08. Sny a realita (2/2)

27.03.2017 09:37

Bradavický expres se změnil. Kupé zmizela, a zatímco Alecto Carrowová odváděla Nebelvír k jejich vagónu v tichých, přehledných řadách, spatřil Neville, že z interiéru zbyly jen holé obklady ze surového dřeva a na zemi stály v řadách masivní dubové lavice. Zůstaly tam jen přihrádky na zavazadla nad jejich hlavami, a zatímco Neville zápasil, aby dostal kufr do jedné z nich, s narůstajícím pocitem znepokojení zíral na rozmístění lavic. Střelil pohledem po Seamusovi, který umisťoval svůj kufr vedle něj. „Proč, do háje, odstranili-?“

„Ticho! Žádné mluvení!“ zazněl Alectin hlas jako siréna a neodpustila si bolestivé šťouchnutí hůlkou do jeho zad. „Ještě jedno slovo, Longbottome, a bude za to Cruciatus!“

Střelil po ní přes rameno znechuceným pohledem, pak utáhl popruhy, které držely jeho kufr na místě, otočil se a s nenávistí šlehající mu z očí čekal na její další rozkaz, zatímco ona postrkávala do vagónu další studenty. Když skončila, na malém prostoru se tísnilo něco přes padesát studentů. Většina těch mladších, která se dovnitř dostala jako poslední, byla přinucená stát se svými kufry na nohách, protože v přihrádkách už nebylo místo, zatímco ona je se zlomyslným úšklebkem přejížděla pohledem. „Sednout!“

Neville se posadil na nejbližší lavici a pošoupl se co nejblíž k oknu, aby se mohli Seamus, Parvati, Levandule a Ginny vmáčknout vedle něj. Carrowová na jejich skupinku chvíli zírala a pak na ně opět namířila hůlkou. „Ne, tuhle vaši chásku nechci dohromady. Ste potížisti. Finnigane, prohoď se s Frobisherem. Patilová, vyměnit s Abercrombiem. Brownová... Hooper. Weasleyová... Coote.“

Když se všichni přesunuli k její spokojenosti, její úsměv se rozšířil a znovu švihla hůlkou. Z podlahy náhle samy od sebe vyrazily okovy, a než se Neville stačil pohnout, pevně se připnuly k jejich kotníkům a nedovolily jim ani se pohnout na místě. Několik studentů vyděšeně vyjeklo a jeho dlaň se sevřela okolo hůlky, prsty ho svrběly touhou smáznout jí ten ošklivý škleb z obličeje jedním dobrým zaklínadlem, jenže nemohl. Sedělo tu až příliš nevinných obětí, které by proti němu mohla použít, pokud by na ni tak neopatrně zaútočil. Když její přimhouřené oči našly jeho pohled, triumfální záblesk v nich mu prozradil, že to věděla taky.

Se zavířením černého hábitu se vyřítila z vagónu a on zaslechl, jak se dveře zabouchly a uzamkly, vydávaje přitom zvuk, který víc než co jiného připomínal zapečetění krypty. Uběhla sotva vteřina, než Seamus promluvil, tón jeho hlasu zabarvený sarkasmem. „Mohli nám prostě říct, že maj dost našeho pobíhání po chodbách, víte co.“

V odpověď mu přišlo pár tichých zahihňání a Neville měl v plánu reagovat nahlas. Už měl odpověď nachystanou na jazyku, věděl přesně, co chce říct, avšak vzduch náhle zaplavila sladká vtíravá vůně, připomínající hnijící ovoce, a jeho rty ochably. Dělalo mu problémy myslet. Vágně si uvědomoval, že by měl panikařit, že je pravděpodobně zdrogovali, ale na tom teď prostě nezáleželo. Víčka mu nesnesitelně ztěžkla a on si opřel hlavu o okno. Sotva ještě pocítil jemné žuchnutí té dívky z pátého ročníku, Victorie Frobisherové, která se v bezvědomí zhroutila na něj, než se do tmy sotva o vteřinu později propadl i on.

Probudil se za zvuku děsivého křiku. Točila se mu hlava, bylo mu špatně a byl omámený, ale vřískot pronikl mlhou v jeho mozku jako ostří nože a on sáhl po hůlce a pokusil se donutit své otupělé, nespolupracující prsty vyhledat zbraň v záhybech svého hábitu. Sevřel dlaň okolo tenkého vyleštěného držadla a pokusil se zvednout na nohy, jenomže jen zakopl o okovy, které byly stále pevně přichyceny k jeho kotníkům, a tvrdě narazil do boku vagónu.

