. Stráže byli všichni oblečení jako do postele – pyžama, noční košile a župany. Tak by se jim v případě dopadení lépe vysvětlovalo, proč jsou tak pozdě v noci venku z postelí. Kvůli krytí budou navíc zakryti Zastíracím kouzlem. I přesto se nad nimi vznášela aura čehosi těžkého, jako by se u stropu houpalo závaží na ztenčujícím se lanku.

Ginny vybalila obsah malé ledvinky, kterou si umístila okolo pasu, a zkontrolovala a přebalila Přenosný portál, láhev vody, extra pár rukavic a hrst dělobuchů, které se rozhodli vzít s sebou jako rozptylovací prvek pro případ nouze. Už ji to viděl udělat třikrát za sebou, ale nic na to neřekl. Nebyl důvod ptát se proč. Svou vlastní hůlku zkontroloval už minimálně padesátkrát.

Lenka seděla o samotě a psala dopis svému otci, a Nevilla velmi zajímalo, co tak asi může nejzáhadnější z jeho přátel v takovém momentu psát. Dojde až na poslední slova a výsledná ujasnění, nebo půjde jen o nahodilou poznámku, zmíněnou někde mezi stížnostmi na domácí úkoly a vtipnými poznámkami ze školní lavice? P.S. Jen tak mimochodem, tati, dnes v noci podstupuju nevyslovitelné riziko a na švestky Hannah radí Durwidgeův deterent ve spreji.

Michael a Terry si opakovali kouzla a na obličejích měli takové nuceně odhodlané pohledy, o jakých věděl, že brázdí i jeho obličej. Dvojčata Patilova seděla s dlaněmi dotýkajícími se jedna druhé v nehybné meditaci, kterou posilňovaly přirozené spojení mezi sebou v době enormního stresu.

Ernie a Susan se společně přesunuli do vzdálenějšího rohu, ale nevypadalo to, že půjde, jak to prve vypadalo, jen o vášnivou líbačku na poslední chvíli. Susan teď na levé ruce nosila prstýnek. Přitiskla konečky prstů Erniemu na ústa, zatímco on držel její ruku ve své a tiskl ji k sobě tak blízko, jako kdyby se měl každou chvílí někdo pokusit je od sebe odtrhnout. Jeho rty se pohybovaly, šeptal jí něco, vlivem čehož se jí na tvářích zaleskly slzy – nebo je možná měla jeho slova zastavit. Když Ernie nahnul hlavu, Neville zachytil výraz na jeho tváři, a ten odrážel tak intimní výraz lásky a něhy, až se Neville odvrátil a začervenal, téměř jako by je snad nějak hanebně vyrušil.

Jeho oči dál přejížděly místnost a hledaly místo, kam se zaměřit, a dech se mu zatajil, když jeho pohled padl na Hannah. Zírala na mladý pár v rohu a její ramena se třásla, ruce jakoby zuřivě zatnuté v pěst, ale její tvář nezračila nic než čistou bolest. Nejdřív jej to zmátlo, ale pak si uvědomil, že ji se Susan spároval kvůli blízkosti jejich přátelství, a tak mu došlo, že se i ona musí stejně intenzivně jako druhá dívka bát o Ernieho bezpečí. Bez přemýšlení se vydal za ní a vztáhl ruku, aby se dotkl jejího ramene. „Hannah?“

Vyskočila a prudce vydechla, a když se otočila k němu, skrze její velké zelené oči přeběhla nedefinovatelná emoce, než z nich nadobro vytlačila veškerý výraz. „Ano?“ Její hlas zněl ploše, nečitelně.

„Přísahám, že udělám vše, co budu moct, abych se ujistil, že bude v pořádku,“ stiskl jí rameno a pokusil se naplnit svůj hlas jistotou, která by zmírnila její obavy, ale ona odvrátila zrak a její tělo pod jeho rukou na moment zkamenělo, než ho ze sebe setřásla.

„Co? Ach. Jo,“ zůstal Hannin tón ztuhlý a plochý, a on nemohl přijít na to, co víc říct. Ticho viselo nepříjemně mezi nimi a on pomalu vrátil ruku ke svému boku beze snahy držet ji dále na jejím rameni, ale ani s nijak velkou chutí se od ní odtáhnout. Nadechl se a zoufale hledal něco, co by mohl říct, jenže se mu hlas zadrhl tak hluboko v krku, že nedokázal vyslovit ani slovo.

