10. Pokrevní bratři (2/2)

12.07.2017 09:03

Když byl konečně zcela oblečený a pročesával si vlasy, uvědomil si Neville, že když teď požadavky jeho žaludku nejsou zastíněny bolestnými událostmi toho dne, má vlastně docela hlad. Vydal se dolů do kuchyně a doufal, že je o Creeveyovy hochy už postaráno natolik, aby pro něj někdo našel misku polévky nebo aspoň krajíc chleba. Na půli cesty dolů se však potkal s Ginny, která ho chytla za rukáv a táhla ho směrem k obývacímu pokoji, v obličeji natěšený výraz. „Právě jsem pro tebe šla,” oznámila mu, „Colin se probudil! Přenesli jsme ho sem.“

Obývací pokoj byl malý a trochu sešlý, ale panovala tu přátelská, útulná atmosféra, která byla podpořená jemnou září olejových lamp na zdech a měkkým praskáním ohně, který přes překvapivé množství lidí, kteří se vměstnali do místnosti, vrhal zlatavé světlo. Neville rozpoznal Remuse Lupina, zjizveného a působícího omšelým dojmem, který se však usmíval, žena s růžovými vlasy mu seděla na klíně. Pan a paní Weasleyovi sdíleli gauč s Macmillanovými, Susan seděla Erniemu na koleni a nepřítomně ho hladila po vlasech. Hannah se mezitím usadila na podlaze vedle Leeho Jordana.

Co však upoutalo jeho pozornost, bylo staré, propadlé křeslo, slátané všemi druhy látek. V něm byl usazený Colin, omotaný tolika přikrývkami, že se jeho štíhlé tělo proměnilo v téměř beztvarou kuklu, ale jeho modré oči zářivě a živě plály z jeho stále pobledlého obličeje, navíc se usmíval. Neville pocítil hluboko v žaludku zvláštní pocit, jako by někde někdo cizí pocítil náhlý nával radosti a úlevy, ale k jeho ústům se probojoval jen slabý úsměv. „Coline...“ zaváhal, „...jsi ...našli tvou ruku?“

Chlapec vytáhl pravou ruku zpoza pokrývek a s téměř ostýchavým výrazem ji zvedl do výše. Dlaň tam byla a na nedávno poškozeném zápěstí nebylo ani stopy po jizvě. Přesto dlaň vypadala nějakým způsobem divně, skoro jako by byla profesionálně vymodelovaná z vosku, spíš než z masa a kostí. „Ne, ale už se vážně cítím o moc líp. Zachránili jste mi život, lidi.“

Neville zvědavě naklonil hlavu. „Ale když ji tedy nenašli...“

„Udělali jsme, co bylo v našich silách, aby správně dorostla,“ pokrčila čarodějka s růžovými vlasy jemně rameny. „Problém je v tom, že jsme bystrozoři, ne lékouzelníci, a já se obávám, že v jednom časovém úseku umím správně vytvořit jen jeden pár rukou,“ pohladila si břicho a Neville si poprvé za celou dobu všimnul, že se jí hábit napíná přes jeho viditelně zakulacenou část.

Colin zastrčil ruku zpátky pod přikrývky. „To je v pohodě, paní Lupinová,“ dodal rychle, „já jsem-“

„Hej! Takhle mi neříkej!“ zaprotestovala. „Připadám si pak stará a tlustá! Už jsem ti říkala, že se spokojím s Tonksovou.“

Paní Weasleyová se zasmála a prstem si otřela záblesk slzy v oku. „Ale Doro, ty ještě vůbec nejsi tlustá, vždyť nejsi ani v šestém měsíci!  Měla jsi vidět mě, když jsem čekala dvojčata… Říkala jsem tehdy Arthurovi, že pokud se ještě zvětším, moje břicho bude potřebovat svou vlastní adresu pro soví poštu.“

