08. Sny a realita (1/2)

13.03.2017 13:57

Neville se pevně přitiskl k chladné kamenné zdi a se zatajeným dechem naslouchal, jestli neuslyší ozvěnu kroků, šustění hábitu či cokoliv kromě svého bušícího srdce. Každý nerv měl napjatý a neodvažoval se pustit hůlku ani na tak krátký moment, který by stačil k tomu, aby si otřel pot z dlaní. Byli někde tam venku, honili ho, a jen kratičké rozptýlení by stačilo k jeho dopadení. Dovolil si se zhluboka, ostražitě nadechnout, pak se tiše protáhl za roh, hůlku napřaženou před sebou.

Na podlaze před ním ležela bez hnutí zkroucená postava. Černý, hustý a lesklý pletenec vlasů mu prozradil, že se jednalo o jedno z dvojčat Patilových, ale neztrácel čas zjišťováním, jestli je lem hábitu červený nebo modrý. Na počítání ztrát bude čas později. Teď tu byl jen tenký kus dřeva v jeho ruce a smrtijedi někde okolo něj, o jejichž počtu neměl ani ponětí. Už se mu podařilo sundat dva, svými zelenými paprsky vyrovnával jejich počty, jak jen dokázal.

Koutkem oka zachytil pohyb, otočil se jako na obrtlíku a skrčil se, aby se jako cíl stal co nejmenším, pak oběma rukama pevně sevřel hůlku. Byl to Michael, na jehož hezkém obličeji se leskl pot a odrážela se v něm popelavá bledost, v očích měl strach. Havraspárský student zalapal po dechu a namířil svou vlastní hůlku do obranné pozice, pak ale zhluboka, trhaně vydechl, když rozpoznal Nevilla. „Zatraceně, Neville, mohl jsem-“

„Nemohl jsi nic,“ zasyčel Neville rozlíceně. „Drž hůlku vzpřímenou, Cornere! Mohl jsem tě zabít třikrát, než jsi vůbec zamířil!“ Jeho oči pátraly po tmavé chodbě. „Kde je Terry?“

„Dostali ho,“ otřel si třesoucí rukou čelo. „Tohle je příliš. Nemůžeme vyhrát... Přichází znenadání odkudkoliv a jsou připraveni nás zabít! To se nedá zablokovat!“

„Tak se jejich kouzlu vyhni, dostaň je jako první, nebo s nimi bojuj tak dlouho, dokud se nedostaneš z dostřelu. Tohle je bitva, ne hospodská šarvátka. Bitva je vždycky až příliš, už jsem se účastnil dvou. Prostě přestaň přemýšlet a drž hůlku vzpřímenou!“ Už dlouho stál na jednom místě a jeho instinkty začaly křičet na poplach. Nevěnoval Michaelovi přes rameno ani jeden zbytečný pohled, zatímco se plížil chodbou a zanechal tím Michaela za sebou ve tmě jen se svou radou a chlapcovým vlastním strachem.

Z učebny Kouzelných formulí před ním se ozval zvuk pohybu, ale než se dostal ke dveřím, tiché šustění a kroky propukly v řičení, praskání a křik přímého souboje. Smrtijedi byli minimálně dva, jejich hlasy byly utlumené maskami, ale Ernieho skotské vrčení bylo nezaměnitelné a hlas čarodějky mu zastavil srdce. Byla to Hannah, tón hlasu měla napjatý, strhaný a odrážela se v něm jasná bolest, zatímco s narůstající zoufalostí pálila jedno kouzlo za druhým.

Neville bez dalšího přemýšlení vyrazil chodbou a rozrazil dveře do místnosti dokořán. Hannah ležela na podlaze, nohy měla pod sebou bezvládně spletené v nešťastném uzlu způsobeném Sulcovým zaklínadlem a za každou cenu se snažila udržet Štítové kouzlo proti smrtijedovi, který se tyčil nad ní a pálil proti její stříbřité bariéře jednu kletbu a zaklínadlo za druhým. Na druhé straně místnosti se Ernie krčil za Kratiknotovým stolem. Bojoval se dvěma zároveň, část obličeje měl zkroucenou ve tmavou, ošklivě vypadající spáleninu.

Neville neváhal. Vyslal na smrtijeda útočícího na Hannah paprsek zeleného světla, a než černě oděná postava vůbec dopadla na podlahu, už stál vedle dívky, zvedl ji do náručí a chystal se ji dostat pryč, někam do bezpečí, kde by mohl zjistit, jak utišit bolest v jejím hlase. Jeden ze smrtijedů, který bojoval s Erniem, se otočil, a Neville si s hrůzou uvědomil, že má hůlku uvězněnou pod Hanninými koleny. Otočila se v jeho náručí a zvedla tu svou, ale už bylo příliš pozdě. Svět zezelenal, vše okolo něj se na moment ochladilo, a pak už o ničem nevěděl.

OOO

„Tak to byla katastrofa až k posrání!“ setřásl ze sebe Neville potem nasáklý hábit a se znechucením jej hodil na zem. Ginny, stále oblečená ve svém smrtijedském hábitu, mu s žalostným úsměvem podala sklenici vody, ale on ji odehnal, vysvlékl se z košile a kravaty a hodil je na hromádku k hábitu. Jen v tílku se sesunul na bobek, opřel se lokty o kolena a prsty si prohrábl vlasy, zatímco pohledem přejel svou vyčerpanou jednotku.

