07. Ušlechtilý čin (1/2)

15.02.2017 08:38

Celý následující den plynul pod rouškou triumfu. Snape se vzpamatoval, jak nejvíce toho byl schopen, oči mu však žhnuly zapíranou nenávistí i přes to, že byl přinucen nahlas prohlásit, jaká úleva je být svědkem jejich zázračného přežití. Vrátil jim to v momentě, kdy po odevzdání hůlek jejich majitelům odebral Hagridovi klíče, což pro šafáře ve skutečnosti znamenalo nespočetněkrát za den žádat o vstup na místa, kde se předtím mohl pohybovat bez omezení.  V porovnání s tím, co jiného mohlo nastat, to však byla bezvýznamná, téměř škádlivá reakce, což Hagrid dobře věděl.

Snape rovněž trval na jejich okamžitém návratu do výuky, čímž jim sebral jakýkoliv čas na umytí, převléknutí nebo snad dokonce snídani. Neville byl profesorkou Carrowovou, jejíž vztek z ní málem odkapával, okamžitě pověřen neprodleně doplnit všechny domácí úkoly, zatímco profesor Kratiknot jej z nich nejen omluvil, ale všechny zameškané práce mu ohodnotil nejvyšší možnou známkou. Profesor Binns, jak se zdálo, dokonce ani nezaznamenal jeho nepřítomnost, natož aby si všimnul, že Neville vypadá jako protažený mlýnkem na maso.

Všichni jeho spolužáci a členové BA našli způsob, jak mu vyjádřit své nadšení a úlevu z toho, že byl zpět, ať už to bylo skrze papírky kolující po třídě, rychlá setkání na chodbě nebo těkavé úsměvy, doprovázené Snapeovými nesouhlasnými pohledy, kterými častoval celý nebelvírský stůl. Poprvé v životě Neville ochutnal druhou stranu nedobrovolně přijaté role celebrity, pozoroval ji na každém obličeji, v každém souhlasném zamumlání „jste skvělí!“ a dokonce i v dechberoucím objetí od Pytlouna na chodbě před třídou kouzelných formulí, jež ho zanechalo poněkud pohmožděného. Ginny od rána spatřil jen jednou a Lenku ani to ne, ale omámené zazubení, které mu Ginny věnovala zpoza hloučku holek z šestého ročníku mu prozradilo, že zažívá něco velmi podobného.

I přesto byla celkem úleva mít poslední hodinu toho dne za sebou. Po večeři vystřelil jako blesk a spěchal do schodů, daleko před ostatními nebelvírskými, aby se vyhnul výstupům ve společenské místnosti. Namísto toho zamířil ihned do koupelny. Jakkoliv si cenil jejich pochlebování, byl vyčerpaný nad rámec svých sil a vše, co v tomto momentě chtěl, bylo jen odpočívat a konečně se dostat z té zapáchající uniformy, kterou měl na sobě už přes měsíc.

Zatímco si užíval každou kapku horkého proudu vody, zbytky jeho oblečení téměř okamžitě zmizely – bezpochyby díky domácímu skřítkovi, který se teď asi musel hodně divit, jak se mohlo oblečení dostat do takového stavu – a on se konečně ocitl oblečený do neobyčejně čistých pyžamových kalhot a svého starého, ale pohodlného županu. Dal si načas s holením, při kterém se mu podařilo říznout se jen jednou, navzdory potížím, které mu vousy, za tu dobu přetransformované z obyčejného strniště téměř do krátkého plnovousu, způsobily, a zatímco si vysoušel vlasy ručníkem, vrátil se zpět do své ložnice ve věži téměř jako nový člověk.

Na jeho posteli seděla dívka. Neville se zarazil na místě, upustil ručník na zem a nevěřícně zamrkal. „Co-“

Než mohl dokončit větu, dívka pár kroky přelétla místnost, ale přestože se psychicky připravil na náraz, zastavila se těsně před ním a její ruce vylétly vzhůru a zastavily se až pár centimetrů od okrajů jeho županu. Až nyní si všimnul, že to byla Hannah Abbottová, stále oblečená ve své uniformě se žlutým lemem, ačkoliv okamžitě ji nepoznal, především vzhledem k absenci jejích proslulých culíků. Její obvykle narůžovělý obličej byl bez barvy a očividně zhubla, lícní kosti jí pod velkýma zelenýma očima vystupovaly markantněji, a zírala na něj podivně vystrašeným pohledem.

Ustaraně vztáhl ruku, aby ji mohl položit na její rameno, ale stáhla se zpět a on zmateně ustal v pohybu, když okolo sebe pevně obmotala ruce. „Já si opravdu myslela...“ Hlas měla plytký a napjatý. „Ach, Neville... já... já myslela, že jsem tě ztratila,“ zavřela oči a sevřela se rukama ještě pevněji, když se začala třást.

