5. Malá odpolední konverzace

14.06.2016 10:34

Vzhlédla jsem a spatřila známou tvář zubící se na mou osobu. Jizvy na jeho obličeji byly nepřehlédnutelné, ani v nejmenším mu však neubíraly na výjimečně pohledném vzezření. Stál přede mnou nejstarší z bratrů Weasleyů; Bill. Před dvěma lety se oženil, podle Ronových slov, s jednou z nejnádhernějších žen na této planetě. Vzal si Fleur Delacourovou.
Pomohl mi dostat se na nohy a já jsem si všimla, že si nechal ostříhat ty svoje typicky dlouhé vlasy, které mu nyní dosahovaly sotva po ramena.

„Bille,” usmála jsem se a objala ho.

„Doslechl jsem se, že se brzy hodláš stát jednou z mých švagrových?” usmál se, když mě uvolnil z objetí.

„No ano, to bude jedna z fám, o kterých se momentálně mluví,” přikývla jsem a nechala se jím odvést zpět do kuchyně. „To ale, předpokládám, není důvod, proč jsi tady, že ne?” zeptala jsem se. Bill se stal zaneprázdněným člověkem: nejenže tvořil důležitou část Řádu, ale také byl zvolen prezidentem Gringottovy kouzelnické banky, což mu pochopitelně zabíralo podstatnou část jeho času.

Posadili jsme se naproti sobě.
„Samozřejmě, že to je důvod, proč jsem tady. Mí povedení bratři, vyhlášení šprýmaři, se budou ženit, to je tedy strhující novina. Charlie, kterého jsem podezříval z přílišné zaneprázdněnosti, než aby si pořídil ženu, taky chystá svatbu. Potom i Ron, což bude jistě zábavné sledovat. S Percym, předpokládám, vzhledem k rodinné situaci stále ještě není rozumná řeč, takže u něj pořád nevíme, koho si bude brát ten. A pak je tu Ginny. Myslíš, že jí bude dovoleno vzít si Harryho?” pokračoval Bill bez přerušení.

„Ginny… Vlastně jsem ji ještě neviděla,” překvapeně jsem odpověděla při zjištění, že má nejlepší kamarádka zatím nesešla dolů za námi. Nebo možná jednoduše nebyla doma.

„Nebylo by legrační, kdyby se Fred s Georgem u oltáře prohodili a namísto aby sis vzala toho předpokládaného, by se tvým manželem stal ten druhý?” zachechtal se Bill.

„Zřejmě by nikoho moc nepřekvapilo, kdyby něco podobného zrealizovali,” odsekla jsem poněkud hruběji, než jsem zamýšlela.

„Nic takového udělat nemůžeme; jakmile je totiž dopis doručen, kouzlo na něj uvalené zajistí, že ministerstvo je ihned informováno o tom, že si skutečně bereš partnera, který ti byl přidělen, protože po svatbě už není možné ji anulovat.”
Oba jsme se otočili, abychom spatřili George, který vešel do kuchyně, a na první pohled bylo patrné, že toho právě moc nenaspal.

„Zdravím, Georgi,” usmál se Bill a mávl na bratra.

„Netvař se tak spokojeně, blbečku. Vletěl jsi mi do pokoje a nepřestával vydávat ten příšerný kravál,” zabručel George. Po onom prohlášení se Billův úsměv ještě rozšířil.

„Zdravíčko, Hermiono,” obrátil George svou pozornost na mě, když si konečně uvědomil mou přítomnost. „Už jsi slyšela tu velkou novinu?”

„A to konkrétně jakou?” zeptala jsem se nejistě.

„Že budeme brzy příbuzní,” protřel si unaveně oči a posadil se vedle mě.

„Stejně jsem si vždycky myslel, že skončíš v manželství spíš s Ronem,” mrknul na mě Bill.

„S tím souhlasím. Ale nepozbývejme naděje, Ministerstvo nás přece mělo přiřadit k našim spřízněným duším, tudíž je Hermiona zřejmě předurčena pro Freda,” zachechtal se George.

„A kdo si potom bere Angelinu?” nadhodil Bill.

„Myslím, že jí byl přidělený Oliver Wood, bývalý kapitán famfrpálového družstva. Pamatuješ si ho, Hermiono?” otočil se se svou otázkou na mě.

„Oliver Wood? Vážně?” Upřímně mě šokoval. Vždy jsem si myslela, že Oliver Wood žil a žije jen famfrpálem. Jak by mohl být schopný zvládnout život v manželství? Zasmála jsem se a pozorovala, jak se na sebe George s Billem zazubili.

„A ty?” otázal se Bill svého bratra.

„Katie Bellová.”
Ta s námi chodila do Nebelvíru taky, ne? Když George zpozoroval můj zadumaný výraz, usmál se.

„Jo, ta byla taky součástí famfrpálového týmu,” otočil se George na Billa, aby mu vysvětlil situaci.

„Takže si alespoň bereš někoho, koho znáš, ne?” usmál se Bill. George zůstal zticha.
Uslyšeli jsme kroky neomylně mířící do kuchyně a vzhlédli k přicházející osobě. Její nádherné stříbrné vlasy se vlnily při každém kroku, když kráčela ke svému manželovi.

„Prrroč ssedíš tady f kuchyni? Mášš chlad?” promluvila s pozorností upřenou pouze jeho směrem.

„Ne, jen jsem se bavil s těma dvěma tady,” odpověděl Bill a chytil svou manželku za ruku. Usadila se na jeho klíně a otočila se ke mně s Georgem.
“Pamatuješ si George a Hermionu?” pokračoval Bill.