Komnata nejvyšší potřeby už nadále nevypadala jako chodby a školní učebny v nich. Namísto toho se přeměnila v jakousi podivnou kombinaci tělocvičny a konferenční místnosti. Podlaha byla z lesklého nazlátlého dřeva a po obvodu zdí byla rozmístěna zrcadla, až na tu, před kterou stál Neville, na které byla namísto panelu zrcadel pověšená obrovská tabule. Podlahu po celé místnosti pokrývaly obrovské podušky, na kterých se většina členů BA tiše rozvalila, stůl pod tabulí skýtal nabídku vody, čaje a různých pochutin, které jim jako pozornost poskytl Dobby.

Polovina BA měla na sobě černé hábity, jež pro ně Komnata napodobila podle toho, který jim poskytnul Runcorn, druhá polovina byla stále ve svých školních uniformách. Vyčerpaně vypadali všichni, pokrytí potem a škrábanci, spáleninami a zvrácenými efekty různých zaklínadel. Neville si povzdechl a původní zápal zlosti ho pomalu opouštěl. „No… zrušte ty kletby, vylečte se, pokud jste zranění a, pro boha živého, vysvlékněte se, dejte si vodu a něco zakousněte, cokoliv. Nemá smysl na vás ječet, když jste všichni ještě příliš zmožení, než abyste mě poslouchali.“

Místností se ozvalo četné povzdechnutí, mumlaná díky a dokonce i pár uchechtnutí, zatímco se podlaha okamžitě zaplnila haldami černého oblečení, jak všichni po místnosti začali odhazovat hábity a kravaty. Téměř všichni chlapci se svlékli do nátělníků, někteří ani to ne, dívky se upjatě spokojily s vyhrnutými rukávy a rozepnutými knoflíčky u krku, z nichž některé končily tak hluboko, že Dennis Creevey nebyl jediný z chlapců, který si při hojení drobného škrábance způsobil ještě větší újmu.

Neville se té příležitosti chopil, aby nalezl Hannah, která právě Orle Quirkeové, havraspárské čtvťačce, spravovala krvavý ret. Když ho viděla přicházet, věnovala mu zničující pohled, zatímco on se pokusil vyčarovat něco jako smířlivý úsměv. „Podívej, Hannah,“ začal, „nechtěl jsem nás dostat-“

„Musíme se teď stát vojáky, ne jen přáteli a spolužáky. Nezajímá mě, kdo to bude, nehodlám se dívat, jak kdokoliv z vás dělá nějakou hloupost jen proto, že má pocit, že si musí hrát na hrdinu, a pro nebelvírské to platí dvojnásob.“ Byla dobrá a Neville se lehce přikrčil, když ji slyšel opakovat svá vlastní slova v dokonalé imitaci, včetně přesné nápodoby své slabé tendence k Yorshirskému přízvuku. Rozhodil ruce v zoufalém doznání.

„Jo, já vím. Ale tys byla zraněná, nemohl jsem tě jen tak-“

„Pro tvou informaci, Neville, jsem si narazila kostrč, když jsem se sesula pod tím Sulcovým kouzlem. Jasně, že to bolelo jak čert, ale jinak jsem byla v pohodě. O to nejde. Nevadí mi, že jsi vtrhnul dovnitř, abys mě zachránil, vlastně jsem za to svým způsobem vděčná. Ale měl jsi přestat v momentě, kdy jsi sundal toho, co na mě útočil. Zablokovat si vlastní hůlku kvůli hře na prince na bílém koni... co sis myslel?“ Z Hanniny hůlky vystřelily zlostně rudé jiskry, když na něj uhodila, a Orla sebou škubla a co nejpřesvědčivěji předstírala, že si ničeho nevšimla.

„Fajn!“ Neville překvapeně zjistil, že na ni křičí nazpět. „Tak jsem nepřemýšlel! Omlouvám se. Myslel jsem, že jsi zraněná, a o ničem jiném jsem neuvažoval, to je to, co chceš slyšet?“

„Ne, to teda není!“ otočila se Hannah na podpatku a čelila mu nyní tváří v tvář, zatímco Orla se rychle vytratila a přidala se ke zbylým havraspárským, čímž zanechala oba velící důstojníky, aby si to mezi sebou vyříkali. „To je to, co mě na tobě děsí, Neville! Ne nějaká věštba, ne to, že jsi ve vedení BA. Je to to, že se vždycky stavíš na poslední místo. A není to jen o tom, žes kvůli mně udělal chybu. To bych ti odpustila. Láska blbne lidem hlavu stejně jako srdce. Ale ty bys to v minutě úplně stejně udělal třeba pro zatraceného Fritze Pytlouna!“

„A co kdyby ano?“ překřížil si Neville vyzývavě ruce na hrudi.

„Copak to nechápeš?“ Její hlas se začínal třást zlostí a frustrací. „Můžeš ztratit Pytlouna, mě, Anthonyho, Vaneovou... můžeš ztratit kohokoliv z nás a naše řady prořídnou. Jen řady! Ztratíme tebe, a přijdeme o víc než jen o další hůlku, ztratíme vůdce! Jsi důležitý, Neville Longbottome, a nejen pro mě, jsi důležitý pro všechny, a pokud chceš být vůdcem, měl by ses podle toho začít chovat!“

