14. Náležité představení
Harry mluvil s hadem, syčel a přikyvoval, přesně rozuměl, o čem had mluvil. Harry mluvil hadím jazykem. Harry byl hadí jazyk.
„Seve?“ oslovil ho zelenooký chlapec bojácně. „Já jsem právě mluvil s hadem?“ Jen nepatrný úsměv se objevil na Severusově tváři.
„Opravdu jsi to udělal, že?“ ujistil se a úsměv se mu rozšířil. „Myslím, že opravdu udělal.“
„Pořád si tím nejsem moc jistý,“ prohlásil Harry u svého zeleného čaje. Včera v noci opustili údolí nedlouho po události s hadem – tím „nedlouho potom“ bylo myšleno, že ho opustili v okamžiku, kdy sebrali ze země plátěný pytel s květinami a nasedli na koně. Severus použil značící kouzlo, takže budou moct příště najít cestu do údolí mnohem rychleji.
Tři hodiny na zpáteční cestě strávili v tichosti, Harry vedl svého koně s pohledem nepřítomně upřeným na cestu, kterou již díky dlouhému hledání znal nazpaměť.
Mistr lektvarů si byl jistý, že ho jeho nově objevená schopnost znervózňuje, a nebylo divu, vzhledem ke špatné pověsti, kterou Hadí jazyk měl. Několikrát se pokusil ho oslovit, ale Harry nedal nijak najevo, že by jeho hlas zaznamenal. Severus si jen povzdechl a trpělivě počkal, dokud nedojeli až do Kasbahu.
Pokoj byl přesně takový, jaký ho opustili, a tak rychle položil květiny do jednoho rohu a obrátil se k Harrymu – květiny můžou počkat. Až když přišel k chlapci blíž, pochopil, že Harry nebyl nervózní – byl vyděšený. A netrvalo mu dlouho, než odhalil, že jádro jeho problému není ve schopnosti samotné. Harry věděl, že Voldemort je Hadí jazyk – možná z rozhovoru, který pochytil mezi Potterovými nebo od Brumbála – a protože nevěděl žádné podrobnosti, ovládl ho iracionální strach, že ho to činí nějak podobným Pánovi zla.
Tento strach pak ještě zesílil, když se převlékal do pyžama a všiml si, že se kolem jeho emblému objevily tři nové runy – jen se tentokrát tmavě zelené symboly neobjevily kolem emblému, ale na jedné z jeho linek.
Harry zbledl a zůstal stát jako solný sloup. Trvalo dvacet minut, než Severus dokázal runy přeložit jako „Hadí jazyk“ a donutil Harryho mluvit.
Severusem otřáslo, jak se Harry ke své nové schopnosti postavil a ujistil ho, že Hadí jazyk není nic, co by ho mělo děsit. Vysvětlil mu, že je to prostě jenom schopnost – i když vzácná – a on by se z ní měl snažit vytěžit co nejvíc.
Chlapec pak propukl v pláč – vzlyky jím tiše otřásaly – a zeptal se Severuse, jestli ho nenávidí za to, že je Hadí jazyk.
Tahle otázka odhalila, že jeho strach je opravdu zakořeněný hluboko. Ukázalo se, že jeho zdrojem je rozhovor, který jednou vedl Adrian s Jamesem. Starší Potter – přestože pravděpodobně žertoval – prohlásil, že by Adrianovi nikdy neodpustil, kdyby se u něj projevily nějaké „temné“ schopnosti.
Severusovi se chtělo hlasitě řvát. Ať byl Harry nadaný jakkoliv, bylo mu teprve osm. A muselo mu být ještě míň, když slyšet Jamesovu výhružku. Nebylo jednoduché ho přesvědčit, že nenávist je pravý opak toho, co k němu teď cítí.
Chvíli po svítání Harry konečně usnul, poté, co mu Severus vyjmenoval celou řadu Hadích jazyků, kteří byli na míle vzdálení od zlé magie. Věřil, že chlapce doopravdy přesvědčil, až když zmínil Merlina – ty stejné runy byly i mágově emblému, když jej Severus viděl.
Hadí jazyk zůstával tématem jejich hovoru i ráno u snídaně. Seděli u stolu poblíž okna, který vybral Harry, když zjistil, že když se z toho místa intenzivně díváte do dálky, můžete vidět kamenné útesy, kde našly květy Eloḯsa.
„Čím si nejsi jistý, Harry?“ zeptal se Severus a upil svého vlastního čaje, ve kterém měl takové množství cukru, že ho to mohlo i zabít – pomyslel si, ale jim oběma mohlo něco sladkého pomoct.
„Hadí jazyk je schopnost, která se může hodit v obtížných situacích, jak jsme zjistili minulou noc,“ řekl Severus a pokusil se potlačit zachvění při myšlence, co by se stalo, kdyby se u Harryho tahle schopnost včera neprojevila.
