7. A já pro tebe vypláču potoky....

14.06.2016 10:54

Vážnost situace jsem si uvědomila, když mi vlasy přepadly přes obličej a některé z delších pramenů mě polechtaly na zádech. Leží na tobě! Leží na tobě, zpíval mi uvnitř hlavy jeden z mých vnitřních zcukernatělých hlásků. Já vím! zařvala jsem zpět. Sotva jsem popadala dech, za prvé mě váha jeho hrudníku odřízla od nutného přídělu vzduchu, a za druhé, nastalá situace pro mě byla něčím doposud nepoznaným. Srdce mi bilo jako o závod a ten zvuk se mi odrážel v uších jako hromobití. Fredův výraz v tváři byl temný, neodhalující ani stopu emocí, ale řeč jeho těla svědčila o něčem jiném.

„Frede Weasley, okamžitě se zvedni z té dívky!“ zasyčel velice rozčilený hlas, v němž jsem poznala paní Weasleyovou, která se do domu zřejmě právě přemístila. Museli jsme přeslechnout zvuk přicházejících kroků. Bylo dobře, že se objevila zrovna teď. Kdyby ne, těžko říct, co se jinak mohlo stát...

„Sakra, zapomněl jsem na ochranné bariéry,“ zamumlal si pro sebe Fred. Pomalu vstal, bez sebemenšího záměru se omluvit za výjev, jehož byla jeho matka právě svědkem. Nešetrně mě vytáhl na nohy.

„Nebudu nečinně přihlížet, jak jednoduše využíváš zranitelnosti toho nevinného děvčete! Hermiono, drahoušku, máš mé plné svolení ho proklít, jestli to bude nutné. My všichni to pochopíme,“ udělala pár kroků mým směrem a objala mě.

„Nevzal bych si ji hned teď a tady na podlaze, jestli ti jde o tohle. Ta je momentálně na můj vkus dost špinavá,“ odsekl Fred, absolutně nepopírajíc svoje předchozí úmysly.

„FREDE!“ zaječela Molly, „přestaň se chovat jako mizera a nech nás o samotě.“

„To tys přišla do mého domu,“ upozornil ji. „Nemluvě o tom, že do toho, co provádím se svojí nevěstou, nikomu nic není.“ Tím prohlášením přivedl svou matku do rozpaků a donutil ji se začervenat. A já jsem si vždy myslela, že ji do rozpaků nepřivede nic. Nicméně jsem cítila, jak se i po mé tváři rozlévá nezaměnitelný ruměnec.

„Copak ses nechystal jít do práce?“ zavrčela jsem a ruce si založila vbok.

„A neměl bys ses příliš opozdit, miláčku,“ dodala paní Weasleyová.

„Předpokládám, že to by se velkému šéfovi nelíbilo. Nerad bych se naučil dávat příliš často padáka sám sobě,“ odpověděl a nabral si do hrsti letax.

„A jestli uvidíš George, vyřiď mu, že budeme mít pozítří rodinné posezení a měl by s sebou přivézt i slečnu Bellovou,“ informovala ho ještě paní Weasleyová.

„Chceš po mně, abych pozval George. I přes to, že stojím tady přímo před tebou a poslouchám to. Co to má být, rozhodla ses snad, že mě tam nepozveš?“ ozval se chladně.

„Jistě, že ne, drahoušku. Právě jsem ti to oznámila. Teď to zkrátka přetlumoč svému bratrovi,“ usmála se paní Weasleyová.

„Nejsem tvůj zasraný sluha,“ procedil skrz zaťaté zuby. To bylo příliš i na mě. Chci říct, jak dlouho se ještě budeme podvolovat jeho nevraživosti? Fred nikdy nebyl ten typ, kterému by vážný postoj vydržel tak zatraceně dlouho. Jenže to všechno se očividně změnilo, když jsme dostali ty úděsné dopisy. Přistihla jsem se, jak zvedám pravou ruku, a než jsem se stačila vzpamatovat, ucítila jsem kontakt s jeho tváří. Vrazila jsem mu facku. To bolí, zaječela jsem uvnitř svojí hlavy. Molly stojící za mnou ušel překvapený výdech. Jediný, kdo ještě nezareagoval, byl on.

„To by stačilo, Frede Weasleyi. Měl bys projevovat trochu víc úcty ženě, která tě vychovala!“ Byla jsem unavená z jeho chování ne nepodobného rozmazlenému dítěti. Ale v duchu jsem byla přesvědčená, že to nehrál. Musel se cítit vážně zraněný.

„Příčná ulice,“ vyštěknul, jen co hodil letax do krbu. Kdyby nebyl vražedný ten jed obsažený v jeho hlase, poslední pohled by dílo rozhodně dokonal.

„Nechtěla jsem vám dvěma způsobit žádné potíže,“ obrátila se na mě paní Weasleyová, „stavila jsem se, abych vám tu nechala nějaký teplý máslový ležák a dýňový koláč,“ dodala roztřeseným hlasem, který mnou rozlil lehký pocit nervozity.