„Ginny, Ernie, Lenka-“

„Ti jsou tři! To jsou tři lidi, kteří se musí domluvit na tom, aby se něco udělalo! Copak to v té své zabedněné palici nemůžeš pochopit?“ divoce zatřásla hlavou, až jí culíky šlehaly okolo hlavy, pak na něj upřela pohled a překřížila ruce v jeho napodobenině. „Jestli to uděláš znovu, Neville, my dva jsme skončili. Miluju tě, Merlin ví, že je to tak, ale nechci mít vůbec co do činění s jakoukoliv tvojí sebedestruktivní částí. Jestli ti na BA opravdu záleží, jestli ti opravdu záleží na mně, začneš si hlídat svá vlastní záda, stejně jako to děláš s ostatními.“

„Já si je hlídám!“ zaprotestoval, „Hlídám si záda tak, jak jen dovedu!“

Její pohled zhořknul, když ztišila hlas, který se lehce třásl, zatímco její pohled padl na jeho zjizvená ramena. „Kdyby ano, Neville, mohly být v jednom kuse.“

„Tak o tomhle to celé je? O tom bičování?“ zamračil se Neville a rázem se cítil zmatený. „To ale s dnešním cvičením nemá co dělat!“

„No, tak nic,“ dupla frustrovaně nohou, pak se její obličej najednou ocitl pouhé centimetry od jeho a bojovně vystrčila bradu. „Tak se o sebe nestarej. Ale jestli se budeš až příliš starat o nás ostatní, měl by sis zatraceně dobře rozmyslet, jestli máš vůli kvůli nám zůstat naživu, protože to bude zdaleka užitečnější, než když pro nás zemřeš!“ Pak se otočila na podpatku a vyrazila na druhý konec místnosti, zatímco on tam zůstal stát, naštvaný, zmatený a s narůstajícím zahanbením, když si konečně uvědomil, že celá místnost upadla do ticha a kolik lidí na něj teď hledí. Všichni, aby bylo jasno.

Nastalo dlouhé, trapné ticho a pak promluvila Camellia Parkinsonová. „Víš, ona má pravdu, a to tě ani nemám ráda.“

„Taky se s tebou nehodlám začít zrovna muchlovat, starý brachu, ačkoliv tě mám docela v oblibě, a na té zdi jsem tam visel s tebou, když na to přijde,“ pokrčil rameny Ernie a posunkem ukázal na své vlastní jizvy. „Ale Komandant nebo ne, vsázím všechno na to, že by tě BA postrádala mnohem víc než mě,“ rozhlédl se okolo. „Zvedněte ruce, kdo si myslíte, že si Longbottom potřebuje začít hlídat zadek, jehož hodnotu nedoceňuje, o kapánek pozorněji, abychom v noci mohli všichni klidnějc spát?“

Po celé místnosti se zvedly ruce a Neville byl ohromený tou jednohlasou ukázkou podpory. Nevěděl, co říct. Rozlila se rozpačitá atmosféra, dokud se Natalie MacDonaldová, nebelvírská čtvrťačka, rozpustile neušklíbla. „No, pokud je to pro dobro BA, tak se dobrovolně hlásím na hlídání Nevillova zadku. Má ho celkem pěkně tvarovaný.“

V reakci na to prohlášení se ozvala salva smíchu a Neville cítil, jak mu zrudl obličej, pak zamával rukama, aby je utišil. „Díky, slečno MacDonaldová,“ věnoval jí káravý pohled, který se však setkal pouze s naprosto nestydatým mrknutím. „Ale to nebude nutné.“ Znovu sjel pohledem celou místnost, spokojený, že se všichni znovu celkem uklidnili. „Předpokládám, že každý z vás slyšel, že nejsem slepý vůči faktu, že tu bylo dost chyb. Vážně dost. Ale nejdřív chci zdůraznit, že si spousta lidí rovněž vedla velmi dobře. Romildo, tvoje snahy se výrazně zlepšily. Dennisi, u tvého kouzlení začínám pozorovat skutečnou sebedůvěru, a to je nejdůležitější. Lenko, to Odstraňovací kouzlo na schodech bylo geniální. Padmo, tvoje Štítové kouzlo bylo alespoň dvakrát silnější než minulý rok. A Susan, to bylo úžasné Matoucí kouzlo,“ ukazoval na každého z nich, zatímco je chválil, pak se otočil zpět k tabuli, kde se objevily dva sloupečky se jmény, jeden plně proškrtaný, zatímco ten druhý sotva dotčený.

Neville na sloupečky poklepal rukou. „Lidi, ty sloupce by měly být za každých okolností vyrovnané. Všichni jsme absolvovali stejný trénink, nacvičovali jsme spolu a týmy byly spravedlivě rozdělené. Ale naši smrtijedi ztratili jen o něco míň než půlku svých členů, zatímco BA byla smetená. Má někdo nějaký nápad, proč to tak je?“

Ritchie Coote zvedl ruku. „Vím, že jsem váhal, když jsem měl použít Smrtící kletbu, ačkoliv jsem věděl, že jsme používali jen zelené Omračováky.“

„Spousta z nás váhala, to byl jeden z největších problémů. Ginny, náš dnešní vedoucí smrtijed, mi řekla, že se cítila mnohem pohodlněji, když to měla dělat v těch hábitech, protože měla pocit, že je to něco, co by „klaďas“ neměl nikdy udělat.“ Zhluboka se nadechl. „A není. Patří mezi Kletby, které se nepromíjejí, z dobrého důvodu, a je to strašlivá, strašlivá věc. To nikdy nebudu popírat. Avšak, pokud někoho zabijete v době míru, je to vražda. Ve válce se to může stát povinností. Myslím, že všichni doufáme, že se Harry nebude snažit Voldemorta například omráčit, proklít nebo ho zajmout. Doufáme, že toho zježibabysyna s hadím ksichtem zabije.“