Právě v ten moment, kdy na ni jen tak bezmocně zíral, si Neville uvědomil, že měla na sobě tu stejnou noční košili jako v den, kdy ji Snape držel jako zajatce ve Velké síni. Byla volná a bílá, okolo krku ozdobená malými kytičkami, a jemu se do tváře navzdory ponurosti vzpomínky na události, které následovaly poté, co ji v téhle košili naposled viděl, vloudil úsměv. Bylo na ní cosi nadpozemsky ženského, nikoliv holčičího nebo nevinného, ačkoliv by právem být mělo. „Kdybys měla rozpuštěné vlasy, vypadala bys jako anděl bez křídel.“

Okamžitě se začervenala a pohlédla na podlahu a Neville si šokovaně uvědomil, že už podruhé za velmi krátkou dobu mu z úst unikla slova, o kterých si myslel, že zůstanou jen v jeho hlavě. „Já... já se... omlouvám se,“ zakoktal.

„To je v pořádku,“ neopustily Hanniny oči podlahu, ale vztáhla obě ruce vzhůru a stáhla si z vlasů dvě mašle, které je držely učesané v copech. Pak zatřásla hlavou a její dlouhé vlny se volně rozprostřely na jejích ramenou. Nastala dlouhá pauza a pak, zjevně v rozpacích, zamumlala: „Jsou tak husté, že je svázané nosím prostě pořád. Nevěděla jsem, že se ti líbí, když je mám rozpuštěné.“

„O nic moc nejde, vážně.“ Nechápal, proč mu srdce najednou tak silně bije, proč mu připadá, jako by z místnosti někdo vysál všechen vzduch. Neville nic takového nikdy předtím necítil a teď, s misí na spadnutí, nebyl čas na bláznění, chtivost a potřebu něčeho, o čem ani doposavad netušil, že existuje, a díky čemuž se mu začal formovat slušný knedlík v krku. „Sluší ti to tak jako tak.“

Slabě zalapala po dechu, téměř jako by jí ublížil, a jemu se rázem udělalo špatně. Nějak to zblbnul, řekl něco pitomého a teď se jejich přátelství rozpadne, a nejen to, ale ona už nikdy... ale ona přece ani v minulosti... a on ani nevěděl co, vážně...

Velké odbíjecí hodiny v rohu místnosti začaly vyzvánět, celá místnost se dala do pohybu a na každém kroku se objevila hůlka v pohotovosti. Ozval se výkřik, objevil se gejzír světla a hodiny se s ohromným zařinčením, které otřáslo zdmi Komnaty, rozletěly na tisíce malých kousíčků ještě předtím, než doznělo první odbití. Všechny pohledy se stočily k Ginny, která byla naježená jak kočka, stála na špičkách nohou, s obličejem bílým jak křída a hůlku stále v pozici, ze které vyslala kletbu. „To“, zalapala po dechu, „mě tak hrozně vyděsilo!“

Nastalo dlouhé ticho, které pak prolomil Michael hlasem poněkud vyšším než obvykle, navzdory své očividné snaze jej udržet nenucený. „Terry, poznamenej si: nikdy nevylekat Weasleyovou.“

„Takže,“ nadechl se Neville zhluboka a až příliš rychle vyrazil do čela místnosti, kde se všichni shromáždili. „To tedy znamená, že je jedenáct a je čas dát se do pohybu. Jsou všichni připravení?“

Devět hlav v odpovědi přikývlo a on vytáhl svou hůlku a poslal směrem ke stropu ten všem již dobře známý proud stříbrných jisker, přičemž si přál, aby jeho hlas zůstal silný, aby se nezlomil a netřásl, když oznamoval začátek mise.

„Brumbálova armáda!“

OOO

„Nakonec... si nemyslím... že to byl zas... až tak dobrý... nápad,“ Lenčin hlas zněl nenuceně jako vždycky, a to dokonce i když lapala po dechu, každý výdech se v chladné noci zformoval do obláčku páry.