„To je pravda,“ uznal Harry a opět usrkl svého čaje. „Mňam, to je cukru,“ zatetelil se a Severus se rozesmál.
„Podívej, Harry, není se čeho bát. Hadí jazyk je prostě jen jiná řeč. Trochu zvláštní, to uznávám, ale nic víc, než řeč,“ připomněl chlapci. „Jestli se pak budeš cítit lépe, provedeme nějaký výzkum, až se vrátíme domů.“ Harry se nad tou myšlenkou široce usmál.
„To můžeme, předpokládám.“
„Dobře,“ souhlasil Severus s úsměvem. „A teď už si můžeme trochu odpočinout a užít si svoji snídani. Tvrdohlavost může být někdy i nesnesitelná, chlapče,“ mrkl na něj.
„Od koho jsem to asi chytl,“ ušklíbl se Harry a Severus se uchechtl.
Zbytek jejich pobytu v Maroku uběhl v poklidu, teď když už věděli, kde mají květiny hledat. Vrátili se na místo ještě třikrát – aniž by se přiblížili k hadímu hnízdu – než Severus uznal, že mají dost květin na několik let.
Zůstali v Kasbahu ještě týden – přesně tak dlouho jim trvalo dokončit proces vyčištění světle modrého, zářícího oleje, který pak Severus pečlivě zabalil do skleniček chráněných kouzly a schoval ve svém kufru. Protože měli ještě několik týdnů své dovolené, rozhodli se ve své cestě pokračovat podél moře. Den, kdy opouštěli hotel, se stal asi nejzábavnějším dnem Harryho života, takovým, při vzpomínce na nějž se bude smát ještě několik let.
Sbalili si svoje kufry a právě se chystali opustit pokoj, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře.
„Čekáme někoho?“ zeptal se Harry zmateně.
„Ne,“ odpověděl Severus překvapeně. „Neobjednal jsi ještě něco?“ zeptal se a chystal se otevřít dveře s připravenou hůlkou, když Harry zavrtěl hlavou.
Severus otevřel dveře a o krok ustoupil, připraven na možné ohrožení a uviděl postavu…
„Asmae?“ vyhrkl šokovaně a rychle zastrčil hůlku zpátky do pouzdra. Harry se usmál a pohodlně se usadil na posteli, odkud mohl celou scénu snadno pozorovat.
Asmae a několik jejích přátel, kteří pracovali v hotelu, se vždy snažili splnit, cokoliv jim na očích viděli. Harry si toho byl moc dobře vědom a s výhodou svého nevinného obličeje si každé ráno zažádal – úspěšně – o čerstvé čokoládové croissanty.
Severus se ho snažil přesvědčit, že to od něj není moc pěkné a měl by si o ně okamžitě přestat říkat, ale Harry jeho slovům nevěnoval pozornost, hlavně proto, že i Mistr lektvarů si je s ním dal velmi rád.
„Dobré ráno, pane Blacku,“ pozdravila Asmae s úsměvem. „Všimla jsem si, že dneska opouštíte hotel, a zastavila jsem se zeptat, jestli nepotřebujete s něčím pomoct.“ Severus na ženu zíral, hluboce pochyboval, že by povinností recepční bylo starat se o kufry hotelových hostů.
„Už jsme připraveni k odchodu, slečno Asmae,“ oznámil jí Harry s širokým úsměvem.
„Ano, přesně tak, už jsme sbaleni,“ potvrdil Severus. „Díky za váš zájem,“ usmál se zdvořile a nepatrně se uklonil.
„V tom případě doufám, že jste si pobyt v našem hotelu užili,“ oplatila jim úsměv.
„To opravdu ano, všechno bylo naprosto perfektní,“ pochválil profesor a s očekáváním se zahleděl na ženu. Chce ještě něco? Když se stále neměla k odchodu, rozhodl se promluvit.
„Takže to bude všechno?“ jeho hlas přesně vystihl jeho touhu, aby už odešla.
„Ještě jedna věc,“ řekla a její úsměv povadl. Severus nepatrně zbledl. Harry si přál, aby měl u sebe popcorn.
„Severusi?“
„Ano?“ reagoval opatrně se špatně skrývaným strachem. Už se jí chystal zeptat, co přesně po něm chce, když udělala první krok. Uchopila ho za límec košile, přitáhla si ho k sobě dolů a políbila ho se vší vášní, co v sobě měla. Severusův mozek zamrzl. Cokoliv čekal, tohle to nebylo. Když se mu podařilo mozek opět rozjet, ke svému překvapení si uvědomil, že její polibek opětuje. Nakonec Asmae o krok odstoupila a pohlédla na Mistra lektvarů, který teď stál s očima rozšířenýma šokem a se zarudlou tváří.
