11. Místnost, kde je všechno schované (2/2)
Hned další den začala jejich kampaň. Neville musel prodiskutovat s Terrym, jak upravit Fideliovo zaklínadlo, aniž by ohrozili svou současnou ochranu, a ačkoliv zůstávali konkrétní členové, jejich činnost a shromažďovací místa pod magicky zajištěným utajením, informace o BA se nyní mohla volně šířit. A taky že se šířila.
Sally-Ann Perksová, mrzimorská sedmačka, jejíž matka kdysi pracovala na Popletalově volební kampani na Ministerstvu kouzel, jim pomohla vytvořit skutečnou vánici náborových letáčků, které po dobu dvou dnů zaplavovaly školu. Školní zdi nyní krášlily nápisy Brumbálova armáda: stále nabíráme! a na každém místě, kterým studenti procházeli, byli obklopeni hrůzami posledních týdnů, spáchanými následovníky Vy-víte-koho.
Vodovodní kohoutky oznamovaly vraždu pana a paní Creeveyových, když byly puštěny, zatímco sprchy vesele blábolily o tom, že byl spatřen Harry. Na tabulích se skvěly neodstranitelné nápisy: Budete další, který zmízí, pokud bude vaše rodina mluvit v Jinotajích? Brnění na chodbách opakovala jména čarodějek a kouzelníků, kteří byli zavražděni nebo zmizeli: Abbottová, Anderson, Bonesovi, Brumbál, Burbageová, Cattermoleovi, Changová, Corner, Creeveyovi, Cresswell, Diggory, Dobbsová, Entwhistle, Skrk... Koše na odpadky vyzývaly lidi, aby nezahazovali svou svobodu, a to pokaždé, když do nich někdo vhodil útržek pergamenu nebo zlomený brk. Knihy v knihovně se pokaždé na první stránce otevřely na článku o Runcornových, uveřejněném v Jinotaji. Zrcadla se dotazovala, na jaké straně se jejich odraz vidí, a na každém polštáři byla zanechána malá železná pouta ve zmenšené velikosti, do kterých bylo vepsáno „Suvenýr z Bradavického Expresu“.
Snape a Carrowovi vřeli nenávistí, ale nejvíc rozhořčený ze všech byl Filch. Dokonce i paní Norrisová se před ním schovávala, zatímco hlídkoval na chodbách a vrážel do tříd, prohledával kapsy a tašky, permanentně zkrvavený bič pevně smotaný ve svých kostnatých prstech. Ve snaze vydírat zločince k ústupu nechal během jedné večeře Snape podrobit Cruciatu dva prváky, ale jejich jekot se následující den začal ozývat zpoza závěsů, a on tak byl odměněn ne strachem, ale ještě větším množstvím vzdorných pohledů, když přejížděl očima přes kolejní stoly.
Proto ředitel oznámil, že všechny přestupky, které byly dříve trestány školním trestem – se speciálním důrazem na poškozování majetku školy – budou nyní pro zločince znamenat, že bude použit jako figurína pro nacvičování kletby Cruciatus během hodin Obrany proti černé magii. Podcenil nicméně hrozivou adaptabilitu mládí. Ve svém zápalu se mu mezi studenty brzy podařilo převrátit kletbu, která mladým kouzelníkům dříve rozsévala v srdcích strach, v jakousi honorární medaili. Jak jich jí bylo podrobováno víc a víc, rychle se rozkřiklo, že nejenže byla kletba snesitelná, ale že bolest odezní v momentě, kdy je ukončena, a že dokonce i nejhorší agónie se dá přežít. Během týdne se už mezi sebou studenti vychloubali, že ji podstoupili, jako čokoládové žabky si mezi sebou vyměňovali báchorky, komu se podařilo ji na ně seslat, a šrámy a obvazy nebyly nošeny s výrazem porážky, ale s hrdostí.
Ačkoliv zůstávalo přesné složení Brumbálovy armády záhadou všem kromě těch, kteří byli jejími členy, identita hlavních velitelů se skrze mlýn povídaček dostala až do bodu běžných znalostí. Neville se sotva mohl otočit, aniž by nezachytil něčí pohled, pokývnutí hlavy směrem k nápisu na stěně, zavadění o rameno, díky kterému byl předán vzkaz na papírku, jednoduše oznamující „Jsem váš.“ Ginny jim pobaveně oznámila, že ji havraspárský sedmák vášnivě políbil před dívčími umývárnami, jen aby zničil její potěšenou představu o milostném vzplanutí vsunutím papírku o narukování do jejích úst, a Susan vylovila dva z vlasů, když před spaním rozplétala cop. Největší výzvou se ukázalo ne přesvědčit ostatní, aby narukovali, ale sjednat Colinovo setkání s půlkou školy maximálně po jednom či dvou, aby mohly být jejich rozrůstající se řady inaugurovány.
