09. Moudrý klobouk
Jestli jsem čekala, že Bradavice budou krásné, mýlila jsem se. Bylo to něco víc. Když jsem je poprvé uviděla, vyrazily mi dech. Byly tak… obrovské. Nádherné. Nepředstavitelné. Ať jsem čekala cokoliv, skutečnost nemohl překonat žádný výplod mé fantazie. Všechno, co jsem o nich věděla od babičky, ani zdaleka nevystihovalo to, jaký na mě udělaly první dojem.
Když jsme vystoupili z vlaku, ujal se nás Hagrid. Přivítal nás s tak širokým úsměvem, že jsem si najednou byla jistá, že aspoň jednoho přítele budeme mít v Bradavicích vždycky.
A když jsme pak pod jeho vedením nasedli do loděk, abychom se po tmavém jezeře doplavili až ke škole, a poprvé se před námi vynořil bradavický hrad zalitý ve světle, měla jsem pocit, že sním.
Bylo to jako v pohádce. Místo eskalátorů a dveří ze skla kamenné schody vedoucí k dřevěné bráně a lampy zavěšené na dlouhých řetězech. Jako kdybychom se ocitli v jiné době. V jiném světě.
Prošli jsme branou a vstoupili do velké síně s vysokým stropem. Před námi stála čarodějka budící respekt hned při prvním setkání. Na hlavě měla dlouhý špičatý klobouk, který by mi na komkoliv jiném připadal k smíchu, ale k ní prostě patřil, stejně jako splývavý černý hábit ozdobený jen jednoduchou stříbrnou sponkou.
„Vítám vás,“ promluvila k nám, „jsem profesorka McGonagallová.“ Usmála se a tvář jí zbrázdilo množství vrásek. Nepochybovala jsem, že před námi takhle vítala už několik generací.
„Teď tu na mě, prosím, chvíli počkejte, přesvědčím se, jestli jsou ostatní připravení na váš příchod. Až se vrátím, odvedu vás do Velké síně, kde budete zařazeni do jednotlivých kolejí.“ Žaludek se mi už zase stáhl nervozitou. Udělala jsem půlkrok k Harrymu, potřebovala jsem v tu chvíli vědět, že tu nejsem sama.
„Neboj, to zvládnem,“ zašeptal. To byl jeden z důvodů, proč jsem ho měla tolik ráda. Vždycky pochopil, jak se cítím, a dokázal mi pomoct.
Zaměřila jsem svou pozornost na lidi okolo nás – naše nové spolužáky. Přeběhla jsem je pohledem a mou pozornost si získal blonďatý kluk, který stál se svými dvěma kamarády kus od ostatních. Vypadal vznešeně, odtažitě, jakoby se nad námi cítil nějakým způsobem povznesen. Zkusila jsem se soustředit na to, co říká, a zaslechla jsem útržek rozhovoru, který vedl se svými kamarády.
„…do Zmijozelu, to je jasné. Nemůžu být nikde jinde…“
Aha, takže přece jen se tu najde někdo, jehož cílem není Nebelvír.
„Nebelvír je samozřejmě nejlepší, z článků v Dějinách bradavické školy jsem si vyčetla, že čarodějové z téhle koleje mají největší šanci to někam dotáhnout,“ ozvalo se kousek za námi. Drobná dívka s hustými, kudrnatými vlasy mluvila k obtloustlému klukovi, který vypadal poněkud nešťastně. Ani jsem se mu nedivila, musela ho pěkně znervózňovat.
„Harry?“ zašeptala jsem, nestála jsem o to, aby i náš hovor někdo poslouchal.
„Hm?“ zabručel jen na důkaz, že poslouchá.
„Harry… Harry, co když… my dva… co když se dostaneme každý jinam?“ hlas se mi zadrhl. Nedovedla jsem si představit, že bych svého nejlepšího kamaráda neměla vedle sebe. Byli jsme spolu vždy, vždy, kam až moje paměť sahala.
„Neboj, my to zvládneme, vždycky jsme byli všude spolu, tak budeme i teď,“ snažil se mě uklidnit, ale já ho dobře znala. Poznala jsem v jeho hlase, že mu srdce svírají stejné obavy jako mě.
„Tak prosím, pojďte za mnou,“ vrátila se profesorka. Držela jsem se vedle Harryho a při každém kroku cítila, jak mi tluče srdce. Asi jsem ještě nikdy nezažila takovou nervozitu jako teď. Otevřely se před námi masivní dveře a my vešli do dlouhé obrovské místnosti.
První, čeho jsem si všimla, byly čtyři dlouhé stoly obsazené studenty.
Až daleko vepředu byl postaven stůl, u kterého seděli – jak jsem si domyslela – profesoři.
A nad všemi se vznášely snad stovky rozžatých svící, jen tak poletujících mezi stoly a stropem, který nešel vůbec vidět skrz kouř… nebo to byly mraky?
Okolo mě se ozývaly obdivné vzdechy, zřejmě nás tu čekalo ještě hodně překvapení, měla jsem pocit, že dneska vůbec nevycházím z údivu.
