06. Gringottova banka
„No, moc nás těší, ale měli bychom jít, Harry,“ netrpělivě vychrlila Emily. Chlapec, se kterým se právě seznámili, se jí rozhodně nezalíbil, pořád na něj byla naštvaná a chtěla se od něj co nejdřív dostat pryč, než se mu podaří provést ještě něco.
„J… jo, jasně,“ vykoktal poplašeně Ron.
„Tak se potkáme v Bradavicích,“ pokusil se ho Harry trochu uklidnit a společně s Emily se vydal pryč.
Když byli z doslechu, vyčetl jí:
„Taky jsi s ním nemusela mluvit tak příkře, Em.“
„Tak promiň, že se nebavím zrovna nejpřátelštěji s lidmi, co mě uprostřed ulice povalí na zem,“ odsekla.
„Byl to první kamarád, kterého jsme…“ zarazil se uprostřed věty a jeho obličej se rozzářil.
„Em, dívej,“ ukázal prstem někam do davu před sebe. Na vyvýšeném schodku stál Hagrid a rozhlížel se kolem – hledal je.
Harry chytl Emily za ruku a za chvíli už stáli u něj.
„Prckové,“ vydechl úlevou, „už sme se začínali strachovat, že se vám něco stalo. Držte se radši u mě.“
Teď už bylo snazší prodírat se nekonečnými zástupy lidí, když jim Hagrid prorážel cestu. Zanedlouho se před nimi objevila veliká bílá budova s mnoha nosnými sloupy a širokým schodištěm, pod kterým na ně čekala paní Figgová.
„Hagride,“ vydechla i ona, „díky Bohu, že jste je našel. Tohle mi už víckrát nedělejte,“ zvýšila na ně hlas. Jakoby za to mohli.
„Co to je?“ nevšímala si její úzkosti Emily a v úžasu hleděla na nádhernou budovu před nimi.
„To je přece největší kouzelnická banka na světě,“ vysvětlil Hagrid, jakoby právě spadli z Venuše.
„A přesně tam zrovna jdeme, tak už si pospěšte, nebo se odsud nedostaneme ani do Vánoc,“ popoháněla je paní Figgová do schodů.
Vešli do obrovské haly, která byla ponořená do podivných bzučivých a tikavých zvuků. Po celém jejím obvodu byly rozestavěny menší i velké stolky a poličky obsypané nejrůznějšími přístroji, jaké ani Harry ani Emily v životě neviděli. Za každým z těch stolků stálo prapodivné stvoření, které jim nedosahovalo ani do pasu, ale na první pohled budilo respekt.
„To sou skřeti,“ vysvětlil jim velice tiše Hagrid. Vidět obra, jak má z těch malých tvorů obavy, je naplnilo strachem.
„Nebojte se,“ uklidňoval je, přestože sám klidně rozhodně nevypadal, „neublížijou vám. Pokud byste teda nechtěli něco čmajznout. Skřetům jen tak někdo nepláchne.“
„Tak Hagride,“ zakročila paní Figgová, „už je neděste.“ Otočila se k Harrymu.
„Klíč od tvého trezoru, Harry, má Hagrid, pojede s tebou vybrat peníze. My s Emily půjdem do toho jejího. Potom se sejdeme tady, dobře? Nemusíš se bát,“ dodala ještě, když viděla jeho stále vytřeštěné oči.
Emily
Když se od nás Harry s Hagridem odpojili, chytila jsem babičku za ruku. Cítila jsem se tady podivně sklíčeně a připadalo mi, že každý z těch ošklivých skřetů do mě zabodává svoje oči, jako by mě chtěl provrtat.
„No tak, pojď,“ popohnala mě babička. Přišli jsme k jednomu z těch malých stolečků a babička pozdravila skřeta, který za ním seděl. Já se zmohla jen na kývnutí hlavou, nebyla jsem schopná vydat ani hlásku.
Když mu babička vysvětlila, co chceme, vyskočil ze své židličky a vedl nás do velkých dubových dveří až na samém konci haly. Za nimi začínalo několik chodeb. Skřet nás vedl do té úplně vlevo. Neušli jsme ani deset kroků, když jsme opět přišli na křižovatku.
V tom okamžiku mi bylo jasné, co Hagrid myslel tím, že odsud jen tak někdo neodejde. Bylo prakticky nemožné zapamatovat si, kudy nás skřet vedl.
Najednou se ale úzká chodba rozšířila a před námi se objevila kolejnice.
„Oni mají pod zemí vlakovou dráhu?“ zašeptala jsem šokovaně babičce do ucha. Ta se jen usmála a ukázala prstem kousek bokem. Chvíli mi trvalo, než jsem ve tmě rozeznala obrysy ne zrovna velkého kovového vozíku.
No jasně. Jak jsem mohla čekat něco tak luxusního, jako vlak.
„Nasedat,“ zaskřehotal skřet a my jsme si s babičkou zabraly zadní dvě sedátka. Skřet se posadil před nás, a aniž jsem postřehla jak, dal vozík do pohybu.