Po tom prohlášení se ozval potlesk a on čekal, než opadne, aby mohl pokračovat, v obličeji významný pohled. „Podívejte, budu k vám upřímný. Všichni víme, že na konci roku, nebo až se Harry vrátí, bude to, co jsme právě zkoušeli, skutečné, a pod těmi maskami nebudou naši přátelé, bude to elita Vy-víte-koho a budou tu, aby zabíjeli. Většina lidí v téhle místnosti se nedočká léta. Nemá smysl pokládat životy, pokud na konci všichni jeho lidi znovu vstanou, zatímco z našich nezbude ani jeden. Obvykle, dokonce i když bojujete o život, jen sundáte protivníka a snažíte se vyváznout nedotčení. Nás žádný únik nečeká. Takže je nemůžeme jen sundat, musíme je odstranit. Chci, aby si každý z vás vybral někoho, koho znal a kdo už se nikdy nevrátí, a měl toho člověka na mysli i v srdci, až bude načase jít do toho ve skutečnosti. Já budu myslet na svoje rodiče. Vy rozhodněte sami, kdo pro vás znamenal nejvíc.“

Otočil se zpět k tabuli a k seznamům se jmény přibylo číslo jedna a nápis Váhavost nad použitím Smrtící kletby. Poklepal na to hůlkou a pod tím se vytvořilo číslo dva. „Dál?“

Levandule zvedla ruku. „To oblečení smrtijedů. Vážně ti to dokáže poplést hlavu,“ otřásla se. „Je to, jako bys ani nebojoval s člověkem. Nevidíš jim do obličeje, takže jsi vyděšený k smrti, zatímco oni jsou vždycky naprosto klidní a nic, co uděláš, jimi neotřese. A ty hábity ve mně vyvolávají vzpomínku na mozkomory.“

Vedle čísla dva se objevilo Psychologické zastrašování smrtijedů.

„Na to má dobrou metodu Lenka, zbavte je té masky tak rychle, jak jen dokážete, pokud vás to obtěžuje. Mně osobně to pomáhá, protože o nich nemusím přemýšlet jako o lidech. Můžou ztvárňovat monstra, která ubližují a zabíjejí lidi, na kterých mi záleží, ale to je pro každého odlišné. Pokud vám pomáhá extrahovat se od obličeje pod nimi, držte se toho, pokud ne, strhněte jim masku, nebo si říkejte, že jsou pod nimi vyděšení k smrti. Číslo tři,“ poklepal znovu na tabuli. „Chyby z hlouposti. Adrenalin,“ usmál se suše Neville, „je váš nejlepší přítel a nejhorší nepřítel. Na jednu stranu můžete být opravdu těžce zranění nebo unavení, žízniví nebo cokoliv jiného, a ani vás to nezpomalí. Dřív v tomhle roce jsem si skoro urval rameno a trvalo to asi půl hodiny poté, co se všechno uklidnilo, než jsem si to vůbec uvědomil. Taky jsem zjistil, že s vlkodlaky v patách bychom já, Lenka a Ginny předběhli i Kulový blesk.“ Ozval se další smích. „Na druhou stranu vás to napumpuje natolik, že vás to donutí dělat špatná rozhodnutí. Kolik z nás může upřímně řict, že padlo, protože jsme udělali něco naprosto debilního?“

Zvedl svou vlastní ruku a postupně, neochotně a s množstvím postranních pohledů na ostatní, přidalo svou ruku asi dvacet dalších. „Všichni víte, co jsem udělal já,“ pokrčil rameny, „poslechneme si některé další. Coline?“

„Nechal jsem se uvěznit, když jsem byl úplně obklíčený a schoval jsem se do přístěnku na košťata.“

„Fritzi?“

„Nekryl jsem se, zatímco jsem útočil.“

„Levandule?“

„Nezkontrolovala jsem, co je za rohem, než jsem tam šla.“

„Anthony?“

„Smíchal jsem dvě odlišná kouzla.“

Neville spokojeně přikývl. „To je váš druhý úkol. Uspořádal jsem to těsně před Vánocemi z jistého důvodu. Tohle je naše poslední schůzka BA předtím, než v sobotu všichni vyrazíme domů. Chci, aby každý z vás důkladně zapřemýšlel nad svým vlastním výkonem a nad tím, co viděl dělat ostatní – to dobré i špatné. Uvědomte si, co můžete zlepšit, přiučte se z úspěchů a chyb ostatních. Až se všichni vrátí, uděláme to znovu a doufejme, že dopadneme líp,“ zastrčil si hůlku za pásek a tabule zmizela.

„Tak, to by bylo, co se týče oficialit. Pořád máme asi hodinu, protože Komandanti i já jsme se chtěli ujistit, že každý z vás dostane šanci rozloučit se s přáteli z jiných kolejí... Myslím, že takových přátelství tu teď máme víc než dost. Takže... hm, schůzka je rozpuštěna, ale odcházet ještě nemusíte.“

Dobby začal cupitat okolo místnosti a rozdával balíčky každému, kdo se zvedl zpět na nohy, zatímco se rozpoutala živá konverzace. Kamkoliv se Neville podíval, se lidé mezi sebou objímali, vyměňovali si adresy, informace o letaxové síti, nebo společně vyhodnocovali své výkony. Taky zaznamenal, že on a Hannah nebyli jediní, kteří v průběhu podzimu překročili hranice svých kolejí. V rozích se teď vyskytovalo pár dalších párů a nestaralo se o to, kdo je vidí, zatímco využívali poslední příležitosti k obejmutí před svým odloučením. Neville si vzpomněl na to, co mu profesorka McGonagallová řekla o válce. Opravdu s sebou přinášela rovnovážnou míru lásky a nenávisti.