Neville se nemohl neusmát, ačkoliv sám dýchal dost přerývaně a modlil se, aby jeho ramena a nohy konečně přešly z fáze spalující bolesti do fáze otupělosti. Pot na odhalené kůži jeho očí a za krkem jej studil natolik, že ho upřímně začalo zajímat, jestli už se mu tam snad netvoří rampouchy. „Jako vždycky, Lenko, máš... neuvěřitelný talent... konstatovat to, co je zcela zjevné.“

Šplhání po zdi hradu bylo ve skutečnosti mnohem náročnější, než si představovali. Hrubě opracované kameny, které jim připadaly jako dostatečně vhodný prostředek pro vytvoření úchytů, se nakonec ukázaly jako pěkně zrádná sbírka nenápadných kluzkých ploch v různých úhlech; ne nahnutých tolik, aby se za ně dalo chytit, ale dostatečně na to, aby po nich noha o pár palců sklouzla, což jejich úchyt činilo značně nejistý. Zároveň se na stěně skýtalo nepřeberné množství lišejníků, mechů a hlenek, které klouzaly při každé příležitosti, a po hodině a půl usilovného snažení se dostali pouze k šestému patru, nabrali pětačtyřicetiminutové zpoždění a dostali se nebezpečně blízko vyčerpání. Pronikavý chlad jim už tak otupělé prsty umrtvoval ještě víc.

Párkrát jen o vlásek unikli pádu a Neville se rozhodl, že dvojčatům pošle děkovný dopis obřích rozměrů. Byl si vědom, že jenom díky jejich rukavicím bylo jejich lezení nahoru vůbec možné a že mu už minimálně třikrát zachránily život, když se přichytily na stěnu, jako by k ní byly přilepené, a pak se ve správném momentu znovu uvolnily jen pouhou silou vůle. Na moment se zastavil, a zatímco se pokusil otřít si pot z očí o rameno, pohlédl napravo o pár stop níže na druhou drobnou postavu. „Všechno v pořádku?“

Ginniny oči na něj vzdorovitě pohlédly, ale i tak zpozoroval ve vráskách mezi jejím zrzavým obočím bolest a vyčerpání. „Jsem v pohodě. Ten hrad je skvorejšoksichtý zježibabysyn... ale jinak jsem v pohodě.“

„Už to není daleko, děcka. Patnáct stop a jsme v příjemné, vyhřáté, útulné pracovničce. Zajímalo by mě, jestli ji Snape přezdobil? Umbridgeová měla tu odpudivou slabost pro chlupatá koťátka a všeobecnou načančanost, ale, nevím, u něho odhaduju spíš oblibu v nakládaných studentech v zavařovacích sklenicích, ačkoliv na stole by možná mohl mít půvabně zarámovanou podepsanou fotku Vy-víte-koho,“ ozvala se Ernieho slova s oblbující lehkostí a Neville se pokusil potlačit velmi nevelitelský záchvěv nelibosti. Bylo mu jasné, že se jeho druh nevytahuje naschvál, ale bylo očividné, že jeho sil se jejich šplh zatím sotva dotkl.

Neville stiskl zuby k sobě, zavřel oči a přinutil se vzpomenout si na křik Parvati a Lenky, na nezdravý pohled Dennise Creeveyho, na Snapeův úlisný triumfální obličej, na krev stékající po Ernieho ramenech, na hrůzu v očích Hannah a na potrhané zbytky Seamusových rtů. Bolest otupěla, zahnaná zpět jeho hněvem, a rozhodnost a touha udeřit zpět zatlačila do ústraní i chlad a únavu. Ramena se mu napnula a on vztáhl ruku, chytil se parapetu, který odděloval sedmé patro od šestého a vytáhl se nahoru.

Nehybný noční vzduch prořízlo hlasité křup, které přišlo zčistajasna jako blesk.

Neville na moment ztuhnul s naprostou jistotou, že se nedaleko nich někdo přemístil, ale v téměř té samé vteřině ho dosáhlo poznání, co to bylo doopravdy. Rozpadající se kámen.

„Nehýbejte se, ani jeden z vás,“ Ginnin hlas se napjal hrůzou. „Nechte mě sáhnout pro hůlku. Spravím to.“

Poslechl a zůstal perfektně nehybný, neodvažující se ani nadechnout. Pár stop po jeho pravé straně, ne však déle nad ním, ale přímo pod ním, se ozval Ernieho hlas. Nebylo to varování, prosba, dokonce ani výkřik ze strachu. Namísto toho to znělo skoro jako modlitba, zašeptaná tak tiše, že kdyby byl o stopu výš, neslyšel by vůbec nic. „Promiň, lásko…“

Ozvalo se další křupnutí, tentokrát ne tak hlasité, ale dvakrát tak zlověstné, a parapet to nevydržel. Kombinace váhy dvou mladých mužů byla na starý kámen až příliš. Roztříštil se pod jejich nohama a poslal je nemilosrdně do prázdnoty noci.

