2. Otázka cti

03.06.2016 15:01

Mrcha zatracená! Ta nesnesitelná, malá potvora! Ještě nikdy jej před ředitelkou – ani před jiným z bradavických ředitelů - nikdo takhle neponížil. Co si ta holka o sobě vlastně myslí?! A co je ředitelce do jeho způsobu učení!

 

Jindy poměrně stoický a rozvážný Severus navztekaně letěl, dalo by se snad říct, že uháněl chodbou, jeho černý plášť vlál za ním jako pochodeň hněvu. Byl tak rozzuřený, že si ani nevšímal okolí a narazil do jedné nebohé studentky, která právě vyšla z koupelny prefektů. Jen ji odhodil stranou, jako by byla otravná štěnice, a už vůbec si nevšímal jejího ustrašeného „Promiňte“, kterým chtěla dívka zamaskovat svou obavu ze školního trestu. Myslela si, že se mu nevyhne. Jaké bylo její překvapení, když se jí obávaný profesor bez jediného slova či pohledu ztratil z očí!

 

Snape neměl důvod svůj hněv projevovat na chodbách Bradavic, a také to téměř nikdy nedělal. Pokud potřeboval projevit emoce, nechával si to výhradně pro chvíle samoty. Prudce rozrazil vchod do svého kabinetu a dveře s hlasitým prásk! narazily do zdi; hlasitý zvuk se téměř okamžitě odrazil ode všech stěn v místnosti. Bylo mu to jedno. Stejně hlučně, jako otevřel, za sebou dveře zabouchnul. Uvolnil kamennou masku na obličeji, kterou nasadil ihned po odchodu z ředitelčiny pracovny, a obličej se mu okamžitě stáhl do zuřivého šklebu. Poté přešel k desce pracovního stolu, uchopil první věc, kterou nahmatal, a prudce jí mrštil proti zdi. Zvuk tříštění skla se rozlehl po celé místnosti. Zničil sice nádobu s velmi vzácným odvarem z kůže mořských ďasovců, ale nyní mu to bylo srdečně jedno. Opřel se oběma rukama o hranu stolu, svěsil hlavu a snažil se ovládnout třes, způsobený tím neovladatelným vztekem.

 

Zatraceně! Pokud Severus něčeho po konci války litoval, byla to nervozita, která se vyvinula poté, co byl po několik týdnů před svým omilostněním Starostolcem uvězněn v Azkabanu. Ta zkušenost otřásla jeho psychikou a on se od té doby ještě nenaučil dostat své emoce pevně pod kontrolu. Snažil se o to, avšak jeho železná vůle, kterou tak mistrně ovládal za doby svého působení u Voldemortova „dvora“, zmizela… Namísto toho jako by se opět potýkal s emočními potížemi, které si pamatoval naposled za svého studia v Bradavicích, a které by bez uzardění nazval skoro pubertálními.

 

Jistě, za normálních okolností by se až tak přehnaně nezachoval, a už vůbec ne, když byly v sázce vzácné ingredience. Jenže když se jednalo o slečnu Grangerovou… Už ho ta mrcha začíná unavovat. Poté, co ze samé zištnosti se svými spolužáky našla cestu, jak zničit Voldemorta, se vrátila zpět ke své roli zarputilé, sebevědomé šprtky, která mu na hodinách svým věčným napovídáním ostatním tolik pila krev! Nemluvě o jejím postavení despotické primusky. Nestalo by se poprvé, že si na ni studenti z jeho koleje přišli stěžovat. Ačkoliv si byl vědom, že jeho studenti nejsou žádní andílci, a rozhodně nepochyboval, že si tresty v mnohých případech právem zasloužili, vůbec by ho nepřekvapovalo, kdyby z jejich ukládání měla drahá Grangerová nějaké osobní uspokojení…

 

Měl bys nad slečnou Grangerovou přestat tolik přemýšlet, Severusi. Hlavní slovo tu přece stále ještě máš ty, ne nějaká nebelvírská šprtka, našeptával mu jeho vnitřní hlas. Uznale se ušklíbl.

