07. Ušlechtilý čin (2/2)

22.02.2017 10:05

Runcorn přikývl. „Křiklan se jim nechystal nic říct. Vzal mě sem. Myslím, že s námi soucítí, ale nevěř mu. Je to jen malicherný starý rádoby nóbl přicmrndávač v kouzelnickém hábitu. Ale Crabbe a Goyle to řekli Carrowovým, ti to řekli mému otci a...“ zaváhal a jeho předstírané hrdinství se rozpadlo, bolest a strach se vpily do výrazu jeho očí a tónu hlasu. „...jdou si pro mě.“

 

Než mohl cokoliv dodat, madame Pomfreyová se vrátila zpět do místnosti a v ruce třímala pohár s lektvarem, ze kterého se do vzduchu vznášely bleděmodré proužky páry. Při prvním náznaku zaskřípání dveří se od sebe oba chlapci odvrátili a ona na sobě nedala znát, jestli si všimla něčeho neobvyklého nebo ne. Podala pohár Nevillovi a mávla hůlkou přes jeho nos. „Episkey!“

Nejhorší nápor bolesti rázem zmizel a zdravotnice poukázala na pohár. „Tohle se postará o zbytek vaší bolesti, stejně tak i o otok a krev ve vašem krku a dutinách. Co se krve na vašem hábitu týče, to je, obávám se, jiný příběh.“

„Jak dojemné – máte strach o skvrny na hábitu známého krvezrádce, ale syna smrtijeda tu necháte ležet v agónii, když se jeho otec blíží k hradu? Jsem si jistý, že o tom se můj otec velice rád dozví. Bože, měl bych být vděčný, že mě z téhle školy konečně vytáhnou... vážně to tu jde z kopce, nemyslíte?“

Nevillovy oči se tiše rozšířily, zatímco srkal lektvar, ale madam Pomfreyová v reakci zbledla, jak zlostí, tak strachem, a věnovala chlapci rozlícené malé pukrle.

„Pak vám tedy donesu více lektvaru proti bolesti, pane. Nenapadlo mě, že by vás to stále bolelo.“

Jeho obličej se zkroutil do přehnaného výrazu mučivého utrpení. „Agónie.“

Zmizela zpět ve skladu a v momentě, kdy se za ní zavřely dveře, se Runcorn upřímně zahihňal. „Myslím, že si Malfoy celou školu slušně vytrénoval. Jenom když ho trochu napodobíš, lidi skáčou pár metrů do vzduchu.“

Neville se zazubil a prsty si opatrně ohmatával čerstvě spravený nos. „Měl jsem dojem, že ten ospalý způsob řeči odněkud poznávám. Každopádně, teď musíme jednat rychle, já pošlu vzkaz BA, schováme tě v Komnatě...“

Runcorn zavrtěl hlavou a jeho obličej nabral popelavou barvu. „Pokud to uděláte, zabijou mého tátu, Neville. Jen jsem ti chtěl dát tohle,“ vztáhl ruku s galeonem, „aby to nenašli, až mě budou prohledávat. Je mi líto, že jsem toho pro vás nedokázal udělat víc.“

V jeho tónu se odrážela hrozivá definitivnost, která zněla z úst čtrnáctiletého kluka naprosto nepatřičně. Neville přikývl a ztišil hlas do smutného porozumění. „Ty už se nevrátíš, že ne, Renny?“

Odpovědí mu bylo pomalé, bezeslovné zavrtění hlavy, zatímco galeon spočinul pevně v Nevillově dlani, ale pohled plný strachu, ztráty a zrady v chlapcových očích řekl zbytek za něj. Renny nejen odcházel ze školy, čekalo ho potrestání, jeho nebo jeho otce, a to se dalo očekávat mnohem fatálnější, než s čím by Carrowovi či Snape přišli ve svých nejhorších dnech. Natáhl ruku a opatrně stiskl mladšímu chlapci rameno. „No, přesto se ti podařilo utvořit kus historie, než odejdeš... Myslím, že to je poprvé, kdy bude Nebelvírovi líto sledovat odchod Zmijozela.“

Přes Runcornovy oteklé rty přeběhl slabý stín úsměvu. „Jen se tu nerozbreč, Longbottome. Bojoval jsem za své právo tě nenávidět.“

„A ty jsi hnusný, potměšilý, mudly nenávidějící slizoun. Ale máš silný žaludek,“ odpověděl Neville. „Drž se venku, jak nejlépe budeš moct, dobře?“

Runcorn přikývl a Neville sevřel očarovanou minci, vyklouzl z nemocničního křídla a ke schodům se vracel s výrazem smutku v obličeji. Věděl, že nahoře v Komnatě nejvyšší potřeby se zbytek BA chechtá nad vymyšlenými koledami a přípravami jejich dalších dobrodružství, a tak se vůbec netěšil na poselství, které jim bude muset předat. Přišli o svého prvního člena.

