11. Místnost, kde je vše schované (1/2)

03.08.2017 08:02

K Nevillově velké úlevě uplynul zbytek vánočních prázdnin podstatně klidněji než první dva dny. Weasleyovi umožnili oběma Creeveyovým bratrům nastěhovat se do pokoje po dvojčatech, zatímco Ernie a Susan odjeli strávit svátky s dívčinou rodinou, a Hannah ho k jeho potěšení požádala, jestli by mohla zůstat s ním a jeho babičkou ve Willow Creek. Svolení dostala s potěšením, jelikož se Abbottovi řadili k velmi starým a velmi populárním kouzelnickým rodinám, a ona a Nevillova babička strávily velké množství času diskusí nad společnými známými. I tak jim ale zbylo blažené množství času, které strávili spolu o samotě.

Ukázal jí skleník, který postavil jeho otec a o který se teď staral on, a ona nezaváhala ani na moment, než si vyhrnula rukávy a zavrtala se do jílovité země mezi květináče a truhlíky. S její pomocí byl schopný zcela přesadit všechny kroutivé chryzantémy, aniž by z nervozity zničil byť jedinou, a když konečně skončili, byly čtyři hodiny ráno a oni oba byli vyčerpaní a od hlavy až k patě pokrytí hlínou. Taky se ale oba smáli a Hannah byla – i s kusy kompostu ve vlasech a hrudkami hlíny na hábitu – krásnější, než jak ji kdy předtím viděl. A Neville věděl, že to, co spolu sdíleli až do brzkých ranních hodin, zůstane hluboko v něm i v těch temných časech, které ležely před nimi.

Když ji nakonec na nádraží King’s Cross předtím, než vstoupili na nástupiště 9 a ¾,  políbil na rozloučenou, uvědomil si, že se na návrat do Bradavic a své přátele z BA vlastně těší. Ten několikatýdenní oddech učinil vše ostatní mnohem méně děsivé a on zjistil, že pokud jeho mysl není zrovna okupována myšlenkami na Hannin sladký úsměv a pocit jejích jemných rtů na jeho, plánuje v hlavě další mise a setkání.

Magické nádraží bylo podivně obřadné, obvyklý chaos a nadšení se poddaly tlumenému loučení pod tichým dozorem smrtijedů. Pobledlí studenti s odporem zírali na vagóny, zatímco byli nahnáni do čtyř dlouhých řad, ale i přesto si tu a tam všimnul pozdravného pohledu člena BA, a vzdorné úsměvy, které si mezi sebou tajně vyměnili, byly jako jiskřičky světla ve všudypřítomném soumraku.

V nebelvírské řadě v dáli před ním zářila Ginnina zrzavá hlava, kterou nebylo možné přehlédnout. Stála za Colinem, jehož pravá ruka stále nepřirozeně ztuhle visela podél jeho trupu, levou ruku měl ochranitelsky propletenou se svým bratrem. Dennis vypadal ke všemu podivně lhostejný a tupě zíral do prázdna. Neville se zamračil a udělal si v duchu poznámku, že si musí po jejich příjezdu do školy najít čas a s mladým čarodějem si popovídat.

Pak se davem ozvalo tlumené a strachuplné mumlání a on se otočil, přičemž cítil, jak jeho pohled následují všechny ostatní až k místu, kde v okázalém hábitu z ebenově černého hedvábí kráčela po nástupišti dlouhá, štíhlá postava, obklopená hrůzným doprovodem čtyř zamaskovaných smrtijedů. Ten s kápí na hlavě se otočil a Neville zalapal po dechu, když rozpoznal bledé, špičaté rysy Draca Malfoye. Jeho šedé oči se na moment vpily do těch hnědých a šleh nenávisti vysál Nevillovi dech z plic.

Draco s královskou přezíravostí proplul podél celého vlaku, chladně obešel všechny své zmijozelské spolužáky a pozoroval, jak je jeho kufr nakládán do nákladního prostoru vlaku. Se ztuhlou formálností si potřásl rukou s Carrowovými, pak se naklonil blíž k nim a Neville pocítil, jak mu po páteři bleskově přejíždí mráz, když mladík kývnul směrem přímo k němu. Alectin sinalý obličej se zkřivil nechutí, když horlivě přikyvovala v odpověď na vše, co jí vykládal.

Ginny se na něj otočila s obočím zkrabaceným obavami a nenápadně pokývala hlavou směrem k nově příchozímu. Já vím, naznačil jí beze slov zpět. Myslíš... zarazil se. Její oči se varovně rozšířily, a jak se rychle otočila zpět k začátku fronty, ostře přitom šlehla vlasy. Malfoy se odloučil od své ochranky a přešel nástupiště až k němu, rty zkroucené ve známém úšklebku.

„Longbottome…“ Jeho pomalý, líný tón hlasu byl hlubší, než si pamatoval, a Neville si uvědomil, že s Malfoyem nemluvil od momentu v kabinetu u Umbridgeové téměř před dvěma lety. Oba od té doby vyrostli v mladé muže, a on rychle zatáhl ramena, aby tomu dostál, a bez úhybků opětoval Malfoyův pohled.

„Jsem překvapený, že jsi ochotný se mnou mluvit bez svého bodyguarda,“ zkroutila se Nevillova vlastní ústa do posměvačného úsměvu. „Kdepak jsi byl? Schovával ses za maminku s tatínkem, protože jsi vpustil zabijáky do školy?“

„Do toho, co jsem já dělal, tobě nic není. Starám se teď o mnohem důležitější věci než psaní hloupých esejí pro Binnse,“ zvedl levou paži, vyhrnul si tmavý rukáv a Levandule stojící za nimi ze sebe vydala přidušené vypísknutí, když spatřila lebku a hada, hrdě vpálené do krémové kůže. „Nicméně, Temný pán vyžaduje, abych dokončil své vzdělání,“ ušklíbl se Malfoy, „takže jsem zpět.“

„Co to má společného se mnou?“ opáčil Neville. „Doufal jsi snad, že mě ta věc ohromí?“ kývnul přezíravě směrem k Malfoyově paži. „Tak to mám pro tebe jednu novinku, už dávno nejsem to malé dítě, před kterým ses rád předváděl a mučil ho v jeho prvním ročníku.“

Malfoy se tiše zasmál. „Ne, předpokládám, že fakt nejsi. Carrowovi a Snape si s tebou užili dost problémů. Ale to bys teď možná chtěl přehodnotit,“ sáhl do kapsy a vytáhl z ní malý předmět, který s triumfálním pohledem pustil Nevillovi do dlaně. „Pokud chceš působit další potíže, je to myšlenka zhruba stejně hloupá, jako snažit se trolly naučit balet.“

S dalším temným úšklebkem a zavířením černého hábitu byl Malfoy pryč a Neville zůstal zírat na svou otevřenou dlaň. Byla to náušnice. Jediná náušnice ve tvaru oranžové ředkvičky. Přesto to byla Malfoyova poslední slova a ne šperk jeho unesené Komandantky, který zastavil Nevillovi krev v žilách a rozechvěl jeho ruce.