„Bojovala jsem tak tvrdě, jak to šlo. Složila jsem Amycuse, ale Snape byl lepší. Museli jsme utíkat. Opustila jsem tě. Nikdy si to neodpustím. Opustila jsem tě a on tě chytil, pak nám řekli, že vás na měsíc zavřeli pod zámek. Nevěděla jsem, jestli je to pravda. Nevěděla jsem, jestli vás jen zavřeli, nebo jestli to bude jako předtím. Kdyby ti něco udělali... já tě opustila. Odpusť. Opustila a ztratila. Ztratila jsem tě. Ztratila...“ Její tón hlasu nabral hrozný, smrtelný rytmus, zatímco stále opakovala tatáž slova, rty jí nezdravě zbledly, oči měla stále zavřené a pohupovala se dopředu a dozadu v rytmu své vlastní lítosti.

„Už je to dobrý. Jsem tady. Neztratila jsi mě,“ promluvil tak něžně, jak jen to šlo, obmotal ruce okolo jejího třesoucího se těla a přitáhl si ji blíž, pak ji rukou pohladil po vlasech. „Není co odpouštět, Hannah. Nebyla to tvoje vina.“

Očekával, že se Hannah rozpláče, ale namísto toho se od něj odtáhla a její bledé tváře zahořely odstínem růžové. V horečnatém spěchu stáhla župan z jeho ramen a v očích jí zaplál divoký výraz. Neville ztuhnul, příliš ohromený, aby se zmohl na protest, když se její ruce rozběhly po odhalené kůži jeho ramen a hrudníku, obtahující každou jeho pohmožděninu, každou řeznou ránu, dokonce i ty nejmenší škrábance a ranky. Nakonec se dostala k jeho rukám a tady se zastavila, zvedla jeho pohmožděné dlaně ke svému obličeji a zabořila do nich tvář.

Zatímco věnovala jemné polibky každému místu, na kterém se skvěla rána po trnech, zvedla k němu oči a při pohledu do její tváře se Nevillovi zastavilo srdce. Následoval další polibek, hlubší než ty ostatní a bez sebemenšího náznaku hysterie, pak promluvila a on ucítil její teplý dech. Hlas se jí třásl, ale jinak zněla klidně. „Myslela jsem, že jsem tě ztratila navždy.“

„Já vím.“ Věděl, že to znělo stupidně a nenáviděl se za to, že jí nemá odpovědět co jiného, ale zdálo se, že jeho mozek přestal pracovat. Pocítil, jak mu zahořely tváře, ale ne tím známým začervenáním, ale čímsi hlubším. Srdce mu najednou divoce bušilo a dýchat začínalo být čím dál těžší, jak tak zíral do těch jadeitových očí, které znal už šest let, avšak jako by je doopravdy viděl až teď.

Hannah pustila jeho ruce, ale namísto aby je spustil zpět podél těla, zjistil, že jimi klouže podél křivek jejího těla, až jí je nakonec obmotal kolem pasu. Její pohled ani na okamžik neopustil ten jeho a když na ni hleděl a pozoroval ty zlaté a tyrkysové flíčky v duhovkách, kterých si mezi záplavou zelené nikdy předtím nevšiml, cítil se omámeně. Měla fascinující, překrásné oči. Rozevřela rty a její hlas zněl tiše, avšak pevně. „Pokud tě mám znovu ztratit, chci vědět proč.“

Políbila ho. Ten polibek byl jemný a hluboký, naplněný hladem, ale naprosto odlišný od čehokoliv, co kdy cítil s Parvati. Zdálo se mu, jako by pronikal za hranici jeho úst a kůže, vzbuzoval uvnitř jeho hrudi něco hlubokého, co rostlo neuvěřitelnou silou. Když měl teď ruce obmotané okolo jejího pasu, těly se tiskli k sobě a lehce se houpali na místě, přejela prsty přes linii jeho ramen a zabořila je do jeho přerostlých vlasů, aby jejich ústa spojila ještě pevněji.

Bylo to nádherné, bylo to správné a on si přál, aby to pokračovalo navždy. Zdálo se mu nepochopitelné, že ji kdy mohl pojmenovat jen jako kamarádku, protože už dávno věděl, že pro něj znamenala víc než jen to a že tu byl důvod, proč se mu její tvář, její hlas a oči tolikrát za sebou vybavily v té sklepní cele. Věděl, proč ji jako první po svém návratu hledal u jejich stolu, že toužil spatřit její obličej. Bylo to, jako by byl opilý, svět se s ním točil a způsoboval mu závrať, ale tohle bylo doopravdy; jemný a chladivý dotek jejích vlasů, spadajících přes jeho ruce, horkost jejích úst a jemnost její kůže byly skutečné. V jejích polibcích se odrážela všechna láska, kterou k němu už tak dlouhou dobu cítila, a to byl další nádherně skutečný pocit.

