06. Zapovězený les (1/2)

24.12.2016 15:32

„Už jsou to dva týdny! Nemůžou nás tady prostě nechat pod zámkem až do konce školního roku!“ praštil Neville frustrovaně pěstí do nepoddajných kovových mříží, zatímco domácí skřítek kupil zbytky jeho večeře na ohromný tác. „No tak! Tak řekni mi něco, cokoliv!“

„Krimpet se omlouvá, pane, ale Krimpet má nařízení od pana ředitele,“ zatvářil se skřítek zahanbeně, avšak v jeho velkých modrých očí se zračil strach a  on se bázlivě rozhlížel po zdech okolo sebe, jako by jej snad sledovaly. „Krimpet nosí vězňům jídlo a odnáší špinavé nádobí a byly mu uděleny ty nejpřísnější rozkazy. Musel by se neskutečně tragicky potrestat a Krimpet není tak statečný jako Dobby, ach ne. Krimpet se bojí ředitele Snapea.“ Věnoval Nevillovi nepatrný, zoufale servilní úsměv a uklonil se tak hluboko, jak se svým směšně velkým nákladem mohl. „Ale nosí Lence Láskorádové hořčici a pro pana Nevilla Longbottoma kuře jen s trochou omáčky a nikdy nezapomíná, že Ginny Weasleyová má k čaji ráda citron, ne mléko, a proto by se Neville Longbottom neměl na Krimpeta zlobit.“

Neville ze sebe vydal dlouhý povzdech a svezl se po mřížích, dokud nebyl na kolenou na podlaze téhle zatuchlé cely, hlava mu klesla v poraženeckém gestu. Zhluboka se nadechl, vzhlédl a pokusil se ze sebe vyloudit něco, co, jak doufal, připomínalo milou a omluvnou grimasu. „Máš pravdu, Krimpete, není to tvá vina. Omlouvám se. Já jen... myslel jsem si, že nás budou minimálně mučit Cruciatem, ale oni jen... přivádí mě to k šílenství. Jak se mají holky?“

„Ginny Weasleyová je rozzlobená, přesně jako Neville Longbottom. Křičí různé věci – v tom nejsprostším jazyce, jaký může čarodějka použít – ale zapomíná, že je ve sklepeních mocná magie a v horních patrech ani mimo cely ji nikdo neslyší. Ale daří se jí dobře, ach ano, dobře na to, aby dokázala mrsknout svým dortem a roztřískat talíře na titěrné kousky,“ potřásl Krimpet smutně hlavou, jak očividně truchlil pro ztracené nádobí. Pak se ale rozzářil. „Avšak Lenka Láskorádová není rozzlobená, Neville Longbottome, pane. Zpívá si a maluje jídlem, které nesní, a Krimpet si myslí, že je nejmilejší.“

„Poslaly mi nějaké vzkazy?“

„Neville Longbottom se na to ptá každý den a každý den mu musí Krimpet říct, že je to zakázáno. Proč se Neville Longbottom stále ptá?“

Ta otázka byla položena s nevinnou, opravdovou zvědavostí, a on byl nucen pokrčit rameny a rozpačitě se zasmát. „Já vážně nevím. Hádám, že jen doufám v nějakou změnu.“

Znovu se postavil a otočil se, aby pokračoval ve svém rázování, což se stalo konstantním jádrem jeho současné existence. Pak se ale ohromeně zastavil, když na něj skřítek znovu promluvil. „Dobby posílá zprávu.“

Neville se otočil jako na obrtlíku a bojoval s nutkáním chytit skřítka za jeho tógu a třást s ním až do morku kostí za to, že mu to neřekl dřív. Namísto toho zatnul zuby a přinutil se znít klidně a mile. „A jakou?“

„Dobby říká, že brzy, velmi brzy, přijde něco velkého. To je vše, Neville Longbottome, pane, a dřív, než se pán zeptá, Krimpet nemá ani zdání, co tím myslí, ale Dobby je svobodný skřítek a je velmi podivný.“ Výraz na Krimpetově tváři dával jasně najevo, že by měl mladý kouzelník jakoukoliv zprávu od tak nevyváženého individua brát s nejhlubší rezervou, pak se však znovu uklonil. „Krimpet nyní musí jít.“ Malou kamennou místností se rozlehlo hlasité prásk a skřítek byl pryč.

Něco velkého. Neville si vášnivě prohrábl ruku skrz mastné vlasy, zatímco se dal opět do rázování okolo hranic své cely tak dlouhými kroky, že se mu z rychlosti, kterou tím nabral, brzy zatočila hlava. Něco velkého. Plánovala snad BA prolomení jejich cel? Rozhodl se snad Snape konečně je potrestat? Nebo je pošlou do Azkabanu? Budou snad předhozeni samotnému Vy-víte-komu? Nebo má nějaké zprávy od Harryho? Byla snad válka vyhraná? Byla prohraná? Budou popraveni? Mohlo to znamenat cokoliv!

