71. Grimmauldovo náměstí č. 12 II. část

07.06.2015 13:01

O mnoho mil jižněji za průlivem La Manche se skupina čtyř lidí snažila vymyslet nejrůznější scénáře řešení poslední hádanky, na kterou narazili. Severus Snape, Harry Potter, Neville Longbottom a Draco Malfoy seděli kolem kuchyňského stolu a pracovali na své poslední teorii zvažující možnost, že Voldemort opravdu vytvořil viteál.

 

„To je směšný,“ stěžoval si Neville a prohnětl si svaly na pravém rameni, kde se mu černala obrovská modřina. To ráno se totiž všichni čtyři rozhodli prozkoumat Orbeinská sklepení, než přijedou skřeti, najatí, aby začali s novou rozvodnou sítí. Zelenooký čaroděj si zpětně říkal, že měl čekat nějaký zádrhel, přesto byli ale naprosto zaskočeni, když ve sklepení narazili na několik kohoštěrů^PP. Samozřejmě si s nimi poradili, ale předtím ještě utržili několik ran a škrábanců.

 

„Co je?“ zeptal se Draco.

„Tohle!“ ukázal Neville na hromady poznámek a teorií, které se nakumulovaly na stole. „Už jsme u toho… „podíval se na svoje hodinky, „osmnáct hodin, bez spánku… „

„… a bez jídla!“ ozval se ze zadní části kuchyně Minniin hlas. Skřítka před ně položila košík plný croissantů, podívala se na ně pohledem „jezte!“ a odešla.

„... a bez jídla, díky, Minnie,“ pokračoval Neville. „A přesto jediné, co můžeme říct, je to, že Voldemort je přesně tak nevyrovnaný, jak jsme vždycky předpokládali!“ uzavřel. „To je otřesně frustrující!“

„Je to frustrující,“ souhlasil Severus a unaveně si protřel oči.

 

Doufal, že touto dobou už budou něco vědět, když už na Orbeinu prohledali výraznou část knihovny, přesto ale nenašli vůbec nic. Objevili knihy o nekromancii a nejčernějších rituálech, ale ani ty se o viteálech nezmiňovaly. Co mohlo být ještě výraznější známkou té nejčernější a nejodpornější magie?

 

„Pojďme si ještě jednou projít, co víme,“ navrhl Harry a téměř jedním lokem vypil další šálek kávy.

„Víme, že Voldemort v šestnácti vytvořil viteál,“ pronesl Draco. Protřel si unaveně oči a snažil se bojovat s bolestí hlavy. Včera v noci po návratu z Orbeinu dostal dopis od matky. Z pergamenu cítil její zoufalství. Prakticky žadonila, aby se přes léto domů nevracel. Poslala mu slušnou sumu peněz, aby pokryl náklady na cokoliv, co bude přes léto dělat, stejně jako peníze na potřeby do školy. Také apelovala na to, aby přestal dělat cokoliv, co si myslela, že dělá pro Voldemorta.

„Nebylo by radno vměšovat se do podniků tvého otce, Draco,“napsala. „Tohle jsou záležitosti pro dospělé a ty bys do nich měl okamžitě přestat zasahovat.“ Aspoň opravdu každý věřil, že Harryho sleduje, pomyslel si Draco a pocítil na ramenou hroznou tíhu. Snažil se to promyslet, snažil se vymyslet možný konec téhle války, ze které by jeho rodiče na poražené straně vyšli svobodní, nezranění a bez úhony.

 

Někde v průběhu toho si Draco uvědomil svou neotřesitelnou víru v Harryho. Nebylo to jen o tom, že se poprvé v životě cítil být součástí opravdové rodiny. Nebylo to jen to, že měl z ničeho nic dva bratry. Bylo to především nevyvratitelné přesvědčení, že Harry bude tím, kdo tuhle válku vyhraje. Nepochyboval o tom, že to bude těžké, ale Harryho dovednosti se rozvíjely přímo před jeho očima. Byl svědkem Harryho úspěchů, sledoval ho, jak beze spánku pracuje ve dne, v noci, aby stihl udělat, co bylo nutné, než přijde válka. Stál při něm, když uzavíral dohody s nelegálním zvěromágem i skřety, a opravdu věřil, že právě on může tohle vyhrát.