Hannah jej líbala. Chlapce, který jí byl tak dlouho partnerem v hodinách Bylinkářství a sotva byl schopný neproklít sám sebe, toho koktajícího, růžolícího, oplácaného malého kluka, ze kterého si každý dělal srandu, když se na něj zrovna nedívali s lítostně omluvnými pohledy. A přesto, uvědomil si Neville, třeba to nakonec nebylo tak bláznivé. Už dávno nebyl tím dítětem a ona nebyla tou ostýchavou mrzimorskou dívkou s culíky, která vždycky stála za ostatními a kousala si ret pokaždé, když byla nervózní. Oba se změnili a změnilo se i jejich přátelství, ačkoliv si to až doteď neuvědomil, a někde během té cesty začala Hannah představovat to, co chybělo mezi ním a Parvati.

Líbali se po dobu, která jim připadala jako blažená věčnost, než se konečně odtrhli, ale Neville nechal ruce obtočené okolo ní, zatímco si ona položila hlavu na jeho hruď, prsty mu jemně kroužila přes žebra v místech, kde mu úponky rozdrásaly kůži. Její hlas nebyl silnější než pouhé vřelé zašeptání. „Miluju tě.“

„Taky tě miluju.“ Překvapilo ho, jak jednoduše to vyslovil, ale teď to bylo venku a on věděl, že je to pravda. Miloval ji, a když o tom tak přemýšlel, uvědomil si, že ji miluje už týdny, možná dokonce déle, ačkoliv bylo mnohem jednodušší si to připustit, když si konečně uvědomil velikost její krásy, než když jen v její nepřítomnosti uvažoval, kam až dospělo jejich přátelství. Už rozuměl, že chtít a milovat dívku jsou pojmy rozdílné jako den a noc. Parvati jen chtěl. Hannah miloval.

Pohyb jejích prstů se společně s jeho slovy zastavil, odtáhla se natolik, aby se mu mohla zahledět do očí, a poprvé za celou dobu se jí v nich zatřpytily slzy. „Opravdu?“

Přikývl. „Ano, myslím, že opravdu.“

„Neville…“ znovu ho políbila a tentokrát to bylo pomalejší, ale o nic méně intenzivní, a on se jí chtěl dotýkat, záviděl jejím rukám na své holé kůži. S téměř bolestným, rozpáleným zoufalstvím jí chtěl být co nejblíže. Hannah neprotestovala, když jí stáhnul hábit z ramen, pouze na moment přerušila jejich polibek, když jí přetahoval svetr přes hlavu. Jakmile však vztáhl ruce ke kravatě na jejím krku a knoflíčkům pod ní, dveře se rozletěly dokořán a on ztuhl, když se za ním rozezněl známý upjatý hlas.

„Pane Longbottome, jakkoliv potěšena jsem faktem, že domněnky o vašem úmrtí byly očividně přehnané, ani má úleva, ani váš nový status celebrity vás neopravňuje k nestoudnostem ve vaší ložnici.“

Oba teenageři od sebe odskočili s hlasitým pop, jak se od sebe oddělila jejich ústa, a Neville cítil, že mu nejen tváře, ale celý obličej a krk hoří studem tak intenzivním, až si myslel, že mu snad z uší vytrysknou plameny. „P-p-profesorko McGonagallová,“ začal koktat.

Káravě zvedla obočí, pak se otočila k Hannah, která se mezitím sesula na podlahu a zápasila se zahozeným svetrem. Nevšimla si však bohužel, že byl stále naruby. „Slečno Abbottová, předpokládám, že jste se toho pochopitelně účastnila dobrovolně?“ Odpověď přišla v podobě zamumlání a zuřivého začervenání, avšak jasně potvrzovala záměr a profesorka McGonagallová příkře přikývla, zatímco oba pozorovala. „Ve světle okolností vám potrestání protentokrát prominu, ale musím trvat na tom, že se seberete a budete se nadále zdržovat dole ve společných prostorách. Být obklopeni očima ostatních, neustále pozorujících studentů, obvykle zajišťuje určitou míru zdrženlivosti.“

Ochotně přikývl. „Ano, paní profesorko. Omlouvám se, paní profesorko. Jistěže zajišťuje... chci říct, že budeme… chci říct, že nebudeme...“

Tenké rty se zformovaly do mírného úsměvu. „Věřte tomu nebo ne, pane Longbottome, také jsem kdysi bývala mladá. Jsem si vědoma, že si procházíme těžkými časy, a že v takových dobách vášeň stoupá. Nerada bych byla za strašáka, ale musím vás varovat před příliš rychlým postupem. Existují různé druhy výčitek.“ Její oči za hranatými obroučkami se nyní stočily k Hannah, která byla již zcela oblečená a zpět na nohou. „Slečno Abbottová, pokud by vám to nevadilo, ráda bych v soukromí prohodila pár slov s vaším přítelem... a děvče, převraťte si ten svetr na správnou stranu, pokud nechcete, aby si ostatní šuškali ještě víc, než už budou.“

