10. Pokrevní bratři (1/2)

28.06.2017 11:18

Když konečně povolil ten zdrcující tlak, který byl důsledkem jejich přemístění, skrčil se Neville do dřepu, hůlku připravenou a napřaženou v ruce, zatímco jeho pohled rychle klouzal po novém prostředí. Nacházel se ve veliké setmělé místnosti se zdmi a podlahou z betonu, na stropě bylo malé bludiště vytvořené z vodovodních trubek a trámů, které byly osvětlené hrstkou mudlovských žárovek. U jedné ze zdí se ve vysoké hromadě kupily krabice a u další stál stůl, pokrytý množstvím neznámých drátků a hranatých udělátek. Před ním trůnilo malé kolečkové křeslo. Hannah, Ernie a Susan stáli jen pár stop od něj, stejně jako on skrčení v dřepu a připravení k boji. Vyměnil si s nimi napjatý pohled. „Kde je Colin?“

Hannah zavrtěla hlavou. „Nevím. Přemístili jsme se za ním, jak jsi řekl, ale skončili jsme tady.“

Ze stínu v nejzazším koutě místnosti se ozval tenký, známý hlas, stažený bolestí a strachem. „Dokažte, kdo jste.“

Neville otočil hlavu za oním hlasem, ale jen tak tak rozeznal malou postavu stojící téměř ve tmě, které u nohou ležela jakási vyboulená hromada svršků. „Neville Longbottom,“ oznámil opatrně, „minulý týden jsem zakopl a propadl otvorem vedoucím do nebelvírské věže, Colin Creevey se mi smál a řekl, že hodit takovouhle držku není ani inspirativní, ani noblesní. Byl jsem s přáteli v Gretna Green, spolu s Hannah, Erniem a Susan, kteří jsou tu také, a přišli jsme, protože nám přinesl zprávu patron v podobě hříběte.“

„Dobře.“ Nastalo ticho a pak postava udělala jediný krok vpřed, stále schovaná ve stínu, ale už alespoň patrná. Byl to Colin, v obličeji byl popelavě bílý a měl na sobě stále svou bradavickou uniformu a hábit. Ruce měl pevně sevřené okolo sebe a posunkem hlavy je ponoukal, aby šli za ním do stínu. „Dennis potřebuje pomoc, prosím... já... já ho musel opravdu tvrdě praštit.“

„Co se stalo?“ Neville ani teď neschoval hůlku, ale přešel místnost k místu, kam ukazoval Colin, a klekl si k postavě, ze které se nyní vyklubal mladší z obou Creeveyovic bratrů. Opatrně zvedl chlapce do náručí, překvapený tím, jak lehký hoch ve skutečnosti byl, a položil ho zpět na podlahu v místě, kam dopadalo nejvíce světla. Dennis měl na sobě taktéž pořád ještě uniformu a z velké, nehezky vypadající rány na čele mu do lesklých vlasů barvy zralé kukuřice stékala ještě nezaschlá krev.

Colin se ani nepohnul, a když promluvil, jeho hlas zněl dutě. „Když jsme se dostali domů, šel jsem dovnitř sám. Dům smrděl zkaženým jídlem. Nebyla tam žádná těla, jen krvavé šmouhy po zdech, trocha krve na podlaze a... a Znamení zla na stěně v ložnici. Vzal jsem Dennise do motelu. Řekl jsem mu to. Vypadal, jako by se ho to ani nedotklo, ale další den chtěl zavolat domů. Připomenul jsem mu to znovu, ale on tam pořád volal. Nebyla tam... na záznamníku nebyla nahraná ani vánoční zpráva.“

Zadrhnul se a hlas se mu téměř zlomil, ale podařilo se mu pokračovat. „Prostě tam jen seděl, zíral na telefon, ale pak se místnost začala otřásat a televize explodovala. Pokoušel jsem se ho uklidnit, ale on pak začal křičet, že přece nic neudělali, že ani nebyli součástí kouzelnického světa. Pak začaly problikávat lampy a já ho prosil, aby přestal, aby se uklidnil, ale musel jsem... musel jsem ho praštit, a to už bylo příliš pozdě. Hlídáček... slyšel jsem, jak procházejí chodbou a vyhazují dveře do vzduchu. Lidi křičeli, oni hledali nás. Poslal jsem vám zprávu a šel sem. Nevěděl jsem, co jiného dělat.“

Neville se zamračil nad bolestí v Colinově hlase, nejistý, jestli byla fyzická nebo jen způsobená bolestí v jeho srdci. „Jsi v pořádku?“

„Nikdy předtím jsem se nepřemisťoval. Ani jsem ještě neabsolvoval hodiny, jen jsem zaslechl, jak si starší kluci vykládají o tom, jak se to dělá. Mám trochu odštěp, ale jsem v pohodě. Jen to pálí.“ Modré oči se i v sotva viditelném světle znatelně rozšířily. „Jen se, prosím tě, postarej o Dennise.“

Neville přikývl a prsty jemně přejel po chlapcově lebce. Naštěstí to nevypadalo, že by ji měl proraženou, ale minimálně šlo o impozantní otřes mozku. V koutku oka zahlédl, jak se Ernie s dívkami dali do prozkoumávání pokoje, zabezpečili dveře nahoře nad schody a hledali další možné vchody do místnosti, či skryté nepřátele. Ucítil vlnu pýchy a náklonnosti ke všem třem za to, že věděli, co mají dělat, aniž by jim to vůbec musel říkat, a to bez sebemenšího náznaku rozmrzelosti, že jejich předchozí zábava byla tak násilně přerušena.