„Microgravitas!“ vystřelila po nich Lenka kouzlo svou vlastní hůlkou, doposud zastrčenou za uchem, a paprsek Nevilla minul jen o pár palců. Otočil se ve vzduchu a mával kolem sebe jako slepý, jeho panikařící instinkt vymazal všechny vzpomínky jak z technických, tak silových tréninků.

Najednou se prudkým škubnutím zastavil tak neočekávaně, až měl pocit, že se mu paže v rameni utrhla. To ta rukavice. Přichytila se k okenní římse třicet stop pod místem, ze kterého spadnul, a tak nyní visel tři patra nad zemí a sledoval, jak se Ernie jemně snáší k zemi. Oddechnul si, že Lenčino kouzlo trefilo alespoň jednoho z nich. Rukavice začínala pomalu klouzat, hrozilo, že se mu ruka v rameni opravdu utrhne, a proto rychle vymrštil i druhou ruku a přichytil ji vedle té druhé. Pak zabral, až se jeho nohy ocitly na římse nižšího patra. Parapet vypadal nevypočitatelně, ale poskytl mu moment, aby si zamnul rozbolavělé rameno a zjistil, že vyvázl bez vážnějších zranění. Vzhlédl a zaslechl, jak na něj Ginny seshora syčí: „Zůstaň tam, už jdeme!“

„Ne!“ zavolal Neville ihned zpátky a posunky ukazoval oběma dívkám, aby se přestaly spouštět dolů. „Pokračujte, odpočiňte si na římse sedmého patra – jen ji nejdřív zpevněte – a počkejte na mě. Hned tam budu zpátky.“

„Já taky.“ Ernie se dole na trávě zvedl na nohy, obě ruce položil na zeď a začal hledat první úchyt.

„Jsi mimo hru, Ernie,“ pohlédl Neville dolů a zavrtěl hlavou na přítele. „Už tak jsme daleko za naším časovým plánem. Nemůžeme čekat, než znovu vylezeš přes třicet stop. Je mi líto, ale to je důvod, proč jsme tu byli dva. Přeruš akci a vrať se zpět. To je rozkaz, Komandante.“

Bylo bolestivé sledovat, jak Ernieho přirozeně dobrosrdečný výraz převážila bitevní loajalita a vojenská rozpolcenost, ale ty se nakonec rozptýlily do stoické rezignace a on suše přikývl. „Ano, pane.“

Neville využil jen další vteřinu k tomu, aby sledoval, jak se Ernie otočil a zmizel v kuchyňských dveřích. Pak se podíval zpět nahoru k nekonečně se tyčící mase kamenů, která jej znovu oddělovala od okna v sedmém patře. Byla jen jedna cesta, jak to zvládout, a to bylo, jak říkávala jeho babička, to prostě udělat.

Začal šplhat, kameny pod jeho rukavicemi byly tvrdé a drsné a jeho rameno bolelo... pulsovalo... tepalo. Studený vzduch a kámen na kůži. Zeď proti jeho tělu. Zeď. Ta zatracená kamenná zeď. Bolelo to. Tepalo to a pálilo a on byl zpět v řetězech na zdi.

Oříškové oči, které se vpíjely do jeho, nevyslovená přísaha, že nebude křičet, nebude prosit, nebude žádat o milost, protože to by to všechno učinilo ještě horší. Žádná milost by nepřišla, věděli to. Žádné slitování, jen další švihnutí biče, znovu a znovu, prohlubující se rány, které už byly dávno otevřené, kůže dávno poničená, rozšklebená a krvácející. Nadskakoval nad každým dalším švihnutím, neschopný se zadržet, i přesto, že mu tím pouta rozdrásala zápěstí, škubal nohama, dokud se mu netřásly, sotva schopné jej udržet, ale o to se postaraly řetězy. Držely jej připoutaného k té nelítostné zdi, která s každým pohybem drásala jeho obličej a hruď.