„O…omluvte mě,“ zašeptala, než se lehce usmála a odešla z místnosti, přičemž na Severuse ještě mrkla přes rameno.
„Tichá voda…“ zamumlala sama pro sebe, když přišla k výtahu a její tvář se roztáhla v širokém úsměvu.
Severus zavřel dveře a otočil se k Harrymu se zmateným výrazem na tváři.
„Co to bylo?“ zeptal se, zněl naprosto ztraceně. Později si uěvdomil, že necítil bodavou bolest ani zklamání, jako dřív, když myslel na polibky s dívkou, jež nebyla Lily.
„To šlo dobře,“ prohlásil Harry bezvýrazně, než se sesypal na postel v záchvatu smíchu. Severus se na něj podíval, jako by se zbláznil, než se vzdal a usmál se taky. Jeho úsměv se brzo změnit v chichot a chichot v takový smích, že ztěží lapal po dechu.
„To opravdu šlo, jestli mohu soudit,“ uznal, jak lapal po dechu.
„Takže… pořád odjíždíme?“ ujišťoval se Harry se zářícíma očima.
„Ano,“ zamrkal Severus, „proč by ne?“
„Myslel jsem, že třeba ty a Asmae chcete strávit nějaký čas společně,“ prohlásil Harry a vypadal více nevinně, než si Severus myslel, že je vůbec možné.
„A dost, chlapče. Máš zákaz mluvit o čemkoliv, co se týká žen, dokud ti nebude aspoň třináct a už nikdy nezůstaneš v jedné místnostostí s tím psiskem.“ Zatracený Sirius Black a jeho vliv na toho chudáka, ubohého Harryho! Harryho oči se rozšířili a on se trucovitě nadnesl.
Severus se otočil na druhou stranu a odlevitoval kufry, aby mohli konečně odejít, s jednoduchou myšlenkou – nesmí se Harrymu podívat do očí. Nesmí se podívat Harrymu do očí…
Opustili hotel, Severus využil všechny skrývací techniky, které využil během války, a přemístili se pryč. Několik dní strávili v Marakéši, aby navštívili jeho slavné kouzelnické bazary, než se vydali na sever do Fesu a dokonce až do Tangieru. Tam si Severus uvědomil, že Harry ještě nikdy neplaval v moři a rozhodl se, že v týdnu, který jim zbývá, navštíví tolik pláží, kolik jenom bude možné. A tak také učinili a Harry tak mohl zužitkovat svoje plavecké schopnosti, získané doma plaváním v jezeře.
Rozhodli se, že poslední noc svých prázdnin stráví zase v marockém Tangieru, sedíc v zimní zahradě svého hotelového pokoje s výhledem na moře. Harry na chvíli zavřel oči a myšlenkami se vrátil zpět k jejich cestě mimo Anglii. Byla mnohem úžasnější, než si kdy vůbec dovedl představit.
Znovu oči otevřel a zadíval se do dálky přes moře, na slbou zář z evropského pobřeží – byl velice jasný den bez srážek, a tak šlo po celý den krásně vidět Gibraltar.
„Měli bychom se tam někdy podívat,“ řekl Harry a usrkl ze svého šálku čaje. Už nemohl ani spočítat, kolik přesně tohoto horkého nápoje vypil, ale nestěžoval si.
„Hm? Tam? Kam přesně?“ zeptal se Severus zmateně – taky byl myšlenkami jinde, konkrétně u jejich dvoudenní výpravy do pohoří Atlas. Pořád nemohl veřit, kolik zábavy si užili, zdálo se to jako roky – vlastně to byly roky – co naposledy dokázal být sám sebou před lidmi, když nepočítal Harryho. Až v posledních měsících se mu to opět dařilo. Dokonce měl i fotky, které to dokazovaly – Harry je plánoval uspořádat do alb, jen co se vrátí domů. Usmál se. Harry to netušil, ale bude to jeho vůbec první rodinné album.
„Přes Gibraltarský průliv. Rád bych viděl Gibraltar.“ Severus s úsměvem přikývl.
„Můžeme to naplánovat,“ řekl a v jeho mysli se hned začaly rozvíjet plány o víkendovém výletu. „Každopádně, raději bys měl být připravený. Nemám jasno v tom, jaká přísada bude třeba jako další do vlkodlačího lektvaru. Takže ani nevím, kam budeme muset příště vyrazit, abychom ji získali,“ mrkl na něj Severus spiklenecky a Harry se zasmál.