„Neville Longbottome, pane...“ Shlédl dolů k místu, kde mu kdosi tahal za kalhoty a zjistil, že na něj Dobby s neskrývaným obdivem zírá. „Dobby si myslí, že jste tento rok byl téměř úplně stejně statečný jako Harry Potter, takže vám Dobby nechtěl dát jen sušenky jako ostatním, ne, pane.“ Skřítek mu podal neforemný balíček, výstředně obalený všemožnými stuhami. Neville si jej zmateně vzal a s poněkud nepříjemným uvědoměním, že se na každý jeho pohyb upínají dvě obrovské oči, roztrhl zářivý papír. „Dobby vám dal ponožky!“

Skutečně to byly ponožky. Upletené v živých barvách nebelvírské červenozlaté (ale barvy se na každé ponožce střídaly) se na nich skvěly dva ošklivě zdeformované tvary, o nichž se ani nechtěl domnívat, že jde o obličeje, natož komu by měly patřit. S upřímnou vděčností se usmál, když si vzpomněl na Harryho a Ronovo vyprávění – nemluvě o téměř nekonečných rozpravách Hermiony v době její velkolepé iniciativy okolo SPOŽÚS – co ten konkrétní kus oblečení pro Dobbyho znamená. „Díky, Dobby. Ty jsou vážně... úžasné.“

„Carrowovi, Neville Longbottome! Na vašich chodidlech, abyste po nich mohl šlapat!“ začal Dobby vesele podupávat na místě a Neville se zasmál.

„Dobby, to je geniální!“ Okamžitě se posadil, stáhl si boty a ponožky a nahradil je svým okázalým dárkem. „Babička určitě řekne, že jsou fantastické,“ otočil se a pevně skřítka objal, avšak na rozdíl od Mimsy, která nad takovými nevhodnými projevy svého pána vždy jen obrátila oči vzhůru, vypadal Dobby, že se téměř pomine radostí. Otřel si oči do cípu svého vytahaného svetru. „Bude mít Neville Longbottom hezké Vánoce a vrátí se bezpečně zpět?“

„Budu.“ Najednou ho něco napadlo a naklonil se blíž. „Dobby, vím, že jsi skvělý v udržení tajemství... Ernie a Susan se během prázdnin chystají vzít. Kvůli válce to bude jen maličký obřad v mudlovském světě, jen na úřadě se mnou a Hannah jako svědky. Pokud to přežijou, budou mít později řádnou svatbu, ale myslíš, že bys pro ně společně se STOPem mohl připravit oslavu, až se vrátí zpět? Víš jak, nějaký dort a tak?“

„Samozřejmě!“ Velké oči se rozzářily kospiratorním úmyslem. „A bude to největší tajemství!“ S obvyklým hlasitým prásk se přemístil pryč a Neville si opět stoupl a otočil se, aby pár stop za sebou spatřil Terryho.

„Co bude největší tajemství?“

„To ti nemůžu říct, nebo už by to nebylo tajemství, ne?“ zazubil se Neville. „Ale zapoj ten svůj havraspárský mozek nad tím obrovským kamenem, co se objeví na Susanině prstu pokaždé, když jsme tady, a můžeš vsadit na svůj nejlepší odhad.“

„Aha…“ přikývl Terry s dopadajícím pochopením. „Takže velmi brzy budoucí paní Macmillanová?“

„Ode mě jsi nic neslyšel,“ přehodil paži okolo mladíkových ramen, naklonil se blíž a ztišil hlas. „Tak co Lenka?“

„Máme ji v hledáčku 24 hodin denně,“ objevil se v Terryho očích vážný výraz. „Holky si berou služby na spaní. Jakmile se něco bude dít, budeš o tom okamžitě vědět, a jsme připravení ji bezodkladně dostat sem.“

Neville spokojeně přikývl. „Fajn. Začíná mě znervózňovat, že Snape ještě nic nepodnikl. Do prázdnin zbývají tři dny. Jsem přesvědčený, že se ji tu na poslední chvíli snaží zadržet.“

„Jestli ano, kámo, bude mít co dělat se všemi havraspárskými. Jasně, je to divný,“ pokrčil rameny, „ale vážně nám tenhle rok přirostla k srdci, víš?“

„Ona tohle umí,“ usmál se Neville. „Hm, a Terry...?“

„Jo?“

„Díky. Vím, že zrovna vy před bitevním polem upřednostňujete knihovnu, nicméně Havraspár si tenhle rok vede úžasně. Chtěl jsem, abyste věděli, že si toho všímám a vážně rozumím tomu, že je to pro vás těžší než pro zbytek. Bez vás bychom se ale takhle daleko nikdy nedostali.“

Kobaltově modrý pohled změkl vděkem a chlapec si s Nevillem pevně potřásl rukou. „To pro nás znamená hodně. Pořád to ještě není lehké, ale chápeme, že jsou některé věci důležitější než dobré známky. Prostě, hádám, že existují různé druhy učení,“ komicky se zašklebil. „Mike a já jsme se například naučili, že když si před Pytlounem nedáváme bacha na pusu, jsme schopní udělat sto kliků.“

„Terry,“ zasmál se Neville, „tohle jsme se naučili všichni.“ Objal svého přítele. „Veselé Vánoce, a to platí i pro Mika. Během toho tréninku jsem na něj byl dost tvrdý. Když mě teď omluvíš...“ kývnul hlavou směrem k Hannah, „je tu někdo, s kým musím pár věcí urovnat, než budeme muset odejít.“

