10. Bitva
Tmavými a děsivě vypadajícími stromy cloumal vítr. Větve v jeho poryvech vrhaly rozmanité stíny po celém prostoru a jejich děsivý tanec doprovázela hudba stromů. Jako kdyby celý les rozezvučely hluboké tóny mohutných varhan.
Celé okolí vypadalo hrůzostrašně. Největší hrůzu vzbuzovaly obrysy velkého černého hradu, který se tyčil na vyvýšeném kopci poblíž lesa. Jeho čtyři mohutné věže čněly do výšky a rozrážely šedivé mraky, které se nad nimi honily neuvěřitelnou rychlostí.
Všechno okolo, kam jen se člověk podíval, svíralo lidská srdce v neblahém pocitu, v pocitu strachu.
Tmavou oblohu pročísl blesk a ozářil semknutou řadu Bílých čarodějů stojící poblíž lesa. Jeden těsně vedle druhého. Přítel vedle přítele. Bratr vedle bratra. Zaburácel hrom.
Tady na tom děsivém místě si každý z nich víc než kdy dřív uvědomoval, jaké štěstí ho potkalo v tom, že dostal šanci stát se Bílým čarodějem.
Díky tomu mohli alespoň přispět k tomu, že drtivé vítězství zla bylo oddáleno o několik dlouhých měsíců, kdy ještě mohli doufat, kdy ještě mohli bojovat.
Ale nejen to. Díky tomu také našli přátele, jakých je velice málo a jaké většina lidí za celý život nikdy nepotká. Našli přátele a našli novou rodinu, do které se mohli počítat, do které mohli patřit.
Stálo to za to. Stálo to za to, i v případě, že teď a tady mají zemřít…
Čelem k nim stáli Smrtijedi. Tmavá a dlouhá řada Smrtijedů v černých kápích.
Nebylo jich víc než Bílých čarodějů, přesto se při pohledu na ně srdce Bílých čarodějů svírala strachem a propadala někam hluboko.
A mezi Smrtijedy stál ten nejhorší z nejhorších. Voldemort.
Tmavým prostorem se roznesl jeho studený, posměšný hlas:
„Přicházíte nás vyzvat k souboji? To už tak moc toužíte po smrti? Vzdáváte se? Zjistili jste, že už nemá cenu se dál o něco snažit, když jste přišli o svou Čarodějku?“ Vysmíval se jim.
Bill zaváhal. Bez Charlie to všechno bylo tak strašně těžké. Topil se v pochybnostech. Co když udělal osudovou chybu a všechny je přivedl na smrt naprosto zbytečně? Bude to vůbec k něčemu, když teď všichni zemřou? Vzpomene si někdy někdo, že se ve světě plném beznaděje našli mladí lidé, kteří neváhali zaplatit svým životem za něco, čemu věřili? Za něco většího a důležitějšího než je několik lidských životů?
Voldemort si jeho pochybností všiml a jeho tvář se roztáhla v širokém úšklebku.
„Nemůžete vyhrát. Nemůžete nás porazit. A ty to víš Weasleyi. Moc dobře to víš. Přišli jste o Charlie a podívej se kolem sebe,“ máchl rukou do prostoru a všichni Bílí čarodějové ji bezděčně provázeli pohledem, „je to tma, kdo teď ovládá svět.“
Bill sebou trhl. Smutná a nepříjemná pravda se tak špatně poslouchá. A Voldemort ji měl. Měl pravdu. Nemůžou vyhrát. Ale nemůžou už ani couvnout. Vzdorně zdvihl hlavu.
„I přesto budeme bojovat. Budeme bojovat ve jménu naší Bílé čarodějky a nikdy se nevzdáme!“ Za jeho zády se ozval souhlasný řev…
Dveře rodného domu byly blíž a blíž… zbývalo jen několik málo kroků… před pozvednutou rukou se samy otevřely a přitom strašlivě zavrzaly… už dlouho, velice dlouho je nikdo neotvíral… každý krok stál tolik sil a tolik námahy… dýchaly zde dávno zapomenuté vzpomínky… následoval pád na zaprášenou podlahu… už nebylo více sil… o kousek dál ležela pod vrstvou prachu krásná porcelánová panenka… a svět okolo zmizel…
Celý tmavý prostor naplnilo ticho. Zatím se nikdo na bojišti ani nepohnul. Bílá linie mužů zírala na tu černou. Tiše a napjatě.
A každý si kladl tu stejnou otázku: Budu já mezi těmi, kteří dneska zemřou? Bude to můj život, který dneska skončí? Nikomu se umřít nechtělo, nikdo netoužil po smrti.