„Zatraceně, brachu, cejtil sem tě eště než sem tě uviděl. Kdys‘ měl naposledy pořádnou vanu?“ Neville se zarazil na místě a rychlostí blesku se otočil směrem k zamřížovanému vstupu do cely. Jeho čelist poklesla v nenadálem šoku. Dobbyho zašifrovaná zpráva dávala rázem naprosto jasný smysl.

„Hagride!“ přešel celu dvěma kroky, přitiskl se na mříže a natáhl se skrze ně, aby stiskl oběma rukama šafářovu jednu, velkou jako víko od popelnice. „Co tady děláš?“

„Du si pro vás,“ objevil se za jeho rozježenými černými vousy laskavý úsměv, avšak jeho švábí očka zůstávala vážná. „A mám ti prej vyřídit, že estli se pokusíte vo nějaký srandičky, tak vám nic neudělaj, ale namísto toho si začnou vybírat náhodný prváky, aby si za vás vodpykali, co byste jinak schytali vy,“ zaškaredil se. „Vodpornej páreček, tidle Carrowovi.“

Hagrid sáhl do jedné z kapes své moleskinové vesty a Neville poslouchal řinčení několika věcí a dokonce i pár zvuků, jako by se něco rozmáčklo. Pak Hagrid vytáhl obrovský, starý klíč. V cele nebyl žádný zámek ani dveře, a tak to Nevillovi připadlo podivné, ale Hagrid prostě přitiskl klíč na nejbližší tyč mříže, a ten do ní vjel tak hladce, jako by tam celou tu dobu byla klíčová dírka. S pootočením mříže okolo Nevilla zmizely.

„Ginny!“ protáhl se skrz východ a už byl na půli cesty, sotva Hagridovi kývl na výraz vděku, zatímco uháněl okolo něj a dál chodbou, z jejíhož směru se Krimpet vždycky vracel poté, co dodal jeho přátelům jídlo. Navzdory přesnosti skřítkova popisu Nevillovu mysl nikdy neopustila ta hrozivá možnost, že by mu skřítek mohl lhát. Takže když ji zaslechl volat na něj zpět, naplnil ho přenádherný gejzír radosti a úlevy. Když se natiskla na mříže a natáhla k němu skrz chodbu své štíhlé ruce, ze stropu se snesl obláček prachu.

„Neville!“ Sotva se vyhnul nárazu hlavou přímo do mříží, tak tak zabrzdil a vztáhl k ní ruce, aby ji mohl sevřít v těsném objetí, čímž mezi sebou nepříjemně stiskli ony mříže. Zasmála se tak, že to víc než co jiného připomínalo částečně výkřik, částečně vzlyknutí, její ruce bloudily po jeho těle, jako kdyby nebyla tak docela schopná uvěřit, že byl skutečný, dokonce i když ji držel tak těsně, jak jen zvládl, aniž by jí ublížil.

„Kde jsi byl? Co ti udělali? Jsi v pořádku?! Řekni mi, že jsi v pořádku! Snažila jsem se... ale neřekli mi... ti úlisní malí... nevěděla jsem... myslela jsem, že je po všem.. vzbudila jsem se tady... dny a dny... a bez vědomí...“ Slova neměla začátek ani konec, naplněná vzlyky, nadšením, nadějí, rozlícením a tuctem dalších emocí, které působily, že jednotlivé věty přicházely v tak rychlém sledu, až se navzájem překrývaly. Nepotřebovali to. Rozuměl jí a na všechno přikyvoval, zatímco jí pusami zasypával obličej. Necítil u toho žádnou vinu, protože na tom nic špatného nebylo, jen láska vůči kamarádce a partnerce v boji, která se pro něj stala téměř sestrou.

„Když byste se vod sebe na chvíli vodlepili, vy dva, moh‘ bych projít a pustit ji vodtamtud,“ uchechtl se Hagrid hlubokým hlasem a Ginny se s nadšeným nádechem odtáhla a její oči se rozšířily.

„Ty jsi ten, kdo nám pomáhá utéct?!“

„Bojím se, že ne, broučku,“ potřásl svou velkou ježatou hlavou žalostně. „Carrowovi mně přikázali, abych vás přived‘ k nim.“

Neville v jejích očích zahlédl tu samou jiskřičku vzdorné naděje, kterou předtím pocítil on, a utnul její řeč dřív, než stihla promluvit. „Ne, nemůžeme se pokusit o útěk. Prý prohlásili, že pokud to uděláme, začnou namísto nás trestat mladší studenty – prostě náhodné prváky.“

Její obličej se zkroutil nechutí. „To je zvrácený!“

Hagrid vtlačil klíč do mříží jejího vězení a Ginny proskočila otvorem. Pak se v mžiku otočila zpátky a poslala do cely impozantní flusanec. „Aspoň jsem venku z toho posraného místa!“

Chytil ji za ruku. „Kterým směrem za Lenkou?“

„Tudy!“ Spolu s pokývnutím hlavy se s Nevillem v patách rozběhla do zatáčky v chodbě a již brzy oba uslyšeli známý zasněný hlas, rozléhající se jemně nad nimi.

