12. Láska nemá co dočinění s vášní a sváděním

29.06.2016 17:28

Dostala jsem týden, abych se připravila na svou svatbu. Jediný týden, který absolutně neprobíhal tak, jak jsem si to představovala. Byla jsem šokovaná za hranici uvěřitelnosti.

„Kdyby to bylo na mně, prostě bychom podepsali tu pitomou smlouvu a žádný obřad bychom neměli. Bylo mi řečeno, že ženy lpí na vší té sentimentalitě okolo, takže kvůli tomu musíme projít celým tím očistcem.“ Fred se kvůli tomu tvářil dost kysele.

„Naše svatba je pro tebe očistec? Jen tu představu samotnou nesnášíš tak moc, že nejsi ochotný to oslavit jen proto, že pořád cítíš nenávist. Chci říct, bude to jediná svatba, kterou kdy budu mít. Mohl bys aspoň předstírat, že tě to zajímá,“ navrhla jsem a přitáhla si deku výš k bradě.

„Nenechávejme se unášet, Grangerová. Neměl bych nic předstírat, tím bych náš vztah odstartoval dost blbě,“ namítnul.

„Pro tvou informaci, ono už to dost blbě funguje, kór když uvážíš, že jsi nám dal sotva týden k naplánování celé věci, a to všechno jenom kvůli tvým splašeným hormonům,“ odpověděla jsem otráveně.

„Hádám, že budu zkrátka jen člověk,“ ušklíbl se.

„Jsi nemožný,“ oznámila jsem mu s touhou vytrhat si vlasy z hlavy. Kam položili mou hůlku? Asi ho zabiju. Tak bychom se aspoň oba mohli vyhnout té svatbě. Copak vždycky přemýšlel jenom o svých potřebách?
„Mohl bys odejít, abych se mohla vyspat?“ Chtěla jsem od něj být tak daleko, jak jen to bylo možné.

„Tohle je můj pokoj. A odejdu, až se mi bude chtít,“ odpověděl.

„Jak chceš. V tom případě se vyspím v Ginnině pokoji,“ odsunula jsem deku stranou a zvedla se z postele, abych zamířila ke dveřím, jenže jsem spadla. Moje nohy byly stále bezvládné. Jak to bylo možné? Protože jsi s nimi, očividně, celou dobu nehýbala, takže krev nemohla proudit skrz žíly. To znělo jaksi správně.

„Nechystala ses někam jít?“ zaslechla jsem, jak se mírně zachechtal. Skvělý, přesně to jsem potřebovala, ještě víc ztrapnění. „Protože sedět tam ti asi moc nepomůže.“

„Jestli se mi nechystáš pomoct, pak buď prostě zticha,“ odmítla jsem se na něj podívat. Pak jsem zaslechla kroky mířící mi vstříc. Byla jsem vytažená nahoru tak rychle, že jsem narazila do jeho pevné hrudi.

„Kdybys nebyla panna, mohli bychom se právě teď milovat.“ Cože? Jak to věděl? Já jsem mu nikdy nic neřekla, nebo snad ano? Proč zněl tak moc zklamaně? Vydechla jsem a zakryla si pusu. Tváře mi po tom prohlášení zahořely.

„Je tohle všechno, na co ty myslíš?“ kníkla jsem vysokým, pisklavým hláskem, neodvažujíce se na něj vůbec podívat.

„Ano. Beztoho, myslím tím, co by měl asi každý chlap v hlavě, kdyby musel celý dlouhý den zírat na někoho tak nádherného, jako jsi ty? Možná leda slepec by mohl odpovědět jinak, ale jsem si jistý, že by stačil jediný tvůj dotek, a byl by tam, kde jsem právě teď já.“
To bylo to, o čem se dřív zmiňovala Katie. Reagoval úplně stejně, jak by reagoval kdokoliv jiný. Jen byl příliš zahořklý, než aby to přiznal. Byla jsem tak zaměstnaná tím všechny ty patálie vyřešit, že jsem zapomněla na tu část, jakým způsobem mě vnímal. Řekl mi, že vypadám nádherně. Byla to lež? Byla to pravda? Neměla jsem nejmenší tušení.

„Jsi zamilovaný do Angeliny,“ musela jsem mu připomenout. Cokoliv, abych ho rozptýlila z téhle podivné nálady.

„Víš, moje srdce a moje tělo jsou dvě rozdílné věci,“ řekl, sotva mě položil na postel.

„Neměl bys zrazovat svoje city.“ Nepřestávej ho zahlcovat novými myšlenkami, říkala jsem si.

„Proč by tobě mělo záležet na tom, jestli je zradím nebo ne?“ zeptal se a posadil se vedle mě.