Pravda.

Slečna Grangerová si jeho dnešní selhání sebeovládání pěkně odskáče…

 

Ksakru, zaklel v duchu, když si uvědomil, s jak vzácnou věcí před chvílí tak nešetrně třískl. Vždyť za ni dal skoro celou svou půlroční výplatu!

 

„Reparo,“ zašeptal a jen tak ledabyle máchl hůlkou proti hromádce střepů, roztroušených na podlaze. Ještě na okamžik zalitoval toho ztraceného odvaru, ale pak se pohodlně posadil do křesla a spokojeně se ušklíbl.

 

Ten odvar bude jen další pomyslný hřebíček do rakve mé trpělivosti se slečnou Grangerovou, pomyslel si kysele a otevřel knihu lektvarů pro vysoce pokročilé.

 

Jen ať se nám mladá dáma předvede, napadlo ho blahosklonně.

Ještě se uvidí, kdo z koho...

***** **** *** ** *

Hermiona litovala svého rozhodnutí hned, jak vyšla z ředitelčiny pracovny. Nyní seděla pohodlně usazená v měkkém křesle nebelvírské společenské místnosti a hryzal ji špatný pocit. Již několik hodin marně přesvědčovala sama sebe, že by neměla cítit vinu - jako primuska má přece povinnost takovéto okolnosti hlásit a chránit tak studenty, kteří sami nemají možnosti projevit své názory (ať už z jakéhokoliv důvodu - třeba i strachu). Za tím účelem jsou přece pravidelné schůze primusů svolávány. Potíž byla v tom, že Hermiona jaksi nepočítala s faktem, že z ní paní ředitelka vytáhne i její osobní zážitky.

 

A to byl přesně ten důvod, proč - jak se ve svých nejtajnějších myšlenkách obávala - to byla ona, kdo měl nyní pořádný důvod ke strachu. I když, třeba ne. Třeba vezme Snape její připomínku s nadhledem a třeba ji – pro Merlina - bude brát jako upozornění na své chyby.

 

Hermiono, okřikla sama sebe, nebuď naivní! Už jsi někdy zažila situaci, kdy by Snape – zrovna mrzout Snape - vynechal jakoukoliv příležitost k tomu, aby někoho ponížil?

 

Pokud měla být sama k sobě upřímná, ne… Jestli snad celý kouzelnický svět po válce a po odhalení role, kterou v ní Severus Snape sehrál, zadoufal, že se ukáže nějaká méně stinná stránka obávaného profesora, byl tím také celý kouzelnický svět zklamán. Nejenže Mistr lektvarů zůstal zahalený ve stínu, navíc se stal během osobního kontaktu, bylo-li to vůbec možné, ještě nevyzpytatelnější než dřív. Ani jeho zmijozelští chovanci před ním nebyli vždy v bezpečí.

 

Ale ona se ho nebojí, rozhodla se momentálně. Teď už ne. Jeho kritiku snese, jako byla nucena ji snést již několiksetkrát dříve. Spíš naopak, napadlo ji. Pokud dá profesor Snape na hodinách nějakým způsobem najevo, že o jejím počínání ví, bude mít Hermiona minimálně jistotu, že, když už nic, mu to zavdalo alespoň příčinu o tom přemýšlet. Jen zadoufala, že její počin nebude mít dopad na celou její třídu.

„Hermiono, neříkej mi, že ještě pořád přemýšlíš o Snapeovi a o tom, jestli jsi udělala nebo neudělala správnou věc?“ zaúpěl za jejími zády Ron, naklánějící se přes opěrku křesla, ve kterém byla usazená, čímž ji zcela vytrhl z její letargie.

