06. Zapovězený les (2/2)

20.01.2017 13:04

Rozhostilo se ticho, které jako by trvalo až na věčnost, pak Šedohřbet jednou vyštěkl, ohnal se po Lupinovi a skutečně jej jediným sklapnutím čelistí kousl do ramene. Skrz roztrhanou látku se rozlila krev. Vypadalo to, že to všichni očekávali, a Lupin se ani neobtěžoval reagovat, s předjímající zlomyslností, která mu svítila z očí, se otočil k nim. „Pouta na vás!“ mávnul hůlkou.

 

Z konce jeho hůlky vyletěly stříbřité tenké provazy a pevně je všechny tři, příliš ohromené, aby se vůbec zmohli na odpor, spoutaly. Zachytil konce všech tří provazů do ruky a držel je, jako by se proměnil v pána, který vede na procházku své chrty. Trhnul s nimi směrem ke stromům a oni byli přinuceni jej klopýtavou chůzí následovat.

Nevillova mysl se rozběhla závodním tempem. Jejich situace byla bezvýchodná, bylo jich tu příliš mnoho, nicméně doběla rozpálená vlna nenávisti, kterou pocítil ke svému nepříteli, ke kterému kdysi tak vzhlížel, jej naplnila konečným rozhodnutím, že se nevzdá tak jednoduše - že sebe a své přátele nenechá jen tak bez boje proměnit v jeho kořist. Věděl, že zanedlouho se situace změní, a protáhl si prsty. Nikdy si nepředstavoval, že by byl takové věci schopný, ale přísahal si, že jakmile dostane příležitost, roztrhá tomu zrádci hrdlo, vyrve mu ohryzek holýma rukama, a než sám padne, vezme jich s sebou tolik, kolik jen bude možné.

Nyní osaměli a Neville napjal nohy, připravený se vymanit při první příležitosti vymanit. Pak se ale Lupin otočil a původní zlomyslnost v každém rysu jeho tváře nahradila zoufalost, jeho hlas se naplnil prosbou. „Nemáme moc času, teď už to bude každou chvílí! Prosím, poslouchejte mě... Musím vám vzít trochu krve, pokuste se je aspoň přesvědčit, že jsem vás minimálně kousnul, než jste mě oblafli nějakým kouzlem poté, co jsem se proměnil. Každopádně musíte udělat přesně to, co vám řeknu. Všichni tři musíte běžet tak rychle, jak jste nikdy ve svém životě neběželi. Utíkejte a neotáčejte se. Bez ohledu na to, co se stane, cokoliv, co uslyšíte, bez ohledu na všechno.“ Mávnul hůlkou a stříbřité provazy zmizely, pak vztáhl ruku, „tvou paži, Neville...“

Pocit nenávisti rázem nahradila náhlá, znovuvzkříšená naděje a Neville okamžitě vztáhl ruku. Lupin zatáhl za díru v jeho rukávu, rozerval ji ještě víc a pak švihl hůlkou přes odhalenou kůži. Z plytké rány se okamžitě vyvalila krev a Neville nedokázal potlačit zachvění, když vlkodlak sklonil k ráně obličej a zabořil se do ní, jeho jazyk již dostatečně dlouhý a plochý, než aby byl člověčí, zatímco na jeho obličeji začaly rašit dlouhé štětiny.

Když zvedl hlavu, jeho ústa byla pokrytá rudou tekutinou a on na ně zavrčel, zuby již příliš dlouhé, ze zornic mu ve stříbrném světle měsíce, který se právě vyloupl do jejich úhlu pohledu, zbyly jen úzké škvírky. „Utečte!“ To slovo splynulo z jeho úst v nelidském zavrčení, zatímco se mu hlava zvrátila nazad, jeho tělo se ohýbalo a nepřirozeně měnilo, hůlka mu vypadla z prstů, které se zkroutilo do obrovských tlap. Na moment Neville uvažoval, že po ní sáhne, ale Lenka drapla po jeho zápěstí a jen pár stop za nimi se ozvaly skřeky a agonické sténání, jak se smečka začala měnit.

Běželi.