Kvůli zvyšující se poptávce museli být založeni B.K. neboli Brumbálovi kadeti, juniorská divize, která shromáždila ty, kteří byli odmítnuti kvůli zatvrzelému pravidlu „od čtvrtého ročníku a výš“, ale i přesto byli odhodlaní najít způsob, jak škodit. Jejich velitelem se stala čtvrťačka Carolina Johnsonová, Angelinina sestra, která je učila Obranu z učebnic starších studentů, které si ponechali i po změně struktury předmětu. Edmund Vance – třeťák, jehož teta byla členkou Fénixova řádu – se mezitím s nejvyšším odhodláním ujal role jejich Strážce tajemství.
Brumbálovým kadetům bylo striktně zakázáno se jakkoliv podílet na aktivních útocích či se zapojovat do bitvy, ale nadšení ze studia látky čtvrtého a pátého ročníku bylo víc než dost, a velitelé BA museli přiznat, že byla úleva vědět, že jejich nejzranitelnější spolužáci budou alespoň schopní se ochránit v křížové palbě. Poslední stopy pochybností o vytvoření sekundární jednotky vybledly, když Neville jednoho dne zpozoroval, jak drobná prvačka hrdě vykouzlila blikající štít, který odrazil Filchovo zamýšlené šlehnutí bičem za to, že „se tvářila drze“, přímo jemu do tváře, jako by narazil na solidní kamennou zeď.
Se vší tou aktivitou navíc a snahou dobrat se konečně přesného rozpětí jejich nově rozšířených řad, se první řádná a oficiální schůzka BA neodehrála až do pondělního 13. ledna, tedy téměř dva týdny od začátku nového semestru. Jak se přes otvor do nebelvírské společenské místnosti objevily ty známé dveře z těžkého dřeva, Neville cítil, jak váhá, límeček náhle příliš těsný u krku, a pocit trémy, kterou nepoznal už měsíce. Budou tam všichni, jak věděl, staří veteráni BA, známí z minulého roku, a stejně tak i noví rekruti, a on měl pocit, že jejich malá setkání s Colinem možná ještě přidala jejich očekávání.
Pokynul zbylým nebelvírským, aby prošli dovnitř jako první a upřeně hleděl z okna na bezlisté větve Vrby Mlátičky, které bušily do jednoho z Hagridových uniklých skvorejšů, nešťastně procházejícího kolem, a činily z něj jen rozmázlou skvrnu ve sněhu. Nicméně nakonec do Komnaty nejvyšší potřeby prošel i poslední člen BA a on ucítil, jak ho někdo zatahal za rukáv. Otočil se a spatřil Ginny, která mu věnovala chápavý úsměv, když vstřebala jeho pobledlý obličej a rozšířené oči, odrážející se v okenní tabulce. „Je to v pohodě,“ řekla, „ani si tě nevšimnou.“
Neville skepticky pozvedl obočí. „Ginny, já vím, že nejsem žádný Harry Potter, ale...“
Její úsměv se jen rozšířil a v hnědých očích se jí záškodnicky zablýsklo. „Věř mi, Neville... Brumbálově armádě nikdo nevěnuje pozornost... ale ty rozhodně budeš chtít vidět, co se vevnitř děje.“
Měla pravdu. Neville dokonale zapomněl na požadavek, který měl na Dobbyho před vánočními prázdninami, ale bylo jasné, že skřítek nezapomněl.
Komnata byla skutečně nacpaná lidmi, ale taky byla přeměněná v obrovský taneční sál, ozdobený ve všech koutech žlutým a modrým tartanem a bílým krepovým papírem, z lustru uprostřed visely seskupené obrovské stříbrné svatební zvony. Na jednom z nich visel enormní nápis, na kterém stálo „Gratulujeme Erniemu a Susan“. Vyleštěný parket obklopovalo asi dvacet stolů a na největším z nich se tyčil dort, který byl velký asi jako Neville sám a ozdobený dvěma cukrovými figurkami nevěsty a ženicha, kteří vrhali kletby na schoulenou hromádku černého hábitu, která záhadně přesně připomínala jejich ředitele.
