23. Za padacími dveřmi
Když se Harry proměnil zpátky, jediný pohled do jeho očí mu obavy potvrdil. Nevěděl, co se odehrává v Harryho hlavě, chlapec měl tendence o všem přemýšlet až moc. Severus nevěděl, jak má napravit cokoliv, co bylo špatně. Vše, co mohl udělat, bylo pevně obejmout plačícího chlapce v zoufalství, že takhle zlomeného ho ještě nikdy dřív neviděl.
Severus z dálky upřeně pozoroval Harryho. Několik prvních dní po návratu ze Zapovězeného lesa chodil chlapec jako stín. Vyhýbal se očnímu kontaktu, neustále se otáčel po svém bratrovi, jen aby se ujistil, že je stále tam. A pak, zčistajasna, několik dní před tím, než začaly zkoušky, se v Harryho očích rozhořel nový oheň a konečně si dokázal se Severusem promluvit o tom, co se stalo.
Mistr lektvarů nevěřil svým uším. Opravdu Harry obviňoval sám sebe z toho, že měl strach, když se poprvé setkal s Temným Pánem? V situaci, kdy pil krev jednorožce v temném Zapovězeném lese? Každý by byl vyděšený, do pekla, i on sám se bál. A nezapomněl to Harrymu říct. Koneckonců jen blázen nebo šílenec by stál před takovou scénou a necítil by strach. Harry se obviňoval z něčeho, co nemohl ovlivnit. Jeho nenapravitelný, milovaný syn.
Teď se v něm však probudilo nové odhodlání. Harry viděl Voldemorta, poprvé opravdu cítil, jakou hrozbou je, a byl odhodlán s ním bojovat. Severus nevěděl, jestli má být z jeho rozhodnutí zděšený nebo ne. Asi by měl být – vždycky se bál, že se chlapci něco stane a on tomu nebude moct zabránit – současně se však cítil nesmírně pyšný.
Harry sám udělal, co jen mohl, aby překonal svoji vinu. Nepodařilo se mu to úplně, ale během noci, kdy se připravoval na svoji zkoušku z Přeměňování, se mu podařilo překonat svoji sebelítost.
Co to, u Merlina, dělá? Má trénovat, má na sobě pracovat. Byl tak naštvaný na svou nečinnost, že se raději zahrabal do knih a utápěl se v žalu?
Jeho hněv se znovu rozhořel a spálil všechny stopy strachu, které v něm zůstaly. A po tomto požáru v něm zůstalo jasno a klid, jaké nikdy předtím nepocítil.
Může trénovat. Může na sobě pracovat a stále se zlepšovat. A už nikdy si v takové situaci nedovolí zamrznout na místě. Nemůže si slíbit, že už se nikdy nebude bát – svoje srdce nemůže kontrolovat. Severus ho dokonce varoval, aby to nikdy ani nezkoušel. Ale může zabránit svému strachu, aby ho zase zastavil.
Harry se zasmál. Bylo mu tak lehko, jako už dlouho ne. Seběhl schody do společenské místnosti a silně objal svého překvapeného bratra.
„Za co to bylo?“ zeptal se Adrian, kterého tím Harry vyrušil z živé konverzace s Ronem a Hermionou.
„Právě jsem dokončil opakování do Přeměňování a chtěl jsem se o to podělit,“ řekl Harry se širokým úsměvem a pak se vydal zpět do své postele.
„Vidíš, co s tebou může udělat přehnané učení, Hermiono?“ slyšel ještě Rona za sebou. „Měla bys s tím přestat, než taky ztratíš hlavu.“
Další dny trávil Harry jako obvykle studiem a jeho odhodlání bylo den ode dne silnější. Zkoušky byly pryč, ani nemrkl – aspoň teda pro něj. Vypadalo to, že Hermiona se rozhodla překonat jeho výsledky, ale i ona byla pokořena, když Harry přeměnil svoji myš v krabičku z čistého zlata a drahých kamenů, která byla tak vyšperkovaná, že i profesorka McGonagallová se zarazila. Pak ho ale odměnila širokým úsměvem.
Poslední zkoušku byla ta z Dějin čar a kouzel a pak už hradem zavládla atmosféra veselí – konečně bylo hotovo! Výsledky se měli dozvědět během týdne a po posledním famfrpálovém zápasu o dva dny později se blížil závěr jejich prvního ročníku v Bradavicích.
I Harry měl skvělou náladu, přinejmenším do chvíle, kdy zahlédl svého bratra s šokovaným výrazem ve tváři, jak táhne Rona a Hermionu k Hagridově chýši.
