08. Do Bradavic!
Na nádraží King ´s cross bylo velmi rušno. Studenti středních i vysokých škol nasedali do svých vlaků a ty se na nekonečné řadě kolejí předháněly v tom, který z nich svoje osazenstvo odveze první. Skřípot brzd, troubení oznamující odjezd, skřípavý hlas hlasatelky oznamující čísla kolejí a stovky hovorů na rozloučenou… to vše se neslo prostorem a způsobovalo tak nepřehledný rámus.
Proplétali jsme se těmi nekonečnými davy a já si připadala jako mraveneček ztracený ve velkém, neznámém světě.
„Tak tady to je,“ zastavila nás babička a ukazovala na zeď před sebou, „dál už musíte sami.“
S těmi slovy se mě zmocnila nervozita a panika. Nejen z toho, že teď máme – jak nás babička dopředu upozorňovala – projít zdí, ale také z toho, že ji opouštím. Poprvé v životě jsem se měla postavit na vlastní nohy – bez její opory a náruče, do které jsem se mohla vždycky uchýlit. I teď mě objala – na rozloučenou.
„Ničeho se neboj,“ chlácholila mě, vždycky dokázala poznat, co prožívám, „a často mi piš, ano?“ ujišťovala se ještě. Jen jsem přikývla a babička objala na rozloučenou i Harryho.
„O Vánocích nashledanou,“ mrkla na nás, „a teď už jděte nebo vám to ještě ujede. Nadechněte se a nebojte se.“
Projít přepážkou bylo to nejpodivnější, co jsem do té doby zažila. Připadalo mi, že se svět okolo mě na chvíli rozplynul, aby se pak zase zhmotnil za přepážkou. Jako bych skočila do ničeho.
Za několik málo vteřin se vedle mě objevil i Harry.
„Teda… to bylo…“
„Divný,“ dořekla jsem za něj a oba jsme se dali do smíchu. Spadla z nás první velká obava. Byli jsme tady, byli jsme spolu a bylo nám krásně.
Ale brzo mě smích přešel, když se vedle nás ozvalo nesmělé „ahoj“.
Náš známý z Příčné ulice – Ron – se k nám hrnul i se svým na první pohled opotřebovaným kufrem.
„Ahoj,“ odpověděl mu na pozdrav Harry – jeho hlas zněl nadšeně… na rozdíl od toho mého „ahoj“ zabručeného pod vousy.
„Buď hodná,“ šeptl Harry mým směrem tak, že to Ron nemohl zaslechnout.
„Jdeme si najít kupé?“ promluvil pak nahlas.
No super – takže neodbytný zrzek pojede celou cestu s námi. Dostala jsem vztek. Tahle cesta měla patřit mě a Harrymu – jen nám dvěma. Vzletná nálada byla rázem pryč.
Zjistili jsme ale, že najít si místo ve vlaku není nic tak snadného, jak by se mohlo zdát. Všechna kupé, která jsme míjeli, byla obsazená buď ostřílenými studenty vyšších ročníků, kteří si nadšeně sdělovali svoje prázdninové zážitky nebo naopak prváky shlukujících se do strachuplných skupinek.
„Tady,“ přerušil naše hledání Ron, když se zastavil u kupé, v němž seděli dva kluci – dvojčata, a hned otvíral dveře.
„To jsou moji bráchové,“ dodal na vysvětlenou. Měla jsem co dělat, abych neprotočila oči v sloup. Jakoby jeden zrzek nestačil.
„Ale… naši malí prvňáčci nemůžou najít místo?“ ušklíbl se jeden z nich.
„Neštvi,“ odsekl Ron, čímž mě překvapil. Mohl být jakýkoliv, ale rázný? To jsem nečekala.
„Tohle jsou Fred a George,“ představil je, „nastupují teď do třeťáku, oba jsou v Nebelvíru.“ Při posledních slovech šla jasně vycítit Ronova touha a těžko skrývaná závist.
„Kluci, tohle je Harry a Emily.“
„Ten Harry?“ vydechl jedno z dvojčat. Harry se jen ušklíbl na souhlas, jestli ho tohle čeká na každém kroku, má se opravdu na co těšit.
„No tak sedejte, ať nám tu nevynesete spaní,“ pobídl nás Fred.
Netrvalo dlouho a kluci se dostali do družného hovoru. Já se do něj moc nezapojovala, pořád jsem nevyhrála nad svou špatnou náladou.