Sám Dobby stál hrdě uprostřed místnosti, mezi netopýříma ušima měl posazenou vlněnou skotskou hučku a okolo něj a za ním se táhlo aspoň deset metrů jasné kostkované látky. Jakmile zahlédl Nevilla, zvedl ruce nad hlavu. S ohlušujícím prásk se objevily dvoje skotské dudy a on do nich začal foukat s takovým nadšením, které vyvažoval jen nedostatek jeho schopností. Ten zvuk byl úděsný – jako by maguára někdo pozadu protahoval skrze mandl – a Neville si nemohl nepřitisknout ruce na uši, když se magicky znásobený jek dud rozlehl místností.
Po jeho boku se objevil Seamus, a ačkoliv měl rovněž ruce přitisknuté k uším, na tváři měl široký úšklebek, zatímco se naklonil pár centimetrů od kamarádovy hlavy a zařval: „ÚŽASNÉ, ŽE JO?“
„TA HUDBA?“ zakřičel zpátky Neville.
„MĚL JSEM NA MYSLI TEN ZBYTEK... VYPADÁ TO TU, JAK KDYBY SE TU VYZVRACEL SVATEBNÍ SALÓN POTÉ, CO SE NACPAL TLAČENKOU* AŽ K PRASKNUTÍ!“
Neville se nemohl nezasmát, ačkoliv byl vděčný, že je Dobby přes svůj útok na nebohé dudy nemohl zaslechnout. Rozhlédl se po zkroucených tvářích a konečně spatřil v nejodlehlejším koutě místnosti Ernieho a Susan, ve tváři oba stejně fialové, když společně zírali na skřítka. Dal si pozor na to, aby mu ruce nesklouzly ze své ochranné pozice na uších, a vydal se k nim, na tváři omluvný úsměv. „Nevěděl jsem, že to zažene tak do extrému!“
Ernie se zamračil. „COŽE?“
„ŘÍKÁM, ŽE JSEM NEVĚDĚL, ŽE TO ZAŽENE DO TAKOVÉHO EXTRÉMU! JEN JSEM HO POPROSIL, ABY VÁM ZAŘÍDIL DORT NEBO TAK!“
Susan se bezhlesně zasmála a nevěřícně zakroutila hlavou, pak se ústy přiblížila natolik, aby ji slyšeli. „JEN HO PŘINUŤ, AŤ NECHÁ TOHO KRAVÁLU, A TEN ZBYTEK TI ODPUSTÍME!“
Neville přikývl, obrnil se proti hluchotě a vykročil směrem doprostřed parketu ke skřítkovi, který to pochopitelně myslel v nejlepší možné víře. Poklekl, zaklepal Dobbymu na rameno a skřítek otevřel oči, tváře stále nafouklé vzduchem, zatímco foukal do hubice s ještě větším gustem. Neville zavrtěl hlavou a přejel si prstem po krku, po čemž okamžitě následovalo požehnané ticho, ačkoliv mu několik sekund poté v uších stále přetrvával zvonivý zvuk.
„DÍKY, DOB-“ zarazil se a ztlumil zvuk hlasu na normální úroveň, během čehož se začervenal studem. „Díky, Dobby, to by stačilo... jsi... eh...“ zaváhal, když se podíval do těch velkých, štědrých očí. Pak se rozhodl pro něco, co byla více méně pravda. „Hraješ tak neuvěřitelně, až z toho lidi pláčou.“
Seamus ze sebe vydal přidušené uchechtnutí a Neville po něm střelil zlostným pohledem, zatímco položil jednu ruku skřítkovi na rameno. „Tohle je opravdu neskutečné. Jsem si jistý, že si to Ernie se Susan budou pamatovat do konce života.“
Ernie přikývl a vkročil na taneční parket. „No, to rozhodně. Takže...“ otočil se pomalu, jeho bledé tváře ještě víc zrudly, když si uvědomil, že se na něj upírají oči všech přítomných. „Já... no, hádám, že to naše tajemství jaksi vzalo za své.“
Vztáhl jednu ruku a pokynul Susan, aby se k němu připojila. Pak jí obtočil paži okolo pasu, přitáhl si ji blíž, aby ji mohl políbit na tvář, než zase pokračoval. „Jak jste si asi všichni domysleli, Susan a já jsme se přes vánoční prázdniny vzali. Snažíme se to před Carrowovými udržet v tajnosti, takže vážně prosím vás všechny, abyste si gratulace a jakékoliv jiné poznámky nechali jen do téhle místnosti... naše prstýnky nosíme pod košilemi na řetízcích a Susan je na veřejnosti pořád slečna Bonesová, ačkoliv už je přes měsíc oficiálně paní Macmillanovou.“