OOO

„,...a on prostě padnul jak podťatý.‘ Lékouzelník chvíli přemýšlel a pak jí navrhnul, aby příště, až se budou blížit do tohoto bodu, zkusila použít Silencio. No, Smrtonoška se po několika dnech znovu ukázala a on se jí ptal, jak to dopadlo. ‚Ani zdaleka ne špatně,‘ odpověděla, ‚když mrtví padají z postele, aspoň u toho nenadělají tolik hluku.‘“

Neville se sotva upomenul včas, aby zabořil obličej do polštáře, než se znovu začal kontrolovat. Pak zvedl hlavu, otřel si slzy smíchu z očí a otočil se ve ztemnělé ložnici ve věži zpět k Seamusovi. „Taky jeden mám, už vím...“ zašeptal dychtivě. „Tak tedy, jeden čaroděj jde na Ministerstvo kouzel a nabídne deset galeonů bystrozorovi, který bude hlídat jeho dům, zatímco on je dopoledne v práci. ‚Myslím si, že mi moje manželka zahýbá s mlékařem,‘ říká. ‚Pokaždé, když otevřu dveře, abych vzal mléko, se můj maguár může zbláznit.‘ Jeden z bystrozorů svolí, že bude jeho dům hlídat, a další den se muž ptá, jak to dopadlo. ‚Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu,‘ odpovídá bystrozor. ‚Vaše žena je vám věrná, ale nepřejte si vědět, co ten mlékař dělá s vaším maguárem.‘“

Seamus ze sebe vydal ohromné štěkavé zachechtání a Neville sáhnul po polštáři a praštil jím po nejasném obrysu toho, v čem tušil tělo druhého chlapce. „Idiote! Je po desáté! Máme spát!“

„Promiň!“ Seamus nezněl ani trochu omluvně, ale zbytky jeho smíchu byly aspoň příhodně utlumeny oběma jeho rukama. Nakonec se zhluboka, třaslavě nadechl. „Nicméně, mám ještě jeden. Tři čarodějky se rozhodly, že si chtějí koupit nové koště, chápeš... První se teda vydala do obchodu, kde jí prodavač ukázal nejnovější-“

Seamusův vtip byl přerušen náhlým nárazem čehosi do okna a Neville zaslechl jen zašustění povlečení, jak oba chlapci rázem vystřelili do sedu. Sáhl po hůlce na nočním stolku, namířil ji na závěsy kolem postele a druhou rukou je obezřetně rozhrnul. Světlo dorůstajícího měsíce, odrážející se od padajícího sněhu, házelo stíny na kamennou podlahu a on se sotva odvažoval dýchat, neschopný rozeznat, jestli některý z třepotajících se stínů patří něčemu víc než jen sněhu.

Ozvalo se zaskřípání pružin v matraci, pak byl slyšet zvuk bosých nohou na podlaze a Seamus tlumeně vykřikl: „To je sova!“

Neville zamrkal, vyklouzl ze své vlastní postele a hnal se přes místnost ke kamarádovi, stojícímu u okna. „V tuhle noční dobu?“

Ale bylo to nepopiratelné, venku byla sova. Na okenním parapetu ležel dospělý puštík, který měl k noze přivázaný těžce vypadající balík. Nevillův předchozí strach a zmatení zmizelo, zatímco věnoval Seamusovi zhrozený pohled. „Je zraněná! Jestli ji necháme venku, tak tam zmrzne!“ Bez sebemenšího zaváhání poklepal hůlkou na okenní petlici, a když oteřel okno a uchopil sovu opatrně do rukou, téměř si neuvědomoval ledovou vánici, která vtrhla skrze otevřené okno do pokoje.