„Chceš tím říct,“ zatvářil se Terry poťouchle, „že je tu někdo, komu chceš dalších deset minut vylíbávat mozek z hlavy.“

Neville se znovu zasmál, věnoval mu poslední pohled přes rameno a vydal se přes místnost. „A zase ten tvůj mozek, vždycky se trefí do černého.“

„Náš neohrožený vůdce!“ Terry s velkým dramatickým povzdechem protočil oči do stropu. „Merlin ví, že pokud tě nedostanou smrtijedi, přijdeme o tebe pro hluboké vyčerpání rtů.“

„Ernieho to ještě nezabilo!“

„Dej tomu čas, příteli,“ zakroutil Terry hlavou. „Dej tomu čas.“

OOO

Následujícího dne Snape stále nic nepodnikl, ani v noci, ani den poté. Skutečně, Lenka by snad ani nemusela chodit do školy, a on ani Carrowovi by si toho ani nevšimli. Neville frustrovaně rázoval nebelvírskou společenskou místností a klepal si hůlkou do dlaně v úderném rytmu, který odrážel stav jeho napjatých nervů. „Musí to být dnes v noci. Hned zítra ráno odjíždíme, takže to musí být dnes v noci. Parvati, chci, abys k havraspárským propašovala zprávu. Ginny, Mrzimor. Každý musí být v pozoru. Pokud to musí být, tak za pomoci letvarů, ale nikdo z BA dnes v noci nebude spát. Já se jdu dostat do Komnaty nejvyšší potřeby. Někdo z nás musí být připravený ji tam okamžitě vtáhnout, až zaútočí.“

Ginnin hlas byl uklidňující a byl v něm ten příšerný podtón, který jako by ho napomínal za jeho bláznění. „Neville, možná se jí prostě nechystá nic udělat.“

„Ne!“ otočil se, v obličeji pevný a téměř prosebný výraz. „Já viděl ten výraz, který měl, když jsme nad ním měli chvíli převahu! Vyhrál, Ginny. Vyhrál, nebo si to aspoň myslí, úplně se tetelil radostí, a cokoliv to znamená pro Lenku, není to dobrý!“

„Třeba to není Lenka,“ napřímil se Colin v jednom z křesel a přes jeho andělské rysy přeletělo zamyšlené zamračení. „Možná to je důvod, proč se tetelil.“

Neville zavrtěl hlavou. „Ne, je to Lenka. On i Carrowovi se po incidentu s Jinotajem dívali přímo na ni, a to je důvod, proč se tak choval. Na zbytek z nás se ani nepodíval.”

„Tak jsem to nemyslel,“ postavil se Colin, přešel k místu, kde Neville rázoval sem a tam, a začal ho napodobovat, nakloněný k němu se zápalem, který neobsahoval nic z jeho obvyklého štěněcího entusiasmu. Spíš překvapivě dospělou intenzitu. „Ví, že jsme ho přechytračili ve všem, o co se pokusil, ale neví, jak. Chce odplatu za ten Jinotaj, ale očekává něco, jako to, co tu teď děláme – ne nutně Komnatu, ale zkrátka že budeme mít plán – takže jistě přichystá něco jako potrestání, ale řekl bych, že rafinovanější, než trestat Lenku přímo. Chce udělat něco, v čem ho nemůžeme zastavit.“

Neville překvapeně ustal v rázování a otočil hlavu k mladšímu chlapci. „Pokračuj.“

„Myslím, že chystá něco, co se týká její rodiny, možná Xenofiliuse. Myslím si, že se Lenka vrátí do prázdného domu, nebo přinejmenším k otci, který bude ošklivě potrestaný, aby si dvakrát rozmyslela své další působení v BA.“

Ginny zalapala po dechu a Levandule ze sebe vydala tiché zděšené zasténání, dokonce i Neville pocítil, jak mu ztěžklo srdce. „Víš, Coline,“ povzdechl si, „myslím, že bys mohl mít pravdu... bohužel to až moc dává smysl.“

Colin se začervenal a mírně pokrčil rameny, ale v očích se mu zrcadlila jakási posedlost. „Přemýšlím nad tím už měsíce. Nic jsem neřekl, protože nechci, aby se to dostalo k Dennisovi.“

„Přemýšlíš už měsíce nad tím, že by se něco mohlo stát panu Láskorádovi?“ zeptala se nechápavě Parvati.

„Ne, ale my dva jsme dostali svůj pokrevní status jen tak tak. Táta je mudla, do doby, než jsme dostali naše sovy, neměl o existenci kouzelnického světa ani potuchy. Mamka byla taky celkem šokovaná. Brumbál měl s nimi dlouhou promluvu. Ona je moták, chápete, ale je rozená Lestrangeová, a ti jsou čistokrevní dlouhé generace dozadu.“

Neville se málem zadusil. „Tvoje matka je příbuzná s Bellatrix Lestrangeovou?“

„Přes sňatek!“ zvedl Colin obě ruce v defenzivním gestu. „Poslali ji žít s mudlovskými příbuznými nějakých přátel, co byli poloviční kouzelníci, když jí bylo sotva šest! Řekli jí, že jí vzpomínky na její dětství připadají podivné, protože byli její rodiče profesionální kouzelníci, a že ji nechali s těmi lidmi během svého turné do Austrálie, kde ale jejich letadlo spadlo. Ona vážně neměla ani tušení.”