„On se přes to přenese,“ zamumlala jsem si spíš pro sebe.

„Já chápu, že je teď hodně rozčilený, ale určitě by neudělal nic, čím by ti ublížil. On takový není,“ snažila se mě přesvědčit.

Přikývla jsem. „Myslím, že se jen staví do obranné pozice, protože se trápí kvůli Angelině. Pořád ji hodně miluje,“ podotkla jsem.

„Jenže to, že se trápí, neznamená, že se k tobě může chovat tak hrubě, drahá. To se Fredovi vůbec nepodobá. A ty bys neměla hledat omluvy pro jeho chování.“

Skončily jsme usazené v kuchyni. Byla to příjemná místnost s dostatkem prostoru, aby se člověk mohl bez problému pohybovat, s malým ostrůvkem uprostřed, který dotvářel uklidňující atmosféru.

„Je dobře, že se bude ženit. Dobrá nebesa, tohle místo ale potřebuje změnu,“ zasmála se, když obhlédla prázdné zdi, přesně jako tomu bylo dříve se mnou v obývacím pokoji. „Ginny byla v Prasinkách u Tří košťat těsně před vaším zmizením a přinesla nějaký ležák domů, aby tě tím trošku povzbudila. Takže na zdraví, má drahá.“

„Děkuji, paní Weasleyová,“ usmála jsem se.
Mohlo být někdy před setměním, když se rozhodla odejít, a já jsem se ocitla rozložená na gauči. Bylo zvláštní zjistit, jak mi to nové místo zajistilo nemožnost hlubokého spánku, protože jen co se ozval zvuk prásknutí, byla jsem okamžitě na nohou. Ve stínu krbu stál můj budoucí manžel, prakticky bez hnutí. Nemohla jsem snést myšlenku, že je na mě stále naštvaný, proto jsem se snažila učinit první krok ke smíření.

„Frede, co se dřívějšku týče...“ zašeptala jsem. Stále nic neříkal. „Já nechci, aby tohle manželství začalo v ještě horších podmínkách, než jaké už mezi námi jsou. Přála bych si, abychom se aspoň vrátili k našemu původnímu přátelství, především když ještě stále miluješ Angelinu. Já jen... prostě nemůžu snést všechno tohle napětí.“
Ani jsem nevěděla, jestli mě vůbec poslouchá. Pomalu jsem vstala z gauče a mířila do svého pokoje.

„Hermiono,“ uslyšela jsem své jméno. Bylo to řečeno tak jemně, až jsem uvažovala, jestli se mi to jen nezdálo. Zamrzla jsem na místě, kde jsem právě stála, ale nepřinutila se otočit. To bylo poprvé za dlouhou dobu čítající nejen období, kdy tahle hrůza začala, co jsem slyšela svoje křestní jméno splynout z jeho rtů. „Tohle není myšleno proti tobě.“ Co tohle? O čem to mluvil? O své zuřivosti? Nebo celé té věci se svatbou? Přes všechny otázky rojící se mi v hlavě jsem nemohla uvažovat o ničem jiném než tónu jeho hlasu rezonujícím mi v hlavě. Tak by se choval ten Fred Weasley, který nás nedávno opustil, ten, který poprvé ukradl moje srdce. Jenže se vrátil jen na kratičký moment. Předpokládám, že jsem mlčky stála až příliš dlouho bez sebemenší reakce, když jsem se přistihla, jak dál zírám na jeho stín mizící za zavřenými dveřmi jeho ložnice.

Vzhledem k neodbytnému dešti, respektive spíše lijáku, mlátícímu do oken bylo těžko rozpoznatelné, jestli je vůbec ještě večer nebo už noc. I přesto jsem se přinutila vstát z postele a dojít si do koupelny, jejíž vchod se nacházel těsně vedle šatní skříně. Koupelna byla překrásná místnost navržená pro dvě osoby. Hádala bych, že ten dům, včetně oné nádherné koupelny, byl určen pro něj a Angelinu, pomyslela jsem si, když jsem spatřila zručně vyrobenou řezbu písmena ‚A‘ podél zárubně dveří. Pak jsem ustrnula na místě pozorujíc scénu přede mnou. Fred tam stál oblečený pouze v boxerkách, a musela jsem unat, že ty roky famfrpálu se na jeho těle odrazily ve vážně dobrém slova smyslu. Svaly se mu rýsovaly pod kůží, perfektně doplňující jeho metr devadesát vysokou postavu. Vlasy, které mu překážely, vzadu svázal do culíku, a momentálně si čistil zuby. Naše ložnice byly očividně propojeny společnou koupelnou.
Potřebovala jsem urychleně zmizet, aby nezpozoroval můj pohled prostopášně zírající na jeho tělo. Pozdě – musel vycítit moji přítomnost a otočil se. Bez jakéhokoliv výrazu přidal na tempu, dokončil čištění zubů a mlčky vyšel ze dveří. No skvěle, takže teď máme pro změnu tichou domácnost.