Za Smrtijedy se náhle ozvalo mnohonásobné zapraskání a objevili se další. Bylo jich tolik. Několik dalších desítek poslů smrti. Řadou bílých projel záchvěv strachu a zděšení, zatímco černým zástupem projel zlomyslný smích. V čele příchozích si hrdě vykračoval Lucius Malfoy a zastavil se až těsně za svým Mistrem.
Ten se teď vítězoslavně zašklebil.
„Pokud mám pravdu,“ řekl s posměškem, „řekl bych, jste ztraceni!“ Všichni Smrtijedi s ním souhlasili strašlivým smíchem a Voldemort vytáhl svoji hůlku připravenou k boji.
„Nemáš!“ bleskl prostorem jasný hlas. Všichni se začali zmateně ohlížet, komu patří. A najednou zůstali ohromeně stát a vytřeštěně zírali mezi stromy.
Pomalu k nim plulo bílé světlo. Zářivě bílé světlo.
Jak se blížilo, rozpoznávali v něm ženskou postavu. Na jejím krku výrazně zářil Bílý jednorožec. Tak výrazně, že jí oslňoval tvář.
Až když se přiblížila, potvrdily se jim ty nejdivočejší a nejnaivnější sny. Byla to Charlie. Byla tu. Živá, hmatatelná a sálající energií. Byla přesně taková, jakou si ji pamatovali.
A vzadu za ní temnota prohrávala. Nad stromy se objevily první paprsky probouzejícího se Slunce.
Bílí čarodějové zajásali. Naděje zaplavila jejich srdce jako přílivová vlna. Nestarali se o to, co se stalo a jak je to možné. Pro ně bylo důležité jen to, že mají zpátky svoji Čarodějku. Svoji Paní. Svoji Charlie. Teď už se nemuseli bát. Charlie tu byla s nimi.
BILL
Zůstal jsem stát jako solný sloup a vytřeštěně jsem na ni zíral.
Bylo to tak nečekané, neuvěřitelné a tak úžasné. Byla tady. Rána v mém srdci jako by se zacelila během jediného kratičkého okamžiku. Všechna ta bolest, kterou jsem cítil, když jsme ji ztratili, byla pryč a já se mohl zase volně nadechnout.
Pocítil jsem strašlivou chuť se k ní rozběhnout a pevně ji k sobě přitisknout. Chtěl jsem cítit její blízkost. Cítit její teplo a její dotyky.
Kráčela tak lehce a klidně, že to až vypadalo, že se ani nedotýká země a jen pluje vzduchem.
Zastavila se až u mě a usmála se na mě tím nejzářivějším úsměvem, jaký jsem na ní kdy viděl. Byla tak překrásná. Překrásná a plná pokoje.
Pak se Charlie otočila k Voldemortovi. Nestíhal jsem sledovat, jak se tvářil při jejím příchodu. Měl jsem oči jen pro ni. Teď ale byla jeho tvář vytesaná z kamene, hrdá a nepřístupná, nedalo z ní vyčíst, co se mu právě honí hlavou.
Ale musel to pro něj být hrozný šok. Byl si tak jistý svým vítězstvím. Nic už ho nemohlo zastavit. A najednou tohle. Vrátil se k nám náš anděl.
Až teď jsem si všiml, že Charlie v ruce svírá svoji hůlku. Byla připravená bojovat. Voldemort si toho byl vědom také, přesto se z kdoví jakého důvodu netvářil nijak vyděšeně, jak bych očekával. Dokonce nasadil pohrdavý výraz a promluvil k ní:
„Nemůžeš mě zabít a moc dobře to víš!“
S otázkou v očích jsme se očima zabodli do Charlie a čekali jsme, co odpoví. Čekali jsme vítěznou větu, kterou srazí Voldemortovo sebevědomí hluboko do propasti.
„Máš pravdu,“ řekla prostě, „nemůžu tě zabít.“
„Teď už ano!“ ozvalo se znenadání opět od lesa. Mezi stromy se vynořil Harry, který společně s Ronem a Hermionou nesl několik na první pohled zničených předmětů. Docela obyčejných předmětů, které teď byli rozcupovány na cucky.
VOLDEMORT
Vytřeštěně jsem zíral do náručí těch tří ubožáků, ve kterých nesli moje viteály. Kusy mojí duše. Byly zničené. Jak se to mohlo stát? Jak jsem na jejich ochranu mohl zapomenout?
Doběhli mě. Prohrál jsem. Dneska tady já budu ten poražený. Ale nebudu ponížený. Nedopustím, aby se lidé mému pádu jen posmívali. To nikdy. Musím zemřít tak jak se to sluší na lorda Voldemorta!
Strhl se nejhrozivější boj, jaký kdy svět poznal. Byl o to hrozivější, že nikdo z bojujících nepochyboval o tom, že výsledek této bitvy rozhodne o osudu světa.