Ginny se ušklíbla a položila se na břicho na háčkovaný koberec vedle Lupinových. „No, pointa je,“ poukázala na Colina, „že se jim podařilo ji nechat dorůst výborně, ale nedaří se, aby fungovala tak, jak má, a nikdo neví proč, takže teď spíš slouží jako dekorativní zakončení jeho paže.“

„Stejně jsem levák, i tak můžu pořád dobře kouzlit,“ pronesl Colin vyzývavě. „A navíc přece říkáte, že by ji skuteční lékouzelníci měli být schopní zprovoznit hned, jak bude bezpečné se ukázat u Svatého Munga, nebo by se na ni mohla podívat madame Pomfreyová, až se vrátíme do školy. Bude to v pohodě.“

„No, tak to jsou dobré zprávy,“ odvětil Neville chladně, „ale ono to není všechno v pohodě. Skoro jsi umřel, a to z žádného dobrého důvodu. To, co jsi udělal, bylo neuvěřitelně pitomé, a ty si tady sedíš a culíš se, jako by šlo o povedený vtípek. Tvůj nejlepší přítel byl pravděpodobně zabit smrtijedy, Dennis – no, nevím, kde je ten – a ty ses octnul takhle blízko k prolomení Fideliova kouzla zrovna v momentě, kdy jsme byli všichni rozsetí po zemi, a tím pádem nejzranitelnější.“

Colin se zatvářil, jako by dostal políček, na tvářích se mu rozlil růžolící nádech a v úděsu otevřel ústa. „Já... já... já... omlouvám se,“ zakoktal slabě. „D-D-Denis spí nahoře, S-S-Sturgis na něj dohlíží. Taky patří k Řádu. Tu hlavu mu spravili.“

„Co by sis představoval, že měl asi udělat, Neville?“ posadila se Ginny a v očích se jí výhružně zablýsklo. „Sedět na zadku a nechat smrtijedy, aby je našli, protože ještě neabsolvoval zkoušky z přemisťování?“

„Ne, ale ta nesmyslná snaha zakrýt, jak vážný je jeho odštěp, je neodpustitelná.“ Navzdory Ginnině zlobě a bolesti a šoku, který se odrážel na Colinově tváři, byl Neville ohromen tím, jak klidně se cítil, jak lehce byl schopný vysvětlit logiku celé situace. „Jsi náš strážce tajemství. Když jsem ti to vysvětloval, zmínil jsem, že to může znamenat sebeobětování, a to včetně tvého bratra. Odpověděl jsi mi, že tomu rozumíš, ale když na to přišlo, postával jsi ve stínu a skoro jsi – ne, oprava, ty jsi vykrvácel k smrti. Teď tady sedíš jenom proto, že jsme ti do žil napumpovali pár deci své vlastní krve, abychom nahradili tu, kterou jsi nechal vsakovat do tuctu metrů látky a půlky podlahy toho sklepa. Nyní by mě moc zajímalo, proč bych z tebe Fidelia neměl sejmout a přenést jej na někoho jiného.“

Colinův výraz odrážel naprosté zničení. Zavrtal se do přikrývek a sklonil hlavu. Když zahuhlal svou odpověď skrze všechny vrstvy, byl z něj vidět jen chumáč nazlátlých vlasů. „Nechtěl jsem tím nikoho zklamat, jen... nepřemýšlel jsem... mamka s taťkou... a brácha... a já prostě... hádám, že jsem asi nechtěl věřit tomu, že tolik krvácím...“

„Vždyť jsi přišel o ruku!“ odfrknul si Neville. „Myslím, že když jsi měl hábit nasáklý až ke kolenům, mělo ti to něco naznačit.“

Pokrývky se začaly otřásat a Colinův hlas zněl velice tence. „Už to znovu neudělám.“

„To si zatraceně piš, že neuděláš. Už ti zbyla jenom jedna... A tím myslím ruku, život i šanci.“

Ernie odsunul Susan ze svého klína, a když se postavil a vykročil směrem k Nevillovi, zamračil se. „Počkej chvíli, starý brachu... jsi na toho chudáka až příliš tvrdý. Vždyť zrovna ztratil-“