Byla to nejdivočejší jízda, jakou jsem v životě zažila. A to počítám i horské dráhy a jiné komediantské atrakce, na které mě babička jednou vzala.
Vozík se řítil po kolejích ohlušující rychlostí. Kamenné zdi se okolo nás míhaly tak rychle, až se mi dělaly mžitky před očima. Navíc se při každé zatáčce vozík tak divoce naklonil, až jsem se bála, že nás vysype na podlahu, nebo později přímo do hluboké propasti, nad kterou jsme přejížděli. To už jsem nevydržela a zavřela jsem oči.
„Emily,“ babiččina ruka mě poklepala na rameni, „už jsme tady, můžeš vylézt.“ Zdálo se mi to nebo opravdu dusila smích?
„Nesměj se mi,“ vytkla jsem jí naoko pohoršeně.
„Promiň,“ odpověděla už s neskrývaným smíchem. Milovala jsem, když se smála.
Teď moji pozornost ale upoutalo něco jiného. Stáli jsme před zdí, do které byly v různých variacích a propletencích vytesány desítky hadů.
„Co to je?“ vyhrkla jsem.
„To je trezor tvých rodičů, teď už tvůj,“ odpověděla babička. Ohromeně jsem se na ni zadívala.
„Já mám trezor? Takhle obrovský trezor?“ Opět se zasmála.
„Počkej, až uvidíš, co je uvnitř,“ řekla a pokynula skřetovi. Ten k trezoru přistoupil a svým prstem přejel po celé délce několika hadů, nedokázala jsem však v jeho počínání rozpoznat žádný řád, vypadalo to, že si hady vybírá zcela náhodně. Ozvalo se hlasité cvaknutí a stěna se s hlasitým vrzáním otevřela.
Nejdřív jsem uvnitř neviděla nic než tmu. Když ale moje oči zaostřily, dokázala jsem rozpoznat mince – nekonečné hromady zlatých mincí naskládaných do úhledných sloupečků.
Beze slova, jen s otevřenou pusou, jsem hledala babiččinu tvář. Ta teď byla zvážnělá a zamyšlená. Zachytla můj pohled.
„Tvůj táta byl z opravdu, opravdu bohaté rodiny. Po jeho smrti všechno připadlo tobě. Do tvé plnoletosti jsem ovšem správce tohoto majetku já. Ale neboj se, ani jsem se toho nedotkla a nemám to v úmyslu. Počká to na tebe, až vyrosteš a budeš si chtít zařídit vlastní život.“ Pousmála se, ale nebyl to veselý úsměv.
„Teď vezmeme jen něco málo, abys s tím vystačila první rok v Bradavicích,“ při těch slovech vytáhla z kabelky kožený měšec, naplnila ho několika hrstmi mincí a podala mi ho.
„To by mělo stačit.“ Fascinovaně jsem měšec potěžkala.
Ne, že bych v životě trpěla nedostatkem peněz, babička mi vždy dala na vše, co jsem potřebovala, ale na druhou stranu jsem taky nikdy nepoznala, jaké je to, mít jich na rozhazování. A to jsem teď měla.
„Zacházej s nimi obezřetně,“ poučila mě babička. Jako by věděla, na co právě myslím.
„Teď ti to připadá, že jsi nesmírně bohatá a můžeš si s nimi dělat, co se ti zlíbí, ale věř mi, že peníze ti milerády utečou z kapsy, že ani nevíš jak. Věř mi, já to znám.“
„Můžeme už jít?“ zapištěl na nás netrpělivě skřet. Zamračila jsem se na něj, kam pořád spěchá. Vždyť nás akorát čeká další děsuplná cesta nahoru.
„Nikdy, už nikdy,“ brblala jsem, když jsme konečně vystoupili z vozíku a vešli jsme zpátky do prozářené vstupní haly.
Harry s Hagridem už na nás čekali. Harryho tvář byla rozzářená v úsměvu.
„Copak, Em,“ provokativně mě objal kolem ramen, „na horské dráze se ti nelíbilo?“
„Dej mi pokoj,“ odsekla jsem a jeho ruku hodně rychle shodila dolů, pořád mi dalo dost práce udržet žaludek tam, kde má být. Odpovědí mi byl jeho hurónský smích.
Až když jsem ho vší silou praštila do žeber, ztišil se a smál se už jen pro sebe. Odvrátila jsem se. Neměla jsem opravdivý vztek, ale taky jsem mu nehodlala dopřát tu radost a smát se vlastní neschopnosti.
„Tak mládeži, pokračujeme,“ zavolala babička a tak jsme opustili Gringottovu banku. Upřímně jsem doufala, že dřív, jak za rok se do ní nepodívám.
Za chvíli se mi ale vrátila dobrá nálada. Teď nás čekala ta příjemnější část – kouzelnické nákupy.
<<< Předchozí kapitola Další kapitola >>>