Razili si cestu lesním podrostem jako obrovské beranidlo, Neville se ve vteřině rozhodl vydat se vstříc hustě rozsetým stromům, jeho nohy ho nesly rychleji, než by si kdy pomyslel, že je možné. Dívky mu zůstávaly těsně v patách, hnané syrovým strachem a pudem sebezáchovy a ignorující trny a kořeny, o které zakopávaly a drásaly si nohy, zatímco uháněly. Nevěděl, jestli míří směrem k hradu nebo jen hlouběji do lesa, ale na tom nezáleželo, protože za ním se ozvalo hrozivé triumfální zavytí a on si uvědomil, že smečka zavětřila jejich pach a oni se ocitli v závodě, v závodě o vlastní život.

V boku jej zuřivě píchalo, dech měl přerývaný, ale neustával v běhu, dokud se stromy nerozplynuly a zem se pod jeho nohama nepropadla do nicoty. Zastavil se právě včas a rozhodil paže, do kterých se zachytila Ginny, kterou tak před pádem ze srázu, jenž se před nimi otevřel, zachránil doslova o palce. Lenka do jeho zad narazila jen o sekundu později.

Pustinu ozářilo stříbrné měsíční světlo a osvítilo silnou pavoučí síť, která jasně zářila v jámě před nimi. Byla obrovská, zamotaná a po jejích vláknech silných jako lana se jako ostružiny míhaly stovky pavouků, velkých jako malá auta. Jejich očka se třpytila tisíci odlesků kulatého, zářícího měsíce. Byli v pasti.

Okraj se pod jeho nohama začal drolit a Neville ukročil zpět, jenže náhle se dolů po stráni skutálelo několik valounků a on s rozšířenýma očima pozoroval, jak zavadily o okraj pavučiny, napjaly ji jako strunu od piana a oznámily tak pavoukům příchod kořisti. Nejbližší pavouk se v mžiku otočil, pak se zvedl, s monstrózní grácií roztáhl své chlupaté nohy a začal si skrze pavučinu razit cestu směrem k okraji, následován tuctem dalších.

Za nimi se ozvalo praskání větví a chtivé výskání a vytí, zatímco se přibližovala smečka vlkodlaků. V beznaději stočil pohled z Ginny na Lenku, jeho mysl se zoufale snažila uchopit nějaký nápad, cokoliv, co by jim mohlo pomoct v boji proti monstrům, která je nyní obklopovala ze všech stran. Měli k dispozici maximálně minuty, byli naprosto neozbrojení a on by v ten moment dal naprosté maximum za hůlku nebo aspoň za Lenčinu lžíci, vlastně úplně za cokoliv, ale jediné, co měl, byl obrovský strach.

I bez nich můžeme všichni používat magii, rezonovala mu v hlavě Lenčina slova, jako kdyby je právě znovu vyslovila, a Neville padl na hraně propasti na kolena, vztáhl ruce, aby chytil stonky dvou hustých šípkových keřů, jejichž trny, které se mu zařezávaly hluboko do dlaní, sotva cítil. Zavřel oči a stáhl se hluboko do svého nitra pro něco, co se tam jistě muselo nacházet, tu jiskru moci, která byla dlouho tak tichá, že vůbec pochyboval o její existenci.

Jeho rty se nepohnuly,  avšak jeho srdce volalo zoufalou modlitbu k jeho rodičům, které tolik miloval. Byli jste bystrozoři. Vím, že to tam někde je. Jestli mě můžete slyšet odkudkoliv, kam jste odešli, pokud jakákoliv vaše část stále ví, že máte syna, pomozte mi. Pomozte mi vás v sobě najít. Pomozte mi zachránit své přátele.

V temnotě jeho mysli se objevilo titěrné světélko, které zablikalo jako jediná hvězdička na noční obloze, a on se po něm natáhl, přitahoval si jej, volal na něj, žádal jej, aby mu vyšlo vstříc. Světlo rostlo a nyní bylo veliké jako malé slunce. Světélkující koule se stále zvětšovala, zářila víc a víc a díky jeho urputné soustředěnosti rostla i její horkost. Soustředil se na onu věc, jíž se, jak si nyní jasně uvědomoval, vždycky nesmírně bál, soustředil se na to něco v něm, co nejen existovalo, ale rezonovalo silou, která naplnila jeho oči slepotou, jak byl nucený si uvědomit realitu.

Byla to ta věc, pro kterou si přišli smrtijedi. Věc, kterou mu Harry pomohl začlenit do svého života. Věc, která jej donutila téměř zapomenout své vlastní jméno pokaždé, když ji v sobě zapudil. Věc, která hřímala a ječela, když bojoval. Věc, která v jeho vědomosti i nevědomosti definovala celý jeho život.