Sova se sotva pohnula, zatímco ji nesl ke své posteli, kde ji opatrně položil na přikrývku. Seamus za ním mezitím zavřel okno zase na petlici. Sova vypadala, že má na kahánku. Byla z dobré poloviny zmrzlá, zobák a nohy měla promodralé, peří pokryté ledem, a navíc se ji někdo očividně snažil zastavit před dosažením cíle, protože celý její ocas byl zredukovaný na spálenou hromádku zčernalých peříček. Když ji pohladil, začala se třást – vyčerpáním, zimou a bolestí. „Ty malý chudáčku,“ zamumlal Neville, „neměla ses snažit v tomhle počasí dolétnout až sem.“

„Neville, podívej,“ stál Seamus za jeho zády a ukazoval na ptákovu nohu, ke které byl stále přivázaný balíček. „Je okroužkovaná.“ Jak správně podotkl, k sovině noze byl magicky připoutaný lesklý černý kroužek, neklamně potištěný nechvalně proslulým znakem lebky a hada. Pískově zbarvené obočí se nad modrýma očima stáhlo obavami. „Proč by nějakej smrtijed posílal sovu do nebelvírský věže?“

„Nemůžeme jistě vědět, že to byl smrtijed,“ zaprotestoval Neville. „Možná to jen někdo využil, aby ji dostal přes hlídku, protože takové sovy nekontrolují?“

„No jo, pravda. Protože okroužkovaný sovy se totiž posílaj tak často.“ Seamusův hlas byl naplněný sarkasmem, zatímco se hůlkou snažil odstranit provázky, které poutaly balíček k potlučené sově. Když ho konečně uvolnil, kousek pergamenu, který byl pevně stočený pod vlákny, vypadl a snesl se na postel. Seamus jej sebral a jeho brunátný obličej pod nánosem pih okamžitě zbělal. „Ale ne...“

Podal pergamen Nevillovi, který se prohraboval svým kufrem a hledal lahvičku Povzbuzovacího letvaru, o které věděl, že si ji tam předtím schoval jako zbytek z úkolu na Bylinkářství. Neville se jej pokusil odmávnout, ale Seamus se sklonil a podržel vzkaz přímo před Nevillovým obličejem. Ten ustal v pohybu, když jeho oči zachytily rozeklaný, tučný rukopis, potřísněný skvrnami od inkoustu. Po stranách se  skvěly tmavě červené skvrny, které mohly být jedině od krve. Zhoupl se zpět do stoje, vzal si útržek a podržel ho v měsíčním světle.

Písmo by se přinejlepším dalo nazvat nepozornou čmáranicí, bylo tak potřísněno cákanci inkoustu, že byla slova mezi nimi jen obtížně rozeznatelná, ještě více rozmazaná rozsáhlými skvrnami na okrajích. Jak se však Nevillovi postupně dařilo dešifrovat ve spěchu psanou, zoufalou poznámku, jeho ruce se začaly třást a cítil, jak mu z obličeje mizí barva.

 

Zbili mě táta je zastavil ale zabíjejí ho já jsem nejspíš další na řadě vezměte si tohle třeba to využijete donuťte ho zaplatit ať žije HP

T R
PS propusťte mercuryho nebo ho zabijou taky

 

Vzhlédl, cítil se omámeně a bolelo ho u srdce. Všiml si, že Seamus teď držel balíček v rukách, roztrhl hnědý balící papír a nevěřícně zíral na obsah. „Neville...“ Klekl si, zvedl balíček a pomalu zavrtěl hlavou. „Je to to, co si myslím?“

Neville opatrně sáhl po zásilce a vytáhl z ní těžký, pomačkaný uzlík z luxusního černého hábitu. Jak jej rozmotal, vypadlo z něj cosi zabaleného dovnitř, cosi, co se v měsíčních paprscích dopadajících na podlahu místnosti hrozivě, stříbřitě zablyštělo. „Hábit smrtijeda,“ zašeptal ohromený Neville, „a... jedna z jejich masek. Jsou... jsou pravé. Zatraceně, to je těžký.“ Prsty objížděl Znamení zla, které bylo téměř neviditelně vyšito na levém rukávu, ebenová nit na černé látce – detail, kterého si nikdy předtím nevšiml. „Myslíš, že patřily jeho otci?“

„No, něco takovýho u madame Malkinový nekoupíš!“ opáčil Seamus.