A pak hodiny a dny, křeče, které sužovaly jeho svaly, ta ohlušující agónie věčně napnutých a zmučených končetin, to pálení, to odporné pálení jeho zad a ty všudypřítomné oči, sdílení bolesti a učinění jí snesitelnou tím, že ten druhý věděl, znal tu bolest, a taky hlad a žízeň, které nakonec umlkly, protože tě přestaly zajímat. Vše, co jsi věděl, bylo, že musíš vydržet, pověšený na zdi, a po chvíli tě už nezajímalo ani to, skutečnost přehlušily staré vzpomínky a realita sama se roztříštila, a ty ses nezajímal, protože tak to zkrátka bylo. Bolest, otupělost a pálení, prázdnota a dávení a nevydej ze sebe ani hlásku, protože není co říct, alespoň ne nic, na čem by záleželo. Není nutné nic říkat, protože je tady někdo, kdo to ví, ví, jaké to je, olizovat svou vlastní krev, která ti stéká po zápěstích, protože je to tekutina, a pak se dávit, protože tvoje tělo ze všeho mučení už ztratilo kontrolu a odmítá to, co tak zoufale potřebuje.

Byla tu jen bolest a ty oči a ta zeď, pořád ta zeď, kámen proti kůži, pulsující rameno, rozbolavělé končetiny, svaly v křeči... a pak se najednou objevila ruka. Dívčí ruka, jemná, a přesto silná, sevřela se okolo Nevillova zápěstí a on se náhle ocitl zpátky na jiné zdi. Lenka se po něm natahovala a už tam byl, zvládl to. Byli sedm poschodí nad zemí, zvenčí okna vedoucího do pracovny. Vzepřel se do sedu na čerstvě spravené římse, lapal po dechu a třásl se vyčerpáním a bolestí v každém svalu, který v těle měl.

Jeho hlava se vznášela a Neville se přinutil udržet otevřené oči. Nepamatoval si sice druhý šplh, ale byl tam a přinutil se dostatečně si to uvědomit. Studený pot mu prosákl celou uniformou, kterou měl na sobě přilepenou jako druhou kůži, ale byl tu chlad pozdního října a on měl misi. Oni měli misi a on je nemohl zklamat.

„Žízeň,“ Nevillův hlas byl hrubý a jeho zajímalo, jestli holky dokázaly uhodnout, co se stalo - vážně si nebyl jistý – ale když mu Ginny podávala z batohu lahev s vodou, v jejích očích se nejevily žádné známky podezření, že by ztratil vědomí. Zdlouhavě se napil, pak lahev podal zpět a vděčně pocítil, jak jeho žízeň zcela normálně ustupuje.

„Měli bychom se dát do pohybu. Jsou skoro dvě,“ prohlásila Ginny nervózně. „Jsi... myslíš, že jsi připravený?“

Přikývl a přinutil se znovu se postavit. „Připrav Portál a já ti pomůžu skrz něj.“

Ginny sáhla do batohu a vytáhla z něj tenoučké kolo, pak se zhluboka nadechla a přichytila jej k lišejníkem prorostlému kameni. Látka se zachvěla, jako by s něčím bojovala, pak se pomalu o pár centimetrů roztáhla a s posledním zachvěním zůstala nehybná. Výsledná díra – nebo spíš tunel – byl jen asi osmnáct palců široký, ale odkrýval jim celý průřez skrze silnou zeď a vypouštěl do noci vlnu teplého vzduchu, který voněl po svíčkách a hořícím dřevu.

Ginny se protáhla první a zavrtěla se, když se snažila vmanévrovat svá ramena skrze úzkou průrvu jako had v okapu. Uprostřed se zastavila a na jedno zabušení srdce si Neville myslel, že se snad zasekla. Pak zmizel její pas, nakonec dovnitř lehce vklouzly její nohy a bylo to. Neville si zhluboka úlevně oddechl a zamlžil svým dechem vzduch okolo nich, zatímco Ginny vyskočila na druhé straně okna na nohy a vesele jim zlehka zamávala. Její hlas skrze Portál podivně rezonoval. „Jednoduché jako facka.“

Lenka se začala hrnout směrem k Portálu, ale sotva se rukama opřela po stranách jeho otvoru, otevřelo se okno a Ginny se nahnula ven a podepřela si rukama bradu, jako by se jednalo leda tak o její pokoj v Doupěti. „Víte, že oba můžete jít tudy?“

Usmál se a připadal si báječně. Odlepil Portál od zdi, pomohl Lence do okna a o moment později ji následoval a sám prolezl dovnitř. Hladce přistál uvnitř a okno za sebou zavřel.