Vypukla salva potlesku, okořeněná příležitostnými hvizdy a výkřiky přicházejícími od jejich mrzimorských přátel, a Bagmanův hlas se přes to všeobecné veselí rozlehl téměř tak hlasitě, jako před chvílí Dobbyho dudy. „Hej, Ernie... na skutečnou svatbu jsme ale všichni zvaní, že jo?“
Ženich se uchechtl a napřímil se v přehnané parodii na svou vlastní formálnost. „Přeživší budou srdečně zváni, aby se zúčastnili kouzelnické ceremonie, pořádané po potvrzení stavu rigor mortis u Vy-víte-koho... Samozřejmě za předpokladu, že kýžený pár bude rovněž mezi živými a schopný se zúčastnit.“
Davem se ozval smích a Dobby začal poskakovat na špičkách prstů a dychtivě tahal Susan za rukáv. Když utichly zbytky smíchu, dívka k němu shlédla s milým, avšak mírně nervózním pohledem. „Ano, Dobby?“
„Pan a paní Macmillanovi musí tančit! Je to tradice! Musí tančit a pak bude Dobby servírovat dort, šampaňské a máslový ležák pro všechny!“ Sevřel ve svých hůlkovitých rukách lem jejich hábitů, odtáhl je doprostřed vyleštěné podlahy a pak tleskl rukama, nevědom si mnoha podezřívavých obličejů, které s obavami očekávaly další kvílivý zvuk dud.
K úlevě všech se nicméně po jeho lusknutí prstů neobjevily zpět dudy, ale namísto toho se ze zvonů nad nimi začala linout líbezná hudba. Místností se rozezněl známý sladký hlas Artemis Apperworthové, a ačkoliv Neville neposlouchal SKRS** už měsíce, poznal v melodii tu, kterou si Susan broukala, zatímco stáli v nekonečných frontách na mudlovských úřadech. Slova nikdy předtím neslyšel, ale když Susan a Ernie obmotali ruce okolo toho druhého – nejdřív ztuhle, a pak s mnohem větší grácií, jak pomalu zapomínali na své obecenstvo – pochopil, proč ji napadla zrovna tahle píseň, a proč ji Dobby pro tuto příležitost vybral.
Kdybych měla jen jeden den
na něhu tvého náručí,
seslala bych tisíce kouzel
a deset tisíc kouzelných formulí.
Jen proto, abych zpomalila čas
a do tvých kouzelných rtů mohla se vpít,
kdybych měla jen jeden den,
tak o dnešním dnu už navždy chci snít.
Do dlaně mu vklouzla jemná, hřejivá ruka a Neville se otočil a usmál se na Hannah, jejíž krásné zelené oči se na něj upíraly. K Macmillanovým se nyní na parketu přidávalo čím dál více párů, a když Neville vedl Hannah na parket, vyslal do vzduchu tichou prosbu za odpuštění za každý moment, kdy proklínal Harryho, když kvůli němu ve čtvrtém ročníku museli podstoupit tu taneční šaškárnu kvůli Vánočnímu plesu.
Zatímco tančili, přivinula se k němu blíž, položila mu hlavu na hrudník a on se brzy přestal starat o kroky a správné držení a jen ji zkrátka objímal, zatímco se houpali do hudby v pomalých, rytmických kroužcích. Její ramena se pod jeho rukama začala třást a on se nemusel ptát, proč. V celém dnešním večeru bylo cosi hořkosladkého.
Stejně, jako to měla být oslava lásky, bylo tu také uvědomění, že jim dochází čas, a on si najednou téměř přál, aby Hannah rovněž požádal o ruku. Miloval ji, a záleželo v ten moment vůbec na tom, jestli s ní chtěl opravdu strávit celý zbytek života, pokud ten čas měřili na měsíce? Nikdy předtím ho překvapivě vůbec neštvalo, že se ve věku sedmnácti let připravoval na smrt, ale teď jako by mu až příliš rychle unikal každý nádech, každý úder srdce, a on by dal cokoliv za kouzlo, které by zmrazilo čas a dalo mu dalších deset, dvacet, padesát let s Hannah v náručí a hůlkou zastrčenou bezpečně v kapse.
Její dlaně se posunuly po jeho ramenech a spojily se za jeho krkem, obličeji se přiblížili téměř na dosah polibku, ale ustali sotva s centimetrem mezi svými rty. Hanniny oči byly dokořán a on měl pocit, že jimi vidí až do středu jejího srdce. „Sto šedesát sedm dní,“ zašeptala.