On o té místnosti věděl.

OOO

„Proklejeme ho! Já to udělám sám. Odchytím toho malého hajzlíka někde mezi hodinama na chodbě a proměním ho v tlustočerva!“ plácnul Seamus hlasitě hůlkou o dlaň své ruky, jeho pihovatý obličej zrudlý vztekem, když se nakláněl přes opěradlo polstrovaného křesla v nebelvírské společenské místnosti.

Levandule s tenkým úsměvem zakroutila hlavou. „Seamusi, ty v Přeměňování plaveš. Nemyslím, že bys byl schopný ho přeměnit v tlustočerva... nebo v cokoliv jiného.“

„Já vím!“ rozlil se mu na tváři zlomyslný úšklebek. „Nebyl by to tedy zajímavý moment překvapení, vidět, v jakou kroutící se sračku by se proměnil?“

„Já s ním souhlasím,“ máchla Ginny rukou směrem k osamělé náušnici položené na stole v jejich středu. „Zavřeme mu hubu ohledně Komnaty nejvyšší potřeby a přinutíme ho zaplatit za všechno, co provedli Lence.“

Neville zavrtěl hlavou. „Jsem ten poslední, kdo by obvykle byl pro jít na Malfoye zlehka – po celé ty roky jsem byl jeho oblíbený cíl – ale Lenka je přesně ten důvod, proč se ho hůlkou nemůžeme ani dotknout. Tohle je vzkaz. Pokud mu něco uděláme, zaplatí za to ona.“

Parvati zvedla náušnici do vzduchu a její černé oči se doširoka rozevřely, když ji opatrně obrátila v prstech. „Hele-“ nahnula se k nim a pootočila se ke světlu z krbu, pak poukázala na téměř neviditelnou linku, která se táhla okolo středu oranžového plodu. „Dají se její náušnice obvykle otevřít?“

„Ne!“ vyskočil Neville dychtivě z gauče a klekl si k ní vedle nízkého stolku, zatímco šperk blíže prozkoumával. „Obvykle nosívá skutečné zmrazené řiditelné švestky, navlíknuté na malém háčku. Tuhle někdo vydlabal a pak ji dal zase dohromady.“

Parvati ji se zatajeným dechem položila zpět na stolek a pak na ni opatrně poklepala hůlkou. „Diffindo!“

Náušnice se s tichým zvukem rozlomení čistě rozdělila na polovic a na vyleštěné dřevo se vykutálel tenký proužek pergamenu. Seamus po něm drapnul, naklonil ho do světla a jeho ústa se otevřela v němém šoku, zatímco jej četl. „Je od Malfoye!“

„Cože?“ sáhl Neville po papírku a nevěřícně na něj zůstal zírat. Pergamen působil těžce a draze, písmo na něm byl jemné a precizní, napsané smaragdově zeleným inkoustem. Rukopis byl ale klučičí, vůbec ne jako Lenčin obvyklý obloučkovitý styl.

N.L. sejdeme se v Komnatě nejvyšší potřeby o půlnoci. Přijď sám. D.M.

Hlasitě zaklel a upustil pergamen na stůl, kde byl okamžitě obklopený pohledy všech ostatních. Ginny byla první, která k němu vzhlédla a v očích jí plálo. „Nemůžeš tam jít, Neville! Je to past!“

„Já vím, že je to past, nejsem pitomý!“ pročísl si rukou vlasy a dál zíral na ten kus papírku, jako by mu mohl znenadání vyjevit víc informací, než už na něm bylo. „Ale nemyslím se, že mám zrovna na výběr. Ví o té místnosti, a ať už po mně bude chtít cokoliv, co udrží jeho hubu zavřenou, budu ho muset minimálně vyslechnout.“

„A co když to, co chce, není úplatek?“ zamračila se Levandule a překřížila si ruce na hrudníku. „Co když jsi to ty? Možná si myslí, že mu to u Ty-víš-koho nažene body k dobru, pokud se vrátí s velitelem BA a nebude přitom muset bojovat s námi ostatními?“

„No, pokud je tohle jeho představa, v tom případě dostane mnohem víc, než o co si říká tím, že chce bojovat jen se mnou,“ dal si Neville pozor, aby udržel téměř nevzrušený tón hlasu a pokusil se neodhalit jim uzel chladu, který se mu tvořil v břiše od momentu, kdy si poprvé přečetl tu jednoduchou, odpornou výzvu. „Od jisté doby mám v rukávu o pár triků víc.“

„On má ale v rukávu taky o pár triků navíc, nebo ti to snad ušlo?“ trvala na svém stále nepřesvědčeně Ginny, která se postavila, položila si ruce na boky a pohodila hlasy. „Je to teď smrtijed, ať už měl Harry minulý rok pravdu nebo ne, že jím byl už tehdy.“

„Tak fajn,“ opáčil Neville, „bude to pro mě zkouška. Stejně budu muset začít s někým mladým, než se na konci roku postavím těm skutečným a zkušeným.“

„Ale teď vážně,“ zamračila se Parvati, „co budeš dělat, pokud se tě pokusí do něčeho takového vtáhnout? Jak jsi sám řekl, nemůžeme mu ublížit, nebo půjdou po Lence.“

Na moment to zvažoval a pak se zhluboka nadechl. „No, pokud mi podstrkuje vzkazy, tak to zřejmě ještě nezmínil Snapeovi a Carrowovým a snaží se vytřískat z toho něco pro sebe – ať už úplatek nebo ‚slávu‘ z mého dopadení – čili pokud to dopadne špatně, oni se nikdy nedozví, kde je, pokud se nedostane ven.“ Zaváhal, nervózně si pohrával s hůlkou v prstech, pak pokračoval. „Pokud jim to ale řekl a oni na mě budou čekat... no, hádám, že si budete muset najít jiné místo, kde se scházet, leda bych snad nějakým zázrakem zdolal všechny čtyři. Myslím, že moje šance, že se to podaří, je někde okolo nuly, ale kdyby náhodou, nebo i kdyby to byli jen dva a ti zbylí mi unikli, možná se spíš než v červnu dostanete do boje dnes v noci.“