Ženský hlas, povědomý, ale přesto cizí ve vší své síle a příčetnosti křičel neúnosnou bolestí. Nic vám neřeknu! Nikdy ho nedostanete! To mě nejdřív budete muset zabít! Následoval další hlas, roztřesený a rozesmátý, ozvala se kletba, která se nepromíjí. CRUCIO! CRUCIO! A CRUCIO znovu a znovu, dokud mi neřekneš, kam se poděl Temný pán a ten spratek... tohle můžu dělat celou noc! CRUCIO!

Pak bylo všude temno a přece i světlo, světlo, které rázem pálilo víc než to nejjasnější letní slunce. To světlo vše zaplnilo, nahradilo jeho kosti a svaly, aby se stalo jím, nabobtnalo v cosi velkého, hlubokého, divného, čím dál strašlivějšího, čím dál úžasnějšího a tolik správného, jak nikdy předtím nepoznal. To křičení se stále opakovalo, mužský a ženský hlas se neustále znásoboval výkřiky bolesti. Ty hlasy pulsovaly skrze něj jako blesky.

Najedou ono světlo dosáhlo intenzity hvězdné novy a jeho záda se propnula jako luk, jeho tělo se téměř zlomilo v půli, když se světlo rozprsklo, roztrhalo jej a pak se propadlo do nicoty.

OOO

Cítil ruce, které jej hladily po vlasech. Jemné ruce, zčesávající jeho vlasy z čela jemným, rytmickým hlazením, zatímco měl hlavu položenou na něčem teplém a jemném. Neville otevřel oči a párkrát nejistě zamrkal, než se před ním z mlhy vyloupl Lenčin bledý, srdcovitý obličej. Její velké šedé oči rámovaly unavené tmavé kruhy, ale když se jejich pohledy setkaly, na obličeji se jí rozlil tajemný lehký úsměv, který se postupně rozšiřoval. Vzhlédla. „Ginny...“

Poblíž zaslechl pohyb, chrastění listů a větviček, a rázem si uvědomil, že byli venku. V lese. Zapovězeném lese. Ve spěchu se mu vše vrátilo a on se s pulsujícím srdcem vymrštil z Lenčina klína, zatímco se jeho hlava otáčela dokola a ramena se mu napjala přípravou k boji. Pak se zarazil a zmateně se zamračil.

Určitě se pořád nacházeli venku, ale tajuplné stříbřité světlo úplňku, které okolo nich házelo stíny, bylo nahrazeno hřejivým světlem úsvitu. Vzduch byl prosycený ranní mlhou, díky rannímu chladu se mu dech srážel u úst, ale sevřené stromy, propast a obrovské zrůdy, které se je chystaly ulovit, zmizely. Namísto toho byli uvnitř jakéhosi divného útvaru. Měl velikost většího stanu bez jakéhokoliv náznaku oken nebo dveří, stěny a strop, jak si uvědomil, byly utkány z živoucích trnových šlahounů, stále zakořeněných hluboko v zemi po celém obvodu.

Z jeho mysli se postupně vynořily poslední momenty před tím, než ztratil vědomí, a Neville před sebe zvedl ruce a zahleděl se na půltucet míst na svých dlaních, kde trny prošly skrz. Pomalu stočil prsty do pěstí a ucítil, jak jeho zranění pulsují v odpověď. Potřeboval se tak přesvědčit, že byly skutečné. Ucítil na svém rameni něčí ruku a otočil se, aby za sebou spatřil Ginny.

Vypadala stejně unaveně jako Lenka a hleděla na něj se stejně nečitelným pohledem. Když promluvila, její hlas byl naplněný stejně pozornou starostlivostí, kterou si Neville spojoval s jejím zájmem o někoho draze milovaného. „Jak se cítíš?“

„Já jsem-“ ukázal okolo sebe na podivný přístřešek, „tohle jsem udělal já?“

„Lenka a já jsme si myslely, že je po všem. Odhodlávala jsem se ke skoku, upřednostnila jsem pavouky před vlkodlaky – myslela jsem si, že to bude rychlejší – ale ty jsi pak... chytil jsi ty šlahouny a ony začaly růst, prostě vystřelovaly do vzduchu tak rychle a silně... pak jsi otevřel oči a z nich se ven řinulo světlo, tak silné, že jsem se musela odvrátit,“ zatřásla hlavou, jako by stále nemohla uvěřit své vlastní vzpomínce. „Další, co vím, bylo, že se šlahouny obmotaly okolo nás a spojily se v tohle místo, pak už jen houstly a houstly, dokud ses takovým divným způsobem nezlomil a nezkolaboval.“