„Zdrravím, Georgi. Errmiono,” usmála se.

„Ahoj, Fleur,” ozvali jsme se s Georgem přesně ve stejnou chvíli. Otočili jsme se na sebe a vyprskli smíchy z těch zadumaných pohledů, které jsme si vyměnili.

„Takšše ty sse také stanešš součástí Weasleyovy rrodiny?” naklonila zvědavě hlavu mým směrem. Přikývla jsem.
„Ale ne ss tím nejmladšším, Rronem, sprrávně?”

Bil se uchechtl. „Ne, miláčku, Hermiona byla zaslíbena Georgovu dvojčeti,” mrknul na mě.

„Ty si berreš jeho?” zdála se zmatená, ukazujíce přitom na George. Všichni jsme se zasmáli její mýlce.

„Bere si Freda, ne George,” odpověděl Bill poté, co se mu podařilo chytit dech.

„Takšše si berre jednoho z nich?”
Všichni jsme souhlasně přikývli.
„A jsi šťasstná?”

„To zrovna ne, ale jednoduše nemám na výběr, vzhledem k tomu, že bych ráda, aby mi moje kouzelnické schopnosti zůstaly i nadále. Každopádně, předpokládám, že aspoň nestrávím zbytek života v nudném stereotypu,” odpověděla jsem věcně.

„Garantuju ti, Hermiono, že život s Weasleyovic rodinou je jakýkoliv, ale nikdy ne nudný,” zapojil se George.

„Tak o tom jsem nikdy nepochybovala,” plácla jsem ho hravě po zádech.

„Je celkem úleva vidět vás dva konečně na stejné notě,” uslyšela jsem mámin hlas, když vešla do kuchyně.

„Jane, to je náš nejstarší syn Bill s manželkou Fleur,” představila paní Weasleyová zbytek osob v místnosti. Než se však George mohl ohradit, že jeho co do výčtu příbuzných matka opomněla, vešel dovnitř i táta s panem Weasleym.

„Tak vidím, že to hrozné napětí mezi vámi se konečně rozpustilo,” usmál se táta váhavě na smějícího se zrzka sedícího vedle mě.

„Napětí? Jaké napětí?” napřímil se George, neobeznámený s předchozím dějem událostí.

„To není Fred, tati,” vysvětlila jsem dřív, než mohlo dojít k dalšímu nedorozumění.

„Ach ne, to je George, Fredovo dvojče,” dodala rychle paní Weasleyová.

„Díky, že sis na mě vzpomněla,” zabručel si George pod vousy. „Je fajn vědět, že mě taky zahrnuješ do rodiny.”
Když jsem zaslechla jeho poznámku, nemohla jsem si pomoct, abych se nezahihňala. George jen laškovně mrknul mým směrem.

„Rozhodli jsme se s tvým otcem zůstat na večeři, než my dva vyrazíme domů,” obrátila se ke mě máma.

„Jistě… počkej, jak vy dva půjdete domů? Kde jsem v tom oznámení zahrnutá já?!”

„Víš, miláčku, Molly nám vysvětlila, že pro tebe a tvého budoucího…manžela,” to slovo se tátovi zadrhlo v krku, „bude nejlepší, když si budete co možná nejvíc nablízku, aby zesílilo vaše vzájemné propojení. Postaráme se, aby ti sem dorazily všechny věci, které budeš potřebovat a chtít. A samozřejmě tě budeme navštěvovat co nejčastěji budeme moci,” tiše mi odpověděl táta a mermomocí se přitom snažil zakrýt nespokojenost s oním rozhodnutím.

„Chceme pro tebe to nejlepší, broučku, kdyby byla nějaká jiná možnost…” povzdechla si máma.

„Hermiono, já vím, že právě teď se ti to zřejmě moc nelíbí, ale slibuji ti, že se situace jistě brzy zlepší,” ujistila mě blaženě paní Weasleyová.

„Děkuji,” reagovala jsem na její slova a unaveně si promnula oči pociťujíc náhlé vyčerpání.

„Mám dojem, že bychom tě měli nechat trochu si před večeří zdřímnout,” stoupla si Molly vedle mě.

„To není třeba. Jsem v pohodě,” lhala jsem.

„Jdi si odpočinout, Hermiono, my nikam neutečeme, než se probudíš,” položil Bill ruce na moje a usmál se.

„Jen jsem…” Ale neměla jsem šanci; byla jsem vystrnaděna z kuchyně dřív, než jsem stačila zamrkat.

„Kryndapána… Kde jsou Ron, Ginny a Harry?” ozvalo se za mnou, než jsem se vydala nahoru po schodech směrem do Ginnina pokoje. Nebylo pochyb, že jsem byla zpět v Doupěti. Tentokrát zřejmě donucená tu zůstat poněkud delší dobu.
Příliš jsem se nesoustředila na cestu, a tak nebylo k podivu, že jsem do někoho tvrdě narazila.

„Ksakru,” zaslechla jsem hluboké zaklení. Zvedla jsem hlavu a zjistila, že znovu zírám do oceánově modrých očí svého budoucího manžela.

„Omlouvám se,” zamumlala jsem a vyhnula se mu, abych mohla pokračovat v cestě. Co má za problém?

„Když ti to pomůže ke klidnému spánku,” odseknul hrubě. Otočila jsem se prudčeji, než jsem měla v úmyslu a cítila, jak se mi smekla noha. Tvrdě jsem dopadla na schody.

„Grangerová?!” byl poslední zvuk, který se mi dostal k uším dřív, než mě obklopila černá prázdnota.

 

<<< Předchozí     Následující >>>