Ta možnost visela ve vzduchu jako fyzická věc, dokud Levandule konečně nepromluvila hlasem, který se podobal sotva zašeptání. „Chceš říct, že bys ho zabil a ukryl jeho tělo v Komnatě?“

„Ne,“ povzdechl si Neville. „Nemyslím si, že bych mohl Malfoye zabít, ani kdyby se snad snažil mě udat. Je... no, totiž, nesnáším ho, ale je dost ubohý, chápete? Všechny ty peníze a jeho otec a jeho vychloubání a... prostě mi vždycky přišlo, že se tak strašně moc snaží být něco víc, když je přitom ve skutečnosti jen další hloupé děcko, stejně jako my ostatní. A nemyslím si, že bych v sobě našel až tolik nenávisti, kolik potřebujete pro řádnou Vražednou kletbu. Ale pokud bychom to potřebovali, místnost by pro nás mohla vytvořit vězeňskou celu, ze které by se nedostal.“

„Já si tak přeju, aby tu byl Pošuk,“ zamumlal Seasmus, „Malfoy byl tak zlaťoučkou fretkou, mohli bychom mu koupit hezkou útulkou klícku s nějakýma tunýlkama, kterýma by probíhal a tak. Vyřešilo by to všecky problémy a ještě bysme měli zvířátko.. Ačkoliv se vsadím, že by hryzal.“

Parvati se zahihňala. „Až se vrátí Hermiona, možná by mu mohla uplést nějaké půvabné svetříky? S těmi balónky z vlny, co používala na ty svoje šílené SPOŽÚS čepičky...“

Slastná představa Draca Malfoye přeměněného ve fretku, navlečeného v hrůzném oblečku upleteném Hermionou Grangerovou, byla přerušena, když se otevřel vchod do místnosti. Nejprve dovnitř poněkud nešikovně prolezl Colin, jehož ruka byla stále nepoužitelná, a jeho bratr následoval o moment později. Dennis se potichu přesunul k širokému okennímu parapetu, kde se bez výrazu usadil, zahleděl někam na pozemky a zůstal na ně zírat. Colin se ale třásl zlostí a jeho líce rudě hořely, když nakráčel k jejich skupince u krbu.

Švihem zdvihl hůlku a přivolal si k sobě jednu ze stoliček tak neopatrně, až se její nohy zaryly do země a cestou k němu vydávaly tak odporně skřípavý zvuk, až si dívky přitiskly ruce na uši a Neville se Seamusem se zašklebili. S výrazem, že je mu to úplně jedno, Colin kecnul na stoličku a zuřivě se začal bodat špičkou hůlky do hřbetu své necitlivé ruky a dávat jim všem celkem slušnou lekci v mudlovských sprostých výrazech.

Parvati byla první, která se vzpamatovala natolik, aby byla schopná promluvit. „Coline...?“

„Šel jsem do nemocničního křídla, nechat si prohlídnout tu ruku,“ ozval se chlapcův hlas v podobě téměř nerozeznatelného vrčení. „Musel jsem Dennise nechat na chodbě, protože už se dovnitř nedostanete, aniž by vás nezaznamenali.“

Levandule se na něj opatrně zadívala se soucitem v očích. „Takže ti madame Pomfreyová nemůže pomoct?“

„Ale ne, dala mi nějaký lektvar, prej ho mám brát dvakrát denně. Budu ji moct plně používat asi za dva týdny, ačkoliv se do ní cit už pravděpodobně nevrátí,“ pokrčil přezíravě rameny a nepřestával se bodat hůlkou do tuhého masa skrze zbledlou pokožku, pak vzhlédnul a jeho obvykle něžné modré oči byly jako dva kusy ledu. „Ale než jsem vyšel ven, někdo stihnul napadnout Dennise... udělal mu fakt slušnýho monokla. Madame Pomfreyová to sice hned spravila, ale on prostě zatraceně neřekne, KDO TO BYL!“

Ginny stočila zrak ke svým nohám a tiše promluvila. „Doufala jsem, že jakmile se dostaneme zpátky do školy, začne s námi zase mluvit.“

„O co jde?“ zamračil se Neville.

„Od momentu, co jsme opustili hotel, neřekl ani zasraný slovo,“ vysvětlil Colin uštěpačně. „Měl jsem nějaké domněnky – počínaje Crabbem, konče Goylem – ale chtěl jsem se dozvědět, koho mám za to, že napadl mého brášku, proklít až do příští středy!“

Nastal dlouhý moment nepříjemného ticha, pak se Seamus postavil, setřásl ze sebe svůj vnější plášť, přehodil ho přes opěrku gauče a vydal se středem společenské místnosti, aby si dřepnul k okennímu parapetu. „Čau, chlape...“ promluvil jemně, ale Dennis neprojevil ani náznak toho, že by něco zaslechl. „Byli bysme ti vážně vděční, kdybys nám řek‘, kdo tě to venku napadl.“

Chlapec však sotva zamrkal a Seamus vylezl na okenní parapet vedle něj a opřel si jednu dlouhou paži o zamrzlé okenní tabulky. „Okej, tak nebudem tlachat, když se ti do toho nechce. Ale něco bys moh, fakt. Mluv si, vo čem chceš. No... klidně bys mohl říct, že Lynch nechytí zlatonku, ani když mu vletí dvě stopy hluboko do prdele, nebo mi klidně řekni, ať svůj poďobanej vlezlej nos nestrkám do tvejch věcí... akorát si támhle svýho bráchu všemožnými způsoby dost rozhodil a nás to trochu děsí, protože jsme všichni zvyklí, že se chová jako takovej lidskej druh kluběnky.“

Colin po něm přes místnost střelil naštvaným obličejem, ale Seamus mu jen vrátil přátelské mrknutí a pak se se spikleneckým úsměvem naklonil blíž k Dennisovi. „Něco ti řeknu. Řekni jedno slovo a já se postarám o to, aby ti to stálo za to. Prošmelil jsem sem docela dost fakt dobrýho matroše – mudlovsky dělanou čistou Irskou – a trochu ti z ní uleju. Nebo jestli bys radši, tak trochu zakouzlím a domluvím ti pusu od tý roztomilý slečny MacDonaldový, po který házíš celej rok očima. Co řikáš?“