Sova na posteli slabě zahoukala a Neville zatřepal hlavou, ve spěchu nacpal hábit a masku do svého kufru a zahrabal je hluboko pod oblečení, pak popadl lahvičku s lektvarem a spěchal ke zraněnému ptákovi. Opatrně uchopil jeho hlavu do ruky a zvedl mu k zobáku hrdlo lahvičky. „Tady máš... Tak ty jsi Mercury, hm? No, Mercury, trochu tě teď zahřejeme a pak se podíváme, co svedem s tím tvým ocasem a tou ošklivou věcí na tvé noze, dobře?“

„Co s tou sovou provedem, Neville?“ zeptal se Seamus. „Nebude jednoduchý vysvětlit, jak jsme ji dostali, kór jestli po ní pátraj, a tahlecta cháska to jenom tak bez povyku za hlavu nehodí. Myslím si, že o tom ten chudák kluk nevěděl.“

„Vezmeme ho do Komnaty nejvyšší potřeby a postaráme se o něj, dokud se mu neudělá líp,“ oznámil prudce Neville. „Pokud se nám nepodaří sundat mu z nohy ten kroužek, trochu ho přeměníme – tak nám spolu s tím hábitem a maskou Renny poskytl sovu, kterou nikdo hledat nebude.“

„A s těma věcma, prosím pěkně, budem dělat co?“

„To jsem se ještě nerozhodl.“ Sově se podařilo spolknout pár doušků lektvaru a zpoza opeřených míst, kde by se měly nacházet její uši, jí začala stoupat pára. Led na křídlech začal roztávat a nohy i zobák postupně dostávaly méně promodralou barvu. „Ale poslal nám je jako své poslední přání, a to nehodlám brát na lehkou váhu.“

Seamusovy modré oči se rozšířily. „Takže ty si vážně myslíš, že je zabili?“

„On nebyl ten typ kluka, co by panikařil kvůli troše rámusení.“ Neville rozhodně zaťal čelist a ačkoliv se mu podařilo zadržet slzy, jeho srdce pukalo pro mladého Zmijozela. Jakkoliv nenáviděl všechno, v co ten chlapec věřil, byl statečný a věrný svým přesvědčením, a to dokonce ačkoliv většinu toho, co udělal, považoval za jejich zradu. Cenu za svoje činy zaplatil dobrovolně a odhodlaně a příliš, příliš brzy. „Hodlám splnit, o co nás požádal. Hodlám najít způsob, jak je přinutit zaplatit.“

OOO

Xenofilius Láskorád se překonal, když během dvaceti čtyř hodin vydal speciální jednostránkovou edici Jinotaje a během dalších pár hodin byla jejich očarovaná zrnka připravená k distribuci. Neville je rozsypal do dlaní každého člena BA, v obličeji obřadný výraz. „Ujistěte se, že než se aktivují, nezůstane vám ani jediné, nebuďte nerozvážní. Nesmíte se nechat chytit. Cokoliv jste si možná o Runcornovi mysleli jako o člověku nebo jako o zmijozelském studentovi, byl jedním z nás a my to jen tak nepřejdeme. Je prvním členem, kterého BA ztratila, ale není první, kdo zaplatil životem. Susan, tvá teta. Hannah, tvá maminka. Miku, tvůj táta. Cormac McLaggen, Cedric Diggory, Lynn Fawcett – a to ani nezmiňuju půlku bystrozorského oddělení – navíc ani nevíme, kolik dalších je tam venku na útěku a v ústraní. Tohle je první bitva z mnoha. Komandanti a já víme, že nám dal víc než jen sovu. Stále pracujeme na plánu, jak využít jeho druhý dar, ale ta největší věc, kterou nám věnoval, byl jeho vlastní život. Ujistěme se, že o tom budou lidi vědět.“

Když bylo rozdáno poslední zrnko, Neville svou vlastní hrstku zastrčil hluboko do kapsy a zvedl hůlku jako signál pro začátek jejich mise. Jiskry, které vystřelily do vzduchu, nebyly tentokrát čistě stříbrné, ale směs stříbrné a zmijozelsky smaragdově zelené. Ozvalo se i jiné motivační zvolání než obvykle.

„Za naše padlé!“

Do večeře byly všude. Očarované listy pergamenu nesoucí logo Jinotaje a za ním fotka Runcorna, kterou pro ně získala Camellia. Byl na ní ve zmijozelské společenské místnosti, oblečený v zeleném pyžamu se stříbrným hadem vyšitým na kapse, zatímco ležel rozvalený vzhůru nohama v křesle a hrál Řachavého Petra s hrstkou dalších chlapců, kteří byli k fotoaparátu zády. Když pak karty vybuchly, rozesmál se natolik, že hlavou dopadl na zbytky hry.