„Všichni někoho ztratíme, Ernie, a některým z nás už se to stalo,“ mávnul z podstaty faktu směrem k místu, kde seděla Hannah, a jen matně si uvědomoval, že dívka vypadá, že je na něj z nějakého důvodu naštvaná taky. „K ničemu by nevedlo prohlásit to, že kdyby třeba Hannah selhala ve svých povinnostech, tak je to omluvitelné proto, že ztratila matku. Nebo že já jsem ztratil svoje rodiče, nebo Harry ty své, nebo kdokoliv jiný, o to nejde. Colin selhal a musí za to nést zodpovědnost a získat si zpět mou důvěru. Je to vážně jen takhle prosté.“

Spokojený, že se mu to podařilo tak jednoduše vysvětlit, se nyní Neville otočil na paní Weasleyovou. „Nerad bych vás nějak obtěžoval, ale už téměř dvanáct hodin jsem nic nejedl. Nevadilo by vám, kdybych se podíval po nějakých zbytcích nebo něčem v kuchyni?“

V malém obývacím pokoji se rozhostilo podivné ticho a paní Weasleyová si vyměnila dlouhý a velmi významný pohled se svým manželem, než přikývla. „Samozřejmě, drahoušku. Arthur ti něco nachystá. Jen mu dej chvilku.“

Pan Weasley vstal a beze slova se kolem něj protáhl do kuchyně. Neville trpělivě vyčkával, vědom si nepříjemné atmosféry, která visela nad skupinkou lidí. Jediné zvuky, které se ozývaly, bylo praskání ohně a Colinovo popotahování zpoza deky, jak se marně snažil zakrýt svůj brek. Hannah se vytáhla na nohy, posadila se na opěradlo jeho křesla a dlaní mu začala jemně kroužit po zádech. Mumlala mu do ucha něco uklidňujícího, bezvýznamného a mateřského, ale její oči byly upnuty na Nevilla a plály jako smaragdové plameny Letaxu.

Dveře do kuchyně se konečně otevřely a pan Weasley vstrčil hlavu do obývacího pokoje. „Kdybys sem zašel za mnou, synu..?“

Neville ho následoval do kuchyně, ale sotva se za ním dveře zavřely, čapla ho něčí ruka a druhá mu pevně zakryla ústa. Sevřely ho neuvěřitelně silné paže a zkroutily mu ruku za záda, až vyjekl bolestí. Hůlku měl uvězněnou v kapse a byl bezmocný, nicméně kupodivu necítil žádnou paniku. Jeho mysl jednoduše vyhodnocovala možnosti, které měl, až se nakonec rozhodla, že nejlepší variantou bude nevzdorovat, dokud lépe nepochopí situaci.

Pan Weasley postával pouhé centimetry od něj, svou hůlku vztyčenou a namířenou neochvějně na Nevillovo hrdlo, jeho klidné oči byly náhle přimhouřené do stejně sálajícího pohledu, tvrdého jako kámen, který Neville znal z momentů, kdy Ginny dala průchod své povaze. „Kdo jsi?“ zašeptal drsně.

„Nnnulll Lubummm,“ zamumlal skrze dlaň přitisknutou na svá ústa, ale jedinou odpovědí pro něj bylo ostré přikývnutí, pak jej otočili nazad a pevně, tváří vpřed, ho přimáčkli na kuchyňskou stěnu. Někdo za ním trhnul jeho rukávem a Neville cítil, jak mu z kapsy vytáhli hůlku.

„Třešeň a jednorožec, jedenáct a tři čtvrtě... je jeho,“ oznámil pan Weasley, pak na jeho levé předloktí dopadl úder hůlky. „Morsmordre Revelio!“ Neville ze sebe vydal výkřik bolesti a šoku, když v jeho ruce bolestně zaškubalo, jako by se po několik dlouhých sekund jeho kůže trhala a bublala, než se vše zase uklidnilo a zanechalo jej zalitého potem a lapajícího po dechu.