Vlak se přestal hýbat. Přes okna bylo vidět nezaměnitelné nástupiště 9 a ¾  na nádraží King’s Cross, ačkoliv bylo rozmlžené a vágní stejně jako vše ve vlaku. Venku spatřil lidi, kteří tiše čekali, obklopení kroužkem černě oděných figur ve stříbrných maskách. Studenti se protahovali a pomalu probouzeli, jak onen nasládlý pach pomalu mizel ze vzduchu. A stále ten jekot.

Vysoký, ostrý a hrozivý, znovu a znovu prořezával vzduch, ale jak se jeho hlava postupně vyčišťovala, uvědomil si, že ten pocit vzdálenosti neměl nic do činění s přetrvávajícím účinkem těch výparů. Křik přicházel odjinud, z jiného vagónu, a byla to slova. Zuřivě zatřepal hlavou, donutil se párkrát se zhluboka nadechnout teď již téměř čistého vzduchu, a pak těm slovům porozuměl. Srdce mu obklopil hrozivý spletenec porážky, zatímco začal tvrdě bojovat proti nelítostným okovům, které trhaly oblečení a zanechávaly krvavé otisky na kůži, jež se dřela o jejich ostré okraje.

„LENKA! LENKA JE PRYČ!“

Okovy po celém vagónu se s hlasitým řinčením zatáhly zpět do podlahy a Neville vystřelil na nohy, sevřel pevně hůlku a razil si cestu skrze dav omámených studentů. Protlačil si cestu až do čela vagónu a namířil hůlku na závoru u dveří. „Alohomora!“ Nic se nestalo.

Ani na moment nezaváhal a ihned zakřičel přes rameno: „Seamusi!“

Mladý Ir už mu stál po boku a modré oči mu potemněly porozuměním, poté přikývl. „Půjdem na to silou. Na tři. Raz, dva –“

Než se stačili opřít do dveří, závora zmizela a oni po sobě vrhli rychlý pohled, pak je otevřeli dokořán a seskočili na nástupiště před nimi. Nohy měl Neville stále nestabilní a klopýtl, odřel si dokrvava koleno, ale ihned byl zase na nohou a sprintoval podél vlaku k místu, kde se z havraspárského vagónu valil dav bledých, zpanikařeně vypadajících studentů.

Michael se k němu prodral v momentě, kdy vylezl z vagónu. Byl téměř k nerozeznání, obličej měl rudý jako ředkev a zkroucený bezmocnou zuřivostí. „Přivázali nás a zdrogovali!“ plivnul. „Záchází s náma jak se zvířatama!“

Po boku svého přítele se objevil Terry a zuřivě přikyvoval. „Když jsme se vzbudili, byla pryč, kámo! Její kufr tam pořád je, ale Lenka prostě zmizela!“

„Pošlete jí signál skrze galeon a opakujte to, dokud neodpoví. Dokonce i kdyby jí vzali hůlku a ona nám nemohla poslat zprávu, dokáže to minimálně zahřát, jestli má aspoň volné ruce, aby ho mohla stisknout. Terry, chci, abys vzal její kufr. Použij Reducio a zmenši ho na nejmenší možnou velikost, pak ho předej Seamusovi.“ Otočil se ke svému nebelvírskému spolužákovi. „Seamusi, jdi pro Ginny. Dej jí ten kufr, řekni jí, ať ho bezpečně schová. Taky chci, aby po očku sledovala dům Láskorádových. V momentě, kdy se objeví něco nového, chci o tom vědět: cokoliv o Lenčině otci, o požadavku na výkupné, o-“

Nástupištěm se rozlehl mučivý nelidský skřek a všichni mladíci se otočili. Dva smrtijedi drželi za lokty čaroděje v křiklavě tyrkysovém hábitu, s kudrnatými bílými vlasy a plnovousem, který připomínal smotek zubní nitě. V obličeji se mu zračil výraz srdceryvné bolesti a ztráty, zatímco se zmítal v jejich sevření. „Lenko!“ zavyl. „Moje Lenka! Co jste udělali s mojí Lenkou?“

„Tvojí dceři se povede líp, když se bude držet dál vod tebe, ty bláznivej starej lháři!“ zavrčel vyšší ze dvou smrtijedů. „Dobře se vo ni postaráme, leda bys nám chtěl dát důvod k opaku.“

„Prosím...“ žadonil čaroděj, o němž si Neville rázem uvědomil, že to musí být pan Láskorád. „Vraťte mi zpět mou Lenku, je to jediné, co mám! Miluju ji!“

