25. Už ne nadále Grangerová...
Panika v jejích očích byla tak viditelná, že ačkoliv se k ní ještě ani neotočil čelem, už se v jeho sevření třásla. Nemohla jsem uvěřit, že tohle byl muž, kterého si budu brát. Jeho hlas zněl tak démonicky, že mě to téměř přimělo cítit se za ni špatně, ale nemohla jsem se donutit, abych s ní soucítila. Pak jsem ucítila, jak mi ještě více stiskl dlaň.
„Neopovažuj se se mnou mluvit tak povýšeně, ty krvezrádče. Jestli něco, tak já si budu dělat, co se mi zlíbí.“ Nějak se jí podařilo nechat svůj strach uvnitř a srovnat se zvenčí natolik, aby byla sama sebou.
„Můžeš si dělat, co se ti zlíbí, dokud se budeš držet dál od mojí snoubenky.“ Stále na ni ani nemrknul.
„Tvoje výhružky jsou prázdné, takže ti doporučuji okamžitě pustit moji ruku.“ Fred ji ale ignoroval a přitáhl si ji blíž.
„Můžeš si myslet, že jsem krvezrádce, ale já dobře vím, že bys měla po celém svém těle moje ústa radši, než ústa kteréhokoliv čistokrevného tady,“ zašeptal jí ta slova a já vydechla a zakryla jsem si ústa rukou, když jsem zaregistrovala, že si ostatní lidi začínají všímat jejich konverzace. Fredův obličej byl jen centimetry od jejího. Vypadalo to, jako by se ji chystal políbit.
„Frede…“ zkusila jsem. Její oči se šokovaně rozšířily, když jí ta slova došla, její rty se rozevřely k odpovědi a pak se zase zavřely, jak jí vyrazil dech. Strach v jejích očích se zase vrátil a ona zatáhla, aby osvobodila svou ruku. Šklebící se Fred ji propustil a ona se rozeběhla směrem k chodbám vedoucím pryč. Červenala se snad z Fredových slov? To nebylo Pansy podobné.
„Ale já chci svá ústa jedině po celém tvém těle,“ zašeptal mi hravě do ucha. Cítila jsem, jak mi z toho komentáře hoří obličej a zmáčkla jsem mu paži, když se na mě s ďábelským pohledem podíval a zvedl obočí.
„Proč Pansy tak vysmahla?“ zaslechla jsem Ginnin hlas a odtrhla oči od Freda. A byl zase ve starých kolejích. „Ne, že bychom to neměli oslavit, ale myslím tím, co jsi jí tak asi mohl říct, Frede, že ji to donutilo takhle vystřelit? Ona není zrovna člověk, kterého lehce vykolejíš,“ objasnila nám Ginny.
„To nemůžeš vědět, sestřičko,“ prohlásil Fred a položil jí ruku na rameno.
„Zkus to,“ vyzvala ho.
„Ginny, to bys nechtěla…“ pokusila jsem se ji varovat.
„Řekl jsem jí, že jsem ochotný se s ní pomuchlovat, když přestane s tou svou pózou dámy,“ zasmál se Fred a já sledovala, jak se Ginnin výraz mění z úsměvu na znepokojeně zamračený. Zakroutila jsem hlavou, když se změnil až na odpor.
„Proč by to někdo chtěl dělat? Jsi tak nechutný,“ zavrčela na něj, předvádějíce tak nevědomky perfektní imitaci paní Weasleyové, a pak se otočila na mě. „Proč jsi ho nechala prohlásit něco takového a navíc té příšerné ježibabě?“
„Ginny, on mě vlastně…“
„Ahoj,“ byli jsme přerušeni drobnou Asiatkou. Vypadala velmi povědomě.
„Cho Changová,“ vypískly jsme s Ginny překvapeně v tu stejnou chvíli.
„Čau,“ usmála se na nás, „zajímalo mě, jestli jste neviděli mého manžela.“ Od doby, co jsem ji viděla naposled, byla stále stejně krásná. Její vlasy byly ještě delší a vypadala, že trochu přibrala na váze, než co jsem si pamatovala. Pak jsem si ji prohlédla znovu a pochopila, že je těhotná.
„Nevíme, kdo tvůj manžel je, Cho,“ odpověděla jsem. Ginny nyní stála vedle Freda a prohlížela si ji. Fred jí věnoval rychlý pohled a obrátil svou pozornost jinam. Nebyl vždycky nezdvořilý, ale všimla jsem si, že pokud nešlo o mě nebo někoho, koho měl rád, málokdy lidem věnoval víc než pár sekund pozornosti.