 

Když na začátku léta přišel na Silbreith, byl přesvědčen, že je čas na to udělat správnou věc. Co Voldemort zamýšlel, bylo jednoduše špatné a Draco se odmítal stát součástí jeho ďábelského plánu. Vydal se na cestu, která ho nikdy ani nenapadla, dokud ho Harry znovu a znovu nepřesvědčoval, že nemusí dělat stejné volby jako jeho rodina. Bylo v pořádku mít vlastní názor. A Draco se rozhodl pomáhat Harrymu, protože to byl jeho bratr, záleželo mu na něm, stejně jako na Nevillovi, takovým způsobem, na jehož popsání slova nestačila.

 

Přesto ale miloval také svoje rodiče a věděl, že se od nich během války nemůže zcela distancovat. Vybral si správně, ale stejně měl stále pochybnosti o tom, jak to celé dopadne. Brumbál, vůdce strany dobra, Harryho ignoroval. Popletal pak zase ignoroval Brumbála, když deklaroval návrat Temného pána. Zdálo se, že kromě Severuse nemá Harry na své straně nikoho, dokonce i jeho vlastní dvojče se od něj distancovalo.

 

Pak také samozřejmě slyšel celý Harryho příběh o tom, jak už za dobu, co byl v Bradavicích, Voldemortovi dvakrát čelil a vyhrál, i o tom, jak Temný pán padl vůbec poprvé. Od té doby ho všechno akorát utvrzovalo ve víře v Harryho schopnosti a posilovalo jeho naději. Proto se rozhodl udělat víc, než původně zamýšlel. Místo, aby ho jen prostě podporoval, rozhodl se přiložit také ruku k dílu. Chtěl bojovat na Harryho straně.

 

Viteály… no, viteály byly nečekaným objevem. Severus jim popsal základní princip, na kterém fungovaly a který vyžadoval vraždu. Soudě podle bledé tváře Mistra lektvarů během tohoto vysvětlování to bylo opravdu zlé. Celá ta představa byla zvrhlá a to, že Voldemort něco takového nejspíš opravdu udělal, bylo přinejmenším skličující. Na druhou stranu ale, kdyby se měl někdy někdo k takové odpornost uchýlit, byl to právě Voldemort.

 

„To ale nevysvětluje ten deník,“ souhlasil Severus, čímž Draca vytrhl ze zamyšlení. „Musel to být viteál,“ pokračoval Mistr lektvarů. „Vzpomínky mohou být uchovány uvnitř předmětů, ale rozhodně nemohou vstupovat do interakce s lidmi. Zrovna tak nemohou ovládat jedenáctileté, aby absorbovali jejich životní sílu.“

„Kus duše to ale může udělat,“ vložil se do toho Neville.

 

I o tom už mluvili. V knize stálo, že dokud je duše ukotvena ve světě, může posednout tělo a zacházet s ním jako se svým vlastním.

„To ale nemůže být původní účel viteálů, ne?“ zeptal se Harry náhle s pohledem upřeným na aritmetické grafy, které načrtl před několika hodinami. Čmáral si, aniž by věnoval příliš pozornosti tomu, co dělá, a poslouchal teorii svého táty. Až když se pořádně podíval na to, co vlastně dělá, zadržel dech. Byl to graf založený na teorii, že někdo může využít víc než jeden viteál. S tímto předpokladem graf popisoval části původní duše, které mohly být vloženy do jednotlivých viteálů, progresivně vypočítával, kolik duše sesílatele zůstane v jeho těle.

 

Harry čmáral poznámky až k deseti viteálům, než si uvědomil, co dělá, a udělalo se mu zle. Přesto se zaraženě pozastavil, jak malý kousek duše nakonec zůstal v těle potencionálního tvůrce viteálů. Neměl tušení, jak velká část duše musí být obsahem viteálu, aby fungoval - přestože kniha naznačovala, že stačí sebemenší dílek - ale čísla na konci grafu byla… odporná. Naprosto odporná. Kdo by dobrovolně odřezal tolik vlastní duše, až by z ní zbyla nepatrná částečka? Proč? V hlavě mu okamžitě vyskočily odpovědi jako „Voldemort“ a „nesmrtelnost“, ale to věci nijak nepomohlo.