„No, doufám, že to bude Indie. Nebo Norsko,“ spekuloval. „Vlastně jakákoliv skandinávská země.“
„Kdo ví, možná skončíme na Arabském poloostrově,“ tipoval pro změnu Severus. V Maroku pátrali také po stopách válečných jednorožců, ale vypadalo to, že se jedná skutečně jen o pověsti.
„Třeba,“ pokrčil rameny chlapec a pozvedl sklenici k přípitku. „Na naši první zahraniční dovolenou.“ Severus se zasmál a svou skleničkou ťukl o tu Harryho.
„A na ty, které přijdou,“ dodal a chlapec horlivě přikyvoval.
Další ráno bylo hořko-sladké. Oběma čarodějům chyběl hrad, který byl jejich domovem, ale návrat také znamenal opětovné skrývání se.
Bylo to tak nejlepší, pomyslel si Harry, když kontroloval, jestli nic nezapomněl. Přese všechno strávil úžasný cestovní měsíc.
„Všechno zabaleno?“ zeptal se Severus, v jehož hlavě běhaly podobné myšlenky. Nebylo to snadné, uznal, když si představil toho muže s chladnou fasádou, kterým byl po tak dlouhou dobu.
„Všechno sbaleno,“ potvrdil Harry. „Připraveno vrátit se domů.“ Severus se nemohl přestat usmívat. Odlevitoval svůj kufr a s očekáváním se podíval na Harryho, slíbil mu, že ho tohle kouzlo naučí. Harry vytáhl svoji hůlku a zřetelně pronesl kouzlo. Jeho kufr se zvedl z podlahy a stabilně visel ve vzduchu. Kouzlo fungovalo perfektně.
„Výborně, Harry,“ pochválil ho Severus a oba opustili místnost a odhlásili se z hotelu.
Přemístili se do prázdného prostoru za městem, kde Severus ukázal hůlkou na kámen, aby vytvořil přenášedlo, které potřebovali. „Portus!“
Oba se chytli kamene a během několika sekund ucítil Harry už známý pocit, když se přenášedlo aktivovalo.
Když otevřel oči, byl zpátky na hradě. Po měsíci byl chlapec překvapen, jaké nadšení se ho zmocnilo, když udělal několik kroků po hale. Stýskalo se mu po domově víc, než si uvědomoval.
„Pane Severusi, pane Harry,“ vítala je skřítka Minnie, poskakujíc nadšením. „Vrátili jste se,“ vykřikla a Harry si nedokázal pomoct – sklonil se a objal ji.
„Chyběli jste mi,“ řekla Minnie, když ji Harry pustil. Z jejích velkých očí kanuly slzy jak hrachy. Severus se celé scéně usmíval.
„To ty jsi chyběla nám,“ prohlásil. „Neměl na nás kdo křičet, když jsme vynechali jídlo,“ zažertoval, když si je skřítka hned začala prohlížet zkoumavýma očima.
„Pánové získali pěknou barvu,“ zkonstatovala šťastně, „ a pan Harry zase vyrostl.“
„Opravdu?“ zeptal se Harry zmateně.
„Ano, myslím si, že ano,“ souhlasil Severus a stoupl si vedle chlapce. Harry byl rozhodně vyšší, než když hrad opouštěli. Muselo to být tím sluncem a čerstvým vzduchem, usoudil.
Po skvělé snídani a několika hodinách odpočinku se Severus rozhodl opět potrénovat s mečem, který na své dovolené zcela zanedbával. Chtěl hned začít pracovat na vlkodlačím lektvaru, ale musel se napřed zastavit v Příčné ulici pro čistý stříbrný kotlík a bylo jen jedno místo, kde byla kvalita zaručena.
Otevřel dveře to cvičící arény, když si uvědomil, že v ní není sám.
„Vidím, že jsme měli stejný nápad.“
„Ahoj tati,“ pozdravil Harry a snažil se uvést svůj meč do rovnováhy. Používal menší meč než Severus, ale nebyl o nic méně těžký, a z chlapce pot jen lil. Mistr lektvarů se samozřejmě ještě před začátkem jejich tréninků ujistil, že všechny meče jsou zabezpečeny tupícím kouzlem.
„Došlo mi, že mám co dohánět,“ připustil Harry a Severus přikývl.
„To my oba.“
I Severus se brzy rozehřál, a tak očaroval jednu ze soch, která jim sloužila jako instruktor i protivník. O dvě hodiny později uznal jejich žulový lektor, že by toho pro dnešek bylo dost.
Severus měl pocit, že se zlepšují, ale bylo těžké to posoudit, když je bolel každý sval v těle. No, aspoň teď mám svaly, které mě můžou bolet, pomyslel si, než se rozešli do svých pokojů a po rychlé sprše se sešli v kuchyni na oběd.