„Přeci Neville Longbottom,“ prohlížela si lidi v sále.
„Ty jsi vdaná za Nevilla?“ Já a Ginny jsme se cítily šokovány. Se smíchem přikývla.
„Je to dlouhý příběh, ale nějakou dobu už jsme manželé.“
„V jakém jsi měsíci?“ zeptala jsem se a lehce se dotkla jejího bříška, Fred mi ale odtáhl ruku pryč. Vzhlédla jsem k němu, ale stále bloudil pohledem po místnosti.
„Ve čtvrtém,“ usmála se a pohladila si bříško, ignorujíc Fredovu reakci.
„Ginny, už můžeme jít, já jen…“ pozastavil se Harry, když poznal dívku, se kterou jsme mluvily.
„Harry, ahoj,“ mávla na něj a sladce se usmála.
„Jak se ti daří, Cho?“ přešel k Ginny, která propletla prsty s jeho.
„Hledám svého manžela,“ odpověděla.
„Našla jsem ho, Cho, je támhle s Deanem,“ otočili jsme se a zahlédli Parvatinu sestru dvojče mávat na ni z dálky.
„Bylo moc milé vás všechny vidět,“ usmála se Cho a odkráčela směrem k Padmě.
„To bylo zajímavé,“ zazubila se Ginny na Harryho.
„Docela ano, mimochodem, Frede, přiletěla ti sova,“ podal Harry zrzkovi dopis, který obdržel.
„Ginny Weasleyová, zajímalo mě, kdy mi přijdeš pogratulovat.“ Otočili jsme se na Lenku a otráveného Malfoye těsně za ní.
„Omlouvám se, Lenko, plánovala jsem to, než bychom odešli,“ omluvila se Ginny a já pozorovala, jak si Harry s Malfoyem vyměňují pohledy. Fred vstřebával informaci z toho kusu papíru.
„A Hermiono, chci se ti omluvit, že zítra nebudu schopná přijít na tvůj obřad. Dnes v noci odjíždíme na líbánky.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Chápu to. Hodně štěstí vám oběma.“ Objala mě. „O samotě je vážně úchvatný,“ zašeptala mi tak, abych to slyšela jen já. Na to jsem si jen odfrkla.
„Měli bychom jít,“ oznámil Fred a opět mě chytil za ruku.
„Dobře… Ginny, přijď zítra brzy…“ a spolu s tím jsem byla vystrčena ze sálu. Harry a Ginny oba zamávali. Lenka se prsty prohrabávala v Dracových líbivých vlasech. Pak jsme najednou byli venku z kostela a zpět v bytě.
„Co stálo v tom dopise?“ zeptala jsem se, když odhodil kabát. Jedinou odpovědí, kterou jsem dostala, byly jeho rty na mých a jeho snaha mě vysvléct. Jeho prsty rozepínaly zip na mých šatech. Zpanikařila jsem a odstrčila ho. Podobalo se to Fredovi, kterého jsme znali.
„Hermiono, potřebuju být s tebou…“ Zněl bolestně zoufale.
„Frede, já vím... Jen jsem hrozně vyděšená,“ přistihla jsem se, jak od něj couvám ve snaze nalézt únik. Rozepl si horní polovinu knoflíčků, čímž odhalil svůj perfektní svalnatý hrudník.
„Nemáš ponětí, co ta značka dělá mému tělu… nemáš…“ stál tam a sledoval, jak se pohybuju dál a dál od něj. Pak zatřásl hlavou, jako by se snažil si ji vyčistit. „Hermiono, podepiš tu smlouvu.“ Správně, ta smlouva. Musela být podepsaná. „Musí se to udělat před zítřejší svatbou, takže… udělej alespoň to.“ Chvíli jsem ho sledovala. Hádám, že jeho vnitřní bitva musela slábnout.