Přikývl. „Připadá mi, jako by to utíkalo neskutečně rychle. Přísahal bych, že to bylo včera, když Seamus odmlouval Carrowové během Mudlovských studií.“
„Nechci zemřít, Neville.“ Nebyly tu žádné slzy a zdálo se, že ta slova překvapila dokonce i ji samotnou, když je vyslovila.
Neville zesílil stisk svých dlaní okolo jejího pasu a přestal už docela předstírat snahu o tanec, zatímco se skrz tlustou vrstvu hábitů mezi sebou tiskli tak blízko k sobě, jak to jen šlo. Cítil její dech, každé cenné zvednutí a pokles jejího hrudníku proti svému. „Ani já ne. Ale stejně musíme… víš jak, hádám, že každý musí, dřív nebo později.“ Navzdory nucenému hrdinství zůstal jeho hlas prázdný a ona tomu rozuměla.
Přes její plná ústa přeběhl temný úsměv, který se však jejích očí nedotkl. „Většina lidí by si pomyslela, že čelit jí ještě dlouho před dvacítkou je pořád poměrně brzy na ‚dřív‘.“
„Jo, to asi je.“ Poslední centimetr mezi nimi se rozplynul a on ji políbil, pořádně a hluboce, dokud na svých tvářích neucítil slzy, které nebyly jeho. Odtáhl se natolik, aby mohl zvednout ruku z jejího pasu, setřít vlhkou stopu na její tváři a pak zachytit druhou, která se jí sotva zkutálela zpod hustých řas. „Omlouvám se...“
Jemně zavrtěla hlavou. „To není tebou. Já... ach, jde o takovou pitomou věc čarodějek,“ začervenala se Hannah a pokusila se odvrátit, ale on ji pevně držel.
„Jakou? Mně to můžeš říct.“
„Moje mamka,“ třásl se jí znenadání hlas, ale nevzhlédla k němu. „Ona... pamatuju si, že když umřel Cedric, prohlásila, že rodiče by měli být svědky toho, jak se jejich děti žení a vdávají, ne pohřbívají... A já jen… u mě toho svědkem nebude stejně, ale alespoň jsme o tom mluvily – myslím jednou, o mojí svatbě. Chtěla, abych ji udělala někde v zahradě... a tam jsme ji... a hádám, že mě tam asi uloží taky...“ Její slova se přeměnila v tiché, bezhlasné vzlyky a on ji jemně pohladil po vlasech.
„Ach, Hannah...“
Miláčku, je to nápoj lásky?
Nebo je to tebou samým?
Zažehls oheň v mém krbu,
ty jsi ten, po kterém toužím.
Jako mávnutím hůlky jsi mé srdce měl
a zbytek se stal jaksi v okamžení,
ne, kouzla jsi použít nemusel,
abys mě dostal do milostného opojení!
Náhlá změna hudby od Artemis Apperworthové k rychlým tónum kytary a bubnů skupiny Reducto! je oba vyvedla z míry a Hannah ze sebe vydala nenadálé zajíknutí, a pak se sama zasmála své vlastní reakci. „Ani jsem si nevšimla, že už ta předchozí písnička skončila!“
Všude okolo nich se rozpoutala skutečná párty a mezi členy BA se začali objevovat domácí skřítci s vozíky s jidlem a pitím, zatímco parket se zaplnil páry a vlajícími hábity. Seamus s Ginny se hanebně předváděli, její rudé vlasy zářily pod světly, které začaly blikat a rytmicky pulsovat ve všech různých barvách, a Romilda s Ritchiem si vylezli na jeden ze stolů a pohupovali se nebezpečně blízko kraji, zatímco jí točil ze strany na stranu. Aby nezůstalo jen u nebelvírských, zabrali si Michael a Li Su další ze stolů a všem rychle dokázali, že i z knížek se dá leccos naučit, a Fritz s Rowanou si zabrali třetí stůl, kde její podpatky zavadily o ohřívače palačinek, když ji vyhodil do vzduchu, jako by snad zdatná mladá čarodějka nevážila víc než vzduch.
Neville pustil Hannah z objetí, ale stále držel její ruku ve své, zatímco ji vedl k místečku ve zdi, které nebylo pokryto množstvím dekorací. „Pojď,“ pobídl ji, „tady nás stejně nikdo nebude postrádat.“ Zastavil se jen na tak dlouho, aby zachytil Ernieho pohled, kývl hlavou směrem k Hannah a poté k východu. Na to mu jeho přítel po chvilkovém zmatení věnoval rozpustilé mrknutí a přikývnutí, než se vrátil zpět do víru oslav.