Neville natáhl ruku a přejel špičkou prstu podél dlouhého trnu, zahnutého jako dýka. „A to nás ochránilo?“ Ve skutečnosti to až tak moc otázka nebyla, jejich přítomnost před ním to jasně dokazovala, ale stejně napůl očekával vysvětlení, že jejich záchrana pramenila z něčeho jiného, z nějakého nenadálého nápadu na poslední chvíli.

Lenka vstala a přešla k němu, pak kývla. „Slyšely jsme je celou noc. Snažili se dostat skrz, ale ty trny byly příliš silné. Bylo to příšerné – myslíme si, že nějakou dobu bojovali všichni mezi sebou – ale chvíli předtím, než začalo svítat, to ustalo. Od té doby je ticho. Myslím, že odešli.“

„Já jen...“ zavřel oči a přemýšlel o tom, jak volal své rodiče, na poslední zoufalou naději, na prosbu o cokoliv, doslova cokoliv. „Já vůbec nevím, co jsem udělal. Vážně.“

„Zachránil jsi nás,“ zkonstatovala Lenka věcně, ale jeho čin měl daleko do jednoduchosti.

Potřásl hlavou, jako by se snažil vypudit z hlavy sen. „Ani netuším, jaké kouzlo bych měl použít, kdybych to doopravdy zamýšlel!“

Pokrčila rameny. „Vždycky ti to s rostlinami šlo, Neville. Myslím, že jsi sáhnul na místo, kde se instinktivně tvoje síla nachází, a ony prostě jen odpověděly na to, co jsi potřeboval... na to, aby se k nám ty...“ otřásla se jemně, „...ty věci nedostaly.“

„Jenom proto, že mám dobré známky z Bylinkářství, to neznamená...“ Hlas se mu vytratil. Jeden ze šlahounů se vymanil ze svého místa na provizorní zdi a dotkl se ho, otřel se o jeho dlaň, jako by to byl pes, očichávající svého pána. Listy se na moment otřásly a pak se několik keřů šípku začalo samo rozmotávat, měnily své pozice, aby namísto ochranné bariéry vytvořily průchod, který byl dostatečně velký, aby všichni tři pohodlně vystoupili zpět do lesa.

Neville si nebyl dostatečně jistý, co se to právě stalo, přesto vykročil ven skrz nově vytvořený průchod a dívky jej následovaly v těsné blízkosti. Držely se tak blízko, že je téměř cítil po obou stranách. V momentě, kdy prošly tím kouzelným houštím, se za nimi ozvalo hlasité šustění a oni se všichni tři skokem otočili. Jediné, co spatřili, bylo, jak se jejich úkryt postupně vytrácí a rozplétá do jednotlivých šlahounů a rostlinek, které se stahovaly zpátky pod zem. Během pouhých sekund všechny známky, naznačující, že zde ještě před chvílí stála menší pevnost, zmizely a lesní podrost se ani přinejmenším nelišil od ničeho okolo.

Ocitli se uprostřed bitevního pole. Všechno kolem bylo pocákáno a polito krví, na některých místech, kde se řinula z těl, tvořila malé nevsáknutelné rybníčky. Tucty pavoučích nohou a ještě větší množství jejich kusů pokrývalo zemi jako větve spadené po vichřici, chlupaté, zkroucené a silné jako kmeny stromů. Neville udělal jediný, váhavý krok vpřed a pod jeho chodidlem cosi vydalo mlaskavý zvuk. Shlédl a spatřil, že stál ve zbytcích mršiny, okolo boty se mu rozlévala tekutina z čerstvě rozmělněných vnitřností.

S hrůzou se stáhl, najednou si uvědomil, že se všude nacházely i zbytky Šedohřbetových padlých, rozpoznatelné mnohem hůře než pavoučí nohy, ale zanechané na místě v chuchvalcích a hrůzných hromadách. Půda, obklopující místo, kde stál jejich úkryt, byla pokryta hrozivými brázdami a dírami v zemi, tráva byla zválená, lem propasti se o několik stop prohloubil a všude okolo se nacházely nejen následky otřesné bitvy, ale i důkazy o tělech, tažených po zemi. Obě strany snědly své mrtvé.

