06. Spojení v myšlenkách
Když se druhý den ráno Harry probudil, Elis už byla pryč. Potichu se oblékl, aby nevzbudil Rona a Hermionu a vyklouzl z pokoje ven. V celém domě vládlo ticho. Harry se podíval na hodinky. Opravdu bylo ještě brzy. O patro níž prošel kolem dveří největšího pokoje v domě a zaslechl z něj hlas:
„Výborně, výborně! Tak jsme to zvládli! Teď ještě zkusíme to samé neverbálně“ Harry podle hlasu poznal Billa. Rozhlédl se kolem a sklonil se ke klíčové dírce. Uprostřed pokoje stála Elis s hůlkou napřaženou a za ní byl Bill a udílel jí pokyny. Harry se zase narovnal. Tak tohle je opravdu zvláštní, pomyslel si. Bill ji učí kouzlit? Proč?
„Co tady couráš takhle po ránu?“ vytrhl ho ze zamyšlení Ron, který hlasitě zívajíc scházel ze schodů. Hlasy Billa a Elis okamžitě utichly.
„Nemohl jsem spát,“ odsekl Harry a nedokázal potlačit rozmrzelost ve svém hlase, teď už nic víc nezjistí. Ron tázavě povytáhl obočí, ale na nic se neptal a sešel dolů na snídani. Harry věděl, že ti dva čekají za dveřmi na to, až odejde, aby mohli také nepozorovaně zmizet. Harry byl vždycky zvědavý, ale teď by dal snad cokoliv jen aby zjistil, co se to tady děje. Za každou cenu tomu chtěl přijít na kloub…
Asi za hodinu už se v jídelně ozýval hlasitý hovor a všichni si pochutnávali na výborné snídani, kterou paní Weasleyová připravila v jediném okamžiku. Harry během jídla nespustil z Elis oči, ve kterých se odrážely otázky, které se mu honily v hlavě: Kdo jsi? Odkud tě znám? Proč jsi mi tak povědomá? Proč jsi se tu zjevila jen tak zničehonic? Co znamená ta ranní lekce magie? A proč je kolem tebe tolik tajemství? Proč?
Elis měla oči naopak upřeny do svého talíře a ani se neodvažovala je zvednout. Věděla, že se na ni Harry dívá. Věděla, že taky cítí pouto, které mezi nimi je.
„PROČ?“ Znenadání na ni někdo vykřikl. Elis sebou škubla a pozvedla oči. Všichni ji sledovali.
„Děje se něco?“ zeptal se jí Bill.
„Ne… a… asi ne, nejspíš se mi něco zdálo,“ odpověděla zmateně. Bill si ji ještě chvilku starostivě prohlížel, ale když viděl, že se dál věnuje jenom své snídani, taky se opět sklonil ke svému talíři.
„PROČ?“ Elisin příbor zarachotil o talíř, když vyskočila ze židle.
„Co… co jste říkali?“ Bill se ustaraně postavil:
„Nikdo nic neříkal Elis.“ Ta se jen zmateně rozhlížela kolem sebe.
„Někdo na mě křičel,“ protestovala. Bill se svraštěným obočím zavrtěl hlavou.
„Asi jsi přetažená, potřebuješ si odpočinout Elis,“ vzal ji okolo ramen a přes její protesty ji odvedl do pokoje. Ostatní se tím dále nezabývali, jen Harry zůstal jako zařezaný a jeho myšlenky snad zešílely. Je toto možné? Je možné, aby jen tak slyšela moje myšlenky? To je přece hloupost. Ale co to všechno mělo jinak znamenat? Byl opravdu zmatený a co nejrychleji a nejtišeji se od snídaně vytratil.
„Bille, nech mě na pokoji, nic mi není,“ bránila se Elis, když se Bill snažil uložit ji do postele.
„Slyšíš mě? Nic mi není.“
„Musíš si odpočinout,“ trval na svém. Elis se tedy vzdala dalších protestů, aspoň bude mít čas o samotě přemýšlet. Ani se však nenadála a přemohl ji spánek. Za chvíli ji však probudilo zavrzání dveří.
„Promiň Elis,“ omlouval se Harry, „taky si jdu ještě chvilku lehnout.“
„To je v pořádku,“ pousmála se Elis. Harry si lehl a vyzkoušel to, o co mu celou dobu šlo. V myšlenkách ji oslovil.
„Elis?“
„Ano?“ ozvalo se z druhé postele a on se urychleně posadil.
„Ty jsi mě slyšela?“ překvapením mu klesla brada. I Elis se posadila.
„A proč by ne?“
„No,“ nevěděl Harry, jak to co nejlépe říct, „já totiž nic neřekl.“
„Cože?“ vyprskla Elis a dívala se na něj, jakoby mu přeskočilo.
„Já si to jenom myslel, chápeš?“
„Ne,“ odpověděla upřímně a stále s úsměvem.
„Koukej,“ řekl a posadil se na její postel tak, aby si byli tváří v tvář.
„Slyšíš mě?“ jeho rty se ani nezachvěly. Elis překvapením oněměla. Pak se k Harrymu absolutnímu překvapení zasmála.
„Tak to tys mě tak vyděsil u snídaně!“ Harry nechápal, jak se může smát. Elis hned taky zvážněla, když viděla, jak se tváří.
„Je… je na tom něco špatného?“ zeptala se nechápavě.
„No, já nevím. V životě jsem ale neslyšel o nikom, kdo by si jen tak kecal v hlavě.“
„Ne?“ podivila se.
„Samozřejmě je tu nitrozpyt a takový ty věci, ale nikdy jsem si nemyslel, že to jde tak snadno.Ty snad jo?“
„Ne… totiž…. já…“ tak moc mu chtěla říct pravdu o tom kdo je a proč tu je, „jsem tu teprve…“ Přerušila ji paní Weasleyová, který vtrhla do dveří.
„Harry, mohl bys jít prosím dolů pomoct Ronovi? Dala jsem mu nějakou práci.“
„Samozřejmě,“ odpověděl podrážděně Harry, vyšel z pokoje, ale ode dveří se nehnul na krok.
„Elis,“ slyšel paní Weasleyovou, „já tě úplně chápu, ale ty přece sama víš, že Harry se zatím nesmí nic dozvědět. Nemůžeme mu nic říct kvůli tvé i jeho bezpečnosti.“
„Já vím,“ odpověděla Elis nalomeným hlasem, jakoby bojovala s pláčem, „ale nešlo by aspoň…“
„Ty sama víš, že ne. Musíš být statečná, dušinko.“ Elis přikývla, ale slzy jako hrachy jí tekly po tvářích, vyběhla z pokoje a vrazila přímo do Harryho, který napjatě a zmateně poslouchal. Elis se na něj podívala skrz závoj slz a utekla ven…