„...kde voňavá růže se vine.

Tam jsi na mne čekal,

až má ruka s tvojí splyne.

Plakala jsem, když do války šels‘,

avšak, lásko, nepodléhej trápení,

já proměním svou jehlu v meč

a bojovat budu s tebou, budu tvá panna v brnění…“

 

Vyměnili si pohledy, a jak se přibližovali ke světlu z jediné svíce, která osvětlovala její celu, čím dál intenzivněji volali její jméno. Jenže když došli až k ní, zastavili se, ohromení pohledem, který se jim naskytl.

Lenka byla pokojně usazená v jednom z rohů, v ruce držela misku s hořčicí a druhou patlala na stěnu okvětní lístky slunečnice velké asi jako podnos.

Celá její cela vypadala jako rozkvetlá zahrada; výbuch živých barev a nádherných, umně namalovaných květin, ovoce a rostlin, které kvetly přes všechny zdi, přes podlahu a dokonce i přes boky úzké dřevěné pryčny. Na rozdíl od jejich zbědovaného, neupraveného vzezření byla Lenka čistá a upravená, její světlé vlasy zářily, zamotané v uzlu na temeni její hlavy, a zdálo se, že držely pomocí lžíce, prostrčené skrze její dlouhé prameny. Oblečení měla spravené, měla na sobě svůj obvyklý šedý svetr, naškrobenou bílou košili s modrým a bronzovým lemováním a kravatu. Když je slyšela přicházet, postavila se, setřela si prach z kalhot a s úsměvem se k nim otočila. „Ach, ahoj. Byli jsme propuštěni?“

„Jak...“ začala Ginny, pak ale potřásla hlavou, neschopná dokončit větu.

„Malovala jsem svým jídlem,“ odpověděla prostě, pak se na moment odmlčela a lehce naklonila hlavu. „A použila jsem nějaká kouzla, aby neshnilo.“

„Jak se ti podařilo nechat si hůlku?“ pocítil Neville, jak se v něm probouzí nová naděje. Pokud by alespoň jeden z nich byl ozbrojený, možná by nakonec přece jen mohli něco vymyslet, navzdory snaze Carrowových je vydírat.

Lenka jim věnovala zvláštní výraz a pak vytáhla z vlasů lžíci. „Nepodařilo. Použila jsem tohle.“

Za normálních okolností by to považoval za nezvratitelný důkaz, že Lenka Láskorádová konečně překročila hranici toho, co odjakživa považoval za velmi tenkou linii oddělující ji od stavu naprosté šílenosti, ale důkaz o tom, že musela skutečně vyprodukovat nějakou magii, byl tak silný, až zaváhal. „Lžíci?“

„Krimpet mi dovolil si ji nechat. Hezky jsem ho požádala,“ prohlásila, jako by to vysvětlovalo vše ostatní, a Ginny se zamračila.

„Ale... lžíci?“

„Ke kouzlení potřebuješ samozřejmě hůlku, nebo aspoň k tomu, abys kouzla správně zamířila, ale i bez ní můžeme všichni používat magii. Dělali jsme to, když jsme byli děti. Jenom to není tak efektivní nebo exaktní, když to směřuješ skrze něco jiného. Nedokázala jsem použít Pulírexo nebo Smrtelné sevření, ale zvládla jsem soustředit svoji mysl a magii na fakt, že potřebuju být čistá a že chci, aby to jídlo neshnilo,“ pokrčila Lenka rameny, jako kdyby se jednalo jen o běžnou znalost. „Nebylo nic, co bych mohla udělat s tím, že jsem tu zavřená, tak jsem si řekla, že z toho aspoň udělám hezké místo a najdu způsob, jak se zabavit.“

Neville si vyměnil pohled s Ginny, uklidněný jejím výrazem, napovídajícím, že se cítí jako idiot úplně stejně jako on - při pomyšlení, že se svým křikem akorát téměř zbláznili a naprosto zbytečně vysilovali. Nedosáhli tím ničeho než rozbolavělých hlasivek a pohmožděných, rozdrásaných pěstí. Navíc vypadali přesně tak přepadle, špinavě a vyčerpaně, jak by se předpokládalo, zatímco Lenka si zachovala chladnou hlavu a vypadala, že je připravená nakráčet na další schůzku BA, aniž by potřebovala byť sekundu na zotavení.