 

„Samozřejmě, Ronalde. Ne každý totiž bere své činy tak lehkovážně jako ty, hlavně aby měl pořád nacpaný žaludek. Zase jsi využil pohostinnosti těch chudáků skřítků?“ sjela kritickým pohledem kuřecí stehýnko v jeho pravé ruce a sklenici máslového ležáku v druhé. Samozřejmě si byla vědoma toho, jak skřítci všem nadšeně podstrojovali, a to obzvlášť v hodinách dlouho po večeři. Nemohla si však odpustit si tu a tam do Rona rýpnout. Ve skutečnosti ji bavilo jeho neustále omílané vysvětlování, jak kvůli nadměrnému výdeji energie při famfrpálových trénincích musí pečlivě všechnu sílu doplňovat.

„Tak hele,“ ohradil se Ron, „nenažraný možná jsem, ale hlupák ne, a už vůbec ne necita! Je pravda, že skřítky sem tam trochu využiju, ale pořád lepší, než jim potají ve špinavém nádobí zanechávat kousky oblečení! A to, co udělám, si dopředu dobře promýšlím,“ vyprsknul na ni ze svého obsahu úst zřejmě víc, než měl sám v plánu.

 

Hermiona z ruky znechuceně sklepala rozžvýkaný plivanec kuřete a pak se pobaveně ušklíbla: „A kdy jsi, prosím tě, naposled přemýšlel o svém chování?“

„Třeba…“ Ronovi se na tváři objevil utrápený výraz, „třeba když jsme spolu chodili.“

 

„Rone, já-“ tohle téma už nechtěla znovu otevírat.

 

„Já vím, já vím. Už se k tomu nechceš vracet, je to promlčená minulost, bla bla, fajn. Ale proboha tě prosím, Hermiono, dej už s tím Snapeem pokoj!“

 

„Tobě se to řekne, ať už tě peskuje jakkoliv, rozhodně si tě nedobírá pro tvou inteligenci, Ronalde. Víš, jak frustrující to pro mě vždycky bylo? Máš vůbec představu, o kolik horší to ještě může být?“

Ron zaúpěl. „Pro vousy chudáka Merlina, Hermiono! Dokázala sis poradit s Voldemortem, takže tě nějaký pitomý mastný profesorský veterán ani trochu nemůže rozházet! Kdyby se Harry s mou sestrou nemuchloval Merlinvíkde,“ zavrčel při pohledu na celou místnost, „určitě by ti moje slova potvrdil. Podívej se, přece si nemyslíš, že bychom se tě nezastali, kdyby si na tebe Snape zítra něco dovolil.“

 

Hermiona se zachmuřila. „Tomu se pro své vlastní dobro raději vyhni, Rone,“ zamumlala. „Nerada bych do průšvihu vtáhla ještě vás. Bude, myslím, bohatě stačit, když si plody svého počínání sklidím já sama. Nezapomeň, že jakkoliv ho nemáš rád, slušné OVCE z lektvarů kvůli přijetí na bystrozora potřebuješ.“

 

„Víš, že jelikož v poslední době uvažuju o profesionální dráze famfrpálového hráče, je mi ve výsledku úplně fuk, jestli mě z toho předmětu vyhodí už během roku, nebo až u OVCÍ,“ pokrčil Ron rameny. „A mým kamarádům nikdo ubližovat nebude, to jsem si sám se sebou ujasnil už dávno. Dobrou.“ S těmi slovy se otočil, ladnou smyčkou hodil kuřecí kost do koše v rohu místnosti a odešel do chlapecké ložnice.

 

Ronovo prohlášení ji zahřálo. Jejich vztah sice skončil téměř dřív, než stihl začít, přesto se jejich přátelství podařilo tím krátkým románkem nerozbít, za což byla neskutečně vděčná. Ron má pravdu, Hermiono. Nepodceňuj se, našeptával jí jeden hlásek v jejím nitru.

Ale nepodceňuj ani Snapea, ozval se další.

 

Bože! Kdyby tak bylo hryzání pochybností vidět navenek; byla bych ohlodaná na kost, pomyslela si.

 

Podívala se na hodinky - bylo půl dvanácté. Měla by si jít lehnout. I když toho asi moc nenaspí, alespoň se pokusí. Děj se co děj, zítra bude muset Snapeovi čelit tak jako tak.

 

 

<<< Předchozí        Následující >>>