Později jsem ho našla sedět v kuchyni, kde pročítal Denního Věštce.

„Dal by sis sklenici Máslového ležáku? Tvoje mamka nám sem odpoledne nějaký přinesla, mohla bych ti ho ohřát, kdybys chtěl,“ prohodila jsem zkusmo a posadila se naproti němu. Jen si odfrkl a pokračoval ve čtení novin. Natáhla jsem se přes stůl a praštila dlaní do novin tak prudce, až mu vyklouzly z rukou a přistály na stole. Tuhle drzost si jistě brzy vypiju. Moje myšlenky na případné důsledky byly slabší než snaha upoutat jeho pozornost od novin. Beze slova na mě zíral. Nepotřebovala jsem být znovu zraněná jeho činy.
„Stačí mi jednoduché ano nebo ne.“

„Ne,“ odsekl rychleji, než jsem očekávala.

„Proč ne?“ zeptala jsem se, lehce zklamaná jeho odmítavou odpovědí.

„Proč se tak zoufale snažíš vyvolat mezi námi další hádku, Grangerová?“ zvednul se ze židle.

„Jakou hádku?“ zamračila jsem se zmateně. Položení jednoduché otázky se snad nepočítalo jako vyvolávání hádky? Nebo ano?

„Tu, která brzy začne, jestli, sakra, hned nezmlkneš!“ odpověděl již značně rozzuřeným tónem.

„Ale...“ začala jsem.

„Řekla jsi jasně jednoduché ano nebo ne. Odpověděl jsem, že ne. Ale ty prostě nikdy nebudeš spokojená, protože jsi podělaná Hermiona Grangerová a nic, co se tě týká, prostě nemůže být jednoduchý. Všechno musí mít důvod, a pokud pro tebe ten důvod není dostatečně dobrý, budeš se v tom vrtat a vrtat, dokud nějaký ten posraný důvod nenajdeš! Takže když ti tady naznačuju, abys mě, do hajzlu, nechala na pokoji, jednoduše to ignoruješ a tlacháš si dál, jako by se nic nestalo,“ vybuchl z ničeho nic.
Neočekávaně z něj vypadla ona pravda, kterou mi zatím nebyl schopen říct nikdo jiný, než až můj nastávající manžel. A ano, bolelo to, muset ji slyšet od někoho, na kom mi opravdu záleželo. Zřejmě si neuvědomoval, že mě naše situace zraňuje stejně jako jeho.

Skousla jsem si spodní ret, abych zabránila slzám, deroucím se neodbytně do koutků očí, přetéct přes okraj. Nenech ho, aby tě viděl plakat. Nenech ho vidět tě plakat. Na krátký moment jsem na něj ještě jednou upřela pohled, než jsem se zvedla k odchodu. Hlasitě jsem za sebou zabouchla dveře své ložnice a zamkla. Přešla jsem do kouta pokoje, přitiskla záda k chladivé stěně a konečně nechala slzy téct.

Tekly mi proudem po tvářích jako nikdy nevysychající vodopád a do očí se bez ustání řinuly další. Co se to s ním stalo?
Snažila jsem sama sebe přinutit zvyknout si na představu, že si ho budu muset vzít. Že spolu budeme muset mít děti. A že moje láska k němu zůstane neopětovaná.
Při té myšlence mi nohy samy od sebe vypověděly službu a nechaly mě sesunout se podél zdi na podlahu. Až do onoho momentu jsem se se svými emocemi vždycky nějak vyrovnala. Zatím nikdy jsem necítila tak urgentní potřebu prolévat pro někoho slzy. Seděla jsem tady, nepoznávajíce tu dívku uvnitř svého těla.
Byla to vada mého charakteru. Moje vada. Nepotřebovala jsem od nikoho poukazovat na chyby, o kterých jsem já věděla nejvíc. Na chyby charakteru, které ze mě ale dělaly to, co jsem. Přesto mi to přišlo špatně. To, že jsem schopná nechat zvědavost převládnout nad zbytkem svého racia.

Venku se stále rozléhal zvuk deště bubnujícího do okenních tabulek. Je očividné, že obloha pro tebe pláče taky, odmítaly se zastavit slzy deroucí se bez přestání z očí, jako by se chystaly naplnit celý potok. Proč jsem se cítila tak špatně? ...Protože celý tenhle vztah nikam nevedl. Proč se jenom profesor Brumbál rozhodl dát právě nás dohromady?

„Hermiono.“
Zvedla jsem hlavu jen natolik, abych zachytila zpodobnění hlasu, který ke mně mluvil. Jenže vše, co jsem viděla skrz uslzený závoj na očích, byla zrzavá barva vlasů. Ucítila jsem, jak mi drsné ruce setřely z tváří nově vytrysklé slzy a vzápětí se ocitla v jeho pevném, teplém objetí. „Je mi to líto.“

 

<<< Předchozí     Následující >>>