„Dojemné,“ ušklíbl se druhý smrtijed. Pustili pana Láskoráda a tvrdě s ním mrskli na podlahu nástupiště, kde zůstal ležet; bezmocný, zmačkaný uzlíček, který z muže zbyl. „Laskavě posbírej ty svý zbytky rozumu, nějakou chvíli přemýšlej vo těch smyšlenejch kecech, co tiskneš v tom svým debilním plátku, a pak si vo tý tvý Lence možná promluvíme.“ Pan Láskorád se ani nepokusil zvednout. Ležel na nástupišti, trhavě vzlykal a jeho dlaně se na podlaze střídavě otevíraly a zavíraly jako křídla umírajícího ptáčka, zatímco s pohřební monotónností stále dokola sténal jméno své dcery.

„Hanba! Brát děti jako rukojmí, protože nesouhlasíte s politickými názory jejich rodičů. Tak se chovají zbabělci, jestli vás zajímá můj názor.“ Dopředu se prodrala vysoká, distingovaná starší dáma s enormním vycpaným supem trůnícím na jejím klobouku, a shlížela na smrtijedy s neskrývaným opovržením, zatímco se její hlas rozléhal skrze ztichlý dav.

„Bacha na pusu, babčo. Radši bys měla Pánovi zla projevit svůj respekt,“ otočil se k ní vyšší ze smrtijedů a výhružně zatínal pěsti. Neville napjal čelist a vykročil, ale jediný pohled jeho babičky jej zmrazil na místě. Vytáhla hůlku a téměř bez úsilí s ní mávla; stříbrná maska s řinčením dopadla na zem a odkryla zjizvenou, šokovanou tvář čaroděje ve středních letech s páskou přes jedno oko.

„Walden Macnair.“ Její hlas zněl povýšeně a byl zostřený opovržením. „Měl by ses za sebe stydět, mučit starého muže a unést mladou dívku. Ale pokud si dobře vzpomínám, zakázala jsem ti hrát si s Frankiem, protože se ti líbilo ubližovat čemukoliv slabšímu, než jsi byl ty sám. Vidím, že je to zlozvyk, ze kterého jsi nevyrostl.“

Jeho jediné oko se rozhlíželo okolo, všímalo si okolních pohledů, které ho obklopovaly, a obličej mu potemněl, když si uvědomil, že nadobro ztratil svou výhodu. Hořce zaklel, a než vystřelil pryč, sehnul se a sebral svou masku. Sledovala jej odcházet, pak s úsměvem otočila obličej ke svému vnukovi. „Věřím,“ okomentovala chladně, „že z toho, co jsi mu provedl s okem, má stále ještě trochu špatnou náladu, Neville.“

„Babičko!“ rozběhl se Neville a pevně ji objal. „Stýskalo se mi!“

Vrátila mu objetí a obočí jí vystřelilo téměř k okraji klobouku, když pod hábitem ucítila všechny nově zpevněné rysy jeho těla. Odtáhla ho od sebe na délku paží a prohlížela si jej od hlavy až k patě. „Božíčku... co se to s tebou stalo?“

Temně se zasmál a znovu ji objal. „Celý ten půlrok byl na hlavu, babi. Povím ti to později... je toho spousta, co si musíme povědět.“

Její bystré oči se zúžily. „To bych prosila. Změnilo se toho na tobě o trochu víc než jen váha, mladý muži. Všimla jsem si způsobu, jakým jsi vystřelil z vlaku. Kromě toho, že se ti podařilo zničit téměř nedotčený pár kalhot, ti hoši okolo tebe reagovali, jako kdybys snad byl generál nějaké armády či co. Napůl jsem čekala, zda ti budou salutovat! Byla bych blázen, kdybych neuhodla, že to zřejmě bude mít co do činění s tím, co mi chceš povědět… nemluvě o jednom mladém obyvateli mého domu, a to ani nezmiňuji dopisy od profesora Snapea, ve kterých tě tituluje jako ‚vážný disciplinární problém‘ a vyhrožuje tvým vyloučením!“

Neville zaváhal a nejistě se usmál. „Nezlobíš se na mě za ně, že ne?“

„Zlobit se?“ Veškerá její upjatost se rozpustila, jeho babička se vztyčila do své plné výšky a v očích se jí zablýsklo. „Myslím, že jsem na tebe nikdy nebyla pyšnější! ‚Vážný disciplinární problém‘... měla bych si to nechat zarámovat.“