Jak zírali jeden na druhého, utopení ve své hanbě, Lenka se zahleděla kamsi za ně a krátce zamávala. „Přišel jsi nás vzít ke Carrowovým, Hagride?“

„Kdepak, promiň, jen sem...“ zarazil se a zamrkal. „Moment... Tidle dva už ti to teda asi řekli.“

„Ne, ale kdybys tu byl, abys nás vysvobodil, tehdy by mi to řekli. Dej mi jen minutu,“ otočila se čelem zpět do cely a rozhodně stiskla lžíci v obou natažených rukách. Pevně stiskla oči a hluboce se soustředila. Malý cínový nástroj začal zářit a zdi se na moment zatřpytily. Hořčičná pasta smíchaná s hráškovou polévkou a rajčatovou omáčkou na zdech zbledla a namísto toho se zdálo, jako by samotný kámen byl nabarvený těmi samými zářivými barvami.

„Co to bylo?“ zeptal se Neville.

„Jen jsem se soustředila na to, že chci, aby to tu vydrželo navždycky, a tak nebyl další člověk, co tu skončí, v takové depresi.“ Jednou rukou stočila vlasy zpět do uzlu, hladce skrz ně prostrčila lžíci a vydala se ven do chodby. Po pár krocích se přes rameno otočila zpět na ty dva, kteří tam stále ohromeně pozorovali umně vyzdobenou místnost. „Tak jdete, nebo co?“

Následovali ji, zatímco Hagrid jim při jejich cestě spletitou sítí, která tvořila podzemí hradu, dělal zadní voj. Ginny věnovala Nevillovi postranní pohled, pak bezhlesně pronesla: „Lžíce?“

Pokrčil rameny a stejně němě jí odpověděl. „Lenka.“

OOO

„Museli jsme se nad vaším činem zamyslet opravdu dlouho, to jsme tedy museli.“ Těstovitý, sinalý obličej Amycuse Carrowa byl zkřivený do výrazu spokojenosti sama se sebou, zatímco pochodoval před třemi vězni. Vstupní hala byla opuštěná a Neville zpozoroval světlo procházející skrze skuliny ve dveřích, které vedly do Velké síně. Slyšel za nimi tlumenou změť hlasů, což mu prozradilo, že je čas večeře. Za okny se rozlévalo jemné zářivé světlo západu slunce, což dodalo kulatému obličeji a zapadlým očím smrtijeda před ním vzhled živoucí, pomatené halloweenské dýně.

Navzdory své dominantní pozici jim nedali žádnou šanci a každého z nich svázali kouzlem úplného spoutání ihned v momentu, kdy před ně tři mladí čarodějové byli předvedeni. Navíc ještě pro absolutní jistotu přidali vrstvu magického provazu a poté jim Carrow připomněl, že i sebemenší pohyb by znamenal trest pro jedno z bezmocných dětí. Pracná opatření v Nevillovi namísto zoufalství, které v nich jistě měla vyvolat, probudila zvláštní pocit pýchy. Dospělý a kvalifikovaný kouzelník, jeden ze smrtijedů Vy-víte-koho, měl potřebu použít dvě různá kouzla a poloobra, aby zvládl tři teenagery bez hůlky, z nichž dvě byly čarodějky z šestého ročníku. Kdyby mohl pohnout tváří, usmál by se.

„Přišli sme na to, že ste tvrdohlavá malá partička mizerů, ale říkaj‘, že víc rarachů chytíš na past z medu, tak budem to, co ste provedli, brát s nadhledem. Dneska v noci pudete s Hagridem do Zapovězenýho lesa, kde vás nechá přenocovat. Když se ráno zvládnete vrátit, dostanete zpátky svoje hůlky a můžete se vrátit do hodin, to je všecko.“ Ošklivě, pronikavě se zasmál, pak namířil svou hůlku na Hagrida.

„A ať tě ani nenapadne se tam s nima kamarádíčkovat, ty blbý zvíře,“ zvedl hlas, postavil se na špičky prstů a hlasitě a pomalu zařval do knoflíčků na přední straně Hagridova kabátu, „jedna hodina, pak se vracíš. Jesi ne, zabiju toho tvýho velkýho hafana. Jesi ani pak ne, zabiju ty hnusné třaska-hnusejše. Pořád se nevracíš, pošlu prvňáky, aby tě šli hledat. Dovtípenej?“

Neville nedokázal otočit hlavu, aby mohl pozorovat výraz na Hagridově obličeji, ale zřetelně slyšel na vlásku držící zlobu v obrově hlase. „Jo, ‚dovtípenej‘ sem teda perfektně vo tom, co tady říkáš, Amycusi.“