Neville vlastně nikdy dřív v ředitelově pracovně nebyl. Byla to velká, perfektně kulatá místnost, jejíž zdi téměř zcela zakrývaly portréty. Čarodějky a kouzelníci v různých prapodivných oděvech, od staromódních po přesvědčivě starobylé, podřimovali ve svých rámech, zatímco po celé místnosti byly rozmístěny tucty mrňavých stolečků s umně vyřezávanýma nohama, na nichž tiše vrněly křehké stříbřité přístroje a otáčely se, některé vydávaly v pravidelných intervalech obláčky nasládle vonící páry. A přímo nad masivním dřevěným stolem, hned za křeslem, patřil největší z obrazů...

„Brumbál!“ téměř vykřikla Ginny a tryskem se rozběhla ke stolu, přes který se nahnula, zatímco se několik portrétů znepokojeně probudilo. Lenka se otočila na patě a seslala Tišící kouzlo ještě předtím, než se ozvalo jediné ospalé zívnutí. Portréty vypadaly ohromně dotčeně a dopáleně hrozily jejich směrem svými holemi a v jednom případě dokonce sluchadlem. Jejich milovaný starý ředitel se ve svém rámu posadil, kalně zamrkal a upravil si půlměsícové brýle, které mu šikmo seděly na zahnutém nose. Pohlédl na ně svým známým jasně modrým pohledem a zvedl obočí, jako by mu maximálně nabízeli nečekanou krabici s cukrovím a ne se vloupali dovnitř ve dvě hodiny ráno.

„Dobrá nebesa,“ pohlédl na každého zvlášť. „Slečna Weasleyová, slečna Láskorádová... a, bože můj, je tohle mladý Neville Longbottom?“

Bez ohledu na cokoliv jiného kromě vyhlídky na možnost popovídat si s profesorem, kterého tak zoufale postrádali, si Neville odmotal šálu z obličeje a horlivě přikývl. „Ano, pane profesore, jsem to já! Já... my... chci říct, držíme se, pane profesore. Harry musel odejít... no, kamkoliv jste ho poslal, předpokládám, a Ron s Hermionou také, ale my jim vaši školu nenecháme!“

„A tak jste se sem vloupali v tuto ranní dobu, jen abyste mi to oznámili?“ Zněl značně pobaveně a Neville se začervenal.

„Hm... no, vlastně jsme sem pro Harryho přišli odnést Nebelvírův meč. Asi byste nám s tím nebyl schopný pomoci, že ne?“ zeptal se s nadějí.

„Je to od vás velmi ambiciózní a neobyčejně chytré, pokud jste přišli na to, k čemu jej potřebuje, avšak přesto, nemohu vám pomoci. Jsem pouze portrét, a toto,“ vytáhl z jednoho dlouhého, plandajícího rukávu svou hůlku, „je sice trochu více než obyčejný tah štětcem, ale o něco míň než hůlka, bez ohledu na to, čemu si lidé přejí věřit.“ Na jeho tónu bylo něco podivného, ale Neville často slýchal Harryho mluvit o Brumbálových sděleních v hádankách. Nyní začínal chápat, co tím druhý chlapec myslel.

„Jak jej dostaneme ven z té vitríny?“ dotázala se Lenka. „Náš původní plán byl ji roztříštit.“

„To vám bohatě postačí, ačkoliv, oceňoval bych slovíčko se slečnou Weasleyovou, zatímco se budete věnovat vitríně,“ ukázal na Ginny, a ta se protáhla okolo stolu a zastavila přímo vedle velkého křesla s vysokou opěrkou, ale Brumbál ji přivolal ještě blíže, dokud opravdu nebyla pouhé palce od portrétu.

Neville si zoufale přál vědět, co jí to tam Brumbál šeptá, vzhledem k obrovské škále emocí, která se jí prohnala obličejem. Věděl však, že jde zcela určitě o soukromé záležitosti, které si zasloužila vědět jako Harryho přítelkyně a Ronova sestra. Jelikož nebyl ani jedno z toho, neměl žádné právo do toho šťourat. Mimo to, jak Brumbál podotkl, byli tu z úplně jiného důvodu. Rozhlédl se kolem, vzal do ruky těžký železný pohrabáč z krbu a přeměřil si očima skleněnou vitrínu na mramorovém podstavci vedle stolu.