Jeho pohled padl na ruku, která ležela částečně pohřbená pod nánosem listí. Její prsty byly napůl ohlodané, ale i tak z nich poznal, že ruka patřila mladé ženě, její nehty byly dlouhé a špinavé, ruka rozdrápaná, avšak se stejně hebkou kůží, jako ta na rukou, které ho dnes probudily. Neville se ohlédl na své dvě kamarádky. Na Ginnině tváři se čitelně rozlévaly nenávist a znechucení nad tou neskrývanou divočinou. Lenka však nevypadala jen utrápeně a otřeseně, ale její obvyklá bledá barva se změnila na popelavou.

Zhrozil se a částečně i zastyděl nad myšlenkou, jak musela noc probíhat z jejich úhlu pohledu, schoulených k sobě pod jejich štítem, vedle jeho bezvědomého těla, zatímco pouhé stopy od nich zuřila bitva. Navzdory své kráse a křehkosti jejich těl byly obě tak silné, každá nesmírně statečná svým vlastním ojedinělým způsobem, až to v něm vzbudilo úplně jinou úroveň respektu vůči oběma.

Pak se ozvalo prasknutí větvičky a všichni tři nadskočili, každý nerv a sval se napjal očekáváním. Ginny se vymrštila jako kočka, sáhla po něčem ostrém a zubatém, co bývala ještě nedávno lidská stehenní kost, a držela ji před sebou jako meč. Nevillovy paže se zformovaly do pěstí připravených k boji a Lenka jako by ze vzduchu před sebou zformovala v ruce kámen, paži připravenou mrštit jej po prvním nepříteli, který by se objevil.

Na jeden úder srdce se neozvalo nic než ohlušující ticho, pak se z houští vynořil zamazaný liščí čenich, její oči je na moment plaše pozorovaly, než sebou se zašustěním listí a zábleskem bílého konce ocasu mrskla a zmizela zpět do ranní mlhy. Trio si hlasitě oddechlo úlevou a Neville se otočil, pustil sevřené pěsti a otřel si pot na dlaních do kalhot. „Měli bychom odsud zmizet dřív, než se tu objeví něco většího.“

Dívky přikývly a všichni se bez dalších diskusí vydali vstříc čerstvě vyloupnutému slunci, stále v pozoru, kdyby se náhodou objevily náznaky monster, kterým předchozí noc unikli, nebo jakýchkoliv dalších nástrah, které by na ně ještě mohly čekat. Prvních pár minut pokračovali v tichosti, opatrně si razili cestu skrze zapletené roští a pozorně překračovali kořeny a spadlé kmeny. Jakmile však byla pobitevní mýtina dostatečně daleko za nimi, začali se pomalu uvolňovat, Ginny dotáhla jeho náskok a on spatřil, že se do její tváře vrátil ten těžko rozšifrovatelný výraz.

„Neville?“ začala váhavě.

„Ano?“

„Je tu něco, co ti musím říct.“ Její hlas nabral tak lítostivý tón, až jej zastavil na místě a přinutil ho se na ni podívat zpříma.

„Jsi zraněná?“ bloudily jeho oči přes ušpiněné a pomačkané zbytky její uniformy, ale neviděl žádné následky ničeho horšího, než by byly škrábance, způsobené překotným úprkem směrem od smečky, které jí však křižovaly horní i dolní končetiny.

„Ne,“ zavrtěla hlavou, pak pokračovala v chůzi, aby se tak vyhnula jeho přímému pohledu. „Ale když jsme byli v ředitelně, Brumbál chtěl se mnou mluvit.“

Přikývl. „Pamatuju si to. Usoudil jsem, že jde o Harryho nebo Rona.“

„Tak trochu. On říkal...“ zhluboka se nadechla. „Říkal, že musím pochopit a připravit se, že to Harry, a možná dokonce všichni tři, nemusí zvládnout. Že jim svěřil úkol, který zajistí Voldemortovu porážku, ale je nesmírně nebezpečný a není žádná záruka, že z toho vyváznou živí, speciálně Harry.“

Neville se zamračil a pak, v obavě, aby nezněl příliš necitlivě nebo drsně, obezřetně promluvil. „Ale to už přeci víme, Ginny.“

„Pak taky řekl,“ pokračovala, jako kdyby vůbec nepromluvil, „že tě musím hlídat pro případ, že by Harry selhal.“

„Hlídat mě?“ opáčil pobaveně.