Ginny zavrtěla hlavou. „To nemá smysl, Finnigane. Než jsme odjeli z domu, Lee to zkoušel tři hodiny... Prakticky mu nabídl, že ho uplatí polovinou obchodu, a to ani nezmiňuju, že se pokusil z něj vytáhnout aspoň úsměv každým vtípkem, co zná – dokonce i těmi, kvůli kterým má mamka tiky, když je slyší vyprávět čtrnáctiletým.“

„Prostě ho nech bejt.“ Vypadalo to, že nejhorší nával rozzlobení pominul, a Colin rezignovaně svěsil svou blonďatou hlavu. „Hádám, že promluví, až na to bude připravený... nebo ne...“

Neville vztáhl ruku v uklidňujícím gestu a položil ji na rameno svého Strážce tajemství. „Není to tvoje vina, Coline. Dennis má všechny důvody k tomu, aby byl naštvaný, a není nic, co bys mohl udělat jinak, co se tvých rodičů týká. Jsem tak moc pyšný a udivený tím, jak dobře to zvládáš ty.“

„Jo, no...“ jeho ruka dopadla na stůl se záhadně dutým zvukem. „Hádám, že jsem si to období založené na smutku vybral jedním opravdu hodně debilním činem,“ ozvalo se hořké zachechtání a pak Colinův zrak padl na dvě poloviny náušnice a smotaný kousek pergamenu a on se zamračil. „Co to je?“

„Milostný vzkaz od Malfoye,“ odpověděl mu Seamus a nechal Dennise jeho bezeslovnému zírání na zasněžené pozemky, zatímco se vrátil do hloučku. „Chce, aby se k němu náš neohrožený vůdce zítra o samotě připojil za účelem půlnoční líbačky v Komnatě nejvyšší potřeby.“

Colinovy oči se rozšířily. „On o ní ví?“

„On o ní ví,“ potvrdil temně Neville.

„No, ty tam ale rozhodně...“ vytratil se Colinův hlas, když spatřil výrazy ostatních okolo sebe, a pak mu z tváří ihned zmizela barva. „...ale ne... ty půjdeš?“

„Nemáme na výběr,“ prohlásila Ginny rezignovaně. „Odzbrojil nás a je si toho vědom. Neville musí alespoň zjistit, co po nás chce.“

Blonďatá hlava se s narůstajícím znepokojením zavrtěla. „Ale co když tam nebude sám? Co když tam na něj bude čekat Snape, Carrowovi a půlka smrtijedů?“

„Tak se bitva uskuteční dnes v noci.“ Neville vytáhl z kapsy svůj galeon společně s hodinkami a ověřil si čas, než poklepal hůlkou na očarovanou minci. „Svolávám důstojnickou schůzku, Komandanti a jejich Sekundanti. Nemůžeme ale použít Komnatu nejvyšší potřeby, takže to budeme muset udělat opravdu nebezpečným způsobem. Třída Věštění je dost daleko ode všeho ostatního, ale všichni jsme tam byli – každý ví, že je to jednoduše dosažitelná OVCE – takže pokud tam chytí jednoho nebo dva z nás, vždycky existuje omluva. Jen nás nesmí chytit dohromady přímo v ní. Teď je půl sedmé. Schůzka začíná v osm, takže...“ povzdechnul si a zase jednou pocítil, jak tíha jejich situace dopadá na jeho ramena. „Takže máme asi půl hodiny na to naplánovat, jak tomu zabráníme.“

K jeho překvapení se Parvati zasmála a půltuctu obličejů se na ni znepokojeně zadívalo. „No,“ pokrčila rameny, „hádám, že jestli mám dnes v noci umřít, aspoň nebudu muset Padmě říct, že jsem si půjčila její boty, které dostala k Vánocům.“

 

OOO

Chci se setkat s Dracem Malfoyem. Chci se setkat s Dracem Malfoyem. Chci se setkat s Dracem Malfoyem. Pevně obalený v otrhané látce Susanina starého neviditelného pláště měl Neville srdce vysoko v krku, zatímco rázoval sem a tam před skrytými dveřmi v chodbě v sedmém patře.

Každou minutou měla odbít půlnoc. Snape tudy obcházel sotva před chviličkou a prošel pouhé centimetry od místa, kam se přitiskl do stínu vysoké vázy. Plášť patřil Susanině tetě, která byla o hodně menší, a on si byl jistý, že by ředitel zákonitě musel spatřit jeho nohy, čouhající zpoza pláště, nebo že Snapeova hůlka bude svítit příliš ostře na to, aby ho prořídlá látka skryla, ale ředitel pokračoval dál a vše, co teď zbývalo, bylo neznámé nebezpečí, které na něj čekalo v místnosti, jež pro ně po celý rok představovala bezpečný úkryt.

Když prošel potřetí, objevily se dveře a Neville se zhluboka nadechl, pak uchopil kliku a zatáhl, dveře otevřel jen natolik, aby se protáhl dovnitř, a pak je za sebou zase opatrně zavřel. Nevpusti dovnitř nikoho jiného, dokud neodejdu, požádal tiše, pak se otočil a rozhlédl se po místnosti, zatímco ze sebe sundával plášť a nacpal si ho bezpečně do jedné z kapes.

Nevilova brada spadla v úžasu. Komnata nejvyšší potřeby nevypadala ani přinejmenším podobně ničemu, do čeho ji viděl se přetransformovat dřív. Strop byl umístěný tak vysoko, že se ztrácel v temnotě, a daleko před ním se do nicoty rozpínaly dlouhé chodby. Po všech stranách ho obklopovaly tyčící se budovy, ale když jeho oči přivykly tlumenému, blikajícímu světlu loučí umístěných v železných koších, pravidelně rozmístěných po nekonečných ulicích, zaznamenal, že budovy byly ve skutečnosti balancující hromady odpadu. Bylo to jako město vytvořené čistě ze sutě – rozbitého nábytku, zastaralých košťat, zrezivělých brnění, spálených kotlíků, roztrhaných knih a všech dalších druhů kouzelnického odpadu, jaký si uměl představit. Vypadalo to, že mezi tou rozbitou sbírkou neexistuje žádná kolokace nebo návaznost, a on byl tak zaneprázdněný jejím prohlížením, že si ani nevšiml postavy, která vystoupila ze stínu jedné z nedalekých uliček.