Ve snaze se soustředit přes ten ryk, hudbu a smích za ním, se Neville zamyslel a přikročil k prázdnému kameni. Vezmi nás na nějaké bezpečné místo, kde můžeme být sami... a dej nám způsob, jak se vrátit, až budeme připravení. Po vteřinové odmlce se objevily dveře, a když je otevřel, Hannah zalapala po dechu.
Ocitli se venku, na Astronomické věži. Nad nimi se na čisté zimní obloze rozpínala úžasná čerň noci, posázená hvězdami jako maličkými diamanty a měsícem, který měl tak blízko k úplňku, že na ně vrhal své stříbrné světlo, avšak bez obávaných vytí z lesa pod nimi. Vítr si jemně pohrával s lemy jejich plášťů, avšak navzdory vločkám snášejícím se v obrazcích nočním vzduchem, se ani jeden z nich neroztřásl. Stejné kouzlo, které chránilo křehké čočky teleskopů, nakupených v pravidelných intervalech podél kamenného parapetu, od popraskání či ojínění, drželo hřejivou bublinu podél celého otevřeného prostoru věže. Neville se usmál, když dveře za nimi zmizely.
„No,“ prohlásil, „tady nás Snape s Carrowovými sotva budou hledat. Mezi námi a hradem jsou teď dvoje zamčené dveře.“
„Je to tu nádherné... tak mírumilovné,“ odstoupila od něj Hannah a téměř snivě přešla k okraji a opřela se lokty o kámen, zatímco shlížela dolů přes zasněžené pláně a les rozpínající se za nimi. Když se ohlédla zpět, na její tváři se zračil slabý úsměv. „A přesto je někde ve mně část, která mi napovídá, že obsadit to místo v bitvě bude znamenat výhodu, a spekuluje, jestli budu schopná správně odsud zamířit pohybující se cíl tam v dálce.“ Povzdechla si. „Prostě to nezmizí.“
„Chápu, co tím myslíš,“ připojil se k ní u okraje a hořce se zasmál, když si uvědomil, že je jeho vlastní mysl rozpolcená nad krásou krajiny pod ním a chladným vyhodnocováním rozmístění obranných pozic a taktických slabin. „Každé ráno doufám, že se probudím a Věštec oznámí, že to Harry dokázal… že byl Ty-víš-kdo konečně poražený a my se můžeme poklidně vrátit ke svým životům. Dal bych prakticky všechno za to, aby mou prioritní starostí letos byly OVCE.“
„Přiznám se, že ty mě absolutně nezajímají,“ pokrčila rameny. „Stejně nikoho z nás nebudou v půlce předmětů hodnotit férově, a fakt je mi jedno, jestli budu mít na náhrobku napsáno „Obdržela třikrát Vynikající“. Hannah se na moment odmlčela, pak se otočila zpět dovnitř a sesula se podél zdi. Nakonec se usadila na zahřáté kamenné podlaze. „Myslíš si, že pokud se to Harrymu všechno povede, dovolí nám letošní ročník opakovat?“
„Pravděpodobně. Uvědom si, kolik lidí ho zmeškalo úplně, a jak převrácené ty hodiny jsou. Je to ještě horší, než když Umbridgeová zmatlala naši přípravu na NKÚ. Ale pochybuju, že to bude tak jednoduché. Meč je pořád v trezoru. Naše hůlky budou muset přijít ke slovu, než se k němu dostane ta Harryho,“ připojil se k ní Neville na podlaze a obtočil okolo ní jednu ruku. Přitulila se k němu a položila si hlavu na jeho rameno.
„Ať už se bude zkouška OVCE z Černé magie skládat z čehokoliv, odmítám ji absolvovat. Ten den se prostě hodím marod, je mi to jedno. Zatím se mi vždycky podařilo vyvlíknout z toho, abych na někoho musela seslat Cruciatus, a u toho hodlám zůstat. Upřímně, většině z naší koleje se vyhýbají a většinou to vyžadují po havraspárských a zmijozelských. Myslím si, že jim je jasné, že nebelvírští a mrzimorští nejsou schopní způsobit svým vlastním lidem nic víc než bolest zubů, i když se o to budou snažit… ale to je princip toho kouzla.“
Neville přikývl. „Taky bych toho nebyl schopný. Chudák Anthony to musel jeden den udělat... potom se úplně zhroutil. Všichni v sobě máme dostatek odstupu, díky kterému je možné tu kletbu seslat, ale už nejsme schopní se odpoutat od svého svědomí.“
„Vážně si myslíš, že budeme schopní použít Smrtící kletbu? Myslím doopravdy, čistě mezi námi, neptám se tě jako velitele BA.“ Její hlas zněl tiše, nervózně, a kdyby nebyla její hlava sotva centimetry od jeho, asi by ji vůbec neslyšel.
