Narozeniny podle Hermiony

21.09.2012 15:28

Krátká jednorázovka na zadaná slova: Superman, narozeniny, nebezpečí, žába

 

„Hermiono, přestaň se chovat, jako bys byla Superman,“ rozčiloval se Harry, „dej mi to, já to odnesu, nemusíš všechno zařizovat sama.“

„Ale já, radši bych…“ bránila se.

„Jo, já vím, radši bys udělala všechno sama, abys měla jistotu, že všechno bude perfektní.“ Nemusel ani čekat až přikývne, znal ji jako svoje boty.

„Jenomže s takovou nám hrozí opravdové nebezpečí, že tady budeme stále ještě poletovat, až všichni dorazí. To bys chtěla?“

Hermiona jen s povzdechem zavrtěla hlavou a velice pomalu a obezřetně podávala Harrymu krásný dvoupatrový dost na zlatém podnose.

„Harry, ale opatrně,“ neodpustila si varování, „jestli se tomu dortu něco stane… já to nepřežiju, víš, kolik mi dal práce?“

„Ano, Hermiono, vím,“ snažil se ji uklidnit, vždyť už několik hodin jen nervózně pobíhala sem a tam a upravovala už tak dokonale nachystané věci.

„Ron bude rád, že jsme si na jeho narozeniny vůbec vzpomněli, tohle všechno už je jen příjemná třešnička na dortu.“

„Ano,“ zhluboka dýchala, „třešnička na dortu. Tak pojď, ať už ten dort sedí v bezpečí uprostřed stolu.“

 

Tabule, kterou Hermiona připravila na zahradě Doupěte, byla opravdu působivá. Dlouhý stůl přikrytý bílým ubrusem byl osvícený desítkami malých světýlek, které se vznášely okolo. Prostor mezi mísami plnými jídla byl vyzdoben různobarevnými origami, které tančily v rytmu jemné hudby linoucí se celým prostorem.

„No páni,“ vydechl Ron, „to je nádhera, díky lidi.“ Harry mrkl na Hermionu, která zářila jako sluníčko. Všechno šlo podle jejího plánu, všechno bylo, jak má být.

Většina hostů už byla rozsazená podél stolu, jen poslední židle byla ještě volná.

„Neville se asi opozdil,“ prohlásila Hermiona poté, co se poslední dvě minuty bez přestání dívala na hodinky, „budeme se muset dát do jídla bez něj.“

Jídlo, které Hermiona s pomocí paní Weasleyové připravila, bylo fantastické. Přestože všichni byli přejedení až k prasknutí, všechno zmizelo do posledního drobečku.

„A teď, Rone, si něco přej,“ vykřikla nadšeně Hermiona, jakoby tohle byla chvíle, na kterou celý večer čekala. Byla na svůj dort opravdu hrdá. Ron si ho přisunul blíž a na jediný nádech sfoukl všech sedmnáct svíček. Odměnou mu byl potlesk jeho přátel.

 

Než však stačil dort zakrojit, ozvalo se zapraskání a mezi přítomnými se objevil Neville. Vypadal uštvaně a sotva popadal dech.

„O…omlouvám se, ale Trevor měl nějaké b… bolení,“ přerývavě dýchal, „musel jsem ho vzít k lékouzelníkovi.“

„Nevadí Neville,“ vyhrkla netrpělivě Hermiona, rušil chvíli, kdy všichni měli ochutnat její výtvor. V tom se však událo několik věcí současně.

Nevillova vypasená žába mu vyskočila z kapsy a trefila se přímo doprostřed hory šlehačky na dortu. Ta se rozprskla do širokého okolí stejně jako čokoládový krém. Všichni zakřičeli, jak se lekli, ale potom se dali do smíchu, když se na sebe podívali. Jeden vedle druhého vypadali jako strašidla. Vlasy měli ulepené od šlehačky, obličeje zamazané čokoládou a sem tam na sobě někdo našel i přilepený kousek barevné ozdoby. Stejně tak celý stůl byl celý zalepený a všude okolo byly poházené rozbité svíčky.

Opravdu na ně byl komický pohled. Jen jeden člověk se nesmál. Hermiona měla co dělat, aby popadla dech. Ne, toto ne, to nemohla být pravda. Ne, ne, ne.

„Herm, uklidni se,“ objal ji Ron kolem pasu, „byly to nejkrásnější narozeniny, jaké jsem kdy měl, děkuju,“ dodal a její smutek a zklamání zahnal polibkem.