Hanniny rozpaky se ještě prohloubily, obličej nyní měla téměř purpurový, když spěchala směrem ke dveřím a po schodech dolů do společenské místnosti. Rozhostil se moment ticha, pak za ní profesorka McGonagallová zavřela dveře a posadila se do nohou nejbližší postele. Příkře jej pozorovala. „Jste si, předpokládám, vědom, že je do vás ta dívka zamilovaná.“

Neville se nervózně ošil, přitáhl si okraje županu k sobě a pevně utáhl pásek. „Ano, madam.“

„A vaše city k ní?“

Zadíval se jí do očí tak odvážně, jak dokázal. „Miluju ji.“

K jeho překvapení se v jejích očích objevil smutek, pak přikývla. „Chápu.“ Nastala dlouhá pauza a on cítil, jako by se nedívala jen na něj, ale skrze něj, její neúprosný pohled se bořil přímo tam, kde leželo jeho srdce a mysl. „Mluvila jsem se slečnou Weasleyovou,“ pronesla nakonec, „přiznala mi, že vám řekla o vaší... situaci.“

Neville se překvapením zajíkl. „Chcete říct, o mně, Harrym... a té veštbě?“

„Vskutku,“ přikývla.

„Řekla mi, že jsem jediný, kdo může Vy-víte-koho zabít, pokud Harry selže. Brumbál si prý myslí, že to dokážu...“ Hlas se mu pomalu vytratil a on se zadíval dolů na své nohy. „Ale já nevím. Zdá se mi, že je to... nechutně velké sousto.“

„Vaše babička a já jsme byly blízké přítelkyně, znala jsem vašeho otce poměrně dobře. To, co se vašim rodičům stalo, je nevyslovitelná ztráta.“ V jejím hlase se odrážela měkkost a soucit, jaký od ní nikdy dřív neslyšel, a proto vzhlédl. „Vždycky jsem věřila, že je ve vás víc, než se Augusta domnívala, ale na rozdíl od ní jsem měla výhodu trochu většího odstupu než matka, která ztratila syna a doufá, že jej získá zpět skrze svého vnuka. Nikdy nebudete jako váš otec, Neville.“

Při jejích slovech sebou škubnul, jak postupně potvrzovala obavy, které tiše skrýval, ale ona pokračovala. „Jste sám sebou, ne Franklinem, stejně jako Harry není James, ale vy oba, Harry i vy, jste prokázali, že jste silní a dost stateční sami za sebe. Požádám vás teď o něco, na co nemám právo ani jako vaše učitelka, ani jako ředitelka vaší koleje, ale i tak vás prosím, abyste to zvážil jako radu přicházející od blízkého přítele vaší rodiny.“

„Samozřejmě, paní profesorko.“

„Možná byste měl přemýšlet o tom, jak slečnu Abbottovou přimět pochopit situaci stejně, jako to Harry udělal se slečnou Weasleyovou. Vím, že v časech, jako je tento, na sobě mladí lidé lpí ještě více než předtím právě kvůli strachu ze ztráty, a je to naprosto pochopitelný impuls. Naposled, když byl Vy-víte-kdo u moci, se během týdne po každém absolventském rozloučení konaly tucty svateb a můj pracovní stůl byl pod všemi těmi oznámeními o narození dítěte sotva rozpoznatelný pokaždé, když přišla pošta.“ Zajímalo by ho, jestli již profesorka ví o Erniem a Susan, ale v jejím výrazu nebyl ani náznak. „Sama jsem byla tak trochu válečnou vdovou.“

Neville nedůvěřivě zamrkal. „Vy?“

„Byl z mudlovské rodiny. Nebelvír, stejně jako já, který si vybral připojit se k RAF – to je vojenský mudlovský oddíl – poté, co byl jeho bratr zabit v bitvě o Británii. Vzala jsem si ho méně než tři hodiny poté, co jsme dokončili naše testy pro OVCE, a ztratila jsem ho někde nad Severním mořem o pět týdnů později.“ Hlas profesorky McGonagallové byl věcný, ale v jejích očích se skrývalo cosi hlubokého, naznačujícího, že se její rány nikdy zcela nezahojily. „Nepřísluší mi soudit takové věci, ale chci, abyste vzal v úvahu, že vaše pozice je od většiny ostatních poněkud odlišná. Kterýkoliv kouzelník nebo čarodějka mohou v nadcházejících měsících přijít o život, ale vy a Harry jste si vybrali přijmout mnohem nebezpečnější pozici. I kdyby nepřišlo na vaše závěrečné zúčtování přímo s Vy-víte-kým, stále jste ze sebe udělal cíl skrze... vaše ostatní rozhodnutí.“

„Hannah o tom ví,“ zaprotestoval, „chci říct, neví sice o té věštbě, ale o všem ostatním ví. A pokud mě miluje, bude trpět bez ohledu na to, jestli se mi něco stane nebo ne. Kromě toho, nežádal jsem ji hned o ruku.“

„Bez ohledu na její současné city, pokud s ní nyní začnete vztah, vaše city budou sílit a potenciální ztráta bude bolet mnohem více, ať už se rozhodnete v blízké budoucnosti vzít nebo ne. Slečna Weasleyová si to sotva začala uvědomovat. Ví, že kdyby se mezi nimi stalo víc, nebo kdyby si mezi sebou slíbili víc, Harryho zmizení a nebezpečí, ve kterém se nachází, by pro ni byly téměř neúnosné. Pokud ji milujete, všemi myslitelnými způsoby se pokuste zůstat v jednom kuse, ale pokud jsou vaše city skutečné, neměl byste myslet pouze na sebe,“ postavila se, uhladila si hábit a rozešla se směrem ke dveřím.