„Ty víš, že tě chci… nemůžeš to popírat. Začíná být opravdu bolestivé svádět tuhle bitvu, kterou prohrávám, a chci, abys to věděla… Počkám tak dlouho, jak si jenom budeš přát, ale to bude jen tak dlouho, než půjde moje sebekontrola do háje.“ Ta slova mě dojala. Jenže nezáleželo na tom, jak moc jsem si přála být připravená, nemohla jsem se přinutit být připravená. Fredovo tělo požadovalo mnohem víc než moje. Nemyslela jsem si, že bych s ním mohla držet krok. Nebyla jsem typ, co by se pod tlakem složil, ale necítila jsem se jistá, jak se dokážu vypořádat se vší tou touhou, kterou v sobě měl. Všechna ta vášeň a hladovost, chtěla jsem jeho unavený výraz vymazlit z jeho tváře.
„Frede… děkuju.“ To bylo vše, co jsem mohla říct. Odkráčel do koupelny a já slyšela, jak se spustila sprcha. Posadila jsem se, abych si pročetla tu smlouvu. Bylo v ní v zásadě vše, co jsem už věděla. Obsahovala zákaz podvádění partnera, odchodu a prokletí toho druhého, a tak dále. To, co jsem zaregistrovala, bylo, že jsme měli pouze týden po svatbě na to, abychom naplnili naše manželství, jinak by na nás bylo uvaleno kouzlo, které by nás donutilo to udělat nedobrovolně. Začínala jsem se cítit unavená a nechtěla jsem už číst dál, takže jsem to podepsala přesně tam, kde to už udělal Fred. Odvrávorala jsem do své ložnice a bez převlékání si zrovna lehla.
„Hermiono, probuď se, přece nechceš přijít pozdě na vlastní svatbu,“ zaslechla jsem Ginnin hlas doléhat k mým uším. Zasténala jsem a začala znovu usínat. „Fred bude nesmírně naštvaný, jestli teď hned nevstaneš,“ hravě do mě šťouchla. Posadila jsem se a Ginny mě už už hnala do sprchy. Ledová voda mě okamžitě probrala a já zaječela.
„To je to, co po ránu ráda slýchám, nádhera,“ zasmála se Ginny. Poté, co jsem vystoupila ze sprchy, jsem pak měla sotva čas popadnout dech.
„Ahoj, drahoušku.“ Jen v ručníku jsem se otočila a spatřila svou mámu, jak mi přisunuje židli. Pak se objevily také Katie a Alice. Když jsem objala tu nejdůležitější ženu v mém životě, bylo to pro mě největší utišení za celý týden. „Nech mě prohlédnout si tě,“ podržela si mě na délku paží a přejela po mně pohledem. Její úsměv se proměnil v okamžité zděšení v momentě, kdy spatřila mou značku. „Co ti to ten chlapec provedl?“ vřískla, čímž nás všechny nesmírně znervóznila.
„Mami, jsem si jistá, že ti to profesor Lupin vysvětlil,“ hlesla jsem tiše, když jsem viděla její žhnoucí oči.
„Vysvětlil, že se stalo něco, abys byla jeho, myslela jsem, že ti daroval prsten nebo tak. Co má tohle znamenat? A Hermiono, ty víš, jak se stavím k tetování. Počkej, až o tomhle uslyší tvůj otec,“ začala se teprve dostávat do ráže. Pomalu jsem se posadila na židli, kterou mi přistrčila. Katie, stojící za mnou, mi začala rozčesávat vlasy.
„Paní Grangerová, chápu, že jste rozčilená z bratrova počinu, ale tohle je něco, čemu se nedalo zabránit,“ ozvala se Ginny, čímž si od mámy vysloužila jen káravý pohled.
„Co vím, je to, že váš vztah je abnormální, nechtěla bys to náhodou trochu rozvést?“ Tohle byl tón, který používala pokaždé, když jsem jí zatajovala nějakou informaci.
„Já a on jsme podle práva už dávno spřízněné duše, narozdíl od mudlovských pravidel máme mezi sebou to, čemu se říká pokrevní pouto, které udržuje naše duše nedotčené. To jsou zhruba veškeré informace, které jsem si včera v noci přečetla,“ odpověděla jsem.
„Pokrevní pouto? Něco jako výměna krve? Jako upíři?“ Její hlas byl nyní naladěn panicky.
„Nevím,“ odpověděla jsem, ale to jí nestačilo a otočila se ke Katie a Alici.
„Má to co dělat s proléváním něčí krve,“ prohlásila Katie bezmyšlenkovitě a pak si zděšeně přikryla pusu dlaní, když si uvědomila svou chybu.
„Jako...“ Všechny oči byly teď na ní.