Od muže, který ho držel, zazněl další hlas a on poznal, že patří tomu vysokému kouzelníkovi s tmavou kůží, který byl předtím v kuchyni, ačkoliv teď už na jeho hlase nic uklidňujícího nebylo. Namísto toho zněl výhružně a téměř truchlivě. „Tak to není smrtijed... ale existuje spousta čarodějů bez znamení, kteří zrovna nejsou našimi přáteli.“ Neville cítíl na zadní straně krku jeho horký dech, když se kouzelník naklonil blíž a zkroutil jeho ruku tak, až chlapec zatínal zuby nad spalující bolestí, která se prohnala jeho ramenem. „Měl bys nám raději říct něco, co nás přesvědčí o tom, kdo jsi, hochu, nebo ti tu ruku urvu, a to ti zůstane, dokonce i až ten Mnoholičný lektvar vyprchá.“

Vděčný, že je jeho mysl stále odproštěná od strachu, se Neville i přes vystřelující bolest v rameni zhluboka nadechl. „Mám jizvu...“ sykl, „na paži – čerstvou, asi deset centimetrů dlouhou. Remus Lupin mi ji udělal minulý měsíc. Musel mít mou krev, aby ošálil ostatní vlkodlaky, když zachránil mě, Ginny a Lenku v Zapovězeném lese.“ Tlak jemně povolil a on pokračoval. „A Ginny... nosí Ronovo staré pyžamo, to s modrobílými pruhy... a ve druhém – teda, jejím prvním ročníku měla deník – který patřil Vy-víte-komu... a Ron občas býval náměsíčný, ale teď už pár let nic, a...“

„To by stačilo. Děkuji, Kingsley, můžeš ho pustit... je tím, za koho se vydává,“ pronesl pan Weasley klidně.

Sevření polevilo a Neville odstoupil ode zdi a uhladil si své zmačkané šaty, než zvědavě vzhlédl k čarodějovi, který ho před chvílí držel v sevření. „Kingsley... Pastorek?“ Jeho tmavá, holá hlava přikývla. „Hrome,“ rozšířily se Nevillovi lehce oči, „jste legenda. Hádám, že bych se neměl stydět za to, že jste po mně skočil zrovna vy. Rozhlásili jsme to po celé škole, když jste sundal ty smrtijedy... konkrétně tři, a to říkají, že vás zahnali do kouta čtyři.“

„Pět,“ opravil ho Pastorek. „Stal jsem se tím v očích Ministerstva poměrně nepopulární, což je částečně důvod toho, proč okolo sebe nemáme rádi lidi, kterým nemůžeme věřit,“ vyměnil si pohled s panem Weasleym a pak kývnul hlavou směrem ke dveřím. „Zavolej mě, pokud bys něco potřeboval, Arthure.“

„Samozřejmě.“ Pan Weasley trpělivě čekal, dokud Pastorek neodešel, a pak si překřížil ruce na hrudníku a intenzivně se zahleděl na Nevilla.

Skrze Nevillův stoický klid se prohnala jiskra nevole za způsob, jakým s ním zacházeli, a on se zamračil. „Doufám, že jste pro to vše měli nějaký řádný důvod, vezmeme-li v potaz, že celý dlouhý rok dávám svůj krk v sázku, abych pomohl v boji proti Vy-víte-komu a jeho bandě?“

„Řekneme-li to bez obalu, pane Longbottome,“ odpověděl pan Weasley úsečně, „nemysleli jsme si, že byste byl schopný vašeho malého výstupu, který jste právě předvedl před Colinem.“

Neville pokrčil rameny. „Dopustil se vážné chyby v úsudku a zasloužil si být za to pokáraný.“