Něco mu říkalo, že se Adrian konečně zajímá, odkud se vzalo Norbertovo dračí vejce. On sám se Severusem dospěl k závěru, že je za tím dozajista Quirrell. Šance, že se jednalo pouze o náhodu, byla jedna k milionu, vzhledem k načasování, a Severus si byl jistý, že odměnou za něj bylo pro Quirrella zjištění, jak projít kolem Chloupka. Jediné, co mu teď ještě zbývalo, byla dobrá příležitost.
S tím vědomím poslal Severus dopis Nicholasovi, ve kterém se s ním podělil o svoje obavy. Alchymista věřil, že když Kámen není v bezpečí v Bradavicích, tak není v bezpečí nikde a oni ho tak musí zničit.
Harry to věděl také, ale doufal, že budou schopní zabránit jakémukoliv Quirrellovu pokusu. Když se vracel ze Severusovy kanceláře po tom, co přečetl Nicholasův dopis, přemýšlel, jak by ho ještě přesvědčil, aby Kámen ukryl někde jinde. Vstoupil do společenské místnosti, aniž by předpokládal, že tak pozdě v noci v ní najde ještě někoho vzhůru. Mýlil se. Přímo uprostřed podlahy ležel znehybněný Neville Longbottom.
Harryho mysl se rozjela na plné obrátky. Neville musel být znehybněný až poté, co všichni ostatní odešli spát – nikdo si ho tedy nevšiml. A protože šance, že ho napadl někdo zvenku, byla mizivá, musel to být někdo z Nebelvíru, kdo na něj seslal Petrificus Totalus. To mohl udělat jen ten, komu stál Neville v cestě. A po ztrátě sto padesáti bodů a trestu v Zapovězeném lese byly jen tři osoby, kterým se Neville mohl postavit, když se snažily vyplížit v noci ven. Mimoto existovaly jen tři osoby, které k tomu měly důvod. Kdo ví, jak dlouho už jsou pryč. Brácho, cos to udělal?
Harry se otočil na podpatku, aniž by dal Nevillovi – který stejně zřejmě usnul – nějak najevo svoji přítomnost. Omámeně opustil společenskou místnost a s hůlkou v pohotovosti zamířil do zakázané chodby ve třetím patře. Chtěl napřed jít pro Severuse, ale jediná sekunda zpoždění už mohla rozhodnout. Běžel tak rychle, jak jen mohl, a nestaral se, jestli potká nějakého profesora. Možná by ho dokonce potkal rád. Na nic nemyslel a v okamžiku, kdy doběhl do třetího patra, napůl šílel. Chloupek za dveřmi divoce štěkal a až v tom okamžiku si Harry uvědomil, že nemá tušení, jak se přes něj dostat. Pro jednou ale důvtip nebyl na místě. Kdyby musel Cerbera roztrhat na kusy, aby se dostal ke svému bratrovi, tak budiž. Zatlačil na dveře a tiše otevřel, nechtěl na svou přítomnost upozornit okamžitě.
Pes zuřivě štěkal nad padacími dveřmi – bylo zřejmé, že kolem něj někdo prošel. No, přinejmenším to znamenalo, že jeho bratr setkání s Chloupkem přežil. Harry se rychle porozhlédl po místnosti a jeho pozornost upoutaly dvě věci. První byl neviditelný plášť, ležící jen tak na zemi. Druhou byla rozbitá harfa, ležící jen několik stop od něj. Mohla zde být jen z jediného důvodu. Rychlým Reparo, kterým upoutal psovu pozornost, spravil harfu, takže byla jako nová, a dalším mávnutím hůlky ji přiměl vydávat zvuk. Tohle kouzlo netrvalo dlouho a zvuk se ani moc nedal nazvat hudbou, ale účinek na Chloupka byl okamžitý. Jeho oči se začaly zavírat a jeho tělo těžce dopadlo na zem.
Harry rychle sebral plášť, přehodil ho přes sebe a otevřel padací dveře. Posvítil si do hluboké tmy a ve světle hůlky uviděl něco, co bylo dozajista nějakým typem popínavé rostliny. Hluboce pochyboval, že by profesorka Prýtová použila nějaký obyčejný zimolez, ale přesto pevněji sevřel hůlku a skočil. Rostlina zastavila jeho pád a hned na to se pokusila polámat mu kosti, výhonky omotaly jeho nohy. Ďáblovo osidlo, rozpoznal ho Harry.