„Dýchej zhluboka, Neville. Začínáš fialovět. Zkus si uvědomit, že my všichni tady jsme prakticky příbuzní, dobře?“ položila mu Ginny s pokřiveným úsměvem ruku na paži. „Zatraceně, vždyť Harry je příbuzný s Vy-víte-kým, když na to přijde... Rody Potterů a Gauntů jdou oba až k Peverellům.“

„Promiň,“ povzdechl si Neville a zahanbeně zakroutil hlavou. „Já nechtěl... Mám s Bellatrix problém.“

Levandule se napjatě zasmála. „To je nejhůř chráněné tajemství v Nebelvíru… pokud nepočítáš to, že Harryho jizva ho pořád bolí, nebo že je Ron už od čtvrtého ročníku poblázněný do Hermiony,“ odmlčela se a pak si dovolila rozpustilý úsměv. „Ačkoliv, pokud chceš do ringu přihodit pár svrčků, já svoje vsadila na prvních čtyřiadvacet hodin po pádu Vy-víte-koho.“

„Do ringu?“ opáčil Neville.

„Sázka, jak dlouho bude Ronovi a Hermioně trvat, než zjistí, že jsou do sebe blázni. Já si vsadila na Nový rok. Bylo by to dřív, ale znám oba kluky důvěrně, takže vím, jak je Ron natvrdlý a jak moc otravný dokáže být Harryho ochranitelský komplex,“ osvětlila mu klidně Ginny.

„Velikonoce, osm svrčků,“ odpověděl Neville bez přemýšlení, pak se otřásl. „Omlouvám se. Coline, prosím, pokračuj...“

Než chlapec pokračoval, zhluboka se nadechl. „To jen, že... no... vím, že mámina rodina stačí sotva k tomu, aby mě udržela v Bradavicích. Nestačí to, aby byli v bezpečí. Jestli něco, spíš je to pravděpodobně staví do mnohem většího rizika, protože oni by nesnesli, aby lidi věděli, že mají v rodině motáka, co si vzal mudlu a vychovával své děti jako mudly. Celkem s velkou pravděpodobností očekávám prázdný dům a spoustu krve, abych pravdu řekl. Dokonce už jsem zarezervoval taxi, které nás vezme domů, pokud nás u vlaku nikdo nebude očekávat, a v kufru mám nějaké mudlovské peníze, abych zaplatil řidičovi, aby počkal s Dennisem, zatímco to půjdu zkontrolovat.“

Mluvil klidně, ale jeho oči prozrazovaly bolestnou rezignaci někoho, kdo již dávno přijal diagnózu smrtelné nemoci. „Od prvního týdne školy nám nepřišla odpověď na žádný dopis. To je částečně důvod, proč mi úkol strážce tajemství nevadil. Myslím, že kromě Dennise proti mně nemají koho použít, a vím, že ten je připravený pro náš případ zemřít stejně ochotně jako já.“

Odpovědí na jeho slova bylo dlouhé ticho, pak promluvila Levandule. „Ale Coline... co budeš dělat, pokud budou mrtví?“ zeptala se váhavě.

„Chtěli mi dát příležitost se rozhodnout, v jakém světě budu žít, až dospěju, takže mám pořád svůj univerzitní fond, stejně tak Dennis, a oba u sebe máme své mudlovské papíry. Pokud přežijeme do konce roku, pořídím nám byt, najdu si práci, udělám, co budu moct,“ pokrčil rameny. „Co jiného? Pokud to budu muset zvládnout sám, znám ten svět líp, než tenhle za branami školy.“

Průchod za obrazem se otevřel a oni se všichni otočili, když dovnitř prošel Seamus, který mírně zápasil s čímsi, co vypadalo jako jakási vzpírající se podnožka s krátkýma nohama s pařáty a bílým pruhem štětinatých chlupů, táhnoucích se středem potahu. „Má to být jezevec,“ vysvětlil a lehce při tom lapal po dechu, „McGonagallová říkala, že pokud to dokončím do zítřejšího rána, pořád ještě můžu dostat aspoň částečnou znám- co se děje?“ zastavil se a při pohledu na jejich vážné obličeje stáhl čelo obavami.

„Colin si myslí, že půjdou po Lenčině tátovi a my máme pocit, že by mohl mít pravdu,“ vysvětlila mu Parvati.

Seamus zaklel. „Máme plán?“

„Ne,“ přiznal Neville, „ale Ginny, ty přece žiješ ve Vydrníku svatého Drába, je to tak?“

Dívka přikývla. „Láskorádovi jsou jen přes kopec od nás.“

„V tom případě chci, abys ji doprovodila domů, pokud se dnes v noci ani zítra ráno nic nestane. Podle  toho, co se šušká, budeme ve vlaku rozdělení podle kolejí, ale jestli má Colin pravdu, nechci, aby následujících pár týdnů trávila o samotě v prázdném domě. Myslíš, že by mohla zůstat v Doupěti?“

„Samozřejmě!“ věnovala mu Ginny vřelý úsměv. „Vlastně, moji rodiče budou nadšení. Bill tráví Vánoce se svou manželkou v jejich novém domě, Charlie je v Rumunsku, Percy se pořád chová jako idiot, dvojčata jsou na útěku, jen Merlin ví, kde je Ron... budeme tam jen já a oni, takže další společnost jen uvítáme.“