„To možná ano, ale ten mladý muž, o kterém mi Harry a ostatní děti vyprávěli – a to ani nezmiňuju mladého muže, který dnes odpoledne vtrhnul do mé kuchyně – by nikdy nebyl schopný se zachovat tak... tedy, tak krutě,“ hloubavě se odmlčel, „a nenapadá mě nikdo, kdo by tak klidně přijal fakt, že byl odzbrojen sto dvaceti kily živé váhy jednoho z nejděsivějších bystrozorů od dob starého Pošuka.“

Pan Weasley vykročil vpřed, nahnul se blíž k Nevillovu obličeji a začichal, jeho nozdry se rozšířily. „No, není to alkohol, ale něco ano.“ Překřížil si ruce na hrudi. „Tak, řekneš mi teď sám, co sis vzal, nebo mám přivést zpět Kingsleyho a uděláme to velmi nedůstojným způsobem, a to tak, že ti odebereme nějaké sliny a otestujeme je pomocí lektvarů, ať už se ti to líbí nebo ne?“

„To byste neudělal!“

„Pokud si motáš hlavu bůhví čím a děláš přitom rozhodnutí, která ohrožují život mé dcery, tak bys měl raději věřit tomu, že udělal,“ odpověděl muž pevně.

Neville si vzdorně propletl přes hrudník své vlastní ruce a ustoupil stranou. „Nic jsem si nevzal.“

Nastala krátká pauza a pak se pan Weasley upřímně zasmál. „Víš, já nevím, jak to chodí s tvou babičkou, ale já jsem vychoval sedm dětí a myslím, že každé z nich umělo lhát líp než ty... božíčku, myslím, že Fred s Georgem by tě porazili už ve věku, kdy byli dost staří, aby správně rozeznali svá vlastní jména.“

Vědom si toho, že bylo vše prozrazeno, si Neville povzdechl a sáhl do kapsy svého hábitu, odkud vytáhl malou lahvičku a ukázal ji v otevřené dlani. „Jen tohle,“ pronesl, „a to je celá pravda.“

Pan Weasley si ji vzal a s nečitelným výrazem dlouho studoval její štítek. Nakonec přikývl, přitáhl židli ke kuchyňskému stolu a poukázal na ni. „Posaď se a já ti něco nachystám... říkal jsi přece, že máš hlad?“

„Ano,“ posadil se Neville a zmateně pohlédl na postaršího čaroděje. „Vy se nezlobíte?“

„Z mé zkušenosti,“ přišla odpověď, zatímco pan Weasley vytáhl ze skříňky bochník chleba a začal krájet silné krajíce na talíř, „pokud se někdo snaží něco zakrýt či schovat, už sám předem ví, že je to špatné. Takže dělat ti tu kázání by bylo jen plýtvání mým dechem. Navíc nejsem tvůj otec, takže za to, co jsi provedl, tě nemůžu potrestat, ani kdybych chtěl. A ani nechci, ne doopravdy,“ otočil se a položil krajíce a sklenici marmelády na stůl před Nevilla, než přešel zpět ke spíži. „Pokud sis to dnes večer vzal, předpokládám, že jsi k tomu měl velice dobrý důvod, nebo jsi alespoň měl ten pocit.“

Neville pomalu přikývl. „Nemyslel jsem si, že bych mohl... chci říct, jde o to... já vím, že co se stalo Creeveyovým, je moje vina. Colin mi už dřív řekl, že si myslí, že můžou být jeho rodiče po smrti, a já jsem ho nechal jet domů samotného, jen proto, že jsem se s tím nechtěl potýkat. Chtěl jsem odjet s Erniem a Susan, pak jet na Vánoce zpět za babičkou a prostě na moment předstírat, že žádná válka není. Jenomže oni oba kvůli tomu málem zemřeli.“

„Musí to být pro tebe těžké, mít neustále pocit, že máš tolik zodpovědnosti za takové množství lidí,“ posadil se pan Weasley ke stolu a postrčil k Nevillovi kouřící misku dušeniny a lžíci. „Ginny mi vyprávěla, co jsi dokázal s BA, a mně to zní jako úžasná věc, co vše jsi podstoupil. Ne jen to, co jste podnikli proti Snapeovi a Carrowovým, abyste všem ostatním dodali naději, ale taky to, že jste ve škole v podstatě vytvořili své vlastní bystrozorské oddělení.“