„Dobře.“ Carrow se otočil směrem k nim, pak zaváhal a vytáhl hůlku. Na moment se zastavil, pak švihnul hůlkou směrem k Hagridovi. „Vem je ven, nechám je jít, jakmile budete u hranic lesa,“ objevil se mu na tváři hnusný, přezíravý výraz, odhalující flekaté a křivé zuby. Ještě víc tak rázem připomínal špatně vyřezanou dýni. „Radši si pospěšte. Slunko zapadá. Neska je ouplněk.“

Carrow mávnul hůlkou, vstupní brána se otevřela a odhalila pozemky, které se rozléhaly až k hranici lesa, kde se již táhl zčernalý stín, kontrastující s rudým světlem západu slunce. Někde hluboko ve vzdálených kopcích, tak daleko, že se mohlo jednat i o trik větru, zavyl vlk a Nevillovi se zastavilo srdce.

Porozuměl. S okamžitou explozí omamující hrůzy pochopil, proč se Amycus usmíval, proč nikdo neočekával jejich návrat a co přesně na ně čekalo v temných stínech Zapovězeného lesa během úplňku.

OOO

Srze silnou pokrývku stromů nad nimi se táhlo pár místeček rudomodrého nebe spolu s odumírajícím světlem zapadajícího slunce. V kořenech a hustém podrostu lesa se však již dávno rozléhala noc. Kmeny stromů od sebe tak hluboko v lese stály sotva na délku paže, staré a pokroucené, zatímco okolo sebe vrhaly inkoustově černé stíny. Kráčeli tak dlouho, že se to zdálo téměř jako dny, prodírali si cestu zapleteným ostružiním, které tahalo za jejich oblečení a zanechávalo šrámy na jejich kůžích. Cestu nechali dávno za sebou, a zatímco klopýtali přes neviditelné kořeny a králičí nory, každý pták třepotající křídly a zlomená větvička dávaly tvrdě zabrat jejich napnutým nervům.

Hagrid se konečně zastavil a Neville zakopl, jak se snažil rázem nenarazit do jeho širokých zad. „Musim vás tu nechat,“ otočil se a dokonce i v té tmě spatřili jeho zarudlý obličej a slzy jako hrachy, které mu stékaly po tvářích a kapaly do jeho divokého plnovousu. „Je mi to líto. Je mně to tak líto!“ S hlasitým vzlykem vytáhl kapesník velikosti ubrusu a vysmrkal se s kadencí lesního rohu. „Ste jenom děcka, není to fér vás tu takhle nechat...“ Ozval se další vzlyk a Ginny vztáhla ruku a položila ji na jeho ohromný loket.

„To je v pořádku, Hagride. Víme, že nemáš na vybranou. Zabil by...“ Její hlas zněl tišivě, ale on ji s mávnutím svého obrovského kapesníku utnul.

„V momentě bych se pro vás Tesáka vzdal!“ To oznámení přišlo s tak srdečným odhodláním, že to na oběť, kterou by to pro něj znamenalo, vrhalo ještě bolestivější světlo. „To ty malí, chápete... Ne že vy byste byli aspoň vo půlku starší!“

„Jsem teď dospělý muž, Hagride. Dokážu se o nás postarat,“ promluvil Neville sebevědomě, avšak jeho prohlášení se dočkalo pouze pohledu naplněného blahosklonným skepticismem, věnovaného skrze stále tekoucí slzy.

„Je ti sedumnáct. Nezáleží mně na tom, co tvrdí Ministerstvo, to je pořád jenom zatracený děcko, nebo by to aspoň mělo bejt.“ Znovu zalovil ve svých kapsách a vytáhl objekt velikosti pecnu chleba. „Kdybych moh‘, dal bych vám svoji hůlku – zlomili ji, když sem byl vyloučenej, a neměl sem si ji nechávat, ale tak nějak sem ty kousky schoval, chápete... Akorát že Snape věděl, kde jsem si je schovával, a sebral mi je na začátku roku. Takže nejlepší, co vám můžu dát, je tohle. Je to akorát kapesní nůž, ale je to všecko, co mám a co pro vás nebude těžký použít,“ podržel předmět na obrovské dlani. Neville jej uchopil a odkryl stopu dlouhou čepel, připomínající malou dýku.