Podíval se zpět na Colina. „Kde to jsme?“

„V domě mého kamaráda Brada. Je to mudla, ale je můj nejlepší kámoš už od doby, co mi byly tak tři. Jsme u něj ve sklepě. Ví, že jsem tady. Musel jsem mu tak nějak naznačit, že jsem –“

Zpoza dveří nad schody se ozvalo hlasité bouchnutí, z něhož jich všech pět nadskočilo, a všechny hůlky kromě té Colinovy byly rázem v pohotovosti. Z druhé strany se ozvalo chlapecké dopálené zvolání. „Zatraceně, Coline, nezamykej se tam! Mám ty věci na D-ho hlavu.“

Colin přikývl na znamení, že hlas poznává, a Neville mávl hůlkou směrem k zámku. „Alohomora!“

Dveře se otevřely a za nimi se objevil dlouhý, vyzáblý chlapec. Vypadal zhruba na patnáct, samá ruka a noha, jasně viditelný ohryzek a zřetelné akné pod střapatým chumáčem delších hnědých vlasů. Na sobě měl černé tričko, na němž byla vyobrazená pusa, a roztrhané modré džíny. Když spatřil ve sklepě nově příchozí, zarazil se a otevřel ústa dokořán. V jedné ruce držel lahvičku jodové tinktury a ve druhé chomáče vaty. Zaklel.

„Jsou tu se mnou,“ vysvětlil Colin spěšně, ale bez hnutí. „Další mágové, stejně jako jsem ti říkal, že jsem já. Ten vysoký je Neville. Ten silný je Ernie. Dívka ve svatebním je Susan. Druhá, v těch modrých šatech, je Hannah. Všichni patří ke kladným bojovníkům. Teleportovali se sem stejně jako já.“

Zřejmě šlo o nějaký druh kódu mezi chlapci a nově příchozí – pravděpodobně Brad, jak si Neville domyslel – pomalu přikývl, ale ve tváři měl skeptický výraz. „Vy... vy můžete kouzlit jako Colin?“

Neville zvažoval, jak mu odpovědět, ale Ernie jen mávl hůlkou, dveře nad schody se zavřely, a to se zdálo být dostatečnou odpovědí. Nicméně, ten kluk se překvapivě vůbec nezdál překvapený tím, že má ve sklepě šest kouzelníků. Jestli něco, tak působil spíš zklamaně. „Vy jste tak... chci říct, máte na sobě všichni normální oblečení a... Ernie? Hannah? Jaká jsou vaše skutečná jména?“

„Neville Alastor Longbottom, Susan Circe Amelia Macmillanová, Ernest Ian Macmillan a Hannah Grace Abbottová, pokud tě to nějak uklidní.“ Hannin tón hlasu byl otrávený, jednu ruku měla položenou na boku, a mudlovský chlapec se začervenal.

„Pardon. Jen jsem myslel.. to nic.“ Šoupal bosýma nohama po betonové podlaze a tiše natáhl ruce se zdravotnickým materiálem k Nevillovi, který byl stále ohnutý nad Dennisovým bezvládným tělem. „No, jestli chceš použít něco z tohohle, tak můžeš, nebo prostě můžeš, víš co, seslat Hojení nebo něco takového.“

Neville zavrtěl hlavou. „Nebudu si zahrávat s takovým poraněním hlavy. V léčivých kouzlech nejsem tak zběhlý. Ke Svatému Mungovi ho vzít nemůžeme, to bychom ho stejně dobře mohli poslat omotaného mašlí přímo Vy-víte-komu, ale stejně tak ho tu nemůžeme jen tak nechat, a to nejen kvůli tomu zranění. Chvíli jim to zabere, ale pokud je tenhle kluk Colinovým dlouholetým nejlepším kamarádem, dřív nebo později ho smrtijedi vystopují, pokud tu budeme otálet příliš dlouho.“

„A co Doupě?“ nabral Colinův hlas zvláštní, snivý nádech a Susan se zamračila a přešla místnost k němu do stínu.

Odtáhl se od ní, ale ona vztáhla ruku a s výrazem téměř mateřské starostlivosti mu ji položila na rameno. „Jsi si jistý, že jsi v pořádku, zlato?“ Pak ale ztuhla, stáhla ruku zpět a v šoku na ni zůstala zírat. Její dlaň se i v bledém světle karmínově zaleskla. „Vždyť jsi... Ernie, on se úplně koupe v krvi!“

„Cože?“ Neville vyskočil na nohy, ale to už Colin couval tak daleko do rohu, jak mohl, zarputile kroutil hlavou a ruce měl pevně přitisknuté k hrudníku.

„Ne, ne! Postarej se o Dennise! Já jsem v pohodě, postaral jsem se o sebe. Jen jsem se trochu odš...“ Vypadalo to, že kroucení hlavou bylo na očividně už tak tenkou hranici rovnováhy příliš. Colin se zhoupnul, pohled se mu rozostřil a zmatněl, pak se jeho oči obrátily v sloup a díky podlomeným kolenům se zvrátil dopředu.