S ústy plnými kořeněné dušeniny Neville nejprve pokrčil rameny, pak polknul. „Začal s tím Harry. Já se jen rozhodl pokračovat a Ginny mi hodně pomohla. Bez ní, Lenky a Ernieho bych to nikdy nedokázal.“

„Podle toho, co mi bylo řečeno, začal Harry malý kroužek pro trénink Obrany proti černé magii, když ten předmět Umbridgeová naprosto zničila. Ty jsi vycvičil vojáky a jsi připravený je vést na konci roku do bitvy. Naposledy, když jsme slyšeli o BA, bylo to proto, že se naše dcera chtěla přesvědčit, že se pořádně rozloučila, pokud by se situace zhoršila dřív, než jste plánovali.“ Jeho hlas zněl pevně, ale v modrých očích se mu odrážel stín hlubokého zármutku.

„Myslíte si, že bychom neměli?“ zeptal se Neville.

„Myslím si, že byste neměli muset,“ povzdechl si pan Weasley zhluboka. „Naneštěstí, když nám řekla, proč jste se rozhodli tak, jak jste se rozhodli, jsme já a Molly nedokázali najít žádný argument, jak proti tomu namítat.“ Chvíli mlčel a pozoroval Nevilla při jídle, pak se postavil, vytáhl ze skříňky láhev ohnivé whisky a nalil ji do dvou skleniček. Jednu z nich pošoupnul přes stůl a zvedl tu druhou. „Staráš se o chlapské záležitosti, tak ti při téhle diskusi můžu nabídnout mužské pití. Bůh ví, že já ho budu potřebovat.“

Pomalu se napil nazlátlé tekutiny a pak znovu vážným hlasem začal mluvit. „Nebudu předstírat, že chápu, čím si procházíš, to je přesně ten povýšený způsob, který nutí mladé spouštět Silencio na cokoliv, co vychází z úst dospělých, protože jsou si velmi dobře vědomi toho, že nikdo jiný nemůže vědět, co se odehrává v srdci druhého. Ale dokážu pochopit, proč může otupění toho všeho vypadat jako dobrý nápad. Naposled, když byl Ty-víš-kdo u moci, jsme já a Molly ztratili téměř všechny naše přátele, a to ani nezmiňuji oba její bratry, mého otce a oba mé bratry. Tentokrát je toho ještě mnohem víc, co můžeme ztratit... mimo sebe navzájem, samozřejmě. Billa už nám zmrzačili a je pořád v Řádu. Charlie dál pracuje v Rumunsku s draky, což už je samo o sobě dost nebezpečné, jenže nyní při tom využívá své znalosti půltuctu jazyků, aby tam pro nás mohl špehovat, a již nás varoval, že se Kruval přidal na jejich stranu. Percy s námi nemluví už téměř dva roky, ale pracuje na Ministerstvu a je tu ten jeho původ ze známé rodiny krvezrádců. Od dvojčat slýcháme zprávy možná jednou do měsíce, aby nám dali vědět, že je tucet smrtijedů, kterým bylo osobně přiřazeno je dva zabít, stále ještě nedostal. Ron se někde toulá v doprovodu největšího pochodujícího cíle v celém kouzelnickém světě a Ginny je s tebou a připravuje se na akci ve smyslu žij-nebo-zemři na konci roku. Molly a já víme, že se nedočkáme léta, ve kterém budou všechny naše děti naživu, a to je zkrátka holá pravda. Víme, že se to musí stát, a každému z nich jsme dali své požehnání a nabídli svou pomoc, jakkoliv budeme moci, ale pokaždé, když k nám dorazí nějaká sova, stále se s Molly nedokážeme ubránit pláči.“ Jeho modré oči byly otevřené dokořán víc, než Neville kdy u dospělého člověka viděl, a cítil se pokorně.