 

„Hm?“ zamumlal Neville, který nechápal, co má jeho bratr na mysli.

„No, viteál tě má zakotvit v tomto světě. Když část duše osoby zůstane zachycená v nějakém předmětu, stvořitel viteálu nemůže zmizet ze světa úplně, i kdyby jeho tělo bylo zničeno,“ vysvětloval Harry a tři čarodějové kolem stolu přikývli. „Voldemort by si těžko přál dvě verze sebe sama. Viteál by pak byl samostatnou osobou a Voldemort by určitě nechtěl o dominanci soupeřit sám se sebou.“

„Je to chaos,“ povzdechl si Severus, i když musel dát Harrymu za pravdu. „Upevňuje to ale hypotézu, že část duše uvnitř viteálu má vlastní vůli.“

„Povzbuzující,“ zamumlal Neville a protřel si oči.

„Jistě,“ procedil Harry mezi zuby. „Ale možná se to bude hodit.“

„Jak jako?“ podíval se na něj Draco s očima tak vytřeštěnýma, jak mu únava dovolovala. Severus čekal, až bude jeho syn pokračovat, zatímco Neville jen potřásl hlavou, aby zahnal spánek.

 

„Hele,“ začal Harry, „jestli je tam venku část Voldemortovy duše, která má svou vlastní vůli a potenciál využívat magii, jako měl deník, pak musí zanechat magický podpis. Voldemort svoje podpisy obvykle usilovně skrývá, ale když jsem byl na hřbitově, cítil jsem ho jasně a zřetelně. Věřím, že když se pokusím, vybavím si, jak šel cítit. Když se pak k nějakému viteálu přiblížím, myslím si, že to poznám.“

„Takže budeme předpokládat, že opravdu udělal víc než jeden?“ ujišťoval se Neville zoufale.

„Myslím, že bychom měli,“ přikývl zelenooký čaroděj, „myslím, že… víme, že jeden měl před čtrnácti lety. Protože jeho duše přetrvala, i když měl zemřít, víme, že splnil svůj účel. Pojďme předpokládat, že viteálem, který ho té noci udržel naživu, byl deník. I když byl zničen, zbytek Voldemortovy duše v té chvíli neutrpěl. Viteál vás vtáhne zpět, když se dostanete na pokraj smrti, ale nedrží vás tam, když je opravdu po všem. I bez viteálu by teď duše, kterou má Voldemort v těle, zůstala na zemi,“ snažil se vysvětlit směr svých úvah.

„Aspoň podle té knihy,“ dodal Severus, který ho s očekáváním pozoroval. „Proč to ale vysvětluje předpoklad, že vytvořil víc než jeden viteál?“

 

„Protože, i kdyby viteál neměl poté, co napadl mě s Adrianem, docela jistě ho měl předtím! A kdyby to byla jediná věc garantující mu přežití, držel by ji v bezpečí, někde, kde se k ní nikdy nedostane. To ale moc nevyšlo, co?“

„Ne, on… „ zamumlal Severus a znenadání se podíval na Draca. „Draco, zmínil tvůj otec někdy, kde našel ten deník?“

„Nemyslím si,“ řekl Draco pomalu, než zavrtěl hlavou, jako by si ji chtěl vyčistit od zamlžených myšlenek. „Nemyslím si, že ho našel.“

„Co tím chceš říct?“ zeptal se Neville jako první.