Neville se vymrštil a zachytil chlapce sotva vteřinu před tím, než dopadl na zem. Ke svému zděšení si uvědomil, že Susan měla pravdu. Černý hábit a stín to schovaly, ale to štíhlé, drobné tělo bylo obalené horkou, lepkavou červení. Colinovy paže se bezvládně odmotaly z místa, kde je měl složené na hrudníku, a Neville zaslechl Hannin tichý výkřik, když dopadly do mihotavého světla. Jeho pravá ruka byla od zápěstí pryč. Nad obnaženým pahýlem měl zápěstí obmotané jakýmsi lepivým proužkem házejícím stříbřité odlesky, ten byl však daleko od utažení, a tak krev stále neúnavně unikala v hustém potůčku, který už dál neměl možnost vsakovat se do tmavé látky.

Mudlovský chlapec za ním ze sebe vydal impozantní proud sprostých slov. „Někdo se z něj pokusil udělat druhého Anakina Skywalkera a on se to pokusil zalepit izolepou?“

Neville neztrácel čas přemýšlením, co cokoliv z toho mohlo znamenat, strhnul si motýlka z krku, obmotal ho okolo znetvořeného zápěstí a pevně jej stáhl v zoufalé snaze zastavit to krvácení. Pustil hůlku a druhou rukou nahmatal na krku Colinův puls. Trvalo až příliš dlouho, než ho našel, slabý a niťovitý. Po zádech mu přeběhl mráz. „Do háje s tebou, Coline,“ zašeptal chraplavě, „neopovažuj se…“

Někdo přiklekl k jeho boku a Neville prosebně vzhlédl do Ernieho hřejivých oříškových očí. „Potřebujeme okamžitě Dokrvující lektvar... ty přece absolvuješ přípravu na OVCE...“

Ernie zavrtěl hlavou. „I kdybych měl u sebe všechny ingredience, zabralo by to hodinu a půl. Tolik času nemáme. Nikdy bych si nepomyslel, že v klukovi jeho velikosti může být tolik krve.“

„Tak ho budeme muset vzít do Doupěte. Ginny říkala, že její mamka-“ začala Hannah, ale Neville ji utnul.

„Další přemístění by rozhodně nepřežil, ne v tomhle stavu. Musíme nejdřív něco udělat...“ odmlčel se a hryzal se do rtu, zatímco jeho mysl brouzdala skrze jejich chabé možnosti. „Susan, ty vezmi Dennise do Doupěte. Postarejte se o něho, zatímco se my pokusíme pomoct jeho bratrovi. Nemá význam ztratit oba dva, a ta jeho rána na hlavě mě děsí... má příšernou barvu, a co jsme tady, ani sebou necuknul. My ostatní se pokusíme udělat něco pro Colina a připojíme se k vám, jakmile budeme moci.“

Přikývla. „Dobře. Ale dávejte na sebe pozor. Jestli vás tady najdou...“

„...tak jako tak se ho pokusíme přemístit a utéct,“ ujistil ji Ernie. Zvedl Dennise a přenesl ho k ní, pak se naklonil přes chlapcovo tělo a dal své novomanželce rychlý, něžný polibek. Pak jí pomohl si chlapce převzít do náruče a ustoupil stranou. „Uvidíme se brzy, lásko.“ Susan je obdařila rychlým, úzkostným úsměvem, pak se otočila na místě a s hlasitým prásk zmizela i s Dennisem.

„Svatý...“ Brad ohromeně zatřásl hlavou. „Tohle je surreálné.“

„Ne, je to velmi reálné, a pokud něco neuděláme, tvůj kamarád umře,“ odseknul mu Neville ostře. „Jaké lektvary první pomoci má vaše rodina doma?“

„Nemůžete ho prostě vyléčit magií? Nebo, víte co, zakouzlit Zmrtvýchvstání, pokud...“

„Mrtvý je mrtvý! Dokonce i v kouzelnickém světě! Teď potřebujeme rychle nějaký dokrvovací lektvar, než se o tom předchozím poučíš z první ruky!“ Colinovy rty nabyly znepokojivě modrého odstínu, a ačkoliv provizorní škrtidlo zastavilo to nejhorší krvácení, už tak ztratil až příliš krve. Když se Neville pokusil znovu nahmatat chlapcův puls, zachytil prsty sotva slabé zachvění.

Přes obličej mudlovského chlapce se teď přehnala skutečná panika a on se rozběhl přes místnost a klekl si vedle svého kamaráda, oči naplněné zoufalstvím, když přejel pohledem z rozdrcené paže na staršího kouzelníka. „Nic takového tu nemáme!“ hlasitě polknul a bojoval se slzami, když teď zblízka viděl celou újmu a množství krve nasáklé do hábitu. „Zavolám sanitku, vezmeme ho do nemocnice!“

„Ne!“ chytil ho Ernie za paži, když chlapec vyskočil na nohy a chtěl se rozběhnout ke dveřím. „To nesmíš!“

„Proč ne?“ Navzdory hůlce v Ernieho ruce a markantnímu rozdílu jejich velikostí se na Bradově obličeji rozlila vzdorovačná maska. „Je to můj kámoš a pokud mi tu tvrdíte, že umírá a vy neumíte udělat ani hovno-“

Neville se zhluboka nadechl a hledal v sobě dostatek sebeovládání k vysvětlení. „Colin je zraněný, protože náš svět – náš kouzelnický svět – je ve válce - a po nás jdou zlí kouzelníci, protože jim vzdorujeme. Pokud ho vezmeme do nemocnice, najdou ho tam a nebude je zajímat, kolik dalších musí zabít, aby ho dostali. A to ani nemluvím o tom, že pokud tamější lékouzelníci nebudou vědět, co dělat s kouzelnickým dítětem, může se stát cokoliv. My svou magii občas nedokážeme ovládat, obzvlášť pokud jsme extrémně zranění nebo nemocní.“

Hannin obličej zbělal, ale když vzhlédla od Colinova bezvládného těla, v očích se jí zableskla jistřička naděje. „Brade – jmenuješ se tak, že jo?“ Chlapec přikývnul. „Brade, co děláte, když tedy nemáte k dispozici dokrvovací letvary? Ve vašich nemocnicích?”