Cítil, jak se červená a stočil pohled na své nohy, ale babička mu položila prst pod bradu a zvedla jeho obličej ke svému. „To tedy ne. Drž hlavu vzpříma. Nemáš se za co stydět, pokud mi tedy neplánuješ oznámit, že s tím končíš.“

Divoce zavrtěl hlavou. „To by mě nejdřív museli zabít.“

„To je to, co chci slyšet od syna Franka a Alice,“ usmála se babička a poplácala ho po tváři. Pak se zahleděla přes nástupiště k místu, kde byl pan Láskorád stále stočený do klubíčka uprostřed hloučku ostatních rodičů a několika Lenčiných spolužáků, kteří se jej marně snažili ukonejšit. Její obličej odrážel nejhlubší soucit – a na nejmenší okamžik také záblesk strachu – a on v té vteřině věděl, že si představovala, jaké by to bylo, pokud by ten, kdo nikdy nevstoupil z vlaku, byl on. Ten pohled však zmizel tak rychle, jak se objevil, a ona se zavěsila do jeho paže, její velká červená kabelka se jí zhoupla na paži.

„Pojďme, Neville. Půjdeme domů. Máme toho hodně, o čem si musíme promluvit.“

Odtáhl paži a zamítavě zavrtěl hlavou. „Babi, mrzí mě to, ale nemůžu.“

Beze stopy protestu, který od ní očekával, přikývla. Skoro, jako by tuto reakci vlastně očekávala. „Jde o to, co provádíš ve škole?“

„Tak trochu,“ odpověděl upřímně. „Jde o osobní slib, ale dal jsem ho jednomu ze svých Komandantů.“

„Tvých Komandantů?“ vyjekla babička s předstíraným pohoršením. „Uvidím vůbec během Vánoc svého mladého generála?“

„Nanejvýš za tři dny určitě budu doma, slibuju.“

„Postarej se tedy dobře o své přátele,“ odpověděla. „Myslím, že tři dny bez toho, aniž by se někdo podíval na naši Omdlévající opuncii v salónku, ještě vydržím.“

Neville se zamračil. „Je nemocná?“

„Ale ne,“ vydala ze sebe frustrované odfrknutí. „Jen je, chudinka, od doby, co je ten mladý muž uvnitř domu, poněkud přecitlivělá. Lituji jeho rodiče, a to je fakt. Musí to být pěkné číslo!“

„Zkus jí dát šálek poctivého heřmánkového čaje s trochou levandulového oleje, než si půjdeš lehnout, a ujisti se, že nestojí v průvanu. To by mělo trochu pomoct do doby, než ji budu moci prohlédnout.“

„Udělám to,“ přikývla. „Ty se jen vrať v pořádku a pak spolu podnikneme vánoční návštěvu tvých rodičů.“

Sehnul se, aby ji mohl políbit na tvář, a pak se usmál. „To bych rád. Myslím, že jim budu mít taky spoustu co říct.“

Poté, co jeho babička odešla, otočil se Neville zpět k vlaku, přejel pohledem hloučky rodin a hledal v nich známé tváře z BA, naprosto konkrétně hlavně své Komandanty. Nejprve spatřil Ernieho. Mrzimorský student stál vedle svého kufru na nejvzdálenějším konci nástupiště, tváří v tvář muži s rudým obličejem, kterým mohl být jedině jeho otec. Starší Macmillan vypadal přesně jako jeho syn, pouze s několika pruhy šedých vlasů navíc, které otupovaly lesk jeho pískových vlasů, a celkem úctyhodným břichem, které napínalo jeho hábit ohromných rozměrů.

Když se přikradl blíž, uši mu zaplnilo rozpoznatelné tiché bzučení Silencia, ale předmět podivně tiché hádky byl jednoduše uhodnutelný. Neville se přikrčil. Nikdy ho nenapadlo, že si Ernie nenašel chvíli, aby o svém plánu pověděl rodičům – Susan, jak věděl, to těm svým řekla už dávno – ale bylo naprosto očividné, že to bylo prvně, co se pan Macmillan dozvěděl o záměrech svého syna.

Neville se otočil a pokusil se vklouznout zpět do vlaku, aby si vzal svůj kufr a dal jim moment k uklidnění situace. Naneštěstí už byl ale spatřen. Ernie mávnul hůlkou a bzučení ustalo, nahrazené výkřikem jeho kamaráda, jeho skotské vrčení v přízvuku patrnější, než jak jej kdy slyšel. „Neville, pocem na moment, můj taťka je rozlícené jak dračí prdel!“

„Ernie, to není nejlepší-“

Náhlé prohloubení Ernieho přízvuku se rázem vyjasnilo, když se přes nástupiště roznesl hlas jeho otce. „To teda ne, frajíre!“ Pan Macmillan sáhl pro svou vlastní hůlku a Neville měl pocit, jako by ho neviditelná ruka čapla za límec hábitu a bez dlouhých řečí jej táhla zpět. „Když jsi celé horlivé nechat mojího syna zbičovat, tak budeš aji dost chlap na to, abys mně čelil!“

„Takže nejde o Susan?“ vyhrkl ze sebe.