 

„Dobře si ten den pamatuju, protože… „podíval se na tři čaroděje kolem sebe a pak pokrčil rameny, „no, to asi není třeba vysvětlovat,“ zamumlal, než pokračoval. „Můj otec slyšel zvěsti, víte, takže začal hledat temné předměty. Myslel si, že je načase zbavit se těch nejinkriminovanějších. V té době měl plnou místnost podobných předmětů přímo pod obývacím pokojem. Vím, že ten deník odtud vzal taky, protože jsem byl u toho, když ho otevřel. A byl jsem u toho, když se u Borgina snažil prodat i další věci. Na ten deník si vzpomínám, nějakou dobu na něj zíral, než ho strčil zpátky do kapsy.“ Draco znovu pokrčil rameny. „Hádám, že si na poslední chvíli rozmyslel, že ho neprodá. Neptal jsem se, co je to za knihu, nebo proč ji neprodal, jen jsem… neudělal jsem vůbec nic.“

„Bylo ti dvanáct,“ připomněl mu Severus. „Cos mohl dělat?“

„Nevím,“ přiznal Draco. „Ale Harrymu bylo taky dvanáct a to už jednou čelil Voldemortovi. Dvakrát, když počítáme i jeho útok, když byl malý. I když si to ani nepamatuješ, bráško,“ dodal, když se Harry nadechoval k protestu. „Jeden by si myslel, že budu schopný aspoň něco říct, když otec prodává tak prokleté věci.“

 

„To teda ne,“ odtušil Neville. „Bylo ti dvanáct a navíc to byl tvůj otec. Je to pochopitelný.“

„Vybrat si nečelit Voldemortovi v jedenácti by bylo zrovna tak pochopitelný, ale… „v tom okamžiku byl Draco přerušen Harrym.

„Ale já jsem to udělal, jo. Zrovna tak jsem ale ztuhl strachy, když jsem měl o týden dřív zachránit tebe a Adriana v Zapovězeném lese. Jo, byl jsem tam,“ dodal, když se na něj jeho bratr překvapeně podíval. „Taky jsem v jedenácti zabil člověka, což jsi ty taky neudělal. A ani já bych ve dvanácti nebrojil proti vlastnímu otci. Nejsem si jistý, že bych to dokázal teď. Jen,“ podíval se na Severuse, „nezačínej prodávat prokleté předměty, abych svoji teorii nemusel testovat, jo, tati?“

„Udělám, co bude v mých silách, abych té naléhavé potřebě odolal,“ zasyčel Severus.

„Takže se přestaň obviňovat z toho, že ses ve dvanácti choval jako dítě a bezpodmínečně miloval svého otce, a pojďme se vrátit k tématu,“ prohlásil Harry.

 

„Takže věříš, že Lucius tu knihu měl celou dobu.“

„Jo, myslím si to,“ usmál se na něj Draco, navzdory tématu. Takovýhle je to pocit, když vás někdo plně přijímá?

„To… vlastně nedává vůbec žádný smysl,“ zavřel oči Severus a prsty si kreslil kolečka do spánků. „Proč by ten deník měl Lucius?“

„A proč by prodával viteál? Obzvlášť Voldemortův viteál?“ vyslovil Neville otázku, která jim všem běžela hlavou.

„Neprodal by ho,“ odpověděl Severus, „pokud by tedy měl tušení, co to ve skutečnosti je. Nemohl to vědět. Voldemort by mu něco takového nikdy neřekl.“

 

„Neřekl mu, co je to za deník, ale přesto mu ho dal?“ ujišťoval se Draco.

„Chápete, co myslím?“ díval se na ně upřeně Harry. „Voldemort by se prostě nedokázal spolehnout na jediný zdroj přežití, jen tak. Uvědomujete si, jakou sílu by vložil do rukou Luciuse Malfoye, kdyby tomu tak nebylo? Jak zranitelným by ho to udělalo? Voldemort by něco takového nikdy neudělal.“

„To neudělal,“ souhlasil Severus.

„To ale znamená…“

 „Že to nebyl jediný viteál,“ přerušil Nevilla Harry. „Možná byl jeho první - v té době mu koneckonců bylo šestnáct - ale rozhodně ne poslední.“

„Do pekla!“ vyhrkl Draco a jeho prohlášení následovalo dlouhé ticho.

 

„Takže teď co?“ zeptal se Neville. „Myslím, teď když víme, že tam venku je další viteál…“ „Pokud jen jeden,“ vložil se Harry a Severus se zachvěl. Harry měl pravdu. Pokud Voldemort zvládl vytvořit víc než jeden viteál, co ho může zastavit, aby jich neudělal víc? Odpověď byla jasná a jemu z ní bylo nevolno: nic.