„Na tohle nemám čas…“ zamumlal Harry a hůlkou namířil na rostlinu. „Incendio!“
Z hůlky vytryskly zářivě červené plameny, které rostlinu zahnaly do rohů místnosti. V tom okamžiku se chlapec rozběhl.
Další dveře ho navedly přímo k tisícům různobarevných ptáků, kteří poletovali kolem. Vedle dalších dveří ležela ledabyle pohozená tři košťata a Harry mohl jen hádat, kdo je použil. Přišel ke dveřím a zjistil, že jsou zamčené. Instinktivně tušil, že bez klíče je žádné kouzlo neotevře. A když už je řeč o klíčích…
Znovu vzhlédl vzhůru. Ptáci nebyli ptáci, ale okřídlené klíče. Ten, který on hledá, musí být starý, pomyslel si, velký, stříbrný a určitě už trochu zničený, vždyť byl chycený už dvakrát. Sebral koště, nasedl na něj, očima přitom pátral po tom pravém klíči. Našel ho o několik okamžiků později, když se projevil jeho chytačský talent. Rychle ho vložil do klíčové dírky a odemkl. Sevřel pevněji svoji hůlku, přitáhl si k sobě neviditelný plášť těsněji a otevřel dveře.
Před ním se nacházela obrovská šachovnice a na druhé straně místnosti na něj čekaly otevřené dveře. Na několik vteřin ho sevřel strach, že bude muset hrát, když se štěstí přiklonilo na jeho stranu. Mezi šachovými figurkami se objevila rozcuchaná a plačící Hermiona a rozběhla se po šachovnici, pohled zabodnutý do levého rohu místnosti, kde v bezvědomí ležel Ron. Harry neměl čas se zastavovat. S přáním, aby byl zrzek v pořádku, využil svoji šanci a proběhl místností ve stejném okamžiku jako Hermiona. Přítomnost někoho, kdo šachy už jednou vyhrál, zabránila šachové hře, aby začala znova od začátku.
Zápach táhnoucí se z následující místnosti ho varoval, takže nebyl překvapen, když v ní našel trolla v bezvědomí. Harry zdvojnásobil svoji rychlost – věděl, že zbývá poslední překážka. A za ní bude místnost, ve které stál jeho bratr proti Quirrellovi, možná dokonce proti Voldemortovi.
Udělal ještě krok a oba východy z místnosti, ve které právě byl, zachvátily plameny. Severusova zpráva na pergamenu mluvila zcela jasně a Harry zvažoval svoji volbu. Nakonec si vzal malou ampulku – ve které bylo lektvaru sotva pro jednu osobu. Rychle ji vypil a prošel černými plameny, ledový pocit po lektvaru byl příjemný.
Spěšně vešel do další komnaty a v šoku se zastavil v polovině kroku. Jak předpokládal, stál před ním Quirrell i Adrian – svázaný od hlavy až k patě – a za nimi se tyčilo zrcadlo, které k sobě před šesti měsíci tak přitahovalo Adriana. Zrcadlo zobrazující nejhlubší touhy toho, kdo před ním stojí. To, že je v téhle místnosti, nevěstí nic dobrého, pomyslel si Harry.
Quirrell právě vysvětloval, jak do školy pustil trolla a jak pracuje pro Voldemorta. Adrian se tvářil statečně, ale Harry dobře rozpoznal, jak moc vystrašený je.
„Vidím Kámen… dávám ho svému Pánovi… ale kde je?“ mumlal si Quirrell pro sebe, zády otočený k Adrianovi, který byl znehybněný.
„Možná, že je ten Kámen uvnitř zrcadla. Mám ho rozbít?“ Učitel Obrany proti černé magii byl stále rozrušenější. „Co to zrcadlo dělá? Jak funguje? Pomozte mi, pane.“
Harry ztuhl, když mu odpověděl hlas, který přicházel z Quirrella samotného.
„Použij toho chlapce… použij toho chlapce…“ Quirrell se otočil k Adrianovi a mávnutím hůlky nechal zmizet provazy, kterými byl chlapec svázán, takže se teď mohl volně hýbat. Quirrell mu přikázal, aby přistoupil blíž a podíval se do zrcadla. Adrian neměl na výběr, musel ho poslechnout. Harry nechápal, co se děje.
„Tak?“ vyhrkl Quirrell netrpělivě. „Co vidíš?“
„J-já, potřásám si rukou s Brumbálem,“ řekl Adrian. Harry znal svého bratra dost dobře na to, aby poznal, že lže. „Vyhrál jsem Nebelvíru školní pohár.“ Quirrell chlapce od zrcadla odstrčil.