Došlo jen k malému zaváhání, než přišla odpověď. „Dáváme jim transfuzi. Lidi darují krev a ta se potom skrze trubičky dá těm, co ji potřebují.“

„Neville, mohli bychom...?“ odmlčela se. Když se jejich pohledy střetly, myšlenku nebylo třeba dokončovat.

Hannah se stabilněji posadila na podlahu a nevšímala si toho, jak se kapky krve vpíjejí do jejích saténových šatů. Rozevřela paže a Neville jí Colinovo tělo opatrně položil do náruče ve snaze nepohnout s poraněnou končetinou víc, než bylo nezbytně nutné. Jakmile ho správně uložili, Neville se postavil a sundal ze sebe sako. Stačil jediný pohled na Ernieho, než měli na sobě oba mladí muži jen košile, na kterých už rozepínali knoflíčky a vyhrnovali rukávy až k předloktí.

Neville se zhluboka nadechl, zatnul zuby a položil špičku hůlky na nejviditelnější žílu, kterou dokázal najít. „Espadius.“ Hrubé třešňové dřevo se s mihotáním změnilo ve špičku ostrou jako břitva a on jen na moment zaváhal, než ji zabořil do paže. Pocítil odpor své kůže, než špička našla žilní kanál, a on se zastavil ve snaze neproniknout až příliš hluboko. Střelil pohledem vzhůru a uviděl, že Ernie udělal to samé. Přikývl. „Desanguium.“

Byl to jeden z nejdivnějších pocitů, jaké kdy pocítil, když jeho hůlka začala nenasytně sát, a jemu téměř připadalo, že cítil, jak se mu napjala každá céva v těle. Už předtím poměrně hodně krvácel, ta lehkost v hlavě mu byla povědomá, stejně jako otupělá, prázdná bolest, která jako by přicházela ze samotných středů jeho kostí. Ještě nikdy ale necítil, jak je z něj ta cenná tekutina odsávaná, a napadlo ho, jestli takový pocit ve svých posledních minutách zažívají oběti upírů. Neville pokračoval tak dlouho, jak mohl, ale když pocítil, že mu začíná být špatně, věděl, že to bude muset stačit. Tak jako tak si zatím nebyli jistí, jestli to bude fugovat, a on si nemohl dovolit až příliš vyčerpat své i Ernieho síly. „Finite Incantatem.“

Když vytáhl hůlku, rána se zacelila a na povrchu kůže mu zůstala jen jediná kapka krve. Dřevo jeho hůlky však nyní působilo zvláštně horce a těžce a téměř tepalo v jeho dlani, jako by v ní pokračovalo pulsování dokazující život. Klekl si, zvedl jemně Colinovu nezraněnou paži a vyhrnul mu rukáv. Colinova ruka však byla hladká a bílá jako skořápka, povrchové žíly ztrátou krve zneviditelnily a ztratily se i na svalových provazcích, kde je mívali ostatní mladíci.

Zaklel, ale to už Ernie seděl naproti němu, jeho vlastní dubová hůlka vypadala zvláštně zarudle. Zaváhal, ostrý konec hůlky namířený na Colinův krk. „Jestli to uděláme špatně...“

Hannah se hořce uchechtla, ale po tvářích jí stékaly slzy. „Jo, můžete ho zabít.“

S hlubokým, opatrným nádechem vsunul Ernie hůlku do Colinova krku, jeho jindy příjemný obličej stažený soustředěním. Neville věděl, že byl jeho přítel vychován jako obchodník a ne lékouzelník, přesto od něj slyšel dost příběhů o zachranných akcích ovcí uvězněných v houští škrtidubů a komplikovaných porodech polovidů. Z toho plynulo, že z nich tří byl Ernie stále ten, který měl nejblíž k člověku, u kterého by se dalo očekávat, že najde hlavní tepnu na něčem, co nemá listy. Malé tělo sebou škublo a Ernie ztuhnul a vzhlédl k němu s němou žádostí o pomoc. Neville si olízl rty a v puse a krku mu naprosto vyschlo. „Udělej to.“

Následoval další moment intenzivní koncentrace a hůlka začala viditelně pulsovat. Povrch vyleštěného dřeva se rozpínal a stahoval v Ernieho ruce, zatímco hůlka pumpovala krev staršího chlapce do vyprázdněných cév. Neville mu podal svou vlastní hůlku s vědomím, že jejich výměna musí proběhnout rychle, dokud je čas, ale v momentě, kdy jeho prsty pustily zbraň, se v domě nad nimi ozvaly ohlušující prásk indikující přemístění. Zvuky se ozývaly jeden po druhém, nejprve dva, pak čtyři, nakonec jich bylo šest. Šest smrtijedů na skolení dvou prakticky mudlorozených dětí? Neville se zachvěl a pomyslel si, co asi přesně Dennis v záchvatu svého žalu a vzteku v tom hotelovém pokoji udělal.