„Působivé, že ano?“ Nevillova hlava se trhnutím obrátila za zvukem Malfoyova protáhlého hlasu a on sáhl pro hůlku a namířil ji na mladého smrtijeda, který se však pouze usmál. „Dej to pryč, Longbottome. Jsem tu, abychom si promluvili, ne zápasili.“

Neville pomalu spustil hůlku, jeho prsty však ani v nejmenším neuvolnily sevření okolo hladké, vyleštěné násady. „Tak to tady jsi byl celý loňský rok?“

„Ve skutečnosti támhle na konci,“ kývnul uhlazenou bílou hlavou směrem k uličce, ze které se vynořil. „Místnost, kde je vše schované. Komnata nejvyšší potřeby. Místnost, kam se rádi kradou hnusní malí krvezrádcové. Ať už ji nazveš jakkoliv, je dost užitečná.“ Malfoy sáhnul do jedné z kapes a vytáhl z ní zářivě žlutý galeon. „Stejně jako tyhle.“ Malfoy hodil minci do vzduchu a pak ji bez potíží chytil na hřbet ruky. „Chytré... hádám, že to byl nápad Grangerové. Je fakt škoda, že ta mudlovská šmejdka byla jediná z vás s aspoň půlkou mozku v hlavě.“

Jeho nadřazený úsměv nabral krutý spád. „Víš, tetička Bella mi vyprávěla, co se stalo s tvými rodiči. Stejně mě to ale vždycky mátlo... Myslel jsem, že nemůžeš zdědit postižení mozku, pokud k němu nedojde před tvým narozením?”

Neville pocítil, jak jeho obličej nabírá rudou barvu, vydal ze sebe zvuk neartikulované zloby a zvedl hůlku, aby vypálil kletbu do Malfoyovy bledé, šklebící se tváře, ale ten zvedl ruku, jako by chtěl zablokovat kouzlo, pak ale namířil svou vlastní hůlku nad znamení zla, které tam bylo vypáleno. „To bych nedělal...“

„Co jako?“ odsekl Neville. „Myslíš, že mě to děsí?“

„Mělo by.“ Malfoyův hlas byl zcela klidný. „Nechceš, abych se toho dotkl.“

„Proč? Mění to barvy? Nebo to umí zazpívat Já jsem malý smrtijedíček?“ Nespustil hůlku ani o centimetr níž z místa, kde ji měl namířenou přímo mezi ty šedé oči.

„Ne, ale přivolám tím Temného pána, a umím si představit, že by se mu velice líbilo mít přímý důkaz toho, kdo na škole působí všechny ty problémy.“ V jeho hlase se ozývalo věcné přesvědčení, které bezpochybně naznačovalo, že jeho prohlášení není jen prázdná výhružka. Neville pomalu a neochotně sklonil hůlku, zuby stále stisknuté rozzuřením.

„Přestaň si hrát, Malfoyi. Proč jsi chtěl, abych sem přišel?“ otázal se Neville.

„Chci s tebou uzavřít dohodu,“ švihnul hůlkou Malfoy a přivolal si křeslo, umístěné na okraji jedné z hromad. V čalounění zad se skvěla velká vypálená díra, ale on křeslo očividně pojal jako svůj trůn a rozprostřel okolo sebe svůj hábit. „Budu mlčet o tom, kde se scházíte a jak spolu komunikujete, a za to něco dostanu.“

Nyní bylo na Nevillovi, aby se ušklíbil. „Nikdy jsem si nepomyslel, že lačníš po zlatě, Malfoyi.“

„Ne zlato. Chci ochranu a chci Pottera.“

Nevillovo obočí se nakrčilo v upřímném zmatení. „Ty si myslíš, že ukrýváme Harryho?“

„Ne, ty imbecile. Vím, že Pottera neukrýváte. Dva naši ho viděli v domě toho idiota Láskoráda hned po Vánocích.“ Neville se musel naprosto ovládnout, aby na sobě nedal znát ani náznak nadšení, které jím po Malfoyových slovech prolétlo. Ginny jim všem řekla, že dům Láskorádových byl zničený výbuchem, ale každý zatím věřil oficiální verzi, která zněla, že to Xenofilius způsobil sám při malomyslné snaze zavraždit dva smrtijedy, kteří mu přišli odmítnout jeho poslední žádost o navrácení Lenky. Zjistit, že to ve skutečnosti bylo Harryho počínání, bylo stejně matoucí, jako úžasné. Byl naživu! Naživu a stále bojoval!

Se vší opatrností se snažil držet svůj hlas neutrální, dokonce i trochu pohrdavý. „Tak co teda myslíš tím, že chceš Pottera... a proč by jeden z nejvyšších a nejmocnějších smrtijedů Ty-víš-koho potřeboval ochranu?“

Skrze Malfoyovy špičaté rysy přeběhl náznak slabé nejistoty. „Temný pán začal být posedlý Potterem a jeho hůlkou. Ve všech vidí zrádce. Dokonce i ve svých nejvěrnějších.“

„Je tohle snad způsob, jak hezky oznamuješ, že drží tvou rodinu zamčenou v tom vašem nóbl domě? Protože to už víme dávno, že se tvůj tatíček dostal do nepřízně... jestli si pamatuju správně, má to co do činění s šesti dětmi na Oddělení záhad...“ naklonil hlavu, jako by se snažil vzpomenout si na nějaký nedůležitý detail, a byl za to odměněn zrudnutím těch vysoko umístěných bledých lící.

„Chci tvoje slovo, Longbottome, že ať už plánujete cokoliv, vaši lidi nechají mě a moje rodiče na pokoji, a pokud to bude nutné, použiju tohle místo jako svůj úkryt a očekávám, že ho zajistíš.“ Vyslovil ta slova s takovou mírou panovačné arogance, jakou v sobě jen našel, ale Neville se na něj jen nedůvěřivě zahleděl.

„To jako očekáváš, že nás použiješ jako svoje osobní žoldáky?“

„A v momentě, kdy se něco dozvíte o Potterovi, o tom budu vědět taky... především, jestli se pokusí kontaktovat tu svoji malou krvezrádcovskou přítelkyni,“ zavrčel Malfoy kysele.