„Napadlo mě, že bych dnes v noci mohl strávit nějaký čas v západní věži,“ pronesl Harry u desertu. Minnie jsme opravdu scházeli, pomyslel si, když se zakousl do čokoládového dortu, který skřítka obvykle dělávala jenom na Vánoce.
„Abych využil ta nová schémata, která jsme koupili, víš?“
„Mně to nevadí,“ schválil Severus s pousmáním. „Jen zase neusni u dalekohledu,“ varoval chlapce dobromyslně, než se znovu zakousl do svého kusu dortu a pomyslel si, že by ho měli mívat mnohem častěji. Pokud měl Lupin v něčem pravdu, bylo to právě tohle – všechno je lepší s kusem čokolády.
I když, Lupin měl obvykle pravdu ve spoustě věcí, uznal Severus s myšlenkami zabývajícími se jediným členem Jamesovy skupiny přátel, kterého dokázal tolerovat. A když už je o něm řeč…
„Zítra ráno se zastavím na Příčné ulici pro ten kotlík, o kterém jsem ti říkal,“ prohlásil a okamžitě tak upoutal Harryho pozornost.
„Z toho specializovaného obchodu? Milles & Trafford, správně?“ vzpomínal chlapec na chvíli, kdy tohle jméno slyšel poprvé. Byla to poslední noc v údolí, kdy mu Severus vysvětlil, že nejkvalitnější vlkodlačí lektvar je připravován v kotlíku z čistého stříbra. To bylo jedním z důvodů vysoce nekvalitních vlkodlačích lektvarů, které se vyskytovaly na trhu – nebylo nákladné je vyrobit, takže měly sotva jaký účinek.
„To je přesně ono,“ přikývl Severus. „Jsou jediní, kterým můžu v oblasti stříbrných kotlíků důvěřovat.“
Snědli zbytek dezertu, během něhož se v hovoru ještě vrátili ke své dovolené, rozvoji magických obrazů, astronomii a možnosti, že se naučí recept na ten božský dort, co právě jedli.
Harry strávil noc v západní věži a byl by usnul, kdyby si nepřipomněl, že ho zítra ráno čeká výlet do Příčné ulice. Vrátil se do svého pokoje a dělal, co mohl, aby neusnul oblečený, jeho tělo si stále zvykalo na chladnější teploty ve Skotsku.
Příští ráno okupovali dva čarodějové hradní kuchyni, snídali zbytek čokoládového dortu, aby se nezkazil, že ano. Potom, co dostali vynadáno od Minnie, že ke snídani by měli sníst něco víc, než jenom čokoládový dort, se vydali do Příčné ulice.
Poprvé po měsíci použili kouzla, aby utajili jejich pravou podobu – Severus se rozhodl, že Harry by měl být o několik palců vyšší, než před odjezdem, takže byl ve výsledku o něco nižší, než když maskovací kouzlo použil poprvé. Ani jeden z nich nebyl nadšený ani z toho, že museli ukrýt opálení, které získali během pobytu v Maroku, ale byla to nutná oběť, kterou museli přinést.
Příčná ulice byla přeplněná rodinami, které se připravovaly na nový školní rok – koneckonců, bylo třináctého srpna - a Harry dostával záchvaty smíchu, když viděl, jak se studenti před Severusem krčí strachem. Musí to být tím pláštěm, usoudil a následoval ho, přičemž se snažil vypadat ostýchavě a ustrašeně.
Zdání určitě klame, pomyslel si zelenooký chlapec, když sroval obraz Severuse, jak se zdál navenek a jak ho viděl on. Zajímalo ho, jak by ustrašení studenti reagovali na Mistra lektvarů, kdyby viděli jeho pravou tvář.
Došli až ke Gringottově bance, zabočili doleva, kde na pravé straně ulice bylo ještě několik málo obchodů, mezi nimi i Ollivanderův, a ulice pokračovala dál jako Obrtlá ulice.
Na levé straně ulice pak začínala oblast specializovaných obchodů a ještě o něco níže také budov magických aktivit jako sídlo Denního věštce a hlavní kanceláře firmy Závodní košťata Nimbus, s.r.o. – společnosti, která měla na svědomí celou řadu Nimbus.
Tato oblast byla mnohem méně zaplněná lidmi a průměrný věk zákazníků se pohyboval někde mezi čtrnácti a padesáti nebo šedesáti lety.
Milles & Trafford – obchod, který hledali – sídlil v jedné z budov blíž ke Gringottově bance, jen pět minut chůze od křižovatky. Harryho hlava kmitala ze strany na stranu, jak se snažil uchváceně si prohlédnout každý obchod, který míjeli. Přál si, aby měl ještě jeden pár očí, když mu málem unikla budova naproti přes silnici, která prodávala vzácné rostliny – budova vypadala nějak mezi obyčejným obchodem a skleníkem.