Na dlouhou dobu zůstal zticha a dovolil si opravdu to celé zvážit, než jí odpověděl. „Ano,“ zhluboka se nadechl a pocítil překvapující osten studu, jako kdyby se jen tou odpovědí stal vrahem. „Aspoň u některých z nich. Rozhodně bych to byl schopný udělat Bellatrix. U těch ostatních... pokud by byli maskovaní, nebo kdybych věděl, že udělali něco opravdu zvráceného, jako ona, možná. Ale určitě bych každého z nich dokázal zasáhnout pěkně silným Cruciatem, obzvlášť poté, co se tu celý rok děje. Navíc jsem se naučil dostatek kleteb a zaklínadel, co by jim jistě znepříjemnily život.“
„Občas ti závidím, že víš, kdo to byl, Neville,“ přitulila se nyní ještě blíž a téměř mu vlezla na klín, zatímco on si opřel tvář o vršek její jemné, zlatavé hlavy. „Myslím, že to je důvod, proč mě to pořád nepřestává překvapovat – myslím tu bolest. Nebylo to jako u tebe nebo u Mikea, který věděl, že to byl Dolohov a jeho táta se statečně bránil a tak. Profesorka Prýtová mě prostě odvedla stranou a předala mi dopis z Ministerstva, ve kterém stálo, že byla nalezena mrtvá a domnělou příčinou je Smrtící kletba,“ otočila se, aby k němu mohla vzhlédnout, a v jejích zelených, téměř uražených očích se objevil hořký podtext. „Ani se neobtěžovali vyčarovat Znamení zla! Než ji našli v sadu, uplynuly tři dny, a všechno, co jsem z ní naposledy viděla, byla zapečetěná rakev, o níž všichni říkali, že v ní je moje máma. Chybí mi...“
Její hlas vyzněl do ztracena, ale Neville přikývl v mnohem větším pochopení, než mohla tušit... „Ukončení. Nikdy se to nemůže docela zahojit, protože když jde jen o představu, nikdy není tak docela po všem.“ Skousl si ret a přinutil se jí bez uhýbání podívat do očí. „Někdy doufám, že moji rodiče prostě umřou... Že je budu moci prostě pohřbít a pohnout se dál. Sama jsi je o Vánocích viděla.“
„Tehdy jsi mě zkoušel, že ano?“ usmála se chabě Hannah a zvedla ruku, aby přejela prsty po jeho čelisti. „Chtěl jsi vědět, jak budu reagovat na to, až se dozvím, že nešlo o nic velkolepého, tragického a šlechetného, ale že se prostě zbláznili a že je to smutné a patetické a trošku zvrácené, dívat se, jak na sebe dva dospělí lidé slintají a po minutě zapomínají své vlastní jméno a pláčou, když dojde pudink.“
Nikdo se ohledně jejich situace nikdy nevyjádřil tak upřímně – dokonce i babička se o tom vyjadřovala jako o „jejich stavu“ – ale v Hannině tónu nebylo nic urážlivého, a on si nebyl tak docela jistý, jak se cítí, když slyší někoho jiného konstatovat to, jak skončili, beze snahy mu tím ublížit. Začervenal se a nebyl si jistý, jak odpovědět, ale ona mu nyní již opravdu vylezla na klín, obtočila mu obě ruce okolo krku a opřela si čelo o jeho. „Možná jsi mě zkoušel, ale já tě zkoušela taky. Proto jsem se tě původně zeptala, jestli můžu jít s vámi. A víš, co jsem tam viděla?“
„Co?“ Zavřel oči, neschopný snést intenzitu jejího pohledu, ale i přesto slyšel úsměv v jejím hlase.