„Vypadněte odsud!“ naplnil se Bradův hlas strachem. „Já už vím, co tenhle zvuk znamená!“

„Pokud teď odejdeme,“ zašeptal Neville, „vydáme přesně takový zvuk a ti lidé nahoře ho uslyší, bez ohledu na to, jestli to Colin přežije nebo ne!“

„A co... budete pryč!“

„Ale ty nebudeš a oni nebudou mít problém jít po nevinných přihlížejících, pokud si budou myslet, že jsi nám pomohl,“ opáčila Hannah dopáleně.

Chlapcovy bledé oči rozšířila panika a jeho pohled klouzal po sklepě, než padl na zvláštní změť drátů a krabic na vzdálenějším stole. Shora se nyní ozývalo bouchání a řinčení, jak smrtijedi začali prohledávat dům, ale Brad neřekl ani slovo, když se zvedl na nohy, a zatímco Ernie opatrně vyměnil hůlky a začal do zraněného strážce tajemství pumpovat Nevillovu krev, vrhnul se pod stůl.

Mudlovský chlapec vydal tichý výkřik triumfu, popadl jeden konec drátu se třemi stříbrnými vidlicemi trčícími z jeho zakončení a strčil jej do zdi. Předek jednoho z krabicovitě vypadajících zařízení se rozzářil malými tečkami červeného a zeleného světla a Brad se rychle postavil, pomačkal pár čudlíků a otočil knoflíky. Otevřela se malá dvířka a on ze zaprášeného zásobníku vytáhl malou, tenkou, obdélníkovou věc, která připomínala miniaturní knížečku se dvěma dírami uprostřed.* Pak ji uložil zpátky do dvířek, zaklapl je a se zábleskem vítězství v zarudlé tváři stisknul další knoflík.

Ten hluk byl neuvěřitelný. Každá z těch černých krabic ožila svým vlastním životem a skrze stěny sklepa se odrazilo uši trhající kvílení kytary a rytmické zvuky bubnů. Mužský, výrazně zesílený a pokřivený hlas začal ječet slova, která nejspíš byla vyjádřením povýšeného vzteku, ale Brad se na ně zubil. Neville neslyšel ani slovo, sotva slyšel svoje vlastní myšlenky, ale chlapcova ústa se pohybovala v nezpochybnitelném vyjádření. „Běžte! Běžte!“

Neville kývnul na své dva druhy, pevně sevřel Ernieho dlaň ve své dlani a přinutil se přehlušit ve své hlavě tu hroznou kakofonii, zatímco se začal odhodlaně soustředit na Ginnin široký úsměv a teplé bezpečí Doupěte. Otočil se na místě a vše se ocitlo v ohlušující temnotě.

OOO

V momentě, kdy dorazili do Doupěte, byli okamžitě obklopeni ostatními. Vysoký kouzelník s tmavou pletí a lesklou holou lebkou zvedl Colina z Nevillova náručí a položil ho na kuchyňský stůl, kde se již mladá čarodějka s šokujícími žvýkačkově růžovými vlasy skláněla nad Dennisem. Pár středního věku se zářivě rudými vlasy – o kterém se Neville mohl jen domnívat, že jde o Ginniny rodiče – byl zaměstnán u kuchyňského pultu, žena odhodlaně skákala okolo silně bublajícího kotlíku, zatímco muž dohlížel na tucet nožů a vah, které připravovaly a vážily ingedience na lektvar, který spolu vytvářeli. Susan věnovala svému manželovi sotva jeden pohled, než začala pomáhat čarodějce s růžovými vlasy vysvléknout Colina z krví nasáklé košile.

Než měl Neville čas se dostatečně sebrat, aby mohl promluvit, objevila se před ním Ginny, pobledlá v celém obličeji, až na dva zářivé fleky způsobené strachem, které se jí skvěly vysoko na lícních kostech. Prohlédla si jeho zakrvácené oblečení. „Jsi...?“

„Jsme v pořádku, je Colinova,“ odpověděl jí rychle Neville.

Přikývla a otočila se zpět ke skupince. „Jsou v pořádku,“ oznámila a hlas se jí malinko třásl úlevou.

Paní Weasleyová se ohlédla přes rameno a přikývla, pak jim věnovala krátký, ale hřejivý a přívětivý úsměv. „Tak je odsud odveď, Ginny, drahá, dochází nám prostor... Remus a Lee budou za moment zpátky, jakmile se přesvědčí, jestli nedokážou najít ruku toho chudáčka.“ Počala se otáčet zpět ke kotlíku, pak ztuhla a doširoka rozšířila oči. „U Merlinova vousu! Je tohle mladé Abbottovic děvče?“

Hannah přikývla. „Ano, madam. Máma mi říkala, že jste se znávaly, ale ztratily jste kontakt poté, co jste se obě vdaly.“

„Neviděla jsem Peggy už léta. Musely ti být tak čtyři nebo pět... božíčku...“ Zavrtěla hlavou a setřásla ze sebe ten moment nostalgie. „Naučila tě tvá matka někdy to malé kouzlo, které používala na loupání Hořlavého hrachu?“

Mladá čarodějka si již razila cestu skrze přeplněnou kuchyň k boku paní Weasleyové, zvedla hůlku a přivolala si zástěru z háčku na vzdálenější zdi. „Vše, co uměla.“