Milles & Trafford byla kamenný obchod, podobný těm v Příčné ulici a za výlohou mohl Harry vidět nepřeberné množství kotlíků a dalšího vybavení, vyrobeného z kovů nebo ze skla. Severus se pousmál Harryho ohromenému výrazu a pošťouchl ho, aby vešel dovnitř. Harry se nenechal dlouze pobízet, nic nechtěl víc, než se podívat dovnitř. Zelenooký chlapec byl bezesporu nejmladším zákazníkem obchodu, snažil se ničeho se ani netkout a umíral touhou se u každé věci zeptat, k čemu slouží.
Moudře vypadající čarodějové a čarodějky se kolem něho bavili o posledních objevech arithmologických teorií nebo o aktuálních rozhodovacíh otázkách Ministerstva a chlapec nadšeně poslouchal, snažil se vyslechnout všechno v jediném okamžiku. Severus se bavil s vlastníkem, vysvětloval mu, co vlastně potřebuje a ani on ani Harry si nevšimli čaroděje v luxusním, tmavě fialovém hábitu, který na ně ukazoval z druhé strany obchodu.
Ten už se k nim však blížil s mrkajícíma hnědýma očima a nadšeným úsměvem.
„Moc rád tě zase vidím, Harry,“ prohlásil, když k nim přistoupil. Chlapec se otočil za hlasem a chvíli si čaroděje zmateně prohlížel, než jeho tvář rozzářilo poznání.
„Pan Nicholas?“ pozdravil nesměle a zachytil překvapený pohled Mistra lektvarů.
„Vidím, že si na mě vzpomínáš, mladý muži,“ usmál se Nicholas a stočil pohled na černě oblečeného muže, který přistoupil k Harrymu. Vypadá unaveně a nejspíš starší, než opravdu je, pomyslel si. Rozhodně by potřeboval něco jako výkrmnou kůru od své manželky. Ale něco velmi zajímavého bylo v jeho očích… byla v nich láska a ochranitelskost vůči zelenookému chlapci, tím si byl Nicholas naprosto jistý. A hlavně, v okamžiku, kdy si uvědomil, že je pozorován, jeho oči zamrzly, přeměnily se v šedočernou propast a ukryly všechna tajemství někde hluboko. Že by mistr nitrobrany?
„Jsem Severus Snape,“ představil se přesným a odměřeným tónem. Jak zvláštní mladý muž, pomyslel si Nicholas, když si uvědomil, že má před sebou muže, o kterém Harry mluvil jako o Sevovi – nevydal jako někdo, kdo by takové pojmenování přijal lehce.
„Vy dva se znáte?“ ptal se Severus a pohledem putoval mezi chlapcem, který se rozpačitě usmíval, a starým mužem.
„Potkali jsme se skoro před rokem,“ vysvětloval Nicholas s určitým pobavením, „v Příčné ulici. Myslím, že jste ho tam tenkrát bral, aby si koupil teleskop, nemám pravdu?“ Severus povytáhl obočí, jak vzpomínal na ten den.
„Ano,“ odpověděl bezvýrazně. „A vaše jméno je?“ jeho tvář neprozradila nic, ale z pohledu, který zachytil na začátku, si byl Nicholas jistý, že za maskou ledu je pouze snaha ochránit chlapce. Choval se jako vlci chránící svoje mláďata.
Severus se zase snažil přijít na to, proč mu starý čarodějk připadá tak povědomý, byl si jistý, že se nikdy dřív nepotkali.
„Odpusťte mi moji nevychovanost,“ pousmál se starý čaroděj omluvně, „jmenuji se Nicholas. Nicholas Flamel k vašim službám.“ Severusovy oči se rozšířily poznáním, proto mu byl starý muž povědomý. Byl to Nicholas Flamel. Ten Nicholas Flamel. Světově uznávaný alchymista a vynálezce Kamene mudrců.
Harry sledoval oba muže zvědavýma očima, znal to jméno. Flamel… a vypadalo to, že Severus ho zná také, pokud mohl soudit z jeho výrazu, Nicholas byl někdo hodně významný.
„Je to pocta se s vámi potkat, pane Flamele,“ řekl Severus a jeho hlas neukázal nic z vnitřního zmatku. Napřáhl ruku k pozdravu. Mluví se šest set let starým alchymistou, to se nestává každý den. Harryho zajímalo, co znamená ten lesk v Severusových očích. Nicholas rozhodně byl někdo významný. „Jsem velký obdivovatel vaší práce.“
„Skvěle,“ byl jediný Nicholasův komentář, když Mistrovi lektvarů potřásl rukou. „Pro mě je taky potěšení se s vámi setkat. Měl jsem pocit, že moje cesty s mladým Harrym se ještě někdy zkříží,“ prohlásil a mrkl na červenajícího se Harryho.