Neville se na něj na dlouhý moment zadíval a pak si překřížil ruce na prsou. „Ne.“

„Ne?“ Šedé oči zmateně zamrkaly a chlapec pak znovu zvedl galeon. „Nemyslím si, že chápeš...“

„Ach, ale já to chápu perfektně,“ zněl Nevillův hlas znovu naprosto klidně. „A odpověď je ne. Absolutně ne. Ty a vaše rodina jste si navařili svůj vlastní lektvar, tak si ho taky vypijete. A jestli si myslíš, že bych vůbec zvažoval napráskat Harryho, tak by ses asi měl zamyslet znovu.“

Jeho zrudnutí se zintenzivnilo a Malfoy si vyhrnul rukáv, aby znovu odhalil Znamení zla, zatímco si stoupnul. „Neodvažuj se...“

„Odvažuju. Tak honem, dotkni se toho. Mám toho docela dost na srdci, co bych chtěl Ty-víš-komu říct, když na to přijde. Ale nejdřív...“ odmlčel se Neville, vytáhl z kapsy svého hábitu kus pergamenu, téměř jako by si na něj vzpomněl až dodatečně, a zvedl ho. „Colin chtěl, abych ti dal tohle. Vypadá to, že má z nějakého důvodu bludnou představu, že bys v sobě mohl mít trochu svědomí.“

Malfoy si se zvědavým zamračením pergamen vzal, ale jak ho četl, na tvář se mu vracel původní úšklebek, zatímco zvučným, škodolibým hlasem opakoval slova nahlas. „Prosím, nenechávej Nevilla zatknout. Můj bratr a já jsme již kvůli smrtijedům ztratili své rodiče a já nechci přijít o dalšího z mých přátel, což by se stalo, pokud bys řekl Carrowovým, že se schůzky BA konají v Komnatě nejvyšší potřeby. Vím, že nás nemáš rád, ale Ginny říká, že podle Harryho umíš občas projevit smilování. S pozdravem, Colin Creevey, BA.“ Zmuchlal pergamen do kuličky, hodil ho na zem a namířil na něj hůlkou. „Incendio!“

Pergamen propukl v plameny a on věnoval Nevillovi pohled plný znechucení. „Jestli si myslíš, že mě nějaký ufňukaný vzkaz od toho pitomého mudlovského spratka donutí... proč se usmíváš?!“

Nevillův usměv se triumfálně rozšířil. „Protože ten pitomý mudlovský spratek je čirou náhodou Strážcem tajemství Brumbálovy armády... a právě tě podrobil Fideliovu zaklínadlu, zatímco sis to četl. Teď se zkus jen dotknout té tvé hadí věcičky. Nemusím se podřizovat tvým pravidlům, Malfoyi, protože nejenže nás nemůžeš zradit, ty už ani nepráskneš Harryho Pottera, a to i kdyby se objevil neozbrojený přímo uprostřed zmijozelské společenské místnosti, protože co se nás týče, je stále nejvyšším velitelem naší armády.“

Zatímco mu oči plály živoucí zuřivostí, bodl Malfoy do znamení zla, nejdřív rukou, pak hůlkou, ale nestalo se nic, a když zvednul hlavu, v obličeji měl vyryté znechucující odhalení pravdivosti Nevillových slov. Na moment jeho pohled zalétl k hromádce popela, která jako jediná zbyla z Colinova dopisu, pak mu přes rty přeletěl zlomyslný úsměv. „Fideliovo zaklínadlo platí jen tak dlouho, jak je jeho strážce naživu... nikdy jsi mi neměl prozradit, kdo to je.“

Neville pomalu udělal krok dopředu a zatnul pěsti, zatímco se nahýbal nad Malfoye. Byl vyšší jen o centimetr či dva, ale byl podstatně mohutnější, než druhý mladý čaroděj, a s radostí sledoval vyděšený pohled, který se Malfoyovi nepodařilo tak docela skrýt. „Jestli se některému z Creeveyů cokoliv stane, byť jen ulomený nehet, učiním tě za to osobně zodpovědného,“ promluvil pomalu, „a nejen, že se za to budeš osobně zodpovídat mně, ale taky zbytku Nebelvíru, celé Brumbálově armádě a Fénixovu řádu. Takže pokud si nemyslíš, že je tvoje hůlka tak schopná, abys ji mohl skřížit s Kingsley Pastorkem, doporučuju ti nejen nechat je na pokoji, ale nařídit té tvé nekontrolovatelné partičce rváčů, aby udělali to samé.“

Z Malfoyova hrdla se vydralo ztuhlé tiché vykviknutí a Neville se sladce usmál. „Takže, myslím, že jsme dohodnuti. Díky za pokec, Malfoyi. Teď, když jsme si všechno vyříkali, se mi rozhodně bude spát líp. Jo, a ještě jedna věc... Tohle ti posílá Finnigan.“

Rychlostí blesku vztáhl ruku, chytil Malfoyův zrudlý obličej do obou rukou a vtisknul na jeho šokem pootevřená ústa pevný, hluboký polibek. Malfoy ztuhnul a jeho oči se rozšířily naprostou nechápavostí. Neville ho pustil a nedal mu absolutně žádný čas ke vzpamatování, než jeho koleno vyletělo prudce vzhůru a zlomilo smrtijeda v pase, spolu s bolestivým zavytím. „A tohle,“ pronesl a utřel si ruku do rukávu, „bylo od Ginny, za to, že jsi vpustil Fenrira Šedohřbeta do školy.“

Nechal Malfoye stočeného do fňukajícího klubíčka černozeleného hábitu a otočil se ke zdi, kde byly předtím dveře. Nebelvírská společenská místnost, prosím, a nenech ho mě následovat, až se znovu dokáže postavit, pomyslel si. Objevily se dveře a on jimi hladce prošel do známého tepla své společenské místnosti, zalité světlem z krbu.

U nízkého stolu u krbu byl hlouček asi tuctu studentů. Z každého obličeje na něj zářil široký úšklebek, jen Seamus ležel na zemi, popadal se za břicho a skrze své slzy od smíchu lapal po dechu. „Svatá královno Mab, Neville!“ zakuckal se, „když jsem... když jsem ti říkal, abys mu dal… za mě pusu... netušil jsem… fakt jsem netušil, že to opravdu uděláš!“

Neville mu na oplátku věnoval pokřivený úsměv. „Jo, no, nějak jsem to neplánoval, ale měl jsem pocit, že něco cítím, a chtěl jsem si být jistý.“

„Co si přes všechnu tu jeho pitomou francouzskou kolínskou mohl jako cítit?“ zeptala se Levandule.

„Koňak,“ olízl si Neville rty. „A to hodně. Žádné levné zboží, opravdu cenný druh... bylo to dobrý. Málem jsem ho políbil znovu.“ V odpověď se mu dostalo pár zachechtání a on se posadil na gauč vedle Ginny. „Dozvěděli jsme se ale něco důležitého. Pokud Malfoy potřeboval na posbírání kuráže, aby se se mnou dnes sešel, pořádných pár loků, tak má fakt strach, a to znamená, že po nich Voldemort opravdu tvrdě šlape.“

„Asi nebude zrovna nadšený, že mu Harry zase unikl,“ poznamenala Ginny, její hnědé oči zazářily štěstím a, jak si Neville všiml, i slabým odleskem potlačených slz.