Vypadalo to, že Adrian získal nějaký náznak a rozhodl se utéct. Otočil se a rukou pevně svíral svoji kapsu. Trvalo to sotva vteřinu, než si Harry uvědomil, že se mu nějak podařilo získat Kámen mudrců.
„Lže… on lže!“ zasyčel opět vysoký hlas vycházející z Quirrella, aniž by ten pohnul rty.
„Pottere, pojďte sem zpátky!“ Adrian se však nezastavil. „Řekl jsem zpátky!“ vytáhl hůlku a zakouzlil rychlé „Mdloby na vás“. Adrian se praštil hlavou o zem a zůstal ležet, když se znovu ozval záhadný hlas.
„Takže takhle to končí. Adrian Potter – Chlapec, který přežil – dnes večer zemře. Nech mě se na něj před tím ještě podívat. Čekal jsem na tuhle chvíli deset let,“ řekl hlas a Harry se tiše přiblížil, pod pláštěm stále mířil hůlkou na Quirrella. Byl připravený udělat, cokoliv bude potřeba…
„Ale pane, vždyť nejste dost silný,“ protestoval Quirrell.
„Na tohle mám síly dost,“ opakoval hlas a Quirrell začal rozvazovat svůj turban. Když byla všechna látka dole, otočil se.
Harry se kousl do rtu, aby nevykřikl. Na jazyku ucítil chuť vlastní krve. Takže tohle byl Voldemort? Díval se na muže, který se ho i jeho bratra snažil zabít, když byli ještě děti, na muže, který jeho bratra ohrožoval znova a znova. Deformovaná tvář podobná hadovi s červenýma očima hyzdila zadní část Quirrellovy hlavy. Hrozivé oči teď byly upřené na bezvědomého Adriana s pohledem čisté nenávisti.
„Tak se potkáváme znova, Adriane Pottere,“ řekl Voldemort. „Čekal jsem od tebe víc. Aspoň by ses mi mohl dívat do očí, když se setkáváme naposledy,“ ušklíbl se. „Nedostaneš druhou šanci. Zabij ho a vezmi Kámen, má ho někde u sebe,“ pronesl chladným hlasem.
„Ano, pane,“ řekl Quirrell poslušně, uctivě.
„Sbohem, Adriane Pottere,“ řekl Voldemort a Quirrell se otočil zpět k bezvládnému chlapci.
Během Voldemortovy řeči stál Harry jako přibytý. Všechen strach, který cítil, a vědomí blížící se zkázy jeho bratra se teď ale přetavily v příval vzteku, až viděl rudě. Voldemort je monstrum a Quirrell mu pomáhá. Temný pán pošpinil a znesvětil vše, čeho se jen dotkl. A teď chtěl dostat i jeho bratra.
Jedna z prvních lekcí alchymie se vplížila do jeho myšlenek, když pod pláštěm zvedl hůlku.
„Když všechno selže, Harry, pamatuj si jedno. Oheň zničí vše, co je nečisté.“ Nicholasův hlas jako by opět zazníval v jeho hlavě.
V následujících letech Harry nikdy nedokázal vysvětlit, jak se mu podařilo to, co udělal. Nikdy předtím nezkoušel neverbální zaklínadlo.
Vše, co si potom pamatoval, byl Quirrell zvedající svou hůlku, namířenou na Adriana, na svou vlastní hůlku mířící na Quirrella a na zaklínadlo, jediné zaklínadlo velkého rozsahu, které znal. „Saevit Infernalis!“
Z jeho hůlky vytryskla obrovská vlna rudého ohně a udeřila Quirrella – který se právě skláněl k Adrianovi, připravený na svůj poslední úder – přímo do prsou a odhodila ho na druhou stranu místnosti. Učitel Obrany proti černé magii zařval. Všechno, co viděl, byl jen oheň, který rostl a rostl, obtáčel se kolem něj jako pekelné tornádo, až ho úplně pohltil a šířil se vzhůru, až dosáhl stropu.
Ze zuřivých plamenů se vyvalil černý kouř připomínající obrys postavy a s hrozným řevem se vyvalil ze dveří. Temný pán opustil Quirrella a prchal z bitvy.
Přeletěl nad Adrianem a znovu ho proklel za jemu neznámou magii, která se v chlapci skrývá. Nenáviděl ho za to, že málem podruhé způsobil jeho zánik.
Harry mohl jen přihlížet, jak Temný pán utíká. Chtěl běžet ke svému bratrovi, chtěl se ujistit, že je v pořádku, že je naživu, ale jeho tělo odmítalo spolupracovat s jeho mozkem, který konečně pochopil, co se stalo. Plameny stále zuřily a Quirrell byl mezi nimi. Neexistovala šance, že by z nich mohl uniknout. To on ho zabil. Zabil.