„Tak, mladý muži, vím, že jste se zajímal o astrologii, ale tady bych vás nečekal.“
„Tentokrát tady nejsem jako zákazník, pane Flamele,“ pousmál se Harry. „Jsem jen doprovod, ale ne, že bych si stěžoval,“ dodal rychle, „tento obchod je úžasný.“ Nicholas se zasmál.
„Ano, chápu, že se ti líbí,“ pokýval hlavou. „A co tady hledáte, pane Snape, jestli se můžu ptát? I vy jste pořád mladší než zdejší obvyklá klientela,“ zajímal se.
„Víte, já…“ začal Severus vymýšlet důvěryhodnou výmluvu, když k němu přistoupil majitel obchodu.
„Máte štěstí, profesore,“ vyhrkl nadšeně, „kotlíky, které potřebujete, máme na skladě. Což není samozřejmost, když hledáte čisté stříbro, nemám pravdu?“ zasmál se a zrak mu padl na Nicholase. „Nevšiml jsem si vás, pane Flamele. Je to čest mít vás ve svém obchodě, jako vždy. Předpokládám, že jste zde pro svoji objednávku?“
„Samozřejmě, je všechno připraveno?“
„Všechno, co jste si objednal, dorazilo včera večer,“ ujistil ho majitel, „půjdu a hned to přinesu.“ Nicholas přikýval a prodavač odešel, poté, co dodal: „někdo ze zaměstnanců vám přinese ten kotlík během několika minut, profesore Snape.“
„Takže kotlík z čistého stříbra?“ povytáhl Nicholas obočí, „zajímavý nákup. Nevyžaduje ho velké množství lektvarů a ne mnoho čarodějů – obzvlášť mladých – ho chce koupit. Tak proto, profesore Snape, jsem slyšel vaše jméno již dříve. Jste profesorem lektvarů v Bradavicích, správně? Nejmladší Mistr lektvarů za poslední čtyři století, jestli mi paměť dobře slouží.“
„Máte pravdu, pane Flamele,“ přikývl Severus a snažil se zakrýt, jak na něho zapůsobilo, že světoznámý alchymista ho zná.
„Prosím, říkejte mi Nicholasi, profesore,“ navrhl starý muž.
„jen když vy mi budete říkat Severusi,“ oponoval muž v černém s pousmáním.
„Platí,“ zasmál se Nicholas. „Takže, Severusi, řeněte mi,“ začal větu a pohledem putoval mezi ním a chlapcem.
„Vy jste tedy Harryho otec?“ Harry i Severus se usmáli a starému čaroději neunikla podobnost jejich reakce.
„Ne, pane Flamele,“ odpověděl za oba Harry.
„Ne?“ vyhrkl Nicholas, to by vyjasňovalo, proč ho chlapec oslovuje „Seve“. Ale potom…
„Přísahal bych, že jste otec a syn, vypadáte podobně.“
„Slyšíme to často,“ přiznal Severus, „ale ne, já na Harryho jen dohlížím pro jeho rodiče.“ A taky ho miluješ, jako vlastního, pomyslel si Nicholas, když si je zkoumavě prohlížel. Právě si všiml, že něco není tak úplně… v pořádku v jejich vzhledu, a nebyla to jen jejich hmotnost a celková bledost na to, že byl konec sprna. Na první pohled jste si toho nemohli všimnout, ale při pečlivém pozorování vám to nemohlo uniknout.
„A jaktože s vámi tvoji rodiče nejsou v tak krásné letní ráno?“ ptal se zmatený Nicholas. Už podruhé byl svědkem toho, že léto tráví Harry se Severusem.
„Jsou zaněprázdnění, pane,“ pokrčil Harry rameny. Zjevně to chlapce moc netrápilo, jako by na to byl zvyklý.
„Aha. Musím trvat na tom, abys mi také říkal Nicholasi, jinak se cítím starý,“ Harry se zasmál jeho vysvětlení.
„Dobře, Nicholasi,“ souhlasil.
„Zajímalo by mě, jestli vy dva mladí muži…“ začal Nicholas, ale byl přerušen prodavačem, který se vrátil s krabicí plnou skvěle vypadjících předmětů. Ne úplně lahviček, uvědomil si Harry při pohledu na zvláštně vypadající skleněné předměty.
„Doufám, že se vám vše líbí?“ zeptal se vlastník, když Nicholas vytáhl jediný předmět, který byl vyrobený z bronzu. Byla to koule velikosti pomeranče. Nicholas vytáhl hůlku, klepl na kouli, ta se otevřela a objevilo se několik menších, které okolo té velké začalo poletovat nad Nicholasovou dlaní.