„Výborně. Arthure,“ přivolala paní Weasleyová svého manžela od sporáku, když se k nim Hannah připojila u trouby, „ty půjdeš s těmi ostatními chlapci, dohlédneš, aby se očistili. Slečna Abbottová mi tu pomůže dokončit ty lektvary. Ginny, když o tom teď přemýšlím, vezmi si hábit a jdi se přesvědčit, jestli dokážeš ochránit naše hlohové bobule od kůrolezů. Tak honem, uháněj!“

Neville zatřásl hlavou a snažil se protlačit blíž ke stolu. „Ale Colin...“

Vysoký čaroděj s tmavou pletí se otočil a zcela mu zablokoval výhled. Tón jeho hlasu byl pomalý,  hluboký a uklidňující, bez sebemenší stopy povýšenosti. Měl v sobě něco, co instinktivně vzbuzovalo důvěru v to, co říkal. „Ne, synu. Už tak jste mu zachránili život tím, že jste to utáhli a dostali ho sem s dostatečným množstvím krve v jeho žilách, aby přežil přemístění. V kotlíku je teď víc než dost hůlek, které zbytek zvládnou. Dáme vám vědět, pokud by se něco dělo, to ti slibuji. Nyní jdi s panem Weasleym.“

S pocitem oslnění a téměř vděčnosti za to, že někdo jiný konečně jednou převezme situaci, dovolil Neville panu Weasleymu ho odvést po schodech nahoru. Ernie si vyčistil skrvrny na rukou a oblečení jednoduchým Pulírexem a pak zamířil zpět do Gretna Green, aby vyřídil náležitosti v hotelu a donesl zpět jejich kufry. Neville se rozhodl využít nabídky pana Weasleyho na řádnou koupel. Nevěděl proč, ale vrátit se zpět do mudlovského světa mu připadalo jako až příliš velké sousto, a ten zvuk prásknutí, jak se Ernie přemístil sám, byl jako facka do tváře nazývající ho slabochem.

Zrcadlo v koupelně bylo nesmírně výřečné, snažilo se ho vyslýchat o současném pobytu všech šesti Weasleyovic bratrů, a stejně tak se dožadovalo vyčerpávajících informací o původu krve a způsobu, jak se na něj takové množství dostalo. Naštěstí zmlklo v momentě, kdy přes něj přehodil ručník. Zabralo mu pár minut hraní se všemi kohoutky, než byla voda tak horká, jak chtěl, a když konečně vklouznul pod povrch a ucítil, jak se mů kůže stahuje v reakci na horkou vodu, zalapal po dechu. Bolelo to. Instinkt mu napjal všechny svaly se záměrem vyletět zase ven a zavýt bolestí, ale zůstal nehybný a sledoval, jak se voda barví doruda pod pramínky krve, které se zvedaly z jeho těla a jako pára se usazovaly na povrchu.

Bolelo to, ale bylo to správné. Popadl mýdlo, které našel v umývárně, kam ho pan Weasley poslal pro ručníky a žínku. To mýdlo nebylo určené ke koupeli, ale chtěl použít něco silnějšího, a Cadwalligerovo čistící mýdlo na kotlíky škrábalo a slušně pálilo, když jej dřel po své zrudlé kůži. Bylo téměř dostatečně silné na to, aby se zase cítil čistý. Neville se vydrbal žínkou, dokud se jeho vlastní krev nezačala připojovat ve vaně k té Colinově, stékajíc po jeho hrudníku, pažích a zádech, kde se jemná kůže na jizvách rozevřela pod jeho náporem.

Až potom přestal. Téměř frenetická touha opálit a vydrbat se dočista neskončila křikem, ale jen bezmocným povzdechem, zatímco se ponořil zpět do kouřící vody. Zavřel oči a pocítil, jak mu horko nejprve sežehlo a pak uklidnilo pálení znovu otevřených ran. Nepomohlo to. Ve skutečnosti nemohlo pomoct nic.

Klidnou hladinou vody ve vaně neotřáslo jediné vzlyknutí, v koupelně se neozval jiný zvuk, než klidné dýchání a iritované huhlání zakrytého zrcadla, skrze zavřená víčka však Nevillovi po tvářích začaly stékat husté potoky slz. Dokonce i kdyby ze sebe kůži docela sedřel, nepomohlo by to, protože na ní byly skvrny, které by se neomyly, jizvy, které bolely mnohem víc než ty, jež mohli ostatní vidět, když si sundal košili.

Věděl, že bude po zbytek života vídat před očima Susan v jejích krví nasáklých svatebních šatech s Dennisovým nehybným tělem v náručí, Colinovu ruku bezvládně dopadající na zem a odhalující tak jeho hrozivé tajemství… a tyhle vzpomínky nebyly první a nebudou ani poslední. Byly jen nejčerstvějším dodatkem do hrůzného fotoalba, které se po ta léta formovalo v jeho paměti.

Záviděl Harrymu. Ach, jak mu jen záviděl. Navzdory tíze toho, že byl Vyvolený, že věděl, že na něm závisí celý kouzelnický svět, nemusel nic z tohohle vidět. Ať už byl kdekoliv, nemusel objímat druháky poté, co byli podrobeni kletbě Cruciatus, nemusel čelit poslednímu přání čtrnáctiletého kluka, jenž si sám podepsal rozsudek smrti, nemusel žádat červenající se, hihňající páťačky, aby se přestaly ohlížet na kluky a věnovaly pozornost tomu, jak někoho zabít.

