Tequilu do ruky, kabát do kouta!

14.06.2016 10:24

Vyletněná jednorázovka o tom, jak Draco řeší své trable s Londýnem zamrzlým do poslední cihly. Inspirací mi bylo hudební vyjádření mladého pana Malfoye alias Toma Feltona, v prosluněné písničce Hawaii, kterou naleznete zde: https://www.youtube.com/watch?v=R4Rri2rcXQ0&feature=share
Povídka vyhrála první místo v Letní soutěži 2011 na portálu ff.societasnocturna.com

 

 

„Vstávej!“ křikl budík na nočním stolku, až jsem se leknutím málem potonc… Pro Merlinovy trenky, už si vážně musím pořídit jiný budík, nebo tomu svému alespoň domluvit, aby na mě po ránu tak nehulákal, jinak už ten plný močový měchýř příště prostě neustojím!

„Pan Draco přijde pozdě, venku je dnes pohroma, pán by měl hned vstávat,“ vhrnula se do ložnice jako velká voda má skřítka.

„Vždyť už vstávám, Aadi,“ zabručel jsem a hrabal se z postele, snažíce se najít svůj začátek a konec. Skřítka poskakovala kolem mě a vehementně se snažila na mě nasoukat různé kusy oblečení, počínaje ponožkami, konče kravatou.
„Aadi,“ okřikl jsem ji mírně, „já to zvládnu sám, pokud dovolíš, ano?“ trhl jsem oblečením, které svírala v těch svých drobounkých ručkách.

„Aadi by nerada, aby pan Draco přišel pozdě,“ oznámila mi skřítka důrazně a vrhla se okamžitě na stlaní postele.

Nechal jsem skřítku skřítkou a během zapínání knoflíčků košile jsem vyhlédl ven z okna. „Ksakru,“ ulevil jsem si, ale moc to nepomohlo – veškerá dobrá nálada toho dne byla rázem v nenávratnu. Přes zamrzlá okna nebylo nic vidět; tlustá ledová krusta je pokrývala od vrchu až dolů.
 No, tak to zas bude dneska den!
A já neměl čas ani na horkou sprchu! Budu rád, když si stihnu vyčistit zuby!

O pět minut později už jsem si to rázoval chodbou ke vstupní hale.
„Pán dnes nebude snídat doma?“ doběhla mě skřítka, v rukou třímaje konvici s kafem a podnos s čerstvými toasty. Máslo se ještě ani nestihlo rozpustit. Merline, za co mě trestáš?!

„Dám si něco v kanceláři,“ zamumlal jsem a sahal po kabátu. Než jsem se do něj stačil nasoukat, skřítka byla ve vteřině u mě a podávala mi pletenou šálu. Skepticky jsem se na ni podíval. „Chci tu hedvábnou, Aadi,“ opáčil jsem suše.

„Je zima, pan Draco by měl Aadi poslechnout a vzít si tu pletenou šálu, pane,“ prosebně na mě vykulila oči, „jinak pan Draco nastydne jako minule.“

„Aadi, podej mi tu hedvábnou šálu a nediskutuj,“ utnul jsem její protesty.

„Až pan Draco nastydne, Aadi si alespoň nebude muset vyčítat, že to je její vina,“ zabrblala si pod vousy a s nelibostí mi podala právě ten kus oblečení, který jsem po ní požadoval.
„Hezký den, pane Draco,“ popřála mi ještě, a pak s lusknutím prstů zmizela.

Mám ji rád. Ačkoliv se mi do života plete někdy až příliš. Ale v tom se od ostatních ženských moc neliší.

Skepticky jsem se zadíval do krbu. „Tak co, potvoro, budeš dnes poslouchat?“ zavrčel jsem a díval se na krb jako na nepřítele. Letaxová síť před pár dny projevila první známky „nachlazení“, během cesty to pořádně protahovalo a sem tam se stalo, že kvůli zamrzlému komínu v síti někdo uvízl.
Zkusmo jsem nabral trochu letaxu a pochybovačně ho hodil o krbu. Marná sláva, krb ani neškytl, po náznaku alespoň jediného zeleného plamínku ani stopa. „Doprdele práce,“ ulevil jsem si. Tak to vypadá, že síť zamrzla docela, jinými slovy, že způsob kouzelnického cestování selhal. Teplota mojí nálady se v momentě mohla rovnat teplotě převládající za oknem – nevím sice přesně, kolik stupňů bylo, ale minusových hodnot nabývala určitě.