„Jo!“ podařilo se Seamusovi téměř se přestat smát a překulil se Nevillovi k nohám, v obličeji stále brunátný. „To jsme slyšeli! Co si myslíte, že asi tak dělal u Láskorádů?“

„Pravděpodobně hledal Lenku,“ navrhla Romilda. „Je mi jejího táty líto,“ stáhla obličej, „viděli jste ho na tom nástupišti, když ji unesli...? Ten ubohý muž byl jak hromádka neštěstí.“

„Tak jako tak by dost pravděpodobně skončil v Azkabanu,“ podotkla Parvati, „a to i kdyby Lenku neunesli. Jinotaj tisknul dost zpráv o věcech, které Vy-víte-kdo venku nechtěl, ještě předtím, než nám pomohl s tím posledním článkem o Runcornovi.“

Neville přikývl. „Každopádně se aspoň dál nemusíme Malfoye obávat. To bylo zatraceně brilantní, Coline. Takže, byly tyhle-“ sáhnul si za límeček a vytáhl těžký stříbrný medailon na dlouhém řetězu a položil ho vedle jeho přesného duplikátu, který již ležel na stole, „-ještě jednou, jak že jim říkáš?“

„Štěnice. Používá je mudlovská policie... no, ne tyhle očarované medailony, ale fungují na podobném principu,“ usmál se šťastně Colin a nasával do sebe tu chválu jako rostlina vystavená prvním paprskům jarního slunce.

„Takže...“ naklonila se Ginny dopředu, „pokud se Vy-víte-kdo chová ke svým vlastním lidem tak hrozně, jak to můžeme využít k našemu vlastnímu prospěchu? Nemyslím si, že po tom, co se stalo Rennymu a jeho otci, můžeme čekat ještě další hromadu přeběhlíků, a ačkoliv jsme našli účinný způsob, jak se vypořádat s vyděrači, pokud jich bude víc, není to ani tak výhoda, jako spíš vypořádávání se s následky.“

„Ne, ale pokud s ním teď zůstávají spíš ze strachu než z loajality, znamená to, že až budou bojovat, dají do toho míň srdce.“ Parvati se kousla do rtu a otočila hůlku jemně v dlani, zatímco se zamyslela. „Což znamená, že jich budeme schopní porazit víc.“

„Nejradši bych smáznul ze světa celou tu bandu!“ vyskočil na nohy Ritchie Coote a švihnul svou hůlkou po neviditelném nepříteli jako odrážečskou holí. „Nechme Vy-víte-koho Harrymu, ale je tu ještě kolik... možná stovka smrtijedů? A nás je asi čtyřicet? Tři zvládnu!“ vystrčil vyzývavě bradu a Nevillovi se nepodařilo tak docela potlačit uchechtnutí.

„Sedni si, Richi, ještě tady nejsou,“ zavrtěl jen napůl vážně hlavou. „Beztak je na nás nepošlou všechny. Je nás jenom čtyřicet.“

„Ale mohlo by být víc...“ nabral Levandulin půvabný obličej výraz překvapivou intenzitu a ona se v polstrovaném křesle zpříma posadila a odhrnula si vlasy z očí. „Co když Ritchie na něco kápnul?“

„Jako na co?“ zeptala se Ginny. „Každý z nás nedokáže sundat tři, dokonce i když všechno půjde skvěle, je to až příliš mnoho, co můžeme žádat.“

„Co když...“ promluvila Levandule pomalu, ale se vzrůstajícím nadšením. „Co kdybychom začali aktivní nábor? Rozšiřme Brumbálovu armádu tolik, kolik jen můžeme... šedesát, osmdesát, možná dokonce na stovku. Poslední zprávy o Harrym a k tomu to, že byla Lenka unesena, by nám mělo dát skutečnou zbraň, jak nalákat ostatní. Studenti budou nadšení, až uslyší, že existuje důkaz, že je Harry stále naživu. A to, co nám udělali ve vlaku, byla skutečná noční můra. A pak chudák pan Láskorád – ten vztek je pořád čerstvý.“

Neville se váhavě zamračil. „Já nevím...“

„Ne, poslouchej!“ třpytily se náhle její modré oči a rukama dychtivě rozhazovala do vzduchu, zatímco jim líčila svůj nápad. „Shromáždíme dostatek sil, abychom dosáhli na limit, kdy už na nás bude muset poslat všechny, které má, až dojde k útoku. Pak už nejen že pro něj bude mnohem těžší pokrýt všechna stanoviště, ale my bychom mohli udělat myslitelně větší díru v jeho počtech, která už by vážně něco znamenala. Bude stačit, když se my postaráme o tolik z nich, aby už Řád dokázal s přehledem zvládnout ten zbytek, speciálně když k tomu přidáš veřejnou hrůzu ze skutečně masivního masakru dětí... a bez ohledu na to, co se stane s Harrym, Ty-víš-kdo nedokáže zůstat u moci sám.“

Parvati zalapala po dechu, když si uvědomila, kam její kamarádka míří. „Lev, ty tady mluvíš o možnosti vyhrát!“

„A pokud se Harrymu stane něco špatného, ty přece můžeš zabít Ty-víš-koho taky, je to tak, Neville?“  Po Colinově extrémně jásavém vykřiknutí to bylo, jako by někdo doprostřed jejich skupiny pustil bombu. Všichni ztichli a s očekáváním zírali na svého vůdce.