Nikdo na něj nekrvácel a nikdo mu nebrečel na rameni, nikdo se na něm nepotil a nezvracel na něj, netřásl se v jeho náručí a, jo, nikdo se na něj nedíval. Ničí oči na něj nebyly upřené od rána do noci, nikdo neočekával, že se bude pokaždé dívat s odhodláním, vzdorem a jistotou, že bude mít vždy připravený plán, že vždycky najde cestu, že vždy vše spraví bez ohledu na to, jak hrozně, hrozně, hrozně moc špatně vše vypadalo.

Ne, Harry měl připravený plán od Brumbála, ale jakkoliv obtížný a hrůzný byl, bylo mu poskytnuto smilování v podobě soukromí, ve kterém ho mohl uskutečnit. Měl okolo sebe jen dva nejlepší přátele, kteří byli jako jediní svědky momentů jeho strachu, a ti byli zcela jistě připravení mu odpustit, protože je pojil tak blízký vztah, jaký mu Neville záviděl ze všeho nejvíc.

Paradoxní bylo, že ačkoliv ho každý považoval za jednoznačného zkrachovalce, byl Neville vždycky populární, protože věděl, že on umí být dobrým přítelem. Vždycky všem naslouchal, choval se mile, ohleduplně a vtipně, aniž by to nějak přeháněl, a měl upřímně rád, když byl obklopený společností. Výsledkem bylo, že mu nikdy nechyběl kamarád na partičku Řachavého Petra nebo někdo, kdo by se s ním vypařil z hodiny Dějin čar a kouzel, aby mohli jít místo toho v teplém květnovém odpoledni plavat do jezera. Rovněž ale nikdy neměl nikoho, kdo by mu byl na osobní úrovni opravdu blízký tím způsobem, jak to vídal u Harryho, Rona a Hermiony.

Teď byla jeho přátelství ještě hlubší, zpečetěná krví a slzami. Nejsilnější jádro BA, tvořené nejstaršími členy – jím, Ginny, Lenkou, Erniem, Seamusem a Hannah – vytvořilo mezi sebou tak silné pouto, že by bez momentu zaváhání dali jeden za druhého život. A přesto, uvědomil si, si nemohl dovolit brečet před nikým z nich. Nesměl před nikým z nich projevit strach, protože bez ohledu na to, jak blízcí si byli jako mladí kouzelníci a čarodějky, bez ohledu na to, jak měl každého z nich specifickým způsobem rád, byl stále jejich velícím důstojníkem.

To byl možná ten největší rozdíl, kvůli kterému Harrymu záviděl. Harry byl označený, předurčený, směřovaný osudem, zodpovědný na úrovni světa a vesmíru, ale nemusel každý den činit všechna ta malá velící rozhodnutí. Vyjádřil jsem se až příliš ostře, nebo naopak málo? Kdo zaujme terčovou pozici? Je dobré spárovat sourozence dohromady, protože tak budou bojovat intenzivněji, nebo je raději držet od sebe, protože pokud jeden ztratí druhého, bude až příliš ochromený žalem? Kolik bolesti je až příliš, aby ji dokázal snést jedenáctiletý, než je skutečně třeba zasáhnout? Pokud musím zasáhnout, kteří stojí za ten risk? Tyhle volby potřebovaly nestrannost a taky důvěru, a z obou důvodů nemohl nikdy ukázat slabost. Musel být připravený poslat každého z nich na smrt a oni museli věřit, že nad tím nikdy zpětně nepochyboval. 

Nebylo to fér. Postupně na něj začaly přicházet vzlyky, tiché a plytké, které čeřily vodu na jeho hrudi. Nebylo to fér! Všechno, co chtěl, byla pauza, ulevení od toho všeho, šance zúčastnit se neškodného dobrodružství, během kterého by oslavil lásku svých přátel, strávil nějaký čas s Hannah, a pak se vrátil domů, k babičce a Mimsy, do své vlastní ložnice, kde by prostě jen relaxoval. Namísto toho dostal vanu plnou krve a dvě děti na kuchyňském stole, obklopené tuctem lidí, kteří se jim snažili zachránit život.

A popravdě, byla to jeho chyba. Copak hluboko uvnitř nevěděl, že měl Colin pravdu, když hned poprvé zmínil, co se zřejmě stalo jeho rodičům? Nevěděl snad, že se Creeveyovi pokusí postarat sami o sebe, než aby někomu dali včas vědět? Ale i přesto se vypařil. Nechtěl se s tím potýkat, tak jen podal papírek se svou adresou, zmizel za svými přáteli a nechal jejich strážce tajemství a jeho nervózního čtrnáctiletého bratra, aby to zvládli sami. To nebylo přijatelné.

Neustále na pozoru. To je učil Pošuk Moody, a nebyl on snad jediný, kdo tehdy tušil, jak vše dopadne? Pravda, byl to sice smrtijed, který se tvářil jako starý bystrozor, ale fungovalo to jen proto, že Pošuk sám zastával stejnou filosofii. Moody byl kouzelník, který trénoval Nevillovy rodiče, a babička o něm vždycky mluvila jako váženém, přepečlivém protikladu jejího zapomnětlivého vnuka. Válka znamenala mít se neustále na pozoru a nikdy svou míru opatrnosti nesnížit, protože to by mohl být moment, kdy váš protivník útočí.