Okusil pocit silné rukojeti ve svém sevření a zjistil, že je překvapivě dobře vybalancovaná. Pokusil se na procvičení o pár chvatů a pročísl lesní podrost s extrémní lehkostí. Pak s upřímnou vděčností vzhlédl. „Díky... chci říct, jo, pro tebe je to sice kapesní nůž, ale pro nás to znamená opravdovou zbraň.“

„Musíš jít, Hagride. Nesmíš se opozdit,“ ukázala Lenka k nebi. „Prosím. Nechceme, aby to bylo ještě horší, než už je.“

S dalším zatroubením do kapesníku, připomínajícím lesní roh, Hagrid mrzutě přikývl, pak se Neville znenadání ocitl ve vzduchu, přimáčknutý k obrovu podomácku spíchnutému kabátu. Během jeho drtivého sevření z Nevilla vyprchal všechen vzduch a jeho žebra zasténala na protest. Dívky byly uvězněny ve stejně smrtelném objetí a on se pokusil odtáhnout z místa, kde se mu Ginnin loket nepříjemně zarýval do žaludku. Sevření však jen zesílilo. „Kryndamane, vy mně budete všichni ták chybět!“ zakvílel Hagrid.

„Hagride...“ pokusila se vydechnout Ginny, „...rozdrtíš nás...“

„Vomlouvám se!“ pustil je okamžitě a Neville dopadl na kolena a vtáhl do sebe pořádnou dávku rázem dostupného kyslíku. Navzdory notné bolesti v boku spokojeně zkonstatoval, že ani jedno z žeber pod tlakem Hagridova dobře míněného sevření neprasklo, postavil se na nohy a zatáhl ramena dozadu se vší autoritou, kterou kdy jako velitel BA nashromáždil.

Ačkoliv byl mladý vysoký muž, vršek jeho hlavy sotva dosahoval k Hagridovu předloktí a on se díky tomu cítil nesmírně směšně, když vzhlížel k někomu o tolik vyššímu a staršímu a mluvil k němu hlasem, ve kterém nuceně potlačoval pocit vzrůstajícího strachu, který se v něm probouzel, zatímco modrá obloha nad nimi víc a víc černala. „Hagride, to, že tady s námi tak dlouho zůstáváš, nám vůbec nepomáhá a jen to způsobí další krveprolití. Vyřiď našim rodinám, že je milujeme, ale už odsud zmiz! Jdi! Hned!“

Hagrid stále slzel, zatímco jim všem věnoval ještě jedno, poslední a opatrné objetí, pak se otočil a vydal se cestou, kterou přišli. Jeho hlasité vzlyky k nim doléhaly ještě dlouho poté, co jeho kolosální obrys zmizel ve stínech stromů. Nakonec však ustaly i ty a oni zůstali sami v lese, který jako by rázem oživnul tichými, zlověstnými zvuky, a i přes ně zůstával podivně tichý.

Dívky se instinktivně přitiskly k němu. Stáli tam v těsném kroužku na malé mýtince, zády přitisklí jeden ke druhému, zatímco očima bezradně rentgenovali stíny okolo, aby stihli zaznamenat jakýkoliv záblesk svého osudu. Neville bojoval s potřebou naprázdno máchat onou zavírací kudlou. Přinutil se ji složit a zastrčit za opasek svých kalhot, pak schoval její rukojeť pod tričko. Byla to jejich jediná zbraň a on chtěl, aby byli jejich nepřátelé vystaveni alespoň nějakému momentu překvapení. „Ginny?“ Nebyl si jistý, proč najednou šeptá, ale jeho vlastní hlas se odmítl ozvat hlasitěji.

„Ano?“ ačkoliv sice nešeptala, její hlas zněl tence a nepatrně se třásl.

„Jak dobře znáš profesora Lupina?“

„Moc dobře ne. Takže si to taky myslíš?“ V hlase se jí ozval bolestný záchvěv rezignace, jako kdyby potají doufala, že mezitím došel k jakémukoliv jinému závěru, který by se naprosto odlišoval od toho, čeho si byli oba vědomi.

„Proč by nás tam jinak drželi déle než dva týdny a čekali na úplněk, aby nás sem mohli poslat? Chci říct, Zapovězený les sám o sobě není adekvátním trestem za to, co jsme udělali. A jinak nám nezkřivili ani vlas. Dokonce nás i dobře krmili, ale nenechali nás vykoupat ani se převléct. Myslím, že proto, abychom byli cítit.“

Pocítil, jak po jeho boku přikývla. „Jsme jednodušší cíl,“ omdlčela se. „Lenko, máš u sebe pořád tu lžíci?“

„Ztratila jsem ji, když se mi vlasy opodál zamotaly do větve. Myslíš, že bych ji měla zkusit najít?“ Dokonce i její hlas se třásl strachy a Neville si uvědomil, že jejich naděje, že se dočkají dalšího rána, se zase o něco ztenčila.

„O příbor neměj starost, zlatíčko. Nejsme snobové,“ dolehl k nim mrazivý, drsný hlas – skřehotavé vyštěknutí, přicházející jen pár metrů od nich ze stínů obklopujících stromy. Když se jeho majitel vyloupl ze tmy, Neville ucítil, jak mu po těle vyrašil studený pot.