„Neville, byli jste dva,“ chytla ho Ginny za paži a on se zastavil, šokovaný intenzitou jejího planoucího pohledu. „Ta věštba... To Snape ji slyšel a vyzradil ji před lety smrtijedům, a ta kletba se týkala vás obou. Tebe i Harryho. Ty-víš-kdo si vybral Harryho, ale to je skutečný důvod, proč šli i po tvé rodině – protože si stejně jednoduše mohl zvolit tebe.“

Neville měl pocit, jako by ho někdo praštil. Jeho hlas zněl mrtvolně: „Mysleli si, že něco ve mně...“

Příkývla a v očích se jí najednou neodráželo nic než hluboký, bolestný soucit. „Ty jsi náš záložní plán, Neville. To je důvod, proč tě v tom Brumbál nechal se jen potácet, aby nikdo nic netušil. Pokud Harry selže, ty jsi ten, který může zabít Ty-víš-koho, protože Brumbál řekl, že jedině obětování sama sebe a své duše může být stejně výjimečná a silná energie jako dar života, a právě to mu dává téměř stejnou sílu a ochranu jako Harrymu, pokud bude ochotný ji použít,“ polkla Ginny hlasitě a odvrátila pohled. „Já tomu nevěřila. Omlouvám se. Věděla jsem, že máš kuráž, ale tvoje magie byla, upřímně, dost slabá. Myslela jsem si, že se mě snaží jen uchlácholit, chápeš, abych neměla pocit, že všechno visí jen na Harrym a těch dvou. Ale po včerejší noci… si opravdu myslím, že by to mohla být pravda.“

Neville se pomalu svezl do navlhlého listí na lesní cestě, když mu nohy vypověděly službu. Bylo to směšné a nemožné, už tak při vedení BA překračoval všechny své limity, o kterých ani nesnil. Pokud samotné převzetí Harryho role jakožto vůdce Bradavic bylo na něj až moc, jak by vůbec mohl být schopný… neexistoval způsob, jak by mohl… zatřásl hlavou a pokusil se v hlavě zavrhnout celý ten směšný koncept. Samotná myšlenka, že by s Harrym mohl mít společného něco jiného kromě toho, že byli oba v Nebelvíru a té malé náhody, že měli narozeniny ve stejný den...

Točila se mu hlava. Důkaz, táhnoucí se celým jeho životem na protest – že byl skoro moták, školní šašek, jeho fiasko se zlomenou hůlkou a nosem, boj na Ministerstvu, jeho dvojnásobné zajetí za doby jeho snahy vést BA a fakt, jak zatraceně těžké to bylo... Pokud byl předurčený stát se výjimečným hrdinou, nemělo by snad to vůdcovství být jednodušší – to vše se vzpíralo dalším faktům. Z hlubších míst jeho paměti se však vynořovaly jiné, tišší hlasy, které v ohlušujícím světle připomněly výkřiky jeho rodičů, o nichž nikdy nevěděl, že si je pamatuje.

Kam jste toho druhého schovali? ... Dělej, tak kde je? ... Co má ten váš spratek společného s tou Potterovic zrůdou, co by mohlo potenciálně zranit mého pána? ... Známe proroctví, Longbottome, víme, že byli dva... víme, že byli dva... víme, že byli dva... víme, že byli dva...

Neville zaryl tvář do dlaní a pocítil, jako by na jeho ramena rázem dopadla neuvěřitelná tíže. Třásl se, ačkoliv za to sotva mohl ranní chlad. Chtěl se hádat, že se mýlila, že se Brumbál mýlil, že to nemůže být pravda, ale znal pravdu, ačkoliv se stejnou jistotou věděl, že je na něj ten úkol až příliš – že kdyby na to přišlo, nezklamal by jen své rodiče, babičku nebo přátele, ale celý kouzelnický svět, dokonce možná i svět v celé velikosti. „Já nemůžu,“ zašeptal.