Kamkoli se člověk podíval, všude létaly zářivé blesky vysílaných kouzel. Několik kouzelníků obou stran už leželo na zemi, kam se sesypali jak hadrové panenky. Boj byl nelítostný a s nikým se nemazlil.
Přesto si každý z nich postupně uvědomoval, že k největšímu a nejhoršímu souboji teprve musí dojít.
CHARLIE
Bojovala jsem co nejdál od něj. Teď, když byl náš vzájemný souboj, který měl o všem rozhodnout, tak blízko, zapochybovala jsem. Nechtělo se mi proti němu bojovat.
Vždyť byl celé dlouhé roky mou jedinou rodinou. Cvičil mě sice v těch nejhorších kouzlech, udělal ze mě svůj vraždící nástroj, a kdo ví, jestli měl vůbec rád mě samotnou nebo jen mou moc. Přesto mi nikdy nijak neublížil. Dokud jsem nedokázala rozlišit, co je dobro a co zlo, bylo mi s ním dobře. Nic mi nechybělo. A teď jsem se mu měla odvděčit tím, že ho zabiju. Cítila jsem se podivně rozpolceně. Jedna moje část věděla, že ho zabít prostě musím. Nemůže to udělat nikdo jiný než já. A pokud to já neudělám, bude dál tyranizovat svět a to už nesmím dopustit. Ale moje druhá část si byla jistá tím, že ho zabít nedokážu…
Boj pokračoval. Čím déle trval, tím jasnější bylo, že nemá východisko. Síly onou stran byly absolutně vyrovnané. Všechny pomalu začala zmáhat únava. Vypadalo to, že nakonec skončí celá bitvy nerozhodně.
Najednou všechno ztichlo. Boje ustaly. Kouzelníci sklonili svoje hůlky. Všechno se zaměřilo do jejich středu. V zápalu boje se Charlie a Voldemort ocitli tváří v tvář. Bylo to tady. Rozhodnutí.
Charlie zbledla a i Voldemort se na okamžik zarazil. Blížil se největší souboj v dějinách kouzel. Nemělo cenu pokračovat v bojích mezi Smrtijedy a Bílými čaroději. Vše teď záviselo na jejich vůdcích. Ostatní mohli jen čekat a doufat…
Voldemort ztratil trpělivost jako první:
„Tak už to ukončeme,“ křikl na ni a pozvedl hůlku. Charlie jen přikývla. Nebyla si jistá, jestli by ji nezradil hlas, kdyby promluvila.
Byl to opravdu strhující a úžasný souboj. Děsivý, ale úžasný. Všichni okolo mu přihlíželi s téměř posvátnou úctou. Byl to souboj těch nejlepších.
Trvalo to dlouho. I jejich síly byly poměrně vyrovnané. Charlie se nechtěla uchýlit k černé magii. A pomocí bílé magie není snadné dosáhnout vítězství. A temnota se snadno nevzdává.
Bílí čarodějové byli bez dechu. Nemohli si ani připustit, že by o svou velitelku přišli už podruhé. Ale Smrtijedy začínala otřásat netrpělivost. Už je to přestávalo bavit.
To, co se stalo, nikdo nečekal. I od Smrtijedů očekávali úctu k pravidlům boje. To se ovšem zmýlili. Lucius Malfoy udělal krok vpřed a bez otálení Charlie odzbrojil.
Bílými čaroději projel záchvěv vzteku. Jak to mohl udělat. Než však stačili cokoliv říct, udělat, pomoct jí, Voldemort využil situace a vyslal proti ní vražednou kletbu…
Koloběh světa ztratil svoji rychlost. Mezi Charlie a Voldemortem plula zelená zář a Charlie k němu vyslal prostou myšlenku.
„Mohl ses poučit. Tohle na mě neplatí. Je mi to líto… ale nemám na výběr. Sbohem… tati…“
Voldemorta najednou pohltil neuvěřitelný klid. Smrt přece nebolí. Naposledy pohlédl do očí své soupeřky, kterou i přes svou masku, v hloubi duše považoval za svoji dceru a jeho svět ztemněl…
Na bojišti nastal výbuch! Výbuch radosti a zároveň vzteku a zklamání. Výbuch vítězství a prohry. Výbuch světla…
Smrtijedi na nic nečekali a dali se na útěk. A Bílí čarodějové je nechali jít. Na jejich dopadení bude spoustu času později. Teď od nich nebezpečí nehrozí a oni se cítili tak šťastní, že chtěli jen slavit, jásat a radovat se. Jejich obrovské snažení konečně dospělo k vysněnému cíli. Jeden druhého objímali a některým po tvářích tekly slzy štěstí. Nesnažili se je ukrývat. Nad jejich hlavami jasně zářilo Slunce…