Měl na sobě hábit smrtijeda, ale ten na jeho silné, vytáhlé postavě sotva držel a poplašně se mu napínal přes hrudník a ramena. Byl nepopsatelně špinavý, jeho mozolnaté a bahnem pokryté ruce byly zakončené dlouhými, zažloutlými drápy. Jeho vlasy a vousy byly téměř stejně dlouhé jako Brumbálovy, ale spíš než stříbřitý vodopád přípomínaly slepené, silné chomáče, zauzlované a plné bahna, mazu a dalších, ne zrovna voňavých věcí. Když se usmál, odhalil tak své rozeklané žluté zuby, které se v měsíčním světle nepřirozeně leskly. Když se otočil vítr, přivál k nim odpuzující závan potu, špíny, hniloby a nepochybně i krve.

Neville jej okamžitě poznal. Jak jinak, jako každé čarodějnické dítě jej celý svůj život znal jen díky jeho pověsti. A přesně kvůli tomu se mu neovladatelně začala třást kolena. Ten člověk představoval noční můru. Kreaturu, která tě dostane, když zlobíš. Příčinu, proč bys neměl chodit do lesa sám nebo v noci opouštět dům. Strašidlo, které na tebe číhá pod postelí. Zrůda, která vzývala děti a byla až příliš skutečná. Fenrir Šedohřbet.

Ginny zničehonic se zrudlým obličejem, ve kterém se odrážela zuřivost, vystřelila dopředu. Zatímco se řítila na nově příchozího, ruce měla zvednuté před sebou a prsty zahnuté do pomyslných drápů. „TY!“ Neville se vyklonil, zachytil ji okolo pasu a stahoval ji zpátky, zatímco kopala do vzduchu a lapala po dechu, naprosto pohlcená hysterickou zuřivostí. „Bill! On napadl – TYS napadl – mého bratra! Napadl Billa! Ty zrůdo! Ty odporná, hnusná… Roztrhám tě na kusy, já tě-“ Její slova se rozplynula v jeden nerozlišitelný skřek nenávisti a Šedohřbet se rozesmál.

„Měl jsem si všimnout té rodinné podoby. Stejné vlasy, dokonce bych řekl, že je měl stejně dlouhé jako ty, ne? Nejste vy ale hezké tvářičky? No, teda, předpokládám, že on už ji ztratil,“ pomalu a obscénně si olízl rty, oddávající se své vzpomínce a bolesti, kterou jí způsobil. „Tenhle podlehl hladce. Pravda, obličeje jsou vždycky ta nejlepší část.“

Odvrátil se, ignoroval její výkřiky a narůstající zoufalost, odrážející se v jejích pokusech vymanit se z Nevillova sevření, a vykročil k Lence. Nevillovi se z bezmoci udělalo špatně, zatímco sledoval, jak vlkodlak natáhl jeden tlustý nehet a vedl ho podél její bledé tváře. Věděl, že kdyby Ginny v jejím současném stavu jen na moment pustil, vrhla by se vstříc své vlastní smrti, ale vidět tu bestii sahat na jeho kamarádku…

„Jsou na nás hodní,“ ozval se v Šedohřbetově hlasu groteskně smyslný záblesk pochvaly. „Vždycky dokážu docenit, když mi někdo naservíruje večeři,“ odtáhl se od Lenky a poodstoupil stranou, aby na všechny tři mohl pohlédnout s nenasytným zábleskem v očích. „Správně velký kus dobrého libového masa jako předkrm a jako zákusek si můžeme vybrat... jahodu nebo vanilku,“ prořízl noc hrubý, štěkavý smích. K Nevillově hrůze se mu ze všech stran dostalo odpovědí. Byli obklíčeni.

Ginny v jeho náručí ztuhla a cítil, jak se k němu namísto útoku okamžitě přimkla. Dokonce i Lenka se k němu z druhé strany přilepila smrtelným sevřením jeho paže. Když Šedohřbet zpozoroval jejich hrůzu, úkosem na ně pohlédl. „Ale no, copak vás nic nenaučili? Vlkodlaci cestují ve smečkách.“

Z lesa se jich vynořilo alespoň třicet. Muži, ženy, a co bylo nejodpudivější, také děti. Nejmladší a šlachovitý chlapec, který se plížil podrostem s hladovým výrazem v jeho již nyní krutém obličeji, nemohl mít ani čtyři roky. Jen Šedohřbet měl na sobě oblečení. Zbytek byl oděný do namátkové přehlídky nahrubo sešitých zvířecích kůží, vlasy a vousy zašedlé, končetiny a obličeje pokryté špínou. Na krku se jim houpaly ozdoby, nepochybně vyrobené z lidských kůstek a kloubů. Ačkoliv byl měsíc ještě stále skrytý za stromy, už nyní vypadali sotva lidsky. Primitivní, ponurý klan z jakési vzdálené, necivilizované minulosti, která by měla být nejlépe zapomenuta.