Byla to jediná fotka, kterou se Camelii podařilo najít – většina Pansyina fotoalba zahrnovala její vlastní ročník, především Draca, k němuž cítila pobláznění ohromných rozměrů – a oni poměrně dost diskutovali, jestli byla fotka dostatečně hrdinská na to, aby skrze ni prokázali úctu padlému vojákovi. Neville si myslel, že byla perfektní. Neměl být vojákem, tak jako nikdo z nich, a ta fotka jej ukazovala jako chlapce, jeho kolejní příslušnost z ní čišela čistě a bez bázně, ale přitom v situaci, která mohla být k vidění v jakékoliv jiné společenské místnosti.

Pod fotkou se skvěl tučný, černý nadpis a pod ním byl článek, napsaný společnými silami několika havraspárských a Malcolma Braddocka, který to pojal jako svůj poslední počin poté, co Nevillovi v slzách přiznal, že odchází z BA, příliš vyděšený a v obavách o bezpečí svojí rodiny a své vlastní. Neville ten krok očekával, ale záhy zjistil, že stejně, jako bylo divné mít v BA mezi sebou zmijozelské,  mu připadá ještě divnější, když zelená barva z praporů v Komnatě nejvyšší potřeby zmizel a ponechány tu byly o samotě jen červená, žlutá a modrá.

Letáčky byly samozřejmě striktně zakázány, ale Neville nepotřeboval znovu číst, co bylo zveřejněno, zatímco pozoroval Filche, který je pracně vytahoval zpoza lavic a stolů a kupil je v krbech Velké síně, kde musely být jeden po druhém spáleny.

 

NIKDO NENÍ V BEZPEČÍ! VY-VÍTE-KDO VRAŽDÍ SVÉ VLASTNÍ LIDI!

V úterní podvečer, 9. prosince, byli Terrance Quincy Runcorn, 14, příslušník zmijozelské koleje, a jeho otec, známý smrtijed a dřívější člen Odboru pro prosazování kouzelnických zákonů Albert Runcorn, zavražděni ve svém domě následovníky Vy-víte-koho.

Terrance, známý mezi svými mnoha přáteli jako Renny, byl vybrán pro post brankáře ve zmijozelském famfrpálovém týmu, než byl dříve v tomto roce jejich tým rozpuštěn, a byl rovněž známý pro své atletické nadání. „Viděl jsem v něm potenciál věnovat se tomu profesionálně, to rozhodně,“ říká profesor Horacio Křiklan, „měl v sobě velký zápal pro vše, pro co se nadchnul. Excelentní v Lektvarech, vždy dodržoval instrukce do posledního písmene.“

Dodržovat instrukce mu však poskytlo jen slabou pomoc tváří v tvář narůstající nepříčetné a paranoidní zlosti Vy-víte-koho. Renny byl třináctou doloženou generací čistokrevných kouzelníků, z neporušené linie zmijozelských členů a rodinnou tradicí v oboru prosazování kouzelnických zákonů, kterážto funkce přecházela z otce na syna po sedm generací. Albert byl dvakrát vyznamenán za služby Ministerstvu a byl primárně známý díky zadržení nechvalně známého padělatele Mortimera Luggfettera před šesti lety. Vyznačoval se čistými pracovními záznamy, jež byl jeho syn připraven převzít. Runcornova rodina byla rovněž velmi hlasitě angažována v podpoře nadřazenosti čistokrevných kouzelníků a Albert se během několika měsíců po návratu Vy-víte-koho připojil ke smrtijedům, u kterých si získal jméno především udáváním mudlorozených, kteří se snažili o osobní ochranu prostřednictvím falšování rodinných dokumentů.

Díky takovýmto projevům loajality by se otci a synovi mělo dostat určité ochrany, avšak Vy-víte-kdo zcela jistě takto rozumně neuvažuje. Veřejné projevy, vyjádřené Ministerstvem a Vy-víte-kým, přímo prohlašují, že každému, kdo je ochotný spolupracovat při jeho snahách utlačit a odstranit mudlorozené a podpořit jeho násilnickou nadvládu nad kouzelnickým světem, bude garantováno bezpečí a ochrana, avšak touto chladnokrevnou vraždou Runcornovy rodiny pouze dokazuje, že se jedná o další lež!

Pokud se Denní Věštec odváží otisknout cokoliv zahrnující tuto dvojitou vraždu, bude se ji nepochybně snažit vylíčit jako nehodu nebo jako popravu zrádců, ale veřejnost si zaslouží znát pravdu! My, tvůrci Jinotaje, jsme se nikdy nebáli otisknout nepopulární názory, a nyní vám přinášíme skutečné, exkluzivní odůvodnění, proč Vy-víte-kdo nařídil jejich popravu.