„Jenom nechci, abys mě později obviňoval, až uděláš něco, čeho budeš litovat, toť vše,“ odvětila jsem. Vynikající výmluva.

„Věř mi, kdybych udělal něco, čeho bych litoval, ještě bych ti za to poděkoval.“ Proč se mi zvuk jeho odpovědi ani trochu nelíbil? „A varuju tě, už nikdy její jméno nevytahuj.“ S tím tvrzením se zvedl a odešel si lehnout do Georgeovy prázdné postele. Dechberoucí přístup, pomyslela jsem si, když jsem se taky uložila ke spánku. Předpokládala jsem, že Katie a George dnes přespávají někde jinde, vzhledem k blížícímu se svítání a faktu, že se nevrátili do pokoje. Proč by taky, s napětím, které já a Fred způsobujeme dokonce i bez jejich přítomnosti?

Vstala jsem dřív, než jsem původně zamýšlela, a protentokrát se mi podařilo nespadnout. Třela jsem si obě nohy, abych do nich dostala tok krve. Zalil mě lechtivý pocit a já se musela trochu zahihňat. Uslyšela jsem tiché zaúpění a otočila se doleva, abych zpozorovala, že Fred stále spal. Když jsem si byla jistá, že jsou nohy schopné pohybu, zvedla jsem se z postele a zamířila do koupelny. Můj kartáček na zuby tu od léta stále byl a po vyčištění zubů a opláchnutí obličeje jsem se vydala najít Ginny. Kráčet dolů ve spodku od pyžama a krátkém tílku bylo něco, co jsem normálně dělala vždycky, jenže jsem si neuvědomila, že dnes bylo všechno jinak.

„Hermiono, drahoušku, máš hlad?“ uvítal mě nejdříve hřejivý úsměv paní Weasleyové, když jsem vstoupila do kuchyně.

„Celkem dost.“ Můj žaludek zakručel v odpověď.

„Posaď se a já se podívám, co s tím provedeme,“ posunkem ukázala na stůl.

„Paní Weasleyová, kde je Ginny? Ona ještě nevstala?“ zeptala jsem se, když jsem zpozorovala, že jsme v kuchyni samy.

„Vstala už před chvílí, ale chlapci ji vytáhli ven, aby s nimi šla hrát famfrpál,“ zasmála se.

„Nemáte nějaké zprávy od mých rodičů? Byla jsem si jistá, že by se tu objevili, kdyby zjistili, že jsem zraněná,“ napadlo mě, že jejich přítomnost mi tu chybí.

„Poslali jsme za nimi sovy, ale neodpověděli ani na jednu z nich.“ Cože? To bylo příšerné. Co z toho, co právě dělali, bylo tak důležité, že zdraví jejich jediné dcery bylo vedlejší? Byla jsem připravená si s nimi pěkně popovídat.

„Hermiono, drahoušku, jsem si jistá, že budou mít dobré vysvětlení, proč nedostali ty dopisy,“ dodala paní Weasleyová, když si všimla, jak jsem zatnula pěsti.

„Raději by měli být někde za hranicemi…“ A v ten moment mi to v hlavě secvaklo. Oni přece byli za hranicemi, na jedné z jejich konferencí. „Jsou v Moskvě.“

„Ach,“ usmála se paní Weasleyová a pokračovala v chystání vajíček.

„Kde jsou tedy ty holky?“ zeptala jsem se a rozhlídla po místnosti.

„Tak se podívejme; Fleur samozřejmě pozoruje hru svého manžela, Katie musela jet navštívit své rodiče, Charlieho nevěstu jsi přirozeně ještě nepoznala, nebo možná ano – její jméno je, myslím, Alice. Byla nadšená z představy, že by si také mohla zahrát famfrpál.“ Odmlčela se, aby zjistila, jestli na někoho nezapomněla.

„Hm, Ronova nevěsta, Levandule Brownová, tady je?“ zeptala jsem se, když jsem si uvědomila, že se o ní včera ani jednou nezmínil.

„No, totiž, byla teď hodně zaneprázdněná, ale objeví se tu dnes večer na banketu,“ odpověděla paní Weasleyová. Přikývla jsem a chystala jsem se pustit do jídla.

„Hermiono, byla by tak hodná a šla vzbudit svého nastávajícího, prosím? Já musím jít ven a najít co nejdříve Artura, raději nemyslet na to, co za bláznivý mudlovský vynález vyštrachal tentokrát.“
Usmála jsem se, když jsem si vzpomněla na zálibu pana Weasleyho, která spočívala v mudlovských podivných vynálezech, jak to nazýval, a s jejich schopností poradit si bez použití magie.