Nevil pocítil, jak se vše najednou začalo extrémně rychle hýbat, a zavrtěl hlavou, zvedl ruce nad hlavu, jako by se snažil od toho všeho extrahovat. „Moment... počkejte chvíli...“

„Může,“ přikývla Ginny přesvědčivě. „Není to jen drb. Pověděl mi to sám Brumbálův portrét... že věštba o Harrym byla vlastně o nich obou. Ty-víš-kdo si vybral Harryho, a pak byla ještě hromada komplikovaných věcí, které mi řekl a neměl čas je vysvětlovat, každopádně Harry je vyvolený a je to jeho úkol... ale je možné, že by se to povedlo, kdyby Neville musel.“

Seamus zíral na svého kamaráda, jako by ho nikdy předtím neviděl, a jeho hlas zněl tlumeně. „Jak bys to udělal?“

Neville bezmocně pokrčil rameny. „Avada Kedavra? Upřímně, nemám nejmenší ponětí. Nezdá se mi, že by k tomu stačila jen Smrtící kletba... chci říct, kdyby to bylo tak jednoduché, udělal by to už Brumbál... nebo by k tomu přiměl Harryho, jednou z toho půltuctu příležitostí, kdy tomu bastardovi čelil. Musí v tom být něco víc.“

Do Ginniných očí se vloudil vzdálený pohled, zatímco hleděla do plamenů. „Ten medailon. Musí to mít něco společného s tím mečem a s medailonem. Lenka říkala, že rozhodně patřil Zmijozelovi, a poslední zmínka, kdy se o něm vědělo, bylo, když Věštec psal o jeho zmizení, jak přitom nějakou starou ženskou omylem otrávil její vlastní domácí skřítek. Byl okolo toho velký humbuk, protože patřil jednomu ze zakladatelů, a zmizel společně s pohárem Helgy z Mrzimoru, což byl její jediný známý pozůstatek.“

„Nebelvírův meč, Mrzimorský pohár, Zmijozelův medailon... Moudrý klobouk říkal, že se všechny koleje musí sjednotit, abychom porazili nepřítele. Vždycky jsem si myslel, že to znamená, že bychom se měli pokusit mezi sebou pořád nesoupeřit, nebo způsob, jakým jsme uplatnili Rennyho v BA a jakým jsme svým způsobem museli zapojit i Malfoye... ale co když...“ vytratil se Nevillův hlas do ztracena, jak se mu ani nechtělo dokončovat svou vlastní myšlenku.

„Co když to, že Harry – nebo ty, Neville – sjednotí všechny relikvie po zakladatelích, dokončí nějaký druh úžasně mocného kouzla, které by konečně stačilo k zabití Ty-víš-koho jednou provždy?“ dokončila Ginny vážně.

„Vidím jediný problém... neexistuje nic, co by zbylo po Roweně z Havraspáru,“ povzdechla si Parvati. „Padma mi o tom vyprávěla, když jste byli na misi získat ten meč. Žárlí, že máme svou relikvii a oni ne.“

„Tak jde možná o falešnou stopu,“ pokrčil rameny Colin a Neville nebyl jediný, kdo se na něj znepokojeně, nechápavě podíval. Colin se zasmál. „To znamená, že je to něco, co tě má rozptýlit od správné cesty. Možná ten pohárek nemá s ostatními věcmi nic společného, a je to jen tak, jak jsme se domnívali předtím... ten medailon je ovládnutý černou magií a Nebelvírův meč předurčený zabít Zmijozelova dědice.“

„Naneštěstí,“ podotkl Neville, „se Nebelvírův meč nachází v trezoru Lestrangeových v Gringottově bance, a my jsme ve slepé uličce... velice doslova, pokud bychom byli natolik idiotští, že bychom se ho snažili získat.“

Romilda si obmotala pramen hustých černých vlasů okolo prstu a v očích se jí zlomyslně zablesklo. „Takže, pokud by Bellatrix Lestrangeová a její muž zemřeli, kdo by zdědil jejich trezor?“

Ginny se na moment odmlčela a zamyslela se. „Snažím si vzpomenout na tapiserii Blackova rodokmenu... její manžel byl poslední v jejich linii, nepočítáme-li děti jeho sestry... což musí být tedy Colin s Dennisem, ačkoliv tam nejsou zaznamenaní. A z její strany by to, myslím, byly její sestry... jedna je Dracova matka a druhá je matka Tonksové, ženy profesora Lupina.“

„Takže mi chceš říct,“ pokračovala Romilda, „že pokud bychom odstranili Lestrangeovy, jeden z Creeveyových bratrů by se stal majitelem meče, nebo pokud by tam nárok nebyl, protože jejich matka byla moták, mohla by jejich dědictví s předstihem dostat matka paní Lupinové, a pak by tam mohl nakráčet nějaký člen Řádu a vyzvednout ho pro nás? Takhle jako facka?“

„Bellatrix je jeho pravá ruka,“ podotkl Neville opatrně, „a je totální blázen. Bude na ni velmi opatrný.“

„V tom případě musí mít Levandule pravdu!“ vyskočil Seamus na nohy a prásknul svou hůlkou do dlaně tak prudce, že z jejího konce vstřelila sprška jisker. „Když posílíme naše řady, postaráme se, abychom z toho udělali událost hodnou historických knih, přinutíme ho poslat do boje všechny svoje zdroje a postaráme se o oba Lestrangeovy, potom už může kdokoliv, kdo zůstane na nohách – ty, Harry, kdokoliv – použít Colina nebo Tonksovou k získání toho meče a dorazit starého Hadiškleba... a pak, při Merlinově vůli, to dotáhnem!“

Ginny vypadala stejně ohromená, jak se Neville cítil. „Můžeme vyhrát.“

Pomalu, jako teplo šířící se do zmrzlých prstů, když stojíte před praskajícím krbem, rozprostírala ta úžasná, nemožná, úžasně hodnověrná představa jejich triumfu Nevillovi úsměv na obličeji. Představa jeho samotného jakožto přemožitele Vy-víte-koho byla pořád tak odstrašující, že ji ani nechtěl brát v potaz, ale měl naprostou důvěru v to, že to Harry dokáže, a když už měli položit své životy, o kolik bylo lepší to udělat nejen jako velkorysé gesto, ale jako opravdu triumfální smrtelný zásah svým nepřátelům?

Ale nebyla to myšlenka na vítězství, která ho nakonec přesvědčila, která ho zvedla na nohy a přiměla ho vztáhnout ruku a potřást Seamusovou, spolu se souhlasným přikývnutím. Měl k tomu jinou motivaci, něco hlubšího a staršího než válka, něco, co tiše choval na nejhlubších místech svého srdce, dokonce i když si myslel, že už to v něm dávno nebylo. Když věřil, že je moták, přežívalo to na hraně nože nebo na okraji otráveného poháru, ale teď věděl, že přišla ta správná chvíle, a že tu byla od doby, kdy mu  jeho rodiče dali tu příležitost – a on ji hodlal využít v jejich jménu. „Uděláme to,“ pronesl rozhodně, „pod jednou podmínkou.“

„A to je?“ zeptal se Seamus.

„Bellatrix je moje.“

 

 

 

<<< Předchozí    Následující >>>