Vehementně jsem uvažoval, jak se jenom dostanu na ministerstvo. Přemisťovat se mi nechtělo, takhle po ránu a k tomu nalačno bych nejspíš hodil ještě během cesty, letaxová síť byla nepoužitelná a do mudlovské městské dopravy mě nedostanete ani čtyřspřežím testrálů! Takže to vypadalo, že mě čeká krušná, dlouhá, a především mrazivá cesta pěšky. Tiše jsem zaúpěl a zamračil se ještě víc, jestli to vůbec bylo možné.

Vyšel jsem na ulici a zachumlal se do límce kabátu, ruce vražené hluboko do kapes. Jestli mi během pohledu z okna běžel mráz po zádech, venku jsem měl pocit, že se mi všechny viditelné i neviditelné části těla obalily ledovou tříští. A ještě začalo sněžit. No skvěle!
V naději, že by mi mohlo pomoci ohřívací kouzlo, jsem stiskl hůlku zastrčenou v kapse kabátu. „Zahřej,“ zamumlal jsem a pocítil, jak mi tělem proudí vlna horka. Nálada se mi trochu zlepšila, doufaje, že tohle příjemné teplo mě bude doprovázet až na Ministerstvo. Nadšení mě ale rychle opustilo – zahřívací kouzlo nějak rychle opadlo.
„Zahřej,“ zamumlal jsem, tentokrát spíš vztekle, a soustředil se, abych kouzlo udržel co nejdéle. Žádné nadšení se ovšem nekonalo; teplo se ztratilo ještě dříve než při předchozím pokusu.
Měl jsem chuť zavrátit hlavu a zavýt. Bylo vůbec možné, aby z nadměrného mrazu zamrzla i hůlka nebo snad nedejmerlin moje kouzelnické schopnosti?!

Přemohl jsem v sobě potřebu do něčeho zuřivě kopnout a vztekle se vydal na cestu. Mráz, co mi zalézal pod kabát, sněhové vločky, které mě štípaly do očí, a kouzelnická hůlka, která mě odmítala poslouchat! Musel jsem si to nahoře něčím vážně pohnojit…

Tohle se nedalo vydržet dlouho, a proto jsem o pár ulic dál zapadl do kavárny, kterou vedla mladá čarodějka, pamatoval jsem si ji snad ještě ze školy. Je mi jedno, že přijdu pozdě, když už se musím táhnout pěšky až na Ministerstvo, rozhodně to nehodlám podstupovat bez silné dávky kofeinu.
„Zdravím, rád bych kávu, horkou,“ zamručel jsem u pultu a hodil na stůl dva srpce.

Žena se na mě s útrpným pohledem zadívala. „Velice mě to mrzí, ale kávovar se nám rozbil a v pressovači zamrzla voda,“ pronesla lítostivě.

Nenávistně jsem přimhouřil oči a naklonil se k ní přes pult. „Jste, krucinál, čarodějka, ne?“ syknul jsem, aby nás nikdo jiný neslyšel, „to si neumíte poradit s jedním zatraceným kávovarem?!“

„Vážně je mi to strašně líto,“ zavrtěla majitelka hlavou, „ale ten kávovar se dočista zbláznil. Jsem ráda, že v momentě, kdy po mně začal plivat kafe, u toho nebyl nikdo z mých mudlovských zaměstnanců; prostě si s ním nevím rady,“ dodala poté tišeji.

„Tak vám tedy pěkně děkuju,“ zamručel jsem a poraženecky se vydal zpět na mrazivou ulici. Proč já jsem tentokrát tu Aadi neposlechl, a tu pletenou šálu si kolem krku neobmotal?!