„To je vše, co jsem vám musela říct. Doufám, že to alespoň vezmete v úvahu,“ položila ruku na kliku, pak na něj kývla a nasadila zpět ten jemný úsměv. „Jsem velmi ráda, že vás mám zpět ve své koleji. Od doby, co jste vy a slečna Weasleyová zmizeli, se tu dějí mnohem méně zajímavé věci a profesor Snape má až příliš často nesnesitelně dobrou náladu.“

OOO

Když sešel dolů, zjistil, že Hannah na něj čeká ve společenské místnosti. Sice si před odchodem oblékl vršek pyžama, ale když se na něj dívala z místa od krbu, kde seděla vedle Ginny, cítil se stále naprosto odhalený, a tak si přitáhl župan těsněji k tělu a posadil se vedle obou dívek.

Ginny si s Hannah vyměnila rychlý významný pohled a postavila se. „Myslím, že si půjdu lehnout,“ oznámila, „byl to dlouhý den.“

Odešla a Neville se sesunul na gauči blíž k Hannah, která si přitáhla kolena k hrudníku a pozorovala ho, na tváři se jí zrcadlil výraz hořké rezignace. „Nevypadá to, že jsi přišel dolů, abychom mohli pokračovat v mazlení.“

„Ne.“ Zhluboka se nadechl, olízl si rázem suché rty a vztáhl ruku, aby do ní chytil její dlaň. Hřejivá záře ohně způsobila, že se její vlasy nyní leskly skoro jako tekuté zlato, oči se jí třpytily a on to vážně nechtěl dělat. Chtěl si ji přitáhnout blíž, ignorovat těch pár hloučků studentů, kteří vypracovávali úkoly u stolů v rozích, a prostě ji políbit, rozpustit sebe a ten nechutný pocit reality o tom, co o sobě nyní věděl, v jemnosti jejích rtů, ale to nebylo možné. „Hannah, je tu něco, co ti musím říct.“

„Ginny už mi to řekla,“ žalostně se usmála. „Věděla jsem, že jsi hrdina, už od záležitostí na Ministerstvu, ale pořád to je to pro mě trochu šok, to přiznávám.“

„V tom případě chápeš, proč nemůžeme...“ umlkal postupně Neville, neschopný myšlenku dokončit. Nechtěl to říct. Něco v něm se vzpouzelo, vzpíralo se proti té myšlence, že by měl odstrčit něco tak nádherného ještě předtím, než to vůbec mělo šanci pořádně začít. Nebylo to fér. Miloval ji; a myšlenka, že mu ti samí lidé, kteří před šestnácti lety přišli do domu jeho rodičů, pořád můžou ublížit a vzít mu, co je pro něj nejcennější, ho pálila hořkou záští, která zadusila jeho hrdlo a nedovolila mu promluvit.

„Neville…“ Hannin hlas byl tichý, ale ozývala se v něm jemná síla, kterou na ní vždycky obdivoval. „Já vím, o co se tu snažíš, a oceňuju to, ale to není to samé.“

Zatřásl hlavou. „Ale je, copak to nevidíš? Snape a Carrowovi mě už dávno mají v merku a Bellatrix a ostatní ví, co jsem zač. Zničili už moje rodiče a nebudou se bát jít po komkoliv dalším, koho miluju, aby mě dostali, pokud budou muset. Nemohl bych je nechat ti tohle udělat.“

„A to je do tebe velice šlechetné, ale já nejsem Nebelvír, Neville,“ zvedla do vzduchu žlutou látku okraje svého rukávu a podržela ji ve světle ohně. „Možná nebudu skákat rovnýma nohama do nebezpečí tak impulsivně, jak by to udělala Ginny, ale taky odmítám jen tak souhlasit, že cesta šlechetnosti a galantnosti, jak to tady razíte vy, je ta jediná správná. Stojí mi za to riskovat, že mi to ublíží o trochu víc, pokud budu vědět, že jsem tu pro tebe mohla být. To, co mě poslední týdny ničilo, nebyl fakt, že jsem tě ztratila, ale vědomí, že jsem tě ztratila, protože jsem tě opustila.“ Její pohled se do něj vpil s takovou intenzitou, až se jeho srdce skoro zastavilo. „Nenuť mě tě zase opustit.“