Neville strčil obě dívky za sebe, sáhl pro nůž, švihnutím jej otevřel a mával s ním před sebou dlouhými tahy. „Přibližte se ještě víc a já přísahám, že...“

„Expelliarmus!“ Nůž vyletěl z jeho ruky a v neužitečných spirálách odlétl někam mezi stromy. Když vystoupila na mýtinu další postava v kouzelnickém hábitu a s hůlkou namířenou na tři bezmocné teenagery, Neville v šoku zalapal po dechu.

„Profesor Lupin?“ Neville zůstal stát jako solný sloup. To přece nemohla být pravda, a přesto, muž, který stál právě před ním, v ničem nepřipomínal toho bledého, milého, téměř nepovšimnutelného člověka, kterého znali. Jeho rysy byly stejné, možná o trochu užší, vlasy mu rámovalo o něco více předčasně zšedlých pramenů, ale v jeho výrazu se odrážela otevřená nenávist a sžírající touha po pomstě.

„Neříkej mi tak, chlapče.“ Byl to ten stejný hlas, který se ho kdysi ptal, jestli jeho babička nosí kabelku, ale jeho hrany byly rozvlněné vrčením a rozléhaly se vzduchem se stínem ohlušující naděje. „Už dávno nejsem Brumbálův mazlíček, co se choulil pod stolem, krčil a trhal své vlastní maso namísto jeho drahých studentů, aby mu pak ředitel mohl hodit pár drobečků.“ Hůlku měl stále nataženou v dlani, otočil se k Šedohřbetovi a hlavou pohodil k těm třema. „Moji. Nárokuji si zabít.“

„Chceš toho kluka, máš ho mít. Já se pořád rozhoduji mezi těmihle dvěma kráskami,“ odpověděl Šedohřbet, zatímco je obcházel dokolečka.

„Chci všechny tři.“ Zdálo se, že je Lupin svou vlastní zradou naprosto nedotčen. Když se na ně zazubil, přejel si jazykem přes všechny zuby.

„Nemůžeš je mít všechny, ty čaroději posedlý mazlíčku,“ zhoustl Šedohřbetův hlas posměšně a oba vlkodlaci se nyní začali navzájem obcházet, ramena napjatá, ruce zvednuté jako dva zápasníci, kteří se chystají k útoku. Neville je fascinovaně, avšak bázlivě pozoroval, nejistý, jestli to, co sledoval, bylo opradu tak nepřátelské, jak to vypadalo, nebo jestli se jednalo jen o nějakou formu rituální výzvy v jejich zvrácené zvířecí společnosti.

„Kolik ozbrojených za tebou stojí, Šedohřbete? Ty tu svoji tyčku ani neumíš používat,“ utrousil jízlivě Lupin.

„Pářil ses s čarodějkou!“ Ta slova byla pronesena s takovou dávkou znechucení, jakou kdy Neville od koho slyšel, a přišlo mu zvláštně směšné, že právě taková kreatura může něco považovat za nechutné.

„Rozmnožoval jsem se. Chcete mít mladé,“ mávnul směrem k divokému dítěti, jehož oči začaly žhnout v rozlévajícím se světle vycházejícího měsíce. „Tento bude jeden z nás už od svého narození. A má drahá, milá, tolerantní Dora,“ zkřivil ústa v laciném úsměvu, „mě momentálně okolo sebe nesnese.“

„Tihle jsou pro mě, ne pro tebe!“

„Fajn,“ štěkl Lupin a se zašustěním svého potrhaného hábitu se otočil a vyrazil směrem ke stromům opodál, jako by je snad opouštěl všechny. „Až nastane čas, tvůj pán tě tam může milostivě pustit a ty si můžeš hledat, co hrdlo ráčí. A potom, až odtáhnete s prázdnými žaludky pryč, se tam vrátím, otevřu každou tajnou místnost, skulinu a prostor, kam schovali ty svoje předrahé dětičky, a pohostím se jejich sladkým, mladým masem.“

Rozhostilo se ticho, které jako by trvalo věčně, pak Šedohřbet jednou vyštěkl, ohnal se po Lupinovi a skutečně jej jediným sklapnutím čelistí kousl do ramene. Skrz roztrhanou látku se rozlila krev. Vypadalo to, že to všichni očekávali, a Lupin se ani neobtěžoval reagovat, s předjímající zlomyslností, která mu svítila z očí, se otočil k nim. „Pouta na vás!“ mávnul hůlkou.

 

 

<<< Předchozí         Následující >>>