Místo aby šel blíž ke svému bratrovi, o krok ustoupil. Jeho ruka – stále svírající hůlku – poklesla pod plášť. O pár vteřin později začaly plameny uhasínat. Harry sotva zaznamenal zvuk kroků v chodbě za sebou a všiml si jen Brumbála, který kolem něj prošel.
Starší muž zamrzl na místě s pohledem upřeným na plameny, po chvíli se ale sklonil k Adrianovi. Harry už to déle nevydržel. Stěží ovládal svoje nohy, připadalo mu, že kráčí jak pod kletbou Imperius, dokud nedošel na konec komnaty.
Když světlo ohně přestalo barvit stěny na oranžovo, mlha jako by se zvedla z jeho mysli a plná váha toho, co provedl, ho udeřila jako balvan. Šíleným tempem se rozběhl kupředu, chtěl za sebou nechat všechny vzpomínky a všechnu vinu, chtěl pryč. Sotva si uvědomoval, co dělá, když se pomocí kouzla dostal skrz padací dveře. Chloupek stále spal díky Brumbálově kouzlu a Harry se nezastavoval, aby si ho prohlédl. Jen utíkal. Nezajímalo ho, že mu plášť sjel z ramen a dopadl na podlahu jen několik stop od tříhlavého psa.
Téměř slétl dolů po schodech, dvakrát málem spadl, ale to ho nezajímalo, stále běžel. Nestačil ani dýchat, ale ani to ho nemohlo zastavit. Brzy měl pocit, že mu plíce shoří, ale i tenhle pocit ignoroval. Musí utíkat. V tuto hodinu ve sklepeních nehořely žádné pochodně, takže pokračoval v temnotě, aniž by se obtěžoval posvítit si na cestu. Všechno bude v pořádku tak dlouho, dokud poběží.
Konečně dosáhl známých dveří a začal na ně zuřivě bouchat, tak silně, jak jen mohl, nestaral se, kdo ho uslyší. Zmatený Severus otevřel dveře. Právě dočetl spis související s výzkumem vlkodlačího lektvaru a chystal se do postele.
Pokusil se zeptat Harryho, co se stalo, ale jeho bledé, uplakané tváře ho umlčely. Jen otevřel dveře dokořán a nechal ho vejít dovnitř. Dveře za nimi zamkl.
„Co se stalo, Harry?“ zeptal se, když byl chlapec stále tiše. Harryho oči byly nesoustředěné, jako by upadl do nějakého transu.
„Setkal jsem se s Voldemortem,“ zašeptal chlapec po několika minutách ticha. Severus zalapal po dechu, když mu došlo, co slyšel. Cože?
„Harry…“
„Když jsem se vrátil do společenské místnosti, uvědomil jsem se, že Adrian, Ron a Hermiona šli pro Kámen,“ vysvětloval Harry, jeho pohled zabodnutý do prázdného Merlinova obrazu.
„Šel jsem za nimi a našel jsem Quirrella, jak ohrožuje Adriana. Můj bratr nějakým způsobem získal Kámen – bylo tam zrcadlo, o kterém jsem ti říkal o Vánocích, a ten Kámen byl v něm – a potom jsem si uvědomil, že Voldemort je tam taky. Posedl Quirrella nebo tak něco, sdílel s ním tělo. Adrian se pokusil utéct, ale Quirrell ho zastavil a Voldemort mu poručil, ať ho zabije.“ Chlapec se zastavil, po tvářích mu znova tekly slzy.
„Harry, je Adrian v pořádku?“ bál se Severus nejhoršího. Harry přikývl.
„Když jsem odcházel, byl pořád v bezvědomí, ale byl s ním Brumbál. Hádám, že bude v pořádku.“ Jestli Adrian nebyl ten problém, tak co?
„Co se stalo, Harry?“ zeptal se Severus podruhé.
„Quirrell chtěl zabít Adriana, tati,“ pronesl chlapec se staženým hrdlem a poprvé se přímo podíval do Severusových očí.
„Ale nezabil,“ snažil se ho uklidnit Severus. Nelíbilo se mu, kam tohle směřuje. Brumbál Voldemorta zastavil?
„Ne, nezabil,“ souhlasil Harry. Jeho hlas se zlomil a celé jeho tělo se třáslo. „Protože jsem ho zabil první.“
Chlapec se zhroutil na kolena a usedavě se rozplakal.