„Myslím, že určitě,“ postavila jsem se a zamířila nahoru po schodech, směrem ke starému pokoji dvojčat. Když jsem vstoupila do pokoje, všimla jsem si, že Fredův obrys byl stále zahrabaný do deky, pořád ještě spal jak zabitý. To mi připadalo skoro jako žádost o rychlou smrt.
Přešla jsem blíž k posteli a zaslechla zvuk jeho chrápání, nakonec jsem vydechla. Po všech těch problémech byl vlastně normální.

„Frede, je čas vstávat, dole na tebe čeká snídaně,“ zkusila jsem to, odmítaje se ho dotknout pro případ, že by nebyl právě ranní člověk. „Frede, ranní ptáče dál doskáče.“
Zhruba po minutě, možná déle, kdy jsem zkoušela jen mluvit, jsem položila pravou ruku na jeho paži a lehce s ním zatřásla. „No tak, ospalče, vstávej,“ poškádlila jsem ho, přesvědčená, že stejně nemá šanci mě slyšet, kór poté, co s ním zatím nehnulo vůbec nic, co jsem doposud řekla.

„Frede Weasleyi, dům je v plamenech, vstávej!“ Pořád žádná odpověď. Dýchal, což tedy znamenalo, že je stále naživu. Natáhla jsem se přes něj a zaklepala mu na rameno. Špatný nápad. Byla jsem stažená dolů a už po několikáté jsem se znenadání ocitla pod ním. To šlo dobře, Grangerová. Tohle je způsob, jakým chceš začínat všechna další rána, zápasit s pažemi jednoho naštvaného zrzka? Prostě skvělé.

„Dům je v plamenech a ty jsi tady a snažíš se mě vzbudit. To by mi mělo něco naznačit. Chceš mě, Grangerová?“
Jeho obličej byl zarytý do záhybu mého krku a já mohla cítit jeho dech na své kůži. Jeho vlasy mě lechtaly na uchu.

„Čekají na nás dole.“ Když jsem se snažila ho od sebe odstrčit, cítila jsem jeho nahý hrudník. Předtím měl na sobě tričko.

„Ty jsi očekávána tady,“ odpověděl a já ucítila, jak mi vtiskl polibek na pravou klíční kost. Po tak důvěrném doteku jsem ztuhla. „Voníš po mléku a medu.“
Ještě jsem se ani neosprchovala. To bylo naposledy před dlouhou dobou.

„Jsem cítit po potu a krvi. A věř mi, že po mléku a medu až na tom posledním místě.“ I přesto, že to bylo aroma mýdla, které jsem používala. Jeho ruce vklouzly pod moje tílko a spočinuly na břiše. Vykvikla jsem, když chlad jeho rukou zasáhl moji kůži. Zvedl hlavu a podíval se mi do očí.

„Neměla bys svádět muže hned po probuzení, Grangerová, je to nebezpečné a je to doba, kdy je nejhladovější.“
Zírala jsem na něj a pak jsem ucítila, jak ruce sundal z mého břicha a opřel se lokty po stranách mé hlavy.

„Z mojí strany v tom žádný pokus o svádění nevidím. Jenom jsem se snažila tě probudit. A věř mi, když říkám, že máme víc než jen zpoždění.“ Proč mě sem paní Weasleyová poslala, když věděla, že se brzy určitě nevrátím? Proč jsem souhlasila, že sem zajdu?!

„Velké, čokoládově hnědé oči, dlouhé smyslné hnědé vlasy, nos jako knoflík, plné, vykrojené, růžové rty a hebká, bledá kůže, a to se nezmiňuju o tvých pevných, dmoucích se ňadr-“ Přerušilo ho zakručení jeho vlastního žaludku. Díky jeho slovům jsem nyní měla tmavě rudou barvu.
„Tak pověz, pokud to není svádění, co to je?“ odkopnul deku, která nás přikrývala.
„Tvůj šťastný okamžik právě končí.“S těmi slovy se ze mě zvedl a odešel do koupelny. Pomalu jsem vstala a odhrnula si ofinu z očí. Jak se mu podařilo všechno zvrátit v moji chybu? Jak je možné, že k němu pořád něco cítím, dokonce i když jediné, co chci, je zabít ho?
Srdce a mysl jsou dvě různé věci, no dobře. Vydala jsem se dolů po schodech. Po snídani se osprchuju a potom napíšu mámě a tátovi, uvažovala jsem, když jsem zahýbala za roh, jenže jsem znenadání vrazila do Rona. Měl ve tváři smrtelně vážný výraz.

„Rone, jsi v pořádku?“ zeptala jsem se a chytila ho za paži. Velká chyba. Tvrdě mě přirazil ke zdi. Jeho pihovatý obličej byl tak blízko mého. Jeho dýchání bylo nepravidelné, dokonce ani po famfrpálovém tréninku tak nikdy nefuněl.

„Chci tě, Hermiono.“

 

 

<<< Předchozí        Následující >>>