„Hermiono, ty přece víš, proč se Fred snaží s tebou... být, nebo snad ne? To proto, že v momentě, kdy proleje tvou krev, mu to kouzlo umožní odpoutat se od všeho toho sexuálního napětí, které v něm narůstá každým dnem. To sexuální napětí, které rozvazuje tu nevrlost, která teď cloumá jeho tělem.“ O čem to Katie mluví?
„Katie, na tohle nemáme čas, máme jen tři hodiny,“ varoval nás Alicin hlas a my všechny zkontrolovaly své hodinky. Najednou se seběhl bláznivý spěch okolo mých vlasů, make-upu a dalších drobností, aby bylo vše perfektní. Poprvé, když jsem na sebe pohlédla do zrcadla, jsem se téměř nepoznala ani já sama. Stála tam žena s jasnou pletí a kudrlinami, její exotické slonovinové šaty objímaly křivky jejího těla. Oči, které jako by nebyly moje, vypadaly, jako by sváděly i vzduch okolo, byly velké a připomínaly barvu hořké čokolády. Pak se mi ke kůži přitisklo cosi studeného.
„Něco starého, něco nového...“ Máma se na mě nyní usmívala. „Vypadáš tak překrásně.“ Po tvářích jí stékaly slzy. Okolo mého holého krku mi připnula zlatý řetízek a objala mě. Cítila jsem slzy, které se mi hrnuly do očí, ale nedovolila jsem si plakat a zničit tím vše, co Katie vytvořila.
„Díky, mami,“ stiskla jsem jí ruku. „Vím, že jste ty a táta chtěli koupit ty šaty, je mi líto, že si beru někoho tak tvrdohlavého.“
„Ne, to je v pořádku, a víš proč? Poslal nám dopis s vysvětlením, že tohle je to, co pro tebe chtěl... Bylo to tak upřímné, že jsme ho nemohli odmítnout,“ usmála se. „Opravdu se nám líbí.“ Byl tak matoucí, nejdřív naštvaný, potom otrávený a najednou nejlepší člověk na světě. Co se to dělo? Když mě máma pustila, otočila jsem se a chystala se jí k tomu něco říct.
„Hermiono...“ Ginny byla sotva schopná slova a zaculila se na mě.
„Zabiju ho, jestli si nevšimne, jak jsi dokonalá,“ zatla Katie ruce v pěst. Alice jen přikývla, a než jsem se pak stačila otočit, má svědkyně a družičky byly oblečeny do jemně béžových šatů se zavazováním za krkem, s potiskem drobných kvítků dole na sukni, a při čekání na hudbu v kostele každá držela jednu žlutou lilii. Můj táta teď stál vedle mě. Když jsem se do něj zavěsila, žádná bolest nebo něco podobného se nedostavila. Bylo to proto, že nebyl jen náhodný muž, byl můj příbuzný, a to byl důvod, proč se to kouzlo neprobudilo, za což jsem byla jen vděčná. Myšlenka na to, že by mě můj táta neprovedl uličkou, na mě byla moc.
„Ahoj, melounku,“ políbil mě na tvář.
„Ahoj, tati,“ usmála jsem se a gesto mu vrátila.
„Je příliš pozdě na to ti tu svatbu rozmluvit?“ rýpnul si.
„Možná...“ usmála jsem se a sklopila zrak na jednoduchou kytici narcisů v mých rukou.
„Nezaslouží si tě,“ zasmál se táta.
„To žádný muž,“ mrkla jsem. Pak začala hrát hudba a my jsme vyrazili k místu, kde čekal můj ženich a kde se na mě upíralo milion očí. Zaslechla jsem spoustu překvapených výdechů, když jsem procházela, ale jediné, co mi znělo v uších, byla ta hudba. Tedy do té doby, než se moje oči zpod závoje zaměřily na něj. Stál tam přesně tak, jako jsem včera pozorovala Malfoye. Nemohl ode mě odtrhnout oči, byl rovněž celý v černém a vypadal tak báječně, jak včera podotkla Lenka. Vlasy mu spadaly akorát na ramena a jeho modré oči byly tak hypnotizující, že jsem já byla ta, která nemohla spustit zrak z něj.