„Jak to všechno zvládáte?“ zeptal se tiše. „Chci říct, mám babičku a přátele, které mám rád, a myslím, že doopravdy miluju Hannah, ale s dětmi to musí být mnohem horší.“

Namísto odpovědi se mu dostalo tichého zachechtání. „Doufám, že to jednoho dne poznáš. Ach, ne jaké to je mít děti v nebezpečí, ale jaké to je mít je vůbec.“ Pan Weasley si znovu usrkl ohnivé whisky. „Zvládáme to, protože máme někoho, s kým se o to můžeme podělit. To je ta úžasná věc okolo lásky a bolesti a je to něco, co mě naučil můj otec. Láska jen sílí a roste tím víc, čím víc ji rozděluješ, ale bolest se sníží na polovinu pokaždé, když se o ni podělíš.“

„No jo,“ natáhl se Neville pro svou vlastní sklenici a v duchu se obrnil před prvním zaštípáním alkoholu, než se opatrně napil, „ale vy máte paní Weasleyovou. Hannah a já takhle daleko zatím nejsme.“

„A co tvá babička?“

„Bábi?“ Odmlčel se, zvážil to a pak potřásl hlavou. „Bábi a já... je to trochu komplikované. Hodně jeden druhého milujeme, protože ona mi nikdy nebyla tak docela rodičem, a myslím, že jsem pro ni já nikdy nebyl doopravdy dítětem. Myslel jsem si, že to bylo proto, že jsem pro ni nebyl dost dobrý, ale o tom to není... Je to...“ zaváhal a hledal ta správná slova. „Jsme jako opravdu dobří přátelé a učitel a žák a v určitých ohledech jako manžel s manželkou, protože jsme všechno, co ten druhý má, ale když na to přijde, zase tolik blízcí si nejsme. Je tam ta vzdálenost, která před každý vztah vkládá to skoro, a já myslím, že je to kvůli tátovi.“

„Tvému tátovi?“ zeptal se pan Weasley.

„Myslím, že se na mě nedokáže podívat, aniž by si na něj nevzpomněla, a myslím, že jí to ubližuje natolik, že se zkrátka nemůže dostat blíž, ale jsem pořád všechno, co jí po něm zbylo. Je to jako s krbem... potřebujete ho, aby vám bylo teplo, ale pokud se dostanete příliš blízko, spálíte se.“ Znovu se napil, pak rozhodil rukama a pokusil se vysvětlit, co se nikdy dřív nesnažil vyjádřit slovy.

Pan Weasley naštěstí vypadal, že mu rozumí, a pokýval hlavou. „A ty ve škole nemáš někoho, kdo by ti byl tak blízký, jako si jsou Ron s Harrym?“

„To ne. Řekl bych, že mezi všemi jsou mi nejbližší Ernie se Seamusem, ale jsou to moji důstojníci, takže se jim nemůžu jen tak přiznat, že panikařím kvůli velení a...“ zrudnul, „...no, nejsou to zrovna pocity, kterými chcete zahrnout dívku, která není vaší ženou, obzvlášť co se jedná myšlenek na opravdu odporné věci. A všichni jsou to navíc členové BA. A z mojí rodiny jsem ode všech ostatních mladší zhruba o deset let, takže svoje bratrance sotva znám.“

„Teď už tedy chápu, proč sis vzal ten lektvar. Je to až příliš, žádat po někom, aby se vyrovnal s něčím takovým.“ V těch slovech nebyl ani náznak sarkasmu a Neville skepticky zvedl obočí.

„Harry se musí vyrovnat s mnohem víc.“

„Harry má Rona a Hermionu, měl Brumbála, Siriuse, a také má stále mě a Molly. Takže i kdyby se musel potýkat s dvakrát tak větším nákladem, měl by ho o třetinu míň než ty, protože by ho rozdělil mezi šest dalších.“ Mluvil, jako by bylo logické, že tvoří část Harryho rodiny, a zmatený pohled na Nevillově tváři jeho inteligentnímu pohledu, schovanému za malými brýlemi, neutekl.

