05. Vánoce
A pak to začalo. Nádherný a pestrý svět kouzel a zázraků otevíral Elis svou náruč dokořán. S každým novým kouzlem, s každou novou informací narůstalo Elisino štěstí. Opět se jí vrátil úsměv a radost. A šlo to rychle. Pro Billa až neuvěřitelně rychle. Za měsíc Elis ovládla učivo prvního ročníku. V listopadu se dostala na úroveň studentů 4.ročníku. Nové informace přímo hltala a nedopřála si ani jedinou přestávku. Neustále dřela. Bill se její horlivé snaze usmíval a dělal co mohl, aby jí byl dobrým učitelem. Za ty tři měsíce se z nich stali skvělí přátelé.
Pomalu, ale jistě se blížily Vánoce. Elis společně s Weasleyovými seděla jako každý večer u hořícího krbu.
„Kde vlastně budeme letos slavit Vánoce?“ zeptal se Bill.
„Přece v novém Štábu,“ odpověděl pan Weasley, „přijdou tam všichni. Celý Řád i děcka ze školy.“ Elis s nadějí vzhlédla:
„I Harry?“ Pan Weasley se na ni pátravě zadíval.
„Ano i Harry. Ale Elis, je mi to moc líto, ale Brumbál pořád ještě nedovolil tvoje odhalení.“
„Ano, já vím,“ přisvědčila horlivě Elis, „jen se těším, až ho poznám, to je vše.“
Na Štědrý den ráno se Elis probudila s hřejivým pocitem v srdci. Konečně zažije krásné Vánoce. Pan a paní Weasleyovi odjeli do Štábu už před týdnem, aby nachystali vše potřebné. Ona se tam měla s Billem přemístit až dnes. Přemisťování trénovala celý prosinec a konečně ho zvládla natolik, že byla schopná se přemístit bez jakékoliv cizí pomoci…
Přemístili se do tmavého průjezdu, který sousedil se Štábem. Uvnitř bylo rušno. Paní Weasleyová udílela pokyny a několik mladých kouzelníků podle nich zdobilo celý dům. Pozdravili se a Bill se právě chystal Elis představit, když se ze schodů přihnal Harry s velkou krabicí a křikem:
„Našel jsem ji, našel jsem ji, byla…“ V tom se však zarazil, když stanul Elis tváří v tvář. Zůstal jako solný sloup. Tak ji potkává zase. Kdo jen to je a odkud ji zná?
V tom však přispěchal na pomoc Bill a představil je.
„Tohle je Elizabeth,“ řekl všem a pak jí postupně představoval jednoho po druhém. Elis všechny znala z Billova vyprávění a s úsměvem přijímala jejich nabízené ruce. U Harryho se na okamžik pozastavila a zadívala se mu hluboko do očí. Viděla v nich ty svoje. V tu chvíli zoufale zatoužila, aby Harry věděl, kdo doopravdy je. To se však zatím nemohlo stát a Elis násilím sklopila zrak…
Vánoční tabule byla překrásná. Paní Weasleyová opět předvedla, že je mistrovskou kuchařkou, protože jídlo bylo opravdu lahodné. Potom přišli na řadu dárky. Elis jich nedostala mnoho, protože o ní věděl jen málokdo, ale pro ni bylo stejně nejlepším dárkem to krásné rodinné prostředí. Ta úžasná atmosféra, jakou ještě nikdy předtím nezažila.
Přesto měla z dárků od Billa a od Weasleyových obrovskou radost.
Zbýval jí ještě jeden dárek. Byla to tenká obálka – od Brumbála. Na ní stál nápis: OTEVŘÍT V SOUKROMÍ! Elis nenápadně poodstoupila od ostatních a zvědavě otevřela obálku. Byla v ní fotografie. Na ní stáli před velkým domem dva mladí lidé, muž a žena. Žena se zrzavými vlasy držela v náručí malou holčičku. Elis rychle zamrkala, ale nedokázala zabránit slzám, které jí vytryskly z očí. Poprvé v životě pohlédla do tváře svých rodičů.
Zezadu k ní přistoupil Bill a tiše se zeptal:
„Elis, jsi v pořádku?“ Jenom přikývla. Bill se podíval na fotku, kterou držela chvějící se rukou a objal ji. Elis se už neubránila a v Billově náruči propukla v pláč. Ostatní se na ni překvapeně a nechápavě podívali, jen paní Weasleyová soucitně přikývla…
Po vánoční večeři seděli Ron, Harry a Hermiona na postelích a debatovali:
„Určitě, vím to, určitě ji odněkud znám. Je mi tak hrozně povědomá,“ rozčiloval se Harry. Ron s Hermionou ale jeho pocity nesdíleli.
„Já jsem ji teda nikdy dřív neviděl, pokud nepočítám to, jak s Billem vtrhla na zahajovací hostinu“ pokrčil rameny Ron a strčil si do pusy čokoládovou žabku.
„Ani já nemám sebemenší ponětí o tom, kdo by to mohl být Harry,“ přidala se Hermiona.
„A ptal ses toho Siriuse?“
„Ano, ptal jsem se všech,“ vydechl beznadějně Harry, „ale nikdo mi nechce nic říct. Je to divný.“ Přerušilo ho nesmělé zaklepání na dveře. Do pokoje vstoupila Elis.
„A... ahoj,“ pozdravila a bylo na ní vidět, že je velice nervózní.
„Ahoj,“ odpověděli oni a zírali na ni, místnost se naplnila tichým napětím.
„Já… prý mám přespat dneska s vámi… jestli vám to teda nevadí,“ dodala honem. Harry vyskočil na nohy a smetl hromady oblečení a učebnic, kterými byla zavátá čtvrtá postel.
„Ehm… máme tu volno.“ Elis se pousmála.
„Děkuji,“ řekla a rychle vklouzla pod deku. Nastalo trapné ticho. Harry, Ron a Hermiona tedy taky zalezli do postele. Ron a Hermiona usnuli za chviličku, ale Harry ani Elis nemohli dlouho spát, aniž o tom měli tušení, mysleli jeden na druhého…