„Tak fajn.“ Neville švihl hůlkou a omráčil podnožku, která se odplížila od Seamuse a začala žvýkat nohu od stolu. „Dnes v noci chci mít ale pořád Lenku pod stoprocentní ochranou, jen pro případ, a chci, aby každý spal ve svém hábitu, připravený k okamžité akci. Budeme si ale muset zabalit. Svoje věci mám pořád rozházené po půlce ložnice. Nicméně, Coline, mohl bys se mnou na slovíčko?“

Rozdělili se, Seamus si přehodil bezvládnou podnožku přes rameno a vydal se po schodech nahoru, dívky spěchaly do své vlastní ložnice. Neville mezitím odvedl Colina do vzdálenějšího rohu společenské místnosti. Bylo už po osmé, oheň v krbu začal pomalu uhasínat v přípravách na večerku v devět, a ta načervenalá záře přebarvovala Colinovy slámově žluté vlasy na téměř stejný odstín rudé, jako byla Ginnina. Navzdory jen jednoletému věkovému rozdílu mezi nimi dosahoval druhý chlapec Nevillovi sotva po bradu, proto si Neville sedl na okenní parapet ve snaze nepůsobit, jako by nad ním chtěl záměrně vyčnívat.

„Coline, o tvých rodičích jsem neměl ani tušení. Chci říct, věděl jsem, kdo jsou, ale nevěděl jsem, že máš důvod si myslet, že by mohli být zranění. Proč jsi něco neřekl už předtím?“ zeptal se jemně.

„Nechtěl jsem ti přidávat další důvody ke starostem,“ odpověděl chlapec trochu zprudka. „Dokážu se o nás postarat.“

„Jsem si jistý, že ano. Myslím, že jsme tě pravděpodobně všichni dost podcenili, a omlouvám se ti. Umíš být trochu...“

Colin se zasmál a Nevilla zabolelo zjištění, že jeho smích patří ještě pořád dítěti. „Levandule o mně říká, že jsem jiskřivý.“

„To je jeden způsob, jak to vyjádřit,“ usmál se Neville. „Připadá mi to, jako by se od tebe všechno jen odrazilo, všechna ta temnota, která jako by způsobila, že jsem během tří a půl měsíce zestárnul o dvacet let... Ale myslím, že chápeš situaci, ne?“

„Samozřejmě, že ano. Venku jsme chránění mnohem míň než tady, víš.“ V tom prohlášení se ozval téměř povýšený tón, který Nevilla překvapil, a Colin vypadal, že si toho je vědom. „Mudlovský svět je v mnoha případech ošklivé místo. Vyrůstali jsme s fotbalovými gangy a přepadeními a dvojitými zámky na dveřích, novinami denně plnými zpráv o znásilněních, vraždách a válkách. Moje babička má pořád ještě jizvy od požáru během Blitzu.* Dennis byl pojmenovaný po starším bratrovi našeho známého, který padl ve Falklandách, a vsadím se, že v obou případech nemáš ani páru, o čem tady mluvím.“

Vzpomněl si na to, co mu Seamus vyprávěl o Belfastu, a rázem si připadal skoro zahanbeně za svou poklidnou venkovskou výchovu. „Ne,“ přiznal, „nemám. Ale jestli je to tak, tak proč nejsi zatvrzelejší?“

„Myslím, že to nedokážeš pochopit,“ posadil se Colin vedle něj a položil jednu ruku Nevillovi pevně na koleno. „Už jsem se o tom předtím zmínil, ale nemyslím, že jsi to pochopil. Všechny moje fantazie se splnily, když mi bylo jedenáct. Viděl jsem draky. Měl jsem hůlku, skutečnou kouzelnickou hůlku, se kterou jsem mohl čarovat. Večeřel jsem s duchy ze skutečných pohádek. A dokonce i když je tu zlo, je to velkolepé, skutečné zlo, které je čisté a stojí za to proti němu bojovat, nejde o nějakou zamotanou snůšku sociálních problémů, kvůli kterým nějaký chuligán zastřelí druhého kvůli penězům na drogy. Mně se můj sen splnil, Neville. Nemám strach, kdybych se druhý den neměl probudit.“

„Máš pravdu, tohle asi nikdy nedokážu dost dobře pochopit, ale myslím, že pro to dělám maximum,“ zahleděl se Neville druhému chlapci přímo do očí s nově nabytým respektem. „Chtěl jsem s tebou mluvit, abych se ti pokusil vysvětlit, že se o svého bratra nemůžeš zvládnout postarat sám, ale myslím, že jsem se spletl. Přesto...“ Neville vytáhl útržek pergamenu a poklepal na něj hůlkou. „Můžeš na tuhle adresu poslat sovu, a pokud to nepůjde, pošli to do vesnice mudlovskou poštou a já to zkontroluju pokaždé, když půjdeme v sobotu na nákupy. Ani zdaleka nemáme na Malfoyovy, ale babička a já spolu vycházíme v pohodě a máme pár nevyužitých místností. Pokud budeš mít pocit, že jste v nebezpečí, pokud by vám zablokovali účet nebo cokoliv, ozvi se mi. Slib mi to.“

„Slibuju.“ Colin si vzal zmíněný útržek a postavil se, pak se otočil zpět a rozhodil ruce okolo Nevillova krku v objetí, které staršího chlapce naprosto překvapilo.

„To bylo za co?“ zasmál se Neville.

„Kdybychom se už znovu neviděli.“ V jeho vlase nebyly ani stopy po lítosti nebo zármutku. „To je za to, že jste mě nechali žít můj sen.“

 

 

*https://cs.wikipedia.org/wiki/Blitz

 

<<< Předchozí       Následující >>>