„Viděla jsem někoho, kdo mohl v kouzelnickém světě vytěžit nekonečnou slávu z historie dvou zraněných nebelvírských hrdinů, ale namísto toho projevoval nekonečnou trpělivost, kdo si vzal od své matky šestkrát ten stejný obal od sladkosti, kdo téměř hodinu objímal svého otce, aby ho uklidnil poté, co jej vylekala změna v tobě, kdo miluje lidi, kteří ho nemohou milovat nazpět, protože ví, že by ho milovali, kdyby jen trochu mohli, a kteří pro něj kdysi obětovali celý svůj svět. Viděla jsem někoho, kdo jim s šesti měsíci života slíbil, že se na Velikonoce vrátí. To je můj vysněný hrdina, Neville. A tím člověkem jsi byl dlouho předtím, než ses stal vůdcem BA.“
Neville nyní otevřel oči a ke svému překvapení zjistil, že Hannah myslí vážně každé slovo. Ohromeně zamrkal a ona se zahihňala a dobíravě mu prstem ťukla na nos. „To je to, čeho se ti dostane, když randíš mimo svoji kolej, Longbottome. Hromadu překvapení.“
Sám se zasmál a pak prudce zvedl kolena a ona ze sebe vydala tiché vyjeknutí, když ji obrátil a přišpendlil ji pevně na kamennou podlahu pod nimi, s rukama nad hlavou. Usídlil se jí mezi nohama a ona se pokusila mu utéct, ale oba dva se smáli a jeho sevření bylo tak lehké, že by neublížilo ani motýlovi. Vyzývavě zvednul obočí. „Tak překvapení, hm? Myslíš si, že to je jen jednostranné?“
Sklonil se dolů a zasypal jí polibky tvář, rty, a pak pokračoval dolů po linii jejího krku. „Protože to, co jsem viděl já, byl někdo, kdo zůstal naprosto klidný a bez bázně, než mohli zřízenci odvést mého tátu poté, co se tě pokusil během svého výbuchu škrtit. Viděl jsem někoho, kdo nechal mou matku hrát si s jejími vlasy, ačkoliv tě za ně tahala. A vím, že jste to byla vy, slečno Abbottová, kdo zpunktoval tu snahu vytvořit na druhé straně zrcadel v prefektských koupelnách tajné okno, abyste mohly poblázněně špehovat Cedrica, protože mám v Mrzimoru i jiné přátele než tebe.“
Šleh začervenání, který se zvolna objevoval na její tváři již během jeho monologu, dramaticky nabral na barvě, a ona se zachvěla studem. „Proč jsi mi neřekl, že o tom víš?“
„Protože to bylo od tebe pěkně drzé, a mně se to líbilo, navíc jsem neměl odvahu ti to říct, jak jsem se pořád snažil být za hodného kluka, protože jsem věděl, že nikdy nemůžu být jako Harry.“
„Jsem ráda, že nejsi jako Harry. Nikdy neměl moc smyslu pro humor. Dokonce i když se bavil, jako například na famfrpálovém hřišti, vypadal vždycky, že všechno bere smrtelně vážně,“ zavrátila oči v sloup. „Spoustě holek se to líbí, jak je jako všechno intenzivní, ale nemyslím si, že se ho někdy Ginny pokusila přimět přestat brečet tím, že si na hlavu narazila mrtvého škrtiduba a předstírala, že je Snape.“
Teď bylo na Nevillovi, aby sebou ošil. „Nevěděl jsem, že tvoje maminka zemřela, Hannah! Myslel jsem si, že ti Prýtová chtěla vynadat kvůli vpichům do těch nezralých lusků.“
„Ne,“ otočila Hannah hlavu a políbila tenkou kůži na vnitřní straně jeho zápěstí, kde jeho ruce držely její. „Zbožňuju, že jsi to udělal. A zbožňuju, že ses dokázal smát, když Ginny vyhodila do vzduchu ty hodiny. A miluju, co se mezi námi stalo během prázdnin a že jsme se tomu dokázali zasmát. A miluju, že jsme sem mohli přijít a povídat si o smrti a zranitelnosti.“
Když cítil její ústa, přeběhl mu přes záda mráz a on si musel zkousnout ret, aby potlačil tiché zasténání, zatímco se k ní naklonil co nejblíž, aniž by ji rozdrtil svou vahou. Když promluvil, jeho rty zavadily o její. „Ještě ale nejsme mrtví.“
Její ruce nyní vyklouzly z jeho jemného sevření, obmotaly se mu kolem ramen a přitáhly si ho blíž, zatímco zašeptala do jejich polibku: „Máme jedno sto šedesát sedm dní.“
*V originále haggis, tj. skotské národní jídlo
**Sdružení Kouzelnických Rozhlasových Stanic
Komentáře
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.