Meč byl podstatně větší, než si Neville původně myslel. Nikdy předtím jej neviděl, a z nějakého důvodu jej jeho mysl vždycky vykreslovala jako perfektně padnoucí do statečných rukou dvanáctiletého kluka, maximálně však jako nějakou dlouhou dýku. Tohle byl však skutečný středověký meč s širokou čepelí, bezmála stejně dlouhý jako dvanáctiletý kluk, s překrásně opracovaným jílcem ozdobeným několika velkými rubíny a jménem Godric Nebelvír vyrytém do samotného ostří meče. Stál tam za tlustým sklem dokonale vyvážený na špičce, bez stojanu či další podpory, a čekal na ně.

Neville sevřel prsty okolo držadla pohrabáče, zhluboka se nadechl a zapřel se do podlahy, pak si vybral místo uprostřed, kde si myslel, že bude vitrína křehčí než v rozích. Předtím byl zvědavý, jestli toho bude schopný, ale teplo uvnitř místnosti, pevná půda pod nohama a radost, že znovu spatřil Brumbála – dokonce i jenom jako obraz – bylo dost na to, aby ho to nabilo živoucí novou silou.

Máchl pohrabáčem, a když zarazil železný bodec do vitríny, pootočil se, aby dal do rány celou svou váhu. Z místa, které trefil, se rozběhla pavučina prasklin, bodec se rázem ocitl hluboko v povrchu, který se předtím blyštil, a Neville jej vytrhl a udeřil ještě několikrát, dokud nebyl celý povrch vitríny posetý stříbřitými liniemi a třemi hlubokými dírami, které prošly skrz. Odložil pohrabáč, sklonil hlavu a prudce narazil ramenem do oslabeného skla, které téměř explodovalo a roztříštilo se v blyštivou kupu střepů, které pokryly podlahu. Lenka se naklonila, aby zachytila meč, než, zbaven své magické podpory, spadnul, ale než se mohla znovu pohnout, stalo se to. Neozval se žádný poplach, jak předpokládali, ale ženský hlas, chladný a melodický, avšak naprosto neznámý, zahřměl ze samotných zdí. „Ty jsa nehoden.“ Lenka vydala bolestivé vyjeknutí, upustila meč a odtáhla ruce, jako kdyby se spálila.

„Jen Nebelvír!“ zaječela Giny, vyběhla tryskem okolo rohu stolu a Neville přikývl, ohnul se a chytil těžký jílec, pak se otočil jako na obratníku směrem k oknu a vymrštil meč jako oštěp směrem k otvoru.

Odrazil se. Okno zmizelo a hrubě osekané stěny byly najednou hladké a beztvaré jako sklo. Stolky, portréty a přístroje, všechno zmizelo. Pracovna už tu nadále nebyla a oni byli uvězněni v místnosti, která byla stejně prázdná a leskle černá jako Oddělení záhad, jen dveře vedoucí ke schodišti tu stále zbývaly. Je po všem, uvědomil si Neville s mdlým, vyčerpaným pocitem, ale oni to nesměli vzdát. Zvedl meč z lesklé země a mávnul rukou ke dveřím. „Běžte!“

Jenže když otevřeli dveře, zjistili, že schody se rovněž změnily. Schodišťová šachta byla stále úzká a kulatá, ale to, co kdysi bývalo točitým schodištěm, se nyní proměnilo v tisíce kamenných rukou, které kroutily a otáčely jako živé sochy. Ginny couvla, ale Neville sklonil hlavu a skočil přímo doprostřed, kde začal okamžitě dupat a kopat do prstů, které chňapaly po jeho nohách. „Pojďte, je to jediná cesta ven!“

Bylo příliš pozdě uvažovat o vynechání hůlek a on vytáhl svou hůlku, přehodil si meč do levé ruky a sesílal na kamenné ruce jednu kletbu za druhou. Na chvíli se zdálo, že to funguje. Prsty odletěly z rukou a bláznivě se při letu vzduchem točily. Ruce se scvrkly, stáhly, zamrzly a točily se, když se k jeho dávce kouzel přidaly obě dívky. Jenže pak se začaly ruce nořit i ze zdí, prodlužovaly se a za každou, kterou zastavili nebo zničili, jako by se z toho samého místa namísto ní vyrojilo deset dalších.