V září 2. listopadu se Harry Potter – známý Ministerstvu jako Nežádoucí č. 1, avšak věrným tisícům stále jako Vyvolený nebo Chlapec, který přežil – vloupal na Ministerstvo kouzel a osvobodil tucty mudlorozených, kteří čekali na vykonstruované „soudy“ před zástupci Komise pro registraci mudlorozených kouzelníků, jak bylo dříve zveřejněno ve Speciální edici Jinotaje. Během jejich statečné infiltrace byl použit Mnoholičný letvar a Albert Runcorn se stal nedobrovolným zprostředkovatelem Potterova převleku, zatímco byl poslán ke Svatému Mungovi kvůli Krvácivé kokosce vpravené tajně do jeho ranní kávy jedním z Potterových kompliců, již dříve přeměněných v Runcornova kolegu z Ministerstva. Albert Runcorn byl poté rozsáhle mučen svými kolegy smrtijedy, a to za pouhou konverzaci se spolupracovníkem.

Tato reakce odkryla mladému Rennymu pravou povahu Vy-víte-koho, pročež začal později v bradavické škole spolupracovat na snaze otevřít kouzelnickému světu oči. Ani jednou přitom neopustil svou víru v nadřazenost čistokrevných, nezradil člena své koleje či nikoho z následovníků Vy-víte-koho. Pouze činil, co by mělo být právem v jakékoliv svobodné společnosti – vyjádřit názor o svých lídrech. Při těchto činech ani nebyl přichycen. Během neoprávněného prohledávání u něj byla pouze nalezena kopie podobného letáčku, jaký právě držíte v ruce, a pro tento obyčejný fakt byl bez možnosti vysvětlení či soudu krutě zbit, ten samý den odveden ze školy a následující noci byl on i jeho otec chladnokrevně zavražděn.

Bez ohledu, zda stojíte na straně mudlovských práv či čistokrevné nadřazenosti, vezměte toto prohlášení jako lekci a varování! Pokud je Vy-víte-kdo ochotný vyhladit celou linii čistokrevné kouzelnické krve, která je mu, jak prohlašuje, nade vše drahá, a to pro tak chabý důvod, může být vůbec někdo v bezpečí? Spolehlivé zdroje nám prozradily, že rodina Malfoyů, která patří mezi nejuznávanější a prominentní členy vnitřního kruhu okolo Vy-víte-koho, je nyní uvězněna ve svém vlastním domě, vyhlášeném Malfoyově sídle, neustále vystavena mučení a konstantní hrozbě smrti, která může vzejít z nejjemnějšího rozmaru Vy-víte-koho. Peter Pettigrew, zrádce, který před šestnácti lety vyzradil úkryt Potterových a který umožnil návrat Vy-víte-koho v jeho fyzické podobě díky useknutí své vlastní ruky ve vlně loajality, nezastává nyní pozici lepší než domácí skřítek.

Jsou toto projevy té slavné odměny, kterou Temný pán slibuje svým věrným? Je toto důvod, proč bychom měli udat své přátele, zradit své rodiny a obrátit se jeden proti druhému? Jsou vraždy, mučení, otroctví a uvěznění skutky, které máme považovat za benefity jeho vlády? Čarodějky a kouzelníci, zvažte s rozvahou svou volbu a vzpomeňte si na Runcornovu rodinu a další oběti krvavého režimu Vy-víte-koho prostřednictvím připojení se k Jinotaji v podpoře Harryho Pottera při každé příležitosti!

Ať žije Harry Potter!

 

U profesorského stolu se ve Snapeových slabých rysech projevila veškerá zlost, kterou Neville po takovém aktu odboje očekával, avšak postupně mu začalo docházet, že Snapeovy černé oči nejsou jako obvykle upřeny na Nebelvírské. Namísto toho byly stočeny k havraspárskému stolu, zatímco se nahnul směrem ke Carrowovým a vyměnil si s nimi pár zašeptaných vět. Posunkem poukázal na kopii letáčku, který ležel na stole před ním. Přes těstovité obličeje sourozenců se pomalu začal rozpínat ošklivý úsměv, který kopíroval Snapeův vlastní spokojený úšklebek, a Neville cítil, jak mu krev tuhne v žilách, když mu došlo, na koho padly pohledy tří smrtijedů.

Na Lenku.

 

 

<<< Předchozí     Následující >>>