„Víš, když jsme s Molly začali zakládat rodinu, rozhodli jsme se pak pokračovat tak dlouho, dokud už v našich srdcích nezbude žádné místo. Byla to úžasná představa, ale opravdu ti to nedoporučuju, protože místo v domě a peníze z mé výplatní pásky došly mnohem rychleji,“ zachechtal se a Neville se přistihl, že mu úsměv oplácí. „Nicméně, to vtipné na tom je,“ zahloubal se pan Weasley a zlehka otáčel sklenicí v ruce, aby mohl sledovat, jak se tekutina v tenkých proužcích rozlévá po stěnách, „že nám osud stejně dopřál ještě tři navrch – Harry je nám dalším synem, Hermionu a Fleur vnímáme jako další dvě dcery – a pořád máme ještě místa dostatek,“ vzhlédl a bez obalu se setkal s Nevillovým pohledem. „Pokud bys měl kdykoliv pocit, že je toho na tebe zase až příliš, Neville, vždycky nám můžeš poslat dopis. Použij jeden z kódovacích brků, dej dopis Ginny a ona bude vědět, jak ho dostat sem k nám. A když budeš mít pocit, že už neexistuje absolutně žádná jiná možnost, jsi dospělý.“ Vytáhl lahvičku s Percyho medicínou z kapsy a položil ji na stůl mezi ně. „Ale na kolenou tě prosím, abys s tím byl opatrný.“

Neville šokovaně zamrkal. „Vy mě necháváte si to vzít zpátky?“

„Budu raději, pokud nebudeš cítit nic, než abys byl tak přetížený, že pak uděláš něco doopravdy unáhleného. Nicméně,“ zvednul varovně prst, „jakmile tahle dávka vyprchá a tvoje city se vrátí zpět, chci, aby ses doopravdy zamyslel nad tím, co jsi dnes udělal Colinovi. Ošklivě jsi tomu chlapci ublížil. Tvoje srdce je jako velící nástroj stejně důležité jako tvá hlava... občas si myslím, že si na to měl Brumbál vzpomenout častěji, když jednal s Harrym, protože tím mezi nimi vytvořil mnoho zbytečné bolesti, ale to je již mimo téma.“

Neville si vzpomněl na Colinův pohled zničený žalem a hluboko v břiše se mu ozvalo něco chladného a ostudného. Zadíval se dolů na ošuntělý okraj stolu a pohrával si s téměř prázdnou sklenicí. „Rozumím. Znovu si to nevezmu, pokud... víte co. Pokud opravdu nezačnu bláznit.“

„Myslím,“ promluvil pan Weasley tiše, „že pokud budeš vědět, že máš i jiné možnosti, tolik by se to stávat nemuselo.“

„Jo.“ Postavil se, nechal zbytek whisky vedle prázdné misky od jídla, ale lahvičku s lektvarem si zastrčil hluboko do kapsy a otočil se ke dveřím. „Děkuji vám za to jídlo, pane Weasleyi.“

Odpovědí mu byl vřelý úsměv. „Říkej mi Arthure, prosím.“

„Arthure.“ Vyslovit to pro něj bylo trochu divné, nebyl zvyklý používat křestní jména o tolik starších lidí, ale nějakým způsobem to působilo mnohem patřičněji než chladná formálnost. Položil ruku na kliku a pak se s bázlivým, hořkým úsměvem otočil zpět. „Doufám, že vás neurazím, pokud se najde ještě jedna věc, kterou bych dnes večer chtěl sníst.“

Muž zvědavě zvedl zrzavé obočí. „Dal by sis nějaký zákusek?“

„Ne,“ povzdechl si Neville. „Za těmi dveřmi je devět lidí, ke kterým jsem se zachoval jako skutečný skvorejš, a myslím, že je na čase, abych si to vyžral.“

 

 

<<< Předchozí    Následující >>>