Došli jsme až na konec dlouhých stolů, jejichž okraj u nás byl uvolněný. Byla to místa čekající na nás. Teď zbývá jen rozhodnout, ke kterému z nich patříme.
Profesorka McGonagallová se postavila před nás a kolem se rozhostilo absolutní ticho.
Až teď jsem si všimla starého klobouku, ne nepodobnému tomu, který měla profesorka na hlavě, přestože byl mnohem starší a ošoupanější, který byl položen na stoličce před námi.
Najednou se na něm objevil záhyb, ve kterém jsem s překvapením rozeznala rty, a ten klobouk promluvil.
Než jsem se stačila podivit tomu, že tady mluví i klobouky, začal zpívat. Zpívat o čtyřech bradavických kolejích, jejich zakladatelích a požadavcích, které kladli na svoje studenty.
Žaludek mi ztěžkl ještě víc.
Nepřipadala jsem si odvážná, abych mohla být v Nebelvíru, ani cílevědomá, abych se dostala do Zmijozelu. Taky jsem nikdy nebyla nijak zvlášť chytrá, takže zřejmě ani Havraspár nepřipadal v úvahu. Skončím tedy v Mrzimoru, kam posílají ty, co se jinam nehodí? Ta představa se mi nelíbila ani za mák.
Během mých úvah klobouk dozpíval.
„Až vyvolám vaše jméno, předstoupíte sem a Moudrý klobouk vás zařadí do jedné z kolejí.“
„Abottová, Hannah,“ zvolala první jméno a malá, blonďatá dívenka nervózně vystoupila z davu. Posadila se na stoličku a profesorka jí nasadila Moudrý klobouk na hlavu.
To poslední, co jsem teď chtěla, bylo posadit se před všechny ty lidi, aby mohli pozorovat moje rozpaky a můj strach ze zařazení.
„Mrzimor!“ vykřikl klobouk a od jednoho ze stolů se ozval potlesk – vítali svoji novou spolužačku.
Potom už to šlo jak po másle. Nebylo nás zrovna málo. Připadalo mi jako věčnost, než se přehouplo písmenko B a C a D… zpozorněla jsem až u:
„Grangerová, Hermiona,“ z řady vystoupila dívka, které jsem si všimla hned po vstupu. Šprtka, ušklíbla jsem se, ale úsměv mi zamrzl na tváři, když ji klobouk poslal do Nebelvíru. Někdo má holt štěstí. Chvíli po Hermioně vyvolala profesorka i chlapce, kterému Hermiona dávala přednášku – Nevilla Longbottoma – a i jeho poslal klobouk do Nebelvíru. Přitom opravdu nevypadal jako někdo, kdo by v sobě skrýval odvážného ducha.
Vkradl se ke mně kousíček naděje. Když se tam mohl dostat i někdo jako on, proč bych se tam nemohla dostat taky já.
„Malfoy, Draco,“ přišel na řadu blonďák, jenž si byl tak jistý, že jeho místo bude ve Zmijozelu. A kupodivu, měl pravdu. Klobouku trvalo sotva několik sekund, než ho tam poslal.
„Potter, Harry,“ sálem to zašumělo a můj už tak stažený žaludek nervózně poskočil. Vlastně jsem ani nevěděla, co si mám přát. Aby se dostal do Nebelvíru? Nejspíš. Ale abych se v tom případě za ním hodně rychle dostala taky já.
Trvalo to déle, než u ostatních, a na Harrym šlo vidět, jak je čím dál tím nervóznější.
„Nebelvír!“ vykřikl najednou klobouk a celá síň se otřásla ohlušujícím potleskem, který všechny předchozí předčil.
„Máme Pottera, máme Pottera!“ začali skandovat a já málem otočila oči v sloup. Ach jo. Toto bude ještě něco.
Teď už ale bylo jasné, co si mám přát. Prostě jsem se musela dostat do Nebelvíru, bez Harryho nebudu.
„Strongeová, Emily.“ Poslední, co jsem zahlédla, než mi klobouk spadl přes oči byl Harryho pohled plný napětí, který na mě upínal, zatímco ignoroval mnohé poplácání po ramenou, jak ho Nebelvírští vítali mezi sebou.
Prosím, ať se dostanu za ním, prosím.
„Za kým se chceš dostat?“
Ozval se kdesi u mého ucha tichý hlásek. Panejo, tak to opravdu nebyl obyčejný klobouk.
Chtěla bys do Nebelvíru, hm? Abys mohla být se svým přítelem? než jsem stačila přikývnout, pokračoval, a nebo proto, abys nemusela být sama mezi cizími? Zdálo se mi to nebo jeho hlas zpřísněl?
Kdepak děvenko, v Nebelvíru pro tebe místo není…
„Zmijozel!“ rozlehlo se sálem.
Profesorka mi sundala klobouk z hlavy a já viděla jediné. Harryho oči. Plné úleku, šoku a zklamání. Nastal okamžik, kdy jsme se měli rozdělit.
Už jsme to nebyli my dva – nejlepší přátelé.
Byl to on - Nebelvír a já… Zmijozel.
<<< Předchozí kapitola Další kapitola >>>