Lenka dopadla na kolena vedle něj, jemně mu odtáhla ruce z obličeje a jeho oči se setkaly s jejím upřímným, stříbřitě šedým pohledem. „Můžeš. Včera v noci jsi objevil, čeho jsi doopravdy schopný, objevil jsi magii, která v tobě vždycky byla a stále je. Cítím to. Neodstrkuj ji znovu.“ Sáhla do ponožky a vytáhla z ní vybledlou kartičku z čokoládové žabky, ve zmuchlaném obrázku sotva rozpoznal čaroděje Nigela Gampa. „Pořád mám u sebe to, co mi moje maminka dala naposled, jakkoliv je to hloupé. Nezahazuj to, co ti dali tví rodiče.“

„Ale Lenko, já mám strach.“ Nijak se nesnažil zastřít hrůzu ve svém hlase. „Harry se Ty-víš-koho nebojí. Já ano.“

„Nemysl. Harry z něj má hrůzu,“ pohodila Ginny svými zrzavými hlasy. „Ví jen to, co musí udělat. Otázkou není, jestli můžeš, Neville. Brumbál ví, že můžeš. Otázkou je, co uděláš. Rozpustíš snad Brumbálovu armádu a utečeš se někam schovat, nebo budeš pokračovat v boji a připravíš se na všechno, co tě to může stát, ať už to znamená cokoliv?“

Pomyslel na Seamuse, vznětlivého a tvrdohlavého. Důvěřivé, nevinné bratry Creeveyovy. Na Parvati s Levandulí, připravené vrhnout se po bok chlapců a ne jen klábosit o bolesti a nebezpečí. Na Ernieho a Susan, pokládající svou lásku na oltář bitvy, která by je mohla oddělit. Na Hanniny něžné zelené oči, třpytící se pod černou šálou rozhodností. Na Runcorna, riskujícího všechno a zrazujícího svého vlastního otce, aby udělal, co je správné. Byla jen jedna správná odpověď, se kterou dokázal klidně žít, a proto přikývl. „Udělám to.“

Zvedl se zpět na nohy, oprášil si listí z kolenou a napřímil se, na rtech ironický úsměv. „Ale budu fandit Harrymu víc, než tomu kdy budete schopné uvěřit.“

Ginny se na něj zazubila, ale v očích se jí odrážela úleva. „To budeme… no, řekla bych, že všichni.“ S rychlým stiskem jeho ramene se znovu vydala na cestu. „Teď už pojďte, chci už zpátky svou zatracenou hůlku!“

OOO

 

„...jak již všichni víte, což, jakkoliv to bylo kruté, jsme považovali za odpovídající vzhledem k extrémní povaze jejich přestupku. Nicméně vás s hlubokým zármutkem musím informovat, že někdo s tímto rozhodnutím nesouhlasil. Náš šafář se rozhodl, že měsíc je příliš dlouhá doba, proto se včerejší noci rozhodl porušit své pravomoce klíčníka a pokusil se o osvobození pana Longbottoma a jeho přátel. Naposled byli spatřeni, když je vedl do Zapovězeného lesa, pravděpodobně, aby je tam skryl. Zde se, nicméně, rozdělili...“ rezonoval Snapeův hlas zřetelně i skrze dvojité dveře, vedoucí do vstupní síně, zatímco Neville otevřel bránu do hradu.

Zajímalo ho, jak je možné, že je nikdo nepřišel uvítat, ale nyní spatřil černý šál, pověšený přes bradavický erb. Všichni tři si mezi sebou vyměnili pohled, zatímco Snapeův proslov rezonoval místností. Ginny ve tváři zrudla. „Myslí si, že jsme mrtví, a snaží se to hodit na Hagrida!“

Dokonce i Lenka vypadala uražená drzostí bývalého profesora Lektvarů. „Myslím, že to byl celou dobu jejich plán.“

Na Nevillově tváři se však pomalu začal rozlévat záškodnický výraz, zatímco si vychloubačně oprášil rukávy, které však kolem něj visely v cárech, nasáklé zaschlou krví, špínou a potem. „V tom případě myslím, že je na místě korekce faktů. Dámy první.“

Ginny mu věnovala povýšené odfrknutí a její hnědé oči se zablýskly. „Copak vás babička neučila, že gentleman vždy otevírá dveře první, pane Longbottome?“

S krátkou úklonou namísto odpovědi je dovedl až ke dveřím do Velké síně, pak se zhluboka nadechl, chytil pevně obě držadla a hřmotně za ně zatáhl.