Neville nevěděl, co na to říct. Nebyl připravený na to, že dívka odmítne akceptovat, co se tady snažil udělat, aby ušetřil její city, a tak jen zíral na ten tenký proužek žlutého saténu, jako by mu snad měl nějak poradit, co by měl udělat dál. „Ale Hannah,“ zaprotestoval, „pro nás to není to samé jako pro Ernieho a Susan –“

S lehkým zasmáním ho utnula. „V to doufám! Jestli mě hodláš po jednom políbení požádat o ruku, budu tě muset zklamat, i bez ohledu na to, jestli tě miluju, nebo jak dobře umíš líbat!“

„Ne…“ začal se v tom plácat, „...já tě nežádám… teda ne, že nebudu... chci říct, jednou bych možná... chápeš, jestli to spolu... chci říct, neplánuju... ne, že bych nechtěl...“

Neville,“ naklonila se k němu blíž a jejich obličeje dělily sotva centimetry, „sklapni.“

Sklapnul. Na to, co oba chtěli říct tomu druhému, žádná slova opravdu nebyla zapotřebí.

OOO

Listopad se pomalu překlenul a bradavické pozemky nyní pokryl sníh, přikryl nahou zemi a přivázal jiskřící rampouchy k bezlistým větvím stromů. Cizinci by se hrad zdál nezměněný, ale studenti nyní cupitali na hodiny Bylinkářství a Péče o kouzelné tvory v zamlklých řadách obličejů bez výrazu, od kterých se kouřilo, bez všudypřítomného laškování a smíchu. Nebyly tu ani houfy bojující proti sobě ve sněhových bitvách, ani sněhoví kouzelníci či čarodějky s barevnými šálami uvázanými okolo krků. Vláda Snapea a Carrowových zahalila kdysi živou školu těžkou rouškou, avšak jiskry odboje nepřestaly i nadále ve tmě doutnat a záblesků vzdoru si museli všimnout i ti, kdo chodili se sklopenýma očima.

Každé opatření, které na ně kdysi uvalila Umbridgeová, se nyní vrátilo, a bylo jich ještě víc. Studentům bylo dokonce zakázáno mluvit jeden s druhým jak na chodbách, tak u jídla. Koleje byly striktně rozděleny, návštěvy mezi nimi byly zakázány a o deváté večerní byla zavedena večerka, po které bylo od studentů všech ročníků vyžadováno ležet v posteli a mít zhasnuto. Hodiny, které dříve sdílely dvě nebo více kolejí, byly nyní rozděleny. Nejenže zrušili všechny kroužky, i všechny mimostudijní aktivity byly zastaveny a dokonce i návštěvy koupelen byly nyní omezeny na pět minut ve snaze zabránit studentům komunikovat spolu i v tak omezeném čase.

Přesto ke Snapeově zuřivosti a frustraci ani jedno z těchto pravidel a omezení nezastavilo konstantní úroveň revoltování. Věděl, odkud to pochází, ale navzdory všem snahám přilepit Crabbea a Goylea k lemu Nevillova hábitu nebyl schopný zachytit žádný náznak toho, že by byl on nebo jakýkoliv jiný domnělý člen BA aktivně zapojený v jakémkoliv záškodnictví. Dvě dodatečné várky letáčků, nápisy na zdech školních chodeb, oznamující, že Kingsley Pastorek sundal tři smrtijedy, očarovaná brnění, která ohlušující hlasitostí vysílala Potterovu hodinku... to všechno jako by se dělo naprosto samo.

Jednou dokonce přistihl Nevilla na cestě na snídani se šmouhou od rtěnky na krku a mrzimorsky žlutou stuhou do vlasů v kapse, ale výslech Buclaté dámy neodhalil žádné narušení bezpečnosti v nebelvírské věži. Snape začal po chodbách rázovat sám, držel noční hlídky a jeho nažloutlý obličej stále více blednul ze stresu a nedostatku spánku. To však jakoby ještě více nakoplo rebely v jejich snahách a on brzy obdržel anonymní dárek: Uspávací lektvar, heřmánkový čaj, nejnovější edici Relaxační hudby od Chesterfieldských čarodějů a vzkaz, který mu vesele oznamoval, že tyto věci by mu mohly přijít vhod, kdyby snad měl nějaké potíže ztratit v noci ten zbytek svého vědomí, podepsán „Vy-nevíte-kdo.“

Komnata nejvyšší potřeby se ukázala ještě univerzálnější a užitečnější, než kdokoliv z nich kdy předtím očekával. Neville objevil, že trik spočíval v tom požádat ji přesně o to, co bylo potřeba, až do toho nejmenšího detailu, jak bylo možné. Nejcennější výhodou se zatím ukázala její schopnost otevřít dveře do jakékoliv části školních prostor, což jejich snahy učinilo možnými i za běhu nových, pevnějších bezpečnostních opatření.