Malé kuličky měly zelenou, modrou, červenou a šedou barvu a každá z nich měla na sobě vyrytý symbol ve tmavším odstínu dané barvy. Trojúhelníky? Napadlo Harry, když pozoroval rotaci. Než si však stihl všimnout zvláštních symbolů i podruhé, Nicholas znovu klepl na kouli a ta se vrátila do původního stavu.
„Ano, všechno je perfektní jako obvykle,“ ujistil Nicholas prodavače, který je opustil, aby v obchodě přivítal nové zákazníky.
„Vždy k vašim službám, pane Flamele,“ uklonil se a otočil se k Severusovi. „Vás kotlík zabere ještě minutku, profesore.“
„Zajímá tě Odvozovač elementů, Harry?“ zeptal se s úsměvem Nicholas, kterému neunikl zájem v chlapcově tváři.
„Tak se ta koule jmenuje?“ zeptal se užasle. „Elementů, říkáte? To byly ty symboly na barevných kuličkách? Vypadaly jako runy, ale ne úplně přesně,“ přemýšlel nahlas Harry a Nicholasův úsměv se víc a víc rozšiřoval.
„Všiml sis jich?“ zeptal se zaujatě. „A ano, máš pravdu. Ty symboly zobrazují elementy, ale nejsou to runy. Jsou to alchymické symboly, Harry,“ objasnil Nicholas. Harryho obočí skoro zmizelo pod jeho ofinou.
„Alchymické symboly?“ byl zmatený. „Takže vy jste alchymista?“ zeptal se s očima doširoka otevřenýma. Severus se uchechtl.
„Opět správně,“ potvrdil Nicholas.
Zaměstnanec obchodu konečně dorazil s kotlíkem pro Severuse a Harryho oči se opět rozšířily v úžasu. Bylo to mistrovské dílo, zářící stříbro bylo pokryto složitými vzory.
„Váš kotlík, profesore,“ prohlásil strojeně prodavač a opatrně ho položil na stůl. Severus krátce přikývl a zaplatil požadovanou sumu – pěkně vysokou sumu, jak usoudil Harry. Nicholas celý obchod pozoroval bystrýma očima, vypadalo to, že upoutal jeho zájem.
„Budete si přát ještě něco?“
„Ne, bude to všechno,“ odmítl Severus, když ukončil pozornou prohlídku kotlíku provedením rychlého kouzla, aby se ujistil, že se jedná o pravé stříbro. Spokojeně se otočil k prodavači.
„Ještě dneska pošlu svého domácího skřítka, aby ho vyzvedl,“ řekl a obrátil svoji pozornost zpět k Harrymu a Nicholasovi. Nechtěl riskovat jejich cestování po obchodech s tak drahým kotlíkem a nechtělo se mu vysvětlovat, proč by ho musel skrývat.
„Jak jsem řekl, zajímavý nákup,“ konstatoval Nicholas usměvavě.
„Ano, to opravdu je,“ souhlasil Severus a Harry přikývl.
„A teď zpět k tomu, co jsem chtěl říct, než jsme byli přerušeni,“ pokračoval alchymista. „Zajímalo by mě, jestli vy dva gentlemani máte volné odpoledne.“ Severus s Harrym se na sebe podívali, mohli si dovolit ztratit jedno odpoledne.
„Ano, máme,“ vyhrkli současně a otočili se na smějícího se Nicholase.
„Nádhera! Jak by se vám líbilo stavit se u mě na čaj o páté?“ nabídl Nicholas. „Perenella, moje žena, bude přešťastná, a já bych ti rád ukázal, co přesně je tohle za kouli, Harry.“ Harrymu se chtělo skákat radostí, opravdový alchymista ho chce něco naučit. S očekáváním se otočil k Severusovi, který vypadal zaskočený alchymistovou nabídkou. Po chvíli se však usmál.
„To bychom opravdu rádi,“ souhlasil a Harry ho objal s tichým „hurá.“
„Takže jsme domluvení,“ zatleskal Nicholas. „Můžete v pět hodin použít letaxovou síť, stačí říct, že chcete do Flamelova hradu.“ Harryho oči zajiskřily, když se podíval na Severuse – další hrad. „Na odpoledne zapojím svůj krb do letaxové sítě.“
„Budeme tam přesně v pět,“ ujistil ho Severus a s tím opustili obchod.
Všichni tři čarodějové společně kráčeli směrem k Děravému kotli a bavili se o Bradavicích. Když přišli až k Florianově cukrárně, jejich cesty se rozdělily, protože dva mladší čarodějové byli upoutání cedulí „Trojité čokoládové překvapení.“ Samozřejmě tam nemohli jíst kvůli jejich krytí, ale nic nemohlo odradit Harryho od toho, aby si ho koupili na cestu sebou.