07. Nákupy
Na tohle jsme se s Harrym opravdu těšili. Konečně jsme mohli začít proplouvat do toho magického světa kouzel. Když jsme si s vydatnou pomocí babičky kupovali knihy, pergameny, kotlíky a přísady do lektvarů a kouzelnické hábity, připadala jsem si jako v pohádce. Bylo to neuvěřitelné.
„A teď přijde to nejlepší,“ usmála se babička. Věděla přesně, na co se těšíme nejvíc. Před námi se objevil krámek s obrovskou vstupní cedulí: „Ollivanderovy hůlky.“
Bylo to tady. Ten velký okamžik, kdy dostaneme svoji vlastní kouzelnickou hůlku. Prostředek všech čar a kouzel. Teď se z nás konečně stanou opravdoví čarodějové.
Ještě než jsme vstoupili dovnitř, Hagrid se od nás odpojil s tím, že „si musí ještě odskočit zařídit ňákou tu drobnost“ a tak jsme do krámku vešli jen my tři.
Harry si vybíral hůlku jako první. Nečekala jsem, že výběr hůlky trvá tak dlouho. Vlastně jsem asi čekala, že vejdeme dovnitř, jednu vezmeme a půjdeme dál.
Když nás pak ale pan Ollivander zasvěcoval do tajů, jak si hůlka vybírá kouzelníka a když Harrymu už prošly rukama desítky hůlek a prodávající stále nebyl spokojen, došlo mi, že tak snadné to určitě nebude.
Začínalo to vypadat, že i pan Ollivander si s Harrym postupně přestává vědět rady. Nevěděla jsem, na co přesně čeká, ale stále nebyl spokojen.
Nakonec se na Harryho zkoumavě zadíval a na delší dobu zmizel mezi regály. Když se vracel, nesl na rukou jako poklad kožené pouzdro. Když z něj vytahoval hůlku, choval se k ní jako k dítěti. Harrymu ji podával značně váhavě.
Když se jí však Harry dotkl, všem nám bylo jasné, že se konečně podařilo. Harryho obklopilo zlatavé světlo a na okamžik ho úplně zakrylo.
„Ano, pane Pottere, ano,“ zatleskal nadšeně prodavač, „tohle je vaše hůlka.“ Harry se na mě podíval a jeho oči zářily. Musel to být fantastický pocit ji mít, já se té své nemohla ani dočkat.
Své podivné jednání pan Ollivander nijak nevysvětloval a zrovna se otočil ke mně.
„A teď vy, slečno, doufám, že s vámi to nebude také tak složité.“ Usmála jsem se, upřímně jsem doufala v to samé.
Harry se posadil na moje místo vedle babičky a já zaujala to jeho.
„Tak se na to podíváme,“ dal se do práce prodávající a začal mě přeměřovat metrem, stejně jako předtím Harryho. Chvíli nato odběhl mezi vysoké regály sahající až ke stropu a vrátil se s plnou náručí papírových krabiček.
Aha, tak Harry má kůži a já papír, pomyslela jsem si jízlivě.
Z nejvrchnější krabičky vytáhl krátkou, zakřivenou, hnědou hůlku a podal mi ji. Vzala jsem ji do ruky a čekala, co se stane. Nestalo se nic. Zase mi ji tedy z ruky vzal a podával mi o něco delší a světlejší. Zase nic. Netrvalo dlouho a přestala jsem hůlky počítat a pozorovat.
„No vy mi tedy dáváte zabrat,“ ztrácel Ollivander pomalu trpělivost, když si mě stále žádná hůlka nevybírala. Asi nebyl nejlepší nápad chodit s Harrym současně a naložit mu tak dva komplikované případy za sebou. Ale kdo to mohl tušit?
Zdálo se mi to jako věčnost, jenom jsem brala hůlky, vracela hůlky, pořád dokola a pořád se nic nedělo.
„A mám toho dost,“ zvolal pan Ollivander najednou, až jsem leknutím nadskočila. Rázným krokem si to namířil do míst, odkud předtím donesl hůlku Harrymu a vracel se se stejným koženým pouzdrem jako předtím.
Hůlka, kterou z něj vytáhl, byla z tmavě hnědého dřeva a celá krásně rovná. Když jsem se jí dotkla, bylo mi to jasné. Tohle je hůlka, která mě chce doprovázet životem. Byla to síla. Cítila jsem teplé pouto, které se mezi námi okamžitě vytvořilo. Byla moje.
„Zvláštní,“ zamumlal prodavač pod vousy. Zadívala jsem se na něj – vypadal, že o něčem usilovně přemýšlí.
„Promiňte, ale co je zvláštní?“ promluvil Harry, kterému jeho chování taky nepřišlo normální.
„Víte, pane Pottere, vy i slečna Strongeová máte hůlky se stejným jádrem.“
Výborně, to nám brilantně vysvětlil. Mlč, okřikla jsem se v duchu, kdo ví, kde se ve mně bere tolik sarkasmu.
„A jaké je to jádro, pane?“ Harry si vždy uměl zachovat zdvořilou tvář – na rozdíl ode mě.
„Pero z ptáka fénixe.“
„A ten je… vzácný?“ Snažil se pochopit proud prodavačových myšlenek.
„Vlastně ani ne, pero ptáka fénixe se používá poměrně často jako jádro hůlek,“ pokrčil rameny a zase zahloubaně mlčel.
Harry se na mě zmateně podíval a já měla co dělat, abych si nepoklepala prstem na čelo.
„Tak proč…“ začal další otázku, ale nedořekl.
„Fénix, jehož péro je ve vašich hůlkách ztratil za celý život pera pouze tři. Je zvláštní, že dvě z nich jsem prodal v jeden den, skoro současně a ještě dvěma nejlepším kamarádům. A ještě zvláštnější je, že tu třetí hůlku má ten, kdo vám způsobil tuhle jizvu,“ přiskočil k Harrymu a ukázal mu prstem na čelo.
Pan Ollivander vypadal touhle zvláštní souhrou náhod opravdu fascinován. Mě to ovšem nijak do kolen nedostalo. No co, náhody se stávají denně, že.
Když ani babička, ani Harry nevypadali tou zvláštní náhodou nijak znepokojeni, pustila jsem to z hlavy. Vrátili jsme se do prosluněné ulice.
Přestože se ani zdaleka nedalo říct, že by nás Příčná ulice omrzela, začala jsem pomalu pociťovat únavu.
Ta ovšem rychle vyprchala, když na nás před obchodem čekal Hagrid a v každé ruce držel sovu.
„To je pro vás, prckové, může to brát jako takovej dárek na seznámení,“ mrkl na nás a podával nám nádherná zvířata.
Harryho sova – sova sněžná – se jmenovala Hedvika a byla absolutně nádherná. Ale nemohla se rovnat mému samečkovi sovy pálené. Rozhodla jsem se, že mu budu říkat Soren.
„Tak, myslím, že máme všechno,“ obhlížela babička tašky, „můžeme jet domů.“
Ačkoliv se mi rozhodně nechtělo svět kouzel zase opouštět, byl to opravdu dlouhý den a já už toužila po odpočinku. Však nebude trvat dlouho a zase se do něj vrátíme, školní rok je už za dveřmi.
<<< Předchozí kapitola Další kapitola >>>