 

„… co bychom měli dělat teď?“ dokončil Neville. „Nevíme, kde je - nebo jsou, Merlin nám pomáhej! Ani nevíme, co to je.“

„To je pravda,“ souhlasil Severus, kterého čím dál víc bolela hlava.

„Kdybyste to byli vy,“ začal Draco a rozhlédl se kolem stolu, „co byste udělali s viteálem, který byste vytvořili?“

„Upřímně?“ usmál se Harry žalostně. „Vložil bych svou duši do zatraceného oblázku, skryl a zamkl bych ho pečetí a hodil bych tu zatracenou věc na dno oceánu. A ať si ho hledá, kdo chce!“ Jeho slova následovalo ticho.

„Doufám, že tohle Voldemort neudělal,“ zamumlal Severus. „Jestli jo, je po nás.“

„Neudělal,“ zavrčel Harry. „Zabil nevinnou dívku a udělal viteál ze svého deníku! A kvůli čemu? Duše v jeho deníku řekla, že jeho původním záměrem, než slyšel o Adrianovi, bylo zbavit školu mudlorozených. To byl důvod pro vraždu!“ Káva v jeho rukou začala najednou divoce vařit. Harry se hluboce nadechl a hladina se uklidnila. „Promiňte, já… nevím, co se stalo.“

 

„Rozzuřil ses, to se stalo. A tvoje magie reagovala,“ prohrábl mu vlasy Severus. „Taky zuřím. Ale pamatuj si, že teď víme, co udělal. Víme, co musíme udělat, abychom ho zastavili. A to už je něco.“

„Ale je to dost?“ strachoval se Harry. Severus si pomyslel, že má ve zvyku pokládat ty nejtěžší a zároveň nejdůležitější otázky. Bylo to dost? Merline, doufal v to!

„Postaráme se, aby to bylo dost,“ usmál se na Harryho Neville. Ten přikývl a zavřel oči, aby potlačil svůj vztek. Zuřit kvůli Temnému pánovi může později. Teď se musí soustředit.

„Hádám, že budeme muset,“ pronesl Severus, podíval se na hodinky a hlasitě zaklel.

 

„Co je?“ vytáhl Harry hodinky z kapsy a pak taky zaskučel. „Už?“

„Pokud si nepospíšíme, přijdeme pozdě,“ nakrčil Severus znechuceně rty.

„Nemůžu uvěřit, že jsme tím zavázáni,“ zanaříkal Harry, zatímco Neville s Dracem se zasmáli. „Jen se smějte!“

„To budeme,“ odvětil Neville.

„My nebudeme tím, kdo bude celý den uklízet.“

„Dík za připomenutí, Neve!“

„Žádný problém, kámo,“ zasmál se jeho výrazu Draco.

 

Včera v noci jim přišla zpráva od Brumbála, jestli by mohli přijít do hlavního Štábu a pomoct ho dostat do obyvatelného stavu. Znamenalo to, že tam určitě budou i Potterovi a většina Weasleyových. Severus chtěl nejdřív odmítnout s rázným „ne“, ale potom si to rozmyslel. Nikdy v Siriusově zděděném domě nebyl a chtěl si obhlédnout půdu dřív, než se uskuteční skutečné setkání Řádu. Také tam chtěl být vždy, když přijde Brumbál. Potřeboval informace o blížící se válce a Brumbál nebyl právě sdílný, většinu z nich si nechal pro sebe. Bylo to samozřejmě vysoce nepravděpodobné, ale něco mu utéct mohlo, jen tak mezi řečí. Třeba z toho Mistr lektvarů bude umět něco vyčíst. Proto se rozhodl jít.

 

Brumbálův vzkaz je však varoval, aby obezřetně uvážili, jestli s sebou vezmou i Draca. Severus protočil oči, když vzkaz hlasitě četl, Harry zaklel, Draco pokrčil rameny a Neville se nabídl, že tu s bratrem zůstane a bude mu dělat společnost.