Dokud se někdo z nich mohl dostat do Komnaty – obvykle někdo z Havraspáru nebo Nebelvíru, vzhledem k jejich blízkosti ke vstupu ze sedmého patra a dodatečné podpoře Zastíracího kouzla či Susanina starého pláště – mohli ji postupně otevřít všem společenským místnostem, čímž bylo Brumbálově armádě umožněno dál se shromažďovat i bez toho, aniž by někdo očividně opustil schválené prostory. Pouze dvěma zmijozelským členům činilo připojení se ke shromáždění výraznější problémy, ale naštěstí nebyla jejich kolej pod takovým drobnohledem jako ostatní, a nakonec se podařilo alespoň Runcornovi vždy najít způsob, jak se k magickým dveřím nějak dostat, přestože Braddock několik schůzek zmeškal.

Koncem prvního prosincového týdne bylo zklamání ze zprávy, že Snape poslal Nebelvírův meč ke Gringottovým, aby jej bezpečně uložili, naprosto zastíněno jejich dodatečnými úspěchy a oni začali uvažovat o tom, že se jim třeba nakonec přece jen podaří vyhrát, pokud budou postupovat jeden maličký krůček po krůčku.

Ve zbytku školy byla výzdoba zakázána, ale Komnata nejvyšší potřeby vypadala, jako by v ní vybuchly ozdobné vitríny krámků v Příčné ulici: girlandy a pozlátka visely z každého dostupného povrchu. Neville usrkával teplý vaječný koňak, jímž je zásoboval Dobby, zatímco seděl ležérně rozvalený na jednom z enormních gaučů. Hannah ležela vedle něj, hlavu položenou v jeho klíně. Na druhé straně místnosti Michael Corner a Terry Boot předváděli oduševnělou zábavu, složenou z koled, které společně napsali, aby je brnění v době adventních svátků mohla prozpěvovat.

Carrowovy oheň peče,

běhnice jim prsty žerou,

Vy-víte-kdo se cítí bídně,

neb ví, že už mu vládu berou.

Říkají, že o Potterovi noční můry se mu zdají

a že plány bystrozorů a BA se protínají

každé dítě, každý student nebojí se špehovat,

a to jen, aby viděl Amycuse zaplakat...“

Něco na Nevillově stehně začalo znenadání žhnout a on se posunul a vylovil z kapsy kalhot očarovaný galeon. Čísla podél něj se změnila v písmena a on se zamračil, když tu zprávu četl. Dostali mě. T.R. Pošťouchl Hannah ze svého klína, posadil se rovně a rozhlédl se po místnosti. Samozřejmě, zmijozelský chlapec tu chyběl a Nevillovo zamračení se prohloubilo.

Vytáhl z kapsy hůlku, poklepal na galeon a písmena v rychlosti zazářila, jak poslal zpět svou vlastní zprávu. Kde jsi?

Nemusel čekat déle než minutu, než se mince znovu rozehřála a on dostal svou odpověď. Nem.křídlo.

Sklonil se dolů k Erniemu, který seděl se Susan na podlaze před nimi, a poklepal mu na rameno. „Renny má potíže,“ zašeptal, „potřebuju tvoji pomoc.“ Kývnul bradou k prázdnému rohu na konci místnosti a Ernie se zvedl na nohy a připojil se k němu dál od ostatních, kteří byli stále pohlceni písní „Carrowovy oheň peče“, která se nyní blížila do grandiózního finále.

„Co se děje?“ zeptal se Ernie.

„To přesně nevím,“ zvedl galeon, „dostal jsem od Rennyho zprávu, ve které píše, že ho „oni“ dostali a že je v nemocničním křídle. Musím zjistit, co se stalo.“

Ernie s pochopením přikývl, ale jeho tón zněl skepticky. „Problém je, kamaráde, že tě nenechají jen tak se přátelíčkovat se zmijozelským, a už rozhodně ne s takovým, který se z nějakého důvodu dostal do potíží. Ty sice kraluješ Snapeovu seznamu, ale rozhodně ne z dobrého důvodu.“

„Já vím,“ souhlasil Neville. „To je důvod, proč mě musíš praštit.“

„Počkej, počkej...“

„Potřebuju se dostat do nemocničního křídla. Řeknu madame Pomfreyové, že jsem měl nehodu během domácího úkolu na Kouzelné formule, že jsem na knížku seslal Skákající kouzlo a neuskočil jsem včas. Už dostatečněkrát jsem tam byl kvůli nepovedenému domácímu úkolu, takže nebude mít žádné potíže mi uvěřit,“ věnoval Erniemu prosebný pohled. „Dělej, dlužíme to tomu klukovi.“

Ernie si hluboce povzdechnul, a pak, dřív než si Neville stihl uvědomit, co se stalo, zaťal jednu masivní pěst a vypálil. V Nevillově hlavě explodovala nálož bolesti a on padl na kolena, sevřel si obličej oběma rukama a zalapal po dechu, skrze prsty mu už mezitím stékala krev, která kapala na podlahu v hustých rudých kapkách. „Zadrazedě, Erdie!“ Ústa se mu zaplnila hořkou kovovou pachutí a on plivl, narůstající záplavu rudé na podlaze doplnil další karmínový šplíchanec z jeho úst. „Byslíb, des by zlobil dos!“