Konečně, promrzlý až na kost a se zuby drkotajícími o sebe, divže jsem si je nevymlátil, jsem se ocitl před hlavním vchodem do Ministerstva kouzel. Jestliže ve mně doteď klimbala naděje, že alespoň uvnitř bude příjemně teplo, opadla, když jsem vstoupil dovnitř. Recepční byly zachumlané až po uši, zaměstnanci, zřejmě bojující s nepřízní počasí stejně jako já, byli pod vrstvou oblečení prakticky k nepoznání. 
Zachmuřeně jsem si uvědomil, že dokonce i fontána stojící uprostřed vstupní haly zamrzla až po okraj, a kouzelník s čarodějkou, skřet, kentaur i domácí skřítek se k sobě zimomřivě tisknou.
Vypadalo to, že nenadálá zima překvapila nejen mudly, ale i celý kouzelnický svět, který jako by si s ní nevěděl rady.

Dostal jsem se do své kanceláře a okamžitě rozdělal v krbu oheň. Pak jsem se zničeně svalil do křesla. Merline, jak já tohle roční období nenávidím! Chci léto plné slunce, chci teplo a chci košile s krátkým rukávem, nebo ještě lépe, tequilu a plavky; žádné svetry, žádné pletené šály, žádné kabáty, žádné zimní boty a žádné promrzlé hůlky a rozbité kávovary! Chci toho tak moc?
Ale počkaaaat…
Stačilo by přece…

Pohodlně jsem se usadil, zavřel oči a nepatrně mávnul hůlkou.
Zasáhlo mě nepředstavitelně příjemné teplo a uslyšel jsem šumění moře. „Aanoo,“ zavrněl jsem, když jsem znovu otevřel oči. Okolní vzduch měl odhadem tak pětatřicet stupňů a mně se otevřel nádherný pohled na písečnou pláž zalitou sluncem, palmy se kývaly v rytmu teple foukajícího vánku a mořské vlnky se na břehu líně převalovaly jedna přes druhou.
Nadšeně jsem vyskočil a začal ze sebe rvát všechno oblečení, které se mnou do mého ráje přicestovalo směrem z Londýna. První letěl kabát, pak šála následovaná svetrem. Kravatu jsem ze sebe doslova strhnul a košili přetáhl přes hlavu, jaképak sraní s knoflíčky. Konečně jsem se zbavil bot a kalhot, a zůstal jen v pohodlných trenýrkách, které se po jednom mávnutí hůlkou samy změnily v příhodné plavky.

„Vítejte na Havaji, pane,“ zastínila mi výhled pohledná domorodná děva, usmívajíce se tím nejsladším úsměvem ve vesmíru, „mohu vám nabídnout z našeho nápojového lístku?“

Zavrněl jsem blahem. „Rád bych tequilu, prosím,“ opáčil jsem spokojeně a dívka odběhla. Pohodlně jsem se uvelebil na lehátku přímo pod jednou z palem a nasadil sluneční brýle, které mi přinesla jiná vnadná Havajanka.
„Přál byste si relaxační masáž, pane?“ oslovil mě další sladký hlásek. Spokojeně jsem zavzdychal, když se mě třetí z nich jala masírovat, zatímco čtvrtá mi právě na podnosu servírovala celou lahev tequily.
Zamručel jsem blahem, když se pátá a šestá roztančily do rytmu pravé havajské hudby přímo před mýma očima, kdybych se právě neoddával rozkoši z masáže prováděné jednou z nich, nejspíš bych se k nim přidal.

Ano, tohle byl ten pravý ráj na zemi. Sladké domorodé krásky s kokosovými ořechy místo vrchního dílu plavek, květinovými věnci ve vlasech a dlouhými rákosovými sukněmi mi věnují svou péči za zvuku šumění mořských vln, zatímco mi sluneční svit zatemňuje vědomí a jeho paprsky mě lechtají po těle.
Nemusím myslet na žádnou ve sněhu se utápějící Británii, na ledový Londýn, jehož ulice připomínají dobře vychlazený mrazák a ulicemi se valí severák, dovalivše se k nám přinejmenším ze Sibiře. Nemusím se starat o to, jak teple se musím obléct, protože tohle místo je přímo stvořeno k co nejlehčímu způsobu oblékání, zkrátka nemusím tady totiž vůbec nic.
Jen relaxovat. Uvolnit všechny napjaté svaly, které jsou stejně předurčeny jen k tomu, aby po celý život ochabovaly, a prociťovat, jak se do mě vpíjí sluneční paprsky a prohřívají mě naskrz.