Barevné kolejní závěsy byly nahrazeny černými jako v den Cedrikovy smrti. Snape stál před učitelským stolem, ústa v polovině věty otevřená šokem dokořán, zatímco se ohlušující skřípot otevírajících se dveří ozýval po celé síni. Hagrid stál vedle něj, jeho obrovitánská zápěstí svázaná k sobě železnými pouty, silnými jako kotevní řetězy, okolo úst měl obmotaný roubík, který připomínal prostěradlo, a očividně plakal, na podlahu kolem něj dopadaly obrovské kapky, oči měl zarudlé a napuchlé. Po Snapeově ohlušujícím zmlknutí zvedl hlavu a jeho oči se zalily čistou radostí a nadšením.

Spočíval na nich každý pohled v sále. Dřív by se Neville pod takovou pozorností skrčil, ale teď ho jen naplnilo pomstychtivé nadšení, zatímco se rozhlížel okolo sebe, jeho pohled hladově hledající ty, které v posledních týdnech postrádal nejvíce. Seděli tam, všichni tam seděli, živí a zdraví, jakkoliv ohromení faktem, že stojí před nimi, když jim bylo právě sděleno, že jejich vůdce zemřel.

Pak se u nebelvírského stolu zvedl chlapec s protáhlým obličejem a pískovými vlasy. Seamus se postavil do uličky, pozvedl hůlku a přiložil si její špičku k hrudníku. „Nebelvírští,“ rozlehl se jeho hlas po celé místnosti, prokazující každou buňku jeho disciplíny, ačkoliv měl oči zaplněné euforií, „pozdravte!“

Ozvalo se hlasité skřípání lavic a každý nebelvírský, od jejich spolužáků ze sedmého ročníku až po nejmladšího prváka, o kterém netušil, že existuje, vstal. Z rukávů a kapes vytáhli hůlky, aby se připojili k Seamusovi, ale než se vůbec všichni postavili, na nohou byl i Ernie Macmillan, u havraspárského stolu Terry Boot a během sekund před nimi stály s vojenskou přesností nastoupené všechny tři stoly, jež mu vzdávaly úctu a podporu, až se Nevillovi zadrhl dech v krku.

Pak se postavila další osoba. Poprvé od doby, co se otevřely dveře, se pohledy odvrátily od Nevilla a jeho doprovodu. U zmijozelského stolu stál podsaditý chlapec s čupřinou kaštanových vlasů, svou vlastní hůlku vytaženou na pozdrav, který kopíroval ostatní koleje. Jeho spolužáci na něj zírali se směsicí nevěřícného šoku a otevřené hrůzy. Ani na chvíli nezaváhal, naopak je sjel pohledem plným pohrdání. „Můj otec je smrtijed,“ oznámil statečně, „a jak mi vyprávěl, Temný pán si cení kuráže. Já tyto hodnoty sdílím, vy snad ne?“

Jeho slova se nejprve setkala s tichem, pak se však k Nevillově pobavení postavil Gregory Goyle, zvedl svou vlastní hůlku a překřížil si ji na sudovitém hrudníku, svá prasečí očka upnul na Nevilla. „Nemám rád ani jednoho z vás,“ oznámil hlasem překvapivě jemným na někoho jeho vzezření, „ale profesor Snape říká, že jsou v lese vlkodlaci a příšery různého druhu. Předpokládám, že jste jim čelili bez hůlek, a to je něco.“

Ostatní Zmijozelové se pomalu a neochotně začali zvedat. Nejprve po dvou až třech, pak už jich bylo víc, dokud nestáli na nohou všichni od zmijozelského stolu a nepřidali se k pozdravu. Neville neměl slov, pak ale zaslechl vedle sebe téměř neslyšitelný Lenčin šepot. „...neboť až budou Bradavice v ohrožení vnějšími smrtelnými vlivy, musíme se proti nim spojit a stát se zevnitř silnějšími...“

Naplněný novým pocitem naděje a příslušnosti Neville zatáhl ramena dozadu, zvedl bradu a skrze uličku oplácel pohled Snapea, který tam stál, třesoucí se tichou zuřivostí při pohledu na celou školu, sjednocenou pro vyjádření úcty třem studentům, o kterých doufal, že se jich nadobro zbavil. Natáhl směrem k řediteli ruku a jeho hlas zazněl hlasitě a sebevědomě celou Velkou síní. „Měli jsme dohodu. Chci zpět svou hůlku.“

 

 

 

 

<<< Předchozí          Následující >>>