Mrzimorský student se na něj podíval s nápadně přehnanou nevinností. „Hrozná věc, tyhle nehody při domácích úkolech. Myslím, že bys měl navštívit nemocniční křídlo, starý brachu. To vypadá dost nepěkně.“

Neville střelil po kamarádovi ošklivým pohledem, vytáhl kapesník a přitiskl si ho k tryskajícímu nosu ve snaze zastavit tu nejhorší etapu krvácení, zatímco přešel k holé zdi. „Bodřebuju ze dozdad do godby před Debelbírdkou běží!“ oznámil. Naštěstí se zdálo, že mu komnata dostatečně rozuměla a když se objevily otevřené dveře, stál jen pár stop od Buclaté dámy, která si poněkud hlasitě broukala, zatímco předváděla okatou show „dívám se někam zcela jinam a ničeho jsem si nevšimla“.

Když se konečně dostal do nemocničního křídla, kapesník byl zcela prosáklý a on začínal tiše proklínat svého přítele za to, že jej praštil tak silně. Celý jeho obličej začínal natékat, nos měl nepochybně dost působivě zlomený, navíc teď tepal hlubokou, nesnesitelnou bolestí, která se mu zařezávala hlouběji a hlouběji do hlavy. Když zatlačil do dveří, našel madame Pomfreyovou ohnutou přes jedinou obsazenou postel na druhém konci místnosti.

Když vešel, vzhlédla a oči se jí rozšířily. „Pane Longbottome! Dobrotivé nebe, co se ve jménu Merlina stalo s vaším obličejem?“

„Zgágající gouzlo ze debobedlo. Úgol,“ pokusil se o rozpačitý úsměv, když mu odtáhla ruku od nosu a zkoumala škody, pak nervózně mlaskla jazykem.

„No, je zcela jistě zlomený,“ potřásla hlavou a povzdechla si. „Nic, co bych už předtím nespravila... vlastně to není moc odlišné od toho, co vám způsobí takový potlouk – ne, že byste chtěl, abych vám začala vyprávět o bláznovství nechat děti hrát tak nebezpečnou hru.“ Posunkem ho poslala k posteli, která stála naproti, pak se otočila a vyrazila směrem ke skladu lektvarů. „Jen tu na mě moment počkejte. Můžete si lehnout na postel vedle něj, pokud mi slíbíte, že nezačnete nějaké nesmysly spojené s kolejní příslušnosti.“

Slavnostně pokýval. „Zlibuju.“

Se spokojeným nepatrným odfrknutím se madame Pomfreyová ve shonu vydala do druhé místnosti a on se rozběhl k místu, kde ležel Runcorn. Mladý Zmijozel vypadal, jako kdyby sám dostal několik solidních zásahů potloukem. Celý obličej měl nateklý a fialový, rozseknutou ruku, obvázaná žebra, a na nočním stolku stála láhev Kostirostu. Neville vztáhl ruku a jemně zatřásl chlapcovým ramenem. „Reddy, co ze ztalo?“

Runcorn se bázlivě a bolestivě otočil, obličej mu zesinal pod náporem bolesti z podlitin, a chytil se za žebra. „Všimli si, že čím dál častěji mizím.“ Když promluvil, v ústech se mu nahromadila krev a Neville rozpoznal přílišnou bělost nově spravených zubů. „Prohledali mi tašku. Musel jsem ztratit jejich náklonnost, protože našli letáček.“ Zašklebil se. „Rozhodli se dát mi lekci o kolejní loajalitě. Jejich učební metody zahrnují spoustu bití.“

„Do bidíb,“ odpověděl Neville. „Gdo do byl?“

„Crabbe a Goyle. Všem nám v poslední době dost začal chybět Malfoy. Držel je na uzdě, ale teď, když si vzali do hlavy, že jsou prakticky prefekty... což je problém, protože myšlení není jejich silnou stránkou.“ Runcorn zalapal po dechu, jak neopatrně pohnul zlomenou rukou, pak zatnul zuby a v tmavých očích mu zaplál hořký vztek. „Proč nemohli odejít s ním? Po odchodu se mazlíčci nemají nechávat ve škole!“

Neville se krátce uchechtl, pak se jeho výraz znovu změnil na vážný. „Ví do Carrowovi?“

Runcorn přikývl. „Křiklan se jim nechystal nic říct. Vzal mě sem. Myslím, že s námi soucítí, ale nevěř mu. Je to jen malicherný starý rádoby nóbl přicmrndávač v kouzelnickém hábitu. Ale Crabbe a Goyle to řekli Carrowovým, ti to řekli mému otci a...“ zaváhal a jeho předstírané hrdinství se rozpadlo, bolest a strach se vpily do výrazu jeho očí a tónu hlasu. „...jdou si pro mě.“

 

 

<<< Předchozí      Následující >>>