 

„To je krutý trest,“ stěžoval si Harry a nalil do sebe zbytek kávy, úplně zapomněl, že ještě před minutou nápoj divoce vřel. „Sakra!“ vyhrkl a ostatní sebou trhli, když horkou kávu vyprskl. Okamžitě vytáhl hůlku a seslal na sebe lehké uzdravující kouzlo.

„Dávej pozor, Harry,“ varoval ho Draco, naplnil sklenici vodou a podal mu ji.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Severus.

„Ne,“ zněla odpověď. „Potřebuju spát! Chtěl bych jít do postele a pak se jít podívat, jak pokračují renovace na Orbeinu. Co vím, tak skřeti by ve třetím patře mohli narazit na hnízdo trolů, zranit se a pak po mě chtít, aby jim platil ještě i hospitalizaci!“

„Nemyslím si, že trolové umí vyjít po schodech,“ zamumlal Neville ospale, poškrabal se na zátylku, a když viděl Harryho výraz, zasmál se.

„No tak, Neve!“

„Promiň,“ zívl hnědooký chlapec.

 

„Aspoň vy dva byste se měli trochu vyspat,“ prohlásil Severus s úsměvem. „Do oběda jsme zpátky.“

„Dřív to nezvládneme?“ zvedl se Harry ze židle a také zívl. „Nemáš dneska ten Popletalův ples, tati?“

„Ne, ten je až zítra,“ zašklebil se Severus.

 

Chtěl si s Popletalem promluvit, když bude uvolněný, chtěl zjistit, co má v plánu. Kolovaly zvěsti dokonce i o změnách uvnitř Bradavic, a to se Mistru lektvarů nelíbilo ani za mák.

„Popletal prostě nemůže jednu věc udělat správně, co?“ zabručel Harry, nalil si další kávu a ujistil se, že je opravdu teplá tak akorát k pití. „Tak jo, myslím, že můžu přežít osm mozek otupujících hodin drhnutí podlah.“

„To si pamatuj!“ pobídl ho Draco. „Proč ten čas nevyužiješ, abys otestoval svoji teorii?“

„Jakou teo… jo, ty myslíš vybavit si Voldemortův magický podpis?“ vzpomněl si Harry na vlastní slova. To by možná stálo za pokus.

„Jo. Ale pokud jsi tedy někde hluboko opravdu nadšený z představy drhnutí podlahy…“

Harry se jen ušklíbl a následoval svého tátu ke kuchyňskému krbu.

 

Po dalších povzbuzovacích slovech se s oběma chlapci rozloučili a vstoupili do krbu, aby se dostali na Grimmauldovo náměstí. Když Harry vystoupil, zaskučel. Dům byl starý, a i když býval jistě imponující, teď dostával pověsti Blacků ve zcela odlišném smyslu slova. Zelenooký čaroděj si byl například jistý, že stěny musely být jednou namalovány tmavě modrou barvou, ale se vší tou špínou teď vypadaly naprosto černé.

„Tohle budeme drhnout věky!“ zaskučel Severus, když se v chodbě ozvaly kroky. Za chvíli se otevřely dveře a Sirius s Lily přišli uvítat nově příchozí.

 

„Harry, Severusi!“ postoupila kupředu Lily, aby objala svého syna. Sirius působil mnohem tišeji, než bylo obvyklé, a jen těkal pohledem mezi oběma čaroději. Nejspíš přemýšlel o rozhovoru, který včera vedl se Severusem.

„Vítejte v rodném sídle Blacků,“ řekl nakonec a rozpřáhl ruce, jako by chtěl pojmout všechen prostor kolem sebe. „Už zažil lepší dny, to vás ujišťuji, ale s trochou práce se znovu dostane do špičkové kondice.“

„Upadnou mi ruce ze všeho toho umývání a čištění, co bude potřeba,“ zašeptal Harry, aby to slyšel jen jeho táta, načež následovali Siriuse, aby si prohlédli i zbytek domu.