Jejich prsty za něj tahaly ze všech směrů, zatímco se otáčel, cítil, jak mu trhají chomáče vlasů a rvou na něm oblečení, zatímco se vzduch plnil horkem z vysílání jednoho kouzla za druhým. Pak Ginny zakřičela a on si všiml, že ji ruce dostaly a držely ji v sevření, které se změnilo zpět na nehybný kámen, desítky prstů ji bezmocně přišpendlily ke zdi.

Otočil se, ale ten moment ho stál drahocenný čas a ruce jej už dostaly taky, obtáčely se mu okolo chodidel, nohou, šplhaly mu přes záda a chytaly víc a víc chomáčů jeho vlasů, dokud mu z prstů nevyrvaly jeho hůlku, pak pohltily každý jeho centimetr, dokonce se obmotaly i okolo čepele meče.

Lenka vydržela pouhé vteřiny déle, nejlehčí a nejrychlejší z nich tří střílela kletby v několika jazycích, ale ruce jí uvěznily nohy, a pak už rovněž nebyla nic jiného než zajatec těch divných rukou.

Někde pod nimi probíhala bitva, náznakem ji zaslechl přes svůj vlastní tlukot srdce a to hrozivé skřípání a drásání kroutících se kamenných prstů. Hlasy změněné Hlasměnící hmotou vykřikovaly kouzla, která nedokázal zařadit. Ozývaly se výbuchy a skřeky, jak kouzla dopadala a odrážela se, a další hlasy, vzdálené, ale hrozivě důvěrné. Zmítal se v sevření rukou usilovněji než předtím, galeon v jeho kapse přímo hořel jako zbytečné varování vypalující mu díru do stehna, ale ruce se odmítaly vzdát.

Vší silou cukl hlavou do strany a zalapal po dechu, když přišel o další chomáč vlasů. „Přicházejí!“

Ginny se nějak podařilo nechat si hůlku a teď ji protočila v prstech, zápěstí stále v sevření kamenných rukou, zamezujících jí jakoukoliv další volnost. I tak se jí však podařilo nejprve použít kouzlo na sebe a pak jej po zdi poslala směrem ke svým dvěma spoluzajatcům: „Zastři!“

Prohnalo se skrze něj zašimrání a pak se dostavil pocit, jako kdyby ho do hrudníku zasáhlo vajíčko, chladné, skoro mokré čůrky se mu rozbíhaly po celém těle z místa, kam ho kouzlo zasáhlo, přitom sledoval, jak Lenka s Ginny mizí, skoro jako kdyby přes ně někdo vylil kýbl s barvou. Jejich bledé tváře a černé obleky najednou barvou i texturou bezchybně ladily s očarovanýma rukama.

Dole se otevřely dveře a v řádu sekund se okolo nich prohnala postava v černém hábitu, hůlku držela rozsvícenou před sebou. Kamenné ruce tentokrát neútočily, ale propletly prsty a vytvořily mu stejně pevné a přátelské schodiště, jako tu vždycky bylo. Snape se prosmýkl do prázdné pracovny, a zatímco se otáčel a rozhlížel po prázdné místnosti, jeho černé oči se zúžily. Pak se s chladným pohledem predátora na svém nažloutlém obličeji otočil zpět ke schodům.

Neville se neodvážil pohnout. Zadržoval dech a tiskl se co nejhlouběji do zdi a do rukou, poddajně, s posledními, bláznivými zbytky naděje, že by je Snape mohl přehlédnout, že by si mohl myslet, že utekli, že by tu mohl zbývat jakýkoliv zbyteček šance na únik. Jenže Zastírací kouzlo je nemohlo ochránit před faktem, že ruce propletením svých prstů a dlaní po celé délce schodiště vytvořily perfektně rovnou plochu, až na tři místa, kde se zformovaly do vypouklin, zadržujících a poutajících své neviditelné oběti.

Snape se rozehnal vpřed, na tváři se mu zablýskl výraz hrozivého triumfu, odrážejícího se v jeho chladném, krutém úsměvu, zatímco švihnul hůlkou. Zdálo se, jako by se přes Nevilla rozlilo něco horkého, společně se stejně šimravým pocitem, jaký zažil před krátkým momentem. Věděl, že kouzlo zmizelo. Snape se nahnul blíž, jeho kyselý dech se dotkl Nevillova obličeje, když mu vysmekl meč z jeho bezmocného sevření. „Myslím, že tohle je moje. A vy také.“

 

 

<<< Předchozí        Následující >>>