Koupel už byla studená a Neville vytáhl nohou zátku, pak otevřel oči a sledoval, jak se karmínově zbarvená voda ve spirálách odplavuje pryč. Nakonec se postavil a opláchl se ledovou vodou ze sprchy. Jako na povel tím utnul zbývající vzlyky, smyl slzy ze svých tváří a pak zatřásl hlavou. Když vylezl z vany, třesoucí se zimou sáhl po ručníku přehozeném přes zrcadlo.

„...vážně bych ocenil...“

„Buď zticha, nebo tě rozbiju.“ V těch slovech se skrýval dostatek faktické prázdnosti na to, aby zrcadlo okamžitě přestalo a bez dalšího komentáře mu jen ukázalo jeho vlastní odraz.

Nemohl to zvládnout. Nemohl dalších šest měsíců udržet takovou míru pozornosti, a Merlin jim pomáhej, pokud by to mělo takhle jít ještě déle.
Bylo vážně s podivem, pomyslel si, že ho babička vůbec poznala, když vylezl z vlaku. Vlasy měl teď tak dlouhé, že se mu začínaly vlnit, padaly mu přes oči a na krku se kroutily do kudrlin, sem tam v nich byl i šedý vlas, s podivem očekávatelný i v jeho sedmnácti letech. Na spáncích mu jeho tmavě hnědá kštice začínala řídnout. Měl ostřejší rysy, zhrublé víc, než si kdy předtím pamatoval, ostře řezanou bradu, vyrýsované lícní kosti a oči zapadlé do černých stínů, vybarvených týdny minimálního nebo žádného spánku a nočních můr, když konečně usnul.

Neville otevřel skříňku s léky. Věděl, že s šesti kluky se daly nehody při holení snadno očekávat, takže Weasleyovi museli mít někde nějaký kamencový prášek, který by si mohl nasypat na svá krvácející ramena, než si na sebe obleče jeden z županů, co dřív patřil Billovi nebo panu Weasleymu. Když tak ale prohledával poličky, jeho prsty se zastavily na zaprášené lahvičce, zastrčené vzadu. Na etiketě stál nápis Uklidňující emulze, datum předepsání před pěti lety a zkřížená kost a hůlka, indikující lékárnu Svatého Munga. K užití pro pana Percivala Weasleyho, při nutnosti zklidnění nervů během jeho studií na OVCE. Ne více než patnáct mililitrů denně.

Zvedl lahvičku a opatrně ji otočil ve své dlani. Pokud byla předepsána kvůli OVCÍM, neměla by otupit jeho smysly, ale mohla by uklidnit jeho nervy natolik, aby to celé tolik neprožíval, aby ho to tolik nebolelo. Možná by mu to mohlo pomoct i usnout. Věděl, že babička by mu pěkně vyčinila, kdyby věděla, že zvažuje užití lektvarů na předpis bez konzultace s lékouzelníkem, ale se svým problémem se tak nějak nemohl ukázat u Svatého Munga. Navíc, on právě absolvoval ročník OVCE, což bylo něco, co mu na klidu zrovna nepřidávalo, vzalo-li se v úvahu ještě množství domácích úkolů, které kloubil s povinnostmi v BA.

V lahvičce zbylo sotva množství pokrývající dno a on sáhl pro hůlku na okraj vany a poklepal na sklo. „Resatiate.“ Tekutina se znásobila a naplnila lahvičku až po okraj uzavřený špuntem. Odzátkoval ji a opatrně si přičichl k obsahu. Nosní dírky mu naplnila úžasně uklidňující vůně, něco mezi čajem, levandulí a kouřovou září hřejivého ohně. Zavřel oči a přitiskl lahvičku k ústům.

Lektvar byl starý, proto si dovolil řádný hlt, za předpokladů, že patnáct mililitrů by po té době už nebylo dostatečných, a že navíc čelil něčemu úplně jinému než otázce, jestli dostane práci, kterou opravdu chtěl. Tekutina chutnala sladce a trochu pálila. Ústa a krk mu mírně zabrněly, když polkl, pak lahvičku znovu zazátkoval a zastrčil ji hluboko do kapsy. S takovým množstvím prachu na sobě a faktem, že Percy byl dávno pryč, ji nikdo postrádat nebude.

Všechno bylo najednou mnohem snesitelnější. Pocit tíživé zodpovědnosti opadl a namísto toho se cítil perfektně připravený na další obtíže. Vzpomínky na Colinovy zakrvácené šaty se nyní staly jen obrázky a on mohl lehce vyhodnotit chlapcovy chyby a zhodnotit své činy s chladným odstupem, který byl úžasně osvobozující.

Zvedl Billův starý župan, a když si ho oblékl, ani necítil spáleniny, které si odnesl z vany. Colin byl v rukou expertů, a pokud by zemřel, Hannah byla excelentní náhradou na pozici strážce tajemství, jak kvůli svým citům vůči němu, tak kvůli své mrzimorské loajalitě, která, jak už dávno zjistil, byla nesmírně podceňovaná. BA bude pokračovat dál, on bude pokračovat dál, a není potřeba, aby se o to břímě dělil s někým dalším, protože, upřímně, pokud jsi odhodil bolest, která přicházela s ním, nebylo nijak nepřiměřeně těžké vše zvládnout.

 

 

*Došlo vám, jaké zařízení Brad použil, ne? ;)
(Nápověda – dalo se to přetáčet tužkou nebo propiskou!)

 

<<< Předchozí        Následující >>>