 

Prošli kolem hlavního schodiště - morbidně ozdobenému hlavami domácích skřítků, kteří už byli příliš staří, než aby sloužili členům Blackovy rodiny. Harry rezignovaně zavrtěl hlavou. Nedokázal si ani představit, jak někdo něco takového může udělat, jeho myšlenky hned zaletěly k Minnie - droboučké a mateřsky se starající Minnie - jak by ji mohl potkat takovýto konec? Vrazi, prolétlo mu hlavou, když následoval Siriuse.

 

„A tohle je… no, tohle je portrét mé matky,“ řekl animág a ukázal na zeď přikrytou závěsem. „Dokáže být velice tvrdohlavá, věřte mi!“ varoval je. Harry si jeho slova raději vzal k srdci.

 

Setkání s ostatními obyvateli domu nebylo právě nadšené. Po chvíli se rozdělili na skupinky, Harry se Severusem byli přiděleni k Lily, aby jí pomohli s obývacím pokojem.

„Nebojte se,“ podívala se na oba dva Molly. „V obýváku je spousta práce, později vám přijdeme pomoct.“ Harry tupě přikývl a přál si jediné - vybrat si gauč, bez ohledu na to, jak zanesený byl, a celý den zaspat.

 

Bez dalších cavyků se tříčlenná skupinka sebrala a vydala do obývacího pokoje. O čištění se mohli postarat několika kouzly, ale napřed bylo nutné probrat se hromadou krámů, kterou byla místnost zavalená. A to museli udělat vlastníma rukama. Lily se Severusem se snažili vést běžnou konverzaci, zatímco Harry na matčiny otázky odpovídal prostými „ano“ a „ne“ a soustředil se na Voldemorta a jeho magický podpis.

 

Během uplynulých dvou měsíců se snažil na události na hřbitově nemyslet. Teď se přesně do toho musel nutit. Magie Temného pána byla silná, samozřejmě. Silná a temná, těžkla v Harryho mysli, cítil její chuť v puse během jejich vzájemného souboje. Sebral vázu, prohlédl ji, jestli není prasklá, a když ji shledal bezvadnou, podal ji své matce, aby ji zatřídila. Lily pak rovnala předměty na dvě hromady. Jednu, kterou chtěl Sirius později dům ozdobit, a druhou, která si zasloužila spálit. Harry měl silné podezření, že Sirius by to nejraději udělal se vším, na čem se skvěl emblém rodiny, ale Lily si myslela něco jiného.

 

Pokračoval k ornamentální lampě, zatímco se snažil vybavit si chuť Voldemortovy magie. Musí si být jistý, pokud tak chce poznat Voldemortovy viteály, které můžou být ukryté do naprosto čehokoliv. Jeho ruce pracovaly zcela mechanicky, když předměty podával své matce k posouzení. Podle znuděného výrazu jeho tváře usoudil, že Severus na tom není o moc líp.

 

Za další hodinu byla velká hromada věcí vytříděna.Severus s Harrym začali otevírat skříně a šuplíky, aby našly další předměty. Harry si opakoval pořád dokola, co všechno o Voldemortově magii věděl. Temná, těžká, násilná, vypočítával, když sebral několik porcelánových hrníčků ze skříně a podal je Lily. Mocná a nezkrotná, pokračoval, zatímco mu rukama prošla sada stříbrných lžiček.

 

Najednou se jeho ruce dotkly něčeho chladného. V ústech ucítil hořkou příchuť. Zatočila se mu hlava a srdce mu začalo bít rychleji. Jako ze sna slyšel matku, jak se ptá Severuse, co si myslí o velké spoustě porcelánu. S rozšířenýma očima se podíval, co drží. Předstíral, že prohlíží skříň, a otevřel dlaň. Tam ležel stříbrný přívěsek s velkým vyrytým „S“ ve tvaru hada.

 

Zamrkal. Jednou, dvakrát, ale přívěsek tam ležel pořád a vyzařoval Voldemortovu magii. Jeho mysl vybuchla milionem otázek, z nichž jedna zvítězila. Jak rychle se odtud může dostat? Jestli se jeho instinkty nemýlí, má tady práci.

 

 

 

PP – v originále se jedná o cockatrices, tvora, který nemá český název, více info např. zde: https://en.wikipedia.org/wiki/Cockatrice

 

<<< Předchozí   Následující >>>