Dvojčata vyprávěla, jak to v Bradavicích chodí a vytáhli spoustu historek. Podle toho co říkali, byl život v Bradavicích ještě víc vzrušující, než jsem si představovala. I když jsem měla pocit, že některé věci si nadsadili, aby nám nahnali strach.
„A ty koleje…“ odhodlal se Harry začít téma, ze kterého měl očividně obavy.
„Jsou čtyři,“ začal hned vysvětlovat Fred, „Nebelvír, Havraspár, Mrzimor a Zmijozel. Každý se chce samozřejmě dostat do Nebelvíru,“ dodal a nadnesl se.
„Proč?“ vypadlo ze mě, tohle mě zaujalo.
„No jak bych to řek,“ zaváhal naoko, „je to prostě elita. Každý rok zápasí se Zmiozelem o školní pohár. Mrzimor a Havraspár… no… ti na to zkrátka nikdy nestačí.“
„No dobře,“ nechápala jsem pořád výjimečnost nebelvírské koleje, „ale proč teda jenom Nebelvír? Co ten Zmijozel?“ Fred se usmál, zatímco jeho bratr se na mě podíval jako bych spadla z višně.
„Je všeobecně známo, že ve Zmijozelu se sdružují kouzelníci, kteří jsou většinou příznivci černé magie. Takže my z ostatních kolejí s nima moc nepečem… přesněji řečeno, nemůžeme se vystát.“
„Ne, že bysme vás chtěli navádět,“ dodal George ironicky.
„A tohle mi dělají celé léto,“ dodal lítostně Ron, „když se dostaneš do Zmijozelu, budeš kamarádit jen se sprostýma frackama bohatejch tupců a normální kamarády mít nebudeš,“ napodobil hlas svých bratrů, „no nezbláznili byste z toho? Pak člověk nemá být nervózní.“
„To teda jo,“ přitakal Harry poněkud staženým hlasem.
Cítila jsem, jak i mě se zmocňuje panika. Opravdu je to v Bradavicích takové? Když se dostaneš do špatné koleje, jsi odepsaný? Poprvé mě napadlo, že bych se nemusela dostat do stejné koleje jako Harry. A pokud je to opravdu takové, jak Fred s Georgem popisují, neutrpí tím naše přátelství?
„A jak… jak jsou studenti do těch kolejí rozdělováni?“ zeptala jsem se ještě.
Než mi některý z kluků stačil odpovědět, dveře kupé se otevřely a dovnitř strčila hlavu postarší, obtloustlá paní s širokým úsměvem na tváři.
„Máte hlad, drahoušci?“ Dvojčata okamžitě vyskočila na nohy a začala si vybírat z obrovské hromady sladkostí, které jsem nikdy neviděla.
Potom se vrátili dovnitř, každý s plnou náručí, a začali nám je rozdělovat.
„Tohle prostě musíte ochutnat… tohle jste ještě v životě neměli…“
„Kde jste na to vzali?“ vyhrkl Ron a vzápětí mu zčervenaly obě uši.
„Nestarej se a jez,“ odsekl George a hodil po něm barevnou krabičku Bertíkových fazolek.
Zkoušení a ochutnávání nám zabralo několik dalších desítek minut a musela jsem přiznat, že jsem se u toho opravdu bavila. Nikdy bych nevěřila, kolik zábavy se dá užít s kouzelnickým cukrovím.
Musela jsem uznat, že Weasleyovic dvojčata na mě udělala rozhodně lepší dojem než jejich mladší bratr.
Ani jsme se nenadáli a do kupé začala padat tma.
„Měli bychom se převléct do hábitů, za chvilku tam budeme,“ prohlásil Fred, když se předtím zkoumavě zadíval z okna do smrákající se krajiny.
Cítila jsem, jak se mi žaludek nervózně rozklepal.
Potom už to šlo ráz na ráz. Když jsme se – všichni zároveň – snažili vydolovat hábity ze svých kufrů, málem jsme se navzájem pozabíjeli, ale nakonec jsme vypadali jako ze škatulky.
„Je to paráda mít ho poprvé na sobě doopravdy, že?“ Harry nadšením přímo sršel. Usmála jsem se na něj. Ano, bylo to něco úžasného.
Ozvalo se zahoukání vlaku a skřípění brzd. Byli jsme tady. Byli jsme v Bradavicích.
<<< Předchozí kapitola Další kapitola >>>