Obočí pana Macmillana se zkrabatilo. „Susan?“

Neville neměl ani ponětí, kolik plynulých způsobů nadávání Ernie ovládá. Během následujících pár minut však zjistil, že Ernieho otec jich zná ještě víc.

OOO

O půl hodiny později byl Ernie stále ještě růžový v obličeji, zatímco stál společně se Susan, Nevillem a Hannah na druhé straně magického průchodu na nástupiště 9 a ¾. Jejich kufry jim trůnily u nohou a Orion, Hannina sova pálená, tiše dřímala ve své kleci. Všichni čtyři měli na sobě své bradavické uniformy, čímž přitahovali poměrně dost zkoumavých pohledů a od několika kolemjdoucích si schytali také pár neskrývaných zahihňání. Jeden mladý muž se řvavě oranžovou barvou vlasů se na ně dokonce ušklíbl a zeptal se, kdy mají promoci, ale Ernie si vyhrnul jeden rukáv a zatnul pěst, načež chlapec i jeho úšklebek zmizeli tak rychle, jako by se přemístil.

Susan držela v ruce hromádku malých barevných kartiček, spolu s několika balíčky tenkých papírků, které jim po jednom rozdala. „Ty jsou od Ginnina taťky,“ vysvětlila jim. „Mudlovský způsob identifikace. Musela jsem panu Weasleymu slíbit, že je nepoužijeme k řízení mudlovských aut, protože jsme neabsolvovali žádné lekce. Řekla jsem mu, že bych pravděpodobně ani nevěděla, kam je strčit, ale slíbila jsem mu to za nás všechny, tak, prosím vás, neudělejte nic pitomého.“

Neville si prohlédl hromádku, kterou mu Susan podala. Z kartičky se na něj díval jeho vlastní obličej. Fotografie byla záhadně klidná a nehybná, vedle ní bylo černým písmem vepsáno jeho jméno, datum narození, adresa a pár dalších informací, včetně skupiny písmen a čísel, o kterých se dovtípil, že jde o nějaký vládní registrační systém. Byla tu také ta zelená knížečka plná divně jemných papírků a pokrytá nekonečnými políčky a čárami, ale očividně obsahovala ty stejné informace. Pak tu byl další papír, na kterém se v hlavičce psalo, že se jedná o rodný list, ačkoliv na něm nikde nebyl povinný obrázek novorozeněte, které stárlo až do současné podoby a zpět. Bylo tu jen víc slov a políček. Mudlové měli očividně velmi rádi políčka. A adresy. Ty byly všude!

„Tohle vypadá tak upraveně,“ zamumlal. „Můžu si to nechat?“

„Jasně,“ pokrčila Susan rameny. „Jen je musíme ukázat lidem, co to budou zařizovat. Takže... máme čas až do čtyř zítra odpoledne, abychom vykoumali, co budem dělat. Vezmeme-li v úvahu, co se stalo Lence, myslím, že od Příčné ulice a dalších kouzelnických míst bychom měli zůstat nejdál, jak bude možné. Takže, jelikož jsme všichni čistokrevní, hádám, že otázka zní: kdo strávil nejvíc času v mudlovském světě?“

Čtyři mladí čarodějové a kouzelnice si vyměnili pohledy a očividně čekali, že se jeden z nich přihlásí. Nakonec promluvil Neville. „Chodil jsem s babičkou dolů do vesnice na nákup, ale nakupovali jsme v čarodějnickém obchodě – jen jsme mudly potkávali po cestě a občas je pozdravili.“

Hannah si hrála s koncem jednoho ze svých culíků. „Myslím, že jsem se s nimi nikdy nedostala do styku jinak než s mudlorozenými v Bradavicích. Pokud do toho nezapočítáme to, že se moje rodina jednou starala o kočku naší mudlovské sousedky, když byla v nemocnici.“

Budoucí ženich s nevěstou si vyměnili znepokojené pohledy a Ernie si pročistil hrdlo. „Tak se obávám, drazí přátelé, že tu máme menší problém.“

 

 

<<< Předchozí     Následující >>>