Přímo vedle něj se na mě vřele usmíval můj budoucí švagr George, dál tam stáli také Lee Jordan a Oliver. Byla jsem z jejich přítomnosti trochu zmatená, ale teď nebyl čas prodlévat nad takovými zbytečnostmi. Jakmile jsem se postavila po jeho boku, pastor začal svou řeč a už mi nezbyl prostor na to prohlédnout si nádherně zdobené zdi kostela. Ani já, ani Fred jsme pro sebe nesepsali své sliby, protože jsme věděli, že tohle manželství doopravdy nebylo postaveno na lásce, bylo založeno na veřejném projevu náklonnosti. Když se naše ruce spojily, cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek. Tohle byl efekt, který mi vždy způsoboval jedině on, a proto byl teď tak známý. Při pohledu na naše spojené ruce se usmál.
„Berete si, Frede Weasleyi, Hermionu Grangerovou za svou právoplatnou manželku?“ A Fred odpověděl.
„Ano.“ Jeho hlas byl hluboký a nezněl příliš jako on.
„A berete si, Hermiono Grangerová, Freda Weasleyho za svého právoplatného manžela?“
„Ano.“ V mé odpovědi bylo malé zaváhání, o němž jsem doufala, že si ho nevšiml. Pak náš osud zpečetila poslední slova.
„Nyní vás prohlašuji za muže a ženu.“ Fred mi vyhrnul závoj. „Nyní můžete políbit nevěstu.“
A tak mě políbil a dal do toho všechno. Bylo to tak toužebné, že jsem si ani nemyslela, že to bylo možné. Dav zajásal. Tohle bylo přesně jako včera. Obmotala jsem mu ruce okolo krku a polibek se prohloubil. Když jsme se od sebe konečně odtrhli, dav zatleskal a my se vydali špalírem na naši recepci.
„Teď už jsi celá moje,“ zašeptal mi do ucha a způsobil, že jsem zrudla – ať jsem se snažila to ovládnout, jak jsem chtěla, bylo to nemožné.
Recepce se konala v zahradě Weasleyových, která byla zaplněná našimi rodinami a přáteli. Byla nádherně vyzdobená předměty visícími ve vzduchu, slunce teď stálo vysoko na obloze. Stoly připravené pro mnoho hostů a jídlo bylo na jednom dlouhém stole v bufetovém stylu.
„Hermiono, nemohl jsem uvěřit, že jsi těmi dveřmi prošla ty, vypadala jsi jako bohyně,“ pokusil se mě obejmout Bill, ale já jen jemně stiskla jeho ruku a pak sledovala, jak jeho pokus opadá, když jsem ji pustila. Zajímalo by mě, jak jsem podle něj vypadala předtím. To si myslel, že jsem troll? Nebyla jsem si jistá, jestli to byl z jeho strany kompliment nebo jen součást konverzace. „Začínám vážně uvažovat, co za matoucí kouzlo to na naši rodinu Fred použil, aby si tě mohl uzurpovat pro sebe,“ zasmál se a Ron ho praštil do ramene.
„Nedopusť, aby tě slyšel tohle říkat, mohl by tě proklít,“ varoval ho. Byl oblečený v černém obleku s červeným motýlkem, jeho zrzavé vlasy neupravené. Klasický Ron.
„Ááále... to je jen vtip, bráško, zrovna Fred by ze všech lidí měl být schopný se tomu zasmát. Myslím tím, není zrovna on jeden z největších šprýmařů?“ zasmál se Bill.
„Poslední dobou je trochu napružený, jestli sis nevšiml, ty velký pitomče,“ připomněl Ron, zírající na pobaveného Billa.
„Bille, přřřeji si tancovat,“ zaslechli jsme na něj volat Fleur.
„Jistě, lásko,“ odpověděl a vydal se za ní.
„Vypadáš tak překrásně, Hermiono,“ usmál se Ron. „Nemůžu uvěřit, že si má nejlepší kamarádka opravdu vzala mého bratra, to je tak nereálné.“
„Já vím...“ začala jsem, ale pak si mě kdosi přitáhl do silných paží. Vzhlédla jsem do zelených očí. „HAR-“
„Já vím, já vím, ale dneska je den, kdy tě chci obejmout a nestarat se o následky... Tak, prosím tě...“
A já ho nechala. Ron pokrčil rameny a přidal se k Harrymu, a najednou byla v našem malém kolečku i Ginny.
„Tak, Hermiono, jak se cítíš jako Weasleyová?“ zeptali se se smíchem. V tom momentě mi to docvaklo. Už jsem nebyla Grangerová, teď jsem byla členem Weasleyovy rodiny. Bez sebemenší známky opatrnosti jsem si je přitáhla blíž.
Komentáře
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.