Hodit všechny starosti za hlavu, tady pod tou palmou slastně přivřít oči, užívat si péče, kterou mi věnují mé hula-dívky, se skleničkou v ruce, obklopen vším, co může poskytnout jedině rajská zahrada.
Na tom nádherném ostrově na Havaji…
V mém soukromém ráji, kde mě nikdo nemůže objevit, pokud já sám nebudu chtít.

„Draco?“ oslovil mě medový hlas po mé pravici, už podle způsobu oslovení jsem mohl odhadnout, že má úsměv na tváři.

Vlídně jsem se za hlasem otočil a otevřel oči – a úlekem málem sletěl z lehátka. Tedy, přesněji řečeno, ze své pracovní židle. „Kruciprdel!“ zařval jsem bezděčně, mávaje přitom zběsile rukama ve snaze udržet rovnováhu.
Můj sen o vyhřáté Havaji a domorodkyních na pláži se sesypal jako domeček z karet. Zase jsem byl ve své vymrzlé kanceláři, v Británii utápějící se ve sněhu a v ledovém Londýně. Severák, který nahradil sladce vající teplý havajský vánek, mi kvílel skrz škvíry v oknech, a co hůř – o můj pracovní stůl se opírala Hermiona Grangerová a téměř tváří v tvář se na mě zlomyslně šklebila!
„Otužuješ?“ odtušila pobaveně, rentgenujíce mě očima.

Zůstal jsem sedět jako zařezaný a plný děsu jsem si teprve teď uvědomil, že tam sedím prakticky NAHÝ! Oblečení se skvělo pečlivě rozházené po místnosti.
Musel jsem být rudý snad až na inkriminovaných místech, o to však více, když jsem zaslechl přidušené uchechtávání za Hermioninými zády.
S obavami jsem se nahnul bokem, a znechuceně zkonstatoval, že ve dveřích mé pracovny se sešlo celé ústředí odboru, včetně všech mých nadřízených a dokonce i ministra kouzel osobně.
S výrazem odsouzence na smrt jsem sjel pohledem zpátky na Grangerovou, které hrál na obličeji stále ten stejný úšklebek. Bavila se. A já jí to výjimečně neměl za zlé. Být na jejím místě, nejspíš bych se bavil taky.
„Takže? Otužuješ?“ zopakovala svou otázku a neubránila se vyprsknutí smíchy.

Snažil jsem se nasadit svůj suverénní výraz a ukázat jim, že jsem jako vždy nad věcí, ale ono upřímně, v místnosti, kde není víc než patnáct stupňů, oblečený jen do trenek, to vaše sebevědomí skutečně trochu pocuchá.
„Um… Jistě. Otužuji,“ odtušil jsem s pokrčením ramen a nezbylo mi než doufat, že ta příšernost, kterou jsem vypustil z úst, zněla alespoň trochu věrohodně.

„No, tak to my tě nebudeme dál rušit, abys mohl ‚otužovat‘ dál,“ zadusila v sobě smích, vševědoucně po mě hodila okem a následovala ostatní, kteří s větším či menším úsměvem na tváři pomalu vyklízeli prostor pracovny.

„Umrzám,“ zadrkotal jsem zuby, sotva se za posledním zabouchly dveře, a spěšně jsem sbíral svršky, abych je halabala navlíkl na svoje prokřehlé tělo.

Ano, větší debilitu jsem udělat nemohl, nechat se takhle unést během pracovní doby, na druhou stranu jsem sám sebe musel pochválit. Moje iluze už byla skoro bezchybná; dokonce tak bezchybná, že už nechyběly ani smyslové vjemy. Vlastně, přemýšlím, když se tak usazuju zpátky do křesla, tak dokonalá iluze jako je vytvoření mého osobního ráje na zemi, mi za ten trapas dokonale stála.

„Mimochodem, Draco?“ nakoukne Hermiona znovu dovnitř. „Doufám, že příště mě na tu havajskou pláž vezmeš s sebou,“ mrkne na mě s potutelným výrazem ve tváři a dveře opět neslyšně zavře.

„Provokatérko zatracená!“ hlasitě jsem popustil uzdu svým pocitům a zhroutil se zpět do křesla. Proč mi jenom nebylo přáno v té báječné rajské zahradě ještě chvíli zůstat?
Na Havaji, kde problémy samy odlétají z hlavy, ve stínu kokosových palem, s tequilou v ruce…